Odesláno 20.04.2007 21:41
Je tomu už dobrých, kolik? Sakra dlouho let, co jsem se stal kapitánem lodi, která by mi přirostla k srdci, vlastně, co bych povídal. Žádná mi k němu nepřirostla tak, abych jí nemohl opustit či prodat.
Od té doby se potácím po přístavech všech koutů světa, od jedné námořnické krčmy k druhé a hledal jsem někoho, kdo by mi dal tu možnost, kdo by mi dal novou loď a já znovu pocítil ten pocit, který zažívá jen námořník.
Snad osud tomu chtěl a příležitost se mi naskytla a ne jen tak nějaká. Ach, to nebyla loď, byla to bohyně mezi dřevenými dámami. Když mě člun vezl k té krasavici, skoro mi slza ukápla. Dlouhý trup, na první pohled hbitý a pevný, krásný! A já věděl že tahle loď mi vrátí pocit, který jsem ztratil už dávno, po kterém zůstaly jen vzpomínky.
Snad jakoby i loď samotná toužila po kapitánu, po někom kdo by jí dal smysl, aby zúročil ty hodiny v přístavních staveništích.
Ach, zase cítím dřevo určené pro moře pod svými nohami, neodolám a pohladím zábradlí i palubu, kormidlo jako by zpívalo pod mým dotekem. Něco, co se nedá koupit, jsem znovu získal.
První den plavby jsem tu dlouhou krásku poznal blíže a zamiloval jsem si ji, ach ano, jak já sem si ji zamiloval. Hnala se po hladině jak divoký kůň po stráních a rozrážela slanou stěnu vody, která se ji stavěla do cesty. Houpala mne na vlnách, kolébala jak matka dítě a já chtěl, aby mě nesla! Aby mě nesla skrze divoké bouře i klidné dny a já jí to vracel. Jeden pro druhého, ona pro mne a já pro ni. Tak sem to chtěl, tak by to měl cítit každý kapitán. Poznával jsem ji každou vteřinou, věděl jsem že dokud se plaví, dokud je nad modrou hladinou, popluje, neexistuje a nebude existovat chvíle, kdy by zakolísala. Ale pokud by měla jít ke dnu, půjde rychle, nedá sobě ani mě čas uvažovat, vše co jsem získal buď zmizí v nenávratnu během okamžiku a nebo získám víc. Ach, jak byla ta kráska úžasná. Já v té chvíli nebyl pánem sedmi moří, já vládnul celému mořskému světu! Já obchodoval ve všech přístavech, plnili jsme břicho dřevěné lady tím nejvybranějším a já byl pyšný že to můžu být já, kdo jí hýčká, kdo se o ni stará. Možná to že nemám děti, možná proto sem se k ní tak upnul. Možná proto mě tak bolely skaliska, která rozrazila její trup, možná proto mě tak bolelo že šla ke dnu, ale jak jsem řekl. Šla rychle, žádné váhání, nemohl jsem nad tím moc přemýšlet, nestihl jsem ani pohladit naposledy palubu, přičichnout ke kormidlu, které jsem nechal přetřít tou nejlepší barvou, kterou jsem sehnal. Nic, záchranný člun se kolébal se mnou sám na moři a já pozoroval jak mizí pod hladinou jediné, co jsem si tak zamiloval. Jediné, co dokázalo dát mořeplavci smysl, jediné… čert aby to spral.
