Cesta patnácti run

Drowové

…musíš na sebe dát pozor…
…nechoď z města moc sama …raději s někým…dotkl se její tváře …nemusíš jim důvěřovat, stačí vědět, že nejsou s draky nebo s těmi druhými…

Dívala se do těch příjemných modrých očích, jež se tak často skrývaly pod narudlou září, když jí to všechno říkal.
Přikývla.

...nu tak, Rohatý... pokusit se…

***

Když její oblíbené místo v podzemí pod městskými hradbami naplnila v jediném okamžiku temnota, netušila, co se to děje. Byla unavená z pobíhání po lese při pátrání po bylinkách a hledala jen trochu samoty k odpočinku.
Temnota okolo byla magické povahy o tom nebylo pochyb a byl z ní zlehka cítit pach několika bytostí.
Singhatorri se nemusela dlouho trápit zjišťováním, kde takový pach naposledy cítila.
Z černavé mlhy se vyloupl stejně temný, ale hmotný stín s bělostnými vlasy, zahalený dlouhou róbou a v ruce měl hůl jiskřící magickou energií.
Ani on ani ti, co přišli s ním sem však nevážili kroky proto, aby plýtvali slovy. Přišli jednat, a tak než stačila Saintheeva vytasit zbraň, zasáhla ji vlna magie.
A nezůstala jediná…

…tmaví elfové... při Bozích… co je zase tohle, zaklela, když se probrala z mrákot a zadívala se na postavy nad sebou

Ale ne, byli tu i dva s úplně jinou barvou kůže, těla mohutnějšího než elfové většinou mívají a vyholenými hlavami. Nikdy nic takového neviděla, ale neměla čas se ptát ani o tom přemýšlet.
Jeden z nich ji nevybíravě pošťouchl směre k portálu, jež se objevil v zákoutí jeskyně.
„Mám ti pomoct!“ vyjel na ni, když zavrávorala. „Do portálu!“
Mrskla po něm nepřátelským pohledem, ale neměla dost sil na to, aby vzdorovala.

… drowové... tak jim říkají ve městě…

Portál ji přenesl do podzemí, alespoň tak to odhadovala podle pachu, jež se vznášel všude kolem. Porozhlédla se a tiše sykla.
Malá kamenná kobka s bytelnými mřížemi a okovy zapuštěnými v podlaze dávala jasně najevo, že Sainteevu zde nečeká nic dobrého.
Brzy na to se za ní vynořil i kouzelník a zbytek jeho doprovodu.

Nebylo moudré se bránit v tuto chvíli, když byla vysílená a zraněná, a tak mohla jen nečinně přihlížet, když ji dostrkali k poutům, která nemilosrdně sevřela její kotníky.
Mág ve zdobné róbě si ji prohlédl.
„Hadí žena... stejně slabá jako ostatní iblith z povrchu,“ ozval se po chvíli.
Zasyčela.

Jistě... chtěla bych vidět tebe.. hladového a unaveného jak by jsi byl silný…prskala v duchu.

Mág však pokračoval stejně nadřazeným tónem jako dosud.
„Teď tě musím poučit, ženo, jak se chovat v přítomnosti vznešených ilythiri. Když za tebou někdo přijde, poklekneš, hlavu skloníš a pohled bude mířit sem.“ Ukázal prstem před nohy.
Zkoumavě se na něj zadívala a podmračila se.
„To ode mě nemoct cssekat...“zasyčela vzdorovitě.
Drow se jen zle pousmál a mříže za ním zapadly zpět na své místo.

...skutečně nemůže?...zaznělo jí hořce v mysli, když si prohlédla své poničené tělo.

Nebyla však dlouho sama a o chvíli později za ní přišla žena černošedé kůže a stejného stříbrobílého odstínu kadeří.
Uzdravila Saintheevu, ale rozhodně se nezdálo, že by to bylo nezištnou pomocí. Drowové jen chtěli, aby jejich zajatkyně vydržela a byla schopná snést vše, co by mohli připravit pro své potěšení.
Z gest, mluvy i chování drowské kněžky Singhatorri pochopila, že tady jako jedna z povrchu nemá žádná práva a její život není nijak cenný.

...z povrchu... připadalo jí to jako ironie, když zavzpomínala na Hadí města hluboko ve skalách mající několikero pater zasahujících hloub pod zem...jen proto, že v tomto světě není kde jinde hlavu složit...jen na povrchu

Žena ji bez okolků zbavila zbroje i oděvu a prohlížela si Hadího potomka, jakoby byl jen pouhou věcí...objektem jejího momentálního zájmu.

...při X’seeshovi… to snad nemůže být pravda…syčela v duchu zlostně, avšak v ten okamžik ještě netušila, že toto není vše.
Že zde byla přivedena pro někoho jiného…
Pro někoho důležitějšího…

Valsharess…

Přišla v doprovodu velkých lesklých pavouků v umělecky zdobené zbroji. V očích však měla jakousi podivnou krutost. Krutost té, která stojí na vrcholu a všechny ostatní drží v podřízenosti a v obavách ze své osoby.

Přišla se ptát, neboť Saintheeva v tomto světě vzbuzovala značnou pozornost. Snad až příliš velkou na jednoho osamělého Singhatorriana.
Chtěla vědět, co je na stvoření, které teď viděla před sebou vyčerpané, bez oděvu a v poutech tak zvláštního.
A Singhatorri musela lhát a hledat způsob jak neprozradit víc, než by bylo bezpečné pro ni a její úkol. Splétat slovíčka do polopravd tak, aby se nedaly odsoudit jako čirá lež a přesto nepřinášely nic nového.
Nikdy předtím s drowskou rasou nejednala, neznala je, neboť v jejím světě ani neexistovali. Musela se to nyní rychle naučit a každý omyl ji stál mnoho bolesti a mnoho energie.

Rohatý…

Její myšlenky se pokoušely najít nitro toho, ke komu zde tolik cítila, ale už neměla sil a ani nebyla schopná odhadnout jestli se vůbec jeho mysli dotkla.

Valsharess měla neuvěřitelnou trpělivost a chuť sledovat její muka a stejně tak velkou nedůvěru k tomu, co jí bylo řečeno, a tak trvalo dlouho, než Saintheeva konečně osaměla pod odhledem pavoučích stráží.

Klidu jí však dopřáno nebylo…

Dar Temnoty

Padla na zem.
Snad už po sté, ale tentokrát už neměla sil se znova postavit. Slyšela nad sebou výhrůžný cvakavý zvuk kusadel mohutného leskle černého pavouka. Ucítila bolestné šťouchnutí jeho končetiny.
„…uzss nemoct..stát…“ šeptala vyčerpaně.
Znova do ní bodl jako břitvou ostrým článkem jedné ze svých osmi noh až se jí z boku spustil pramínek krve.
Pokusila se vstát.
Již mnoho dnů a nocí..snad až příliš mnoho… směla jen stát v poutech bez jediného náznaku odpočinku. Bez sebemenší možnosti se nasytit, čímž se její životní energie rychle spotřebovala.
Pokusila se vstát jen proto, aby se jí zatmělo před očima a ona se zhroutila zpět na kamennou podlahu v milosrdném bezvědomí…

Z mdlob, jimiž si její tělo vynucovalo alespoň trochu spočinutí, bylo o to bolestnější probuzení a nad sebou zase viděla… drowy usmívající se škodolibě nad její slabostí.
Vnímala je jako by z dálky a některá slova ji ani nedávala smysl.
Vysmáli se jí a stáhli z její cely i pavoučí strážce, protože nyní měli naprostou jistotu, že tahle zajatkyně jim už nikam neuteče.

…tak to tedy skončí…

…skončí? Zklameš kvůli chvilce slabosti Ty, kterým jsi přísahala, že uděláš vše…?

…chvilce… je to věčnost, co jsem se naposledy nakrmila…

…a co On…? Jeho snad opustíš...?

Cosi v ní se zachvělo zlobou nad svou vlastní vyčerpaností a bezmocí, která ji zde ovíjela jako lepkavá vlákna neviditelné pavučiny.
Pak se jí však dotklo něco jiného…něco, co už znala.
„Vnímáš mě?“ ozvalo se vedle ní tiše za doprovodu sametového šelestu.

Okřídlená…

Zvedla vyčerpaný, zastřený pohled na postavu sklánějící se nad jejím zuboženým tělem.
„Trochu…?“ zasyčela ztěžka.
Sedla si vedle ní a pařáty s nezvyklou jemností přejely po bledém, chvějícím se těle.
„Dator dal na mé přímluvy a poskytl mi prostředky, jak se sem dostat…nechce, aby tě zabili..“ zašeptala něžně.
„..procss to…“ zvedla k ní Singhatorri oči.
„Protože ty musíš artefakty spojit v jeden. Když zemřeš Dator jej nikdy nezíská.“
Téměř nepatrně přikývla.

…jistě… co jiného by v tom bylo… převalila se myšlenka líně jejím nitrem...vlastní prospěch...takovýmto pohnutkám Had velice dobře rozuměl.

Něžně vzala její hlavu do pařátů a naklonila se k ní.
„Poslouchej mě dobře,“ hlas, z něhož většinou odkapávala sladkost zazněl novým tónem naléhavosti. „Musíš vydržet než přijde pomoc. Nesmíš zemřít, rozumíš?“
Rozuměla až moc dobře a všechno v ní se vzpíralo nezadržitelně se blížícímu konci. Ale bojovala v bitvě, jíž pomalu ale jistě prohrávala. Byla příliš dlouho bez nasycení a drowové ji příliš vysílili.
„..nemít sil…“
Okřídlená se porozhlédla po kobce.
„Můžeš…můžeš pít moji krev?“
Zavrtěla hlavou.
„Raději…ne.“
Erinye se mírně podmračila a hluboké, uhrančivé oči se na ni tázavě zadívaly.
„Co ti hrozí?“
Tiše sykla.

…dar Krve je darem Bohů...darem, který dovolil Singhatorrianům živit se krví jiných a čerpat z nich sílu a energii...avšak zároveň je učinil citlivými a náchylnými k určitým esencím..jež mohou pozměnit nitro i tělo, aniž by bylo známo jakou změnu to přesně vyvolají…

„Ty ...být silně magická bytost...“zašeptala tiše a chvějícími prsty přejela letmo po tváři Okřídlené. „…nevědět..co by to moct udělat. Nassi starssí varovat pched takovou krví.. vzssdy nechat následky…“
Na rtech erinye se na okamžik objevil podivný úsměv.
„Vydržíš ještě pár dní bez krve?“
Zatěkala vybledlýma očima po zemi. Neměla už z čeho čerpat energii…mohla jen přežívat, ale to by ji drowové museli nechat být.

…vydržet...? …chtěla bych... tak moc bych chtěla…

„…ne pokud, pokud… oni znova pchijít...“
V očích Okřídlené bylo jasně znát, že je rozhodnutá Singhatorri nakrmit.
„Pak musíš,“otřela se o ni a něžně si ji k sobě přitáhla, jak to jen pouta dovolovala. „Abys mohla dokončit úkol…“
„...ale ty být démon..neumět se bránit proti takové krvi...“ namítla šeptem, když jí ovanula ta zvláštní vůně polonahého těla ženy s tmavými perutěmi.
„A co můj bratříček?“ Zaútočila Okřídlená na to nejcennější, co v sobě Saintheeva v tuto chvíli chovala. „Pila jsi i jeho krev..má je možná jiná, ale není tak cizí.“

Zaváhala. Krev Rohatého byla živoucím plamenem, avšak postrádala magii jeho původu, jež v něm stále ještě odpočívala neklidným spánkem. Jeho esence se jí nezdála nebezpečná…a možná...možná se mýlila?

„Není jiná možnost,“ pokračovala erinye ještě naléhavěji. „Se mnou odejít nemůžeš. Drowové se dobře chrání a už to, že jsem tady stojí Datora mnoho sil.“
Singhatorri chtěla něco namítnout, ale Okřídlená si ji k sobě přivinula a zvedla ji hlavu ke svému hrdlu.
Saintheeva zavřela na okamžik oči, když ucítila tepoucí život tak blízko sebe. Nechtěla se vzdát.
Měla tady přece úkol…
A měla tady přece i toho, komu věnovala svůj cit…


Podvolila se hladu a její drápky se zaryly do vábného, hřejivého těla Okřídlené, když ochutnala její krev.
Ani netušila jestli ji spálil oheň nebo chlad ve chvíli, kdy na jazyku ucítila první kapky nesoucí těžkou sladkou příchuť doprovázenou jemným nádechem zvláštní hořkosti ulpívající kdesi vzadu na patře. Netušila co se v ní děje, když se hladově sytila z její tepny a v nitru se mazlila z každou emocí, jíž byla schopná z erinye vycítit.
V její mysli zaznělo varování před tím, co právě činila, ale Touha jejího rodu a chuť přežít tenhle hlas brzy umlčely.
Mhouřila slastně oči a jen ztěží se ovládla, aby vytáhla zuby z rány dřív než mohlo být pozdě.
Na rtech cítila kapičku krve, ale než aby ji prostě slízla, vtiskla chladný, spokojený polibek Okřídlené bytosti, v jejímž náručí spočívala.
Erinye její polaskání přijala s mírným úsměvem a olízla si rty.
Byl však čas...čas jít.

„Skryj ..svou sílu.. před nimi,“ zašeptala Okřídlená balancující na pokraji mdloby, zvedla se a odvrávorala stranou, kde tiše zašeptala jméno svého patrona a zmizela v jediném záblesku tlumených světel.

Ještě několik okamžiků sledovala místo, kde jí ženská postava zmizela z očí. Pak se schoulila a nechala krev démona, aby zhojila její oslabené tělo i její vyčerpanou mysl.

Odkaz krve

…skryj ...svou sílu... před nimi…

Slova Okřídlené, která ji darovala novou energii k životu se jí proplétala myšlenkami jako had putující pomalu a cílevědomě mezi rozechvělými stébly trávy. Nebylo vůbec těžké dostát této radě, neboť to co získala z esence erinye pomalu ale jistě spotřebovávalo její tělo a strádající mysl na prosté přežití.

Choulila se na zemi a pohled vybledlých očí směřoval kamsi do prázdna, kde se ještě před několika okamžiky vznášel ten divný tvor s obrovskou čelistí a vakovitými tvářemi. Beholder o ni jevil velký zájem…snad až nezdravě velký zájem.
Dlouho se na ni v šeru kobky díval, prohlížel si ji a zkoumal ji jako předmět, na němž by se daly provádět pokusy.

„…jsi lákavá výzva… mmmm…možná máš cenu …asi tě koupím…mmmm …ano “ bublavý zvuk jaký byl ten tvor schopen ze sebe dostat v ní ještě teď při pouhé vzpomínce dokázal probudit jisté zamrazení v zádech „…těším se…mmm…na pitvu…“

Řetězy slabě zacinkaly, když se pokusila protáhnout ztuhlé tělo. Marně si snažila uvědomit, jak dlouho už tady je. Mohla se řídit jen svým vlastním instinktem, protože zde nebylo nic, co by jí napovědělo, kdy se den prostřídal s nocí.
Zatěkala pohledem kolem sebe.

…při Sserkovi…přece mě nevykuchá nějaká létající bestie… skřípla zuby, ale byla v tom značná dávka bezmoci. Bylo jisté, že sama se odtamtud nikdy nedostane…

Náhle něco přerušilo zádumčivé ticho její kobky. Uslyšela kroky. Rychlé, rozhodné kroky tam někde v chodbě. Dřív než se její mysl stačila zabývat myšlenkami na to, co se děje objevila se za mříží postava v tmavé zbroji s plamenným mečem v ruce.
„Saint!“
„Rohatý?“zašeptala překvapeně. Netušila jak se sem dostal, ale v tu chvíli pro ni bylo důležité, že byl tak blízko.... že přišel.
Jak si záhy všimla nepřišel sám a k jejímu velkému překvapení v jednom ze zachránců rozpoznala Skalda, toho prohnaného tieflinga s pachem mokré kočky. A pak ještě jednoho okřídleného tvora, jehož nikdy předtím nepotkala.
„Saint… jak otevírají tu mříž?“ zadíval se na ni Vok.
„Větssinou tu být tma, kdyzss oni pchijít,“ zamyslela se. „..ale jednou.. jednou ta tmavá odemkla…“

Zámek se jim nakonec podařilo objevit a díky jejich zručnosti a hbitým prstům i otevřít. Skald a okřídlený zůstali hlídat venku zatímco se Vok začal zaobírat jejími pouty. Očima sjel po jejím těle.
„Kde máš šaty?“
„Roztrhat mi je.. zůstat jen zbroj…“ zasyčela tiše. Přikývl, ale neuniklo mu chvění jejího těla. Velice dobře věděl, jak vypadá vyčerpanost u jejího druhu a znal i způsob, jak jí pomoci, ale teď nebylo možné, aby ji nakrmil.
„Chvíli medituj... pohlídám tě,“ zašeptal k ní a vybalil z batohu šaty, aby mohla zahalit svou nahotu.
Byla vděčná za chvíli klidu, kterou jí tím dopřál a po níž tak dlouho toužila. Její mysl samovolně klesla do svého vnitřního světa.
Ale něco bylo jiné…

…cítila v sobě to, co ochutnávala v krvi Rohatého, když ji krmil… jako živoucí hmota se to převalovalo v každém kousku jejího těla…v každé kapce hadí krve…to, co erinyi činilo démonickou bytostí teď omývalo nejskrytější zákoutí jejího nitra…mohla se toho dotknout a mohla to využít…

Vstala a navlékla na sebe zbroj.
S rudovlasým si vyměnili jen jeden všeříkající pohled.
Bylo na čase jít dokud ještě byla šance dostat se zpět na povrch, a tak se celá skupina vydala na cestu zpět spletitým labyrintem drowského podzemí. Tmaví však už v té chvíli postřehli vetřelce na svém území a nehodlali nechat takovéto vniknutí do své državy bez trestu.
Strhl se boj.
Saintheeva sice neměla sil bojovat přímo, ale nemohla jen nečinně přihlížet, když cítila zásahy, které utržil ten, ke komu toho tolik cítila. Bylo jí jedno jaká bude cena, co se s ní stane pak.
Sebrala v sobě energii k tomu, aby jej mohla léčit, avšak netušila, že pravá zkouška výdrže ji teprve čeká.

Jen o chvíli později ten s křídly a podivným kostěným ohonem při jednom z posledních náporů útočníků klesl v smrtelné křeči k zemi. Prostorem se rozvinul pach krve z jeho četných ran.
„Neee… sakra!“ vykřikl Vok a několika údery meče se zbavil dorážejících protivníků. Doběhl k ležícímu, přiklekl a zkoušel jestli v něm nezůstala alespoň kapka života.
Zadívala se na něj.
„Nemůžu ho tady nechat, Saint...“ odvětil, když vycítil její otázku. „Šel tady se mnou a nic za to nechtěl…“
Pochopila.

…mohla se toho dotknout a mohla to využít…cítila to a její myslí zaznívala ozvěna úderů hebkých perutí a hlas, z něhož odkapává sladkost, před níž se i med zdá být nakyslý… cítila to v sobě a věděla, že už s ní dar Sestřičky Rohatého zůstane… navždy…

To co mohla použít, použila, aby mrtvému zacelila zranění a jeho mysl přivedla zpět od prahu Brány. Jen ztěží zakrývala stupňující se únavu nezadržitelně prostupující její tělo a doufala, že to už nebude dlouho trvat.

Zbytek cesty moc nevnímala… slova, zvuky boje, výkřiky, krev... portál na konci jedné z chodeb.. to vše k ní doléhalo jen z dálky.
I pach spadaného listí a čerstvý vánek hladící její tvář, když se ocitli venku pro ni nebyl nikterak zvláštním vjemem... teprve pohled na pruhovanou kočičí hlavu ji vytrhl z letargie, ale tvor zmizel velice záhy, než aby se jej mohla na cokoliv zeptat.

Byla zachráněná, šťastná... ale ozvala se v ní i obava z toho, co ten kočičí tvor bude za její svobodu po Vokovi žádat. Přála si v tu chvíli, aby jakýkoli jeho dluh mohla vzít na sebe.

On..si přece nezaslouží mít k někomu dluh, když to byla má vina...

***

Seděli spolu vysoko v horách a Saintheeva nechávala sněhové vločky rozkošnicky dopadat na svou tvář.
Byla nakrmená a spokojená, že může být znova s tím, jehož nazývala svým partnerem.
Byli si teď blíž než kdykoli předtím, protože teď je z velké části spojoval i jejich Plamen.
„Alespoň teď trochu víš, co je to mít v sobě krev démonů,“ zašeptal, když jí tisknul k sobě v láskyplném objetí.
„Nu tak.. jen nevědět, jestli toho… mít obávat…“zasyčela tiše a prsty zkoumavě přejížděla po rysech jeho tváře.
„Kdoví,“ usmál se na ni.
Políbila jej a šťastně se choulila v jeho náruči hýčkaná chladným tichem zasněžených hor.

Čas se však nachýlil a věci se daly do pohybu, aniž to v první chvíli potomek Hadích bohů zpozoroval…

Ledové pláně

Legenda praví, že Tajemství při svém zrození zapsáno bylo do run starých jako je svět sám. Symbolů, kterým plně porozumí jen ti, jež dovedou naslouchat srdcem a kteří svou mysl otevřeli moudrosti a pokoře před dílem Stvoření.

Patnáctero run pečlivě skrývaných po mnohé věky vyslanci Mocností před nechtěným odhalením...

Je pozdě, velmi pozdě…pečeť byla rozlomena…

***

„Jak je jí?“
V hlase Verriana byl cítit neobvyklý zájem, když štíhlými prsty téměř něžně pohladil bledou tvář mladé hadí ženy spočívající v bezvědomí na mohutném obřadním oltáři. Muž v šedostříbřité kněžské robě se znakem Ernalského boha života se hluboce uklonil.
„Zda se, že bude v pořádku, můj pane. Je velmi silná a ačkoli již byla blízko Brány, podařilo se nám ji s požehnáním Shein’xhe přivést opět k tobě… „ V hlase Singhatorriana se zachvělo zaváhání. „…jen…“
„Jen? Dopověz to!“ zasyčel vůdce rodu.
Klerik nehnutě upíral pohled žlutozelených hadích očí pod nohy svého pána. Nechtěl jej nijak rozladit, ale to, co cítili služebníci boha života z jeho družky, kterou po zdlouhavém rituálu konečně dostali zpět do její domoviny, byla více než alarmující.
„Můj pane,“ začal opatrně. „Tvá družka byla velmistryní chrámu Shein’xhe,… klerička, sama učila mladé Singhatorriany odhalovat tajemství síly života a uzdravování ran, ale nyní…“
Verrian netrpělivě zasyčel, rázným gestem chytil klerika za čelist a zvedl mu hlavu, aby mu viděl dobře do očí.
„Co mi tím chceš říct, Ntyavvhe? Nepokoušej mě dlouho…“
Klerik nasucho polk a svislé zornice se mu rozšířily neskrývanými obavami.
„Ne-necítíme z ní už čistou…moc klerika, můj pane,“ zasyčel pokorně Had. „Je v ní.. je v ní cítit dotek Smrti a cosi…cosi dalšího...“

Na tváři vůdce rodu Naithevin se náhle objevil potěšený a až nebezpečně spokojený úsměv. Pustil Ntyavvhu, který okamžitě vděčně zasykl a zacouval, a sám se sklonil k Saintheevě.

Zkrásněla jsi mi za tu dobu, Ijhentys…ale ještě krásnější je to, co jsi mi přinesla v sobě.

Znova majetnicky přejel prsty po její tváři a vtiskl ji na čelo letmý polibek

Věděl jsem, že jsi schopná a nezklameš mě, Saintheevo…vím, že je máš všechny…všech pět a já se od tebe budu učit, abychom společně mohli projít rituálem.


„Ntyavvhu?“otočil se ke knězi a beze spěchu zahalil se zpět do cestovního pláště s jemně vydělávané dračí kůže.
„Ano, můj pane?“
„Vidím na tobě, že to není vše.“
Verrian si založil ruce na hrudi a chladným pohledem si přeměřil Singhatorriana před sebou. Obřadní síň byla ozářena tlumenými plameny jemného kobaltového zbarvení dodávajícím tomuto místu pocit konejšivého chladu, ale klerik se před svým pánem cítil jako v horoucím pekle.
Sklonil hlavu, protože neměl jiného východiska, než říci pravdu.
„Vaše družka, můj pane… nemá čistou krev. Nevíme, jak se to mohlo stát.. ale…“
„Je snad…bohové mi budiž milostivi …“skřípl zuby. „…zkřížená se šupinatcem?“
Ntyavvhu zavrtěl rychle hlavou.
„…ne, to ne můj pane. Má v sobě jinou krev, ale ani velmistři X’seeshova chrámu netuší jak k tomu vůbec došlo…“

Na okamžik se prostorem rozlilo napjaté ticho, než Verrian syčivě vydechnul pod tíhou svého rozhodnutí. Nestrpěl by vedle sebe cokoli bez čisté Singhatorrianské krve, ale Saintheeva byla teď příliš cenná a znamenala završení jeho úkolu. To, co v ní dřímalo, jej mohlo přivést k neuvěřitelné moci a zaručit mu přízeň hadích bohů.

Život…je otázkou priorit…

„Trocha krve nedělá z mé družky křížence, Ntyavvhu. Ernalští by ji nikdy nenechali vrátit zpět do tohoto posvátného města… kdyby ji nepovažovali za hodnou této cti.“
„Oh, to zajisté, můj pane, nechtěl jsem…“ vypravil ze sebe klerik v obavě, že naznačil něco, co by jej mohlo stát život. Singhatorrian jej však zadržel rázným gestem ruky.
„Tímto se již nebudu zabývat a nechci zjistit, že se o Ijhenthys někde roznáší taková lež. Přiveď sem nekromanty z chrámu a dohlédni na to, aby vše proběhlo tak, jak má,“ stočil přimhouřený pohled ještě jednou na svou družku. „Ten svět, kde byla je prolezlý zkažeností a hnusem, který zde nebudu trpět… nechci, aby si pamatovala něco, nebo někoho nežádoucího, je to jasné?“
Klerik se hluboce uklonil.
„Zajisté, můj pane. Postarám se o to vše osobně.“

Teprve když za vůdcem prastarého Hadího rodu zapadly těžké dveře pobité tmavým kovem nazelenalého odstínu, se klerik narovnal a zhluboka syčivě vydechl.
Čekalo jej mnoho práce, ale v jeho očích se zračila hrdost, hrdost na to, že byl vybraný, aby na tuto delikátní záležitost dohlížel.

***

Kolem oltáře se brzy shromáždilo několik desítek nejschopnějších Singhatorrianů, které kdy hadí město Sighon’Darai zrodilo. Jen pro tuto příležitost se do okolí rozlétly skupiny lovců s úkolem přivést co nejrychleji oběti, které by naklonily Hadí bohy k požehnání nad celým obřadem.

Opojná vůně krve prosytila celou síň, tiše, neboť elfové s prořízlými hrdly mnoho hluku nenadělali a jejich boj se smrti zahalily tóny obřadních písní.

Její obnažené tělo spočívalo na mramorovém oltáři s důstojnou nehybností, kterou dokáže vykouzlit snad jen smrt a hluboký spánek.
Nepohnulo se, když jí do kůže vykreslili první ornamenty krví obětovaných elfů smíšenou s Hadí esencí.

Skrze potemnělé nebe, cestuji beze světla.
Utopená ve studni vlastního nitra…
Příliš hluboko, než aby mě někdo našel..
Řekni, řekni mi, proč jsem tu sama…

Nepohnulo se, ani když se jí poprvé dotkly ruce nekromantů s dlouhými hadími drápky.

Věnovala jsem ti svou věčnost.
Každičký úder mého srdce.
Darovala jsem ti sama sebe…
A teď mi našeptávají, že to byl zločin…

Nepohnulo se, ani když se poprvé dotkly jejích myšlenek a vytrhly první kousky jejích vzpomínek.

Proč mi neodpovídáš?
Ticho bolí…
A já pomalu zapomínám…

Soumrak

Putující…
Procházející…
Unášení proudem…

Prohlížející…
Pátrající…
Hledající cestu životem…

…a cokoli nachází je jen na chvíli, je jen křehká kapka tříštící se o věčnost.

***

Nad pláněmi vyšel měsíc v celé své lhostejné kráse a postříbřil zasněženou plochu svým svitem. Černovlasý elf se mlčenlivě opíral o svůj starý štít a trpělivě sledoval obrovského, prastarého draka, jehož moudré oči zářily blankytnou modří, jako by byla jeho lebka vyplněná oslnivým světlem deroucím se ven skrz namodralá sklíčka.

Ridix ale už věděl, že Haathan – Strážce, je už mnoho tisíc let slepý. Nepotřeboval oči k tomu, aby mohl vidět. Jeho bělostné tělo s lesklými šupinami se mírně pohupovalo v pomalém rytmu jeho dechu a v blanitých křídlech tiše šelestil mírný noční vánek.

Ticho nakonec přerušil drak, jehož mohutná hlava se natočila k elfovi.
„Vím, proč mne hledají. Taannesiju a ostatní bojovníci, ale chci, Ridixi, abys šel a řekl jim, že chci odpočívat.“
Elf mírně pozvedl obočí.
„Odpočívat Haathane? Teď?"
Prastarý Strážce souhlasně zamručel kdesi hluboko v hrdle.
„Už je pozdě se za něčím hnát. Hadí národ je nadosah svému cíli, když se jim podařilo vrátit sem jejich ztracenou Singhatorrianku. Ona jim přinese vědění.“
Meč na Ridixových zádech zacinkal o jeho zbroj, když se narovnal a zamyšleně zatěkal pohledem po planině.
„Nerozumím, proč zrovna v této chvíli by se úsilí nemělo zdvojnásobit. Dokud ještě zbývá čas.“
Haathan vyfoukl z nozder obláček páry a jeho hlas zazněl shovívavě s tónem trpělivosti, která se rodí s poznáním a moudrostí.
„…jen jedny Váhy měly patero misek… navršených tím nejcennějším, co tehdy bylo, co jest a co kdy bude…navršených pečlivě tak, by ani jedna nebyla těžší či lehčí zbylých čtyř…
…bylo tomu tak jen v jednom jediném okamžiku a pak již nikdy více…“
Drak stočil pohled k masivu Shan’Koru.
„…až nyní se znova plní a jejich tanec se pomalu zastavuje, Ridixi a nyní, nyní to již není v naší moc zastavit.“
Na okamžik obě postavy narušující jednolitost ledových plání objalo náhlé ticho, než se elf znova ozval.
„Takže konec?“
Měl pocit že se drakova tlama pousmála.
„Osud, Ridixi.“
Bývalý lord Alície zabloudil pohledem do Haathanových zářících očí a přece jen chápavě přikývl. Bylo by zbytečné křičet, když není, kdo by naslouchal stejně tak jako bojovat, když není možné zvítězit.

Osud…

Kdykoli slyšel to slovo, vzpomněl si na něco, o neustále nosil v sobě. Na své kruté setkání s tímhle podivným patronem, který se neptá, který nevysvětluje těm, kteří nedokáží naslouchat a jeho kroky vzbudí tu nesmírné štěstí, tu hluboký žal. Hvězdy nad obzorem problikávaly nazelenalým přísvitem. Vzpomněl si na její oči.

Osud…

„Stále na ni myslíš?“
Nepřekvapilo ho, že Haathan odhadl jeho myšlenky a nepřekvapilo ho, že právě on…ví i o věcech, jež si černovlasý elf nechával pro sebe jako nejcennější poklad.
„Nikdy jsem nepřestal, Haathane. A nikdy nepřestanu.“
Drak pokýval hlavou nespouštějíc pohled ze zářivých hřbetů Shan’koru, jako by dokázal vidět skrze sníh, led a skály, jakoby jeho slepým očím nestálo nic v cestě. Mírně se vypnul v celé své majestátnosti a jeho zrak zasvítil nespoutaným světlem z jeho nejhlubšího nitra.
„ Sauridica…byla mládě na útěku, které nedotčené výchovou svého lidu poznalo cit tak neznámý pro Hadí rod. Zaplatila pak za své poznání vysokou cenu, ale byla šťastná a dokázala štěstí i dát.“
Elf sevřel rty, když se Haathanova slova dotkla míst v jeho srdci, která nikdy nepřestala krvácet. Netušil, proč o tom Strážce začal mluvit, ale ten se nedal elfovým nesouhlasem vyrušit ze svého hlasitého zamyšlení.
„Byla první, první z Hadů…ne však poslední a kdesi tam mezi studenými těly a ještě studenějšími dušemi odevzdanými jen svým bohům... zrovna nyní jeden Had… jedna jediná Singhatorri sní…. A její srdce ještě stále bije …pro někoho… “

Ridix mírně překvapeně, nechápavě trhl křídly.
„Haathane…?“
Strážce jen potřásl hlavou a odvrátil se.
„Nastává soumrak, Ridixi a já jsem unavený…“

Sníh téměř něžně křupal pod obrovskými dračími tlapami, když se Prastarý vydal pryč od planiny a kdesi v dálce se skupina ledových vlků vytím zvala k ulovené kořisti.

Hodina probuzení

Pamatuji si píseň, která zněla ve Tvém smíchu…
…už hodně dlouho, některé kousky…
Připomíná mi Tebe, ale jak jsem mohla vědět..
…že zůstanu sama…
Myslela jsem, že patřím k té melodii…
…ale jsem jen šepot, který odeznívá…

Řekni mi… koho se to ptám?

***

Vrátila se do svých komnat a malátně se opřela o chladivou stěnu z temně šedavého mramoru pokrytého ozdobným kováním. Únava z celého dne ji pomalu sedala jako jemný poprašek na víčka a lákala k zaslouženému odpočinku.
Nejprve přípravy ke konečnému rituálu, jehož čas se kvapem blížil, jednání s kleriky v chrámu, pak meditace se svým partnerem a nakonec vzrušující lov, který ji dokonale nasytil.
Příliš dlouhý den pro jednu Singhatorri.

Spokojeně zasyčela a odložila si lehkou zbroj i obřadní meč se dvěma čepelemi.
Cítila nesmírné uspokojení z toho, že byla konečně doma, vždyť Verrian sám říkal, jak hrozné to místo, odkud ji dostal zpět, bylo.Byla svému partnerovi neskonalou vděčná, že ji dostal ze spáru tamní chátry, kvůli které přišla o velkou část svých vzpomínek.

Ten svět, kde jsi byla je prolezlý zkažeností a hnusem… Ijhenthys…jsem rad, že jsi v pořádku a opět se mnou…

Ačkoli…
Netušila proč, ale v těchto požehnaných okamžicích klidu věděla, že není sama, i když v místnosti nikdo další nebyl a když zavřela oči…

Spánek a sny byli potomkům Hadích bohů odnepaměti odepřeny, neboť mohly ohrožovat jejich soustředěnost a pozornost. A přesto, když Saintheeva zavřela oči… vkrádaly se do jejích myšlenek obrazy, které k ní patřily, ach ano, měla jistotu, že k ní patří, ale netušila co znamenají.

Možná, možná je to všechno spjaté s Rituálem… a možná…

Zavřela oči. Nechtěla o tom nikomu říkat. Bylo to jen její… její tajemství, které ji ubíjelo i vzrušovalo zároveň . Stejně tak velmistryně chrámu Shein’xhe skrývala občasné žhnoucí plamínky probleskující v jejích hadích očích barvy tmavého smaragdu.

Byla tu znova.
Tak známá ale bezejmenná tvář…
Tvář s ohnivě rudými vlasy a krátkými růžky…

Byla tu i tentokrát
Ne, nebyl Singhatorrian…ne, nebyl to kříženec…ne nebyl odsud.

…kdo jsi?...

…usmíváš se na mě…

Pamatuji si chuť tvých rtů, jen netuším, kdy jsem ji poznala… proč mi nepovíš odkud ji znám?

…v tvých očích tančí oheň…

Znám tvoje oči, ve kterých tančí plamínky…stejně tak jako se občas objeví v mých… ale proč?

…cítím tvé pohlazení, i když se nehýbáš…

Vím jak tvoje ruce hřejí, jak laskavě se dokáží dotýkat…dokáží chránit před celým světem…ale kdy ses mě to dotkl poprvé?

…vím, že tu se mnou budeš…

Vůně ohnivých květů mi zamotala hlavu a stále jsi mi neodpověděl… ačkoli tvoje srdce nepřestává promlouvat… řekni mi, proč znám tlukot v tvé hrudi tak dobře..?

…neodcházej ještě…

Zacukala sebou, ale jemné předivo jejího snění ještě odolalo. Ještě tentokrát byly barvy jasné jak je jen dokáží Hadí oči rozeznat, snad jen vůně ohně, ohně hřejícího i spalujícího zároveň, pomaličku slábla, jako by začala ztrácet sílu pod tíhou zapomnění.

***

„Haathane…?“
Strážce jen potřásl hlavou a odvrátil se.
„Nastává soumrak, Ridixi a já jsem unavený…“

Sníh téměř něžně křupal pod obrovskými dračími tlapami, kdyže se Strážce vydal pryč od planiny a kdesi v dálce se skupina ledových vlků vytím zvala k ulovené kořisti.

„Haathane!“

Předběhl jej a zadíval se nahoru do pomalu pohasínajících očí.
„Jestli i ona ...i další z Hadů miluje, jestli cítí lásku, pak nemůže…“
„Ticho zraňuje, Ridixi a z jejích vzpomínek brzy zůstane jen prach. Ty jsi šel za svou láskou a byl jsi s ní až dokonce. Nedbal jsi na nebezpečí. Byli jste dva a to vám dodávalo sílu. Jí už teď čas odebral několik odstínů barev z jejích osamocených, potrhaných snů.“
Drak hrdelně zamručel a v pohledu se zaleskl odstín soucitu.
„Ubral vůni…vzpomínku, na toho, kdo ji opustil jako přebytečnou myšlenku. A barvy budou blednout dál...až z nich nezůstane nic. Jsem unavený, nech mne odejít.“

***

…slib mi, že tu se mnou budeš…
…i když netuším, kdo jsi…