Téma je zamčeno
Počátek
Legenda Stvoření praví, že Mocnosti z počátků zrození Světa nalezly tajemství rovnováhy mezi esencemi, z nichž je stvořeno vše, co nyní jest. Zdroj Moci zrození a zániku ukrytý ve střípcích tak drobných, že sami o sobě uniknou pozornosti těch, kterým by nebylo dáno je spatřit. Zdroj Moci, jenž by však v nepovolaných rukou mohl způsobit velké příkoří všemu živému. A tak se strážci tajemství vyrytého ve věčném kameni stali draci, moudří, trpěliví tvorové, v jejichž srdcích sídlil dostatek citu a odpovědnosti pro tento úkol. Jejich statečnost a vytrvalost měla zajistit, aby myšlenka rovnováhy dýchala ve všem živém.
Tajemství však bylo příliš velkým, než aby zůstalo spoutáno jediným prostorem a jeho odkaz pronikal po mnoho milénií do všeho, co vznikalo i co již existovalo, číníce tak úkol jeho ochrany o mnoho těžším.
Avšak ještě někdo se dozvěděl o této Moci. Jejich jméno se stalo hrozbou a Oni sami si stvořili rasu k obrazu svému, která pro ně měla odhalit zdroj síly, jež by z nich udělala nedotknutelné, svrchované vládce. A z důstojných potomků starobylé dračí krve se stala lovná zvěř...
***
Na samotném konci Dasshen, druhé epochy pátého Cyklu, bitevní vřava v severních teritoriích konečně utichla, krveprolití bylo zastaveno a pouze napjaté ticho pokrylo pláně ledu zrudlého Hadí krví. Jen několik desítek rodů přežilo toto období válek rozpoutané samotnými Hadími bohy proto, aby mezi jejich novými služebníky nezůstal nikdo, jemuž by v žilách koloval zbytek elfského odkazu či jakákoli jiná slabost. Jen několik desítek rodů se prokázalo být hodných požehnání Hadích bohů.
***
...a tak stalo se, že Ti, jež prokázali se býti schopnými před nemilosrdnými pohledy Vznešených stali se jejich skutečnými Potomky a do niter jejich vložen byl Dar krve. Požehnání Ernalských pánů smrti, jež duše Singhatorrianů navždy spojilo s vůlí stvořitelů jejich. Řád v Kodexu psaný zavládl pláním ledu a rody pod zástavami Hadích bohů sjednocené osídlily stříbrosivé pohoří Shan‘Khoru pod věčným příkrovem sněhu odpočívající...
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
Cesta patnácti run
Započal
Host_Singhatorri_*
, 02.05.06 19:56
35 odpovědí na toto téma
#2 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 04.05.2006 19:09
Odhalení
Legenda též praví, že Tajemství při svém zrození zapsáno bylo do run starých jako je svět sám. Symbolů, kterým plně porozumí jen ti, jež dovedou naslouchat srdcem a kteří svou mysl otevřeli moudrosti a pokoře před dílem Stvoření.
Do desky z jediného kusu nejčistšího křišťálu zahaleného do přediva ochranné magie zaneseno bylo patnáctero run.
Patnáctero run pečlivě skrývaných po mnohé věky vyslanci Mocností před nechtěným odhalením...
***
„Mluv!“
Výhrůžné zasyčení jednoho z Hadů se ostře zařízlo do jeho mysli a dlouhý bič chtivě zašelestil po hladkých kamenech studené podlahy jeho kobky.
Nevím...nevím nic...pro vše, co je mi svaté.. nevím!
Neuvědomoval si, že slova zoufalství křičí jen v jeho nitru. Rozbité, popraskané rty pokryté zaschlou krví se jen zachvěly, když vyčerpaně zasténal pod dalšími krutými ranami. Singhatorrianští lovci byli nemilosrdní a neúnavní ve své snaze zavděčit se Pánovi.
Riwiell, bezvládně visící v řetězech, jej sice nemohl vidět, neboť o zrak jej připravili už před... ani on sám už nevěděl, kdy přesně, ale cítil jej tam. Cítil, že jej ten Had, jemuž zbytek projevoval takovou úctu neustále pozoruje tím svým zkoumavým, mrazivým pohledem. Donedávna hrdý strážce Belladurských zahrad již věděl, kam se celou dobu ztráceli jeho přátelé z Řádu a jemu nyní nezbývalo než se modlit za jejich duše.
Snad.. zemřeli dřív, než já...
Bylo to poprvé, co zalitoval výdrže, jíž mu poskytovala dračí krev kolující v jeho žilách.
„Mluv, bastarde!“ ozvalo se studeně blízko jeho tváře, až sebou trhl překvapením, jež se vzápětí změnilo v záchvěv čiré hrůzy, když zaslechl kovový cinkot několika desítek drobných jehlic.
„Ne-nevím...“ zašeptal namáhavě, ale tentokrát musel vynaložit veškeré zbývající síly, aby tomu sám uvěřil. Hlas se mu třásl, jako křehké stéblo trávy pod náporem severských vichrů a bylo jen otázkou času, kdy se poslední zábrany v jeho mysli změní v pouhý stín minulosti.
Singhatorriané ještě jednou pohlédli na Velmistra X’seeshova chrámu a jeho mlčenlivé přikývnutí, jim bylo dostatečnou odpovědí.
-----
O několik hodin později Singhatorrian v prosté kožené zbroji se dvěma zahnutými čepelemi z tmavě narudlého kovu u pasu poklekl v gestu hluboké úcty před svým pánem.
„Nuže, promluvil ten kříženec?“ přerušil ticho panující v místnosti vůdce rodu Naithevin a jeho melodický hlas jako by postrádal sebemenší náznak emocí.
„Ano, jak jste předpokládal,“ odvětil Had. „Riwiell spolu s ostatními míšenci, se pokusili artefakt odvézt na západ, pryč z provincie přes Vlčí průsmyk.“
Velmistr nekromancie prošel kolem masivního stolu z tmavého leštěného dřeva a místností zašustil jeho dlouhý, zdobený plášť z jemně vydělávané černé kůže. Po čtyři generace pátral jeho rod po těchto křížencích a jejich pokladu. Teď se mu konečně poštěstilo dostat se tak blízko, tak neuvěřitelně blízko.
Zadíval se stranou na umělecky kovaný stojan s pochodněmi a bezděky sevřel ruku vpěst.
„Tamtudy však neprošli.“
„Nikoliv, elfové z Núvie prchají z hvozdu a oni by tak zůstali bez možnosti podpory z jejich strany. Museli se zastavit na jediném místě, kde by nyní mohli být na chvíli v bezpečí.“
„Kde tedy?“ zasyčel Thesa Arrys’Naithevin a pokynul lovci, aby vstal.
„Údolí řeky Thyvian...“
***
„Herdek Elendile, aby tě kuna kopla!“ zaklel trpaslík s prošedivělými vousy spletenými do mnoha copánků, jemuž se elf neslyšně vynořil za zády. „Musíte se vy ušatí dycky tak plížit?“
„Já se neplížil, Gotreku. Už se vracíš do osady?“
Poslední věta však vyzněla spíše jako prosté konstatování než jako otázka. Gotrek přikývl.
„Ba, za chvílu se bude smrákat...“
„Půjdu ještě zkontrolovat lodě dole u řeky.“
„To nejni moc rozumný potulovat se sám mimo osadu po slunka západu,“ poznamenal trpaslík, když vyslechl záměr elfa. „Kór, dyž se po okolí toulají ty bestie...“
Po tváři Elendila přelétl stín starostí.
„Netuším, co je láká tak daleko od ledových polí.“
Trpaslík si odplivl a zpod stínu hustého obočí se bojovně zablýsklo.
„Eh“ Vybafl nakvašeně. „Hlaviska bych těm potvorám napravil jednou pro vždy, kdyby se mě dostali pod ruku..“
Elendilovy tmavě modré oči se zamyšleně stočily k prodlužujícím se stínům štíhlých bříz. Nikdy za celý jeho dlouhý život se nestalo, aby se ti z hor pouštěli tak hluboko na jih. Zvláště tady, kde se mělké vody Malavy vlévaly do širokého toku Thyvianu. Bývalo tu bezpečno.
Trpaslík si něco nevrle zabručel pod vousy a zamračil se.
„Sou horší než mor, Elendile... na sever se za nima nikdo nepustí, protože v tom sněhu každý dřív pojde než by našel, ze který nory lezou.“
Elf mlčel. Zaslechl od kupců nejasné zvěsti o zkáze severněji položených osad, ale nebyl schopen přijít na to, co se to stalo a hlavně nenacházel odpověď na otázku... proč.
Gotrek se otočil k odchodu.
„Sme tu zatraceně na ráně a to mě sere..“
***
...Thesa Arrys’Naithevin, syn Thavrysův, Nejvyšší z kasty chrámu všemocného X’seeshe a vládce rodu Naithevin povolal sobě klany z jižních hřbetů Shan’Khoru, jež přísahu poslušnosti jemu složily. Na čtyřista bojovníků ve zbrojích rukou mistra vykovaných vydalo se pod vedením velmistra umění Smrti na jih. Nebylo ničeho, co mohlo kroky jejich pomalými učinit. Nebylo ničeho, co mohlo záměr jejich samotnými Bohy požehnaný ku zmaru přivést. Toky řek od hranic Polí věčného sněhu, kde prameny průzračné opouštějí objetí ledu, rudly krví těch, jež odvahu našli zkřížit cestu potomkům rodu Hadího....
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
Legenda též praví, že Tajemství při svém zrození zapsáno bylo do run starých jako je svět sám. Symbolů, kterým plně porozumí jen ti, jež dovedou naslouchat srdcem a kteří svou mysl otevřeli moudrosti a pokoře před dílem Stvoření.
Do desky z jediného kusu nejčistšího křišťálu zahaleného do přediva ochranné magie zaneseno bylo patnáctero run.
Patnáctero run pečlivě skrývaných po mnohé věky vyslanci Mocností před nechtěným odhalením...
***
„Mluv!“
Výhrůžné zasyčení jednoho z Hadů se ostře zařízlo do jeho mysli a dlouhý bič chtivě zašelestil po hladkých kamenech studené podlahy jeho kobky.
Nevím...nevím nic...pro vše, co je mi svaté.. nevím!
Neuvědomoval si, že slova zoufalství křičí jen v jeho nitru. Rozbité, popraskané rty pokryté zaschlou krví se jen zachvěly, když vyčerpaně zasténal pod dalšími krutými ranami. Singhatorrianští lovci byli nemilosrdní a neúnavní ve své snaze zavděčit se Pánovi.
Riwiell, bezvládně visící v řetězech, jej sice nemohl vidět, neboť o zrak jej připravili už před... ani on sám už nevěděl, kdy přesně, ale cítil jej tam. Cítil, že jej ten Had, jemuž zbytek projevoval takovou úctu neustále pozoruje tím svým zkoumavým, mrazivým pohledem. Donedávna hrdý strážce Belladurských zahrad již věděl, kam se celou dobu ztráceli jeho přátelé z Řádu a jemu nyní nezbývalo než se modlit za jejich duše.
Snad.. zemřeli dřív, než já...
Bylo to poprvé, co zalitoval výdrže, jíž mu poskytovala dračí krev kolující v jeho žilách.
„Mluv, bastarde!“ ozvalo se studeně blízko jeho tváře, až sebou trhl překvapením, jež se vzápětí změnilo v záchvěv čiré hrůzy, když zaslechl kovový cinkot několika desítek drobných jehlic.
„Ne-nevím...“ zašeptal namáhavě, ale tentokrát musel vynaložit veškeré zbývající síly, aby tomu sám uvěřil. Hlas se mu třásl, jako křehké stéblo trávy pod náporem severských vichrů a bylo jen otázkou času, kdy se poslední zábrany v jeho mysli změní v pouhý stín minulosti.
Singhatorriané ještě jednou pohlédli na Velmistra X’seeshova chrámu a jeho mlčenlivé přikývnutí, jim bylo dostatečnou odpovědí.
-----
O několik hodin později Singhatorrian v prosté kožené zbroji se dvěma zahnutými čepelemi z tmavě narudlého kovu u pasu poklekl v gestu hluboké úcty před svým pánem.
„Nuže, promluvil ten kříženec?“ přerušil ticho panující v místnosti vůdce rodu Naithevin a jeho melodický hlas jako by postrádal sebemenší náznak emocí.
„Ano, jak jste předpokládal,“ odvětil Had. „Riwiell spolu s ostatními míšenci, se pokusili artefakt odvézt na západ, pryč z provincie přes Vlčí průsmyk.“
Velmistr nekromancie prošel kolem masivního stolu z tmavého leštěného dřeva a místností zašustil jeho dlouhý, zdobený plášť z jemně vydělávané černé kůže. Po čtyři generace pátral jeho rod po těchto křížencích a jejich pokladu. Teď se mu konečně poštěstilo dostat se tak blízko, tak neuvěřitelně blízko.
Zadíval se stranou na umělecky kovaný stojan s pochodněmi a bezděky sevřel ruku vpěst.
„Tamtudy však neprošli.“
„Nikoliv, elfové z Núvie prchají z hvozdu a oni by tak zůstali bez možnosti podpory z jejich strany. Museli se zastavit na jediném místě, kde by nyní mohli být na chvíli v bezpečí.“
„Kde tedy?“ zasyčel Thesa Arrys’Naithevin a pokynul lovci, aby vstal.
„Údolí řeky Thyvian...“
***
„Herdek Elendile, aby tě kuna kopla!“ zaklel trpaslík s prošedivělými vousy spletenými do mnoha copánků, jemuž se elf neslyšně vynořil za zády. „Musíte se vy ušatí dycky tak plížit?“
„Já se neplížil, Gotreku. Už se vracíš do osady?“
Poslední věta však vyzněla spíše jako prosté konstatování než jako otázka. Gotrek přikývl.
„Ba, za chvílu se bude smrákat...“
„Půjdu ještě zkontrolovat lodě dole u řeky.“
„To nejni moc rozumný potulovat se sám mimo osadu po slunka západu,“ poznamenal trpaslík, když vyslechl záměr elfa. „Kór, dyž se po okolí toulají ty bestie...“
Po tváři Elendila přelétl stín starostí.
„Netuším, co je láká tak daleko od ledových polí.“
Trpaslík si odplivl a zpod stínu hustého obočí se bojovně zablýsklo.
„Eh“ Vybafl nakvašeně. „Hlaviska bych těm potvorám napravil jednou pro vždy, kdyby se mě dostali pod ruku..“
Elendilovy tmavě modré oči se zamyšleně stočily k prodlužujícím se stínům štíhlých bříz. Nikdy za celý jeho dlouhý život se nestalo, aby se ti z hor pouštěli tak hluboko na jih. Zvláště tady, kde se mělké vody Malavy vlévaly do širokého toku Thyvianu. Bývalo tu bezpečno.
Trpaslík si něco nevrle zabručel pod vousy a zamračil se.
„Sou horší než mor, Elendile... na sever se za nima nikdo nepustí, protože v tom sněhu každý dřív pojde než by našel, ze který nory lezou.“
Elf mlčel. Zaslechl od kupců nejasné zvěsti o zkáze severněji položených osad, ale nebyl schopen přijít na to, co se to stalo a hlavně nenacházel odpověď na otázku... proč.
Gotrek se otočil k odchodu.
„Sme tu zatraceně na ráně a to mě sere..“
***
...Thesa Arrys’Naithevin, syn Thavrysův, Nejvyšší z kasty chrámu všemocného X’seeshe a vládce rodu Naithevin povolal sobě klany z jižních hřbetů Shan’Khoru, jež přísahu poslušnosti jemu složily. Na čtyřista bojovníků ve zbrojích rukou mistra vykovaných vydalo se pod vedením velmistra umění Smrti na jih. Nebylo ničeho, co mohlo kroky jejich pomalými učinit. Nebylo ničeho, co mohlo záměr jejich samotnými Bohy požehnaný ku zmaru přivést. Toky řek od hranic Polí věčného sněhu, kde prameny průzračné opouštějí objetí ledu, rudly krví těch, jež odvahu našli zkřížit cestu potomkům rodu Hadího....
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
#3 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 11.05.2006 15:00
Nářek Thyvianu
Hvězda svítí na hodinu našeho dalšího setkání...
Pozdrav pronášený elfím rodem se po staletí nesl nad poklidnými vodami Matky řek probleskující namodralou barvou svých vod mezi mnoha odstíny zeleně Núvijského hvozdu jako vzácný šperk. A přesto bylo něco špatně...
Starobylá krajina netknutá ničím zlým po dlouhý čas nyní pocítila změnu. Bylo to všude, ale jen někteří byli schopní naslouchat varování, jež se tiše neslo nad rozvlněnou hladinou.
U jednoho ze slepých ramen se do podvečerního vánku vpletl nakyslý pach spáleniště. Zdusaná zem pokrytá změtí předmětů polostrávených ohněm napovídala, že zde bylo před nějakou dobou nevelké tábořiště. Jen déšť časně zrána zabránil tomu, aby za oběť nenasytným plamenům padlo úplně vše. Pod keřem divokého kdoulovce s polámanými větvemi se vedle roztrhaného, koženého pouzdra povalovaly dva zašpiněné pergameny přitisklé k sobě poničenými okraji, jen zázrakem uchráněné naprosté zkázy. Němí zvěstovatelé laskavých lží vedených naivní starostlivostí i kruté pravdy o tom, co většina tvorů na jih od hvozdu podcenila...
Má nejdražší,
vím, co jsem Ti slíbil, avšak do oslav slunovratu se nenavrátím do města, když má práce zde ještě několik dní dalších si vyžaduje. Hleď mne pochopit, prosím, neboť jako zástupce provincie je mou povinností postarat se o vesnice i za Núvijským hvozdem.
V psaní, které po Tasimovi jsi odeslala, cítil jsem mezi řádky tvůj strach a znepokojení. Nemusíš se však ničeho obávat, Lisabeth, to co slýcháš na tržnici jsou jen babské tlachy a výmysly několika žoldáků, kteří po slávě touží a sami ani meč pořádně v ruce třímat nedovedou. Důvěřuj raději mým slovům, má Jediná. Ve zdejších vesnicích se neděje nic takového, aby strach to mělo v tobě vyvolat.
Pečuj o sebe, Lisabeth. Měj na paměti, že pod srdcem nosíš našeho synka, nesmíš se již více trápit hloupými řečmi trhovců. Brzy se k Tobě navrátím.
S láskou
Eloric
Na druhém pergamenu se jen s obtížemi zachoval text čitelný, neboť mu oheň věnoval několik žhavých polibků...
Dariovi Allarskému patriarchovi
Tavonské provincie
Příteli,
jak lituji toho, že jsem neuposlechl Tvých dobrých rad! Šíří se ze svých doupat v horách jako mor ale jsou tísíckráte horší. Nenacházím slova, která by byla schopna vyjádřit mé obavy a znechucení, proto snad přejdu raději k věci.
Oblasti pod hvozdem zdají se být jen nepatrně dotknuty jejich nájezdy, ale jsem přesvědčen, že je pouze otázkou času, kdy to již nebude pravda. Elfové z Núvijského hvozdu mne a mou družinu provedli svým územím a díky nim jsem se dostal i do severnější části provincie. Ale i oni, Darie, i elfové opouštějí své domovy a odcházejí z lesů Núvie, neboť si mezi nimi útoky těch bestií vybírají příliš krutou daň. Osady na soutoku Thyvianu a Malavy jsou navždy ztraceny, vypáleny a vybity! Nic z nich věru nezůstalo a ty pijavice krve jsou někde blízko míříce více a více na jih.
Příteli, zapřísahám Tě, musíš dát včasnou zprávu městům na dolním toku Thyvianu a v údolí zvláště! Snad pokud budou připravena a pokud na pomoc povolána budou vojska z jihu zaženeme ty bestie zpět do jejich studených nor!
Spoléhám na Tebe, Darie.
Eloric San-Trevellyan
patriarcha provincie Naitta v.r.
***
„Nažeňte je do dvora!“ ozval se přísný hlas jednoho s Hadů a přeživší lidé byli zahnáni zbraněmi Singhatorrianů do prostoru obklopeného vysokými zdmi jako zvěř určená k porážce.
Několik kousků rozbitého zdiva ostře zachrupalo pod masivní kostěnou tlapou opatřenou třemi srpovitě zahnutými drápy, na nichž se matně leskla pomalu zasychající krev.
Thesa Arrys’Naithevin poposedl v sedle nemrtvého draka a v jeho očích pátravě kontrolujících výsledek své práce se přece jen mihl náznak napětí. Výprava trvající několik dlouhých týdnů konečně dorazila ke svému vytouženému cíli.
Mírný pohyb těžkými otěžemi pobitými kovovými cvočky ve tvaru rodového erbu a drak se vydal dále za pobořené zdi zpustošených Belladurských zahrad, kdysi vznosného kláštera sídlícího v samotném srdci provincie Naitta. Vnější i vnitřní nádvoří kláštěra bylo poseté mrtvými obránci tohoto místa i několika desítkami těl Hadích bojovníků mezi nimiž nyní procházeli lhentamaři – ti, jimž bylo požehnáno k tomu, aby navraceli své padlé zpět k službě Bohům.
„Prohlédli jste kryptu?“ zadíval se studeně velmistr X’seeshova chrámu dolů na jednoho ze svých pobočníků kráčejících po boku jeho draka.
„Ano, prohledali jsme celou kryptu“ odvětil s lehkou úklonou Had. „Ovšem byla prázdná.“
Thesa se mírně podmračil a zamyšleně pohlédl na skupinku lidí zahnanou do kouta. Většina z nich byla jen nezajímavými oběťmi nájezdu. Jen kořist, která snad poslouží jako oběť Bohům, ale někteří, někteří patřili ke Strážcům zahrad.
„Je to někde tady. Musí promluvit,“ zasyčel skrze ostré zuby, aniž by z nich spustil oči s hadí zornicí. Pobočník jen krátce pohlédl směrem, jímž se upíral zrak jeho pána a uklonil se
„Jak si přeješ.“
Vody Thyvianu, Matky řek potemněly narudlou tekutinou, když v ruinách města zatančily plameny několika desítek ohňů dokončující naprostou zkázu tohoto místa. Stopy nemrtvého stvoření se srpovitými drápy zamířily zpět na sever a s ním i nespočet stop Hadů. Tentokrát však zástup Singhatorrianů ve svém středu nesl vzácný poklad pečlivě zabalený v mnoha vrstvách měkkých látek.
Velmistr X’seeshova chrámu spokojeně mhouřící oči v sedle svého draka ještě nyní cítil podivné chvění, když se jeho štíhlé prsty poprvé dotkly hladkého povrchu křišťálové desky.
Hvězda svítí na hodinu našeho dalšího setkání...
Pozdrav pronášený elfím rodem se po staletí nesl nad poklidnými vodami Matky řek probleskující namodralou barvou svých vod mezi mnoha odstíny zeleně Núvijského hvozdu jako vzácný šperk. A přesto bylo něco špatně...
Starobylá krajina netknutá ničím zlým po dlouhý čas nyní pocítila změnu. Bylo to všude, ale jen někteří byli schopní naslouchat varování, jež se tiše neslo nad rozvlněnou hladinou.
U jednoho ze slepých ramen se do podvečerního vánku vpletl nakyslý pach spáleniště. Zdusaná zem pokrytá změtí předmětů polostrávených ohněm napovídala, že zde bylo před nějakou dobou nevelké tábořiště. Jen déšť časně zrána zabránil tomu, aby za oběť nenasytným plamenům padlo úplně vše. Pod keřem divokého kdoulovce s polámanými větvemi se vedle roztrhaného, koženého pouzdra povalovaly dva zašpiněné pergameny přitisklé k sobě poničenými okraji, jen zázrakem uchráněné naprosté zkázy. Němí zvěstovatelé laskavých lží vedených naivní starostlivostí i kruté pravdy o tom, co většina tvorů na jih od hvozdu podcenila...
Má nejdražší,
vím, co jsem Ti slíbil, avšak do oslav slunovratu se nenavrátím do města, když má práce zde ještě několik dní dalších si vyžaduje. Hleď mne pochopit, prosím, neboť jako zástupce provincie je mou povinností postarat se o vesnice i za Núvijským hvozdem.
V psaní, které po Tasimovi jsi odeslala, cítil jsem mezi řádky tvůj strach a znepokojení. Nemusíš se však ničeho obávat, Lisabeth, to co slýcháš na tržnici jsou jen babské tlachy a výmysly několika žoldáků, kteří po slávě touží a sami ani meč pořádně v ruce třímat nedovedou. Důvěřuj raději mým slovům, má Jediná. Ve zdejších vesnicích se neděje nic takového, aby strach to mělo v tobě vyvolat.
Pečuj o sebe, Lisabeth. Měj na paměti, že pod srdcem nosíš našeho synka, nesmíš se již více trápit hloupými řečmi trhovců. Brzy se k Tobě navrátím.
S láskou
Eloric
Na druhém pergamenu se jen s obtížemi zachoval text čitelný, neboť mu oheň věnoval několik žhavých polibků...
Dariovi Allarskému patriarchovi
Tavonské provincie
Příteli,
jak lituji toho, že jsem neuposlechl Tvých dobrých rad! Šíří se ze svých doupat v horách jako mor ale jsou tísíckráte horší. Nenacházím slova, která by byla schopna vyjádřit mé obavy a znechucení, proto snad přejdu raději k věci.
Oblasti pod hvozdem zdají se být jen nepatrně dotknuty jejich nájezdy, ale jsem přesvědčen, že je pouze otázkou času, kdy to již nebude pravda. Elfové z Núvijského hvozdu mne a mou družinu provedli svým územím a díky nim jsem se dostal i do severnější části provincie. Ale i oni, Darie, i elfové opouštějí své domovy a odcházejí z lesů Núvie, neboť si mezi nimi útoky těch bestií vybírají příliš krutou daň. Osady na soutoku Thyvianu a Malavy jsou navždy ztraceny, vypáleny a vybity! Nic z nich věru nezůstalo a ty pijavice krve jsou někde blízko míříce více a více na jih.
Příteli, zapřísahám Tě, musíš dát včasnou zprávu městům na dolním toku Thyvianu a v údolí zvláště! Snad pokud budou připravena a pokud na pomoc povolána budou vojska z jihu zaženeme ty bestie zpět do jejich studených nor!
Spoléhám na Tebe, Darie.
Eloric San-Trevellyan
patriarcha provincie Naitta v.r.
***
„Nažeňte je do dvora!“ ozval se přísný hlas jednoho s Hadů a přeživší lidé byli zahnáni zbraněmi Singhatorrianů do prostoru obklopeného vysokými zdmi jako zvěř určená k porážce.
Několik kousků rozbitého zdiva ostře zachrupalo pod masivní kostěnou tlapou opatřenou třemi srpovitě zahnutými drápy, na nichž se matně leskla pomalu zasychající krev.
Thesa Arrys’Naithevin poposedl v sedle nemrtvého draka a v jeho očích pátravě kontrolujících výsledek své práce se přece jen mihl náznak napětí. Výprava trvající několik dlouhých týdnů konečně dorazila ke svému vytouženému cíli.
Mírný pohyb těžkými otěžemi pobitými kovovými cvočky ve tvaru rodového erbu a drak se vydal dále za pobořené zdi zpustošených Belladurských zahrad, kdysi vznosného kláštera sídlícího v samotném srdci provincie Naitta. Vnější i vnitřní nádvoří kláštěra bylo poseté mrtvými obránci tohoto místa i několika desítkami těl Hadích bojovníků mezi nimiž nyní procházeli lhentamaři – ti, jimž bylo požehnáno k tomu, aby navraceli své padlé zpět k službě Bohům.
„Prohlédli jste kryptu?“ zadíval se studeně velmistr X’seeshova chrámu dolů na jednoho ze svých pobočníků kráčejících po boku jeho draka.
„Ano, prohledali jsme celou kryptu“ odvětil s lehkou úklonou Had. „Ovšem byla prázdná.“
Thesa se mírně podmračil a zamyšleně pohlédl na skupinku lidí zahnanou do kouta. Většina z nich byla jen nezajímavými oběťmi nájezdu. Jen kořist, která snad poslouží jako oběť Bohům, ale někteří, někteří patřili ke Strážcům zahrad.
„Je to někde tady. Musí promluvit,“ zasyčel skrze ostré zuby, aniž by z nich spustil oči s hadí zornicí. Pobočník jen krátce pohlédl směrem, jímž se upíral zrak jeho pána a uklonil se
„Jak si přeješ.“
Vody Thyvianu, Matky řek potemněly narudlou tekutinou, když v ruinách města zatančily plameny několika desítek ohňů dokončující naprostou zkázu tohoto místa. Stopy nemrtvého stvoření se srpovitými drápy zamířily zpět na sever a s ním i nespočet stop Hadů. Tentokrát však zástup Singhatorrianů ve svém středu nesl vzácný poklad pečlivě zabalený v mnoha vrstvách měkkých látek.
Velmistr X’seeshova chrámu spokojeně mhouřící oči v sedle svého draka ještě nyní cítil podivné chvění, když se jeho štíhlé prsty poprvé dotkly hladkého povrchu křišťálové desky.
#4 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 13.06.2006 15:29
Stopa
…nebylo boje žádného a nebylo sporů v rodě, když Thesa Arrys‘Naithevin syn Thavrissův Pánem Brány povolán byl a jeho nitro hranici nebytí již navždy překročilo. A tak se Iosmmun, šestá epocha pátého Cyklu stala chvílí, kdy Verrian Arrys’Naithevin, z požehnané krve Thesy syn nejstarší, stanul v čele rodu nesoucího v erbu znak X‘seeshe všemocného. Ceremoniál poslední cesty otce stal se tak dnem vzestupu syna jeho, kterémuž do rukou vložena byla moc a vůle rodu, když nenašel se nikdo, kdo opovážil by se jej k boji o postavení vládce vyzvat …
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
Těžký černý plášť zašelestil po kamenné dlažbě, když Verrianovy kroky zamířily k zdobeným branám skrývajícím posvátné místo Hadů zasazené jako vzácný klenot v samotném srdci města Sighon’Darai.
Jak je něco takového vůbec možné…
Ptal se sám sebe, ale jeho mysl nebyla schopna najít uspokojivou odpověď. Bylo mu jasné, že se lovci nemýlí a jejich zprávám lze důvěřovat. Na to znal své věrné příliš dobře, než aby o jejich schopnostech pochyboval.
Mimoděk zatnul ruku v pěst a v konečcích prstů pocítil lehounký záchvěv. Stejný záchvěv, který poprvé pocítil, když se dotkl povrchu desky s runami. Thesa, jeho otec a učitel neuspěl v přečtení tajemných znaků z údolí Thyvianu, a tudíž nyní spočíval tento důležitý úkol na jeho bedrech. Úkol přetěžký i pro velmistra X’seeshova chrámu, ale moc a síla skrytá v patnácti runách byla lákadlem, které jej hnalo v pátrání po významu těch znaků dál.
Nespokojeně zasykl. Měl by se věnovat své práci a rozluštit tajemství, jež by mu otevřelo tolik nových možností a přineslo by celému jeho rodu přízeň Bohů, ale bylo zde něco, co jej donutilo studium magických symbolů odložit a vydat se do tohoto města.
Prošel kolem skupinky Singhatorrianů postávajících s jedním s lhentamarů u vchodu do budovy. Uctivě se poklonili, když jej spatřili - stejně jako všichni níže postavení jedinci, které na své cestě městem potkal a mohutná křídla brány chrámu Shein’xhe se mu otevřela dokořán.
Jak je možné, aby se šupinatý ukrýval v samotném pohoří Shan‘Khoru a nikdo si jej tak dlouho nevšiml…blesklo mu hlavou….proklatí šupinatci…
Chladným pohledem sjel chrámovou stráž a vkročil dovnitř s úmyslem najít svou dlouholetou družku, jež zde vyučovala mladé Singhatorriany posvátnému umění lhentamarů.
Drzost toho šupinatce nezůstane nepotrestána...
…nebylo boje žádného a nebylo sporů v rodě, když Thesa Arrys‘Naithevin syn Thavrissův Pánem Brány povolán byl a jeho nitro hranici nebytí již navždy překročilo. A tak se Iosmmun, šestá epocha pátého Cyklu stala chvílí, kdy Verrian Arrys’Naithevin, z požehnané krve Thesy syn nejstarší, stanul v čele rodu nesoucího v erbu znak X‘seeshe všemocného. Ceremoniál poslední cesty otce stal se tak dnem vzestupu syna jeho, kterémuž do rukou vložena byla moc a vůle rodu, když nenašel se nikdo, kdo opovážil by se jej k boji o postavení vládce vyzvat …
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
Těžký černý plášť zašelestil po kamenné dlažbě, když Verrianovy kroky zamířily k zdobeným branám skrývajícím posvátné místo Hadů zasazené jako vzácný klenot v samotném srdci města Sighon’Darai.
Jak je něco takového vůbec možné…
Ptal se sám sebe, ale jeho mysl nebyla schopna najít uspokojivou odpověď. Bylo mu jasné, že se lovci nemýlí a jejich zprávám lze důvěřovat. Na to znal své věrné příliš dobře, než aby o jejich schopnostech pochyboval.
Mimoděk zatnul ruku v pěst a v konečcích prstů pocítil lehounký záchvěv. Stejný záchvěv, který poprvé pocítil, když se dotkl povrchu desky s runami. Thesa, jeho otec a učitel neuspěl v přečtení tajemných znaků z údolí Thyvianu, a tudíž nyní spočíval tento důležitý úkol na jeho bedrech. Úkol přetěžký i pro velmistra X’seeshova chrámu, ale moc a síla skrytá v patnácti runách byla lákadlem, které jej hnalo v pátrání po významu těch znaků dál.
Nespokojeně zasykl. Měl by se věnovat své práci a rozluštit tajemství, jež by mu otevřelo tolik nových možností a přineslo by celému jeho rodu přízeň Bohů, ale bylo zde něco, co jej donutilo studium magických symbolů odložit a vydat se do tohoto města.
Prošel kolem skupinky Singhatorrianů postávajících s jedním s lhentamarů u vchodu do budovy. Uctivě se poklonili, když jej spatřili - stejně jako všichni níže postavení jedinci, které na své cestě městem potkal a mohutná křídla brány chrámu Shein’xhe se mu otevřela dokořán.
Jak je možné, aby se šupinatý ukrýval v samotném pohoří Shan‘Khoru a nikdo si jej tak dlouho nevšiml…blesklo mu hlavou….proklatí šupinatci…
Chladným pohledem sjel chrámovou stráž a vkročil dovnitř s úmyslem najít svou dlouholetou družku, jež zde vyučovala mladé Singhatorriany posvátnému umění lhentamarů.
Drzost toho šupinatce nezůstane nepotrestána...
#5 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 18.06.2006 21:27
Trofej
Patnáctero run je cestou. Cestou, jíž je nesnadné objevit.
Praví se však, že poselství run nezůstalo ve světě dlouho osamoceno, neboť doprovodem se mu stala čtveřice svitků. Pergameny promlouvaly stejným jazykem, jakým zazníval křišťál obsahující Tajemství i nebylo možné připustit, aby se dostaly do nepovolaných rukou. Čtveřice tak byla odejmuta od run a uložena Strážci na bezpečné místo, kde mohla být pečlivě opatrována s požehnáním Mocností.
Praví se také, že runy nikdy nepřestaly k pergamenům promlouvat.
***
Dračí hlava spočívala na mohutných předních tlapách a v očích upírajících se k východu z jeskyně se zračil smutek a zklamání…
Již před několika úsvity se ho to dotklo a s každým zrozením nového dne se dotyk stával citelnějším a naléhavějším. Znepokojilo ho to, neboť posvátná kouzla odedávna chránící toto místo před objevením byla pryč a s tím se brzy dostavila úzkost i pocit nebezpečí.
Niefang, potomek prvních stříbřitých draků, brzy pochopil, co se to stalo. Po mnohá tisíciletí bylo jeho doupě ukryté pod vznešenými hřebeny Shan’Khoru, nedotknutelné pro Hledače, jež se stali prokletím tohoto světa, avšak teď se do drakovy duše vetřel pocit zranitelnosti.
Znal legendy vážící se k Tajemství nazpaměť a jako jeden z mála žijících tvorů na tomto světě znal i obsah zapečetěné mithrilové schránky, jež se nyní stala jeho největší starostí.
Poselství zapsané ve svitcích pochopil již před dávnými věky, neboť Čtveřice se stala pokladem, který dostal za úkol ochraňovat a střežit.
…runy nikdy nepřestaly k pergamenům promlouvat a jejich hlas zesílí, když sobě opět blízko budou…
Ucítil je ještě dříve než vtrhli do jeho doupěte, jež se odhalilo jejich nehybným zrakům ve chvíli, kdy se deska s runami ocitla až tady na severu. Vnímal jejich neukojitelnou touhu po krvi a bolesti…jeho krvi a jeho bolesti jako plíživou auru zraňující desítkami ledových ostří.
Niefang tušil, že k jeho úkrytu okamžitě zamíří další Strážci, aby jej vyhledali a snad už byli i na cestě, avšak čas byl nyní jeho nepřítelem.
Nesmí najít schránku…blesklo mu hlavou, když bez váhání zaútočil na jejich řady prastarou magií, proti níž byli lovci Hadů téměř bezmocní. Útočil bez zbytečných slov a raději si nepřipouštěl, že je v tomto osudovém boji sám a může tak spoléhat jen na své síly. Nesměl si nic takového připustit, když v sázce bylo víc než jen jeho život…daleko více.
Nesmí se k ní dostat…
Pamatoval hodně a síla, jíž vládl mu nesčetněkrát dobře posloužila a i teď, když první řady Singhatorrianských bojovníků padly k zemi zbavené života, věřil, že Hadům nepodlehne, že uchrání drahocennou schránku, splní svůj posvátný úkol. Avšak…
Za každého padlého lovce na něj zaútočilo několik dalších, za nimiž se objevila skupina lhentamarů podporující své druhy léčivou magií. Zde bylo teritorium Hadů, kteří na pokyn svých vůdců nedbali na své životy a jejich jediným cílem, bylo přinést jim určenou trofej. Dokončit tento lov za jakoukoli cenu.
… a pak Niefang pocítil mocný záchvěv prokletého učení, když do jeho jeskyně vstoupil nekromant…
Dračí hlava spočívala na mohutných předních tlapách a v očích upírajících se k východu z jeskyně se zračil smutek a zklamání…
Nechali ho ležet tak, jak skonal po poslední ráně, než prohledali celou jeskyni vedeni pokyny velmistra nekromancie.
Teprve pak se vrátili, aby z něj stáhli kůži.
Patnáctero run je cestou. Cestou, jíž je nesnadné objevit.
Praví se však, že poselství run nezůstalo ve světě dlouho osamoceno, neboť doprovodem se mu stala čtveřice svitků. Pergameny promlouvaly stejným jazykem, jakým zazníval křišťál obsahující Tajemství i nebylo možné připustit, aby se dostaly do nepovolaných rukou. Čtveřice tak byla odejmuta od run a uložena Strážci na bezpečné místo, kde mohla být pečlivě opatrována s požehnáním Mocností.
Praví se také, že runy nikdy nepřestaly k pergamenům promlouvat.
***
Dračí hlava spočívala na mohutných předních tlapách a v očích upírajících se k východu z jeskyně se zračil smutek a zklamání…
Již před několika úsvity se ho to dotklo a s každým zrozením nového dne se dotyk stával citelnějším a naléhavějším. Znepokojilo ho to, neboť posvátná kouzla odedávna chránící toto místo před objevením byla pryč a s tím se brzy dostavila úzkost i pocit nebezpečí.
Niefang, potomek prvních stříbřitých draků, brzy pochopil, co se to stalo. Po mnohá tisíciletí bylo jeho doupě ukryté pod vznešenými hřebeny Shan’Khoru, nedotknutelné pro Hledače, jež se stali prokletím tohoto světa, avšak teď se do drakovy duše vetřel pocit zranitelnosti.
Znal legendy vážící se k Tajemství nazpaměť a jako jeden z mála žijících tvorů na tomto světě znal i obsah zapečetěné mithrilové schránky, jež se nyní stala jeho největší starostí.
Poselství zapsané ve svitcích pochopil již před dávnými věky, neboť Čtveřice se stala pokladem, který dostal za úkol ochraňovat a střežit.
…runy nikdy nepřestaly k pergamenům promlouvat a jejich hlas zesílí, když sobě opět blízko budou…
Ucítil je ještě dříve než vtrhli do jeho doupěte, jež se odhalilo jejich nehybným zrakům ve chvíli, kdy se deska s runami ocitla až tady na severu. Vnímal jejich neukojitelnou touhu po krvi a bolesti…jeho krvi a jeho bolesti jako plíživou auru zraňující desítkami ledových ostří.
Niefang tušil, že k jeho úkrytu okamžitě zamíří další Strážci, aby jej vyhledali a snad už byli i na cestě, avšak čas byl nyní jeho nepřítelem.
Nesmí najít schránku…blesklo mu hlavou, když bez váhání zaútočil na jejich řady prastarou magií, proti níž byli lovci Hadů téměř bezmocní. Útočil bez zbytečných slov a raději si nepřipouštěl, že je v tomto osudovém boji sám a může tak spoléhat jen na své síly. Nesměl si nic takového připustit, když v sázce bylo víc než jen jeho život…daleko více.
Nesmí se k ní dostat…
Pamatoval hodně a síla, jíž vládl mu nesčetněkrát dobře posloužila a i teď, když první řady Singhatorrianských bojovníků padly k zemi zbavené života, věřil, že Hadům nepodlehne, že uchrání drahocennou schránku, splní svůj posvátný úkol. Avšak…
Za každého padlého lovce na něj zaútočilo několik dalších, za nimiž se objevila skupina lhentamarů podporující své druhy léčivou magií. Zde bylo teritorium Hadů, kteří na pokyn svých vůdců nedbali na své životy a jejich jediným cílem, bylo přinést jim určenou trofej. Dokončit tento lov za jakoukoli cenu.
… a pak Niefang pocítil mocný záchvěv prokletého učení, když do jeho jeskyně vstoupil nekromant…
Dračí hlava spočívala na mohutných předních tlapách a v očích upírajících se k východu z jeskyně se zračil smutek a zklamání…
Nechali ho ležet tak, jak skonal po poslední ráně, než prohledali celou jeskyni vedeni pokyny velmistra nekromancie.
Teprve pak se vrátili, aby z něj stáhli kůži.
#6 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 22.06.2006 15:20
Čtveřice
Sserk, Artyer’noa’o Ithyson’y, tsii exydel’ese setchhanar’ese in mea’minelan’nat‘i ,
Sserku, Strážče Brány, s úplnou pokorou a oddaností
ian’ananthh’araxinait t‘op alchenn ai‘ese sia’s inda’y’sso opeilarx’note
přijímám z rukou tvých jakýkoli způsob
denatto’i, imn’y tsii Sia rath’op’betha I,
smrti, jenž se Tobě zlíbí,
tsii seibther’ese rath‘s sora sai’note’i, se’ixiadon’note’cci ila dangher‘nat’i,
s veškerou jeho bolestí, utrpením i úzkostí,
in’enys orhhaler’a rith’ista t‘ martena-t‘-dam iam’s inertro Sia…
neboť pevná je víra má v Tebe…
***
Tlumený šum tisíců slov naplňoval chrám Hadích bohů. Boj se stříbřitým drakem si vyžádal snad až příliš mnoho obětí, avšak Singhatorriané poslušni Zákona krve dál děkovali svým Stvořitelům za vítězství, kterého jim bylo dopřáno. Ti, kteří padli za své bohy, padli se ctí a budou odměněni.
„Buď pozdraven, Ijhentys…“oslovila svého partnera, když vešla do jeho komnat. Verrian zvedl hlavu od práce a jen tiše sykl na pozdrav. Jeho pozornost se následně vrátila zpět ke svitkům, jež před ním spočívaly na hladkém, kamenném stole.
Drobné, ozdobné písmo připomínalo jizvy vyplněné barvivem, jež ani mocný proud času nebyl schopen vyplavit.
„Kolik?“ zeptal se bezvýrazným hlasem, když se Saintheeva posadila naproti němu. Mírně se podmračila a místností zaznělo nespokojené syknutí.
„Třicet. Ani mé umění je nebylo schopné vrátit zpět do života.“
Pokýval hlavou. Něco takového předpokládal, když Šupinatec použil tu prokletou elfskou magii, avšak se ztrátami na životech bylo počítáno ještě před začátkem boje.
Naklonila se nad stůl a pohled jejích temně zelených očí se s jistou zvědavostí zaměřil na pergameny. Bylo dost obtížné se dostat do té schránky ze zářivého kovu, ale i ona cítila, že se jim do rukou dostal skutečný poklad.
„Mají zvláštní auru…“
„To ano, Ijhentys.“ Pohlédl na ni a vzal jeden z pergamenů do štíhlých prstů. „Mají podobnou auru jako runy, které jsou uloženy pod chrámem mého města.“
Naklonila hlavu mírně na stranu a nepatrně začichala.
„Dokážeš v nich číst, Verriane? Přečteš, co je v nich ukryto?“
Pousmál se a v jeho očích se zablesklo neskrývaným sebevědomím. Od chvíle, kdy je dostal do své moci nespal a nezabýval se ničím jiným než čtveřicí vzácných pergamenů.
„S požehnáním Bohů toto písmo brzy rozluštím, ovšem to není vše, co nám tyto svitky nabízejí.“
Zpozorněla.
„Skutečně, Ijhentys?“
Verrian svitky rozložil na stůl a všechny otočil na rub, kde to vypadalo, jako by byl povrch nedbale počmáraný a vesměs poškozený.
„Pohleď…“ zasyčel hlasem vyjadřujícím spokojenost se sebou samým. Pootočil jimi a přiložil je okraji jeden k druhému. „Co vidíš?“
Zatvářila se zmateně.
„Ne, nepřemýšlej nad tím,“ napověděl ji, když si všiml její nejistoty. „Nech se vést…“
Poslechla a dovolila chaotickým vzorům, aby si nalezly řád v její mysli bez její pomoci.
„To je přece…“
„Vyvolávací kruh, Ijhentys,“ přerušil ji chladně a vstal. „ Je zde celý obřad otevírající portál do jiné sféry.“
Souhlasně sykla. Také poznala nákres kruhu, ale také věděla, kdo tuto magii hojně používá.
„Tyhle obřady patří thelar’ilain ai’ccse, Verriane…“
Zadržel její další slova jediným gestem ruky a hadí zornice jeho očí se nepatrně zúžily nevolí.
„Vím, co chceš říct. Podobnou magii využívají elfové,“ skřípl ostrými zuby „Ale toto nepatří jim. Nestvořili nic z toho, co je zde zapsáno. Může to být cesta k nalezení Tajemství. Každý ze svitků je nadepsán runou z prvního řádku Thyvianské desky. Provedeme-li obřad, můžeme se dozvědět daleko víc.“
„Nevíme však, kam ten portál povede,“ namítla a poposedla na sedačce. Kovové ozdoby jejího roucha měkce zacinkaly v odpověď na její pohyb.
„To se brzy, velice brzy dozvíme..“ odvětil pevně tónem, jenž nepřipouštěl dalších námitek a Saintheeva věděla, že při první příležitosti bude chtít portál otevřít. Zadívala se na něj a zvedla se.
Vždycky udělal, co chtěl. Proto s ním spojila svůj život už před několika sty lety, když dokončila své zasvěcení velmistra lhentamara. Vybral si ji tehdy za svou družku a celou dobu si dokázal svou moc a postavení udržet. Byl dokonalý.
Přimhouřila oči a přiblížila se k němu.
Byl dokonalý a bude dokonalým otcem mých mláďat… blesklo jí hlavou, když jej objala. Jeho schopnosti budou darem a zárukou, že mí potomci stanou na vysokých postech chrámové kasty…
Mazlivě, beze spěchu se otřela pánví o jeho stehno a bledé rty se přiblížily k jeho uchu při vábivém zasyčení.
„Dnes je krásná noc…k lovu, Ijhentys...“
Sserk, Artyer’noa’o Ithyson’y, tsii exydel’ese setchhanar’ese in mea’minelan’nat‘i ,
Sserku, Strážče Brány, s úplnou pokorou a oddaností
ian’ananthh’araxinait t‘op alchenn ai‘ese sia’s inda’y’sso opeilarx’note
přijímám z rukou tvých jakýkoli způsob
denatto’i, imn’y tsii Sia rath’op’betha I,
smrti, jenž se Tobě zlíbí,
tsii seibther’ese rath‘s sora sai’note’i, se’ixiadon’note’cci ila dangher‘nat’i,
s veškerou jeho bolestí, utrpením i úzkostí,
in’enys orhhaler’a rith’ista t‘ martena-t‘-dam iam’s inertro Sia…
neboť pevná je víra má v Tebe…
***
Tlumený šum tisíců slov naplňoval chrám Hadích bohů. Boj se stříbřitým drakem si vyžádal snad až příliš mnoho obětí, avšak Singhatorriané poslušni Zákona krve dál děkovali svým Stvořitelům za vítězství, kterého jim bylo dopřáno. Ti, kteří padli za své bohy, padli se ctí a budou odměněni.
„Buď pozdraven, Ijhentys…“oslovila svého partnera, když vešla do jeho komnat. Verrian zvedl hlavu od práce a jen tiše sykl na pozdrav. Jeho pozornost se následně vrátila zpět ke svitkům, jež před ním spočívaly na hladkém, kamenném stole.
Drobné, ozdobné písmo připomínalo jizvy vyplněné barvivem, jež ani mocný proud času nebyl schopen vyplavit.
„Kolik?“ zeptal se bezvýrazným hlasem, když se Saintheeva posadila naproti němu. Mírně se podmračila a místností zaznělo nespokojené syknutí.
„Třicet. Ani mé umění je nebylo schopné vrátit zpět do života.“
Pokýval hlavou. Něco takového předpokládal, když Šupinatec použil tu prokletou elfskou magii, avšak se ztrátami na životech bylo počítáno ještě před začátkem boje.
Naklonila se nad stůl a pohled jejích temně zelených očí se s jistou zvědavostí zaměřil na pergameny. Bylo dost obtížné se dostat do té schránky ze zářivého kovu, ale i ona cítila, že se jim do rukou dostal skutečný poklad.
„Mají zvláštní auru…“
„To ano, Ijhentys.“ Pohlédl na ni a vzal jeden z pergamenů do štíhlých prstů. „Mají podobnou auru jako runy, které jsou uloženy pod chrámem mého města.“
Naklonila hlavu mírně na stranu a nepatrně začichala.
„Dokážeš v nich číst, Verriane? Přečteš, co je v nich ukryto?“
Pousmál se a v jeho očích se zablesklo neskrývaným sebevědomím. Od chvíle, kdy je dostal do své moci nespal a nezabýval se ničím jiným než čtveřicí vzácných pergamenů.
„S požehnáním Bohů toto písmo brzy rozluštím, ovšem to není vše, co nám tyto svitky nabízejí.“
Zpozorněla.
„Skutečně, Ijhentys?“
Verrian svitky rozložil na stůl a všechny otočil na rub, kde to vypadalo, jako by byl povrch nedbale počmáraný a vesměs poškozený.
„Pohleď…“ zasyčel hlasem vyjadřujícím spokojenost se sebou samým. Pootočil jimi a přiložil je okraji jeden k druhému. „Co vidíš?“
Zatvářila se zmateně.
„Ne, nepřemýšlej nad tím,“ napověděl ji, když si všiml její nejistoty. „Nech se vést…“
Poslechla a dovolila chaotickým vzorům, aby si nalezly řád v její mysli bez její pomoci.
„To je přece…“
„Vyvolávací kruh, Ijhentys,“ přerušil ji chladně a vstal. „ Je zde celý obřad otevírající portál do jiné sféry.“
Souhlasně sykla. Také poznala nákres kruhu, ale také věděla, kdo tuto magii hojně používá.
„Tyhle obřady patří thelar’ilain ai’ccse, Verriane…“
Zadržel její další slova jediným gestem ruky a hadí zornice jeho očí se nepatrně zúžily nevolí.
„Vím, co chceš říct. Podobnou magii využívají elfové,“ skřípl ostrými zuby „Ale toto nepatří jim. Nestvořili nic z toho, co je zde zapsáno. Může to být cesta k nalezení Tajemství. Každý ze svitků je nadepsán runou z prvního řádku Thyvianské desky. Provedeme-li obřad, můžeme se dozvědět daleko víc.“
„Nevíme však, kam ten portál povede,“ namítla a poposedla na sedačce. Kovové ozdoby jejího roucha měkce zacinkaly v odpověď na její pohyb.
„To se brzy, velice brzy dozvíme..“ odvětil pevně tónem, jenž nepřipouštěl dalších námitek a Saintheeva věděla, že při první příležitosti bude chtít portál otevřít. Zadívala se na něj a zvedla se.
Vždycky udělal, co chtěl. Proto s ním spojila svůj život už před několika sty lety, když dokončila své zasvěcení velmistra lhentamara. Vybral si ji tehdy za svou družku a celou dobu si dokázal svou moc a postavení udržet. Byl dokonalý.
Přimhouřila oči a přiblížila se k němu.
Byl dokonalý a bude dokonalým otcem mých mláďat… blesklo jí hlavou, když jej objala. Jeho schopnosti budou darem a zárukou, že mí potomci stanou na vysokých postech chrámové kasty…
Mazlivě, beze spěchu se otřela pánví o jeho stehno a bledé rty se přiblížily k jeho uchu při vábivém zasyčení.
„Dnes je krásná noc…k lovu, Ijhentys...“
#7 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 26.06.2006 13:05
Namárië
„Copak je tohle konec?“
Elfka bezděčně trhla blanitými křídly. „Taanesiju, slyšíš! Copak je tohle konec?“
Bojovník v kroužkové zbroji zalité narudlým svitem zapadajícího slunce krátce pohlédl na svou společnici. Zamlklý a unavený beznadějí, která jej obklopila, stál nyní na okraji Ledových plání.
„Cítila jsi to, Laitainë,“ vydechl s obláčkem páry. „Tak jako jsme to cítili i my. Teď už můžeme nic dělat...“
Prudce se odvrátila, stáhla si kápi těžkého pláště hluboko do tváře a jen křečovité chvění jejích křídel prozrazovalo, co se děje v její duši.
Krvavé pláně… měly by se tak jmenovat…Omrzlina na tváři světa…
Taanesiju vydechl. I jej oči pálily podivným nutkáním, ale on už dávno prolévat slzy nedovedl. Sklouzl pohledem na zbytek Strážců vyčkávajících v ponurém tichu na jeho další rozkazy. Sevřel chladem popraskané rty a nechal myšlenky volně plynout smutkem otupělou myslí.
Další cesta hlouběji do teritoria Hadů byla zbytečná. O tom nebylo pochyb, neboť Čtveřice již patrně zmizela v některém z jejich měst ukrytých hluboko pod majestátnými hřbety Shan‘Khoru.
…čas…mít jen trochu času navíc…jen trochu…
Pohledem se zastavil na postavě v tmavém brnění se zvláštními, štíhlými křídly. Byl to také jeden z těch, co spojili svůj život s draky podobně jako Laitainë pokrevním poutem. Přesto v něm dřímalo tolik jiného, jako by oheň v jeho žilách nebyl z toho světa. Nikdy nevstoupil přímo mezi Strážce a nikdo ani nevěděl odkud vlastně přišel.
...kdysi navrhoval vybudovat stanoviště blíže Pláním...
Nepřijali to. Nikdo ze Strážců nechtěl Singhatorriany otevřeně provokovat, upozorňovat na sebe a ani draci to nepovažovali za dobrý nápad. Mohlo to vyvolat válku. Tím se to tehdy obhajovalo.
Taanesiju měl občas neodbytný pocit, že tenhle černovlasý elf Hadímu rodu rozumí. Že je v něm víc, mnohem víc než je ochoten komukoli odhalit. I teď, když tam stáli mezi pahorky zledovatělého sněhu, upíraly se elfovy oči kamsi k pohoří a v těch očích bylo cosi…
Bojovník si dýchl do dlaní. Věděl, že se brzy zvedne mrazivý vítr ženoucí chuchvalce ledové tříště z nitra planin. Odvrátil se od bílého oceánu.
„Vrátíme se a rozbijeme tábořiště pod západními svahy. Ridixi, budeš mít pak první hlídku.“
Černovlasý elf mlčky přikývl a výprava se bez dalších slov dala do pohybu.
Poraženi bez boje…copak to bude skutečně konec, po těch nekonečných letech opatrnosti…
Bolest ze ztráty blízkého přítele, jenž uměl naslouchat i pomoci znova ožehla jeho oči a Taanesiju je na chvíli křečovitě zavřel. Poslední tiché sbohem náležející Niefangovi se mihlo jeho myslí.
Namárië…
„Copak je tohle konec?“
Elfka bezděčně trhla blanitými křídly. „Taanesiju, slyšíš! Copak je tohle konec?“
Bojovník v kroužkové zbroji zalité narudlým svitem zapadajícího slunce krátce pohlédl na svou společnici. Zamlklý a unavený beznadějí, která jej obklopila, stál nyní na okraji Ledových plání.
„Cítila jsi to, Laitainë,“ vydechl s obláčkem páry. „Tak jako jsme to cítili i my. Teď už můžeme nic dělat...“
Prudce se odvrátila, stáhla si kápi těžkého pláště hluboko do tváře a jen křečovité chvění jejích křídel prozrazovalo, co se děje v její duši.
Krvavé pláně… měly by se tak jmenovat…Omrzlina na tváři světa…
Taanesiju vydechl. I jej oči pálily podivným nutkáním, ale on už dávno prolévat slzy nedovedl. Sklouzl pohledem na zbytek Strážců vyčkávajících v ponurém tichu na jeho další rozkazy. Sevřel chladem popraskané rty a nechal myšlenky volně plynout smutkem otupělou myslí.
Další cesta hlouběji do teritoria Hadů byla zbytečná. O tom nebylo pochyb, neboť Čtveřice již patrně zmizela v některém z jejich měst ukrytých hluboko pod majestátnými hřbety Shan‘Khoru.
…čas…mít jen trochu času navíc…jen trochu…
Pohledem se zastavil na postavě v tmavém brnění se zvláštními, štíhlými křídly. Byl to také jeden z těch, co spojili svůj život s draky podobně jako Laitainë pokrevním poutem. Přesto v něm dřímalo tolik jiného, jako by oheň v jeho žilách nebyl z toho světa. Nikdy nevstoupil přímo mezi Strážce a nikdo ani nevěděl odkud vlastně přišel.
...kdysi navrhoval vybudovat stanoviště blíže Pláním...
Nepřijali to. Nikdo ze Strážců nechtěl Singhatorriany otevřeně provokovat, upozorňovat na sebe a ani draci to nepovažovali za dobrý nápad. Mohlo to vyvolat válku. Tím se to tehdy obhajovalo.
Taanesiju měl občas neodbytný pocit, že tenhle černovlasý elf Hadímu rodu rozumí. Že je v něm víc, mnohem víc než je ochoten komukoli odhalit. I teď, když tam stáli mezi pahorky zledovatělého sněhu, upíraly se elfovy oči kamsi k pohoří a v těch očích bylo cosi…
Bojovník si dýchl do dlaní. Věděl, že se brzy zvedne mrazivý vítr ženoucí chuchvalce ledové tříště z nitra planin. Odvrátil se od bílého oceánu.
„Vrátíme se a rozbijeme tábořiště pod západními svahy. Ridixi, budeš mít pak první hlídku.“
Černovlasý elf mlčky přikývl a výprava se bez dalších slov dala do pohybu.
Poraženi bez boje…copak to bude skutečně konec, po těch nekonečných letech opatrnosti…
Bolest ze ztráty blízkého přítele, jenž uměl naslouchat i pomoci znova ožehla jeho oči a Taanesiju je na chvíli křečovitě zavřel. Poslední tiché sbohem náležející Niefangovi se mihlo jeho myslí.
Namárië…
#8 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 29.06.2006 06:56
Ostrov
…i stalo se tak, že zástupce svého Velmistr X’seeshova chrámu zvolil z nejschopnějších v rodu, jenž z vůle Bohů posvátné jemu spravovat náleželo . Z kasty nejvyšší pak sedm zasvěcených Pánu Brány povoláno bylo k obřadu takovému, jehož dosud Hadí rod nepamatoval od počátků svých. Svitky ceny nevyslovitelné z doupěte bestie stříbrných šupin vedly slova jejich, obětina v plameny vložena byla, by Bohové nakloněni počínání tomuto zůstali a portál otevřen byl v třpytnou noc svátku Stvoření. Portál ten otevřen byl na místě skrytém, na níž duše předků požehnaných za činy v životech svých v bdělosti spočívají…
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
***
Den se beze spěchu přehoupl přes poledne a Verrian se skryl před ostrým svitem slunce do chladivého stínu stromů naklánějících své větve nad břehy jezera. Pohlédl na jiskřivě namodralou hladinu ozdobenou řadami neposedných vlnek.
Mintarn… tak tomu říkali tvorové z města u moře.
Na to, co si pamatoval ze své domoviny mu Alície připadala směšně malá a především zranitelná. Co jej však naprosto šokovalo, bylo to neuvěřitelné množství kříženců potulujících se všude kolem.
...zatracení šupinatci, zaplavují každý svět… blesklo mu hlavou. Cožpak takové místo může mít něco společného s poselstvím run?
Ani nemohl uvěřit, že ho spolu s partnerkou portál otevřený pomocí rituálu zapsaného ve svitcích přenesl právě sem. Do světa tak nezvykle cizího, neznámého a pro jeho chápání naprosto bez řádu.
Posadil se do měkké trávy a jeho mysl se na několik chvil ponořila do lehké meditace nahrazující u Singhatorrianů spánek. Zavřel oči nechávajíc myšlenky volně plynout svým nitrem. Cítil k tomuto světu silný odpor, ale na druhou stranu chápal, že když jej rituál přivedl sem, musí to přijmout a pokračovat v úkolu.
…je nezbytné uspět…nezbytné… runy musejí být někde tady...
Cena, jíž oba zaplatili za cestu portálem byla vysoká, neboť je toto prostředí připravilo o většinu jejich schopností a moci, na níž byli tak zvyklí a také do značné míry závislí. To, co pro ně bylo několik set let samozřejmostí se stalo něčím, co se bylo nutné znova učit, znova objevovat.
Nevzdávali se.
Píď po pídi si znova osvojovali magii, která zde měla zcela jiný charakter. V modlitbách a meditacích znova získávali svou sebedůvěru a okolí Alície se pomalu začínalo stávat jejich společným teritoriem.
Jen lovit… otevřeně lovit kořist, z níž by se nasytili si ještě netroufali, protože jim bylo jasné jakých reakcí ze strany obyvatel Alície by se jim mohlo dostat a na takový konflikt ještě připraveni nebyli. Naštěstí pro ně se nedaleko za městem potulovaly tlupy banditů, jež nikdo nepostrádal a nikdo se po zmizelých neptal.
Ani jeden z Hadů v té době netušil jak se vše brzy změní.
***
Osioni’noa…lhář…
Jinak o tom muži ani nebyla schopná smýšlet. Tiše skřípla ostrými zuby, když s jasnou nespokojeností v temně zelených očích již po několikáté marně procházela městem.
…nikdo jej prý neviděl a ani neví kde by mohl být…
Minula stráž v přístavu a jen rozčileně zasykla.
Bylo to už mnoho týdnů zpět, kdy Saintheeva potkala toho lidského tvora dole v doupěti přerostlých myší s podivným pachem, kterým ostatní říkali krysodlaci. Jejich kousnutí dokázalo neskutečně zabolet, ale rozhodně ne tak, jako jí nyní pálilo její vlastní zklamání.
Yashal…osioni’noa…
Jejich první setkání na prokleté pláni bylo plné nadávek a vzájemných antipatií, jež tehdy málem přerostly v boj. Byla v pokušení jej zabít za jeho zpupné řeči, kterými bez okolků hluboce urážel vše, co bylo Singhatorrianům posvátné.
Pak jej potkala znova a svůj názor přecejen trochu pozměnila, když v něm odhalila možný zdroj informací, neboť Yashal tvrdil, že má přístup ke knihám a byl ochoten se do nich podívat.
Singhatorri toužila po odhalení Tajemství a moci, jíž runy nabízejí stejně jako její partner. Viděla křišťálovou desku a s drobnými obtížemi se od Verriana naučila číst ve svitcích. Věřila, že když je portál přenesl sem, musel zde být někdo znalý Čtveřice, někdo se znalostmi run z údolí Thyvianu a zdejší knihovna mohla skrývat alespoň drobnou stopu.
Thyvianské runy…slíbil, že se poohlédne v těch svých knihách…
Ano, Saintheeva by jej nepotřebovala...pokud by dokázala přečíst zde používané písmo. To však bylo nad její síly.
Kdosi ji pozdravil, ale Singhatorri neměla ani v nejmenším chuť na to jakkoli zareagovat. Chtěla být sama se svou zlobou a myšlenkami na pomstu.
Yashala už nikdy neviděla, nikdy se jí neozval.
Zklamal ji a ona pochopila, že lidem se nedá věřit ani v tomto světě.
…i stalo se tak, že zástupce svého Velmistr X’seeshova chrámu zvolil z nejschopnějších v rodu, jenž z vůle Bohů posvátné jemu spravovat náleželo . Z kasty nejvyšší pak sedm zasvěcených Pánu Brány povoláno bylo k obřadu takovému, jehož dosud Hadí rod nepamatoval od počátků svých. Svitky ceny nevyslovitelné z doupěte bestie stříbrných šupin vedly slova jejich, obětina v plameny vložena byla, by Bohové nakloněni počínání tomuto zůstali a portál otevřen byl v třpytnou noc svátku Stvoření. Portál ten otevřen byl na místě skrytém, na níž duše předků požehnaných za činy v životech svých v bdělosti spočívají…
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
***
Den se beze spěchu přehoupl přes poledne a Verrian se skryl před ostrým svitem slunce do chladivého stínu stromů naklánějících své větve nad břehy jezera. Pohlédl na jiskřivě namodralou hladinu ozdobenou řadami neposedných vlnek.
Mintarn… tak tomu říkali tvorové z města u moře.
Na to, co si pamatoval ze své domoviny mu Alície připadala směšně malá a především zranitelná. Co jej však naprosto šokovalo, bylo to neuvěřitelné množství kříženců potulujících se všude kolem.
...zatracení šupinatci, zaplavují každý svět… blesklo mu hlavou. Cožpak takové místo může mít něco společného s poselstvím run?
Ani nemohl uvěřit, že ho spolu s partnerkou portál otevřený pomocí rituálu zapsaného ve svitcích přenesl právě sem. Do světa tak nezvykle cizího, neznámého a pro jeho chápání naprosto bez řádu.
Posadil se do měkké trávy a jeho mysl se na několik chvil ponořila do lehké meditace nahrazující u Singhatorrianů spánek. Zavřel oči nechávajíc myšlenky volně plynout svým nitrem. Cítil k tomuto světu silný odpor, ale na druhou stranu chápal, že když jej rituál přivedl sem, musí to přijmout a pokračovat v úkolu.
…je nezbytné uspět…nezbytné… runy musejí být někde tady...
Cena, jíž oba zaplatili za cestu portálem byla vysoká, neboť je toto prostředí připravilo o většinu jejich schopností a moci, na níž byli tak zvyklí a také do značné míry závislí. To, co pro ně bylo několik set let samozřejmostí se stalo něčím, co se bylo nutné znova učit, znova objevovat.
Nevzdávali se.
Píď po pídi si znova osvojovali magii, která zde měla zcela jiný charakter. V modlitbách a meditacích znova získávali svou sebedůvěru a okolí Alície se pomalu začínalo stávat jejich společným teritoriem.
Jen lovit… otevřeně lovit kořist, z níž by se nasytili si ještě netroufali, protože jim bylo jasné jakých reakcí ze strany obyvatel Alície by se jim mohlo dostat a na takový konflikt ještě připraveni nebyli. Naštěstí pro ně se nedaleko za městem potulovaly tlupy banditů, jež nikdo nepostrádal a nikdo se po zmizelých neptal.
Ani jeden z Hadů v té době netušil jak se vše brzy změní.
***
Osioni’noa…lhář…
Jinak o tom muži ani nebyla schopná smýšlet. Tiše skřípla ostrými zuby, když s jasnou nespokojeností v temně zelených očích již po několikáté marně procházela městem.
…nikdo jej prý neviděl a ani neví kde by mohl být…
Minula stráž v přístavu a jen rozčileně zasykla.
Bylo to už mnoho týdnů zpět, kdy Saintheeva potkala toho lidského tvora dole v doupěti přerostlých myší s podivným pachem, kterým ostatní říkali krysodlaci. Jejich kousnutí dokázalo neskutečně zabolet, ale rozhodně ne tak, jako jí nyní pálilo její vlastní zklamání.
Yashal…osioni’noa…
Jejich první setkání na prokleté pláni bylo plné nadávek a vzájemných antipatií, jež tehdy málem přerostly v boj. Byla v pokušení jej zabít za jeho zpupné řeči, kterými bez okolků hluboce urážel vše, co bylo Singhatorrianům posvátné.
Pak jej potkala znova a svůj názor přecejen trochu pozměnila, když v něm odhalila možný zdroj informací, neboť Yashal tvrdil, že má přístup ke knihám a byl ochoten se do nich podívat.
Singhatorri toužila po odhalení Tajemství a moci, jíž runy nabízejí stejně jako její partner. Viděla křišťálovou desku a s drobnými obtížemi se od Verriana naučila číst ve svitcích. Věřila, že když je portál přenesl sem, musel zde být někdo znalý Čtveřice, někdo se znalostmi run z údolí Thyvianu a zdejší knihovna mohla skrývat alespoň drobnou stopu.
Thyvianské runy…slíbil, že se poohlédne v těch svých knihách…
Ano, Saintheeva by jej nepotřebovala...pokud by dokázala přečíst zde používané písmo. To však bylo nad její síly.
Kdosi ji pozdravil, ale Singhatorri neměla ani v nejmenším chuť na to jakkoli zareagovat. Chtěla být sama se svou zlobou a myšlenkami na pomstu.
Yashala už nikdy neviděla, nikdy se jí neozval.
Zklamal ji a ona pochopila, že lidem se nedá věřit ani v tomto světě.
#9 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 30.06.2006 07:04
Ijhentys
Dvě strany jedné jediné mince. Dvě strany, které však jedna bez druhé značí jen zkázu. To jsou dvě srdce odlišná svou podstatou však pro jednu Myšlenku bijící. O tom zpívají runy patnáctero hlasy.
Tajemství značí dokonalou rovnováhu esencí tak, jako existovala pouze ve zlomku okamžiku Stvoření.
Kdo toto nepochopí, nepochopí Tajemství samotné…
***
„Skutecsssne nevidět ho? On..vypadat jako já…“ snažila se lámaně promlouvat k elfovi sedícímu u ohniště poblíž Alicijského hřbitova. V duchu si připadala směšně a nedůstojně, když stejně jako většina ostatních jejího rodu nedokázala zvládnout jiný jazyk než byla rodná mluva Singhatorrianů.
Verrian, ten byl jeden z mála, jemuž bylo dáno něco takového dokázat. Avšak problém byl, že Saintheeva jej již několik týdnů neviděla.
„Nikoho takového jsem tady nepotkal,“zavrtěl hlavou hnědovlasý elf a Singhatorri byla vděčná alespoň za to, že se jí nezačal smát za její výslovnost tak jako mnoho jiných.
„Opravdu… nevidět? Být si jistý?“
Znova zavrtěl hlavou.
…dameryaccu…zaklela v duchu.
Nervózně zasyčela a rozběhla se pryč od hřbitova přes přístav města Alície do hlubokých lesů, kam tak často chodili společně lovit a odpočívat. Ani náznakem necítila jeho mysl a nedokázala se jí dotknout.
Zachvěla se.
Připadala si jako slepá, bezcílně tápající v nicotě kdykoli se pokusila dosáhnout k jeho myšlenkám. Na druhou stranu, se snažila uklidnit sama sebe tím, že jej přece necítila umřít, její mysli se nedotkl osten jeho odchodu k Bráně nebytí. Nepomáhalo to. Nechápala co se stalo.. co se děje.
Ijhentys… volala v duchu zoufale svého partnera pobíhajíce hluboko v lesním porostu…marně. Nenašla jej ani tam, ani v horách a ani u jezera …proč ke mně už nepromlouváš? Proč neslyším tvé srdce bít ve svém nitru?
Jen hlad svírající její tělo a neskutečná únava ji donutili k tomu, aby se zastavila ve svém hledání. Teď když byla sama, lovilo se jí o poznání hůře, avšak nakonec přece jen vylákala za pomocí několika blyštivých mincí jednoho z banditů dál do stínů lesa, kde mu ulehčila od tíže života.
Tentokrát ji však chuť krve neuspokojila.
Našla si místečko v horách, stranou od cest horníků i sběračů bylin, aby mohla mít jistotu naprostého klidu a bezpečí. Posadila se zády ke kmeni vzrostlého stromu a tiše zasyčela.
Připadala si obnažená a zranitelná bez toho, komu mohla bezmezně důvěřovat. Bez toho, s nímž sdílela několik století své existence. Byl její jistotou. Byl…
...dokud nebude vůlí Bohů, aby se naše cesty rozešly, budeš mi náležet jako má družka…
Pamatovala si každé jeho slovo ze dne, kdy spojili své životy v jeden a kdy se Verrian stal jejím partnerem. Teď ale nevěřila, že by toto mohla být skutečně vůle Ernalských. Nedávalo jí to smysl, neboť ještě nedokončili svůj úkol, kvůli němuž přišli do tohoto světa. Nenašli ani střípek, jenž by měl spojitost s poselstvím Thyvianských run.
Tajemství… blesklo jí hlavou ...musí být nalezeno...
Hluboce vydechla a pohled hadích očí pomalu nabral zpět svůj přirozený chlad bez jediné stopy slabosti. Hledala jej dlouho, aniž by našla jedinou stopu po jeho osudu. Bylo tedy na čase jít dál.
Poklekla a z jejích rtů vyklouzly první slova pokorné modlitby k Hadím bohům prosící o přízeň a požehnání.
Nyní byla tedy sama, ale úkol, který je sem přivedl musí být splněn.
Moc a síla skrytá v patnácti runách byla lákadlem i pro ni.
Dvě strany jedné jediné mince. Dvě strany, které však jedna bez druhé značí jen zkázu. To jsou dvě srdce odlišná svou podstatou však pro jednu Myšlenku bijící. O tom zpívají runy patnáctero hlasy.
Tajemství značí dokonalou rovnováhu esencí tak, jako existovala pouze ve zlomku okamžiku Stvoření.
Kdo toto nepochopí, nepochopí Tajemství samotné…
***
„Skutecsssne nevidět ho? On..vypadat jako já…“ snažila se lámaně promlouvat k elfovi sedícímu u ohniště poblíž Alicijského hřbitova. V duchu si připadala směšně a nedůstojně, když stejně jako většina ostatních jejího rodu nedokázala zvládnout jiný jazyk než byla rodná mluva Singhatorrianů.
Verrian, ten byl jeden z mála, jemuž bylo dáno něco takového dokázat. Avšak problém byl, že Saintheeva jej již několik týdnů neviděla.
„Nikoho takového jsem tady nepotkal,“zavrtěl hlavou hnědovlasý elf a Singhatorri byla vděčná alespoň za to, že se jí nezačal smát za její výslovnost tak jako mnoho jiných.
„Opravdu… nevidět? Být si jistý?“
Znova zavrtěl hlavou.
…dameryaccu…zaklela v duchu.
Nervózně zasyčela a rozběhla se pryč od hřbitova přes přístav města Alície do hlubokých lesů, kam tak často chodili společně lovit a odpočívat. Ani náznakem necítila jeho mysl a nedokázala se jí dotknout.
Zachvěla se.
Připadala si jako slepá, bezcílně tápající v nicotě kdykoli se pokusila dosáhnout k jeho myšlenkám. Na druhou stranu, se snažila uklidnit sama sebe tím, že jej přece necítila umřít, její mysli se nedotkl osten jeho odchodu k Bráně nebytí. Nepomáhalo to. Nechápala co se stalo.. co se děje.
Ijhentys… volala v duchu zoufale svého partnera pobíhajíce hluboko v lesním porostu…marně. Nenašla jej ani tam, ani v horách a ani u jezera …proč ke mně už nepromlouváš? Proč neslyším tvé srdce bít ve svém nitru?
Jen hlad svírající její tělo a neskutečná únava ji donutili k tomu, aby se zastavila ve svém hledání. Teď když byla sama, lovilo se jí o poznání hůře, avšak nakonec přece jen vylákala za pomocí několika blyštivých mincí jednoho z banditů dál do stínů lesa, kde mu ulehčila od tíže života.
Tentokrát ji však chuť krve neuspokojila.
Našla si místečko v horách, stranou od cest horníků i sběračů bylin, aby mohla mít jistotu naprostého klidu a bezpečí. Posadila se zády ke kmeni vzrostlého stromu a tiše zasyčela.
Připadala si obnažená a zranitelná bez toho, komu mohla bezmezně důvěřovat. Bez toho, s nímž sdílela několik století své existence. Byl její jistotou. Byl…
...dokud nebude vůlí Bohů, aby se naše cesty rozešly, budeš mi náležet jako má družka…
Pamatovala si každé jeho slovo ze dne, kdy spojili své životy v jeden a kdy se Verrian stal jejím partnerem. Teď ale nevěřila, že by toto mohla být skutečně vůle Ernalských. Nedávalo jí to smysl, neboť ještě nedokončili svůj úkol, kvůli němuž přišli do tohoto světa. Nenašli ani střípek, jenž by měl spojitost s poselstvím Thyvianských run.
Tajemství… blesklo jí hlavou ...musí být nalezeno...
Hluboce vydechla a pohled hadích očí pomalu nabral zpět svůj přirozený chlad bez jediné stopy slabosti. Hledala jej dlouho, aniž by našla jedinou stopu po jeho osudu. Bylo tedy na čase jít dál.
Poklekla a z jejích rtů vyklouzly první slova pokorné modlitby k Hadím bohům prosící o přízeň a požehnání.
Nyní byla tedy sama, ale úkol, který je sem přivedl musí být splněn.
Moc a síla skrytá v patnácti runách byla lákadlem i pro ni.
#10 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 03.07.2006 15:34
Ohnivé květy
Nemrtvá bytost…
Choval se jako někdo, kdo je zvyklý velet. Byla si naprosto jistá, že tenhle muž se již dotkl Brány a stanul na jejím prahu, avšak nebyl navrácen způsobem používaným lhentamary – mágy života. Vycítila z něj nekromancii. Byl jí prostoupen do nejmenšího zákoutí jeho těla i mysli a Saintheeva záhy pochopila, že ji i sám ovládá.
Hrozil jí tím, že z ní udělá taktéž nemrtvou bytost, pokud neudělá, co po ní žádá. Bohové však tentokrát stáli při své věrné služebnici a jí se podařilo uniknout.
…alespoň prozatím… mihlo se jí varovně hlavou
Neobávala se ani tak toho, že by se mu jeho záměr mohl povést, neboť byla velmistrem chrámu Shein’xhe, Pána daru života a při svém zasvěcení mnohokrát prošla vlastní smrtí, balancovala na prahu Brány, aby pochopila podstatu života.
Obávala se utrpení, jež by jí nekromantovy pokusy mohly přinést. Byla však rozhodnuta se mu bránit. Jakkoli to bude nutné.
***
Chtěla zmizet někam, kde nebude na očích a kde si klidu bude moci promyslet jak se Nemrtvému bránit. Probíhala právě přístavem, když před sebou spatřila postavu s narudlými vlasy.
Vok…
Viděla ho už několikrát a byl to jeden z mála tvorů v tomto světě, s nímž se dala více do řeči. Ani sama netušila proč. Byl zvláštní, když se v modři jeho očí často objevoval záblesk žhnoucího plamene. I tentokrát odpověděla na jeho pozdrav a když se zeptal, co se děje, řekla mu to.
Proč by mi ale chtěl pomáhat? Napadlo ji, když jej o několik minut později následovala pryč z města ...vždyť o mě nic neví…
Nevěděla, k čemu to může být dobré. Nevěděla ani, jestli jí vůbec může pomoci proti někomu takovému jako je nekromant. Ale nechala se vést k odpočívadlu hluboko v chladivých stínech lesa.
…tiefling s plamínky v očích…
Byl vznětlivý a Singhatorri připadal divoký jako čerstvě rozdmýchaný plamen ve chvíli, kdy se dostali k tématu svobody. Tak moc na ní lpěl a tak silnou naději v sobě choval, že když o ní hovořil modř jeho očí se utápěla v narudlé záři. Byl pro ni záhadou a přesto necítila žádné zábrany, aby mu řekla, to, co chtěl vědět. Zaujal ji tím, jaký byl, jak smýšlel a pak…vždycky ho přece mohla zabít, kdyby se začal chovat nějakým nevhodným způsobem.
Slova plynula jako zrnka času a oni se v hovoru dostali k jejímu rodu. K ní samotné.
„Bohové stvochit nás tak, aby sytit svá těla krví obětí a svá nitra jejich pocity,“ zasyčela na jeho otázku a promnula si štíhlé prsty. Bylo uvolňující mluvit s někým, kdo se neposmíval její výslovnosti „Nepchenásset kousnutím nic.. ne jako vampýr.“
„Jaké pocity,“ zajímal se tiefling.
Její pohled mírně ochladl v očekávání negativních reakcí a odmítnutí.
„Bolest.. úzkost, nenávist..touha vsse co být silné.“
„A co naděje?“ pousmál se k jejímu značnému překvapení Vok.
Zkoumavě se na něj zadívala temně zelenýma očima a uvažovala, zda se pouštět dál do hovoru, nebo jej spíše využít k načerpání nových sil. Byla hladová… dlouho nepocítila čerstvou krev na jazyku a tady byli sami.
Zasmála se, aniž by dále skrývala své ostré dlouhé zuby.
„Za mých několik set let nikdo koho kousnout nemít v sobě naději.“
Mlčel a mírně se tomu usmíval. Nechápala proč a ani netušila kam tím ten tvor s růžky míří, oč mu vlastně jde.
Obrátila se zpět k ohni a úsměv na jejích rtech pohasl.
„Tady tězsské lovit a nebýt nápadná…“
„No nediv se,“ ozval se jeho hlas stále nesoucí jistý tón pobavenosti.“Lidé těžko nesou, když žije vedle nich někdo, pro koho jsou jen zásobárnou jídla. Tobě by bylo příjemné, kdyby tě někdo různě okusoval a krmil se tak?“
Hadí zornice se mírně rozšířily, když stočila pohled zpět k němu.
„..a tobě by líbit hladovět dlouhé týdny?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já nejedl celý den a už teď mám nutkání jít do hospody. Chápu je i tebe..“
„Nemuset být hladem,“ zasykla a vytáhla balíček netknutého voňavého jídla. „Mě k nicssemu..“
Zaváhal.
Saintheeva jej v klidu pozorovala, když už by se měla nakrmit, musí jej nějak rozptýlit, aby byl o něco snadnější kořistí a ona nevydala zbytečně mnoho energie.
„Saint… já..“
„Ber.. aspoň ty být sytý..“ přerušila jeho možné námitky. Nemohla mu dovolit vycouvat, pak by byl lov těžší.
Lov. Chtěla z něj udělat kořist tady na tom odlehlém místě, ale Vok jí překvapil svými následujícími slovy.
„Ty můžeš být taky..“
Co to ten tvor říká? napadlo ji… Dělá si snad při Hadích bozích ze mě blázny?
Rudovlasý tiefling si však ze Singhatorri blázny nedělal. Stál si za svým rozhodnutím a lov se v tu ránu stal vlastně zbytečnou záležitostí. Nemohla tomu uvěřit.
„nikdo mě nechtít jesstě..nakrmit …skutecssně to chtít?“
„Třeba ses jen neptala,“ usmál se. „ a nebo já jsem divnej, už mi to všechno leze na mozek…“
„..ptát teď,“ sykla naléhavěji v touze znát tu odpověď. „Chtít to?“
„Já chci tebe Saint a nechci, abys měla hlad. Já vím, co je mít hlad,“ zašeptal k ní tiefling něco, co za celých svých pět století Singhatorri neslyšela. Nemohla odmítnout jeho nabídku. Nechtěla ji odmítnout, protože hlad ji tížil už příliš dlouho. Její mysl nenacházela odpověď na to, proč to Vok dělá, ale nechtěla se na to ptát..ne teď.
Jeho krev plná horkosti a žáru vypálila do jejího nitra podivné poznání. A jeho kůže… v mysli se jí vynořila představa velkých rudooranžových kalichů s tmavými okraji visících v těžkých hroznech lemovaných drobnými světlými lístky z puklin v kamenech. Tam na jihu… na lávových polích … voněla po ohnivých květech.
A ona pochopila.
Sính…
Nemrtvá bytost…
Choval se jako někdo, kdo je zvyklý velet. Byla si naprosto jistá, že tenhle muž se již dotkl Brány a stanul na jejím prahu, avšak nebyl navrácen způsobem používaným lhentamary – mágy života. Vycítila z něj nekromancii. Byl jí prostoupen do nejmenšího zákoutí jeho těla i mysli a Saintheeva záhy pochopila, že ji i sám ovládá.
Hrozil jí tím, že z ní udělá taktéž nemrtvou bytost, pokud neudělá, co po ní žádá. Bohové však tentokrát stáli při své věrné služebnici a jí se podařilo uniknout.
…alespoň prozatím… mihlo se jí varovně hlavou
Neobávala se ani tak toho, že by se mu jeho záměr mohl povést, neboť byla velmistrem chrámu Shein’xhe, Pána daru života a při svém zasvěcení mnohokrát prošla vlastní smrtí, balancovala na prahu Brány, aby pochopila podstatu života.
Obávala se utrpení, jež by jí nekromantovy pokusy mohly přinést. Byla však rozhodnuta se mu bránit. Jakkoli to bude nutné.
***
Chtěla zmizet někam, kde nebude na očích a kde si klidu bude moci promyslet jak se Nemrtvému bránit. Probíhala právě přístavem, když před sebou spatřila postavu s narudlými vlasy.
Vok…
Viděla ho už několikrát a byl to jeden z mála tvorů v tomto světě, s nímž se dala více do řeči. Ani sama netušila proč. Byl zvláštní, když se v modři jeho očí často objevoval záblesk žhnoucího plamene. I tentokrát odpověděla na jeho pozdrav a když se zeptal, co se děje, řekla mu to.
Proč by mi ale chtěl pomáhat? Napadlo ji, když jej o několik minut později následovala pryč z města ...vždyť o mě nic neví…
Nevěděla, k čemu to může být dobré. Nevěděla ani, jestli jí vůbec může pomoci proti někomu takovému jako je nekromant. Ale nechala se vést k odpočívadlu hluboko v chladivých stínech lesa.
…tiefling s plamínky v očích…
Byl vznětlivý a Singhatorri připadal divoký jako čerstvě rozdmýchaný plamen ve chvíli, kdy se dostali k tématu svobody. Tak moc na ní lpěl a tak silnou naději v sobě choval, že když o ní hovořil modř jeho očí se utápěla v narudlé záři. Byl pro ni záhadou a přesto necítila žádné zábrany, aby mu řekla, to, co chtěl vědět. Zaujal ji tím, jaký byl, jak smýšlel a pak…vždycky ho přece mohla zabít, kdyby se začal chovat nějakým nevhodným způsobem.
Slova plynula jako zrnka času a oni se v hovoru dostali k jejímu rodu. K ní samotné.
„Bohové stvochit nás tak, aby sytit svá těla krví obětí a svá nitra jejich pocity,“ zasyčela na jeho otázku a promnula si štíhlé prsty. Bylo uvolňující mluvit s někým, kdo se neposmíval její výslovnosti „Nepchenásset kousnutím nic.. ne jako vampýr.“
„Jaké pocity,“ zajímal se tiefling.
Její pohled mírně ochladl v očekávání negativních reakcí a odmítnutí.
„Bolest.. úzkost, nenávist..touha vsse co být silné.“
„A co naděje?“ pousmál se k jejímu značnému překvapení Vok.
Zkoumavě se na něj zadívala temně zelenýma očima a uvažovala, zda se pouštět dál do hovoru, nebo jej spíše využít k načerpání nových sil. Byla hladová… dlouho nepocítila čerstvou krev na jazyku a tady byli sami.
Zasmála se, aniž by dále skrývala své ostré dlouhé zuby.
„Za mých několik set let nikdo koho kousnout nemít v sobě naději.“
Mlčel a mírně se tomu usmíval. Nechápala proč a ani netušila kam tím ten tvor s růžky míří, oč mu vlastně jde.
Obrátila se zpět k ohni a úsměv na jejích rtech pohasl.
„Tady tězsské lovit a nebýt nápadná…“
„No nediv se,“ ozval se jeho hlas stále nesoucí jistý tón pobavenosti.“Lidé těžko nesou, když žije vedle nich někdo, pro koho jsou jen zásobárnou jídla. Tobě by bylo příjemné, kdyby tě někdo různě okusoval a krmil se tak?“
Hadí zornice se mírně rozšířily, když stočila pohled zpět k němu.
„..a tobě by líbit hladovět dlouhé týdny?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já nejedl celý den a už teď mám nutkání jít do hospody. Chápu je i tebe..“
„Nemuset být hladem,“ zasykla a vytáhla balíček netknutého voňavého jídla. „Mě k nicssemu..“
Zaváhal.
Saintheeva jej v klidu pozorovala, když už by se měla nakrmit, musí jej nějak rozptýlit, aby byl o něco snadnější kořistí a ona nevydala zbytečně mnoho energie.
„Saint… já..“
„Ber.. aspoň ty být sytý..“ přerušila jeho možné námitky. Nemohla mu dovolit vycouvat, pak by byl lov těžší.
Lov. Chtěla z něj udělat kořist tady na tom odlehlém místě, ale Vok jí překvapil svými následujícími slovy.
„Ty můžeš být taky..“
Co to ten tvor říká? napadlo ji… Dělá si snad při Hadích bozích ze mě blázny?
Rudovlasý tiefling si však ze Singhatorri blázny nedělal. Stál si za svým rozhodnutím a lov se v tu ránu stal vlastně zbytečnou záležitostí. Nemohla tomu uvěřit.
„nikdo mě nechtít jesstě..nakrmit …skutecssně to chtít?“
„Třeba ses jen neptala,“ usmál se. „ a nebo já jsem divnej, už mi to všechno leze na mozek…“
„..ptát teď,“ sykla naléhavěji v touze znát tu odpověď. „Chtít to?“
„Já chci tebe Saint a nechci, abys měla hlad. Já vím, co je mít hlad,“ zašeptal k ní tiefling něco, co za celých svých pět století Singhatorri neslyšela. Nemohla odmítnout jeho nabídku. Nechtěla ji odmítnout, protože hlad ji tížil už příliš dlouho. Její mysl nenacházela odpověď na to, proč to Vok dělá, ale nechtěla se na to ptát..ne teď.
Jeho krev plná horkosti a žáru vypálila do jejího nitra podivné poznání. A jeho kůže… v mysli se jí vynořila představa velkých rudooranžových kalichů s tmavými okraji visících v těžkých hroznech lemovaných drobnými světlými lístky z puklin v kamenech. Tam na jihu… na lávových polích … voněla po ohnivých květech.
A ona pochopila.
Sính…
#11 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 05.07.2006 09:14
Sính
Plamen je esencí nespoutaného. Sám o sobě je bojem a věčným neklidem. Hřejivým vítězství nad nepřáteli i sebou samým a pálící prohrou, jež sežehne vše kolem sebe. Může být světlem v temnotě nejistoty a vést k nové naději a může být též divokým plamenem vedoucím k záhubě, když pohltí mysl nepřipraveného. Sính je vroucím citem sdíleným se srdcem nejbližšího tepoucím ve stejné písni, avšak stát se spalující nenávistí může v jediném zlomku okamžiku…
***
Krev tieflinga s rudými vlasy byla tím, co jí konečně otevřelo oči a text svitků k ní začal promlouvat zcela novými slovy, jež jí předtím unikala. Teď už věděla, co zde má hledat. Teď už věděla jak má číst Thyvianské runy.
A především již měla jistotu toho, že nalezla první aspekt.
Vok… živoucí plamen…
Pochopila, že to, co tiefling nosí v sobě, je tím, co musí poznat a prožít i ona sama. Tak bylo psáno ve svitcích, které již znala téměř nazpaměť. Už když pila tu jeho horkou krev, nechávala své nitro otevřené jeho pocitům nejen proto, aby se nasytila jeho bolestí. Ostatně, bolesti tam bylo jen poskrovnu, i když do něj vypustila svůj jed. Naopak nadějí a podivnou rozechvělostí oplývala jeho mysl dostatečně.
A pak tam také bylo něco..něco dalšího.
Když se přestala krmit a vytáhla své dlouhé zuby z jeho hrdla, vdechla do něj v polibku část své energie zpět, aby vyléčila jeho rány, zbavila jej jedu a také proto, aby si zajistila jednodušší přístup k jeho nitru. Věděla, že pouto je oboustranné, ale její mysl byla cvičená k tomu, aby mohla proplouvat cizími myšlenkami bez většího rizika. Věděla také, že ucítí jeho bolest ve chvíli, kdy se mu něco stane, ale to vše jí za to stálo.
Byla ochotná to podstoupit.
***
Když se vraceli v podvečer Rudými horami zpět k městu, stočil se jejich hovor zpět k nemrtvé bytosti a k nebezpečí, jež by mohl představovat. Vok byl šermíř tělem i duší. Magii naprosto neholdoval a nebyl si jistý, co si má v tomto případě představit za protivníka.
„Lich?“
„Nebýt si jistá.. Verrian být velmistr nekromancie, on by poznat lépe.. ale on uzss nebýt,“ pokrčila rameny. Sama nevěděla, co si o Nemrtvém myslet, protože ještě neměla příležitost pocítit jeho moc. Mohla se jen dohadovat, co je vlastně zač.
„Jo.. místo toho jen přihlouplej tiefling, kterej tě může jen nakrmit, nic víc,“ ozval se Vok na její vzpomínku na Verriana. „To se změní Saint…“
Zasykla a naklonila hlavu na stranu.
„Procsss se podceňovat?“
„Protože kurva vím, že od tý nehody mám někdy co dělat, aby mi meč nevyklouz z poškozenejch prstů..natož s ním mávat. Ale říkali, že se to zhojí a až budu v pořádku..už se nebudeš muset ničeho bát…slibuju.“
„Tělo je nic, můj Rohatý,“ namítla po chvíli mlčení a zadívala se na něj. „…tělo můzsse být silné nebo slabé.. ale důlezssité je nitro.“
Zastavil se a jeho překvapeně na ni pohlédl.
„Jak…jaks mi to řekla?“
Tiše skřípla zuby, když jeho jméno pro ni bylo jen prázdným zvukem a ona si chtěla najít něco daleko výstižnějšího k jeho pojmenování.
„Ne ne..řekni to znovu,“ vybídl ji, když si všiml jejího zaváhání.
„..chíct ..můj Rohatý..“ zopakovala tedy svá slova a netušila, proč se na jeho tváři náhle objevil přihlouplý úsměv.
„..nechtít chíct jméno sspatně..,“dodala na vysvětlenou.
„Říkej mi Vok, na tom se snad nedá nic zkazit… ale bylo to hezký.“
Ještě jednou zazářil na jeho tváři ten prapodivný úsměv, než se tiefling trochu vzpamatoval.
„Radši půjdem, plácám nesmysly.“
Přikývla, ale neušli ani pár kroků, když ticho přerušil opět jeho hlas.
„Pověz, jak často potřebuješ…eee…jíst?“
„Nejde pchce..aby tebe zase kousat,“ upřela na něj hadí oči a nepatrně začichala, aby se ujistila, že kolem není někdo, kdo by mohl zaslechnout, o čem si povídají.
„Jo…jo jde to,“ okamžitě ji zarazil Vok. „Nejde, abys kousala někoho jiného a za to tě pak vinili a pokoušeli se tě zlikvidovat.“
Nevěřícně zasykla. Připadalo jí zvláštní, že by ji někdo chtěl ze sebe krmit opakovaně.
„Bolest ale nebýt menssí..,“namítla. „Vzssdycky v tom být jed…“
Zarazil se.
„Správný bojovník bolest vítá. Dokazuje mu, že ještě žije.“
Přimhouřila oči. V tomto jej chápala až moc dobře, neboť sama prošla v chrámu bojovým výcvikem.
„Můj otec chíkat, zsse bolest dobrá, kdyzss je mít pro koho trpět…“
„Jo, můj opatrovník říkal něco podobného, ale už si to moc nepamatuju. Většinou jsem si spíš pamatoval rady ohledně šermu než ty ohledně života,“ odvětil Vok a po jeho tváři tančily paprsky zapadajícího slunce. „Ale…říká se, že lidé jsou ochotni přinášet oběti pro toho…koho mají rádi a já.. jsem taky trochu člověk.“
Láska… vroucí cit sdílený se srdcem nejbližšího tepoucím ve stejné písni…
plamen… který hřeje i spaluje zároveň...
Cítila z něj ten podivný cit, avšak Saintheeva netušila, co si pod tím má představit. Vztahy v Singhatorrianské společnosti se tak mnoho lišily od toho, co zde již měla možnost spatřit, ale její mysl ochotně přijímala emoce, které byla schopná v něm přečíst. Chtěla poznat vše, aby si to mohla osvojit a postoupit tak na cestě za svým cílem.
V tu chvíli si ještě připadala v bezpečí a s pevnou vírou, že ji zde nemůže nikdo a nic ohrozit…
Plamen je esencí nespoutaného. Sám o sobě je bojem a věčným neklidem. Hřejivým vítězství nad nepřáteli i sebou samým a pálící prohrou, jež sežehne vše kolem sebe. Může být světlem v temnotě nejistoty a vést k nové naději a může být též divokým plamenem vedoucím k záhubě, když pohltí mysl nepřipraveného. Sính je vroucím citem sdíleným se srdcem nejbližšího tepoucím ve stejné písni, avšak stát se spalující nenávistí může v jediném zlomku okamžiku…
***
Krev tieflinga s rudými vlasy byla tím, co jí konečně otevřelo oči a text svitků k ní začal promlouvat zcela novými slovy, jež jí předtím unikala. Teď už věděla, co zde má hledat. Teď už věděla jak má číst Thyvianské runy.
A především již měla jistotu toho, že nalezla první aspekt.
Vok… živoucí plamen…
Pochopila, že to, co tiefling nosí v sobě, je tím, co musí poznat a prožít i ona sama. Tak bylo psáno ve svitcích, které již znala téměř nazpaměť. Už když pila tu jeho horkou krev, nechávala své nitro otevřené jeho pocitům nejen proto, aby se nasytila jeho bolestí. Ostatně, bolesti tam bylo jen poskrovnu, i když do něj vypustila svůj jed. Naopak nadějí a podivnou rozechvělostí oplývala jeho mysl dostatečně.
A pak tam také bylo něco..něco dalšího.
Když se přestala krmit a vytáhla své dlouhé zuby z jeho hrdla, vdechla do něj v polibku část své energie zpět, aby vyléčila jeho rány, zbavila jej jedu a také proto, aby si zajistila jednodušší přístup k jeho nitru. Věděla, že pouto je oboustranné, ale její mysl byla cvičená k tomu, aby mohla proplouvat cizími myšlenkami bez většího rizika. Věděla také, že ucítí jeho bolest ve chvíli, kdy se mu něco stane, ale to vše jí za to stálo.
Byla ochotná to podstoupit.
***
Když se vraceli v podvečer Rudými horami zpět k městu, stočil se jejich hovor zpět k nemrtvé bytosti a k nebezpečí, jež by mohl představovat. Vok byl šermíř tělem i duší. Magii naprosto neholdoval a nebyl si jistý, co si má v tomto případě představit za protivníka.
„Lich?“
„Nebýt si jistá.. Verrian být velmistr nekromancie, on by poznat lépe.. ale on uzss nebýt,“ pokrčila rameny. Sama nevěděla, co si o Nemrtvém myslet, protože ještě neměla příležitost pocítit jeho moc. Mohla se jen dohadovat, co je vlastně zač.
„Jo.. místo toho jen přihlouplej tiefling, kterej tě může jen nakrmit, nic víc,“ ozval se Vok na její vzpomínku na Verriana. „To se změní Saint…“
Zasykla a naklonila hlavu na stranu.
„Procsss se podceňovat?“
„Protože kurva vím, že od tý nehody mám někdy co dělat, aby mi meč nevyklouz z poškozenejch prstů..natož s ním mávat. Ale říkali, že se to zhojí a až budu v pořádku..už se nebudeš muset ničeho bát…slibuju.“
„Tělo je nic, můj Rohatý,“ namítla po chvíli mlčení a zadívala se na něj. „…tělo můzsse být silné nebo slabé.. ale důlezssité je nitro.“
Zastavil se a jeho překvapeně na ni pohlédl.
„Jak…jaks mi to řekla?“
Tiše skřípla zuby, když jeho jméno pro ni bylo jen prázdným zvukem a ona si chtěla najít něco daleko výstižnějšího k jeho pojmenování.
„Ne ne..řekni to znovu,“ vybídl ji, když si všiml jejího zaváhání.
„..chíct ..můj Rohatý..“ zopakovala tedy svá slova a netušila, proč se na jeho tváři náhle objevil přihlouplý úsměv.
„..nechtít chíct jméno sspatně..,“dodala na vysvětlenou.
„Říkej mi Vok, na tom se snad nedá nic zkazit… ale bylo to hezký.“
Ještě jednou zazářil na jeho tváři ten prapodivný úsměv, než se tiefling trochu vzpamatoval.
„Radši půjdem, plácám nesmysly.“
Přikývla, ale neušli ani pár kroků, když ticho přerušil opět jeho hlas.
„Pověz, jak často potřebuješ…eee…jíst?“
„Nejde pchce..aby tebe zase kousat,“ upřela na něj hadí oči a nepatrně začichala, aby se ujistila, že kolem není někdo, kdo by mohl zaslechnout, o čem si povídají.
„Jo…jo jde to,“ okamžitě ji zarazil Vok. „Nejde, abys kousala někoho jiného a za to tě pak vinili a pokoušeli se tě zlikvidovat.“
Nevěřícně zasykla. Připadalo jí zvláštní, že by ji někdo chtěl ze sebe krmit opakovaně.
„Bolest ale nebýt menssí..,“namítla. „Vzssdycky v tom být jed…“
Zarazil se.
„Správný bojovník bolest vítá. Dokazuje mu, že ještě žije.“
Přimhouřila oči. V tomto jej chápala až moc dobře, neboť sama prošla v chrámu bojovým výcvikem.
„Můj otec chíkat, zsse bolest dobrá, kdyzss je mít pro koho trpět…“
„Jo, můj opatrovník říkal něco podobného, ale už si to moc nepamatuju. Většinou jsem si spíš pamatoval rady ohledně šermu než ty ohledně života,“ odvětil Vok a po jeho tváři tančily paprsky zapadajícího slunce. „Ale…říká se, že lidé jsou ochotni přinášet oběti pro toho…koho mají rádi a já.. jsem taky trochu člověk.“
Láska… vroucí cit sdílený se srdcem nejbližšího tepoucím ve stejné písni…
plamen… který hřeje i spaluje zároveň...
Cítila z něj ten podivný cit, avšak Saintheeva netušila, co si pod tím má představit. Vztahy v Singhatorrianské společnosti se tak mnoho lišily od toho, co zde již měla možnost spatřit, ale její mysl ochotně přijímala emoce, které byla schopná v něm přečíst. Chtěla poznat vše, aby si to mohla osvojit a postoupit tak na cestě za svým cílem.
V tu chvíli si ještě připadala v bezpečí a s pevnou vírou, že ji zde nemůže nikdo a nic ohrozit…
#12 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 06.07.2006 19:05
Niefang
…věc dosud nevídaná udála se po lovu tom, jenž trofej z nejcennějších přinesl rodu Naithevin, rodu přízní Bohů požehnanému, když Stříbřitě šupinatý padl rukou mocného Velmistra chrámu X’seeshova a pergameny s poselstvím prastarým odhaleny tak byly. Však Nejvyšší z chrámu Pána smrti v kronikách posvátných zmínky jediné nenalezli o tom, že by Šupinatý po smrti své zaklínadel a volání jejich neuposlechl tak, jako se tomu stalo nyní, kdy k službě pokorné ze smrti své nepovstal.
Velmistři chrámu X’seeshova pak k shodě takové dospěli, že duše toho tvora z krve proklaté svět tento opustila způsobem, pro něhož vysvětlení nijaké nalézti možné nebylo…
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
***
Byl vznětlivý a divoký jako čerstvě rozdmýchaný plamen tančící na vyschlém kousku dřeva a Saintheeva záhy porozuměla tomu, že být s ním znamená neustálou změnu…změnu jeho nálad a chování.
Chvílemi byl klidným a jeho přítomnost ji hřála, když se mohla v poklidu přiblížit k jeho tělu a dotknout se jej. Nepřestával ji udivovat cit, jíž k ní choval ve svém nitru a který jí byl schopen dát najevo slovem či polibkem. Každičký lov, na němž byla s ním v doupěti dvouhlavých byl slastným požitkem, který rozechvíval její nitro Lovce.
Ovšem také stačilo neskutečně málo k tomu, aby se v něm probudil prudký hněv s jakýmsi podivným nádechem nenávisti. Stačilo cokoli, co se týkalo jejího rodu, jejího původu…
Miloval ji, ale nenáviděl to, čím je…nenáviděl to, že je Singhatorri.
A přesto se stále ptá…pomyslela si s určitou hořkostí, když pomalými kroky mířila přes tržiště k bazaru. Minulý večer se spálila o jeho nitro, když ve své mysli ucítila stín přítomnosti protivníka…
Šupinatý… prokletý šupinatý rod…
Její myslí se prohnala zcela jasná předtucha nebezpečí, ale Vok jejím slovům neporozuměl. A tak místo pochopení a zájmu přišla lhostejná odtažitost.
Ten večer si každý šel svou cestou.
Sính je vroucím citem sdíleným se srdcem nejbližším tepoucím ve stejné písni, avšak stát se spalující nenávistí může v jediném zlomku okamžiku…
Syčivě vydechla vzrůstající nespokojeností. Na tohle nebyla připravená.
Nesmím jej takto ztratit. Ještě ne. Potřebuji ho přece ke své další cestě…
Vzala za kliku nevelké budovy na nábřeží a vešla dovnitř. Většinou byl bazar tiché místo, ale tentokrát zde bylo skutečně rušno a několik tvorů různých ras se dohadovalo u pultu, za nímž je trpělivě pozoroval majitel tohoto obchodu.
Přelétla místnost pohledem. Zarazila se, když si všimla narudlých vlasů a ostrých růžků jednoho z Quixotových zákazníků. Odvrátila pohled v očekávání nezájmu z jeho strany. Mýlila se.
„Ahoj,“zašeptal. „Já…asi máš práci viď?“
„Nemít..,“ zasyčela tiše. „Chtěla tady jen něco koupit.“
„Přijdeš pak?“ otázal se v zápětí tiefling. „Já počkám…třeba…tady za domem a když budeš chtít tak přijď.“
Zmateně na něj pohlédla, ale nesměla si nechat tuhle příležitost ke smíru proklouznout mezi drápky.
„Pchijít,“ odvětila bez váhání.
O pár okamžiků později se tiše posadila vedle něj a oba chvíli beze slov sledovali dovádivou hru paprsků zapadajícího slunce. Vzal její ruku do svých dlaní a ona opět ucítila hřejivost jeho těla.
Chtěl vědět, co k němu cítím… probleskla jí hlavou vzpomínka na ten nešťastný večer u odpočívadla nedaleko doupěte dvouhlavých.
Když se pak Vok rozpovídal ve snaze vysvětlovat, co se to vlastně pokazilo, položila mu prst na rty, aby mu zabránila zaplétat se do slov, jež nepřinášejí klid a kterých by mohli oba později litovat.
„Poslouchat mě, Rohatý,“ zasyčela tiše hledíce do jeho rudě žhnoucích očí. „Ptát se co k tobě cítit, ale já tam nemohla chíct… a tak chtít chíct teď… jen beze slov..“
Oddálila prst, naklonila se k němu a dlouze, beze spěchu jej políbila na rty.
Nemohla si dovolit jej ztratit a bylo daleko jednodušší zrcadlit jeho vlastní emoce, jeho vlastní city, které byla schopná přečíst v jeho nitru. Učila se je znát tak dlouho a nyní je byla schopná stvořit a obezřetně podsunout jeho mysli.
Pevně ji objal a zavřel oči.
„Jestli existuje něco jako štěstí…tak je to pro mě tato chvíle, Saintheevo,“ zašeptal. Byla spokojená, když pocítila jeho uvolnění a pak i jeho dlaň hladící ji po tváři. Avšak vzápětí ucítila podivný pach, který se kolem ní ochomýtl v jediném krátkém závanu. Vstala a prudce se otočila.
Niefang…tak proto obřad selhal…jeho duše se dostala až sem… ale jak…?
„Vím, co tu chceš a vím jak to zastavit,“ pronesl ostře stříbrovlasý muž se štíhlými křídly a páskou přes jedno oko. Bez pozdravu, bez zbytečných okolků se na ni zpříma zadíval. “Nenajdeš to, co hledáš, nenajdeš!“
Zasyčela vztekem, když si uvědomila, co tenhle tvor může znamenat pro její úkol, ale to už se do hovoru rozladěně vmísil i Vok.
„Co to meleš za kraviny křídlatče?“
„Ani nevíš jaké zlo vedle sebe máš,“ otočil se k němu Stříbrovlasý. „Ani nevíš jaké zlo vedle tebe stojí. Tak klidný jsi blízko smrti a ona tě jen využívá!“
Výhrůžně zasyčela a v jejích rukách se objevil meč. Tohle už přesahovalo všechny meze a Saintheeva se začala obávat, že takovéto odhalení by mohlo zhatit veškeré její snahy o udržení si přízně rudovlasého tieflinga
„Zmizet, ssupinatý!“ skřípla studeně skrze dlouhé zuby.
Chtěla se na něj vrhnout, nebo jej alespoň odehnat dokud je čas…dokud toho ještě příliš neprozradil, ale Vok ji předešel a s očima plnýma rudého plamene se postavil mezi ní a okřídlence.
„Promiň ty trosko, ale já ti nevěřím ani slovo a varuju tě.. Pokusíš se jí ublížit a zabiju tě sám…a věř mi, že zabíjet dovedu!“
„Víš vůbec, proč sem přišla. Co zde hledá? Co je cílem její cesty?“ pustil se do něj rozhořčeně muž a jeho křídla se zachvívala vnitřním napětím. Zostra pohlédl na Saintheevu „Je snad tohle také tvůj otrok? Jeden z mnoha?“
…Niefang…zasyčela v nitru … stříbřitý bastard…copak nemohl zemřít jednou provždy…
Oheň v tieflingových očích zažhnul prudkou zlobou.
„Já nejsem ničí otrok!“ zařval. „Ničí, slyšíš…ničí otrok. Nikdo mi nebude říkat, že jsem něčí otrok!“
Okřídlený se jen tak tak vyhnul kopanci, který se mu pokusil rozzuřený Vok uštědřit.
„Vypadni, vypadni protože jinak…!“zavrčel výhrůžně a Singhatorri mohla zaznamenat auru hněvu šířící se kolem rudovlasého šermíře. Nemusel však větu dokončovat, neboť se okřídlený přece jen dal na ústup.
Singhatorri se musela v duchu pousmát zápalu s jakým se Vok rozehnal po Stříbrovlasém. Těšila ji jeho touha a odhodlání ji chránit.
Na druhou stranu jí bylo jasné, že se ten prokletý šupinatec bude snažit zabránit jejímu pátrání a tak bude naprosto nezbytné zajistit, aby ji nemohl ohrozit.
Ukončit jeho existenci vyžadovalo rituály přístupné pouze velmistrům nekromancie, což pro ni v tuto chvíli znamenalo nemalý problém.
...když nepřítele nelze zabít, podrob si jej... vzpomněla si na slova svého otce
S opovržením pohlédla na odcházejícího okřídlence a raději s měkkým zasyčením přijala místo v něžném objetí svého tieflinga.
…věc dosud nevídaná udála se po lovu tom, jenž trofej z nejcennějších přinesl rodu Naithevin, rodu přízní Bohů požehnanému, když Stříbřitě šupinatý padl rukou mocného Velmistra chrámu X’seeshova a pergameny s poselstvím prastarým odhaleny tak byly. Však Nejvyšší z chrámu Pána smrti v kronikách posvátných zmínky jediné nenalezli o tom, že by Šupinatý po smrti své zaklínadel a volání jejich neuposlechl tak, jako se tomu stalo nyní, kdy k službě pokorné ze smrti své nepovstal.
Velmistři chrámu X’seeshova pak k shodě takové dospěli, že duše toho tvora z krve proklaté svět tento opustila způsobem, pro něhož vysvětlení nijaké nalézti možné nebylo…
Ccreshos’anthera Naithevin’s (Kronika rodu Naithevin)
***
Byl vznětlivý a divoký jako čerstvě rozdmýchaný plamen tančící na vyschlém kousku dřeva a Saintheeva záhy porozuměla tomu, že být s ním znamená neustálou změnu…změnu jeho nálad a chování.
Chvílemi byl klidným a jeho přítomnost ji hřála, když se mohla v poklidu přiblížit k jeho tělu a dotknout se jej. Nepřestával ji udivovat cit, jíž k ní choval ve svém nitru a který jí byl schopen dát najevo slovem či polibkem. Každičký lov, na němž byla s ním v doupěti dvouhlavých byl slastným požitkem, který rozechvíval její nitro Lovce.
Ovšem také stačilo neskutečně málo k tomu, aby se v něm probudil prudký hněv s jakýmsi podivným nádechem nenávisti. Stačilo cokoli, co se týkalo jejího rodu, jejího původu…
Miloval ji, ale nenáviděl to, čím je…nenáviděl to, že je Singhatorri.
A přesto se stále ptá…pomyslela si s určitou hořkostí, když pomalými kroky mířila přes tržiště k bazaru. Minulý večer se spálila o jeho nitro, když ve své mysli ucítila stín přítomnosti protivníka…
Šupinatý… prokletý šupinatý rod…
Její myslí se prohnala zcela jasná předtucha nebezpečí, ale Vok jejím slovům neporozuměl. A tak místo pochopení a zájmu přišla lhostejná odtažitost.
Ten večer si každý šel svou cestou.
Sính je vroucím citem sdíleným se srdcem nejbližším tepoucím ve stejné písni, avšak stát se spalující nenávistí může v jediném zlomku okamžiku…
Syčivě vydechla vzrůstající nespokojeností. Na tohle nebyla připravená.
Nesmím jej takto ztratit. Ještě ne. Potřebuji ho přece ke své další cestě…
Vzala za kliku nevelké budovy na nábřeží a vešla dovnitř. Většinou byl bazar tiché místo, ale tentokrát zde bylo skutečně rušno a několik tvorů různých ras se dohadovalo u pultu, za nímž je trpělivě pozoroval majitel tohoto obchodu.
Přelétla místnost pohledem. Zarazila se, když si všimla narudlých vlasů a ostrých růžků jednoho z Quixotových zákazníků. Odvrátila pohled v očekávání nezájmu z jeho strany. Mýlila se.
„Ahoj,“zašeptal. „Já…asi máš práci viď?“
„Nemít..,“ zasyčela tiše. „Chtěla tady jen něco koupit.“
„Přijdeš pak?“ otázal se v zápětí tiefling. „Já počkám…třeba…tady za domem a když budeš chtít tak přijď.“
Zmateně na něj pohlédla, ale nesměla si nechat tuhle příležitost ke smíru proklouznout mezi drápky.
„Pchijít,“ odvětila bez váhání.
O pár okamžiků později se tiše posadila vedle něj a oba chvíli beze slov sledovali dovádivou hru paprsků zapadajícího slunce. Vzal její ruku do svých dlaní a ona opět ucítila hřejivost jeho těla.
Chtěl vědět, co k němu cítím… probleskla jí hlavou vzpomínka na ten nešťastný večer u odpočívadla nedaleko doupěte dvouhlavých.
Když se pak Vok rozpovídal ve snaze vysvětlovat, co se to vlastně pokazilo, položila mu prst na rty, aby mu zabránila zaplétat se do slov, jež nepřinášejí klid a kterých by mohli oba později litovat.
„Poslouchat mě, Rohatý,“ zasyčela tiše hledíce do jeho rudě žhnoucích očí. „Ptát se co k tobě cítit, ale já tam nemohla chíct… a tak chtít chíct teď… jen beze slov..“
Oddálila prst, naklonila se k němu a dlouze, beze spěchu jej políbila na rty.
Nemohla si dovolit jej ztratit a bylo daleko jednodušší zrcadlit jeho vlastní emoce, jeho vlastní city, které byla schopná přečíst v jeho nitru. Učila se je znát tak dlouho a nyní je byla schopná stvořit a obezřetně podsunout jeho mysli.
Pevně ji objal a zavřel oči.
„Jestli existuje něco jako štěstí…tak je to pro mě tato chvíle, Saintheevo,“ zašeptal. Byla spokojená, když pocítila jeho uvolnění a pak i jeho dlaň hladící ji po tváři. Avšak vzápětí ucítila podivný pach, který se kolem ní ochomýtl v jediném krátkém závanu. Vstala a prudce se otočila.
Niefang…tak proto obřad selhal…jeho duše se dostala až sem… ale jak…?
„Vím, co tu chceš a vím jak to zastavit,“ pronesl ostře stříbrovlasý muž se štíhlými křídly a páskou přes jedno oko. Bez pozdravu, bez zbytečných okolků se na ni zpříma zadíval. “Nenajdeš to, co hledáš, nenajdeš!“
Zasyčela vztekem, když si uvědomila, co tenhle tvor může znamenat pro její úkol, ale to už se do hovoru rozladěně vmísil i Vok.
„Co to meleš za kraviny křídlatče?“
„Ani nevíš jaké zlo vedle sebe máš,“ otočil se k němu Stříbrovlasý. „Ani nevíš jaké zlo vedle tebe stojí. Tak klidný jsi blízko smrti a ona tě jen využívá!“
Výhrůžně zasyčela a v jejích rukách se objevil meč. Tohle už přesahovalo všechny meze a Saintheeva se začala obávat, že takovéto odhalení by mohlo zhatit veškeré její snahy o udržení si přízně rudovlasého tieflinga
„Zmizet, ssupinatý!“ skřípla studeně skrze dlouhé zuby.
Chtěla se na něj vrhnout, nebo jej alespoň odehnat dokud je čas…dokud toho ještě příliš neprozradil, ale Vok ji předešel a s očima plnýma rudého plamene se postavil mezi ní a okřídlence.
„Promiň ty trosko, ale já ti nevěřím ani slovo a varuju tě.. Pokusíš se jí ublížit a zabiju tě sám…a věř mi, že zabíjet dovedu!“
„Víš vůbec, proč sem přišla. Co zde hledá? Co je cílem její cesty?“ pustil se do něj rozhořčeně muž a jeho křídla se zachvívala vnitřním napětím. Zostra pohlédl na Saintheevu „Je snad tohle také tvůj otrok? Jeden z mnoha?“
…Niefang…zasyčela v nitru … stříbřitý bastard…copak nemohl zemřít jednou provždy…
Oheň v tieflingových očích zažhnul prudkou zlobou.
„Já nejsem ničí otrok!“ zařval. „Ničí, slyšíš…ničí otrok. Nikdo mi nebude říkat, že jsem něčí otrok!“
Okřídlený se jen tak tak vyhnul kopanci, který se mu pokusil rozzuřený Vok uštědřit.
„Vypadni, vypadni protože jinak…!“zavrčel výhrůžně a Singhatorri mohla zaznamenat auru hněvu šířící se kolem rudovlasého šermíře. Nemusel však větu dokončovat, neboť se okřídlený přece jen dal na ústup.
Singhatorri se musela v duchu pousmát zápalu s jakým se Vok rozehnal po Stříbrovlasém. Těšila ji jeho touha a odhodlání ji chránit.
Na druhou stranu jí bylo jasné, že se ten prokletý šupinatec bude snažit zabránit jejímu pátrání a tak bude naprosto nezbytné zajistit, aby ji nemohl ohrozit.
Ukončit jeho existenci vyžadovalo rituály přístupné pouze velmistrům nekromancie, což pro ni v tuto chvíli znamenalo nemalý problém.
...když nepřítele nelze zabít, podrob si jej... vzpomněla si na slova svého otce
S opovržením pohlédla na odcházejícího okřídlence a raději s měkkým zasyčením přijala místo v něžném objetí svého tieflinga.
#13 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 07.07.2006 15:04
Střípky
Aspekty jako nehmotné předobrazy prvotních esencí učí znalostem a moudrosti v nich obsaženým a každý jeden aspekt k jedné esenci se váže tím, co v sobě předat dovede. Však každý aspekt nitro toho, kdo jemu naslouchá a kdo jeho přijímá mění silou svou. Jen ti, kteří daru Stvoření hodni se prokáží být dovedou poznávat jakým směrem se mysl jejich ubírá. Každý jeden aspekt je změnou toho, kdo jej v sebe přijme…
Avšak Hledači, jejichž duše plane prostou touhou po Moci, jíž není rovno, směšně slepými se stávají vůči jejich vlastnímu já. Nenaslouchají písni run…
***
Našla si klidné, bezpečné místo daleko od ruchu Alície a nechala svou mysl beze spěchu sklouznout do hlubin rozjímání a modliteb. Musela obnovit své síly k dalšímu putování, jež - jak doufala - ji přivede k dalšímu aspektu.
Byla sytá. Ano, ten nádherný pocit sytosti ji neopouštěl díky rudovlasému tieflingovi, který ji bez výmluv a bez výčitek krmil svou krví, kdykoli byla zesláblá.
Ač se již několikrát mezi nimi schylovalo k rozchodu, nakonec se vždy Vokův cit ukázal být silnější jeho vzteku a pohrdání.
…ví tedy, proč jsem přišla do tohoto světa…zavlnila se její myslí vzpomínka na chvíli, kdy mu přece jen vyjevila pravdu, protože kdyby to neudělala ona, udělal by to ten dračí bastard …a přesto si přeje mi pomoci…
Stále jej tak úplně nechápala, když slova lásky z jeho úst byla následně doprovázena výbuchy nenávisti vůči jejímu rodu. Zdálo se jí to tak neskutečné a jeho slova jí zněla tak cize, protože mu nebyla schopná porozumět.
Zavzpomínala na chvíle strávené v Maugrimově krčmě, když se jej plná zmatku a nejistoty zeptala, proč ji vlastně miluje. Myslí se jí rozezněla jeho slova:
„Protože láska si nevybírá…protože jsi nádherná, něžná. Miluju tě pro všechny ty chvíle, kdy mi nepřipomínáš ty tvoje Singhatorri…a zvláštní je, že jsou to i ty chvíle, kdy tě krmím. Tehdy mi vůbec nepřipadáš zlá..krutá a arogantní…“
Dával jí život ze svých tepen a díky tomu nebylo ničeho, co by ji mohlo ohrozit, neboť ji netrápil hlad. Dovolila mu, aby jí držel ruce a ona tak nemohla zatnout do jeho těla své drápky, když nořila ostré zuby do jeho hrdla. V tu chvíli skutečně nebyla zlá...krutá a arogantní..
Bezmocná... to bylo to pravé slovo...v tu chvíli bývala bezmocná...
…ale tím pouto příliš sílí a mohlo by to značit nebezpečí a tvou slabost… ozval se v její mysli varovný hlas ostražitosti. Byla to pravda a něco takového vycítila i z hovoru, který vedl Vok, ona a mág sídlící v městě Alícia.
Zorathus…
Téměř okamžitě se jí vybavila jeho věž tyčící se nad hladinou moře jako tichý nehybný strážce a pak také kamenná místnost se spoustou knih, které probouzely její zvědavost. Samotný mág měl pro ni zvláštní pach, který dosud nikdy necítila a ani jej nebyla schopná nějak blíže identifikovat. Jistě mohl být zdrojem cenných informací, ale Singhatorri se jej za celou dobu jejich hovoru nepodařilo vyprovokovat k tomu, aby i ten nejmenší střípek svého vědění nechal vyklouznout z prstů.
Mluvil o nebezpečí. O nebezpečí hrozící jak jí, tak tieflingovi a Saintheeva se nemohla zbavit dojmu, že když s nimi mág rozprávěl, věděl daleko více, než byl ochoten jim v tu chvíli sdělit.
Mluvil také o tom...naznačil, že jejich osudy jsou propletené jako nitky v pocuchaném klubku příze, kdy dovnitř klubíčka nikdo nevidí a přesto se nitky od sebe oddělit nedají, aniž by byly přetrženy.
V její mysli dozněly slova poslední modlitby a ona začala opět plně vnímat své okolí. Pootevřela oči a protáhla se.
Musí tedy jednat rychle, dokud jí čas dopřál bezpečí.
Aspekty jako nehmotné předobrazy prvotních esencí učí znalostem a moudrosti v nich obsaženým a každý jeden aspekt k jedné esenci se váže tím, co v sobě předat dovede. Však každý aspekt nitro toho, kdo jemu naslouchá a kdo jeho přijímá mění silou svou. Jen ti, kteří daru Stvoření hodni se prokáží být dovedou poznávat jakým směrem se mysl jejich ubírá. Každý jeden aspekt je změnou toho, kdo jej v sebe přijme…
Avšak Hledači, jejichž duše plane prostou touhou po Moci, jíž není rovno, směšně slepými se stávají vůči jejich vlastnímu já. Nenaslouchají písni run…
***
Našla si klidné, bezpečné místo daleko od ruchu Alície a nechala svou mysl beze spěchu sklouznout do hlubin rozjímání a modliteb. Musela obnovit své síly k dalšímu putování, jež - jak doufala - ji přivede k dalšímu aspektu.
Byla sytá. Ano, ten nádherný pocit sytosti ji neopouštěl díky rudovlasému tieflingovi, který ji bez výmluv a bez výčitek krmil svou krví, kdykoli byla zesláblá.
Ač se již několikrát mezi nimi schylovalo k rozchodu, nakonec se vždy Vokův cit ukázal být silnější jeho vzteku a pohrdání.
…ví tedy, proč jsem přišla do tohoto světa…zavlnila se její myslí vzpomínka na chvíli, kdy mu přece jen vyjevila pravdu, protože kdyby to neudělala ona, udělal by to ten dračí bastard …a přesto si přeje mi pomoci…
Stále jej tak úplně nechápala, když slova lásky z jeho úst byla následně doprovázena výbuchy nenávisti vůči jejímu rodu. Zdálo se jí to tak neskutečné a jeho slova jí zněla tak cize, protože mu nebyla schopná porozumět.
Zavzpomínala na chvíle strávené v Maugrimově krčmě, když se jej plná zmatku a nejistoty zeptala, proč ji vlastně miluje. Myslí se jí rozezněla jeho slova:
„Protože láska si nevybírá…protože jsi nádherná, něžná. Miluju tě pro všechny ty chvíle, kdy mi nepřipomínáš ty tvoje Singhatorri…a zvláštní je, že jsou to i ty chvíle, kdy tě krmím. Tehdy mi vůbec nepřipadáš zlá..krutá a arogantní…“
Dával jí život ze svých tepen a díky tomu nebylo ničeho, co by ji mohlo ohrozit, neboť ji netrápil hlad. Dovolila mu, aby jí držel ruce a ona tak nemohla zatnout do jeho těla své drápky, když nořila ostré zuby do jeho hrdla. V tu chvíli skutečně nebyla zlá...krutá a arogantní..
Bezmocná... to bylo to pravé slovo...v tu chvíli bývala bezmocná...
…ale tím pouto příliš sílí a mohlo by to značit nebezpečí a tvou slabost… ozval se v její mysli varovný hlas ostražitosti. Byla to pravda a něco takového vycítila i z hovoru, který vedl Vok, ona a mág sídlící v městě Alícia.
Zorathus…
Téměř okamžitě se jí vybavila jeho věž tyčící se nad hladinou moře jako tichý nehybný strážce a pak také kamenná místnost se spoustou knih, které probouzely její zvědavost. Samotný mág měl pro ni zvláštní pach, který dosud nikdy necítila a ani jej nebyla schopná nějak blíže identifikovat. Jistě mohl být zdrojem cenných informací, ale Singhatorri se jej za celou dobu jejich hovoru nepodařilo vyprovokovat k tomu, aby i ten nejmenší střípek svého vědění nechal vyklouznout z prstů.
Mluvil o nebezpečí. O nebezpečí hrozící jak jí, tak tieflingovi a Saintheeva se nemohla zbavit dojmu, že když s nimi mág rozprávěl, věděl daleko více, než byl ochoten jim v tu chvíli sdělit.
Mluvil také o tom...naznačil, že jejich osudy jsou propletené jako nitky v pocuchaném klubku příze, kdy dovnitř klubíčka nikdo nevidí a přesto se nitky od sebe oddělit nedají, aniž by byly přetrženy.
V její mysli dozněly slova poslední modlitby a ona začala opět plně vnímat své okolí. Pootevřela oči a protáhla se.
Musí tedy jednat rychle, dokud jí čas dopřál bezpečí.
#14
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 08.07.2006 03:01
Setkali vysoko v horách, na stejném místě jako už několikrát před tím. Za jasné, bezmračné noci, kdy odlesky hvězd tančí ve zmrzlých krystalcích sněhu a zdá se, jakoby plály přízračným plamenem jež v sobě obsahuje oheň i led současně, ne v protikladu, ale v jakési podivné, nepochopitelné harmonii.
"Hra začala. Stalo se to co jsi předpověděl. Není jako ta před tím. Jde za svým cílem, houževnatě a tvrdě... a dá se říct že velmi úspěšně" ozval se po chvíli mlčení hlas starého muže.
"Ta první byla mládě na útěku. Nic co by mě zaujalo." Spolu s odpovědí se ozval i zvláštní zvuk, cosi jako zafunění. "Pomoz jí, pokud to bude potřebovat. Ale skrytě, nikdo ať se o tom nedozví. Nikdo nesmí mít tušení..."
"...že hraješ dvojí hru" ve starcově hlase se neobjevila ani stopa ironie. Zazněl v něm spíše soucit. A smutek.
"Musím podpořit Strážce. Nikdo nepochopí... nikdo nesmí pochopit. Proto nikdo nesmí nic vědet. A na oplátku... nebudu bránit rituálu Kamenů. Po věky skryté tajemství Gryarr nechť je odhaleno."
"Vážím si toho příteli. A víc... už dlouho jsem neměl tu čest, mít ve hře soupeře jako jsi ty. Uvidíme se, než tohle všechno skončí. Hodně štěstí."
"I tobě." Odpověď , přestože byla tichá, doprovázel zvuk podobný vzdálenému dunění bouře.
A tak se opět rozešli. Hvězdy nad Rudými horami na okamžik pohasly, jakoby se noční oblohou přehnal obrovitý stín. A ve sněhové pláni sypal všudypřítomný vítr ledové krystalky do řádky stop jen jednoho člověka.
"Hra začala. Stalo se to co jsi předpověděl. Není jako ta před tím. Jde za svým cílem, houževnatě a tvrdě... a dá se říct že velmi úspěšně" ozval se po chvíli mlčení hlas starého muže.
"Ta první byla mládě na útěku. Nic co by mě zaujalo." Spolu s odpovědí se ozval i zvláštní zvuk, cosi jako zafunění. "Pomoz jí, pokud to bude potřebovat. Ale skrytě, nikdo ať se o tom nedozví. Nikdo nesmí mít tušení..."
"...že hraješ dvojí hru" ve starcově hlase se neobjevila ani stopa ironie. Zazněl v něm spíše soucit. A smutek.
"Musím podpořit Strážce. Nikdo nepochopí... nikdo nesmí pochopit. Proto nikdo nesmí nic vědet. A na oplátku... nebudu bránit rituálu Kamenů. Po věky skryté tajemství Gryarr nechť je odhaleno."
"Vážím si toho příteli. A víc... už dlouho jsem neměl tu čest, mít ve hře soupeře jako jsi ty. Uvidíme se, než tohle všechno skončí. Hodně štěstí."
"I tobě." Odpověď , přestože byla tichá, doprovázel zvuk podobný vzdálenému dunění bouře.
A tak se opět rozešli. Hvězdy nad Rudými horami na okamžik pohasly, jakoby se noční oblohou přehnal obrovitý stín. A ve sněhové pláni sypal všudypřítomný vítr ledové krystalky do řádky stop jen jednoho člověka.
#15 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 08.07.2006 16:54
Ain
Ten co je i není unikající pozornosti těch, jejichž nitro nedokáže naslouchat jeho zachvívajícímu se šepotu. Proměnlivost a nestálost ve své podstatě je lehkomyslností proplétající se bytím lehkostí vánku i zuřivostí náhlou a tak nespoutanou, drtící vše kolem silou, jíž málokdo odhadnouti může. Ain je nepředvídatelnost v jistotě jeho existence, neboť nikdy nepromlouvá jasnými slovy a jeho zpěv má na tisíce podob…
***
Další..?
Nemohla tomu uvěřit, ale její čich se nemýlil. Trvalo to jen zlomek okamžiku než překvapení a nevěřícný údiv vystřídal prudký hněv a nenávist směřovaná na jednoho jediného tvora.
Další šupinatec..!
Potkala jej na hřbitově poblíž Alície. Byla to jen náhoda, ano, ale jak pochopila z jeho slov, přítomnost toho draka náhodou rozhodně nebyla. Přišel ji zastavit a netajil se tím. Hrdý potomek prastarého rodu draků, Strážce, jak o sobě sám prohlásil a Singhatorri mu neměla důvod nevěřit. Drak jehož domovem byl její vlastní svět.
…musel obětovat mnoho, aby se dostal ze Seitatenu až sem…prolétlo jí myslí…možná až příliš mnoho…
Chtěla mu dát okusit své čepele a dokázat mu, jako moc se nechal oslabit, ale v tu chvíli se na hřbitově objevil rudovlasý tiefling, jenž patrně zachytil hněv omývající její nitro jako vzbouřený příboj.
Ten drak byl ještě tak slabý po své cestě sem a transformací do lidské podoby, ale Saintheeva věděla, že bude sílit každým dnem a brzy by mohlo být těžší a těžší jej zabít. Chtěla mu ukázat jak bláhová je jeho snaha ji zastavit v úkolu, který ji zadali sami Bohové.
Vok jí to však nedovolil a drakovi se povedlo uprchnout.
...kéž by mě mocný X’seesh obdařil svým věděním..zasyčela v duchu nespokojeně. Jako lhentamar mohla hodně, ale měla jen pramálo možností vyhnat duši draka za práh Brány nebytí, odkud by se již nemohla vrátit. To náleželo pouze těm, co zasvětili svou existenci magii smrti.
Tak jako tak, příchod dalšího draka přinesl do situace, v níž se Saintheeva nacházela, změnu…radikální změnu a ta nepřišla samotná….
Rudovlasý tiefling se měnil postupem dnů a stával se pro ni čím dál větší záhadou. Chvíli se jí zdálo, že jí naprosto bezmezně miluje, ale pak se vždy stalo něco, co ji zmátlo.
Miloval ji, ale nestál při ní. Chránil ji, ale nenabízel pomoc v tom, co potřebovala.
A pak ten tvor, kterého poslední dobou potkávala v lesíku. Vypadal občas jako obyčejný postarší člověk a pak jako chlapec a jeho slova byla změtí významů, hádanek, které jí byly na dosah a zároveň jí připadaly nerozluštitelné.
Pamatovala jak se jí představil:
„Já jsem Brčálník, tanečník uprostřed mince. Křepčím nadšen spletitostí sítě, v níž se ztrácí vše a vše se zase nalézá. Já jsem Brčálník, jediný, kdo upře pohled patnácti směry…“
Objevoval se, mizel v zápětí a především mluvil jazykem, který byl blízký i vzdálený ve stejný okamžik. Tušila moc dobře, že mluví o jejím úkolu, ač nevěděla jak se k tomu dostal, ale jako by ji vždy chyběl kousek skládanky, aby mu plně porozuměla.
„Mě zdá se, že skryté Zubatá hledá a tápá a já nerad vidím neviňátko bloudit v temnotě nepoznané mnohočetnosti..
Jako proutkař bez proutku ty budeš bloudit jista si sebou a přesto bez pomoci nástroje v temnotě nepoznání…“
Instinktivně se snažila jeho slova popřít. Ale kdoví, koho skutečně přesvědčovala o tom, že ví vše, co potřebuje. Na tu prazvláštní bytost to však neplatilo.
„Já bavit se budu tvým křepčením neb velice obluzující a zábavné se mi zdá. Tkáš ty velice překvapivé vzory do materie této strany mince a já je shledávám krásnými…“
Ptala se proč a dostalo se jí odpovědi, jíž ji ještě více zmátla.
„Člověk se baví, když nezměněná nepoznává a nepozná, že změněná by poznala. Zábavné je její bloudění zkoušení zkroušené klopýtání…“
Netušila, kým je…ani proč na ni promlouvá…
***
Tolik změn bylo kolem ní, ale dlouhou dobu k tomu všemu byla slepá a necitlivá. Nevnímala jak věci, myšlenky a osudy nabírají jiný tvar, jinou formu. Někdy plynule jako tok poklidné říčky a někdy přišel zlom, který otřásl životem jako úder blesku.
Neustále něco zanikalo a vznikalo kolem ní. Viděla to na ostatních.. na bytostech, které potkávala ve městě i při svých výpravách do okolí... a mohla je pozorovat i na sobě.
Zmizení jejího partnera, které zůstalo nevysvětleno a které ji vneslo do nejisté samoty…
Tiefling, který se jí stal nejbližší bytostí na tomto ostrově a přesto mezi nimi nebylo harmonie…
Příchod draka, Strážce z její domoviny, který ač slabý, stavěl se jí na odpor…
Změny, které si ani neuvědomovala…
Ain je nepředvídatelnost v jistotě jeho existence, neboť nikdy nepromlouvá jasnými slovy a jeho zpěv má na tisíce podob…
Stalo se, co muselo a náhlé procitnutí z dlouhé slepoty bylo více než bolestné, když si konečně uvědomila, kolik drahocenného času ztratila svou nepozorností a mylným předpokladem, že aspekty musí být v nějaké živoucí bytosti.
Nebyla to pravda a Saintheeva poznala, že musí svět kolem sebe sledovat daleko pečlivěji, pokud nechce udělat další chybu.
Musela se učit, aby byla vůbec schopná pojmout něco tak očividného a přece jen ztěží uchopitelného vnímáním Singhatorri.
Ten co je i není unikající pozornosti těch, jejichž nitro nedokáže naslouchat jeho zachvívajícímu se šepotu. Proměnlivost a nestálost ve své podstatě je lehkomyslností proplétající se bytím lehkostí vánku i zuřivostí náhlou a tak nespoutanou, drtící vše kolem silou, jíž málokdo odhadnouti může. Ain je nepředvídatelnost v jistotě jeho existence, neboť nikdy nepromlouvá jasnými slovy a jeho zpěv má na tisíce podob…
***
Další..?
Nemohla tomu uvěřit, ale její čich se nemýlil. Trvalo to jen zlomek okamžiku než překvapení a nevěřícný údiv vystřídal prudký hněv a nenávist směřovaná na jednoho jediného tvora.
Další šupinatec..!
Potkala jej na hřbitově poblíž Alície. Byla to jen náhoda, ano, ale jak pochopila z jeho slov, přítomnost toho draka náhodou rozhodně nebyla. Přišel ji zastavit a netajil se tím. Hrdý potomek prastarého rodu draků, Strážce, jak o sobě sám prohlásil a Singhatorri mu neměla důvod nevěřit. Drak jehož domovem byl její vlastní svět.
…musel obětovat mnoho, aby se dostal ze Seitatenu až sem…prolétlo jí myslí…možná až příliš mnoho…
Chtěla mu dát okusit své čepele a dokázat mu, jako moc se nechal oslabit, ale v tu chvíli se na hřbitově objevil rudovlasý tiefling, jenž patrně zachytil hněv omývající její nitro jako vzbouřený příboj.
Ten drak byl ještě tak slabý po své cestě sem a transformací do lidské podoby, ale Saintheeva věděla, že bude sílit každým dnem a brzy by mohlo být těžší a těžší jej zabít. Chtěla mu ukázat jak bláhová je jeho snaha ji zastavit v úkolu, který ji zadali sami Bohové.
Vok jí to však nedovolil a drakovi se povedlo uprchnout.
...kéž by mě mocný X’seesh obdařil svým věděním..zasyčela v duchu nespokojeně. Jako lhentamar mohla hodně, ale měla jen pramálo možností vyhnat duši draka za práh Brány nebytí, odkud by se již nemohla vrátit. To náleželo pouze těm, co zasvětili svou existenci magii smrti.
Tak jako tak, příchod dalšího draka přinesl do situace, v níž se Saintheeva nacházela, změnu…radikální změnu a ta nepřišla samotná….
Rudovlasý tiefling se měnil postupem dnů a stával se pro ni čím dál větší záhadou. Chvíli se jí zdálo, že jí naprosto bezmezně miluje, ale pak se vždy stalo něco, co ji zmátlo.
Miloval ji, ale nestál při ní. Chránil ji, ale nenabízel pomoc v tom, co potřebovala.
A pak ten tvor, kterého poslední dobou potkávala v lesíku. Vypadal občas jako obyčejný postarší člověk a pak jako chlapec a jeho slova byla změtí významů, hádanek, které jí byly na dosah a zároveň jí připadaly nerozluštitelné.
Pamatovala jak se jí představil:
„Já jsem Brčálník, tanečník uprostřed mince. Křepčím nadšen spletitostí sítě, v níž se ztrácí vše a vše se zase nalézá. Já jsem Brčálník, jediný, kdo upře pohled patnácti směry…“
Objevoval se, mizel v zápětí a především mluvil jazykem, který byl blízký i vzdálený ve stejný okamžik. Tušila moc dobře, že mluví o jejím úkolu, ač nevěděla jak se k tomu dostal, ale jako by ji vždy chyběl kousek skládanky, aby mu plně porozuměla.
„Mě zdá se, že skryté Zubatá hledá a tápá a já nerad vidím neviňátko bloudit v temnotě nepoznané mnohočetnosti..
Jako proutkař bez proutku ty budeš bloudit jista si sebou a přesto bez pomoci nástroje v temnotě nepoznání…“
Instinktivně se snažila jeho slova popřít. Ale kdoví, koho skutečně přesvědčovala o tom, že ví vše, co potřebuje. Na tu prazvláštní bytost to však neplatilo.
„Já bavit se budu tvým křepčením neb velice obluzující a zábavné se mi zdá. Tkáš ty velice překvapivé vzory do materie této strany mince a já je shledávám krásnými…“
Ptala se proč a dostalo se jí odpovědi, jíž ji ještě více zmátla.
„Člověk se baví, když nezměněná nepoznává a nepozná, že změněná by poznala. Zábavné je její bloudění zkoušení zkroušené klopýtání…“
Netušila, kým je…ani proč na ni promlouvá…
***
Tolik změn bylo kolem ní, ale dlouhou dobu k tomu všemu byla slepá a necitlivá. Nevnímala jak věci, myšlenky a osudy nabírají jiný tvar, jinou formu. Někdy plynule jako tok poklidné říčky a někdy přišel zlom, který otřásl životem jako úder blesku.
Neustále něco zanikalo a vznikalo kolem ní. Viděla to na ostatních.. na bytostech, které potkávala ve městě i při svých výpravách do okolí... a mohla je pozorovat i na sobě.
Zmizení jejího partnera, které zůstalo nevysvětleno a které ji vneslo do nejisté samoty…
Tiefling, který se jí stal nejbližší bytostí na tomto ostrově a přesto mezi nimi nebylo harmonie…
Příchod draka, Strážce z její domoviny, který ač slabý, stavěl se jí na odpor…
Změny, které si ani neuvědomovala…
Ain je nepředvídatelnost v jistotě jeho existence, neboť nikdy nepromlouvá jasnými slovy a jeho zpěv má na tisíce podob…
Stalo se, co muselo a náhlé procitnutí z dlouhé slepoty bylo více než bolestné, když si konečně uvědomila, kolik drahocenného času ztratila svou nepozorností a mylným předpokladem, že aspekty musí být v nějaké živoucí bytosti.
Nebyla to pravda a Saintheeva poznala, že musí svět kolem sebe sledovat daleko pečlivěji, pokud nechce udělat další chybu.
Musela se učit, aby byla vůbec schopná pojmout něco tak očividného a přece jen ztěží uchopitelného vnímáním Singhatorri.
#16 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 09.07.2006 09:46
Strážce
Shein’xhe, Ggerhyan’o nathrys ai, imn’o taihha xaretimo’a antheriesel’o
Shein’xhe, Pane sil, jež do života padlé
rith’lona’remonh t‘, Sia taihha alchenn ai’ese ian’inertro’mina t‘ sanna’a ian,
navrací, Tobě do rukou vkládám sebe sama,
eianai toscca Sia s‘dian’tapteon I, edeny ian’aill’menhyam dam‘il I sia’s sccelphen’nat’i,
neboť jen Ty rozhodneš, zda zasluhuji tvé milosti, nebo
eianai shhedarot’o’shy beatnam’se, eianai Sia rith’ista t‘
krutého trestu, neboť Tobě je
aill’ashanthyss dam’a iam’s noccyra ila iam’s thhola in Sia’s dian’tapteon’note
zasvěcena má duše i mé tělo a tvé rozhodnutí
cc’ista t‘ iam eggythenheoss’ccy, iam’s thanamoan’y Tsii’ondailla’noa’i.
je mi posvátným, můj spravedlivý Stvořiteli.
***
Modlila se ke svému patronovi a hledala ve slovech prosté oddanosti jistotu a upokojení rozbouřených myšlenek. Dělo se toho příliš mnoho a Saintheeva, ač se pokoušela zůstat nad věcí, ztrácela v tomto světě své zázemí. Zvláště, když se do tohoto velkého lovu vmísil Rudý - drak v lidské podobě.
Jediná věc, která hřála v této těžké době její ledové srdce byl fakt, že se jí podařilo zotročit muže, jenž ve své mysli poskytl útočiště Niefangovi. Stálo to sice hodně sil, ale výsledek byl pro Singhatorri nanejvýš uspokojivý. Darius, ten člověk, byl bojovník se smyslem pro povinnost a čest, ošlehaný nesčetnými bitvami, avšak nebyl odolný vůči bolesti psychické a to Singhatorri dovolilo nakonec zlomit a spoutat jeho duši.
Přes všechny poryvy osudu se tedy alespoň jednoho šupinatého zbavila.
Avšak tahle výhoda netrvala dlouho a ze všeho, co se kolem odehrávalo ji nejvíce mátlo, jak rychle se vše dokázalo měnilo a i ti, kterým propůjčila svou důvěru se byli ochotni obrátit proti ní.
Strážce…
Hlavou se jí míhaly vzpomínky s nádechem hořkosti a zklamání na jejich střet v lesíku, které začala celkem často navštěvovat jako místo klidu a své budoucí teritorium.
Byla tam tehdy s Vokem v jedné z těch šťastných chvil, kdy jeho plamen hřál a nepůsobil bolest. Dováděli jako mláďata…než…
Pach jej prozradil, když se pokoušel zůstat ve skrytu za balvanem nedaleko místa, kde si Singhatorri užívala odpočinku se svým tieflingem.
Pach šupinatce a pak ty všetečné, neposedné dryády, jejichž jemně kořeněný pach vlhkého mechu a půdy již dokázala rozeznat i v lesním prostředí.
Tasila zbraň v jasném gestu útoku, neboť se jí dostalo neuvěřitelně vábivé příležitosti skolit Rudého jako škodnou…
Uklidni se..! křičely Vokovy myšlenky v nitru Singhatorri, když se vydala s plamenným mečem proti drakovi, ale neutišitelný hněv v jejím nitru je přehlušil s lehkostí večerního vánku.
„Budesss dalssí trofej…“syčela na draka. „Tak jako podlehl Niefang tak podlehnout i ty…“
Zaútočila by, ale tiefling se postavil mezi ní a Rudého.
„Doprdele přestaň alespoň kvůli mně!“
…kvůli němu… ne…tohle byla otázka cti…a on, Vok.. tohle nemohl pochopit… není Had…a nikdy nebude…
Měla navrch, měla jasnou výhodu, kdyby nemusela řešit Rohatého, který jí vlastním tělem bránil vrhnout se na Strážce a pak se ke všemu do sporu připletly ty dryády… a dříve, než stačila skutečně zaútočit, odtáhly její kořist kamsi mimo její dosah.
Zuřila a musela odejít od Rohatého, aby se její hněv neobrátil i proti němu. Zatím tohle nechtěla připustit.
Zatím…
Znova se jejich oči setkaly, až závoj zloby opustil její nitro a ona našla v meditaci klid a rovnováhu. Ovšem pak přišlo zklamání…velké zklamání.
„Procss mi zabránit ho zabít?“ zeptala se když jej uviděla. Ta otázka ji pálila na jazyku po celou dobu meditace.
„Protože tos nebyla ty. Víš, co jsem viděl? Zuřící zrůdu, ne svou Saintheevu,“ odvětil zprudka. „Takhle to přece nejde.“
Založila si ruce na hrudi v podvědomém obranném gestu a zavrtěla hlavou.
„Mýlit se, Rohatý. Být to pochád…já… Mohla se ho dnes zbavit..“
„Takže mi to vyčítáš?“ vpadl do proudu jejích slov a Singhatorri přece jen zmírnila tón svého hlasu.
„Ptát se, procss mi nedovolil, aby se ho zbavila…“
„Protože bojovník se vyhýbá boji, pokud to není nutné,“ mluvil nahlas snad až příliš hlasitě. „A tohle nutné nebylo!“
Zasyčela. Bylo to nutnější, než si Rohatý vůbec uvědomoval a ona začala nabývat dojmu, že ve skutečnosti nemiluje ji, ale iluzi, kterou si sám vytvořil někde hluboko v mysli a ona se jí jen občas podobá jako odraz na hladině, který se při sebemenším doteku rozplyne.
Jenže ona nebyla nějaká iluze. Byla Singhatorri se vším, co k tomu patří a zdálo se jí, že tohle Vok prostě vidět a vnímat ani nechce.
Ještě stále jí říkal, že ji miluje, ale důvera, kterou v sobě pro něj Saintheeva chovala se zmenšovala jako ledový krystal vystavený prudkému žáru.
Přestala jej považovat za sobě rovného… za někoho, koho by mohla považovat za přínos pro sebe a byla rozhodnutá tento vztah ukončit.
Brzy velice brzy…
Shein’xhe, Ggerhyan’o nathrys ai, imn’o taihha xaretimo’a antheriesel’o
Shein’xhe, Pane sil, jež do života padlé
rith’lona’remonh t‘, Sia taihha alchenn ai’ese ian’inertro’mina t‘ sanna’a ian,
navrací, Tobě do rukou vkládám sebe sama,
eianai toscca Sia s‘dian’tapteon I, edeny ian’aill’menhyam dam‘il I sia’s sccelphen’nat’i,
neboť jen Ty rozhodneš, zda zasluhuji tvé milosti, nebo
eianai shhedarot’o’shy beatnam’se, eianai Sia rith’ista t‘
krutého trestu, neboť Tobě je
aill’ashanthyss dam’a iam’s noccyra ila iam’s thhola in Sia’s dian’tapteon’note
zasvěcena má duše i mé tělo a tvé rozhodnutí
cc’ista t‘ iam eggythenheoss’ccy, iam’s thanamoan’y Tsii’ondailla’noa’i.
je mi posvátným, můj spravedlivý Stvořiteli.
***
Modlila se ke svému patronovi a hledala ve slovech prosté oddanosti jistotu a upokojení rozbouřených myšlenek. Dělo se toho příliš mnoho a Saintheeva, ač se pokoušela zůstat nad věcí, ztrácela v tomto světě své zázemí. Zvláště, když se do tohoto velkého lovu vmísil Rudý - drak v lidské podobě.
Jediná věc, která hřála v této těžké době její ledové srdce byl fakt, že se jí podařilo zotročit muže, jenž ve své mysli poskytl útočiště Niefangovi. Stálo to sice hodně sil, ale výsledek byl pro Singhatorri nanejvýš uspokojivý. Darius, ten člověk, byl bojovník se smyslem pro povinnost a čest, ošlehaný nesčetnými bitvami, avšak nebyl odolný vůči bolesti psychické a to Singhatorri dovolilo nakonec zlomit a spoutat jeho duši.
Přes všechny poryvy osudu se tedy alespoň jednoho šupinatého zbavila.
Avšak tahle výhoda netrvala dlouho a ze všeho, co se kolem odehrávalo ji nejvíce mátlo, jak rychle se vše dokázalo měnilo a i ti, kterým propůjčila svou důvěru se byli ochotni obrátit proti ní.
Strážce…
Hlavou se jí míhaly vzpomínky s nádechem hořkosti a zklamání na jejich střet v lesíku, které začala celkem často navštěvovat jako místo klidu a své budoucí teritorium.
Byla tam tehdy s Vokem v jedné z těch šťastných chvil, kdy jeho plamen hřál a nepůsobil bolest. Dováděli jako mláďata…než…
Pach jej prozradil, když se pokoušel zůstat ve skrytu za balvanem nedaleko místa, kde si Singhatorri užívala odpočinku se svým tieflingem.
Pach šupinatce a pak ty všetečné, neposedné dryády, jejichž jemně kořeněný pach vlhkého mechu a půdy již dokázala rozeznat i v lesním prostředí.
Tasila zbraň v jasném gestu útoku, neboť se jí dostalo neuvěřitelně vábivé příležitosti skolit Rudého jako škodnou…
Uklidni se..! křičely Vokovy myšlenky v nitru Singhatorri, když se vydala s plamenným mečem proti drakovi, ale neutišitelný hněv v jejím nitru je přehlušil s lehkostí večerního vánku.
„Budesss dalssí trofej…“syčela na draka. „Tak jako podlehl Niefang tak podlehnout i ty…“
Zaútočila by, ale tiefling se postavil mezi ní a Rudého.
„Doprdele přestaň alespoň kvůli mně!“
…kvůli němu… ne…tohle byla otázka cti…a on, Vok.. tohle nemohl pochopit… není Had…a nikdy nebude…
Měla navrch, měla jasnou výhodu, kdyby nemusela řešit Rohatého, který jí vlastním tělem bránil vrhnout se na Strážce a pak se ke všemu do sporu připletly ty dryády… a dříve, než stačila skutečně zaútočit, odtáhly její kořist kamsi mimo její dosah.
Zuřila a musela odejít od Rohatého, aby se její hněv neobrátil i proti němu. Zatím tohle nechtěla připustit.
Zatím…
Znova se jejich oči setkaly, až závoj zloby opustil její nitro a ona našla v meditaci klid a rovnováhu. Ovšem pak přišlo zklamání…velké zklamání.
„Procss mi zabránit ho zabít?“ zeptala se když jej uviděla. Ta otázka ji pálila na jazyku po celou dobu meditace.
„Protože tos nebyla ty. Víš, co jsem viděl? Zuřící zrůdu, ne svou Saintheevu,“ odvětil zprudka. „Takhle to přece nejde.“
Založila si ruce na hrudi v podvědomém obranném gestu a zavrtěla hlavou.
„Mýlit se, Rohatý. Být to pochád…já… Mohla se ho dnes zbavit..“
„Takže mi to vyčítáš?“ vpadl do proudu jejích slov a Singhatorri přece jen zmírnila tón svého hlasu.
„Ptát se, procss mi nedovolil, aby se ho zbavila…“
„Protože bojovník se vyhýbá boji, pokud to není nutné,“ mluvil nahlas snad až příliš hlasitě. „A tohle nutné nebylo!“
Zasyčela. Bylo to nutnější, než si Rohatý vůbec uvědomoval a ona začala nabývat dojmu, že ve skutečnosti nemiluje ji, ale iluzi, kterou si sám vytvořil někde hluboko v mysli a ona se jí jen občas podobá jako odraz na hladině, který se při sebemenším doteku rozplyne.
Jenže ona nebyla nějaká iluze. Byla Singhatorri se vším, co k tomu patří a zdálo se jí, že tohle Vok prostě vidět a vnímat ani nechce.
Ještě stále jí říkal, že ji miluje, ale důvera, kterou v sobě pro něj Saintheeva chovala se zmenšovala jako ledový krystal vystavený prudkému žáru.
Přestala jej považovat za sobě rovného… za někoho, koho by mohla považovat za přínos pro sebe a byla rozhodnutá tento vztah ukončit.
Brzy velice brzy…
#17 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 10.07.2006 06:34
Thíva
Jednota v času a prostoru od počátků stvoření. Věrnost minulosti procházející se beze spěchu přítomností a s vírou v trvalost toho, co bylo vybudováno, směřuje do budoucnosti. Thíva je tradice zaručující stabilitu v proudu času. Odkaz učící ty, kteří přijdou a sehrají svou úlohu v běhu světa, moudrost odhalená v průběhu věků, stálost a poklid. Harmonie a pokora před posvátným dílem Stvoření a zákony, kterými se řídí samotný život…
***
Nervózně přecházela po trhu a čekala. Měla dohodnuté, že se sejde se dvěma lovci - dvěma muži, kteří ji měli pomoci chytit Rudého, aby si z něj mohla vzít to, co tak toužebně chtěla. Syčela na sebe v duchu nadávky, když promarnila svou příležitost tenkrát na lesní pěšině, kde se jí ho podařilo skolit.
Neuvědomila si to. V tu chvíli to necítila, i když se mu na okamžik ponořila do mysli.
Ale teď měla jistotu. Stačilo o tom jen přemýšlet. Harmonie od počátků stvoření..moudrost, která přetrvává věky. To byla přece dračí rasa! Byli nositeli toho všeho celý ten čas a stačilo si to jen vzít od jednoho z nich.
Zasykla a koutkem oka pozorovala život na tržišti. Bylo zde mnoho tvorů snažící se vydělat nějakou tu zlatku nebo se jen tak pobavit s přáteli a Saintheeva tam uviděla i rudovlasého tieflinga, ale nevěnovala mu sebemenší pozornost.
Odmítl jí pomoct v rituálu, odmítl ji, když ho tak moc potřebovala.
Odpusť mi…prosím…šeptal k ní, když odcházela…stále tě miluji…
Nevěřila mu. Už ne.
Z dalších chmurných myšlenek ji vytrhly dvojí kroky, když k ní konečně přišli ti, kterým posílala vzkaz.
Ano, mohlo to být velice snadné.
Nastražila na Rudého past v podobě Niefanga, jemuž podsunula klamavou iluzi toho, že její pouta povolila a on toho přesně podle jejího očekávání využil k tomu, aby běžel za tvorem stejného druhu, aby jej varoval…aby mu pomohl.
Když však samotný lov započal, nic se nedařilo tak, jak doufala. Někdo Rudého varoval a ona jej našla i s jednou z dryád. Strážce se dal okamžitě na útěk a Singhatorri se vzteklým zasyčením se pustila do jeho pronásledování. Dryáda nebyla hrozbou spíše jen něčím, co obtěžovalo.. ale pak..
…při všech bozích… vydechla když se zachvěla zem a jí do nosu udeřil pach šupinatého… šupinatého z mocného rodu.
Drak s temně zbarvenými šupinami a majestátnými rozměry těla dosedl s nebývalou lehkostí před ní a z nozder vyfoukl trochu kouře.
Saintheeva stačila jen zacouvat, když se jeden z mužů, které najala pokusil draka zranit. Jeho pokus byl směšný a jeho smrt hloupá.
Singhatorri zacouvala a nenávistně si Šupinatého prohlížela. Ten však šel přímo k věci.
„Kdo jsi?“ zavrčel a jeho hlas nesl stopy jakéhosi podivného dunění tlumeného jeho hrdlem. „Tvůj pach mě dráždí víc, než cokoli jiného.
„Saintheeva z rodu Naithevin,“zasyčela s neskrývanou hrdostí v hlase. „Velmistr chrámu Shein’xhe.“
Drakovy oči zaplanuly.
„Nejsi člověk.“
„Csslověk?“ nespokojeně skřípla zuby, ale na druhou stranu tady byla v tuto chvíli bezmocná a tohle by nebyl dobrý lov. „Být Singhatorri, ssupinatcsse…“
Znova odfoukl kouř a zpříma si ji prohlížel.
„Nevím, co je to Singhatorri…ale nebudu ukvapený, zatím..“vyšlo z jeho hrdla a pohled Saintheevy mimoděk spočinul na jeho drápech.
Jaká by tohle byla trofej…pomyslela si…ovšem na takového tvora ještě mé síly zdaleka nestačí…
„Cítím, že se brzy setkáme…Singhatorri,“ rozlehl se prostorem opět drakův hlas. Neudržela se, když jej tam viděla stát v celé jeho kráse a mohutnosti a prskla skrze jedové zuby.
„Azss já skoncssit svůj úkol ty být dobrá trofej…“
Potomek prastarého rodu v tu chvíli vypadal pobaveně její neopodstatněnou troufalostí.
„Zvláštní…mám mnoho otázek, které mi zodpovědí starší mého rodu,“ zadíval se na ni. „Do té doby můžeš žít.“
V ten okamžik měla sto chutí odpovědět na jeho slova činem, avšak nebyla sebevrah. Její výcvik ještě nebyl ukončen stejně jako její úkol.
Bezděky sevřela ruku v pěst, když se drak vznesl nad hradby Alície a jeho stín zmizel z dohledu rychlostí myšlenky.
Tohle není dobrý lov…napadlo ji, když znechuceně odcházela pryč bez kořisti a bez jediné stopy po ní…musím přece získat ten aspekt… aspekt šupinatců…
V tu chvíli se v jejích očích objevil záblesk poznání. Rudý ji sice unikl, ale byl tu přece jeden drak, který uniknout nemůže a je oslabený natolik, že by mu mohla pomocí jednoduchého rituálu proniknout do mysli.
***
Křik Daria naplňoval jeskyni, ale nebyl to bojovník, z jehož úst vycházela čirá bolest a utrpení. To Niefang v jeho těle, kterého se dotkla ostří Hadí magie. Spoutaný, bez své moci a slabý kvůli svému spojení s člověkem, který se Singhatorri dobrovolně vzdal. Stříbrný byl bezbranný, když byla otevřená cesta do jeho nitra a on cítil jak si Had bere vše, co chce a zanechává za sebou jen zkázu. Šla po tom svém aspektu, ale nevynechala jedinou možnost nahlédnout hlouběji do jeho nitra bez ohledu na jeho agónii.
Odkaz učící ty, kteří přijdou a sehrají svou úlohu v běhu světa moudrosti odhalené v průběhu věků, stálosti a poklidu.
Trpěl, svíjel se spalovaný mrazem, který za celou svou dlouhou existenci nepoznal.
Nemohl ji zabránit, aby získala i ten nejnepatrnější střípek toho, co bylo jeho součástí a mohla získat ještě daleko více z jeho vzpomínek.
Rozhodl se.
Harmonie a pokora před posvátným dílem Stvoření a zákony, kterými se řídí samotný život…
Když se Singhatorri malátně vypotácela z podzemí vyčerpaná rituálem, byl už Darius ve své mysli sám, avšak nebyla to moc Saintheevy, jež ukončila bytí šlechetného draka, nýbrž jeho vlastní vůle a přání chránit bytosti tohoto světa.
Zvolil dobrovolnou smrt, než by jí dovolil získat ještě více ze svých znalostí a moudrosti.
Toho večera si Singhatorri zasloužila přízeň svých Bohů.
Jednota v času a prostoru od počátků stvoření. Věrnost minulosti procházející se beze spěchu přítomností a s vírou v trvalost toho, co bylo vybudováno, směřuje do budoucnosti. Thíva je tradice zaručující stabilitu v proudu času. Odkaz učící ty, kteří přijdou a sehrají svou úlohu v běhu světa, moudrost odhalená v průběhu věků, stálost a poklid. Harmonie a pokora před posvátným dílem Stvoření a zákony, kterými se řídí samotný život…
***
Nervózně přecházela po trhu a čekala. Měla dohodnuté, že se sejde se dvěma lovci - dvěma muži, kteří ji měli pomoci chytit Rudého, aby si z něj mohla vzít to, co tak toužebně chtěla. Syčela na sebe v duchu nadávky, když promarnila svou příležitost tenkrát na lesní pěšině, kde se jí ho podařilo skolit.
Neuvědomila si to. V tu chvíli to necítila, i když se mu na okamžik ponořila do mysli.
Ale teď měla jistotu. Stačilo o tom jen přemýšlet. Harmonie od počátků stvoření..moudrost, která přetrvává věky. To byla přece dračí rasa! Byli nositeli toho všeho celý ten čas a stačilo si to jen vzít od jednoho z nich.
Zasykla a koutkem oka pozorovala život na tržišti. Bylo zde mnoho tvorů snažící se vydělat nějakou tu zlatku nebo se jen tak pobavit s přáteli a Saintheeva tam uviděla i rudovlasého tieflinga, ale nevěnovala mu sebemenší pozornost.
Odmítl jí pomoct v rituálu, odmítl ji, když ho tak moc potřebovala.
Odpusť mi…prosím…šeptal k ní, když odcházela…stále tě miluji…
Nevěřila mu. Už ne.
Z dalších chmurných myšlenek ji vytrhly dvojí kroky, když k ní konečně přišli ti, kterým posílala vzkaz.
Ano, mohlo to být velice snadné.
Nastražila na Rudého past v podobě Niefanga, jemuž podsunula klamavou iluzi toho, že její pouta povolila a on toho přesně podle jejího očekávání využil k tomu, aby běžel za tvorem stejného druhu, aby jej varoval…aby mu pomohl.
Když však samotný lov započal, nic se nedařilo tak, jak doufala. Někdo Rudého varoval a ona jej našla i s jednou z dryád. Strážce se dal okamžitě na útěk a Singhatorri se vzteklým zasyčením se pustila do jeho pronásledování. Dryáda nebyla hrozbou spíše jen něčím, co obtěžovalo.. ale pak..
…při všech bozích… vydechla když se zachvěla zem a jí do nosu udeřil pach šupinatého… šupinatého z mocného rodu.
Drak s temně zbarvenými šupinami a majestátnými rozměry těla dosedl s nebývalou lehkostí před ní a z nozder vyfoukl trochu kouře.
Saintheeva stačila jen zacouvat, když se jeden z mužů, které najala pokusil draka zranit. Jeho pokus byl směšný a jeho smrt hloupá.
Singhatorri zacouvala a nenávistně si Šupinatého prohlížela. Ten však šel přímo k věci.
„Kdo jsi?“ zavrčel a jeho hlas nesl stopy jakéhosi podivného dunění tlumeného jeho hrdlem. „Tvůj pach mě dráždí víc, než cokoli jiného.
„Saintheeva z rodu Naithevin,“zasyčela s neskrývanou hrdostí v hlase. „Velmistr chrámu Shein’xhe.“
Drakovy oči zaplanuly.
„Nejsi člověk.“
„Csslověk?“ nespokojeně skřípla zuby, ale na druhou stranu tady byla v tuto chvíli bezmocná a tohle by nebyl dobrý lov. „Být Singhatorri, ssupinatcsse…“
Znova odfoukl kouř a zpříma si ji prohlížel.
„Nevím, co je to Singhatorri…ale nebudu ukvapený, zatím..“vyšlo z jeho hrdla a pohled Saintheevy mimoděk spočinul na jeho drápech.
Jaká by tohle byla trofej…pomyslela si…ovšem na takového tvora ještě mé síly zdaleka nestačí…
„Cítím, že se brzy setkáme…Singhatorri,“ rozlehl se prostorem opět drakův hlas. Neudržela se, když jej tam viděla stát v celé jeho kráse a mohutnosti a prskla skrze jedové zuby.
„Azss já skoncssit svůj úkol ty být dobrá trofej…“
Potomek prastarého rodu v tu chvíli vypadal pobaveně její neopodstatněnou troufalostí.
„Zvláštní…mám mnoho otázek, které mi zodpovědí starší mého rodu,“ zadíval se na ni. „Do té doby můžeš žít.“
V ten okamžik měla sto chutí odpovědět na jeho slova činem, avšak nebyla sebevrah. Její výcvik ještě nebyl ukončen stejně jako její úkol.
Bezděky sevřela ruku v pěst, když se drak vznesl nad hradby Alície a jeho stín zmizel z dohledu rychlostí myšlenky.
Tohle není dobrý lov…napadlo ji, když znechuceně odcházela pryč bez kořisti a bez jediné stopy po ní…musím přece získat ten aspekt… aspekt šupinatců…
V tu chvíli se v jejích očích objevil záblesk poznání. Rudý ji sice unikl, ale byl tu přece jeden drak, který uniknout nemůže a je oslabený natolik, že by mu mohla pomocí jednoduchého rituálu proniknout do mysli.
***
Křik Daria naplňoval jeskyni, ale nebyl to bojovník, z jehož úst vycházela čirá bolest a utrpení. To Niefang v jeho těle, kterého se dotkla ostří Hadí magie. Spoutaný, bez své moci a slabý kvůli svému spojení s člověkem, který se Singhatorri dobrovolně vzdal. Stříbrný byl bezbranný, když byla otevřená cesta do jeho nitra a on cítil jak si Had bere vše, co chce a zanechává za sebou jen zkázu. Šla po tom svém aspektu, ale nevynechala jedinou možnost nahlédnout hlouběji do jeho nitra bez ohledu na jeho agónii.
Odkaz učící ty, kteří přijdou a sehrají svou úlohu v běhu světa moudrosti odhalené v průběhu věků, stálosti a poklidu.
Trpěl, svíjel se spalovaný mrazem, který za celou svou dlouhou existenci nepoznal.
Nemohl ji zabránit, aby získala i ten nejnepatrnější střípek toho, co bylo jeho součástí a mohla získat ještě daleko více z jeho vzpomínek.
Rozhodl se.
Harmonie a pokora před posvátným dílem Stvoření a zákony, kterými se řídí samotný život…
Když se Singhatorri malátně vypotácela z podzemí vyčerpaná rituálem, byl už Darius ve své mysli sám, avšak nebyla to moc Saintheevy, jež ukončila bytí šlechetného draka, nýbrž jeho vlastní vůle a přání chránit bytosti tohoto světa.
Zvolil dobrovolnou smrt, než by jí dovolil získat ještě více ze svých znalostí a moudrosti.
Toho večera si Singhatorri zasloužila přízeň svých Bohů.
#18 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 10.07.2006 20:24
Láska
Jediná věc zbývala Saintheevě udělat, když získala třetí z aspektů vedoucích k Moci stvoření. Jediná záležitost a tou byl rudovlasý tiefling.
Byla vyčerpaná rituálem, který musela uskutečnit – sama.
Hlavou se jí prolínala všechna slova, která od něj, kdy slyšela, pocity, které zažila v jeho přítomnosti a hořká pachuť pohrdání jí podráždila hrdlo.
Vzpomínala, když v Maugrimově krčmě spočívali na měkké pohovce a on se zajímal o její plány, o její cestu na planinu démonů.
„Sama tam nepřežiješ.“
Věděla to lépe než kdokoli jiný, ale slyšela mnohé o tamních silách a ty snad mohly ukrývat další střípek do skládanky Tajemství.
„Naštěstí nejsi sama,“ pronesl tehdy a ona nechápala, proč by chtěl jít s ní. Jeho odpověď byla prostá:
„…protože tě miluju…“
Zasyčela únavou a lhostejně prošla kolem strážných v přístavu. Ne, tohle nebylo všechno. Pamatovala také na chvíle, kdy jedné tiché noci dovolila Rohatému, aby se dotkl jejího těla tak, jako to dovolovala po několik staletí jen svému partnerovi. Ještě okamžik v nitru cítila jeho pocity v tu neopakovatelnou chvíli, kdy jejich bytí splynulo v jedno. Vzpomínka vybledla a její myslí znova zazněla slova. Jeho slova, když ji znova nechal zatnout zuby do svého hrdla.
Málokdy se mohla sytit jeho bolestí, neboť nejsilněji z jeho nitra vždy vyzařovala náklonnost, starostlivost, naděje, péče.. láska.
„Saint…“ šeptal tenkrát schoulený v její náruči. „jsou věci..na které si..nikdy člověk nezvy…nezvykne. Já vím, že ani..na můj rudý pohled se..zvyknout nedá…já tě...vždycky tě nakrmím..protože tě miluju..a ten pocit.. že jsem to já, kdo ti ..dává život..to…to stojí za trochu krve..“
Krev… ano, v tom měla pravdu, ale to bylo to jediné v čem skutečně neplácal do větru…zasyčela v duchu. Říkával mnohokrát, jak moc mu na Singhatorri záleží a jak mnoho by toho pro ni vykonal, ale když skutečně jeho pomoc potřebovala a toužila po ní, obrátil se k ní zády. Ba co víc, tiefling se dotkl i jejího úkolu, který byl pro ni tak posvátný a cenný.
„Saint…přestaň to hledat..než to zlo zničí nás všechny,“ promlouval k ní s naléhavostí, jíž do té doby slyšela v jeho hlase jen málokdy. „ ..chci, abys po tom přestala pátrat… kvůli mně.“
Šokovalo ji to. Byl to přece on, kdo jí nabízel pomoc v jejím pátrání kvůli tomu citu, který v sobě nosil. A teď, i když věděl, co pro ni cesta za Tajemstvím znamená a čím je k tomuto úkolu vázaná…přesto to vyslovil.
„Jestli tohle chtít, pak my dva muset rozejít kazssdý svou cestou,“ varovala jej. „Pchísahala, zsse najít Tajemství…“
Těsně ji sevřel v náruči.
„Nenechám tě, opustit mě,“ zašeptal ji do zašpičatělého ucha. V tu chvíli ji něco takového z jeho úst překvapilo. Od něj by to nečekala, ne takováto slova.
„Jak to myslet?“
„Nenechám tě, abys mě opustila...kvůli čemukoli. Nenechám tě jít.. jsi moje. To si pamatuj.“
Vstal a odvrátil se od ní.
Měla v tom zmatek, v tu chvíli ji svým chováním připomínal partnera. Partnera jakého by si našla mezi svými hluboko v mrazivém pohoří své domoviny.
„Nepatchit ti,“ namítla syčivě. Musela namítnout, neboť její společnost měla v tomto přesně daná pravidla a ať cítila k rudovlasému tieflingovi cokoliv, nemohla porušit Zákon krve
Vok se na okamžik zarazil.
„Ne, nepatříš mi. Patříš ke mně a v to je rozdíl.“
„V tom.. jaký rozdíl?“
„Velký, ale pro tebe asi nepochopitelný.“
Odešla.
Bez odpovědí a se zklamáním uzavírajícím její nitro jako ledová mříž před vším, co mohlo přijít zvenčí.
Nevěřila slovům Zorathuse, jenž tvrdil, že by pro sebe mohli být důležití. Nic je k sobě nevázalo, byla si tím naprosto jistá.
Když jej pak potkala v přístavu, stačilo jen pár slov a on ji nechal odejít. Popřála mu dobrého lovu a vítězství v jeho boji s démony, o kterém tak často mluvil.
Cítila z něj smíšené pocity, než se stáhla z blízkosti jeho mysli.
Pustila si jej k sobě, bojovala po jeho boku a trpěla každým jeho zraněním, když bolest procházela jeho nitrem i do její mysli. Modlila se o ochranu pro Rohatého ke svým Bohům.
Dostala lekci.
Láska…
Vše, co o ní slyšela od tvorů na tomto světě a především od něj samotného se jí zdálo jako velká lež. Jako něco, co celou dobu jen otupovalo její smysly a činilo jí zranitelnou.
Otřásla se.
Dostala lekci a v duchu pocítila vděčnost za to, že se směla poučit o tom, že láska je jen prázdným slovem.
***
Ti, kteří slepí jsou, k tomu, co děje se v duších jejich, jen směšnou hru sehrají na pódiu existence. Vidina touhy, jíž v sobě živí je stínem, zakrývajícím jejich zrak těžkou mlhou iluzí. Ale vždy je čas, aby se jejich očí znova dotkl paprsek světla, který jim ukáže, co proklouzlo jim mezi prsty…
Ten, kdo zahrává si s Ohněm,
musí vědět, že se popálí,
honba za Touhou,
je jen další cestou k Poznání..
Jediná věc zbývala Saintheevě udělat, když získala třetí z aspektů vedoucích k Moci stvoření. Jediná záležitost a tou byl rudovlasý tiefling.
Byla vyčerpaná rituálem, který musela uskutečnit – sama.
Hlavou se jí prolínala všechna slova, která od něj, kdy slyšela, pocity, které zažila v jeho přítomnosti a hořká pachuť pohrdání jí podráždila hrdlo.
Vzpomínala, když v Maugrimově krčmě spočívali na měkké pohovce a on se zajímal o její plány, o její cestu na planinu démonů.
„Sama tam nepřežiješ.“
Věděla to lépe než kdokoli jiný, ale slyšela mnohé o tamních silách a ty snad mohly ukrývat další střípek do skládanky Tajemství.
„Naštěstí nejsi sama,“ pronesl tehdy a ona nechápala, proč by chtěl jít s ní. Jeho odpověď byla prostá:
„…protože tě miluju…“
Zasyčela únavou a lhostejně prošla kolem strážných v přístavu. Ne, tohle nebylo všechno. Pamatovala také na chvíle, kdy jedné tiché noci dovolila Rohatému, aby se dotkl jejího těla tak, jako to dovolovala po několik staletí jen svému partnerovi. Ještě okamžik v nitru cítila jeho pocity v tu neopakovatelnou chvíli, kdy jejich bytí splynulo v jedno. Vzpomínka vybledla a její myslí znova zazněla slova. Jeho slova, když ji znova nechal zatnout zuby do svého hrdla.
Málokdy se mohla sytit jeho bolestí, neboť nejsilněji z jeho nitra vždy vyzařovala náklonnost, starostlivost, naděje, péče.. láska.
„Saint…“ šeptal tenkrát schoulený v její náruči. „jsou věci..na které si..nikdy člověk nezvy…nezvykne. Já vím, že ani..na můj rudý pohled se..zvyknout nedá…já tě...vždycky tě nakrmím..protože tě miluju..a ten pocit.. že jsem to já, kdo ti ..dává život..to…to stojí za trochu krve..“
Krev… ano, v tom měla pravdu, ale to bylo to jediné v čem skutečně neplácal do větru…zasyčela v duchu. Říkával mnohokrát, jak moc mu na Singhatorri záleží a jak mnoho by toho pro ni vykonal, ale když skutečně jeho pomoc potřebovala a toužila po ní, obrátil se k ní zády. Ba co víc, tiefling se dotkl i jejího úkolu, který byl pro ni tak posvátný a cenný.
„Saint…přestaň to hledat..než to zlo zničí nás všechny,“ promlouval k ní s naléhavostí, jíž do té doby slyšela v jeho hlase jen málokdy. „ ..chci, abys po tom přestala pátrat… kvůli mně.“
Šokovalo ji to. Byl to přece on, kdo jí nabízel pomoc v jejím pátrání kvůli tomu citu, který v sobě nosil. A teď, i když věděl, co pro ni cesta za Tajemstvím znamená a čím je k tomuto úkolu vázaná…přesto to vyslovil.
„Jestli tohle chtít, pak my dva muset rozejít kazssdý svou cestou,“ varovala jej. „Pchísahala, zsse najít Tajemství…“
Těsně ji sevřel v náruči.
„Nenechám tě, opustit mě,“ zašeptal ji do zašpičatělého ucha. V tu chvíli ji něco takového z jeho úst překvapilo. Od něj by to nečekala, ne takováto slova.
„Jak to myslet?“
„Nenechám tě, abys mě opustila...kvůli čemukoli. Nenechám tě jít.. jsi moje. To si pamatuj.“
Vstal a odvrátil se od ní.
Měla v tom zmatek, v tu chvíli ji svým chováním připomínal partnera. Partnera jakého by si našla mezi svými hluboko v mrazivém pohoří své domoviny.
„Nepatchit ti,“ namítla syčivě. Musela namítnout, neboť její společnost měla v tomto přesně daná pravidla a ať cítila k rudovlasému tieflingovi cokoliv, nemohla porušit Zákon krve
Vok se na okamžik zarazil.
„Ne, nepatříš mi. Patříš ke mně a v to je rozdíl.“
„V tom.. jaký rozdíl?“
„Velký, ale pro tebe asi nepochopitelný.“
Odešla.
Bez odpovědí a se zklamáním uzavírajícím její nitro jako ledová mříž před vším, co mohlo přijít zvenčí.
Nevěřila slovům Zorathuse, jenž tvrdil, že by pro sebe mohli být důležití. Nic je k sobě nevázalo, byla si tím naprosto jistá.
Když jej pak potkala v přístavu, stačilo jen pár slov a on ji nechal odejít. Popřála mu dobrého lovu a vítězství v jeho boji s démony, o kterém tak často mluvil.
Cítila z něj smíšené pocity, než se stáhla z blízkosti jeho mysli.
Pustila si jej k sobě, bojovala po jeho boku a trpěla každým jeho zraněním, když bolest procházela jeho nitrem i do její mysli. Modlila se o ochranu pro Rohatého ke svým Bohům.
Dostala lekci.
Láska…
Vše, co o ní slyšela od tvorů na tomto světě a především od něj samotného se jí zdálo jako velká lež. Jako něco, co celou dobu jen otupovalo její smysly a činilo jí zranitelnou.
Otřásla se.
Dostala lekci a v duchu pocítila vděčnost za to, že se směla poučit o tom, že láska je jen prázdným slovem.
***
Ti, kteří slepí jsou, k tomu, co děje se v duších jejich, jen směšnou hru sehrají na pódiu existence. Vidina touhy, jíž v sobě živí je stínem, zakrývajícím jejich zrak těžkou mlhou iluzí. Ale vždy je čas, aby se jejich očí znova dotkl paprsek světla, který jim ukáže, co proklouzlo jim mezi prsty…
Ten, kdo zahrává si s Ohněm,
musí vědět, že se popálí,
honba za Touhou,
je jen další cestou k Poznání..
#19
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 13.07.2006 12:16
Ten parchant ji snad musel sledovat. Jinak si nedovedla vysvětlit jeho objevení, zrovna v té chvíli, kdy ji opustily poslední síly a ona už jen reflexivně zarývala prsty do hlíny. Věděla že pavouci jsou jedovatí, ale většinou házela za hlavu všechna varování hraničářů, spoléhajíc na svou železnou kondici.
Ke své škode, protože ten poslední osminohej bastard stál za to. Její tělo se začalo nekontrovatelně třást a světlovlasá bojovnice naprázdno a křečovitě zvracela do závěje napadaného loňského listí a na boty... moment. Boty?
Dřepěl u ní, divnej chlápek s tělem člověka a tygří hlavou. Díval se na ni, pozorně a bez emocí, stejně jako se vědec v laboratoři dívá na pokusnou myš. I přes křeče, vyvolané pavoučím jedem si pomyslela, že do ní za chvíli začne šťouchat prstem.
Natáhl k ní ruku, ale v prstech svíral malou lahvičku. Protijed. Její život, výměnou za protislužbu. Za slib, že až se příště uvidí, ona udělá, co po ní bude chtít. Slíbila. Neměla jinou volbu.
Za pár let zapoměla. Její tajemný zachránce jí nijak nechyběl. Až do doby, kdy se znovu objevil. A začal se dožadovat naplnění dávného slibu.
Ke své škode, protože ten poslední osminohej bastard stál za to. Její tělo se začalo nekontrovatelně třást a světlovlasá bojovnice naprázdno a křečovitě zvracela do závěje napadaného loňského listí a na boty... moment. Boty?
Dřepěl u ní, divnej chlápek s tělem člověka a tygří hlavou. Díval se na ni, pozorně a bez emocí, stejně jako se vědec v laboratoři dívá na pokusnou myš. I přes křeče, vyvolané pavoučím jedem si pomyslela, že do ní za chvíli začne šťouchat prstem.
Natáhl k ní ruku, ale v prstech svíral malou lahvičku. Protijed. Její život, výměnou za protislužbu. Za slib, že až se příště uvidí, ona udělá, co po ní bude chtít. Slíbila. Neměla jinou volbu.
Za pár let zapoměla. Její tajemný zachránce jí nijak nechyběl. Až do doby, kdy se znovu objevil. A začal se dožadovat naplnění dávného slibu.
#20 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 16.07.2006 07:35
Plamen
…někteří i ve všeobjímající temnotě naleznou nepatrný záblesk světa a nazývají jej Nadějí, která je poté vede dále…
…někteří i ve světle desítek svící slepě tápou kolem sebe připomínajíce nezkušená mláďata, jež se teprve učí vidět…
***
Ten, kdo zahrává si s Ohněm…
Nevěnovala mu moc pozornosti, když se toho večera objevil na cestě za městem a proto ji ostrý svit pochodně naprosto překvapil a ona nestačila včas zavřít oči. Od samotných počátků Singhatorriani oplývali skvělým zrakem, pro který nebyla problémem temnota, avšak pronikavé světlo je oslepovalo.
...dameryaccu..! zaklela v duchu nechápajíce jak si něco takového mohl dovolit, vždyť mu přece dala sbohem…
Bolestivá, prudká křeč jí sevřela víčka.
Pak jí do nosu udeřil ostrý závan piva, ale bylo to jen o zlomek okamžiku předtím, než se jí Vok pokusil nalít tekutinu - pro Hady svou podstatou jed - do úst.
Bez možnosti vidět, se mohla plně spolehnout jen na sluch a čich a to bylo málo na to, aby mu mohla utéci, nebo se úspěšně bránit. Proto se mu také nakonec podařilo jí spoutat a dostat do ní několik kapek alkoholu.
Vzápětí na to přišla na Saintheevu malátnost, vyčerpání a svět kolem jako by najednou promlouval přes hladinu nějaké husté kapaliny. Vše bylo tak nevýrazné, pomalé…a tiché, neuvěřitelně tiché.
„Půjdeme se projít, je krásně,“ řekl, když si ji svázanou a přiotrávenou přehodil přes rameno. „Víš, nemůžu dovolit, abys kousala lidi. Mohli by pak po tobě jít…“
…musí vědět, že se popálí…
„Líbí se ti v lesíku, Saint?“ vedl dál svůj monolog rudovlasý tiefling. „Dneska jsi nějaká zamlklá. Před tím samé jdi pryč… jdi pryč a dnes nic?“
Slabě se mu zacukala na rameni, ale to bylo tak vše, na co se zmohla. Pohladil ji po tváři.
„Neuvažovalas o dietě? Dost vážíš…“
Posadil ji zády ke stromu hluboko v lese, kam se dostal jen málokdo a snad jen tak, že zakopl o bludný kořen, který jej svedl z cesty. Nečekal až se probere a v mžiku ji pevně připoutal ke štíhlému kmeni.
„Tak kousat lidi se ti zachtělo,“ usadil se na měkkém mechu kousek od ní, když zkontroloval pevnost pout. „Já ti říkal, že tě budu chránit. Musíš být v bezpečí.“
Slabě zasyčela ve snaze přemoct alkohol v krvi.
„Ne…nechat mě být…“
„To nemůžu, miluju tě, vždyť to přece víš…“
Nechápala, nebo možná nechtěla chápat, jak tahle věta může souviset s tím, čeho se na ní právě dopustil. Její mysl to až příliš tvrdohlavě odmítala.
Vždyť to přece není Singhatorrian.. tohle mu nenáleží… tohle přece ne…
„Řekni, proč jsi mě donutila dělat ti tyhle věci,“ ozval se s lehkou výčitkou v hlase, jako by jí četl myšlenky, i když Saintheeva věděla, že je to nemožné, protože svou mysl pro něj už dávno uzavřela. „Vždyť vše jde jinak…vždycky jsou jiné cesty, ale tys je nechtěla vidět..“
Zarazil se.
„Neee, já vím proč… protože jsi Had.“
Chceš snad obviňovat Rohatý? Zase obviňovat… prolétlo jí hlavou, ale se snažila spíš zregenerovat své síly, než aby to řekla nahlas a pouštěla se tak do dalších rozepří. Její mysl v hněvu ignorovala vše, co bylo v jejích vzpomínkách. Jeho slova i pocity, které kdysi cítila z něj i v sobě se ztratily pod spalující nenávistí a nepochopením.
Ve chvilce vlastní směšné ješitnosti se odmítla od něj nechat nakrmit a tak osaměla, spoutaná, bez možnosti vidět a trpící hladem a vyčerpáním. Dostala bohatě času k přemýšlení, avšak zajímalo jí jen jediné…dostat se z pout a vrátit se k úkolu, jenž zde měla. Ovšem k tomu potřebovala někoho, kdo by jí uvolnil.
Darius…
…honba za Touhou…
Uslyšela jeho hlas až pozítří, kdy se jí už konečně začal vracet zrak a ona pomalu rozpoznávala stíny předmětů okolo sebe. Vrátil se, ale jak brzy zjistila ne proto, aby ji pustil. Tiefling naopak tušil, že se Singhatorri pokusí dostat do lesa svého otroka, aby jí pomohl zpět na svobodu.
Naneštěstí pro Saintheevu byl okřídlený daleko od místa, kde se nacházela, což činilo nemožným jej zavolat.
Zatím…
„Co mít udělat, aby ty pustil,“ pokusila se tedy dostat z rohatého alespoň nějakou nápovědu. Cokoli, co by jí osvětlilo její situaci.
„Ty všechno bereš jako obchod,“ zadíval se na ni. „Něco za něco. Co ode mě čekáš? Že ti řeknu vyspi se se mnou? Ne, uvědom si to, je konec, žádný obchody…“
„..to nedávat smysl, ty pchece muset něco chtít.. jinak by tu nedrzsset.“ zasyčela nechápavě, ale jeho odpověď ji zmátla ještě víc.
„Možná, každopádně nemám důvod ti to říct.“
Jeho mluva jí nedávala smyslu, ani co by se za drápek Singhatorrianského mláděte vešlo a každá odpověď, jíž se Saintheevě od něj dostalo, vzbuzovala jen řadu dalších otázek. Nic z toho jí však nenapovídalo, jak se dostat ke kýžené svobodě.
Teprve později po další smršti slov tiefling vyslovil něco konkrétního. Chtěl slib, slib že Singhatorri přeruší spojení s Dariovou myslí, že jej nechá být a nepovolá jej, aby jí pustil.
Byla nepříčetná, jako každý Had, kterému někdo sáhne na majetek. Darius jí přece patřil! Podrobila si jej a začala si jej vychovávat k obrazu svému. Nechtěla se ho jen tak vzdát. Ovšem když se trochu uklidnila, napadlo ji, že i toto by mohla využít ve svůj prospěch. Její úkol... Tajemství.. to bylo přece důležitější než nějaký kříženec. A tak chtěla pro sebe alespoň vyhandlovat od Voka na oplátku slib, že jí nebude překážet v jejím pátrání.
"Takový slib ode mě nikdy neuslyšíš, Saint..."
Zmýlila se v něm. Velice se v něm zmýlila, když jej považovala za tvora bez pevné vůle, s nímž se dá lehce manipulovat. A jílec Vokova meče hrozivě se vznášející nad její čelistí v jasném příslibu ztráty špičáků, díky nimž se byla schopná krmit, ji přiměl ustoupit jeho požadavku a slib mu dát.
Jediným jejím štěstím bylo, že Vok slova, která chtěl slyšet nijak neupřesnil a Singhatorri nechal široké pole pro hrátky se slovíčky...hrátky vrozené Hadímu rodu.
Nebylo to však to hlavní, co rudovlasý šermíř chtěl a tak znova osaměla. Bez nasycení čerstvou krví již neměla sil a jediné, co jí zbývalo, byla hluboká meditace.
Zavřela oči.
...je jen další cestou k Poznání...
…někteří i ve všeobjímající temnotě naleznou nepatrný záblesk světa a nazývají jej Nadějí, která je poté vede dále…
…někteří i ve světle desítek svící slepě tápou kolem sebe připomínajíce nezkušená mláďata, jež se teprve učí vidět…
***
Ten, kdo zahrává si s Ohněm…
Nevěnovala mu moc pozornosti, když se toho večera objevil na cestě za městem a proto ji ostrý svit pochodně naprosto překvapil a ona nestačila včas zavřít oči. Od samotných počátků Singhatorriani oplývali skvělým zrakem, pro který nebyla problémem temnota, avšak pronikavé světlo je oslepovalo.
...dameryaccu..! zaklela v duchu nechápajíce jak si něco takového mohl dovolit, vždyť mu přece dala sbohem…
Bolestivá, prudká křeč jí sevřela víčka.
Pak jí do nosu udeřil ostrý závan piva, ale bylo to jen o zlomek okamžiku předtím, než se jí Vok pokusil nalít tekutinu - pro Hady svou podstatou jed - do úst.
Bez možnosti vidět, se mohla plně spolehnout jen na sluch a čich a to bylo málo na to, aby mu mohla utéci, nebo se úspěšně bránit. Proto se mu také nakonec podařilo jí spoutat a dostat do ní několik kapek alkoholu.
Vzápětí na to přišla na Saintheevu malátnost, vyčerpání a svět kolem jako by najednou promlouval přes hladinu nějaké husté kapaliny. Vše bylo tak nevýrazné, pomalé…a tiché, neuvěřitelně tiché.
„Půjdeme se projít, je krásně,“ řekl, když si ji svázanou a přiotrávenou přehodil přes rameno. „Víš, nemůžu dovolit, abys kousala lidi. Mohli by pak po tobě jít…“
…musí vědět, že se popálí…
„Líbí se ti v lesíku, Saint?“ vedl dál svůj monolog rudovlasý tiefling. „Dneska jsi nějaká zamlklá. Před tím samé jdi pryč… jdi pryč a dnes nic?“
Slabě se mu zacukala na rameni, ale to bylo tak vše, na co se zmohla. Pohladil ji po tváři.
„Neuvažovalas o dietě? Dost vážíš…“
Posadil ji zády ke stromu hluboko v lese, kam se dostal jen málokdo a snad jen tak, že zakopl o bludný kořen, který jej svedl z cesty. Nečekal až se probere a v mžiku ji pevně připoutal ke štíhlému kmeni.
„Tak kousat lidi se ti zachtělo,“ usadil se na měkkém mechu kousek od ní, když zkontroloval pevnost pout. „Já ti říkal, že tě budu chránit. Musíš být v bezpečí.“
Slabě zasyčela ve snaze přemoct alkohol v krvi.
„Ne…nechat mě být…“
„To nemůžu, miluju tě, vždyť to přece víš…“
Nechápala, nebo možná nechtěla chápat, jak tahle věta může souviset s tím, čeho se na ní právě dopustil. Její mysl to až příliš tvrdohlavě odmítala.
Vždyť to přece není Singhatorrian.. tohle mu nenáleží… tohle přece ne…
„Řekni, proč jsi mě donutila dělat ti tyhle věci,“ ozval se s lehkou výčitkou v hlase, jako by jí četl myšlenky, i když Saintheeva věděla, že je to nemožné, protože svou mysl pro něj už dávno uzavřela. „Vždyť vše jde jinak…vždycky jsou jiné cesty, ale tys je nechtěla vidět..“
Zarazil se.
„Neee, já vím proč… protože jsi Had.“
Chceš snad obviňovat Rohatý? Zase obviňovat… prolétlo jí hlavou, ale se snažila spíš zregenerovat své síly, než aby to řekla nahlas a pouštěla se tak do dalších rozepří. Její mysl v hněvu ignorovala vše, co bylo v jejích vzpomínkách. Jeho slova i pocity, které kdysi cítila z něj i v sobě se ztratily pod spalující nenávistí a nepochopením.
Ve chvilce vlastní směšné ješitnosti se odmítla od něj nechat nakrmit a tak osaměla, spoutaná, bez možnosti vidět a trpící hladem a vyčerpáním. Dostala bohatě času k přemýšlení, avšak zajímalo jí jen jediné…dostat se z pout a vrátit se k úkolu, jenž zde měla. Ovšem k tomu potřebovala někoho, kdo by jí uvolnil.
Darius…
…honba za Touhou…
Uslyšela jeho hlas až pozítří, kdy se jí už konečně začal vracet zrak a ona pomalu rozpoznávala stíny předmětů okolo sebe. Vrátil se, ale jak brzy zjistila ne proto, aby ji pustil. Tiefling naopak tušil, že se Singhatorri pokusí dostat do lesa svého otroka, aby jí pomohl zpět na svobodu.
Naneštěstí pro Saintheevu byl okřídlený daleko od místa, kde se nacházela, což činilo nemožným jej zavolat.
Zatím…
„Co mít udělat, aby ty pustil,“ pokusila se tedy dostat z rohatého alespoň nějakou nápovědu. Cokoli, co by jí osvětlilo její situaci.
„Ty všechno bereš jako obchod,“ zadíval se na ni. „Něco za něco. Co ode mě čekáš? Že ti řeknu vyspi se se mnou? Ne, uvědom si to, je konec, žádný obchody…“
„..to nedávat smysl, ty pchece muset něco chtít.. jinak by tu nedrzsset.“ zasyčela nechápavě, ale jeho odpověď ji zmátla ještě víc.
„Možná, každopádně nemám důvod ti to říct.“
Jeho mluva jí nedávala smyslu, ani co by se za drápek Singhatorrianského mláděte vešlo a každá odpověď, jíž se Saintheevě od něj dostalo, vzbuzovala jen řadu dalších otázek. Nic z toho jí však nenapovídalo, jak se dostat ke kýžené svobodě.
Teprve později po další smršti slov tiefling vyslovil něco konkrétního. Chtěl slib, slib že Singhatorri přeruší spojení s Dariovou myslí, že jej nechá být a nepovolá jej, aby jí pustil.
Byla nepříčetná, jako každý Had, kterému někdo sáhne na majetek. Darius jí přece patřil! Podrobila si jej a začala si jej vychovávat k obrazu svému. Nechtěla se ho jen tak vzdát. Ovšem když se trochu uklidnila, napadlo ji, že i toto by mohla využít ve svůj prospěch. Její úkol... Tajemství.. to bylo přece důležitější než nějaký kříženec. A tak chtěla pro sebe alespoň vyhandlovat od Voka na oplátku slib, že jí nebude překážet v jejím pátrání.
"Takový slib ode mě nikdy neuslyšíš, Saint..."
Zmýlila se v něm. Velice se v něm zmýlila, když jej považovala za tvora bez pevné vůle, s nímž se dá lehce manipulovat. A jílec Vokova meče hrozivě se vznášející nad její čelistí v jasném příslibu ztráty špičáků, díky nimž se byla schopná krmit, ji přiměl ustoupit jeho požadavku a slib mu dát.
Jediným jejím štěstím bylo, že Vok slova, která chtěl slyšet nijak neupřesnil a Singhatorri nechal široké pole pro hrátky se slovíčky...hrátky vrozené Hadímu rodu.
Nebylo to však to hlavní, co rudovlasý šermíř chtěl a tak znova osaměla. Bez nasycení čerstvou krví již neměla sil a jediné, co jí zbývalo, byla hluboká meditace.
Zavřela oči.
...je jen další cestou k Poznání...
#21
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 17.07.2006 12:48
"Bastard posranej!" zaklela už poněkolikáté, když probíhala lesem kolem obřího doupěte. "Někde tady prej bude... je to jako hledání jehly v kupě sena!"
Znovu si vybavila úšklebek podivného rakhashi, když ji instruoval jakou věc má udělat jako oplátku za kdysi poskytnutou záchranu života. Ten parchant se tím bavil, to bylo zjevné. Neřekl jí nic konkrétního. Jen že v lese kus od doupěte dvouhlavých najde bytost, přivázanou ke stromu. A že jí má pomoci, tak jak bude potřeba. A taky že to musí vypadat jako náhoda.
Orebica znovu zaklela a rozhlédla se po lese. V dálce ji zaujal nějaký pohyb. Jeden z tech dvouhlavých... stojí. Jen stojí a na něco čumí. Připravila si sekeru a tiše se rozběhla, kryta stromy, blíž k němu a objektu jeho zájmu.
Znovu si vybavila pruhovanou, tygří tlamu a křivý ušklebek, když konečně zjistila, co po ní ten bastard vlastně chtěl. Tohle rozhodně nečekala. Ale slib který dala ji zavazoval. Víc než by si kdo myslel, protože i kdyz opustila klan, jeho zásady porušit nedokázala. Kdo slovo, jinému v nouzi dané, poruší, je zkurvysyn a ztratí čest.
Navždycky.
Zaklonila hlavu a křečovitě očekávala kousnutí. Nebyla připravena na to co skutečně přišlo. Ta podivná žena byla něžná. Objala ji, laskala slovy i rty. Nebyla kořist, bylo to jiné. Byla... dárce. Bolest skoro nevnímala, byla na ni zvyklá jako každý bojovník klanu. Když přišla k sobě, singhatorri byla pořád u ní. Rozešly se o mnoho, mnoho hodin později.
Znovu si vybavila úšklebek podivného rakhashi, když ji instruoval jakou věc má udělat jako oplátku za kdysi poskytnutou záchranu života. Ten parchant se tím bavil, to bylo zjevné. Neřekl jí nic konkrétního. Jen že v lese kus od doupěte dvouhlavých najde bytost, přivázanou ke stromu. A že jí má pomoci, tak jak bude potřeba. A taky že to musí vypadat jako náhoda.
Orebica znovu zaklela a rozhlédla se po lese. V dálce ji zaujal nějaký pohyb. Jeden z tech dvouhlavých... stojí. Jen stojí a na něco čumí. Připravila si sekeru a tiše se rozběhla, kryta stromy, blíž k němu a objektu jeho zájmu.
Znovu si vybavila pruhovanou, tygří tlamu a křivý ušklebek, když konečně zjistila, co po ní ten bastard vlastně chtěl. Tohle rozhodně nečekala. Ale slib který dala ji zavazoval. Víc než by si kdo myslel, protože i kdyz opustila klan, jeho zásady porušit nedokázala. Kdo slovo, jinému v nouzi dané, poruší, je zkurvysyn a ztratí čest.
Navždycky.
Zaklonila hlavu a křečovitě očekávala kousnutí. Nebyla připravena na to co skutečně přišlo. Ta podivná žena byla něžná. Objala ji, laskala slovy i rty. Nebyla kořist, bylo to jiné. Byla... dárce. Bolest skoro nevnímala, byla na ni zvyklá jako každý bojovník klanu. Když přišla k sobě, singhatorri byla pořád u ní. Rozešly se o mnoho, mnoho hodin později.
#22 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 18.07.2006 15:26
Světlovlasá
Den zlehka vystřídala noc a po ní se opět zrodil nový den tak, jako tomu bývá po mnohé věky. Pro Saintheevu však každý další úsvit ohlašoval jen další čas strávený ve vysílení a zranitelnosti, když vyčerpaně visela v provazech v zapadlém koutě lesa bez možnosti načerpat novou energii.
Neustálá meditace byla jediným způsobem, jak ušetřit alespoň to málo, co jí ještě zbylo.
…vůně kamene těsně po dešti smíšená s jemným pachem kovu…to bylo to, co jí probralo.
Někdo tam byl. Blízko u ní.
Ještě než otevřela oči ucítila, jak někdo přesekává provazy zabraňující jí v pohybu.
„…do psí řiti…“
První slova, která začala Saintheeva více vnímat byla tak nepatřičná k tomu, co spatřila dřepět vedle sebe. Byla to žena v prosté šedostříbrné zbroji. Měla neobyčejně pohlednou tvář s příjemnými rysy elfího rodu orámovanou prameny světlých vlasů, ovšem slovníkem se vyrovnala leckterému trpaslíkovi v dolech.
…vůně kamene těsně po dešti smíšená s jemným pachem kovu…
První, co Singhatorri napadlo bylo jednoduchá myšlenka na to, že její zachránkyně musí být silná, zdravá…a její krev by podle toho mohla být sladká a hebká jako samet.
„Kdo..být..“ ptala se téměř šeptem světlovlasé ženy, ale pohledem bezděčně klouzala po její šíji.
Řekla, že se jmenuje Orebica. Mluvila zpříma, bez okolků a budila svým vystupováním dojem, že je zvyklá takto i jednat ve svém životě. Jistě by byla zajímavá k bližšímu seznámení, ale…
Saintheevu ale trápil nemilosrdný, svíravý pocit prázdnoty – hladu. Zachránkyně si toho brzy všimla a v první chvíli jí chtěla nabídnout něco jídla ze svých zásob. Singhatorri ji však zadržela a v bezvýchodnosti své situace si narovinu řekla o to, čím by se mohla skutečně nasytit.
Bylo zbytečné v tu chvíli cokoliv skrývat, protože bez nakrmení by se odtamtud i tak nedostala. Byl to dílem risk, dílem spoléhání se na instinkt, který jí napovídal, že od bojovnice nebezpečí nehrozí.
Překvapilo ji, že po krátkém váhání si Světlovlasá sama odhrnula vlasy v souhlasném gestu. Možná by se Singhatorri ptala… možná by byla nedůvěřivá, kdyby všechno toto neustoupilo jedinému – Touze po krvi, teplé, životodárné esenci regenerující tělo i mysl.
Přivinula se k ženě a byla vděčná svým Bohům za tu chvíli, kdy jí bylo dovoleno znovu cítit tepající život. Mazlivě polaskala hrdlo světlovlasé bojovnice několika doteky svých bledých rtů a zvědavě, rozkošnicky ochutnala jazykem její kůži.
Ostré drápky škrtly o kov zbroje ve stejném okamžiku, kdy se zuby Singhatorri vnořily do krku bojovnice a z kanálků v dlouhých špičácích se do rány uvolnila hojná dávka jedu.
Saintheeva se nemýlila ve svém prvotním odhadu. Krev její zachránkyně měla jemnou chuť zanechávající pocit lehoučké hebkosti na patře. Nebyla to však přímo chuť, jakou Singhatorri znala a očekávala od někoho z elfího rodu. Bylo v tom něco víc, jako by náznak cizí, kořeněné příchuti.
Pila pomalu, beze spěchu vychutnávajíce si každý doušek přinášející ji energii a uvolnění. Nechala myšlenky na všechno zlé klesnout hluboko do své mysli a přestala se jimi zabývat. Neexistovalo teď nic, krom toho, co cítila nyní. Pocitu nasycení a spokojenosti.
...nabídla se sama...problesklo potomku Hadího rodu hlavou, když se přestala krmit a mlčky pozorovala oslabenou ženu před sebou…možná, by to nemuselo být naposled…možná…
Uzdravila ji polibkem, protože cítila možný zisk…potenciál v tomto drobném obchodě, ale udivilo ji, jak ochotně světlovlasá bojovnice její polibek a doteky přijímá. Singhatorri cítila chvění uvnitř té bytosti, libost a příjemné pocity, jako by ji před chvíli snad ani nekousla. Ještě se s něčím podobným tady nesetkala, nezažila, aby takové intenzivní pocity vnímala z ženy.
Mimoděk si vzpomněla na toho mága, Zorathuse, který říkal, že tento svět je zvláštním místem.
Možná měl pravdu… alespoň v něčem...
Rozešly se, ale Singhatorri tušila, že ne na dlouho.
Den zlehka vystřídala noc a po ní se opět zrodil nový den tak, jako tomu bývá po mnohé věky. Pro Saintheevu však každý další úsvit ohlašoval jen další čas strávený ve vysílení a zranitelnosti, když vyčerpaně visela v provazech v zapadlém koutě lesa bez možnosti načerpat novou energii.
Neustálá meditace byla jediným způsobem, jak ušetřit alespoň to málo, co jí ještě zbylo.
…vůně kamene těsně po dešti smíšená s jemným pachem kovu…to bylo to, co jí probralo.
Někdo tam byl. Blízko u ní.
Ještě než otevřela oči ucítila, jak někdo přesekává provazy zabraňující jí v pohybu.
„…do psí řiti…“
První slova, která začala Saintheeva více vnímat byla tak nepatřičná k tomu, co spatřila dřepět vedle sebe. Byla to žena v prosté šedostříbrné zbroji. Měla neobyčejně pohlednou tvář s příjemnými rysy elfího rodu orámovanou prameny světlých vlasů, ovšem slovníkem se vyrovnala leckterému trpaslíkovi v dolech.
…vůně kamene těsně po dešti smíšená s jemným pachem kovu…
První, co Singhatorri napadlo bylo jednoduchá myšlenka na to, že její zachránkyně musí být silná, zdravá…a její krev by podle toho mohla být sladká a hebká jako samet.
„Kdo..být..“ ptala se téměř šeptem světlovlasé ženy, ale pohledem bezděčně klouzala po její šíji.
Řekla, že se jmenuje Orebica. Mluvila zpříma, bez okolků a budila svým vystupováním dojem, že je zvyklá takto i jednat ve svém životě. Jistě by byla zajímavá k bližšímu seznámení, ale…
Saintheevu ale trápil nemilosrdný, svíravý pocit prázdnoty – hladu. Zachránkyně si toho brzy všimla a v první chvíli jí chtěla nabídnout něco jídla ze svých zásob. Singhatorri ji však zadržela a v bezvýchodnosti své situace si narovinu řekla o to, čím by se mohla skutečně nasytit.
Bylo zbytečné v tu chvíli cokoliv skrývat, protože bez nakrmení by se odtamtud i tak nedostala. Byl to dílem risk, dílem spoléhání se na instinkt, který jí napovídal, že od bojovnice nebezpečí nehrozí.
Překvapilo ji, že po krátkém váhání si Světlovlasá sama odhrnula vlasy v souhlasném gestu. Možná by se Singhatorri ptala… možná by byla nedůvěřivá, kdyby všechno toto neustoupilo jedinému – Touze po krvi, teplé, životodárné esenci regenerující tělo i mysl.
Přivinula se k ženě a byla vděčná svým Bohům za tu chvíli, kdy jí bylo dovoleno znovu cítit tepající život. Mazlivě polaskala hrdlo světlovlasé bojovnice několika doteky svých bledých rtů a zvědavě, rozkošnicky ochutnala jazykem její kůži.
Ostré drápky škrtly o kov zbroje ve stejném okamžiku, kdy se zuby Singhatorri vnořily do krku bojovnice a z kanálků v dlouhých špičácích se do rány uvolnila hojná dávka jedu.
Saintheeva se nemýlila ve svém prvotním odhadu. Krev její zachránkyně měla jemnou chuť zanechávající pocit lehoučké hebkosti na patře. Nebyla to však přímo chuť, jakou Singhatorri znala a očekávala od někoho z elfího rodu. Bylo v tom něco víc, jako by náznak cizí, kořeněné příchuti.
Pila pomalu, beze spěchu vychutnávajíce si každý doušek přinášející ji energii a uvolnění. Nechala myšlenky na všechno zlé klesnout hluboko do své mysli a přestala se jimi zabývat. Neexistovalo teď nic, krom toho, co cítila nyní. Pocitu nasycení a spokojenosti.
...nabídla se sama...problesklo potomku Hadího rodu hlavou, když se přestala krmit a mlčky pozorovala oslabenou ženu před sebou…možná, by to nemuselo být naposled…možná…
Uzdravila ji polibkem, protože cítila možný zisk…potenciál v tomto drobném obchodě, ale udivilo ji, jak ochotně světlovlasá bojovnice její polibek a doteky přijímá. Singhatorri cítila chvění uvnitř té bytosti, libost a příjemné pocity, jako by ji před chvíli snad ani nekousla. Ještě se s něčím podobným tady nesetkala, nezažila, aby takové intenzivní pocity vnímala z ženy.
Mimoděk si vzpomněla na toho mága, Zorathuse, který říkal, že tento svět je zvláštním místem.
Možná měl pravdu… alespoň v něčem...
Rozešly se, ale Singhatorri tušila, že ne na dlouho.
#23 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 19.07.2006 14:25
Úkol
Po prvním setkání se Světlovlasou nabraly události rychlý spád. Snad až příliš rychlý na vkus jedné Singhatorri.
O několik dní později se jí bojovnice znova nabídla ze své vlastní vůle. A taková nabídka k nasycení se věru nedala odmítnout. Usadily se na stejné místo jako před tím tak, aby je nikdo nerušil.
Ovšem pak se stalo něco s čím ani jedna nepočítala.
Saintheeva ucítila jen tupý úder do týla…a pak, když se probrala z omráčení byla opět spoutaná a nad sebou spatřila rudovlasého tieflinga. Nepostřehla, když tam přišel, protože se zrovna v tu chvíli krmila. A teď tam stál podepírající zesláblou bojovnici. Bylo jí jasné, že Vok nemá představu o tom, jak to mezi ní a Světlovlasou je, že si myslí, že Orebica je jen její obětí…kořistí.
„...když budeš potřebovat pomoc.. tak pomůžu...“ tak to bojovnice ve stříbrošedé zbroji předtím říkala, když spolu seděly na měkkém mechu ve stínu lesa a nyní to splnila. I přes oslabení způsobené ztrátou krve stačila Orebica oplatit rohatému šermíři stejnou mincí a on se po úderu do hlavy skácel k zemi.
V mžiku byla Singhatorri opět volná a s mečem v rukách stála před zmateným tieflingem.
Slova, která mezi nimi létala byla podobná hejnům šípů v líté bitvě, avšak tyto zraňovaly jak nepřítele tak střelce stejnou měrou.
Bylo to tak zbytečné, avšak ani jeden z nich si marnost své útočnosti v tu chvíli nepřipouštěl…
Zaútočila na něj a bylo zřejmé, že šermíř se jí v boji nemá šanci vyrovnat, neboť jemu chyběla podpora magie, jíž naopak velmistryně chrámu Shein’xhe vládla s přehledem.
„…zabiju ho a tohle všechno skončí teď a tady…jednou provždy“ syčela v nitru, když sledovala jeho rány a cítila jeho krev… “nestojím o to, co mě činí slabou … a on to dělá stále…je na čase to…skončit…“
Stála nad ním a pozorovala jej v odlescích světel svého ohnivého meče, ale daleko divočeji tančily v jejím nitru desítky jiných plamínků. Cítila bolest, aniž by bylo její tělo zraněné. Cítila svoji prohru, ač sama stála nad poraženým tieflingem.
„Tak to udělej..!“ vybídl ji hořce Rohatý. „Zabij mě!“
„Nestát…mi za to,“ zasyčela studeně v zoufalé snaze skrýt prostý fakt, že nemůže dokončit co začala. Že není v žádném případě schopná jej zabít.
Mlčel s Saintheeva nečekala, zmizela v magickém závoji neviditelnosti a utekla co nejrychleji pryč z toho prokletého místa.
Část v ní v tu chvíli nadšeně jásala nad tím, že může být konečně sama, že se nemusí zabývat nějakými city, jež ani nenáleží jejímu rodu a část v ní trpěla něčím, co dosud Saintheeva za celých pět století své existence nezažila.
Musela se zas a znova ptát sama sebe, kam se poděla vyrovnanost, síla a vnitřní klid, kterému se tak dlouhý čas učila.
Považovala to za konec. Myslela si, že už se s rudovlasým tieflingem nikdy nesetká…
***
„Lona apso s’ista t‘ senthyo te’a?“ otázal se syčivě přísně vypadající Singhatorrian v bohatě zdobené róbě s erbem proražené dračí lebky na stříbrošedých, kovových náramenících.
Na co jsem myslela?
Saintheeva sama nevěděla. Její mysl vypovídala poslušnost kdykoli se přiblížila okamžiku, kdy by se mohla její duše dotknout Brány. Blížila se její první velká zkouška, ale mladičké Singhatorri se zdálo, že místo aby se zlepšovala, je každé její další cvičení krokem vzad.
Sklonila hlavu.
Trápila jí roztěkanost a sama nebyla schopná porozumět tomu, co se v ní děje.
„Ian’ccomena t‘ tssi, Matharnyen’o,“ pokusila se o tichou omluvu svého nesoustředění. Temně hnědé oči jejího Mistra si ji chvíli zkoumavě prohlížely a místností se ozvalo jeho odmítavé zasyčení. Pomalu ji několikrát obešel a Saintheeva cítila jeho mysl volně se dotýkající jejích prožitků v hledaní chyby, které se dopustila.
Zůstávala nehybně klečet uprostřed rituálního obrazce vytesaného v nafialovělém kameni a nedovolila si mu klást byť jen sebemenších zábran. Teprve se učila. Příliš nového vstupovalo do jejího nitra a potomek Hadího rodu se teprve učil to vše vstřebat a přijmout.
„Anda cc’ista t‘ antyon toscca anthh incc, imn’i zam’velein t‘ apso zam’samzeccryre t‘,“ ozvalo se chladně z jeho úst a ona ucítila ruku s ostrými drápy na svém rameni.
Vím, že je zde místo jen pro ty, kteří vědí, co chtějí… problesklo jí hlavou v odpověď na varování jejího učitele…já vím, co chci.. chci uspět…vím, že mám na to, abych uspěla…
Cítila, jak její Mistr souhlasně pokýval hlavou, když zachytil její myšlenku a gestem jí vybídl, aby pokračovala v cvičení.
***
A tohle má být co…sykla v duchu, když si nedůvěřivě prohlížela tvora s pruhovanou kočičí hlavou ve volném, pohodlném oděvu z jemné látky.
„Můžu ti pomoci ženo, když ty pomůžeš mě,“ šel tvor přímo k věci a Saintheeva uvažovala, co z toho co jí napovídal ještě v podobě starého lidského muže, je vlastně pravda. Tvor ji však nenechal přemýšlet dlouho.
„Kruh Shaabův, o kterém jsem mluvil je skutečně na ostrově a Glorfindel měl tenkrát pravdu,“ zadíval se na Singhatorri. „Protože tím, kdo po tomto artefaktu pátral ve sférách nejzuřivěji byla rasa tvorů, které nazýváte Ernalští. Můžeme tušit proč asi.“
Olízl si čenich spokojeně sledujíc jak Hadí potomek zpozorněl při zmínce týkající se jejích Bohů.
„Povědět, csseho by ta pomoc měla týkat,“ zasyčela v odpověď. Nemohla si dovolit nechat takovou příležitost proklouznout mezi drápky, neboť tohle mohl být taktéž kousek mozaiky vedoucí k získání Tajemství.
„Řekněme, že mám něco jako…dům,“ pohledem přelétl přes ní na Daria, který stál poslušně za svou paní připraven ji chránit, kdyby se dělo něco nevhodného. „V tom domě se usídlila jakási havěť…“
„Chtít, zbavit se jí tak?“ otázala se a naklonila hlavu na stranu.
Bytost přikývla, ale sen o snadno nabyté informaci se rozplynula jako ranní opar nad jezerem, když se Saintheeva dozvěděla, že na to nemůže být sama. Že je na to potřeba ještě někdo s krví démona v žilách
..při milosrdenství X’seeshově…vydechla ve směsici nejistoty, překvapení a zloby, když ten zvláštní tvor před ní zhmotnil za pomocí několika drobných gest Voka jako někoho, kdo jí měl být nápomocen.
V ten okamžik nevěřila, že bude moci úkol splnit, neboť nebylo nejmenších pochyb o tom, že tiefling na něco takového nepřistoupí...
***
O několik chvil později je portál jiskřící prazvláštní energií přenesl na neznámé místo oba dva. Ale nebyla to ochota pomoci jeden druhému, co vedla jejich kroky a nutila je ke spolupráci. U Voka to byla jen prostá nutnost splnit svůj závazek vůči tomu tvorovi a Saintheeva toužila jen po informaci, kterou za to mohla získat.
Byli dva na podivném místě plném nástrah.
Byli dva, ale nebyli spolu.
Po prvním setkání se Světlovlasou nabraly události rychlý spád. Snad až příliš rychlý na vkus jedné Singhatorri.
O několik dní později se jí bojovnice znova nabídla ze své vlastní vůle. A taková nabídka k nasycení se věru nedala odmítnout. Usadily se na stejné místo jako před tím tak, aby je nikdo nerušil.
Ovšem pak se stalo něco s čím ani jedna nepočítala.
Saintheeva ucítila jen tupý úder do týla…a pak, když se probrala z omráčení byla opět spoutaná a nad sebou spatřila rudovlasého tieflinga. Nepostřehla, když tam přišel, protože se zrovna v tu chvíli krmila. A teď tam stál podepírající zesláblou bojovnici. Bylo jí jasné, že Vok nemá představu o tom, jak to mezi ní a Světlovlasou je, že si myslí, že Orebica je jen její obětí…kořistí.
„...když budeš potřebovat pomoc.. tak pomůžu...“ tak to bojovnice ve stříbrošedé zbroji předtím říkala, když spolu seděly na měkkém mechu ve stínu lesa a nyní to splnila. I přes oslabení způsobené ztrátou krve stačila Orebica oplatit rohatému šermíři stejnou mincí a on se po úderu do hlavy skácel k zemi.
V mžiku byla Singhatorri opět volná a s mečem v rukách stála před zmateným tieflingem.
Slova, která mezi nimi létala byla podobná hejnům šípů v líté bitvě, avšak tyto zraňovaly jak nepřítele tak střelce stejnou měrou.
Bylo to tak zbytečné, avšak ani jeden z nich si marnost své útočnosti v tu chvíli nepřipouštěl…
Zaútočila na něj a bylo zřejmé, že šermíř se jí v boji nemá šanci vyrovnat, neboť jemu chyběla podpora magie, jíž naopak velmistryně chrámu Shein’xhe vládla s přehledem.
„…zabiju ho a tohle všechno skončí teď a tady…jednou provždy“ syčela v nitru, když sledovala jeho rány a cítila jeho krev… “nestojím o to, co mě činí slabou … a on to dělá stále…je na čase to…skončit…“
Stála nad ním a pozorovala jej v odlescích světel svého ohnivého meče, ale daleko divočeji tančily v jejím nitru desítky jiných plamínků. Cítila bolest, aniž by bylo její tělo zraněné. Cítila svoji prohru, ač sama stála nad poraženým tieflingem.
„Tak to udělej..!“ vybídl ji hořce Rohatý. „Zabij mě!“
„Nestát…mi za to,“ zasyčela studeně v zoufalé snaze skrýt prostý fakt, že nemůže dokončit co začala. Že není v žádném případě schopná jej zabít.
Mlčel s Saintheeva nečekala, zmizela v magickém závoji neviditelnosti a utekla co nejrychleji pryč z toho prokletého místa.
Část v ní v tu chvíli nadšeně jásala nad tím, že může být konečně sama, že se nemusí zabývat nějakými city, jež ani nenáleží jejímu rodu a část v ní trpěla něčím, co dosud Saintheeva za celých pět století své existence nezažila.
Musela se zas a znova ptát sama sebe, kam se poděla vyrovnanost, síla a vnitřní klid, kterému se tak dlouhý čas učila.
Považovala to za konec. Myslela si, že už se s rudovlasým tieflingem nikdy nesetká…
***
„Lona apso s’ista t‘ senthyo te’a?“ otázal se syčivě přísně vypadající Singhatorrian v bohatě zdobené róbě s erbem proražené dračí lebky na stříbrošedých, kovových náramenících.
Na co jsem myslela?
Saintheeva sama nevěděla. Její mysl vypovídala poslušnost kdykoli se přiblížila okamžiku, kdy by se mohla její duše dotknout Brány. Blížila se její první velká zkouška, ale mladičké Singhatorri se zdálo, že místo aby se zlepšovala, je každé její další cvičení krokem vzad.
Sklonila hlavu.
Trápila jí roztěkanost a sama nebyla schopná porozumět tomu, co se v ní děje.
„Ian’ccomena t‘ tssi, Matharnyen’o,“ pokusila se o tichou omluvu svého nesoustředění. Temně hnědé oči jejího Mistra si ji chvíli zkoumavě prohlížely a místností se ozvalo jeho odmítavé zasyčení. Pomalu ji několikrát obešel a Saintheeva cítila jeho mysl volně se dotýkající jejích prožitků v hledaní chyby, které se dopustila.
Zůstávala nehybně klečet uprostřed rituálního obrazce vytesaného v nafialovělém kameni a nedovolila si mu klást byť jen sebemenších zábran. Teprve se učila. Příliš nového vstupovalo do jejího nitra a potomek Hadího rodu se teprve učil to vše vstřebat a přijmout.
„Anda cc’ista t‘ antyon toscca anthh incc, imn’i zam’velein t‘ apso zam’samzeccryre t‘,“ ozvalo se chladně z jeho úst a ona ucítila ruku s ostrými drápy na svém rameni.
Vím, že je zde místo jen pro ty, kteří vědí, co chtějí… problesklo jí hlavou v odpověď na varování jejího učitele…já vím, co chci.. chci uspět…vím, že mám na to, abych uspěla…
Cítila, jak její Mistr souhlasně pokýval hlavou, když zachytil její myšlenku a gestem jí vybídl, aby pokračovala v cvičení.
***
A tohle má být co…sykla v duchu, když si nedůvěřivě prohlížela tvora s pruhovanou kočičí hlavou ve volném, pohodlném oděvu z jemné látky.
„Můžu ti pomoci ženo, když ty pomůžeš mě,“ šel tvor přímo k věci a Saintheeva uvažovala, co z toho co jí napovídal ještě v podobě starého lidského muže, je vlastně pravda. Tvor ji však nenechal přemýšlet dlouho.
„Kruh Shaabův, o kterém jsem mluvil je skutečně na ostrově a Glorfindel měl tenkrát pravdu,“ zadíval se na Singhatorri. „Protože tím, kdo po tomto artefaktu pátral ve sférách nejzuřivěji byla rasa tvorů, které nazýváte Ernalští. Můžeme tušit proč asi.“
Olízl si čenich spokojeně sledujíc jak Hadí potomek zpozorněl při zmínce týkající se jejích Bohů.
„Povědět, csseho by ta pomoc měla týkat,“ zasyčela v odpověď. Nemohla si dovolit nechat takovou příležitost proklouznout mezi drápky, neboť tohle mohl být taktéž kousek mozaiky vedoucí k získání Tajemství.
„Řekněme, že mám něco jako…dům,“ pohledem přelétl přes ní na Daria, který stál poslušně za svou paní připraven ji chránit, kdyby se dělo něco nevhodného. „V tom domě se usídlila jakási havěť…“
„Chtít, zbavit se jí tak?“ otázala se a naklonila hlavu na stranu.
Bytost přikývla, ale sen o snadno nabyté informaci se rozplynula jako ranní opar nad jezerem, když se Saintheeva dozvěděla, že na to nemůže být sama. Že je na to potřeba ještě někdo s krví démona v žilách
..při milosrdenství X’seeshově…vydechla ve směsici nejistoty, překvapení a zloby, když ten zvláštní tvor před ní zhmotnil za pomocí několika drobných gest Voka jako někoho, kdo jí měl být nápomocen.
V ten okamžik nevěřila, že bude moci úkol splnit, neboť nebylo nejmenších pochyb o tom, že tiefling na něco takového nepřistoupí...
***
O několik chvil později je portál jiskřící prazvláštní energií přenesl na neznámé místo oba dva. Ale nebyla to ochota pomoci jeden druhému, co vedla jejich kroky a nutila je ke spolupráci. U Voka to byla jen prostá nutnost splnit svůj závazek vůči tomu tvorovi a Saintheeva toužila jen po informaci, kterou za to mohla získat.
Byli dva na podivném místě plném nástrah.
Byli dva, ale nebyli spolu.
#24 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 21.07.2006 07:22
Nevve
Pohyb, který nelze zastavit. Pohyb, hledající a přinášející nové, když to, co již bylo, smýváno je proudem Všemocného času a přesto vlnky poslušny vlastního řádu přinášet mohou i zrníčka minulosti jako vzácné perličky toho, co přetrvává. Hojící rány svým tokem, ale i schopný jiné zranění otevřít, když není respektován jeho proud…
***
Konečně si našla chvilku klidu… pro sebe. V poslední dob bylo tak obtížné vyšetřit trochu času a přitom jej tam moc potřebovala.
Složila hlavu do dlaní a pokoušela se na okamžik soustředit.
O co se to ksakru pokoušíš…?
***
„…kruh Shaabův si vzal lord Glorfindel se sebou do hrobu,“ pronesl stručně tvor s pruhovanou kočičí hlavou. „Měl ho u sebe, když zemřel.“
„A to být kde?“ zasyčela tázavě.
Úkol splnila, ačkoli přinesl více roztrpčení a prázdnoty než uspokojení s dobře odvedené práce.
„V Alícii se snad dozvíš, kde padl jeden z jejich největších mužů,“ prskl na ni tvor a Singhatorri nespokojeně nakrčila nos.
...kdoví co ta chátra v městě vůbec ze své historii zná… zasyčela v duchu, neboť ji Alície poslední dobou silně připomínala spíše neorganizovanou stoku než město.
„Ale získat se dá jen jeden jediný den v roce,“ pokračoval tvor a olízl si čenich. „Tehdy se otevře úkryt.“
„..ten den být necssím zvlásstní?“ naklonila hlavu na stranu a zvědavě začichala. Tvor souhlasně pokýval hlavou.
„Den bývá zván některými národy beltain.“
O ničem takovém nikdy neslyšela a když odcházela z vesnice obehnané palisádou bylo jí jasné, že bude muset začít pátrat po někom, kdo by jí byl schopen alespoň trochu osvětlit osud lorda Glorfindela. V první chvíli ji na mysli vytanula vzpomínka na světlovlasou ženu v bojové róbě, která se představila jako Ninwe. Při jejich prvním setkání mluvila o časech minulých s přehledem a zvláštním jiskřením v očích.
Snad ta by tedy mohla…
***
Mokrá kočka…jemný pach mírně navlhlé kočičí srsti…
Tak se dalo nejlépe charakterizovat to, co cítila z toho tieflinga, kterého tak často vídala na tržišti nabízet krejčovské výrobky. Měl hbité prsty a vyznal se ve svém řemesle, o tom už se Saintheeva přesvědčila, když si u něj pořídila skvělou náhradu za svůj zničený opasek.
Skald… tak mu říkají…
Stál teď před ní v podvečer na odpočívadle v lesíku rozverně pošvihávající oháňkou a s lehkým úsměvem na rtech. Vypadal velice, velice dobře…
Prý je na obchůzce, tak to říkal.
…zdravý a silný, odolný… informace v jeho pachu byla pro Singhatorri daleko důležitější, než všechna jeho slova dohromady, protože naposledy se nakrmila více jak před dvěma týdny a začínala povážlivě slábnout.
V první chvíli ho její přístup vystrašil a tiefling se zelenými vlasy se dal na spěšný ústup do hlubin potemnělého lesa.
Nenechala jej odejít daleko.
Tasila meč a zahalená pomocnou magií se vydala na lov rozhodnutá vzít si co chce za jakoukoli cenu.
Překvapeně a přesto mrštně odrážel její zběsilé útoky, ale nebyl na takový střet připraven a bylo jasné, že by mohl podlehnout. Na to se měl Skald příliš rád, než aby něco takového dopustil.
Polibek…jeden polibek... řekla si o polibek, i když na mysli měla něco úplně jiného.
Tiefling nakonec s jistým zaváháním souhlasil a ona se dostala k jeho hrdlu. S nebývalou, divokou chutí do něj vnořila jedové zuby. Bez ohledu na nevhodnost místa, kde je někdo mohl spatřit, bez ohledu na nebezpečně blízké zvuky z dolu patřícího Gurmilovcům.
Pila jeho krev, ale něco bylo špatně…
Její tělo ožilo přílivem teplé krve, ale mysl Skalda byla pustá a jeho bolest jen obyčejným závanem toho, co cítila z jiných. Byl nevýrazný a jeho nitro nestálo ani za zdechlinu šupinatce.
Nechala ho ležet v mdlobách, aniž by se doopravdy nasytila.
Nemělo to smyslu…
***
Lesík po krátkém dešti voněl spadaným listím s nádechem zemitého pachu kapradin. Vzduch sám byl průzračný, pročištěný od prachu a par hřebínkem tisícera drobných kapiček vody.
Loviště…
Bylo to dobré místo k lovu i k odpočinku, neboť zde bylo možné najít vhodnou pozici jak pro sledování cest, které se zde křížily, tak i několik místeček, kam se zatoulal jen málokterý pocestný.
Seděla zády opřená o skálu a snažila se přijít na to, proč se cítí tak mizerně, když měla šanci uspokojit svůj hlad na Skaldovi.
Nemělo to smyslu…
Trvalo nějakou chvíli, než si uvědomila, že ji někdo pozoruje a když zaměřila svůj pohled na postavu blížící se stínem skaliska, nemohla uvěřit svým očím.
„Miluju tě moc... jen jsem chtěl, abys to věděla,“ zašeptal Rohatý, věnoval jí posmutnělý pohled a otočil se k odchodu. Tytéž slova opakoval už po tolikáté a tolikrát již nebyl vyslyšen.
„A proto pchijít? Jen chíct a zmizet?“ sykla nechápavě. Po té bolestné události v obležené vesnici, jí Vokovo chování naprosto mátlo.
„Jo… jen proto. Bude to tak lepší pro oba, nemyslíš?“
Zadívala se na něj s nejistotou v očích. Mohli se takto navzájem zraňovat strašně dlouho a snad by nakonec došlo i k něčemu ostřejšímu ale nechtěla to, už ne.
Zdálo se jí, jako by mohli být spolu anebo nebýt vůbec, jako by nebyla třetí cesta.
„Ne,“ ozvala se Saintheeva, aniž by si plně uvědomovala svá slova. „Nebýt lepssí, když kolem sebe krouzssit, jen mluvit a trpět…“
Sedl si k ní do chladivého přítmí skaliska. Ještě stále ji cítil v sobě, ještě stále k sobě jejich mysli promlouvaly tichým jazykem bytostí spojených hlubokým citem.
Po několika okamžicích se vytratili z lesíka a jejich kroky zamířily k Rudým horám. K místu připomínajícímu alespoň v náznacích domov Singhatorri svým chladem a nehostinností.
Stále ještě k sobě hledali cestu…
Stále se ještě pokoušeli přijít na to jak spojit osudy dvou tak rozdílných bytostí…
***
Složila hlavu do dlaní a nutila se ze všech sil k soustředění.
Bylo tak těžké zklidnit své nitro. Cítila vše, co bylo navíc, co nikdy předtím nepoznala a nyní…nyní se pomalu stávalo nemožným to všechno srovnat pod svými vlastními myšlenkami. Přibylo tam mnoho nového, ale skládanka do sebe nezapadla jak měla. Byl to jen další střípek svévolně zrcadlící paprsky vnitřního svitu, jen další hlas do zmatené melodie…
O co se to ksakru pokoušíš…?
Je v tom přece jen něco více…
Co se ti to stalo?
Stále tančíš na hraně ostré jako vybroušená čepel katany…
Stále odmítáš přiznat, že tohle je pravda?
Je to jen v tobě...
***
Pohyb, který nelze zastavit. Pohyb, hledající a přinášející nové, když to, co již bylo, smýváno je proudem Všemocného času a přesto vlnky poslušny vlastního řádu přinášet mohou i zrníčka minulosti jako vzácné perličky toho, co přetrvává. Hojící rány svým tokem, ale i schopný jiné zranění otevřít, když není respektován jeho proud. Nevve je písní opěvující cyklus zrodu a zániku, aby to co umírá uvolnilo místo pro to, co se teprve rodí. Překonávající mnohé a přesto proměnlivý, když dokáže nejen síly ale také hbitosti využít ve své cestě. Je tichým Oceánem rozjímání i bouřným pobřežím pocitů, které mohou utopit svým divokým příbojem…
Pohyb, který nelze zastavit. Pohyb, hledající a přinášející nové, když to, co již bylo, smýváno je proudem Všemocného času a přesto vlnky poslušny vlastního řádu přinášet mohou i zrníčka minulosti jako vzácné perličky toho, co přetrvává. Hojící rány svým tokem, ale i schopný jiné zranění otevřít, když není respektován jeho proud…
***
Konečně si našla chvilku klidu… pro sebe. V poslední dob bylo tak obtížné vyšetřit trochu času a přitom jej tam moc potřebovala.
Složila hlavu do dlaní a pokoušela se na okamžik soustředit.
O co se to ksakru pokoušíš…?
***
„…kruh Shaabův si vzal lord Glorfindel se sebou do hrobu,“ pronesl stručně tvor s pruhovanou kočičí hlavou. „Měl ho u sebe, když zemřel.“
„A to být kde?“ zasyčela tázavě.
Úkol splnila, ačkoli přinesl více roztrpčení a prázdnoty než uspokojení s dobře odvedené práce.
„V Alícii se snad dozvíš, kde padl jeden z jejich největších mužů,“ prskl na ni tvor a Singhatorri nespokojeně nakrčila nos.
...kdoví co ta chátra v městě vůbec ze své historii zná… zasyčela v duchu, neboť ji Alície poslední dobou silně připomínala spíše neorganizovanou stoku než město.
„Ale získat se dá jen jeden jediný den v roce,“ pokračoval tvor a olízl si čenich. „Tehdy se otevře úkryt.“
„..ten den být necssím zvlásstní?“ naklonila hlavu na stranu a zvědavě začichala. Tvor souhlasně pokýval hlavou.
„Den bývá zván některými národy beltain.“
O ničem takovém nikdy neslyšela a když odcházela z vesnice obehnané palisádou bylo jí jasné, že bude muset začít pátrat po někom, kdo by jí byl schopen alespoň trochu osvětlit osud lorda Glorfindela. V první chvíli ji na mysli vytanula vzpomínka na světlovlasou ženu v bojové róbě, která se představila jako Ninwe. Při jejich prvním setkání mluvila o časech minulých s přehledem a zvláštním jiskřením v očích.
Snad ta by tedy mohla…
***
Mokrá kočka…jemný pach mírně navlhlé kočičí srsti…
Tak se dalo nejlépe charakterizovat to, co cítila z toho tieflinga, kterého tak často vídala na tržišti nabízet krejčovské výrobky. Měl hbité prsty a vyznal se ve svém řemesle, o tom už se Saintheeva přesvědčila, když si u něj pořídila skvělou náhradu za svůj zničený opasek.
Skald… tak mu říkají…
Stál teď před ní v podvečer na odpočívadle v lesíku rozverně pošvihávající oháňkou a s lehkým úsměvem na rtech. Vypadal velice, velice dobře…
Prý je na obchůzce, tak to říkal.
…zdravý a silný, odolný… informace v jeho pachu byla pro Singhatorri daleko důležitější, než všechna jeho slova dohromady, protože naposledy se nakrmila více jak před dvěma týdny a začínala povážlivě slábnout.
V první chvíli ho její přístup vystrašil a tiefling se zelenými vlasy se dal na spěšný ústup do hlubin potemnělého lesa.
Nenechala jej odejít daleko.
Tasila meč a zahalená pomocnou magií se vydala na lov rozhodnutá vzít si co chce za jakoukoli cenu.
Překvapeně a přesto mrštně odrážel její zběsilé útoky, ale nebyl na takový střet připraven a bylo jasné, že by mohl podlehnout. Na to se měl Skald příliš rád, než aby něco takového dopustil.
Polibek…jeden polibek... řekla si o polibek, i když na mysli měla něco úplně jiného.
Tiefling nakonec s jistým zaváháním souhlasil a ona se dostala k jeho hrdlu. S nebývalou, divokou chutí do něj vnořila jedové zuby. Bez ohledu na nevhodnost místa, kde je někdo mohl spatřit, bez ohledu na nebezpečně blízké zvuky z dolu patřícího Gurmilovcům.
Pila jeho krev, ale něco bylo špatně…
Její tělo ožilo přílivem teplé krve, ale mysl Skalda byla pustá a jeho bolest jen obyčejným závanem toho, co cítila z jiných. Byl nevýrazný a jeho nitro nestálo ani za zdechlinu šupinatce.
Nechala ho ležet v mdlobách, aniž by se doopravdy nasytila.
Nemělo to smyslu…
***
Lesík po krátkém dešti voněl spadaným listím s nádechem zemitého pachu kapradin. Vzduch sám byl průzračný, pročištěný od prachu a par hřebínkem tisícera drobných kapiček vody.
Loviště…
Bylo to dobré místo k lovu i k odpočinku, neboť zde bylo možné najít vhodnou pozici jak pro sledování cest, které se zde křížily, tak i několik místeček, kam se zatoulal jen málokterý pocestný.
Seděla zády opřená o skálu a snažila se přijít na to, proč se cítí tak mizerně, když měla šanci uspokojit svůj hlad na Skaldovi.
Nemělo to smyslu…
Trvalo nějakou chvíli, než si uvědomila, že ji někdo pozoruje a když zaměřila svůj pohled na postavu blížící se stínem skaliska, nemohla uvěřit svým očím.
„Miluju tě moc... jen jsem chtěl, abys to věděla,“ zašeptal Rohatý, věnoval jí posmutnělý pohled a otočil se k odchodu. Tytéž slova opakoval už po tolikáté a tolikrát již nebyl vyslyšen.
„A proto pchijít? Jen chíct a zmizet?“ sykla nechápavě. Po té bolestné události v obležené vesnici, jí Vokovo chování naprosto mátlo.
„Jo… jen proto. Bude to tak lepší pro oba, nemyslíš?“
Zadívala se na něj s nejistotou v očích. Mohli se takto navzájem zraňovat strašně dlouho a snad by nakonec došlo i k něčemu ostřejšímu ale nechtěla to, už ne.
Zdálo se jí, jako by mohli být spolu anebo nebýt vůbec, jako by nebyla třetí cesta.
„Ne,“ ozvala se Saintheeva, aniž by si plně uvědomovala svá slova. „Nebýt lepssí, když kolem sebe krouzssit, jen mluvit a trpět…“
Sedl si k ní do chladivého přítmí skaliska. Ještě stále ji cítil v sobě, ještě stále k sobě jejich mysli promlouvaly tichým jazykem bytostí spojených hlubokým citem.
Po několika okamžicích se vytratili z lesíka a jejich kroky zamířily k Rudým horám. K místu připomínajícímu alespoň v náznacích domov Singhatorri svým chladem a nehostinností.
Stále ještě k sobě hledali cestu…
Stále se ještě pokoušeli přijít na to jak spojit osudy dvou tak rozdílných bytostí…
***
Složila hlavu do dlaní a nutila se ze všech sil k soustředění.
Bylo tak těžké zklidnit své nitro. Cítila vše, co bylo navíc, co nikdy předtím nepoznala a nyní…nyní se pomalu stávalo nemožným to všechno srovnat pod svými vlastními myšlenkami. Přibylo tam mnoho nového, ale skládanka do sebe nezapadla jak měla. Byl to jen další střípek svévolně zrcadlící paprsky vnitřního svitu, jen další hlas do zmatené melodie…
O co se to ksakru pokoušíš…?
Je v tom přece jen něco více…
Co se ti to stalo?
Stále tančíš na hraně ostré jako vybroušená čepel katany…
Stále odmítáš přiznat, že tohle je pravda?
Je to jen v tobě...
***
Pohyb, který nelze zastavit. Pohyb, hledající a přinášející nové, když to, co již bylo, smýváno je proudem Všemocného času a přesto vlnky poslušny vlastního řádu přinášet mohou i zrníčka minulosti jako vzácné perličky toho, co přetrvává. Hojící rány svým tokem, ale i schopný jiné zranění otevřít, když není respektován jeho proud. Nevve je písní opěvující cyklus zrodu a zániku, aby to co umírá uvolnilo místo pro to, co se teprve rodí. Překonávající mnohé a přesto proměnlivý, když dokáže nejen síly ale také hbitosti využít ve své cestě. Je tichým Oceánem rozjímání i bouřným pobřežím pocitů, které mohou utopit svým divokým příbojem…
#25 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 22.07.2006 13:11
Záblesk
…jen jedny Váhy měly patero misek… navršených tím nejcennějším, co tehdy bylo, co jest a co kdy bude…navršených pečlivě tak, by ani jedna nebyla těžší či lehčí zbylých čtyř…
…bylo tomu tak jen v jednom jediném okamžiku a pak již nikdy více…
***
Doupě zla…
Saintheeva záhy pochopila, proč místní obyvatelé mluví o jeskynním propletenci v podzemí za zpustošenou vesnicí jako o doupěti zla. Už na své první výpravě se setkala s okřídlenými polonahými bytostmi ženských tvarů s temně žhnoucími meči v pařátech a jejím jediným štěstím bylo, že tam vstoupila v doprovodu staršího, zkušeného mnicha a obratného hobita.
Erinky…
Hbité, nebezpečné a s chtivými odlesky v tmavých očích. Něco na nich… nebo snad v nich… Singhatorri fascinovalo, ale neměla v úmyslu je zkoumat příliš zblízka.
Měla zde jiný zájem.
Mnich, Nartilion jak se představil, když se setkali u jezera zprvu jako dva náhodní sběratelé bylin, se uvolil Saintheevu trochu více zasvětit do umění přežití i na tak zrádném místě.
Stejně tak to bylo i dnes.
Tedy… mělo tomu tak být.
Unaveně přešlápla z nohy na nohu a její oči zamyšleně bloudily po okolí.
…zbývá už jen jeden... jeden jediný aspekt a Tajemství budu mít na dosah…už brzy…
Měla již pro tento den dost boje a dost ran od těch proradných křídlatic se sametovým hlasem. Čekala jen na to, až z doupěte vyjde i Nartilion a jakýsi jiný mnich, který se tentokrát přidal... prostořeký, nafoukaný floutek, jehož jméno ji nestálo ani za zapamatování.
…což tam snad hrají v kostky? Napadlo ji po další hodině čekání a pomalu docházela k názoru, že odtamtud odejde i bez nich. Otočila se k odchodu přesně v okamžiku, kdy se z průlezu za balvanem protáhl Nartilion a s podivným výrazem ve tváři zamířil k ní.
„Tady jsi.“
„Nu tak,“ přikývla v odpověď. „Kde být tak dlouho?“
„Musíme zpět dolů. Mám tě zavést k někomu mocnému,“ přerušil její otázky mnich. „Chtěl by si s tebou popovídat.“
Zmocnila se jí nedůvěra.
„Procss?“
Nartilion pokrčil krátce rameny.
„To by jsi měla vědět ty. Je to kvůli tvému poslání.“
Svislé zornice se stáhly do úzkých nitek podezřívavostí. Mohla to být docela dobře past na ni a bylo celkem lhostejné kdo ji mohl nastražit.
…nějak moc bytostí to tu ví… snad až příliš mnoho…ale odkud…a jak…?
„Nikam nejít,“ sykla rázně, protože tohle jí připadalo až příliš podezřelé a vydala se pryč. Tedy chtěla, než ji několika dobře mířenými ranami poslal mnich k zemi. Rozzlobeně zasyčela a sotva se postavila na nohy tasila meč. Nartilion si se svým typickým klidem nasadil bojové rukavice.
„To radši umřeš? Nedal bych slovo, ale tady Benny neměl na vybranou a já…“pohled jeho očí na okamžik spočinul na balvanu kryjícím vstup do podzemí, „… nehodlám s nimi mít potíže.“
O chvíli později sestoupila s mnichem zpět do tmavého podzemí, neboť jí bylo jasné, že nemá dostatečný výcvik, aby Nartiliona porazila. Pohledy erinyí byly stále žádostivé a kruté jako tomu bylo vždy, ovšem něco zde bylo jiného. bylo zde něco, co na tomto místě Saintheeva ještě nikdy necítila.
Jako by v neutišitelném hedvábí šelestu desítek křídel bylo něco nepatřičného, jako by všudypřítomnou temnotu místa překrýval živoucí, hmotný stín.
Dovedl ji až do místnosti s vyvýšenou kamennou plošinou, na níž stála jedna s erinyí s pobaveným, zlým úsměvem na rtech.
Jediným gestem poslala mnicha pryč a důkladně si Singhatorri prohlédla.
…okřídleným se nedá věřit…
„Co ty chtít?“ přerušila Saintheeva mlčení vznášející se v prostoru jako nějaký přízračný závoj. Chtěla vědět, o co tu jde a jaksi instinktivně sevřela v dlani jílec meče.
„Tebe,“ odvětila erinye a v očích jí zahrálo světélko škodolibosti. „A tohle ti nepomůže…“
Její pařát…tak nepatřičný ke zbytku vábného ženského těla…učinil několik jednoduchých gest a jediný východ z místnosti se ocitl pod ochranou bytelných mříží.
Bytost s křídly jí pokynula, aby ji Singhatorri následovala na plošinu, kolem níž se ihned poté rozmístili tvorové střežící klid tohoto místa.
„Neboj se a odlož zbraň,“ vybídla ji erinye a zlehka se dotkla vlasů potomka Hadího rodu. Nechtělo se jí dávat pryč jedinou možnost obrany, ale vcelku nebylo na vybranou. Její síly by ani tak nestačily na tolik bytostí kolem.
„Kdo jsi?“ pokračovala Okřídlená. „Nejsi člověk, nikdy jsem nikoho takového neviděla.“
„Singhatorri,“ sykla s hrdostí v hlase promísenou s lehkým podtónem opatrnosti. Perutě erynie se mírně pohnuly za typického hebkého šelestu.
„Zvláštní název pro zváštní bytost…“
„Nu ale procss být tady?“ pokusila se Saintheeva dobrat důvodu svého zadržení na takovém místě.
„Nabídnout službu, líbíš se mi…“ pousmála se sebevědomě erinye a v temných, zlých očích se zablýsklo.
Odmítla ještě dřív, než stačila Okřídlená dokončit svou myšlenku. Snad by se pokusila i o útok na mysl toho stvoření před sebou… ale poslední dobou se nemohla na své schopnosti tak úplně spoléhat…
Erinye ji chvíli pozorovala hladovým pohledem bytosti, jež není nikdy nasycena ve své touze.
„Svlékni se a zatanči.. jen pro mě.“
…okřídleným se nedá věřit… lhostejno z jakého rodu pocházejí…blesklo jí hlavou, když upřela pohled do tmy.
Na výběr však neměla, protože její další přežití spočívalo coby křehký kousek křišťálu v rukou nevypočitatelné bytosti s šedočernými perutěmi.
Sundala si rukavice, odepnula chrániče a drápky krátce škrtly o přezky zbroje. Kovová cvaknutí se jaksi lhostejně nesla podzemním prostorem, než zanikla ve vlastních tichých ozvěnách a Saintheeva odložila svou zbroj i oděv stranou.
Erinye se usadila na chladivý kámen plošiny a nespouštěla z ní chtivý pohled.
Nu což…pomyslela si Singhatorri… čas běží …
Přimhouřila oči vzpomínajíce na své mládí v chrámu. Nechala se vést jakousi vnitřní melodií a pomalu nechala své tělo dát se do tance v sérii krátkých plynulých pohybů přecházejících volně jeden do druhého.
Tančila v malém prostoru před erinyí, jež s mírným úsměvem na dokonale tvarovaných rtech pochvalně pokyvovala hlavou. Pomalu odpočítávala takty podle vlastního tepu tak, aby zachovala rytmus i tempo stejné a beze změn.
Vnímala desítky bytostí ve tmě kolem, ale ignorovala je v tu chvíli.
Bytost s perutěmi k ní zhypnotizovaně natáhla pařát v žádostivém gestu.
Přiblížila se k ni, aniž by ustala v tanci a spár jí zvolna přejel přes kůži na stehně. Necítila téměř žádnou bolest a přesto se na bělostné pokožce objevilo pár kapek krve z nevelké ranky.
V tu chvíli si ji erinye nesmlouvavě přitáhla k sobě a chtivě temně rudé krůpěje olízla hebkým jazykem.
…bylo snad toto co chtěla…? napadlo Saintheevu, když se o ni bytost naposledy otřela tváří a pak ji od sebe mírně odstrčila. ..chtěla poznat… avšak, co to vlastně poznala…?
„Teď vím, kdo jsi Singhatorri. Můj instinkt mě nezklamal,“pronesla těžko určitelným tónem. „Oblékni se.“
S mírným překvapením v očích sebrala velmistryně chrámu Shein’xhe svou zbroj a hbitě zahalila svou nahotu.
Erinye ji pak přece jen bezpečně vyvedla z podzemí až nahoru do zrádných bažin obydlených bojovnými ještěry.
Saintheeva začínala být do značné míry spokojená s tím, jak to nakonec pro ni skončilo.
Pak jen okamžik, kdy se jí zdálo jako by erinye věnovala pohled komusi na skále a snad slabě přikývla.
...vše trvalo tak krátce...
...jen záblesk a možná klam v oparu vznášejícím se nad bažinami v podvečerním hávu...
...jen záblesk a možná něco víc...
...stín temně rudé barvy, mohutný ve své hmotě… v plamenném rámu, či to snad byly jen odlesky zapadajícího slunce…
…snad bytost… snad něco jiného…však pozornost se upírala na ni…
…pach kovu s hlubin temných dolů zmizel stejně rychle jako záblesk vybělených rohatých kostí tam, kde by se dala tušit hlava tvora…
…aura moci, která promlouvala na zlomek okamžiku k jejímu nitru, ale magií, jíž neznala…
…vše trvalo tak krátce…jen jeden úder Hadího srdce...
Potřásla hlavou a lhostejně popřála erinyi dobrý lov.
Musela najít poslední aspekt…
…jen jedny Váhy měly patero misek… navršených tím nejcennějším, co tehdy bylo, co jest a co kdy bude…navršených pečlivě tak, by ani jedna nebyla těžší či lehčí zbylých čtyř…
…bylo tomu tak jen v jednom jediném okamžiku a pak již nikdy více…
***
Doupě zla…
Saintheeva záhy pochopila, proč místní obyvatelé mluví o jeskynním propletenci v podzemí za zpustošenou vesnicí jako o doupěti zla. Už na své první výpravě se setkala s okřídlenými polonahými bytostmi ženských tvarů s temně žhnoucími meči v pařátech a jejím jediným štěstím bylo, že tam vstoupila v doprovodu staršího, zkušeného mnicha a obratného hobita.
Erinky…
Hbité, nebezpečné a s chtivými odlesky v tmavých očích. Něco na nich… nebo snad v nich… Singhatorri fascinovalo, ale neměla v úmyslu je zkoumat příliš zblízka.
Měla zde jiný zájem.
Mnich, Nartilion jak se představil, když se setkali u jezera zprvu jako dva náhodní sběratelé bylin, se uvolil Saintheevu trochu více zasvětit do umění přežití i na tak zrádném místě.
Stejně tak to bylo i dnes.
Tedy… mělo tomu tak být.
Unaveně přešlápla z nohy na nohu a její oči zamyšleně bloudily po okolí.
…zbývá už jen jeden... jeden jediný aspekt a Tajemství budu mít na dosah…už brzy…
Měla již pro tento den dost boje a dost ran od těch proradných křídlatic se sametovým hlasem. Čekala jen na to, až z doupěte vyjde i Nartilion a jakýsi jiný mnich, který se tentokrát přidal... prostořeký, nafoukaný floutek, jehož jméno ji nestálo ani za zapamatování.
…což tam snad hrají v kostky? Napadlo ji po další hodině čekání a pomalu docházela k názoru, že odtamtud odejde i bez nich. Otočila se k odchodu přesně v okamžiku, kdy se z průlezu za balvanem protáhl Nartilion a s podivným výrazem ve tváři zamířil k ní.
„Tady jsi.“
„Nu tak,“ přikývla v odpověď. „Kde být tak dlouho?“
„Musíme zpět dolů. Mám tě zavést k někomu mocnému,“ přerušil její otázky mnich. „Chtěl by si s tebou popovídat.“
Zmocnila se jí nedůvěra.
„Procss?“
Nartilion pokrčil krátce rameny.
„To by jsi měla vědět ty. Je to kvůli tvému poslání.“
Svislé zornice se stáhly do úzkých nitek podezřívavostí. Mohla to být docela dobře past na ni a bylo celkem lhostejné kdo ji mohl nastražit.
…nějak moc bytostí to tu ví… snad až příliš mnoho…ale odkud…a jak…?
„Nikam nejít,“ sykla rázně, protože tohle jí připadalo až příliš podezřelé a vydala se pryč. Tedy chtěla, než ji několika dobře mířenými ranami poslal mnich k zemi. Rozzlobeně zasyčela a sotva se postavila na nohy tasila meč. Nartilion si se svým typickým klidem nasadil bojové rukavice.
„To radši umřeš? Nedal bych slovo, ale tady Benny neměl na vybranou a já…“pohled jeho očí na okamžik spočinul na balvanu kryjícím vstup do podzemí, „… nehodlám s nimi mít potíže.“
O chvíli později sestoupila s mnichem zpět do tmavého podzemí, neboť jí bylo jasné, že nemá dostatečný výcvik, aby Nartiliona porazila. Pohledy erinyí byly stále žádostivé a kruté jako tomu bylo vždy, ovšem něco zde bylo jiného. bylo zde něco, co na tomto místě Saintheeva ještě nikdy necítila.
Jako by v neutišitelném hedvábí šelestu desítek křídel bylo něco nepatřičného, jako by všudypřítomnou temnotu místa překrýval živoucí, hmotný stín.
Dovedl ji až do místnosti s vyvýšenou kamennou plošinou, na níž stála jedna s erinyí s pobaveným, zlým úsměvem na rtech.
Jediným gestem poslala mnicha pryč a důkladně si Singhatorri prohlédla.
…okřídleným se nedá věřit…
„Co ty chtít?“ přerušila Saintheeva mlčení vznášející se v prostoru jako nějaký přízračný závoj. Chtěla vědět, o co tu jde a jaksi instinktivně sevřela v dlani jílec meče.
„Tebe,“ odvětila erinye a v očích jí zahrálo světélko škodolibosti. „A tohle ti nepomůže…“
Její pařát…tak nepatřičný ke zbytku vábného ženského těla…učinil několik jednoduchých gest a jediný východ z místnosti se ocitl pod ochranou bytelných mříží.
Bytost s křídly jí pokynula, aby ji Singhatorri následovala na plošinu, kolem níž se ihned poté rozmístili tvorové střežící klid tohoto místa.
„Neboj se a odlož zbraň,“ vybídla ji erinye a zlehka se dotkla vlasů potomka Hadího rodu. Nechtělo se jí dávat pryč jedinou možnost obrany, ale vcelku nebylo na vybranou. Její síly by ani tak nestačily na tolik bytostí kolem.
„Kdo jsi?“ pokračovala Okřídlená. „Nejsi člověk, nikdy jsem nikoho takového neviděla.“
„Singhatorri,“ sykla s hrdostí v hlase promísenou s lehkým podtónem opatrnosti. Perutě erynie se mírně pohnuly za typického hebkého šelestu.
„Zvláštní název pro zváštní bytost…“
„Nu ale procss být tady?“ pokusila se Saintheeva dobrat důvodu svého zadržení na takovém místě.
„Nabídnout službu, líbíš se mi…“ pousmála se sebevědomě erinye a v temných, zlých očích se zablýsklo.
Odmítla ještě dřív, než stačila Okřídlená dokončit svou myšlenku. Snad by se pokusila i o útok na mysl toho stvoření před sebou… ale poslední dobou se nemohla na své schopnosti tak úplně spoléhat…
Erinye ji chvíli pozorovala hladovým pohledem bytosti, jež není nikdy nasycena ve své touze.
„Svlékni se a zatanči.. jen pro mě.“
…okřídleným se nedá věřit… lhostejno z jakého rodu pocházejí…blesklo jí hlavou, když upřela pohled do tmy.
Na výběr však neměla, protože její další přežití spočívalo coby křehký kousek křišťálu v rukou nevypočitatelné bytosti s šedočernými perutěmi.
Sundala si rukavice, odepnula chrániče a drápky krátce škrtly o přezky zbroje. Kovová cvaknutí se jaksi lhostejně nesla podzemním prostorem, než zanikla ve vlastních tichých ozvěnách a Saintheeva odložila svou zbroj i oděv stranou.
Erinye se usadila na chladivý kámen plošiny a nespouštěla z ní chtivý pohled.
Nu což…pomyslela si Singhatorri… čas běží …
Přimhouřila oči vzpomínajíce na své mládí v chrámu. Nechala se vést jakousi vnitřní melodií a pomalu nechala své tělo dát se do tance v sérii krátkých plynulých pohybů přecházejících volně jeden do druhého.
Tančila v malém prostoru před erinyí, jež s mírným úsměvem na dokonale tvarovaných rtech pochvalně pokyvovala hlavou. Pomalu odpočítávala takty podle vlastního tepu tak, aby zachovala rytmus i tempo stejné a beze změn.
Vnímala desítky bytostí ve tmě kolem, ale ignorovala je v tu chvíli.
Bytost s perutěmi k ní zhypnotizovaně natáhla pařát v žádostivém gestu.
Přiblížila se k ni, aniž by ustala v tanci a spár jí zvolna přejel přes kůži na stehně. Necítila téměř žádnou bolest a přesto se na bělostné pokožce objevilo pár kapek krve z nevelké ranky.
V tu chvíli si ji erinye nesmlouvavě přitáhla k sobě a chtivě temně rudé krůpěje olízla hebkým jazykem.
…bylo snad toto co chtěla…? napadlo Saintheevu, když se o ni bytost naposledy otřela tváří a pak ji od sebe mírně odstrčila. ..chtěla poznat… avšak, co to vlastně poznala…?
„Teď vím, kdo jsi Singhatorri. Můj instinkt mě nezklamal,“pronesla těžko určitelným tónem. „Oblékni se.“
S mírným překvapením v očích sebrala velmistryně chrámu Shein’xhe svou zbroj a hbitě zahalila svou nahotu.
Erinye ji pak přece jen bezpečně vyvedla z podzemí až nahoru do zrádných bažin obydlených bojovnými ještěry.
Saintheeva začínala být do značné míry spokojená s tím, jak to nakonec pro ni skončilo.
Pak jen okamžik, kdy se jí zdálo jako by erinye věnovala pohled komusi na skále a snad slabě přikývla.
...vše trvalo tak krátce...
...jen záblesk a možná klam v oparu vznášejícím se nad bažinami v podvečerním hávu...
...jen záblesk a možná něco víc...
...stín temně rudé barvy, mohutný ve své hmotě… v plamenném rámu, či to snad byly jen odlesky zapadajícího slunce…
…snad bytost… snad něco jiného…však pozornost se upírala na ni…
…pach kovu s hlubin temných dolů zmizel stejně rychle jako záblesk vybělených rohatých kostí tam, kde by se dala tušit hlava tvora…
…aura moci, která promlouvala na zlomek okamžiku k jejímu nitru, ale magií, jíž neznala…
…vše trvalo tak krátce…jen jeden úder Hadího srdce...
Potřásla hlavou a lhostejně popřála erinyi dobrý lov.
Musela najít poslední aspekt…
#26
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 22.07.2006 18:33
Skřetí šaman se hluboce uklonil před obrovským, černým drakem, který na něj upíral své rudě zářící oči.
"Najdeme ji a zabijeme, jak si přeješ" zaskřehotal skřet morlagským nářečím. "Věci co bude mít u sebe... "
Drak nespokojeně zafuněl, snad na znamení, že hovorem o podobných prkotinách se nehodlá zdržovat. "SPĚCHEJTE" zaduněl jeho hlas jako vzdálená bouře. "JE VHODNÝ ČAS."
Šaman se neubránil úsměvu. Nejen, že bude jeho klan horských skřetů honit podle všeho bohatou kořist, ale navíc takto zajistí svému klanu bezpečí před Divokými, kteří tu a tam přilétali do pohoří Morlagu lovit.
Zamnul si ruce a v duchu již sestavoval družinu nejlepších klanových válečníků a mágů, kteří se zanedlouho vydají tu podivnou ženu v lepším případě chytit a pokud to nepůjde, zabít.
"Najdeme ji a zabijeme, jak si přeješ" zaskřehotal skřet morlagským nářečím. "Věci co bude mít u sebe... "
Drak nespokojeně zafuněl, snad na znamení, že hovorem o podobných prkotinách se nehodlá zdržovat. "SPĚCHEJTE" zaduněl jeho hlas jako vzdálená bouře. "JE VHODNÝ ČAS."
Šaman se neubránil úsměvu. Nejen, že bude jeho klan horských skřetů honit podle všeho bohatou kořist, ale navíc takto zajistí svému klanu bezpečí před Divokými, kteří tu a tam přilétali do pohoří Morlagu lovit.
Zamnul si ruce a v duchu již sestavoval družinu nejlepších klanových válečníků a mágů, kteří se zanedlouho vydají tu podivnou ženu v lepším případě chytit a pokud to nepůjde, zabít.
#27 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 23.07.2006 15:50
Maunu
…vznětlivý a divoký jako čerstvě rozdmýchaný plamen tančící na vyschlém kousku dřeva…
…chvíli hřeje a za okamžik popálí…
Tiefling s rudými vlasy a nevyzpytatelným pohledem modrých očí takový byl od začátku a toto jako jedna z mála věcí se u něj neměnila.
I teď hrozil jim oběma nový požár.
…okřídlenci… zasyčela v duchu znechuceně…jsou s nimi jen potíže…
A to všechno jen kvůli té ženské s bělostnými perutěmi, kterou Saintheeva vídala pracovat u kovadliny na tržišti. Někteří ji říkali prostě Tery…jiní ji nazývali Andělem a další o ni mluvili jako o Dobru a Světle tohoto světa.
Tak nebo tak se tahle okřídlená mrcha dopustila těžké urážky, když si dovolila plížit se zahalená neviditelností za Singhatorri až nahoru do patra hostince a tam poslouchat, co si s tieflingem povídají.
Naaru’syveidhan…msta krve…
Chtěla tu bílou přidrzlou křídlatici ulovit a ukázat ji, že toto byla chyba. Měla zcela jasnou představu, co ji provede, aby si to ta žena dobře zapamatovala.
Rohatý však byl dost zásadně proti, jako by nechápal, čeho se ta žena dopustila.
Snad ani nemohl chápat.
Přesto lov začal…a mezi nimi vznikla nová překážka...
***
Promlouvala zrovna k Dariovi pokorně klečícímu u jejích nohou. Měla pro něj úkol, jeden z mnoha..když se jejího nitra dotkla myšlenka.
Varování před ženou hledající a ptající se po ní na tržišti…ženou mající prý pro ni vzkaz.
…může to být past…a může to být také něco důležitého... napadlo ji a v tu chvíli ani své myšlenky neskrývala…při bozích…mohlo by to…
Hlavou jí probleskla vzpomínka na elfího bojovníka, jehož potkala na cestě za jižní branou z města. Také ji varoval, před skupinami severských skřetů potulujících se kolem města.
…jako by někoho hledali… tak to říkal.
Ignorovala vyčkávavý pohled svého služebníka a nespokojeně zatěkala pohledem po okolí hřbitova. Nechtěla riskovat, ale na druhou stranu jí to mohlo přinést něco nového…užitečného pro její úkol.
Když se u ohniště objevil Vok překvapilo jí to. Ano, varování přišlo od něj, ale Saintheeva, jej k sobě nijak nevolala a nepředpokládala ani, že by za ní šel. Jediným drobným gestem poslala Okřídleného pryč a snažila se v sobě umlčet závan nejistoty a jakéhosi zvláštního smutku.
„Chceš, abych tam šel s tebou?“ otázal se tiefling, když zjistil, že Singhatorri si pro ten vzkaz půjde. „Dva meče jsou víc než jeden.“
Pátravě se na něj zadívala a možná kdesi hluboko v ní zahořelo na okamžik i něco, co se dalo nazvat nadějí. Ale byl to jen okamžik.
Co to hledáš?
Co se to pokoušíš nalézt?
„Nu.. jak ty chtít,“ zasyčela nevýrazně. Bylo jí jasné, že ji přišel jen chránit, ale nepřišel, aby byl s ní.
Váhal jen okamžik, než ji požádal, aby jej schovala magií před očima ostatních tvorů a pak se vydali k místu za městem, o němž mluvila ta žena na trhu.
Šli mlčky a Singhatorri se snažila držet se dál od něj v obavě před dalšími doteky jeho prazvláštních citů.
…nejsme spolu , ale nejsme ani proti sobě…
Nesnesitelná, laskavá něžnost jeho myšlenky se zařízla do jejího nitra jako čepel dýky. Schoulila se tam někde uvnitř sebe samotné a stáhla se daleko od šepotu jeho srdce.
Potřásla hlavou a zadívala se na ženskou postavu ve světlých šatech netrpělivě postávající ve stínu skaliska.
„Co ty chtít?“ zasyčela na ni Saintheeva.
„No, mám pro tebe vzkaz,“ sjela po ní žena těžko určitelným pohledem. „…ale ne tady, pojď za mnou…“
Šla tedy za poslem a za sebou cítila Voka sledující její kroky.
Past…nu což, alespoň… nějaká jistota…ušklíbla se stroze v duchu, když zahlédla stahující se skřety ze všech zákoutí toho místa. Bylo zřejmé, že si ta žena nechala od morlagských zaplatit, aby ji tam nalákala a Saintheeva cítila váhání tieflinga postávajícího někde za ní.
Bylo jich mnoho…příliš mnoho, nehledě na to, že je vedl šaman jejich rodu a za bojovníky se vynořilo i několik skřetů s luky.
Když dobře trefili dokázali zabít na jediný výstřel. To už Singhatorri několikrát viděla na vlastní oči.
Vok se tiše připlížil za šamana a snad chtěl zajistit jejich společný odchod jinak.. ale vše se zvrtlo, když skřet pískl na ostatní.
Byl to zlomek okamžiku, kdy zakouzlila alespoň několik základních kouzel na sebe a na Voka, který se postavil mezi ní a skřety.
„Běž...utíkej!“křikl na ni.
Poslechla a rudovlasý šermíř se za chvíli přidal k ní, když smetl první útočníky stranou. Běželi zpět na hřbitov a pak hluboko do nitra krypty, kde jak doufali skřeti nepůjdou a když tak je neklidní mrtví tohoto místa zabijí.
Bylo to rychlé, zběsilé a nebylo času na nic jiného než na přežití.
Znova tedy bojovali bok po boku sehraní z mnoha lovů, které spolu prožili. Znali své pohyby téměř nazpaměť a byli podvědomě schopní určit další krok toho druhého.
Skryli se až ve třetím patře zatuchlé podzemní stavby, kde jim několik dlouhých chvil dělalo společnost jen ponuré přítmí a tiché šoupavé kroky nohou obalených polorozpadlými pruhy látek…
„Jít tedy?“ ozvala se po nějaké době Singhatorri bezcílně bloudící pohledem po dlaždicích ze špinavě žlutého kamene.
„Jo radši jo,“ kývl Vok.
Cesta zpět byla tichá. Jako by se za oponou beze slov oba snažili najít úkryt před tím druhým..či možná sami před sebou.
Překračovali mrtvá těla skřetů roztroušená po celé kryptě. Některé z nich mrtví doslova roztrhali na kusy, jiní se zalkli jedovatými výpary a umírali v křečích, jež zkroutila jejich těla tak jako žár dokáže pokroutit stéblo trávy.
…a přesto to nevzdali…celou tu dobu dokud někdo z nich byl živý... nevzdali to...a my...? prolétlo jí hlavou. Zadívala se na tieflinga kráčejícího před sebou. Cítila, že znova odejde. Kdyby chtěla, aby ji nakrmil..udělal by to. Kdyby jí někdo způsobil bolest…přišel by. Ale nebyl s ní.
Prázdnota jako předivo, pod jehož dotykem mizí myšlenky jako by nikdy neexistovaly a vzpomínky blednou jako barvy na prudkém slunci, se zachvěla v její mysli. Vždycky když jí opouštěl něco v ní umíralo. Tak nepatřičné pro Hada jejího postavení…a přesto to bylo hluboko v ní. Už to dál nemohla snášet.
Pozorovala Rohatého a její myšlenky zavířily v jakési podivné rozpačitosti nad sebou samými.
Co to hledáš?
Co se to pokoušíš nalézt?
V něm nebo snad v sobě?
Co očekáváš, že najdeš?
Zastavila se.
Její myšlenky promluvily k Vokovi, neboť ty nebyly zmrzačené jejím neporozuměním jazyku či neschopností vyslovovat hlasky cizí jejímu rodnému jazyku.
Proč jsi mě znova odmítl Voku?
Zastavil se. Jeho hlas zněl mírně posmutněle, jako by o tomto již nechtěl nikdy mluvit.
„Saint.. vždyť tohle víš…já tě miluju, ale jsme tak jiní…“
Co jsem ti tedy udělala? Čím jsem si zasloužila, že mě od sebe chceš držet tak daleko?
Její rty se nepohybovaly a v očích se usídlil odlesk bolesti tetelící se jako vzduch nad kovářskou výhní. Odvrátil hlavu a na chvíli zavřel oči.
„..ničím Saint, jen tím že.. jsi singhatorri a já tiefling..je tu moc rozdílů. Budeme se jen trápit, když budeme spolu..“
Sklopila hlavu a její myšlenky na chvíli přemohly hrdost jejího rodu a snad i její vlastní vědomí..
A proto mě trápíš takto? Naučil jsi mě cítit štěstí, když jsme spolu a tak mi ho bereš a necháváš mě raději trpět..
„Co to říkáš..“ vykoktal ze sebe šermíř a na chvíli ztratil kontrolu nad svými slovy. Tiše zasyčela.
„Jsme spolu teď, ano,“ pomalu ji objal a ostré drápky škrtly o kov zbroje.
„A na jak dlouho nezss.. mě zase opustit?“ ozvalo se z jejích úst. Pousmál se a odhrnul jí pramínek vlasů z čela.
„Jestli to budu chtít ještě udělat, připomeň mi tuhle chvíli.“
Políbil ji láskyplně na čelo.
Na okamžik zavřela oči a schoulila se v jeho náruči. Bledé rty se bezděčně pohnuly v drobném, nejistém úsměvu.
Něco v ní však nepřestávalo sténat utrpením a k hlasům prazvláštní melodie jako by se přidal další.
Bolest neutichla jen se spolu s obavou z nového rozchodu ukryla hluboko pod chladivou hladinu jejího nejniternějšího „já“.
***
Řád v chaosu, kdy do nicoty byla zaseta prvotní myšlenka Stvoření. Nepatrné zrnko samotného Počátku bytí uchované ve všem, co bylo i nyní jest. Zrod, jenž nemá vzpomínek, když pramení z nebytí zažehnutý jedinou jiskrou tvoření. Zrod, který nehledí zpět a pro něhož minulost je prázdným slovem bez významu. Maunu je impuls, který zůstal jediným svého druhu. Zvěstovatel toho, že prázdnota může být zaplněna…
…vznětlivý a divoký jako čerstvě rozdmýchaný plamen tančící na vyschlém kousku dřeva…
…chvíli hřeje a za okamžik popálí…
Tiefling s rudými vlasy a nevyzpytatelným pohledem modrých očí takový byl od začátku a toto jako jedna z mála věcí se u něj neměnila.
I teď hrozil jim oběma nový požár.
…okřídlenci… zasyčela v duchu znechuceně…jsou s nimi jen potíže…
A to všechno jen kvůli té ženské s bělostnými perutěmi, kterou Saintheeva vídala pracovat u kovadliny na tržišti. Někteří ji říkali prostě Tery…jiní ji nazývali Andělem a další o ni mluvili jako o Dobru a Světle tohoto světa.
Tak nebo tak se tahle okřídlená mrcha dopustila těžké urážky, když si dovolila plížit se zahalená neviditelností za Singhatorri až nahoru do patra hostince a tam poslouchat, co si s tieflingem povídají.
Naaru’syveidhan…msta krve…
Chtěla tu bílou přidrzlou křídlatici ulovit a ukázat ji, že toto byla chyba. Měla zcela jasnou představu, co ji provede, aby si to ta žena dobře zapamatovala.
Rohatý však byl dost zásadně proti, jako by nechápal, čeho se ta žena dopustila.
Snad ani nemohl chápat.
Přesto lov začal…a mezi nimi vznikla nová překážka...
***
Promlouvala zrovna k Dariovi pokorně klečícímu u jejích nohou. Měla pro něj úkol, jeden z mnoha..když se jejího nitra dotkla myšlenka.
Varování před ženou hledající a ptající se po ní na tržišti…ženou mající prý pro ni vzkaz.
…může to být past…a může to být také něco důležitého... napadlo ji a v tu chvíli ani své myšlenky neskrývala…při bozích…mohlo by to…
Hlavou jí probleskla vzpomínka na elfího bojovníka, jehož potkala na cestě za jižní branou z města. Také ji varoval, před skupinami severských skřetů potulujících se kolem města.
…jako by někoho hledali… tak to říkal.
Ignorovala vyčkávavý pohled svého služebníka a nespokojeně zatěkala pohledem po okolí hřbitova. Nechtěla riskovat, ale na druhou stranu jí to mohlo přinést něco nového…užitečného pro její úkol.
Když se u ohniště objevil Vok překvapilo jí to. Ano, varování přišlo od něj, ale Saintheeva, jej k sobě nijak nevolala a nepředpokládala ani, že by za ní šel. Jediným drobným gestem poslala Okřídleného pryč a snažila se v sobě umlčet závan nejistoty a jakéhosi zvláštního smutku.
„Chceš, abych tam šel s tebou?“ otázal se tiefling, když zjistil, že Singhatorri si pro ten vzkaz půjde. „Dva meče jsou víc než jeden.“
Pátravě se na něj zadívala a možná kdesi hluboko v ní zahořelo na okamžik i něco, co se dalo nazvat nadějí. Ale byl to jen okamžik.
Co to hledáš?
Co se to pokoušíš nalézt?
„Nu.. jak ty chtít,“ zasyčela nevýrazně. Bylo jí jasné, že ji přišel jen chránit, ale nepřišel, aby byl s ní.
Váhal jen okamžik, než ji požádal, aby jej schovala magií před očima ostatních tvorů a pak se vydali k místu za městem, o němž mluvila ta žena na trhu.
Šli mlčky a Singhatorri se snažila držet se dál od něj v obavě před dalšími doteky jeho prazvláštních citů.
…nejsme spolu , ale nejsme ani proti sobě…
Nesnesitelná, laskavá něžnost jeho myšlenky se zařízla do jejího nitra jako čepel dýky. Schoulila se tam někde uvnitř sebe samotné a stáhla se daleko od šepotu jeho srdce.
Potřásla hlavou a zadívala se na ženskou postavu ve světlých šatech netrpělivě postávající ve stínu skaliska.
„Co ty chtít?“ zasyčela na ni Saintheeva.
„No, mám pro tebe vzkaz,“ sjela po ní žena těžko určitelným pohledem. „…ale ne tady, pojď za mnou…“
Šla tedy za poslem a za sebou cítila Voka sledující její kroky.
Past…nu což, alespoň… nějaká jistota…ušklíbla se stroze v duchu, když zahlédla stahující se skřety ze všech zákoutí toho místa. Bylo zřejmé, že si ta žena nechala od morlagských zaplatit, aby ji tam nalákala a Saintheeva cítila váhání tieflinga postávajícího někde za ní.
Bylo jich mnoho…příliš mnoho, nehledě na to, že je vedl šaman jejich rodu a za bojovníky se vynořilo i několik skřetů s luky.
Když dobře trefili dokázali zabít na jediný výstřel. To už Singhatorri několikrát viděla na vlastní oči.
Vok se tiše připlížil za šamana a snad chtěl zajistit jejich společný odchod jinak.. ale vše se zvrtlo, když skřet pískl na ostatní.
Byl to zlomek okamžiku, kdy zakouzlila alespoň několik základních kouzel na sebe a na Voka, který se postavil mezi ní a skřety.
„Běž...utíkej!“křikl na ni.
Poslechla a rudovlasý šermíř se za chvíli přidal k ní, když smetl první útočníky stranou. Běželi zpět na hřbitov a pak hluboko do nitra krypty, kde jak doufali skřeti nepůjdou a když tak je neklidní mrtví tohoto místa zabijí.
Bylo to rychlé, zběsilé a nebylo času na nic jiného než na přežití.
Znova tedy bojovali bok po boku sehraní z mnoha lovů, které spolu prožili. Znali své pohyby téměř nazpaměť a byli podvědomě schopní určit další krok toho druhého.
Skryli se až ve třetím patře zatuchlé podzemní stavby, kde jim několik dlouhých chvil dělalo společnost jen ponuré přítmí a tiché šoupavé kroky nohou obalených polorozpadlými pruhy látek…
„Jít tedy?“ ozvala se po nějaké době Singhatorri bezcílně bloudící pohledem po dlaždicích ze špinavě žlutého kamene.
„Jo radši jo,“ kývl Vok.
Cesta zpět byla tichá. Jako by se za oponou beze slov oba snažili najít úkryt před tím druhým..či možná sami před sebou.
Překračovali mrtvá těla skřetů roztroušená po celé kryptě. Některé z nich mrtví doslova roztrhali na kusy, jiní se zalkli jedovatými výpary a umírali v křečích, jež zkroutila jejich těla tak jako žár dokáže pokroutit stéblo trávy.
…a přesto to nevzdali…celou tu dobu dokud někdo z nich byl živý... nevzdali to...a my...? prolétlo jí hlavou. Zadívala se na tieflinga kráčejícího před sebou. Cítila, že znova odejde. Kdyby chtěla, aby ji nakrmil..udělal by to. Kdyby jí někdo způsobil bolest…přišel by. Ale nebyl s ní.
Prázdnota jako předivo, pod jehož dotykem mizí myšlenky jako by nikdy neexistovaly a vzpomínky blednou jako barvy na prudkém slunci, se zachvěla v její mysli. Vždycky když jí opouštěl něco v ní umíralo. Tak nepatřičné pro Hada jejího postavení…a přesto to bylo hluboko v ní. Už to dál nemohla snášet.
Pozorovala Rohatého a její myšlenky zavířily v jakési podivné rozpačitosti nad sebou samými.
Co to hledáš?
Co se to pokoušíš nalézt?
V něm nebo snad v sobě?
Co očekáváš, že najdeš?
Zastavila se.
Její myšlenky promluvily k Vokovi, neboť ty nebyly zmrzačené jejím neporozuměním jazyku či neschopností vyslovovat hlasky cizí jejímu rodnému jazyku.
Proč jsi mě znova odmítl Voku?
Zastavil se. Jeho hlas zněl mírně posmutněle, jako by o tomto již nechtěl nikdy mluvit.
„Saint.. vždyť tohle víš…já tě miluju, ale jsme tak jiní…“
Co jsem ti tedy udělala? Čím jsem si zasloužila, že mě od sebe chceš držet tak daleko?
Její rty se nepohybovaly a v očích se usídlil odlesk bolesti tetelící se jako vzduch nad kovářskou výhní. Odvrátil hlavu a na chvíli zavřel oči.
„..ničím Saint, jen tím že.. jsi singhatorri a já tiefling..je tu moc rozdílů. Budeme se jen trápit, když budeme spolu..“
Sklopila hlavu a její myšlenky na chvíli přemohly hrdost jejího rodu a snad i její vlastní vědomí..
A proto mě trápíš takto? Naučil jsi mě cítit štěstí, když jsme spolu a tak mi ho bereš a necháváš mě raději trpět..
„Co to říkáš..“ vykoktal ze sebe šermíř a na chvíli ztratil kontrolu nad svými slovy. Tiše zasyčela.
„Jsme spolu teď, ano,“ pomalu ji objal a ostré drápky škrtly o kov zbroje.
„A na jak dlouho nezss.. mě zase opustit?“ ozvalo se z jejích úst. Pousmál se a odhrnul jí pramínek vlasů z čela.
„Jestli to budu chtít ještě udělat, připomeň mi tuhle chvíli.“
Políbil ji láskyplně na čelo.
Na okamžik zavřela oči a schoulila se v jeho náruči. Bledé rty se bezděčně pohnuly v drobném, nejistém úsměvu.
Něco v ní však nepřestávalo sténat utrpením a k hlasům prazvláštní melodie jako by se přidal další.
Bolest neutichla jen se spolu s obavou z nového rozchodu ukryla hluboko pod chladivou hladinu jejího nejniternějšího „já“.
***
Řád v chaosu, kdy do nicoty byla zaseta prvotní myšlenka Stvoření. Nepatrné zrnko samotného Počátku bytí uchované ve všem, co bylo i nyní jest. Zrod, jenž nemá vzpomínek, když pramení z nebytí zažehnutý jedinou jiskrou tvoření. Zrod, který nehledí zpět a pro něhož minulost je prázdným slovem bez významu. Maunu je impuls, který zůstal jediným svého druhu. Zvěstovatel toho, že prázdnota může být zaplněna…
#28 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 27.07.2006 12:39
Hon
„Máte přání?“ otázala se přátelsky Callisto, když zahlédla postavu v tmavé zbroji přicházející k pultu.
„Nu tak,“ přikývla Singhatorri a sáhla drápky do měšce u pasu. „Klícssek k pokoji…“
„Vypadáte přepadle,“ poznamenala souhlasně servírka podávajíce ji malý klíč.
…ale stále…stále ještě žiju…pomyslela si s jistou hrdostí Saintheeva.
„Muset si odpocssinout,“ kývla souhlasně na ženu v zelenkavých šatech a otočila se ke dveřím.
„Hezké sny tedy,“ popřála ji Callisto s úsměvem na rtech.
Jen kývla v odpověď, aniž by zaprotestovala proti takovému přání. Neměla sil a ani chuti vysvětlovat, že Singhatorriané nespí a není jim dopřáno mít sny.
Vydechla a vzala za kliku pokoje…
***
…kolik...kolik ještě…? vydechla ztěžka se opírajíce o kmen stromu. Věděla o nich. Cítila je. Ty malé tvory s přečnívajícími tesáky.
…skřeti…skřeti z Morlagu…znova oni…
Na chvíli zavřela oči a snažila se naslouchat tomu co se děje kolem ní.
Narazila na ně čirou náhodou, když v hlubinách hvozdu za Rudou cestou hledala bylinky, z nichž by mohla namíchat další léčivé lektvary.
Byli jen dva. Stopař a lučištník a Saintheevu, jíž byla skrytá závojem neviditelnosti napadlo, že by ty dva mohla sledovat a snad se i něco dozvědět o tomhle honu na její osobu.
Pozorovala je tedy z bezpečné vzdálenosti a zprvu bylo vše v pořádku, neboť skřetí stopař nestál věru za nic a jen kolem ní bezradně kroužil, aniž by odhalil její skutečnou pozici.
Dohadovali se rozčileně mezi sebou a Singhatorri nakonec přece jen zaslechla i pár užitečných informací, které stály za pozdější prověření.
Její myšlenky na okamžik zabloudily o pár dní zpět k jejímu rozhovoru s rudovlasým tieflingem.
Rohatý naznačil, že si skřety patrně najal někdo z dračího rodu. Podezření Velmistryně chrámu Shein’xhe okamžitě padlo na šupinatce, s nímž měla již tu čest za hradbami Alície. Vokovi sice připadalo nepatřičné, aby si někdo jako Drakeen najímal skřety, ale Singhatorri neměla nejmenší důvod tu vábnou létající trofej vyjmout z podezření.
Drakeen…určitě to byl on… se šupinatci je vždycky jen potíž…
Skřeti ji však v tu chvíli zmizeli z dohledu, a tak se rychle rozběhla za nimi. Uběhla jen pár metrů a váhavě se zastavila na malé mýtince. Nespokojeně skřípla zuby a pokoušela se čichem odhalit, kam se skřeti poděli. Vítr se však proháněl v korunách stromů a stáčel se všemi směry, aniž by jí jakkoli pomohl. Vypadalo to, jako by je ztratila.
Mýlila se. Nepěkně se mýlila.
V první chvíli spatřila známé třpytivé odlesky ozdobných holí skřetích šamanů. Napočítala čtyři než zaslechla známá slova zaklínadla, jež umožňovalo prohlédnout i magickou clonu, což Singhatorri přimělo dát se na ústup.
…dameryaccu… zasyčela v duchu, když se první z nich dostal natolik blízko, aby na okamžik pozastavil běh času. Strnula na místě a jen bezmocně sledovala jak šamani kouzlí další zraňující vlnu magie. Skřípla by zuby, ale vše kromě jejích myšlenek bylo paralyzováno a neschopno pohybu. Nechtěla se však vzdát.
Tohle přece bylo její teritorium, její území!
Byla přece lhentamar, Singhatorri obdařená přízní svých bohů, měla šanci se jim postavit, a tak sotva pominul účinek kouzla zastavujícího čas, vrhla se s výhrůžným zasyčením do protiútoku.
Rohatý…kdepak jsi…syčela tiše v nitru divoce rozdávajíc rány ohnivým mečem šamanům, jež ji stačili obklíčit. Jak moc… jak moc si jej v tuto chvíli přála mít u sebe.
Rudovlasý šermíř však byl daleko odsud. Po tom, co na stezce za městem přivedli zpět k životu Skalda, řekl, že na pár dní musí pryč.
Nedivila se.
Skald… to už nebyl ten, jehož ulovila v lesíku. To už nebyl ten, jehož vídala rozčilovat se nad šitím na tržišti.
Saintheeva viděla zlobu skrývající pod povrchem prohrávajícího, poraněného tvora, který ve své bolesti kope do všeho a do všech kolem.
…tak jako my dva…prošli jsme něčím velmi podobným… napadlo ji, když si vzpomněla na všechna slova slepé zášti rozdávající rány mezi ní a Vokem.
Skaldova zahořklá promluva o neexistenci lásky a přátelství rudovlasého tieflinga nehezky zasáhla a Singhatorri cítila jeho rozpačité zklamání, jež se pak alespoň částečně pokoušela zmírnit svou blízkostí…
Ucítila bolest a vyděšeně zasyčela když si všimla tlupy severských střelců natahující tětivy svých luků k dalším výstřelům.
Ne, tady končilo její odhodlání bojovat v bitvě, jež by mohla příliš brzy skončit její smrtí. Nehodlala pokoušet osud a čekat až ji některý s lučištníků složí jediným dobře mířeným šípem.
Poslední ranou přeťala jednomu z odolávajících šamanů hrdlo a zamířila co nejrychleji k městu.
***
Zamkla za sebou.
Odepnula s tichým zasykáváním přezky zbroje a odložila ji stranou. Chvíli si zkoumavě prohlížela šrámy na svém těle po několika zásazích šípy.
Organismus Singhatorri se i přes nedostatek energie snažil částečně regenerovat a většina z nich už dávno nekrvácela.
Přesto to však nebylo ono.
Poklekla v přítmí pokoje a nechala své myšlenky unášet měkkým příjemný praskotem ohně v krbu do náruče meditace…
Chtěla svému tělu i své mysli dopřát klidu. Uzdravit rány, které utržila při boji i při svém útěku. Uspořádat si myšlenky, jež jí jen pramálo poslouchaly.
Naslouchala šepotu ohně a pak…
…pak začal potomek Hadích bohů snít…
„Máte přání?“ otázala se přátelsky Callisto, když zahlédla postavu v tmavé zbroji přicházející k pultu.
„Nu tak,“ přikývla Singhatorri a sáhla drápky do měšce u pasu. „Klícssek k pokoji…“
„Vypadáte přepadle,“ poznamenala souhlasně servírka podávajíce ji malý klíč.
…ale stále…stále ještě žiju…pomyslela si s jistou hrdostí Saintheeva.
„Muset si odpocssinout,“ kývla souhlasně na ženu v zelenkavých šatech a otočila se ke dveřím.
„Hezké sny tedy,“ popřála ji Callisto s úsměvem na rtech.
Jen kývla v odpověď, aniž by zaprotestovala proti takovému přání. Neměla sil a ani chuti vysvětlovat, že Singhatorriané nespí a není jim dopřáno mít sny.
Vydechla a vzala za kliku pokoje…
***
…kolik...kolik ještě…? vydechla ztěžka se opírajíce o kmen stromu. Věděla o nich. Cítila je. Ty malé tvory s přečnívajícími tesáky.
…skřeti…skřeti z Morlagu…znova oni…
Na chvíli zavřela oči a snažila se naslouchat tomu co se děje kolem ní.
Narazila na ně čirou náhodou, když v hlubinách hvozdu za Rudou cestou hledala bylinky, z nichž by mohla namíchat další léčivé lektvary.
Byli jen dva. Stopař a lučištník a Saintheevu, jíž byla skrytá závojem neviditelnosti napadlo, že by ty dva mohla sledovat a snad se i něco dozvědět o tomhle honu na její osobu.
Pozorovala je tedy z bezpečné vzdálenosti a zprvu bylo vše v pořádku, neboť skřetí stopař nestál věru za nic a jen kolem ní bezradně kroužil, aniž by odhalil její skutečnou pozici.
Dohadovali se rozčileně mezi sebou a Singhatorri nakonec přece jen zaslechla i pár užitečných informací, které stály za pozdější prověření.
Její myšlenky na okamžik zabloudily o pár dní zpět k jejímu rozhovoru s rudovlasým tieflingem.
Rohatý naznačil, že si skřety patrně najal někdo z dračího rodu. Podezření Velmistryně chrámu Shein’xhe okamžitě padlo na šupinatce, s nímž měla již tu čest za hradbami Alície. Vokovi sice připadalo nepatřičné, aby si někdo jako Drakeen najímal skřety, ale Singhatorri neměla nejmenší důvod tu vábnou létající trofej vyjmout z podezření.
Drakeen…určitě to byl on… se šupinatci je vždycky jen potíž…
Skřeti ji však v tu chvíli zmizeli z dohledu, a tak se rychle rozběhla za nimi. Uběhla jen pár metrů a váhavě se zastavila na malé mýtince. Nespokojeně skřípla zuby a pokoušela se čichem odhalit, kam se skřeti poděli. Vítr se však proháněl v korunách stromů a stáčel se všemi směry, aniž by jí jakkoli pomohl. Vypadalo to, jako by je ztratila.
Mýlila se. Nepěkně se mýlila.
V první chvíli spatřila známé třpytivé odlesky ozdobných holí skřetích šamanů. Napočítala čtyři než zaslechla známá slova zaklínadla, jež umožňovalo prohlédnout i magickou clonu, což Singhatorri přimělo dát se na ústup.
…dameryaccu… zasyčela v duchu, když se první z nich dostal natolik blízko, aby na okamžik pozastavil běh času. Strnula na místě a jen bezmocně sledovala jak šamani kouzlí další zraňující vlnu magie. Skřípla by zuby, ale vše kromě jejích myšlenek bylo paralyzováno a neschopno pohybu. Nechtěla se však vzdát.
Tohle přece bylo její teritorium, její území!
Byla přece lhentamar, Singhatorri obdařená přízní svých bohů, měla šanci se jim postavit, a tak sotva pominul účinek kouzla zastavujícího čas, vrhla se s výhrůžným zasyčením do protiútoku.
Rohatý…kdepak jsi…syčela tiše v nitru divoce rozdávajíc rány ohnivým mečem šamanům, jež ji stačili obklíčit. Jak moc… jak moc si jej v tuto chvíli přála mít u sebe.
Rudovlasý šermíř však byl daleko odsud. Po tom, co na stezce za městem přivedli zpět k životu Skalda, řekl, že na pár dní musí pryč.
Nedivila se.
Skald… to už nebyl ten, jehož ulovila v lesíku. To už nebyl ten, jehož vídala rozčilovat se nad šitím na tržišti.
Saintheeva viděla zlobu skrývající pod povrchem prohrávajícího, poraněného tvora, který ve své bolesti kope do všeho a do všech kolem.
…tak jako my dva…prošli jsme něčím velmi podobným… napadlo ji, když si vzpomněla na všechna slova slepé zášti rozdávající rány mezi ní a Vokem.
Skaldova zahořklá promluva o neexistenci lásky a přátelství rudovlasého tieflinga nehezky zasáhla a Singhatorri cítila jeho rozpačité zklamání, jež se pak alespoň částečně pokoušela zmírnit svou blízkostí…
Ucítila bolest a vyděšeně zasyčela když si všimla tlupy severských střelců natahující tětivy svých luků k dalším výstřelům.
Ne, tady končilo její odhodlání bojovat v bitvě, jež by mohla příliš brzy skončit její smrtí. Nehodlala pokoušet osud a čekat až ji některý s lučištníků složí jediným dobře mířeným šípem.
Poslední ranou přeťala jednomu z odolávajících šamanů hrdlo a zamířila co nejrychleji k městu.
***
Zamkla za sebou.
Odepnula s tichým zasykáváním přezky zbroje a odložila ji stranou. Chvíli si zkoumavě prohlížela šrámy na svém těle po několika zásazích šípy.
Organismus Singhatorri se i přes nedostatek energie snažil částečně regenerovat a většina z nich už dávno nekrvácela.
Přesto to však nebylo ono.
Poklekla v přítmí pokoje a nechala své myšlenky unášet měkkým příjemný praskotem ohně v krbu do náruče meditace…
Chtěla svému tělu i své mysli dopřát klidu. Uzdravit rány, které utržila při boji i při svém útěku. Uspořádat si myšlenky, jež jí jen pramálo poslouchaly.
Naslouchala šepotu ohně a pak…
…pak začal potomek Hadích bohů snít…
#29 Host_Singhatorri_*
Host_Singhatorri_*
-
- Host
Odesláno 28.07.2006 14:06
Sestřička
…hledači bez zrcadla vlastního poznání jen přijdou o vše, když potěchu marnou nacházejí v myšlence, že vše již získali...klidu však bláhoví nedojdou, dokud Patero hlasů v jediné písni nepromluví…
…patero hlasů patera aspektů přes sebe promlouvajících nikdy nespojí se do jediné melodie, dokud rovnováhy nebude jim dopřáno…
…a tak trojice run v jedné řadě rozpráví o třech rituálech, které sjednotit je dovedou…
***
Jeskyně, nebo tak to alespoň vypadalo a možná to jen byla obrovská místnost vytesaná v namodralém kameni a mnoho světel objevujících se jen tak v prostoru jiskřících všemi barvami.
To bylo první, co Saintheeva spatřila.
„Vítám tě,“ ozval se za ní známý hlas, v němž se snoubila sladkost s odkapávající krutostí.
„I když správně by jsi měla uvítat ty mě.“
Šelest jejích perutí naplnil prostor jeskyně několika ozvěnami. „Máš to tu pěkné…“
„Já? Tady to ale nebýt moje...“ zavrtěla hlavou Singhatorri. „Ani nevědět, kde být.“
Erinyi na dokonale tvarovaných rtech zahrál potměšilý úsměv.
„Ale je to tu tvoje. Je to tvůj sen, Saintheevo.“
...Sen… ale vždyť Singhatorrianům není dopřáno snít…ani spánek nám nic neříká přeci…Spánek by jen odváděl od našich povinností …a Sny jsou jen iluze…iluze, které sami dokážeme vytvářet daleko lépe…
Vše kolem ní však bylo tak..tak hmotné a přítomné. Ne iluze...ne jak to o snech slyšela.
…jak to jen říkal ten Mág…?…že tohle je zvláštní svět …? musela mu dát neochotně zapravdu
„Pojď, sedni si ke mně,“ vybídla ji letmým gestem pařátu erinye. „Ty, která jsi tak blízká mému bratříčkovi.“
„Voka…myslet?“ sykla tázavě, i když v nitru znala odpověď na tuhle otázku. Bytost s tmavým hlubokým pohledem si ji zkoumavě a s jistým uspokojením v očích prohlédla.
„Nemá špatný vkus, rošťák. Ale jako všichni míšenci…dostává se často do potíží.“
Ostré drápky o sebe zlehka škrtly, když si Saintheeva složila ruce do klína.
„Nu…a procss ty být tady?“
Erinye pokrčila rameny.
„Nemůžu za tebou osobně. Nebylo by to …správné z více důvodů. Město chrání síla starého Mága.“
Zorathus… poslední dobou od něj byl klid, ale Saintheevě se zdálo, jakoby byl tak nějak podivně všudypřítomný, co se dění kolem města týkalo…a kdoví zda jen kolem města…
Zpozorněla až když erinye zmínila rudý záblesk u doupěte zla. Vzpomněla si na bouřlivou reakci Voka, když mu své prožitky dovolila číst ve své mysli.
„Rohatý chíct… zsse to démon,“ přerušila Okřídlenou a naklonila hlavu na stranu.
„To je napůl i bratříček,“zasmála se erinye. „Tenhle se jmenuje Dator a není dobré vidět ho na delší dobu.“
„Už když s tebou takhle mluvím hodně riskuji,“ dodala tentokrát již bez úsměvu.
„Procss?“
O co ti jde, Okřídlená? Ptala se Singhatorri sama sebe, když jí erinye nabádala k tomu, že nikdo nesmí vědět, že spolu mluvily. Nikdo, nikdo kromě Voka.
Bratříček může, ale nikdo jiný, tak to říkala.
O co ti to jenom jde…
„Dator tě nesledoval náhodou.. všechno se točí kolem jedné věci...nebo přesněji tří věcí,“ pustilo se okřídlené stvoření do vysvětlování.
Kruh Shaabův… o jeho poloze Singhatorri už ledacos věděla a doufala, že se jí povede přemluvit Tery, aby jí zavedla na místo, kde přesně se mohl nacházet. Že je to mocný artefakt, to Hadí potomek tušil, ale nová byla pro ni informace, že je to samotné Zlo a teprve další slova erynie začínala dotvářet kousky chybějící skládanky.
„..jsou tu další dva. Jeden představuje dobro a jeden neutrální sílu. Samostatně použité zabijí kohokoliv, kdo se mocí nerovná bohům,“ protáhla si bytost s pařáty hebká křídla. „..ale ten kdo je spojí má být vyvolená mého bláznivého bratříčka… zvláštní náhoda.“
Potřásla hlavou a zadívala se na Singhatorri.
Takže ještě dva… dva další…a pak se snad přestanou ty hlasy ve mě zmítat v jednom velkém nepořádku...
„Nu a ty znát ty zbylé dva artefakty?“ zasyčela s mírným nádechem dychtivosti.
„Ne.. to, co jsem ti řekla jsem se dozvěděla jen s velkým rizikem,“ odvětila erynie a pohladila si jizvy a těle. „Naši mocní nedávají své znalosti zadarmo.“
Saintheeva ji chvíli tiše sledovala. Bylo jasné, že to démonické stvoření má v téhle pomoci vlastní zájmy a potomek Hadích bohů tušil, čeho se to asi bude týkat. Přesto tu otázku položila přímo.
„Ale povědět mi, procss ty chtít pomoct.“
Erynie se chladně zasmála.
„Chci ti pomoct.. ze sobeckých důvodů…samozřejmě, jsem přece démon.“
Přešla bez poznámek jistý zvláštní podtón její promluvy a přimhouřila temně zelené oči.
„Mít to co dělat s Rohatým?“
„Ty víš, že když se budu v něčem snažit pomoci jemu..nebude to mít u něj samého takovou váhu, jako když pomůžu tobě v tom, co považuješ za své poslání,“ zatvářila se na pár okamžiků shovívavě. „Je to podivné, ale on už je takový.“
„Nu tak, ale mě jít o to, jestli ty se v něm nesnažit probrat jeho krev..“ namítla.
„Bojíš se toho?“ v uhrančivých hlubinách nevyzpytatelného pohledu se cosi zablýsklo. „Ty? Singhatorrianka, jejíž rasa je pro mnoho ostatních symbolem stejného zla jako bytosti temnot..“
Mlčky zatěkala pohledem po světelných hrách odrážejících se od drobných třpytivých krystalků v kameni. Téhle myšlence se nedalo nic vytknout. Okřídlená měla o Singhatorrianech naprosto přesnou představu, avšak Saintheeva si dobře pamatovala, co vše jí Vok o své krvi napovídal. Všechna ta varování...
„Ne..jen o tom on mnoho mluvit a já nemít jistotu..jak to být..“ zadívala se zpět na svou návštěvnici.
„Nemusíš mít strach. To co po něm chci mu neublíží a mě pomůže.“
Dotkla se černých vlasů Saintheevy s mírným úsměvem na rtech.
Hadí oči erinyi jen nehnutě sledovaly, aniž by dávaly nějak najevo, co se děje za jejich chladem.
…okřídleným se nedá věřit…zaznělo jí v hlavě varovně …ale dají se využít... a jestli se pokusí Rohatému… myšlenka zůstala nedokončená a oči mírně potemněly, když jimi sklouzla po sametově matném lesku kůže erinye ...pak jí ani ten Dator neuchrání...přede mnou...
Ještě dlouho setrvala Saintheeva ve snění tak skutečném a přesto mimo dosah smyslů vázaných reálným světem a když obrazy začaly blednout jako východní obzor za svítání, zaslechla ještě jednou ten hlas, který láká a zrazuje zároveň.
„…najdi si oběť…musíš být silná...“
Otevřela oči a vyšla z pokoje. Věděla, že především musí najít Rohatého a to co nejdřív...
…hledači bez zrcadla vlastního poznání jen přijdou o vše, když potěchu marnou nacházejí v myšlence, že vše již získali...klidu však bláhoví nedojdou, dokud Patero hlasů v jediné písni nepromluví…
…patero hlasů patera aspektů přes sebe promlouvajících nikdy nespojí se do jediné melodie, dokud rovnováhy nebude jim dopřáno…
…a tak trojice run v jedné řadě rozpráví o třech rituálech, které sjednotit je dovedou…
***
Jeskyně, nebo tak to alespoň vypadalo a možná to jen byla obrovská místnost vytesaná v namodralém kameni a mnoho světel objevujících se jen tak v prostoru jiskřících všemi barvami.
To bylo první, co Saintheeva spatřila.
„Vítám tě,“ ozval se za ní známý hlas, v němž se snoubila sladkost s odkapávající krutostí.
„I když správně by jsi měla uvítat ty mě.“
Šelest jejích perutí naplnil prostor jeskyně několika ozvěnami. „Máš to tu pěkné…“
„Já? Tady to ale nebýt moje...“ zavrtěla hlavou Singhatorri. „Ani nevědět, kde být.“
Erinyi na dokonale tvarovaných rtech zahrál potměšilý úsměv.
„Ale je to tu tvoje. Je to tvůj sen, Saintheevo.“
...Sen… ale vždyť Singhatorrianům není dopřáno snít…ani spánek nám nic neříká přeci…Spánek by jen odváděl od našich povinností …a Sny jsou jen iluze…iluze, které sami dokážeme vytvářet daleko lépe…
Vše kolem ní však bylo tak..tak hmotné a přítomné. Ne iluze...ne jak to o snech slyšela.
…jak to jen říkal ten Mág…?…že tohle je zvláštní svět …? musela mu dát neochotně zapravdu
„Pojď, sedni si ke mně,“ vybídla ji letmým gestem pařátu erinye. „Ty, která jsi tak blízká mému bratříčkovi.“
„Voka…myslet?“ sykla tázavě, i když v nitru znala odpověď na tuhle otázku. Bytost s tmavým hlubokým pohledem si ji zkoumavě a s jistým uspokojením v očích prohlédla.
„Nemá špatný vkus, rošťák. Ale jako všichni míšenci…dostává se často do potíží.“
Ostré drápky o sebe zlehka škrtly, když si Saintheeva složila ruce do klína.
„Nu…a procss ty být tady?“
Erinye pokrčila rameny.
„Nemůžu za tebou osobně. Nebylo by to …správné z více důvodů. Město chrání síla starého Mága.“
Zorathus… poslední dobou od něj byl klid, ale Saintheevě se zdálo, jakoby byl tak nějak podivně všudypřítomný, co se dění kolem města týkalo…a kdoví zda jen kolem města…
Zpozorněla až když erinye zmínila rudý záblesk u doupěte zla. Vzpomněla si na bouřlivou reakci Voka, když mu své prožitky dovolila číst ve své mysli.
„Rohatý chíct… zsse to démon,“ přerušila Okřídlenou a naklonila hlavu na stranu.
„To je napůl i bratříček,“zasmála se erinye. „Tenhle se jmenuje Dator a není dobré vidět ho na delší dobu.“
„Už když s tebou takhle mluvím hodně riskuji,“ dodala tentokrát již bez úsměvu.
„Procss?“
O co ti jde, Okřídlená? Ptala se Singhatorri sama sebe, když jí erinye nabádala k tomu, že nikdo nesmí vědět, že spolu mluvily. Nikdo, nikdo kromě Voka.
Bratříček může, ale nikdo jiný, tak to říkala.
O co ti to jenom jde…
„Dator tě nesledoval náhodou.. všechno se točí kolem jedné věci...nebo přesněji tří věcí,“ pustilo se okřídlené stvoření do vysvětlování.
Kruh Shaabův… o jeho poloze Singhatorri už ledacos věděla a doufala, že se jí povede přemluvit Tery, aby jí zavedla na místo, kde přesně se mohl nacházet. Že je to mocný artefakt, to Hadí potomek tušil, ale nová byla pro ni informace, že je to samotné Zlo a teprve další slova erynie začínala dotvářet kousky chybějící skládanky.
„..jsou tu další dva. Jeden představuje dobro a jeden neutrální sílu. Samostatně použité zabijí kohokoliv, kdo se mocí nerovná bohům,“ protáhla si bytost s pařáty hebká křídla. „..ale ten kdo je spojí má být vyvolená mého bláznivého bratříčka… zvláštní náhoda.“
Potřásla hlavou a zadívala se na Singhatorri.
Takže ještě dva… dva další…a pak se snad přestanou ty hlasy ve mě zmítat v jednom velkém nepořádku...
„Nu a ty znát ty zbylé dva artefakty?“ zasyčela s mírným nádechem dychtivosti.
„Ne.. to, co jsem ti řekla jsem se dozvěděla jen s velkým rizikem,“ odvětila erynie a pohladila si jizvy a těle. „Naši mocní nedávají své znalosti zadarmo.“
Saintheeva ji chvíli tiše sledovala. Bylo jasné, že to démonické stvoření má v téhle pomoci vlastní zájmy a potomek Hadích bohů tušil, čeho se to asi bude týkat. Přesto tu otázku položila přímo.
„Ale povědět mi, procss ty chtít pomoct.“
Erynie se chladně zasmála.
„Chci ti pomoct.. ze sobeckých důvodů…samozřejmě, jsem přece démon.“
Přešla bez poznámek jistý zvláštní podtón její promluvy a přimhouřila temně zelené oči.
„Mít to co dělat s Rohatým?“
„Ty víš, že když se budu v něčem snažit pomoci jemu..nebude to mít u něj samého takovou váhu, jako když pomůžu tobě v tom, co považuješ za své poslání,“ zatvářila se na pár okamžiků shovívavě. „Je to podivné, ale on už je takový.“
„Nu tak, ale mě jít o to, jestli ty se v něm nesnažit probrat jeho krev..“ namítla.
„Bojíš se toho?“ v uhrančivých hlubinách nevyzpytatelného pohledu se cosi zablýsklo. „Ty? Singhatorrianka, jejíž rasa je pro mnoho ostatních symbolem stejného zla jako bytosti temnot..“
Mlčky zatěkala pohledem po světelných hrách odrážejících se od drobných třpytivých krystalků v kameni. Téhle myšlence se nedalo nic vytknout. Okřídlená měla o Singhatorrianech naprosto přesnou představu, avšak Saintheeva si dobře pamatovala, co vše jí Vok o své krvi napovídal. Všechna ta varování...
„Ne..jen o tom on mnoho mluvit a já nemít jistotu..jak to být..“ zadívala se zpět na svou návštěvnici.
„Nemusíš mít strach. To co po něm chci mu neublíží a mě pomůže.“
Dotkla se černých vlasů Saintheevy s mírným úsměvem na rtech.
Hadí oči erinyi jen nehnutě sledovaly, aniž by dávaly nějak najevo, co se děje za jejich chladem.
…okřídleným se nedá věřit…zaznělo jí v hlavě varovně …ale dají se využít... a jestli se pokusí Rohatému… myšlenka zůstala nedokončená a oči mírně potemněly, když jimi sklouzla po sametově matném lesku kůže erinye ...pak jí ani ten Dator neuchrání...přede mnou...
Ještě dlouho setrvala Saintheeva ve snění tak skutečném a přesto mimo dosah smyslů vázaných reálným světem a když obrazy začaly blednout jako východní obzor za svítání, zaslechla ještě jednou ten hlas, který láká a zrazuje zároveň.
„…najdi si oběť…musíš být silná...“
Otevřela oči a vyšla z pokoje. Věděla, že především musí najít Rohatého a to co nejdřív...
#30
Shahdee&Farroth
-
- Kronikář
-
- 3211 Příspěvků:
Velmistr
- Gender:Male
Odesláno 31.07.2006 12:22
Pomoc anděla
Našla ho. Tak jako vždy když jej chtěla nalézt. A pak mu v klidu a v bezpečí, stranou od všech bytostí, pověděla o té zvláštní věci. O singhatorrianském snu, kdoví, možná vůbec prvním který kdy byl.
Pověděla mu mnoho, mnoho z podivného rozhovoru. Ale ne vše, ne vše, protože jsou věci, které se neříkají ani nejbližším. Vyslechl ji. Pozoně, tiše a vážně. Ta Krásná okřídlená démonka jej velice zneklidňovala.
Sestřička...proč mi tak říká? Bratříčku? Co ode mne chce... otázky a myšlenky se mu honily hlavou takovou rychlostí, že kdyby se je v tu chvíli pokusila singhatorrianka přečíst, přepadla by ji závrať. Ale nepokusila se o to. Teď četla jeho mysl jen tehdy, chtěl-li on sám. Byla přece jeho, on byl její ijhentis...
Ten slet myšlenek a dohadů způsobovala jediná věc. Tieflingův strach. Bál se jich, všech démonů včetně oné sestřičky. Bál se, protože věděl, že to oni jednou probudí jeho krev k boji, k boji s ním samotným, a že to bude bitva, na kterou meče nestačí. Věděl ale, že než si pro něho přijdou, musí singhatorriance pomoci dokončit její hledání. Proč? ptal se často sám sebe.
Zamyšleně seděl, ruce sevřené v pěsti, oči žhnoucí. Ani mu nedošlo, že ona mu již chvíli nic nového neříká.
"Rohatý?" probrala jej něžně ze zamyšlení. Protřepal hlavou, jako by se probouzel z nějakého omamného účinku.
"Promluvím s Tery, hned teď, musíme se hnout z místa. Neměj strach Saint, už brzy ten artefakt dostaneš." bez dalšího slova se zvedl a vykročil hledat tu, která jako jeden z mála věděla, kde zahynul jeden z nejšlechetnějších lordů alicijských, Glorfindel.
Našel ji, starší ženu, přesto stále krásnou a dostatečně silnou na to, aby mohla sama v podivné kovárně v té nejzaplivanější části města, vyrábět precizní výrobky. Když ji tam tak viděl, musel se usmát a v duchu si přiznat, že má rád tuhle dobrosrdečnou bytost s bílými křídli.
"Jejda, také sem chodíte?" zeptala se ho překvapeně, jako vždy však s milým úsměvem.
"Nemohl jsem uvěřit, když jsem se na trhu dozvěděl, že prý teď pracuješ tady."
"To víte, je tu klid. A pak, já zdejší obyvatele neodsuzuji, jako někteří."
"Nu, to ano," přiblížil se ke druhé kovadlině, dlaní ji očistil a usedl na ni "klid tu je. A pak, já taky nikoho neodsuzuji, ale cestou sem, jsem musel odrazit dva lapky. Je tu pěknej binec Tery."
Chvíli ji mlčky pozoroval při práci. Nakonec to byla ona, kdo porušil mlčení. přistoupila k němu a zanechala práce.
"Zlobíte se na mě Voku?" trochu smutně se zeptala.
"A měl bych?" odpověděl jí vlídně.
"No, ona se zlobila. Chtěla mě zabít."
"Já vím. Však mi taky trvalo několik dní, než jsem ji přinutil, aby pokusů o tvou smrt nechala. Přiznávám ale, že mě samotného překvapilo, jak andělé špehují lidi v jejich pokojích." pohlédl na ni tázavě.
"Zajímala mě. Ona se mi nelíbí Voku."
"To mnoha lidem. Pochází z jiného světa, kdoví, tady bychom asi řekli, že to jsou zlé bytosti. zvláštní společnost." vysvětloval Vok. Tery přikývla.
"Ale tohle už vím. Mě zajímá co tu chce, co hledá." odpověděla.
"Tery," řekl po chvíli "ty víš kde zemřel lord Glorfindel? Kde jsou jeho ostatky?"
"Vím, byla jsem tam." smutně koukla na zem.
"Dovedeš nás tam? Mě a ji?" prudce na něho pohlédla.
"Měl u sebe něco, co ona teď potřebuje. Pomůžeš nám?" prosebně dodal.
"Voku, ani nevíte, co hledáte..." odmlčela se na chvíli.
"...může to dopadnout špatně."
"Já jí miluju, Tery." odvětil.
"A je pro vás důležitá ona, nebo její úkol?" zeptala se.
"Její úkol je ona."
"Žije pro svůj úkol víc, než mohla pro někoho jiného? Co když se jí nepoštěstí?"
"Myslím že zemře...když selže v hledání svého Tajemství." chvíli mlčeli oba.
"Glorfindel měl u sebe jistou věc...kruh Shaabuv. Ona ji potřebuje k ritualu. Pak další dva artefakty, ještě nevíme co jsou zač. Až je najdeme, ona připraví rituál, kterým bude muset projít. Bojím se že bude nebezpečný ...
Ale odrazovat ji od toho není řešení." koukl se stranou.
"A je řešením někomu jako je ona, pocházejícímu z takové společnosti...pomáhat?"
"Ano...ano je." pohlédl na ni.
"Je z jiného světa, mohou mít úplně jiné hodnoty. Proto možná nezapadne." namítala.
"Tery, to tajemství jednou někdo objeví. Chtějí ho i démoni. Neptej se mě jak to vím, vím to. Jestli ho má někdo objevit, ať je to ona, protože jí já věřím."
"Chtějí ho i ti, co stojí proti démonům?" zeptala se po chvíli.
"Draci? Ti ho chtějí zničit. Ale ve své velikosti jsou hloupí, nejde to zničit."
"Tak...a ted si to sečteme. Někdo se zkaženým vnitřkem dle našich měřítek a někdo, kdo postupně ničí tenhle ostrov, to chce ... někdo kdo stojí proti démonům, to chce zničit." uvažovala Tery.
"Vím kam míříš."
"A kruh Shaabův? Čiré zlo z něj jen jde ... mě se to nelíbí Voku, nelíbí."
"Jsou tři, každý artefakt nutný k rituálu, jeden je zlo, druhý symbolizuje rovnováhu, třetí...třetí je dobro. Potřebuješ všechny tři k rituálu, už rozumíš? A pak, nikdo neví co je tajmeství." vysvětloval.
"Ovšem, rovnováha musí být zachována. Jako se vším.""Draci to chtějí zničit," vysvětloval dál "protože se toho bojí. Ani oni vlastně nevědí, co je to ve své podstatě. Démoni se tajemství také bojí, proto ho chtějí ovládnout. Cítěj z toho moc. Dělej jak myslíš Tery...budu hledat jinou cstu. Ale pamatuj, tím že odmítneš pomoci, nezabráníš, aby jednou někdo Tajemství odhalil."
"A co z toho cítí jedna singhatorri a její přítel?" zeptala se po chvíli.
"Co ona, to nevím, má to za úkol od svých bohů. Ale já...já v tom vidím klíč od jejích pout. Až to najde, bude volná. A to je víc než všechny dračí a démoní malicherné cíle dohromady."
"Voku! Já nepotřebuji bránit odhalení Tajemství...jen nechci aby padlo do špatných rukou...ať jsou kohokoli
...kvůli klíči k lásce možná obětovat všechno a všechny ostatní...
Proti tomu se nedá nic říci." řekla.
"Pomůžeš teda?"
"Vezmu vás na místo, kde jsem našla ostatky Lorda."
"Děkuju." zašeptal.
"Neděkujte Voku...neděkujte."
"Díky je to jediné co ti můžu dát. Nemůžu zaručit, co z toho vyjde."
Přikývla.
"Jen věřím...věřím že ona...ne...věřím jí." dodal za odchodu "Zatím sbohem Tery." vztáhl tuku ke klice.
"Že ona je?" zeptal se anděl ještě. Vok otevřel dveře:
"Dívka pro mě." usmál se a odešel.
Našla ho. Tak jako vždy když jej chtěla nalézt. A pak mu v klidu a v bezpečí, stranou od všech bytostí, pověděla o té zvláštní věci. O singhatorrianském snu, kdoví, možná vůbec prvním který kdy byl.
Pověděla mu mnoho, mnoho z podivného rozhovoru. Ale ne vše, ne vše, protože jsou věci, které se neříkají ani nejbližším. Vyslechl ji. Pozoně, tiše a vážně. Ta Krásná okřídlená démonka jej velice zneklidňovala.
Sestřička...proč mi tak říká? Bratříčku? Co ode mne chce... otázky a myšlenky se mu honily hlavou takovou rychlostí, že kdyby se je v tu chvíli pokusila singhatorrianka přečíst, přepadla by ji závrať. Ale nepokusila se o to. Teď četla jeho mysl jen tehdy, chtěl-li on sám. Byla přece jeho, on byl její ijhentis...
Ten slet myšlenek a dohadů způsobovala jediná věc. Tieflingův strach. Bál se jich, všech démonů včetně oné sestřičky. Bál se, protože věděl, že to oni jednou probudí jeho krev k boji, k boji s ním samotným, a že to bude bitva, na kterou meče nestačí. Věděl ale, že než si pro něho přijdou, musí singhatorriance pomoci dokončit její hledání. Proč? ptal se často sám sebe.
Zamyšleně seděl, ruce sevřené v pěsti, oči žhnoucí. Ani mu nedošlo, že ona mu již chvíli nic nového neříká.
"Rohatý?" probrala jej něžně ze zamyšlení. Protřepal hlavou, jako by se probouzel z nějakého omamného účinku.
"Promluvím s Tery, hned teď, musíme se hnout z místa. Neměj strach Saint, už brzy ten artefakt dostaneš." bez dalšího slova se zvedl a vykročil hledat tu, která jako jeden z mála věděla, kde zahynul jeden z nejšlechetnějších lordů alicijských, Glorfindel.
Našel ji, starší ženu, přesto stále krásnou a dostatečně silnou na to, aby mohla sama v podivné kovárně v té nejzaplivanější části města, vyrábět precizní výrobky. Když ji tam tak viděl, musel se usmát a v duchu si přiznat, že má rád tuhle dobrosrdečnou bytost s bílými křídli.
"Jejda, také sem chodíte?" zeptala se ho překvapeně, jako vždy však s milým úsměvem.
"Nemohl jsem uvěřit, když jsem se na trhu dozvěděl, že prý teď pracuješ tady."
"To víte, je tu klid. A pak, já zdejší obyvatele neodsuzuji, jako někteří."
"Nu, to ano," přiblížil se ke druhé kovadlině, dlaní ji očistil a usedl na ni "klid tu je. A pak, já taky nikoho neodsuzuji, ale cestou sem, jsem musel odrazit dva lapky. Je tu pěknej binec Tery."
Chvíli ji mlčky pozoroval při práci. Nakonec to byla ona, kdo porušil mlčení. přistoupila k němu a zanechala práce.
"Zlobíte se na mě Voku?" trochu smutně se zeptala.
"A měl bych?" odpověděl jí vlídně.
"No, ona se zlobila. Chtěla mě zabít."
"Já vím. Však mi taky trvalo několik dní, než jsem ji přinutil, aby pokusů o tvou smrt nechala. Přiznávám ale, že mě samotného překvapilo, jak andělé špehují lidi v jejich pokojích." pohlédl na ni tázavě.
"Zajímala mě. Ona se mi nelíbí Voku."
"To mnoha lidem. Pochází z jiného světa, kdoví, tady bychom asi řekli, že to jsou zlé bytosti. zvláštní společnost." vysvětloval Vok. Tery přikývla.
"Ale tohle už vím. Mě zajímá co tu chce, co hledá." odpověděla.
"Tery," řekl po chvíli "ty víš kde zemřel lord Glorfindel? Kde jsou jeho ostatky?"
"Vím, byla jsem tam." smutně koukla na zem.
"Dovedeš nás tam? Mě a ji?" prudce na něho pohlédla.
"Měl u sebe něco, co ona teď potřebuje. Pomůžeš nám?" prosebně dodal.
"Voku, ani nevíte, co hledáte..." odmlčela se na chvíli.
"...může to dopadnout špatně."
"Já jí miluju, Tery." odvětil.
"A je pro vás důležitá ona, nebo její úkol?" zeptala se.
"Její úkol je ona."
"Žije pro svůj úkol víc, než mohla pro někoho jiného? Co když se jí nepoštěstí?"
"Myslím že zemře...když selže v hledání svého Tajemství." chvíli mlčeli oba.
"Glorfindel měl u sebe jistou věc...kruh Shaabuv. Ona ji potřebuje k ritualu. Pak další dva artefakty, ještě nevíme co jsou zač. Až je najdeme, ona připraví rituál, kterým bude muset projít. Bojím se že bude nebezpečný ...
Ale odrazovat ji od toho není řešení." koukl se stranou.
"A je řešením někomu jako je ona, pocházejícímu z takové společnosti...pomáhat?"
"Ano...ano je." pohlédl na ni.
"Je z jiného světa, mohou mít úplně jiné hodnoty. Proto možná nezapadne." namítala.
"Tery, to tajemství jednou někdo objeví. Chtějí ho i démoni. Neptej se mě jak to vím, vím to. Jestli ho má někdo objevit, ať je to ona, protože jí já věřím."
"Chtějí ho i ti, co stojí proti démonům?" zeptala se po chvíli.
"Draci? Ti ho chtějí zničit. Ale ve své velikosti jsou hloupí, nejde to zničit."
"Tak...a ted si to sečteme. Někdo se zkaženým vnitřkem dle našich měřítek a někdo, kdo postupně ničí tenhle ostrov, to chce ... někdo kdo stojí proti démonům, to chce zničit." uvažovala Tery.
"Vím kam míříš."
"A kruh Shaabův? Čiré zlo z něj jen jde ... mě se to nelíbí Voku, nelíbí."
"Jsou tři, každý artefakt nutný k rituálu, jeden je zlo, druhý symbolizuje rovnováhu, třetí...třetí je dobro. Potřebuješ všechny tři k rituálu, už rozumíš? A pak, nikdo neví co je tajmeství." vysvětloval.
"Ovšem, rovnováha musí být zachována. Jako se vším.""Draci to chtějí zničit," vysvětloval dál "protože se toho bojí. Ani oni vlastně nevědí, co je to ve své podstatě. Démoni se tajemství také bojí, proto ho chtějí ovládnout. Cítěj z toho moc. Dělej jak myslíš Tery...budu hledat jinou cstu. Ale pamatuj, tím že odmítneš pomoci, nezabráníš, aby jednou někdo Tajemství odhalil."
"A co z toho cítí jedna singhatorri a její přítel?" zeptala se po chvíli.
"Co ona, to nevím, má to za úkol od svých bohů. Ale já...já v tom vidím klíč od jejích pout. Až to najde, bude volná. A to je víc než všechny dračí a démoní malicherné cíle dohromady."
"Voku! Já nepotřebuji bránit odhalení Tajemství...jen nechci aby padlo do špatných rukou...ať jsou kohokoli
...kvůli klíči k lásce možná obětovat všechno a všechny ostatní...
Proti tomu se nedá nic říci." řekla.
"Pomůžeš teda?"
"Vezmu vás na místo, kde jsem našla ostatky Lorda."
"Děkuju." zašeptal.
"Neděkujte Voku...neděkujte."
"Díky je to jediné co ti můžu dát. Nemůžu zaručit, co z toho vyjde."
Přikývla.
"Jen věřím...věřím že ona...ne...věřím jí." dodal za odchodu "Zatím sbohem Tery." vztáhl tuku ke klice.
"Že ona je?" zeptal se anděl ještě. Vok otevřel dveře:
"Dívka pro mě." usmál se a odešel.
0 uživatelů si čte toto téma
0 členů, 0 návětěvníků, 0 anonymních
