Ozvěny krve

Cítil jsem to už kdysi. Ale teď. Je to stále silnější. Jako by se má krev vařila. Mé oči. Musí žhnout rudě jako uhlí. To přece není možné. Vždyť...ta jejich krev...je ve mě tak zředěná. Sakra! Ránu kryl instinktivně, stejně jako ji opětoval. Jedenapůlručka byla jako jeho prodloužená ruka. Vystříkla krev a slyšet byl jen kratičký výkřik orka. Vok, po prababičce Tiefling, se v zamyšlení opřel o stěnu. Poslední z žijících orků si to vyložil jako jeho slabost. Mýlil se. Zemřel rychleji než si to stačil uvědomit. Bylo po boji. Cítil jak mu oči modrají, oheň se z nich vytrácel. A krev se uklidňovala. Tohle ale není normální! Co se to se mnou děje?! stávám se snad...jedním z nich?

Příspěvek upravil Nonreva: 11.12.2005 22:05

Přišel k němu v noci. Sen. Ale jaký to byl sen.
"Kdo jsi?" krásná žena s rudými vlasy a růžky na něho hleděla. A on věděl, že k ní patří. Zmizela za stromem. Následoval ji. Bežel. Rychleji a rychleji. Oči mu žhnuli jak se krev démonů pěnila v jeho žilách. Je to snad ona? jeho prababička? Jak za ní běžel, rozsekl si o větev tvář. Nevnímal to.
"Počkej!" našel ji. Nebo ona jeho? Otázky mu běželi hlavou. V tom k němu promluvila. Slyšel její hlas, její tvář však byla nehybná, ústa sevřená.
"Musíš být silný, tak jako kdysi já. Pokusí se tě získat, ty však nesmíš podlehnout. Máš v sobě té krve víc než jen Tiefling. Až přijde čas, sám to poznáš. Poznáš svého otce, i svůj úkol."
"Počkej!!"
S trhnutím se probudil. Jen sen, zlý sen. Něco vlhkého ucítil na tváři. Setřel to. V záři měsíce uviděl krev. Svou krev z rozseknuté tváře. Krev démona. Tak to nebyl sen! Co jsou to za kouzla! I hlas se mi změnil... Já na to ale přijdu. Pokusil se znovu usnout. Tu noc už ale nemohl.

Zase ten sen. Hnusný sen. Spíš noční můra. Znovu přišla. Maeve, má babička. Běžel jsem za ní. Chtěl jsem odpovědi. Vedla mě do hor. Když jsem ji skoro měl, o něco jsem zakopl. Roztáhl jsem se na sněhu jak dlouhý, tak široký, a před sebou jsem spatřil rukojet meče. Meče z rubicidu. Teprve nyní jsem se podíval o co jsem to zakopl. Bylo to lidské tělo. Mužské tělo v kožené zbroji s delšími hnědými vlasy. Zkusil jsem tep ale bylo to zbytečné. Musel to být nějaký hraničář. Něco málo vím o těchto strážcích cest a hvozdů. Byl mrtev, přesto velký meč držel stále v dlani, jako by ho snad ten kus rubicidu mohl od smrti zachránit. Škoda ho řekl jsem si, zas o jednoho lesního strážce míň. A tehdy jsem si uvědomil že nesním. Že ten mrtvý je skutečný, a tedy i ona byla. Jednou ji neztratím, jednou se dozvím kdo vlastně jsem. A kdo je můj otec. Pochoval jsem hraničáře v horách a jen pár kamenů navršil jsem jako mohylu. Odpočívej v pokoji hraničáři, to je to nejmenší co jsem pro tebe mohl udělat. A tiefling Vok se vydal zpátky do města.

Příspěvek upravil Nonreva: 25.12.2005 20:09

Přemýšlel. Měl o čem. O sobě. Možná že...možná tenkrát měli pravdu. Paladinové. Lugram a Lugrem. Tehdy když mě vyhnali. Jsem démon? Jisté je, že nějaký z démonů je mů otec. Teď to vím. Začínám tušit co Maeve naznačuje. Znamenalo by to ale, že démoní krve mám v sobě víc než té lidské.Přemýšlel o tom a začínal tušit, že bude muset vypátrat svého otce, svůj původ. Jestli chce někdy zjistit, co je ve skutečnosti zač on sám. Oči mu při těch myšlenkách opět svítili, rudě, rudě jako dva žhavé uhlíky.