Černé duše s šedým jádrem

Rebelská banda se jako vetšinu večerů vydala směrem ke své pevnosti, Ran s Keltarem se uz těšili na škopek u Smraďocha, Lania si chtela jen přepudrovat nosík a vyrazit zase někam na rande, Kano se těšil na zluťásky u lichváře a že jim zase přibudou noví bratřičci.

Tak si to sypali pres průsmyk víl, když v tom na konci průsmyku na ně zaútočilo cosi zvláštního, Ran prohlásil že prej to byl jen nejakej zaběhlej čokl od Brány Osudu a že uz má sucho v krku a tak nebylo radno se více zdržovat, Ran když se nenapije může být agresivní.
Protože ani ostatní neměli náladu pátrat po tom co to bylo a to že už onu bytost neviděli jim stačilo jako záminka ke klidu, tak se vydali dál k pevnosti.

Nenechavé mnišské škrpály předbíhaly každého z bandy a brzy se ocitly dobrých dvacet stop před nimi, ostatni byli ještě v údoli a on už hulákal od bran pevnosti: "Jsou tu nějací dva vyschlí chlápci a tvářej se docela nasraně!" neslo se ozvěnou.

Než se poslední slovo přestalo ozývat v útrobách skal už jeden ten podivín začal mávat rukama jak pominutej a na Rana přilítl najednou z niceho nic blesk. Mnišská to výhoda že se obratně prohnul jak primabalerína a hned jak nabral znovu svůj typický vzpřímený a žíznívý postoj se do jednoho chlápka pustil, jak ho řezal tak ho řezal. Mezi tim už i ostatni doběhli nahoru a pustili se do druhyho. No některi se uz tak bleskove nevyhýbali takže pár spálenin od výbojů elektřiny bylo. Naštěstí nic vážnýho, lania s ranem to všechno zvládli ošetřit.

Jakmile dva chlapíci byli tentokrat už nadobro mrtví zaposlouchali jsme se do Ranova téměř žalozpěvů "cože ho to dnes muselo potkat že si ani ten zlatavý mok nemůže dopřát." že se na to může... a pokud nedostane svuj škopek tak se děsně nakrkne. Takže se hnul k bráně a zafrčel do vnitřku pevnosti, dveře se za ním ani nezavřely a už jsme ho měli zpátky, v poslední chvili uskočil a zařval: "Tam zase je nějaká potvora, ale nic vážnýho jen jděte.". V tom se vrata rozlítly a vylez drak jakýho ještě nikdo z rebelů nikdy neviděl, místo masa a kůže to byla jen kostra, oči mu žhnuly a vydechoval oheň. No banda na nic nečekala a hned se do něj pustili, po par úderech jak draka tak rebelu to vypadalo na opravdu dlouhy boj, ale pak se drak zvedl a někam zmizel. Asi rebely podcenil. Ran v ty době už značne podrážděný že nemá svoje pivko, rozkopnul dveře, ale to neměl dělat, sesypali se na něj nějaký kostlivci s červenýma svítícíma mečama, pak zase ti vyschlí chlapíci začali blbnout a do toho ještě nějaká lebka s obrosvkým diamantem uprostřed čela mezi tím vším poletovala a rozdávala rozkazy. V tu chvíli už šlo vážně do tuthýho, rebelové rozhodnutí nedat svý životy zadarmo se pustili do záplavy nemrtvých a po par chvílích začaly padat smrtelný rány na obou stranach.

Naštěstí rebelové měli tuhej kořínek a i tohle nějak přestáli, i když lania měla plné ruce práce. Po boji si ran stoupnul k poli s dýněmi a chtěl si vypálit aspoň nějakou samohonku, naštěstí jsme ho zastavili včas a šli jsme radši konečně k tomu Smraďochovi.

V naší hospůdce jsme se uvelebili a dali si každej po panáku, to abysme ulevili jak duchu tak současně tělu. Naneštěstí si ale ti ostatní duchové co teď v pevnosti řádili nechtěli dát padla ani za prachy, ani za lásku (a že by jim jí určitě Lania nabídla). Země se zatřásla a najednou se objevil kostlivec v otrhaném hávu a s nažloutlýma kostma, maval nejakou modře svítící palicí a že prej všichni zemřeme. Jak originalni že?

Začal na nás něco kouzlit a zase par z nas smrtelně zranil. Nakonec se nam podařilo ho zabit, jedny z jeho poslednich slov než mu hlavu hrdinsky rozdupnul hostinský Smraďoch se slovy " Tady je to piv... a sakra, nějaká dýně!" bylo něco o kryptě a nekromantovi v ní, no co se dalo dělat, bylo jasný že pokud se tam nevydáme tak si asi naši duchové odpočinou až přes příliš..

... Sotva se skřípotem zapadly dveře krypty do značně zrezlých veřeji, už se na rebely kteří, ač to sami ještě nevěděli čelili nejvetšímu nebezpečí jaké je v jejich životech potkalo, vyřítilo za šileného rachotu kostí nekolik chlapiků nepriliš poprostlých masem a mávajících červenými meči, za nimi násedovalo několik duchů a celá armáda již zmiňovaných vyschlých páprdu se svítícíma očima. Rebelové ještě zahlídnuli onu tajemnou lebku která se uprostřed svých pomocníků majestátně vznášela a rozdávala jim povely. O chvíli pozdeji její obrys zanikl ve změti mihajících se nepřátel a smršti blesků. Boj byl dlouhy a unavný, a rebelům pomalu dochazely síly, krásná Lania, hbitý Kano, urostlý Jason i svalnatý trpaslik Keltar podlehli přesile nemrtvých jen Ran obklopený hloučkem nepřátel rozdával rány stálym tempem, až by si jeden mohl myslet že ten mnich je snad nezničitelný.

Po delší době z nemrtvých zbyla na zemi jen hromádka smetí a ran vitězoslavně setřel pot z čela a prach z rukavic a začal se věnovat svým mrtvým spolubojovnikům. Chvilku na to se však z dáli ozvaly kroky, neomylně se priblizující k mnichovi snazícímu se vdechnout znovu život bezvládnému tělu rebelske knežky. Kroky se blížily a za par chvil se z přítmí krypty vynořila postava Ranovi dobře známého nekromanta Keliana, kousek za nim se vznášela ona tajemná lebka.

Ran se ihned postavil a se sevřenými pěstmi připravenými k boji vyzval mága aby nechal svých kouzel a vzdal se, že další boj není nutný, necromancer se ale jen zasmál se slovy : "Už pozde Rane už není cesty zpět" na jeho tváři se nepartně odrážela únava z povoláni tolika mocných služebníků, na síle jeho magie však ne. I několik sekund co ranovi zabralo doběhnuti k němu Kelimu stačilo na seslání magických ochran a mnich již v té době věděl že boj nebude lehký. Několikrát Kelianova magie těžce ranila mnicha a mág mnohokrát okusil tvrdost Ranovy pěsti. Po dlouhém boji v útrobách krypty se mnich popálen od ohně a kyseliny a vysílen těžkým bojem vrátil naštěsti živ ke svým přatelům. Ti ještě stále leželi v kalužích krve na podlaze rebelského stánku nemrtvych. Vytáhl kus pomuchlaného papíru a neco zamumlal a Lania se najednou zvedla, sice velmi těžce zraněna a ještě v mdlobách ale již živá. Jakmile uviděla množství mrtvých přátel padla na kolena a začala se modlit ke svému bohu. Ran ač nikdy nebyl veřící když viděl beznadějnost situace kleknul si vedle ní a prosil o záchranu svých přátel.

Po pár minutách modliteb se před dvěma vysílenymi bojovníky objevil tajemný muž, zahalený v záři. Lania jen udiveně ale zároveň nadšeně vydechla: "Olios, můj bůh!" a sklonila hlavu. Ran take sklopil zrak, i kdyz do teď nikdo neví jestli to bylo z úcty nebo jen hrdému mnichovi světlo linouci se od Boha Života a Smrti nedělalo dobře na oči. Olios zaburácel : "Smrtelníci proč mě rušíte? Vidim že ve vašich srdcích není víra, ani jako hořčičné zrnko, jak si dovolujete o něco žádat?" Lania, vědoma si pravdivosti jeho slov promluvila : "Pane, omlouvame se za vyrušení, ale prosíme o životy našich přátel, padli při boji s nemrtvými kteří se pokoušeli dostat na tento ostrov." Bůh bez jediného slova přistoupil ke každému z rebelů a vložil každému z psanců do hrudi ruku a chvili ji tam držel, po chvíli ji vytáhl. Pote poodstoupil a zaburacel : "Vaše srdce všech vás do jednoho jsou černe a plne hříchů a zloby, takovým vyvrhelům mam pomáhat?" a upřel zrak na Laniu, po chvili ticha co ji jen klidně hleděl do oči, do duše, znovu zaburácel : "Olios je bůh všech" Po těch slovech se najednou bezvládne těla pohnula a vstala, buh pokračoval "Protože jste tak statečně bojovali s armádou mé sokyně Sylvanas, pomohl jsem vám, ale vězte že její síla je obrovská a dnešní drobná porážka nezůstane bez odezvy." a než stihli poděkovat a nebo se na cokoli zeptat buh se rozplynul.

Skupinka přatel ještě značně otřesených jak ze smrti, tak z pohledu na samotného Boha Života a Smrti chvili jen bez jediného slova stála v kryptě a pak zazněla památná přísaha rozléhající se prázdnými zdmi :

"Tak jako jsme bojovali dnes a zvítezili tak budeme vždy bojovat proti démonum a nemrtvým, ne však kvůli dobru ale pro svou vlastní záchranu a záchranu nám blízkých, všechny naše činy do teď jsou již jen sinem minulosti a od teď jediným cílem bude príprava našeho společenství na boj se zlem. Shromáždíme obrovský majetek a množství fyzických i duševních sil abysme byli schopni kdykoli v budoucnu se postavit Sylvanas a jejim přisluhovačum." Dále se nesly tyto slova ponurou kryptou : "Postavíme pevnost, s vysokými a pevnými hradbami, honosnou a hodnou našeho posláni, v pevnosti vybudujeme chrám, který svojí bohatostí bude vyslovovat naši vděčnost Oliosi." Pote se setkalo 5 rukou zakládajících členu nově ustanoveného řádu svobodných templářů na stvrzeni prísahy.