- Oleg, při mnoha příležitostech.
Zlatému dolu se říkalo zlatý už jen ze zvyku. Za posledních sto let tu také nenašli ani valounek, ba ani šupinku toho drahého kovu. Ale stejně se mu tak říkalo, stejně jako dědkovi Zubatcovi se říkalo Zubatec, i když už v puse neměl ani stoličku. Dřív prý je měl ale tak silné, že jimi v boji zardousil i jeskynního medvěda.
Chodbami trpasličího města se proháněl vánek vířící dusný vzduch. Zubatec, podle trpasličích capartů nejlepší vypravěč, se pomalu usadil na kamenný stolec a zavřel oči. Nevadilo, že rodiče zakazovaly děckám jeho vyprávění poslouchat, o to víc se mu usmrkanci lepili na paty. Zubatec byl rád. Nikdy nevyprávěl zadarmo, a tak si vždycky přišel k sladké placce, dost měkké, aby ji mohl rozžmoulat a k džbánku silného ječmenného piva.
„No tak povídej! Povídej!“ křičeli haranti, rozrušením ve tvářích celí zrudlí.
„No ba, povím vám...“ odmlčel se Zubatec a přihnul si ze džbánku. „povím vám o Olegovi. No nekůkejte jak vykutaní, což ste vo ňom eště neslyšeli? Mno... nevadí, šecko je jednů poprvé. Tak teda poslůchejte příběh jedneho z největších trpasličích gerojů, bohatýra na slovo vzatého a mordýře potvorů ze všech nejukrutnějšího.“
Mladí trpasličí jinoši, kterým už na bradách rašily první mladické chlupy nadšeně zajásali. Takové příběhy měli rádi. Hlavně aby tam bylo hodně krve. A když Olios dá, tak Zubatec přidá k dobru i nějakou sprosťárnu.
„Bylo nebylo, v dobách, když se pod zemou eště těžilo zlato. Tehdy kladiva bušily do našeho žlutýho kovu a ne enem do posratého železa jako dnes. No a v té době se narodil Oleg. Někteří povídaj, že byl synem samého Oliosa a Gertrudy z rodiny Železného kola. To byla prý vyhlášená krasavica. Jiní zasejc říkaj, že se narodil Bertě, z nevěstince U zrzavé kundí, tam co dneska je špitál. Starej král ho celej život často navštěvoval, i když ke konci jeho života už enem jako tento... mno, voyeur. Toš je docela možné, že to malé zerzavé capartě bol jeho parchant.“
Zubatec si odchrchlal, šťavnatě odplivl a svlažil hrdlo douškem piva.
„Ať už je to jak chce, jedneho dna našel capartě Grundir Kovář. Leželo prý zabalené v ovinovačce u jedné z jeho kovářskejch pecí. Mno, toš Grundir se ho ujal a vychoval ho po svém a z capartěte vyrost junák jako vyšitý. Od žáru výhně mu prý zrudly vousy a vlasy mu sežehl voheň. Silný prý byl jako čtyři mužští a povahy průdké a bouřlivé jak podzemní říčka. A smýšlel vo sobě vysoko, tuze vysoko.“
Chvíli bylo slyšet jen mlaskání, jak si Zubatec dopřával sladké placky.
„Mno a to mu bylo vosudným. Jednou odmítl uhnůt z cesty královskému průvodu a deset královskejch pohůnků ho muselo vodvlíct do boční chodby, aby procesí mohlo dál. Tak prý byl silnej a tak se bránil pokoření. Mno a král, tehdá už starej a popudlivej, ho nechal vypovědět z dolu. Oleg prej ten den rozbil svůj štějt se znakem nášho klanu, klanu Gurmil a v kovárně svýho nevlastního otca si ukul meč tak velkej, že i on sám ho musel nýst ve dvojích rukách. Jinčí by ho sám ani ze země nezdvih.
A ještě večír toho dňa zmizel z dolu a vypravil se do zemí lidůch, vydobýt si zpět svoju ouctu a udělat si méno, aby se jedneho dne mohl vrátit zpátky už ne jako kovářskej nalezenec, ale jako bohatýr, kerej ani královi z cesty uhnůt nemosí.“
„A dál? Dál to bylo jak?“
„No prožil v ludských zemích mnohá dobrodružství a mnoha příběhů. Ale vo tom vám povim jindy, až přinesete novů placku a další džbánek piva.“
Oleg, vyobrazený po svém návratu do Zlatého dolu, na jedné z prvních trpasličích známek. Soukromá sbírka pana Fafnira z klanu Gurmil. Děkujeme za zapůjčení
