31 odpovědí na toto téma

[Gobbo]

Kelian ten den stejně jako mnoho dní předtím prožil mimo město, cvičil a zdokonaloval se-věděl totiž že zde přežijí jen ti nejsilnější.
Konečně se vyprostil z nekončných labyrintů těch tupých obrů, a vydal se k městu, doufaje že si tam dá řádnou holbu piva.
Šel po cestě vedoucí k městu z východu, ale zastavil se na srázu nad cestou.
Na protější staně-taktéž na srázu-stála malá postava, s pochodní v ruce a svítila na osamělé cestovatele, jenž kráčeli po cestě v ruzných intervalech.

"Copak tu děláte slečinko tak sama?" zavolal přes cestu k malé ženě a přitom vykouzlil na své tváři další z řady ohyzdných, oplzlých a pro někoho i silně nemravných úsměvů-možná že Kelian měl určitou sílu a jeho mozek dokonce dokázal víc než obstojně myslet, ale jeho obličej se vyrovnal asi stejně jeho duši.
Samá vráska, jizva jak od meče tak od epidemie neštovic která zavládla před třinacti lety v jeho rodném kraji.

"Ale nic, jen tak svítím na cestu." odvětila klidně ženština a netušila že i na tu dálku začíná její tělo, vytvářet v Kelianově zvrhlé mysli nanejvýš zajímavé scenérie.
Za pár sekund vytáhla luk a střelila dole běžícího banditu. " A taky hlídám." usmála se a dále pozorovala cestu.
Kelian, se už už chystal sejít dolů, a dojít až za ní s nabídkou pomoci a útěchy... ale v tu chvíli se z bran Alicie vyřtil mladík-alespon Kelian ho tipovla na mladíka.
" Brej večír slečno." pozdravil dotyčný Kelianovu potencionální oběť na skále a začal s ní zaplétat nitky rozhovoru.
To Keliana začalo štvát, silně štvát.
" Hej ty! " zařval z útesu a chytil se již ze zvyku jílce meče.
" Co chceš?" Optal se drze mladík a nevšímal si šílených očí které už v tu dobu vypočítávaly místo, kde by nejlépe mohl dopadnout meč.
" Co chci?! Vypadni vodsud ty nádhero!! Sem tu s paninkou vedl pěkný rozhovor dokud si nepřišel ty bastarde!"
"Ale jdi ty." Otočil se nově příchozí a pokračoval v hovoru v Kelianově mysli to vřelo, stejně jako před třinácti lety, tehdy na to ale doplatili jeho přátelé...
Přemýšlel jak zakročit aniž by tím vzbudil příliš velkou pozornost stráží, když tu se na cestě objevil i nějaký trpoš.
" Sakra, slečinko! Neobtěžuje vás ten syn psí matky a obřího otce?!" zařval nechopen vymyslet nic lepšího, v jeho očích začal trpoš představovat další hrozbu, která by mu mohla uškodit jinak než psychicky....

" Ty pojd sem bastarde!" trpoš se začal škrábat na vrch útesu, " NE ty!! ten druhej ! Ten cervenej parchant!"
" Já ti dám parchanta!" řekl podrážděně jeho úhlavní sok a vytáhl dvě divné zbraně... už je někdše viděl ale jména neznal.
" Sakra ty jdi trpoši! S tebou účty nemám!" začal řvát z metrové vzdálensoti na trpaslíka, který svíral sekeru.
" No, tenhle tu je muj kámoš, ač je trochu na hlavu. Takže tu zůstanu."
"Říkám ti vypadni vod sud nebo dostaneš i ty řádnou nálož!" tvář která byla šeredná byla teď ještě odpornější...
" Ne, neodejdu... citím že máš v sobě zlo, a tak tě nenechám jen tak napadnout mého přítele."
" Jak chcete!" zařval a jeho ústa vypustili magické formule... tu chvíli se z něho stal vzduch- pro očí svých oponentů.
Viděl jak ho všude hledají, pokřikují na sebe a nadávají na něj... usmál se... dalších pár slov a jeho tělo bylo obklopeno magickými aurami a jeho svaly posíleny.
Rozběhl se k trpaslíkovi, který stál na místě a nejspíš si myslel že je klid... rána, která dopadla tvrdě na nárameník téměř nezacloumala trpasličím tělem, a jeho protivní kse otočil aby mu vzdoroval tváří v tvář, další útoky a další úskoky, trpaslík prorzil obranou a zasadil přímou ránu... ta dopadla na kamenný potah brnění, to se prohlo a na zpátek vystříkla kyselina, jenž se začala trpošovi prožírat skrz brnění na tělo.
Mnich, který se identifikoval rychlými pohyby a těmi podivnými zbraněmi se vrhl taky do boje.
Pár krytů a odseků a mnich si užil taky své bolesti, kterou mu Kelian chtěl způsobit..
Trpaslík se znovu vzmohl pod pomocí mnichova kouzla, to mu na chvíli zcelilo rány, ale ne dost aby odolal další ráně Kelianova meče, dychtícího po krvi.
Trpaslík padnul na zem a již nejevil známky pohybu. "Teď ty!" zařval Kelian a ukázal hrotem meče na mnicha, ten se postavil, silně krvácejíc do střehu a stiskl pevně své dvě zbraně.
Rána za ránou dopadaly na sebe útoky obou mužů, ale Kelian dokázal všem ranám uhnout, a nebo mu nic nezpůsobili... meč prosvištěl nočním vzduchem a rozřízl mnichovo hrdlo. Ten, s bublající krvý na krku padl k zemi, nedaleko od trpaslíka a jeho krev třísnila trávu vedle cesty.


Teď, když bylo po všem se Kelian rozhlédl po mrtvých... ušklíbl se ale zároveň ho zamrazilo. Ze mostem, vedoucí do města stály stráže, nechtěl aby ho tu načapali se zkrvaveným mečem. A tak se rozběhl do lesa, doufaje že se nidko nedoví, kdo pobil dva dobrodruhy na rudě cestě.

Příspěvek upravil Gobbo: 16.08.2005 14:41

[Gobbo]

Kelian seděl pod skalním převisem poblíž doupěte v němž si obři zřídili trvalé bydliště a přemýšlel. Znovu se mu v hlavě honil inciden, který se odehrál před pár hodinami.
Meč držel za jílec zabodnutý v zemi a se zamračeným obličejem hleděl do hlubin lesa, zavřel pomalu oči, vyčerpán a doufal že unikne světu který se - podle něj - musel spřáhnout proti němu.
Tentokrát mu před očima vyvstali obrázky z minulosti, z minulosti která se odehrála před třinácti lety...

Horké slunce ozařovalo tou dobou každičký kout Seilanu, město v této roční době kypělo životem, barvami a hlavně zlaťáky.
Není divu, když se sem právě v těchto horkých dnech sjížděli snad obchodníci ze všech možných koutů, aby poslali své zboží po moři a nebo ho prodali na přístavních trzích města.
Všude na hradbách se proti jasnému slunci třepetali kokordy v barvách trpasličího klanu Fal'Thor, kteří měli město ve správě-jakožto neutrální národ.
Hostince byly přeplněny obchodníký s vlnou, kožešinami, zbraněmi, šperky... byly tu elfové, hobiti, lidé, trpaslíci... všichni kdo si chtěli něco koupit či si jen užít prostých radostí které se tu dnes vyskytly.

"Můžu jít ven matko Silothy?" zeptal se s posmušilým výrazem Kelian a netrpělivě čekal odpověď, když viděl jak jiná děcka pobíhají po ulicích a dovádějí mezi dospělími.
Žena, vrchní kněžka Azuny a správkyně sirotčince "Zubatá bába" si ho prohlídla s odporem a opovržením, nebylo tajemstvím totiž že lidské kněžky Azuny nenáviděli míšence.
" Jo, vypadni... ať už si venku." řekla stroze a otočila se na podpatku a zmizela z pokoje.

Kelian vyběhl ve své staré, roztrhané košili a ušpiněných kalhotech ven a hned běžel najít Giriho, Liron a Steba.
Našel je-jak předpokládal- u doků jak lenoší na jednom ze starých zničených vozů, když se k nim více přiblížil bodlo ho u srdce.
Liron se více, než kamarádsky opírala hlavou Girimu o krk a něco přitom říkala s milým úsměvem.
Steb se vynořil zpoza káry, a jako první z trojice zaregistroval příchazejícího Keliana, hned se k němu rozeběhl a s úsměvem na rtech ho bouchl po rameni.
" To je dost že deš chlape! Grizelda má zase kořeněný koláče, co říkáš na trochu dlabance?" řekl Steb a významě zdvihl obočí.
" Jasně proč ne." zazubil se Kelian a nakrčil čelo, jak už měl ve zvyku, tím mu vystoupli jeho vrásky, které na dvanáct let byly dost hluboké.

Kelian, neznal své rodiče, jediné co mu řekli bylo že jeho matka byla elfka a otec nejspíš nějaký pobuda z přístavu, který jeho matku znásilnil během Azunina svátku.
Možná že byl Kelian míšencem ženy a elfa, ale to co zdědil nebylo zrovna vždy to nejlepší, tvář měl mastnou, v obličeji jizvy od neštovic a vrásky, podle všech lidských meřítek byl škaredý, ale po elfské stránce dostal poměrně veliké nadání pro myšlení a logické uvažování.

Když pak běželi od stánku s pečivem, v rukou každý po dvou koláčích smáli sen a celé kolo, jak se babka nemohla hnout od stánku aby jí další uličníci nerozkradli živobytí.
Doběhli až k Azunině chrámu, kde se v jeho zahradách ukryly u jedné z fontán a pojídali koláče a bavili se o všem možném, o tom co prožili, o tom co prožijou a o tom co by chtěli prožít.
První z nich se zvedl Steb. "No bando, já poběžím, otec mě už tak dost seřeže!" zasmál se a zmizel mezi domy které se tyčili na zahradami.
Po té se začal zvedat i Giri s Liron, Kelian jen seděl na zemi v puse nespolknutý koláč a hleděl na dvojici jak tisknouce se k sobě odchází pryč. "Tak zdar Keli! A zejtra jako obvykle!" zazubil se na něj Giri a dal ruku kolem Lorinina pasu.
" Jaje." zahuhlal Kelian s pusou plnou koláče. Liron na něj mávla a pak zmizela společně s Girim stejně jako předtím Steb v uličkách.

Musela být alespoň půlnoc, když se Kelian dostal zpět do sirotčince, chtěl otevřít dveře, ale ty už byly zamčené.
Zabouchal tedy, modle se aby mu otevřel někdo z jeho dětských kumpánu. Ovšem pomalé otevření dveří, dlouhá sukně, opovržlivý pohled a kratký bič mu jasně říkali že nikdo se dnes netoulal po chodbách sirotčince.

Když večer ulehal do postele, myslel jen na Liron, sic byla o tři roky starší, líbila se mu, nedokazál od ní odpoutat své myšlenky ani dvě hodiny po té co ho matka Silothy poslala se zpráskanými zády do pokoje.
Nakonec únava z dne zvítězila a Kelian začal mírně chrápat.

Kokrhání kohouta dávalo najevo že už přišlo ráno a tak Keli vyskočil z postele, dneska byl druhý den v týdnu a to mohli všechny děti jít ven svévolně.
Dnešní den se ale ani trochu nepodobal tomu včerejšímu, obchodníci i jejich stánky byly schované, před deštěm který dnes vládl nad městem a neúprosně kropil všechny a všechno co se ocitlo venku.
Keli přišel zase k vozu, pod provizorní plachtou z pytloviny tam už byl Steb, posunul se aby se Keli mohl vyhoupnout vedle něj.
Chvíli seděli jen tak mlčky pod plachtovým a sledovali okolí, ale dnes zde nebylo nic zajímavého, každý kdo mohl se raději před vydatným deštěm schoval kde mohl.
" Kde je Giri a Liron?" zeptal se Kelian a párkrát popotáhl nosem-náznak přicházejícího nachlazení.
Steb jen pokrčil rameny. "Nevím, říkal něco o tom že musí s otcem do lesa kvůli nějaké škodné či co."
Kelian se s vysvětlením smířil, vždyť Giriho otec byl lesník a tak na tom nebylo nic divného-až na to že šli do lesa v takovouhle dobu.

Odpoledne se rozjasnilo a oba dva chlapci konečně seskočili z vozu.
"Zajdem ke Girimu domů, jestli se už nevrátil?" zeptal se Keli a podíval se na Steba... ten jen pokojně pokýval hlavou.
Giriho dům stál v "horním městě" části která byla od přístavu nejdál.
Zaklepaly, a po chvíli jim přišla otevřít starší žena s laskavou tváří. "A ahoj hoši, jdete za Girim?"
"Ano paní." řekli chlapci současně.
" No , on před chvílí odešel, zrovan jak přestalo pršet... šel prý do lesa se podívat po stopách zvěře. Další hřejivý ůsměv.
" Tak to jo děkujem..." řekl Steb a už se chystali odejít. "Nedáte si trochu sýra? Je čerstvý." zeptala se jich žena, oba dva mladíci jen zavrtěli hlavami ale poděkovali za nabídku a vydali se k lesu.

"Víš jak jsou lesy velké? Tady ho nemáme šanci najít." řekl rezignovaně Steb, ale Keli šel dál, jistým krokem, ač nevěděl kam jít.
Bloudili lesem snad hodiny, když se Steb zastavil.... "Hele víš co? Kašlu na to, když za náma nepříšel a šel si hledat nějaký králiky tak ať si je hledá, mě je ukradenej." rozhodil rukama a posadil se do stínu statného dubu.
" No, tak ja to ještě zkusím dál a pak se kdyžtak taky vrátím." řekl taktéž již unavený Kelian a začal se škrábat na strmou stráň.

Když se dostal na vrchol, naskytl se mu pohled na něco co ho překvapilo jako náhlá rána do žaludku.
Giri a Liron spolu seděli u malé tůňky, zapleteni jeden do druhého spojeni ústy.
Nemohli ho vidět, a on se mohl klidně otočit, vrátit se ke Stebovi a začít se sám litovat, že to není on kdo tam sedí.
Ale něco v jeho hlavě ho přimělo se neohroženým krokem k dovjici.
Když stanul nad nimi a jeho stín dopadl na jejich tváře zarazili se a prudce vzhlédli, v Giriho tváři se zračilo nechápání a zlost a v Lironině zase jen nedočkavost pokračovat v tom co měli s Girim načato.
"Keli, co chceš?" zeptal se nevrle Giri a stoupl si proti nevítanému návštěvníkovi.
" Liron, já... já... teda ty se mě líbíš! Určitě víc než tomuhle tady! Tomu zrádci! Nechceš jít teď se mnou?" vyhrkl ze sebe Keli a začal rudnout, to co řekl bylo dost zmatené.
" CO to plácáš za kraviny?!" vykřikl teď už rozhořčený Giri. " Co si myslíš prcku?!" převyšoval Keliho minimálně o dvě stopy.
" Jako že se bude tahat s nějakým šeredou jako seš ty?! To si myslíš? Seš k smíchu Keliane! A teď padej!"
"Ale..." začal Keli, ale v tu chvíli už ležel na zemi, v ústeh pachuť krve a hvězdičky před očima.
" Opravdu Keli, si trapnej... radši jdi." řekla Liron, ale na její tváři nebylo vidět nenávisti, zloby, jen znudění které Keliana bolelo víc než rána, kterou mu Giri zasadil...
" A víš ty co?! Aby sis náhodou nemyslel že tohle byla jen sranda... " řekl Giri a začal do ležícího chlapce kopat a mlátit.
Kelian byl brzo od šrámů a jeho obličej byl poryt krví.
Zatímco se snažil vstát zahlédl dvojici jak odchází mezi stromy hlouběji do lesa... v této chvíli se v Kelianovi něco změnilo, veškěré urážky které trpěl v sirotčinci se přidali k nakládačce kterou teď dostal a k dalším urážkám a ponižování. Vše se v něm nahromadilo jak pára- a najednou výbuch, jeho mozek povolil a již neovládal Kelianovo tělo.
Ten nebo to? Se rozběhlo za dvojicí a bylo mu jedno že větve keřů mu drásají tvář, že pavučiny mu překrávají obličej... viděl je, byly pár sáhu před ním v tu chvíli se rozhlédl po zemi... popadl kámen velký jako dvě dlaně a přiskočil ke Girimu, ten se stačil jen hvízdavě nadechnout a kámen ho udeřil do obličeje, Kelian cítil jak kost dutě praskla a tělo se složilo k zemi... ohlédl se, viděl jak Liron zběsile prchá pryč a při tom vříská jak jen může... úšklebek a pak ruka prudce vrhla kamenem za dívkou, kám jí zasáhl záda, ale ona pokračovala, věděla že běh který běží... je běh o život.
Kelian se rozeběhl za ní, byl rychlejší než, ona a když viděl že vzdálenost mezi nimi se zkracuje, věděl že nit jejího života je u konce.
Skočil po ní, ztrhl jí k zemi a začal rdousit, začlaho nechty škrábat přes obličej a plitvat do tváře, nevšímal si ani jednoho... když zjsitil že jeho stisk nestačí aby ukončil její existenci sáhl v okolí po čemkoliv co ylo dost tvrdé... našel ulomenou větev, která jen dvakrát udeřila do hlavy dívky a ta se přestala bránit.

Vstal, hledě na krev kterou měl na obličeji, na mrtvou Liron a na Giriho, a začal ho zaplavovat chlad... mozek konečně začal pracovat a začal si uvědomovat co udělal... měl strach, ale naštěstí(?) věděl co udělat, vrátí se s klidem zpět do města, a když se ho někdo bude ptát, řekne že šli do lesa a víc že neví...

"Keli?!" křikl z kopce deset sáhů od něj Steb. "Co se stalo?" nevěřicně pozoroval obě nehybná těla a pohmožděného Keliana... a v očích se mu začalo rozjasňovat... zavrtěl hlavou a s nedůvěrou začal ustupovat dál až se nakonec otočil a rozběhl se...
Keli, ho sledoval a v hlavě si třídil myšlenky... pokud chce aby si lidé z města mysleli, že se Giri a Liron ztratili v lese, nesmí se Steb dostat do města... tento fakt utvrdila i větev kterou pevně stiskl v ruce a rozeběhl se za prchajícím hochem......

S trhnutím se probudil... spocený, křečovitě svíraje meč se opřel o skálu, les byl zahalen tmou, havěť si už na jehotěla chtěl udělat hnízdo a tak vstal... a vydal se na západ od města, se snahou dostat vychrtlé vlky vzpomínek ze své hlavy...

[Gobbo]

Kelian se držel těsně u skalnaté zdi, neustále zírajíc nad sebe-stačilo málo, a celá skála, která se nad ním tyčila dobrých sto stop by se zřítila přímo na jeho hlavu.
Opatrně obešel kámen, který blokoval jím vytyčenou cestu a chtěl udělat další krok, v tu chvíli se však spustil sesuv kamenů.
Otevřel pomalu oči, to málo kamení které spadlo, narazilo většinou jen do jeho pancíře a nebo spadlo úplně mimo. Rychle vstal, nečekal na další sesuv a opustil, tuhle smrtonostnou stezku.

Přešel most a před ním začala z mlhy vystupovat-stejná jako když tu byl naposledy, jen se svými přáteli, bývalá, dnes opuštěná, chátrající rebelská pevnost.
Zastal na konci mostu a hleděl na masivní bránu.

Tohle jen tak rozbít jistě nešlo.

Prolétlo mu hlavou a začal šlapat kamenné schody, vedoucí ke vchodu.
Došel k bráně, klíč neměl, ale nezoufal.... přesně věděl kam jít, ne nadarmo obcházel při minulé návštěvě hradby.
Šel jen pár minut než našel to co hledal, malá díra přímo u kořené hradeb, pravděpodobně rozkradená, podle tvaru díry, kamenné kvádry byly neporušené.

Tady se musela použít magie.

Došlo mu, když viděl že se hradby nikterak neprohnuly, či nesesunuli, když byla jejich struktura takto narušena.
Prošel dírou a jeho pohled prolítl po hrsce domů a obydlí, stojící uprostřed pevnosti.
Střechy většiny domů byly rozbořené, zdi oprýskané a okna někdy vysklená, zamířil okolo domů k dalším schodům vedoucím na skály, čnící nad vesničkou.
Prošel kamenný most-skalní převis, vedoucí k citadele na vrchu skal.

Otevřel dveře, které nebyly nijak jištěny, a prošel starou zaprášenou chodbou do audienční síně, nebo alespoň tak si ji pojmenoval.

Jeden dlouhý stůl s lavicemi, židlema a velkým trůnem v čele, podél zdí stály staré zbroje, zanesené prachem a pokryty starými pavučinami.
Na zdech visely obrazy, zachycující jistě bývalé osazenstvo pevnosti-rebely.
Díval se dlouho na tyto plátna a prohlížel si podrobně všechny, jenž tam viděl-rozpoznal tam i Rana Cernoboga, dnes známého jako Thana de Mordneyho.
Rozpoznal i malou hobitku, či gnomku... nevěděl, malíř v těchto ohledech moc přesný nebyl, byla malá, fialové oblečení, culík.
A pak, byla tam žena, která v ruce třímala hůl na jejímž konci byla nasazena lebka, ta žena ho zaujala a ne proto že měla hůl s nějakými ostatky, ale jak se tvářila-znal ten pohled, pohled chtíče, bažící po moci.
Sledoval ji určitě déle než kteréhkoliv jiného z obrazu, postoj kterým stála naznačoval že během malby svého portrétu byla před svým triumfem, ať to bylo cokoliv vehnalo ji to do jejího obličeje výraz někoho, kdo skolil zlatého draka.
Jaká škoda že jméno jak autora, tak předlohy byly seškrábány, ať už hmyzem, nebo nějakým neposedou co neměl zrovna nic lepšího na práci.
Nechal tedy obraz tam kde je a odešel hledat knihovnu, ostatně... kvůli ní sem taky přišel.

[Gobbo]

Procházel staré knihy, které se bez užitku povalovaly na policích všude po hradě a hledal jakkékoliv zmínky o kamenech, které mu tolik pomátly mysl.
Vytáhl svazek, který se ukrýval na kraji regálu a současně s ním vypadla kniha, ručně vázaná.
Ihned zapoměl na svazek který si vybral a otevřel tento podivný spis-písmo bylo úhledné, a uspořádané-dotyčný jistě nebyl nějaký nevzdělanec.
Nejdříve si myslel že narazil na další druh starého záznamu, jako v knihovně bardů-spletl se.
Uvnitř této knihy, našel paměti jakési ženy-poznal to podle toho v jaké osobě byla kniha psaná, listoval jí, občas na střed, pak na začátek a na konec. Chtěl zjisti a pojmout vše co bylo v té knize, ale to nešlo, až příliš mnoho věcí tam bylo, keré chtěl znát podrobněji. A tak nalistoval první stranu.
Vypadá to, že kniha je slepena a poskládáná z různých částí, někdy je tam vsazen pergamen, jindy je to starý papír, jako by majitelka toho deníku nepsala přímo do knihy, ale postupně na různé části zvlášť.

Dočetl první zprávu, a oči se mu rozšířili, Sylvanas Deathhand-tak se jmenovala autorka, psala o něčem, o čem Kelian věděl že je nemožné, však tuto možnost studoval a všichni koho se ptal, mu tuto myšlenku vyvraceli.
Sylvanas Deathhand, se chtěla stát.....lichem.
Četl dál, hltal každý popis, každou zprávu kterou sem Deathhand zanesla, kniha nakonec nebyla tak dlouhá jak se zdála.
Odložil ji aby se pohodlně opřel do zaprášeného křesla.

Nemohla... to, nejde... né....

Vrtěl hlavou, podle knihy se přeměna vydařila, co víc, dala jí plnou moc jakou má jen největší z lichů.
Opatrně znovu zvedl knihu, jakoby se bál aby ho síla-kterou Sylvanas musel vládnout, nezničila. Prohlédl si znovu zprávy a zápisky, a znovu nechtěl věřit. To prostě není možné... není...

Hmm... možná je způsob jak si toto ověřit. Jak že se jmenoval? Mortis že? Ano, toto jméno bylo zmíněné i při mém prvním pobytu zde.

Byl už večer, teplý večer takže ani nemusel mít plášť. Sundal jej tedy a nechal spadnout na zem, stál před ocelovými, zrezlými dveřmi krypty.
Vešel dovnitř-dveře dlouho páčení nevydrželi. Rozhlehla se před ním místnost se sloupi, mnoho sloupů

Jistě Mortisovo dílo

Prošel prvními dveřmi, které uviděl, chodba ho vedla do sídla jednoho z největších mágů Demony...

Zdejší místnosti byly již schátralé, snad víc než celá pevnsot dohromady, ale přesto zde nacházel náznaky toho, že zde někdo žil.
Když konečně zastal v místech, kde se Mortis pohyboval tak chvíli čekal, nechtěl se nechat překvapit nějakým starým mechanismem, který by tu byl připraven pro nevítané návštěvníky a tak sledoval podrobně zem po níž kráčel, sledoval stěny a strop, došel až k trůnu uprostřed místnosti.
Přejel po něm rukou, aby cítil brnní zbytkové Mortisovy magie, která se jako pot vsákla do trůnu a teď v něm zůstávala, jako odkaz nekromantových časů.
Neodvážil se na něj sednout.... ne teď, místo toho bloudil touto zvláštní pracovnou a hledal cokoliv co by mu pomohlo v jeho pátrání.
Našel to, tlustá-v zčernalé lidské kůži vázaná kniha.
Našel tam podrobné popisy rituálu, obřadů, praktit a kouzel, na která Mortis přišel a která dokázal zvládnout.

"Nesmrtelnost Lichů"

Byl název jedné z kapitol, bohužel, nepopisoval podrobný obřad nýbrž konkrétní případ Sylvanas Deathhand.
Oči mu rychle tančili po papíru a stránky se obracely čím dál, tím rychleji.

Dokázala... hlesl tiše zvládla něco, co jiní nemohou dokázat, ne dnes, ne jindy. jeho slova byla naplněna zvláštním druhem fanatismu, snad to vyvolala euforie z toho že on měl pravdu, když tvrdil že je tato proměna možná, snad šílenství které se znovu uchopilo jeho mysly.
V hlavě se mu rodil plán, větší než před příchodem do pevnosti.

Získá kameny moci, ať už bude cena jakkákoliv, on je získá a nejen je, chce další mocné předměty, z kterých by mohl využít jejich síly.
A v tom si uvědomil, kdo je žena na obrazu v citadele, už věděl proč měla tak vítězný výraz-ano už to věděl, a zamyslel se nad její holí.

Kameny opravdu nebudou jediné předměty, které my pomohou nastolit nový řád.

Přijde doba kdy i on dokáže spoutat dostatek sil a s hrdostí se usadí na toto křeslo, a nad jeho hlavou bude bdít ochraná ruka, té, která dokázala to co nikdo jiný.
Ruka nemrtvá bohyně Sylvanas.

[Gobbo]

Házel své svěci do batohu a do torny s kvapnou rychlostí někoho, kdo chtěl být už dávno na cestě.
Jedna po druhé končili věci na dně cestovního vaku, který si připravil-kus voskovaného sýru, jablka, chléb, lano, nějaké léčící prostředky včetně plátěných onuzí, pochodeň a pak knihu kvůli které tohle všechno.

Když ji poprvé před čtrnácti dny otevřel, myslel si že je to jedna z těch které řeknou: "Ano, ano, slýchá se o tom."
Ale spletl se, tato kniha říkala že opravdu dotyčná věc existuje, ale jestli mluví pravdu, to už potvrdit nemohl byla jediná možnost-jít a pokusit se jí najít.

Hůl, Sylvanas Deathhand-prvého liche zrozeného přeměnou a ne chátráním starých nekromantických kostí, je stále na tomto světě, ačkoliv jen málokdo ví, kde je ukryta. Ale ti jenž napsali tuto knihu, kterou čteš zvědavče, ti vědí kde se skrývá.
Pro případ že by ruka padla do nepovolaných rukou, to však nehodláme sdělit přímo..

Tam kam slunce nezasvítí,
tam kde city nejsou.
Tam kde jen nenávsit sedí,
tam kde se duše pasou.

Snad severní pustiny,
místo kde úkryt je?
A co třeba dno krypty,
nepovíme co tě zabije.

Hledej, zkoumej a snaž se,
příliš snadné bysto měl.
Se silami jinými svaž se,
to aby si opět vyšel ven.

Neotálej tedy, šílenče,
či mám ti říkat hrdino?
Vydej se tam kde krev poteče.
A nedávej ji lacino.

Naposledy prohlédl verše a i pro něj nejdůležitější část spisu a hned poté přehodil vak přes rameno. Otočil se ke vchodu, a hodlal již vyjít ze dveří této zchátralé budovy-která představovala pro něj a jeho spolubojovníky jediný, chabý úkryt v těchto dobách, když za sebou uslyšel kroky.

"Kam jako že jdeš Keli?" zeptal se půldrak a na tváři měl úšklebek.
" Do toho ti nic není Zeke, teď mě neotravuj." řekl ledově Kelian a očima, které nemohli trpět odpor se zadíval na Zekeho, ten si ho nevšímal.
"No, někam se chystáš, a já bych rád věděl kam, každou chvíli můžeme zase vyrazit a jeslti tu nebudeš..."
"Vše zvládnete i beze mě. Kdyby se ostatní ptali do týdne jsem zpět." odsekl Keli a už se chystal překročit práh, když ho Zeke znovu zastavil.
" Hm taky, nemám co dělat, a na nějaký další akce teď nemůžem, okolí se hemží rádoby hrdinama co chtějí naše hlavy, kdyby jich alespoň nebylo tolik." v Zekeho hlase byla slyšet zloba, ale pokračoval.
" Půjdu s tebou." řekl nakonec a podíval se ostře na bílovlasého Keliana, kterému oči také zrovna nesršely radostí.
" Něco ti povím Zeke, nemám..."

Se silami jinými svaž se,
to aby si opět vyšel ven.

"...nemám čas, takže se sbal co nejrychleji, dávám ti pět minut, pak odcházím bez tebe, počkám na rozcestí."

O hodinu později, se dvě postavy, jedna silnější a vyšší než druhá, vydali po cestě-kam? To nejspíš ani sami netušili...

[Gobbo]

Jeho oční víčka se třásly, když se zavřeýma očima se soustředil na mysl malého draka, který mu posluhoval jakožto špeh a návnada.
Viděl jeho očima, prolétal ulicemi Alicie a soustředil se na každičký pohyb, který by mohl být důležitý, nenašel toho koho hledal... Moradinova kněze, jak on sám se zve, ale našel ženu drobného vzrůstu, její tvář prozrazovala jen klid, radost a snahu pomáhat.

Výtečné, zrovna takovou potřebujem...

Drak s Kelianovou myslí dolétl k té ženě a když se přiblížil na pár stop rozeznal ji. Klerička Ter, několikrát jim pomohla, ať vědomě či ne...

Na tom teď nesejde...

Jako drak k ní promluvil, věděl že pokud chce aby se plán zdařil, jsou pouze jen některé struny na které je třeba udeřit aby vznikla melodie kterou chce.
A nemýlil se, ve snaze pomoci nebohé ženě v nouzi vydala se Ter v doprovodu dvou trpaslíku na cestu k jezeru Mintarn, aniž by tušila že nitka její života se nebezpečně napíná.


Kelian otevřel oči, Jason se krčil shovaný za kusem skály a Zeke za kopce nedaleko od nich, on sám stál po kolena v malém potoku zády se opíraje o balvan. " Připravte se, za chvíli jsou tady.... nedělejte nic dokud neřeknu."
On sám sevřel pevněji meč i štít a čekal... netrvalo to orpavdu dlouho, do deseti minut se přihnala Ter v doprovodu trpaslíků.
Kelian vystoupil z úkrytu. " Kampak, kampak." nesl se jeho chladný hlas ke skupině, která zostražitěla a začala se ozhlížet okolo, nic ale nemohla vidět, dokud Kelian nechtěl.

" Jak průhlední, jsem rád že ste nevyvrátili mou doměnku o vaší naivitě. Nepřipraveni, žádné kouzlo které by vás byť sebemíň chránilo, se vydáte do končin, které patří nám."

Jeden z trpasláíku hlesl: "Kelian." ton kterým toto řekl uspokojil Keliana možná víc než ženy, byl to snad strach co slyšel za jinak pevným hlasem?

" Dáváme vám možnost se klidit trpošové, dokud máte čas... ale ty." zahleděl se na Ter ačkoliv věděl že nemůže spatřit jeho pohled. "Ty, zůstaneš." nechal do svého halsu propustit krutsot která v něm dřímala, a doufal že trpaslíci odejdou, nerad by vyvolal bitvu která by mohla zahubit i kleričku.

" Jen přes mojí smrt!" křikl trpoš v železném opanceřování a ochranářky si stoupl před ženu, ta jen zavrtěla hlavou a se stínem obav a odhodlání řekla: " Jen jděte přátelé, pokud si Oliso přeje mou smrt..."
" Pche, smrt." skočil ji do věty Kelian.
" Smrt není za prvé ta nejhorší věc aby si věděla... jsou i mnohem horší, a kdyžř budeš mít smůlu, tak ti to předvedu. Ale jinak, tvá smrt nám teď bude k ničemu... ovšem budeš li to chtít." úsměv který vykouzlil na své škaredé tváři dával tušit jeho chladnou krutost. Škoda že jej neviděli.

Trpaslík, nechtěl odejít ani couvnout, Kelian se s ním párat nehodlal " Zeke, ukaž mu že my ze svého cíle neustoupíme."
V tu chvíli se půldrak, pohnul se zvého místa, během málo vteřín byl u trpaslík a obouručním mečem ho přetáhl přes železnou přilbu. Zadunělo to a trpaslík spadl k zemi, zachrhlal a zpod přilby vytekla krev.
Zvedl se s nadávkami a nejspíš bojovně pozoroval útočníka.
" Táhněte trpošové už ztrácím trpělivost, počítám do tří, pak dojdete konci." řekl opět bez známek emocí Kelian a začal pomaluorpavdu pomalu počítat.
" Tři." řekl a Zeke rychle prohnal obouruční meč trpaslíkem, našel jeho nechráněné místo, kde se nikterak nepřekrývají panciře z brnění a tam zaútočil.
Druhý trpaslík ustoupil z dosahu meče a obešel Ter, Kelian a jeho druzi si mysleli že už hodlá odejít, namísto toho se ve vzduchu shromáždila čistá energie života, a nasákla se jak voda do houby, do těla mrtvého trpaslíka. Ten se postaivl na nohy a značně se třásl po tom co byl napůl v říši mrtvých.

" Teď padejte!" zařval Zeke a trpaslíci pochopili že zde již nic nezmohou, a tak i na naléhání kněžky zmizela někde na pláních Mintarnu.


Kelian postával s Ter ve starém opuštěném špajzlu a pozoroval její auru, která kolem jí sálala jak oheň z kovářské výhně.
V její tváři nebylo strachu, jen němé odhodlání nepodlehnout, musel se sám pro sebe ušklíbnout.

Pokud budu mít dostatek času, tahle maska odporu bude vystřídána hrůzou a šílenstvím...

Otevřel těžkou v rudé kůži vázanou knihu a četl jakýsi odstavec... " Náhled do snů a vizí druhých."
Doufal totiž že když bude jednou zvládat praktiky této knihy, dopomůže mu to k získání sil, které vlastní a poutá jen málokdo.
A právě vidět sny jiných, či vize a tak se dostat blíže k něčemu co by mohlo být důležité pro tento kraj.

Zavřel knihu, a podal ji Ghůlovy, ten ji téměř inteligentně přijal a sevřel na starých vyschlých prsou. Kelian přistoupil k Ter a hrubě jí chytil za tváře, palcema přitom stáhl její spodní víčka aby tak celé oči této ženy a ukazováčkem jí silně zatlačil na spánek.
Nevšímal si grimas které Ter vydávala pod jeho doteky, ani syknutí bolesti které z ní vyšlo, on měl teď jiný cíl.
" Drema visidom furet." pronesl chraplavě v nekromantském jazyce, a poslal svou tichou motlitbu Sylvanas aby se mu dařilo.
Avšak, ačkoliv se silně soustředil nedokázal proniknout psychickou bariérou tohoto stvoření, což ho rozčílilo.
Ale hned v zápětí se mu v mysli rozjasnilo nad tímto problémem... nekromancie-magie krve.
Vytáhl malý bronzový nůž, a oplzle se usmál na kleričku.

" Myslím, že trocha krve z tvého těla dokáže odstranit bariéry které sis vytvořila v mozku." řekl jakoby šlo o to jaké bylo dneska počasí a přistoupil blíž, v tu chvíli se ale rozeřely dveře a Zeke napochodoval do místnosti.
Malá konverzace mezi Kelianem a Zekem způsobila že Keli rozhořčeně vypochodoval ze špajzu.

Tlumené údery zvenčí přiměli později Zekeho a Keliana opustit hostinec a jít zjistit co se to děje, vyšly po kamených schodech na hradby a shlédli dolů... tam už se formovala malá armáda, vedena-podle zástavy, ochráncem známou jako Li'lith.
A Keliana zaplavila vlna radosti, když viděl jak nervozně postávají před bránou a křičí na obyvatele vně pevnosti.

[Gobbo]

Nejen mírná slova padaly při hádce před pevností, Lania a její lidé stáli na hradbách, držíce kleričku Ter s připravenym nožem u krku.
Pod hradbami již nebylo jen pár lidí, vypadalo to jako by sem přišla celá Alicie, Maclier stál v čele a snažil se dohodnout propuštění jednoho z jeho ochránců.
Kelian se sám pro sebe zasmál, když si pomyslel že právě před pár hodinami byla Ter pasována za ochránce, a právě teď je držena v zajetí.

"Padesát měčců Macliere, nebo si to tady paninka odskáče!" zakřičel Jason zpoza cimbuří a přitlačil nožem na na hrdlo.
" Zkřiv ji jen vlásek a havrani roztahají tvé vnitřnosti po celém širém okolí!" zaburácel Lord a jeho rysy byly teď tvrdé a rozhněvané.

"Nemáte mezi sebou jediného odvážného?! Navrhuji vám řešení, které ušetří obě strany krveprolití! Tak jako za starých časů, rozhodnou o osudu obou stran její šampioni v zápase!" hulákal dál Maclier, a vystřel se do uvolněnějšího pozoru.

"Nevěřil bych jim." řekl tiše Kelian Zekemu a pozoroval davy pod opevněním, jak se připravují na případný střet.
" Dobrá, tedy... dva nejlepší rozhodnou. Ale ne vždy tomu tak bude Macliere." řekla Lania a její hals se nesl na skalisky a propastí, která se táhla pod pevností.
Kelian rychle secupital po schodech a postavil se za Laniu, vedle něj kráčel Zeke-společně ji vytvořili malý kordon.
Lania, ještě před opuštěním zdí pevnosti na sebe upoutala magické bariery a aury, které jí měli za ůkol chránit, Kelian si také neopustil pár malých prostých kouzel.
Vyšly z bran a hleděli a na masy Alicijských, kteří teď už vypadaly nebezpečněji, než z vrcholu hradeb.
Ašak Keli nervozní nebyl, věděl že totiž že nic neudělají dokud Jason nahoře v pevnsoti drží Ter a kudlu má u jejího krku.
Viděl na zemi u schodů zaklínačku, Anarewien se snad jmenovala? Už neví, a bylo m uto fuk... ležela a nejevila známky pohybu, už teď nad ní klečeli léčitelé a snažili se zhojit její rány.
Kelianovi v mysli proletěl okamžik kdy tuto namyšlenou ženskou poslal k zemi.

Stál na cimbuří a Lord se snažil nejdříve pod pohrůžkou síly dostat od Lanii Ter zpět, a tahle zaklínačka si bezstarostně metala kouzla proti pevným vratům pevnostní brány.
Kelian ji varoval že pokud toho nenechá dopadne zle... nenechala, v tu chvíli kdy z jejích rukou vyšlehla další žhavá koule a narazila do masivních vrat natáhl Keli ruce. Rychlá myšlenka na tu ženu a pak jen vyřknutí magické formule.

" Ortano, for digjamar. "

Pronesl tak nahlas aby to slyšeli ti pod hradbami a z jeho ruk vyšlehly modré energetické výboje, rozlétli se na všechny strany od něj a mohlo to vypadat že odlétnou do noční tmy, ale ne.
Kelian vnímal jen svůj cíl, helděl na ní a myšlenky vedly energii uvolněnou z jeho rukou, střely které do teď poletovaly ve vzduchu společně zamířili k jednomu cíli.
Neviděl ji do tváře ale síla střel které jí narazili do hrdla ji odmrštili několik metrů ke schodům, se silně popálenou hrudí.
V tu chvíli se pod ním ozvaly nadávky a obdivná či hrozivá hvízdnutí.

Teď prošel uličkou tovřenou z Li'lith, Macliera, trpaslíků, a jakési další ženské která měla křídla.
Přišli k dřevěnému mostu a Lania se postavila na jeden konec, zatímco její protivník - Li'lith. Na druhý. Když stály tyto bojovnice proti sobě, vyřknul motlitbu k Sylvanas a pak odpočítal čas, který dělil dvojici od střetu, který skončí smrtí jedné z nich.

" Dva... tři!" vykřikl a rychle zaostřil nenávistně do davu s chutí vrhnout několik šikovných kouzel když slyšle poznámky jako "On umí dokonce do tří?! No to se překonal."
Ale pak jeho pohled upoutal boj Lanii a Li'lith.

Lania teď bez milsoti tlačila Li'lith z mostu, pomalu ale jistě se bojovnice v černé zbroji s nazelenalým mečem posouvala k okraji mostu, a Lania na ní stále víc a víc dorážela. Její scimitar ale v drtivé většině případů narazil na štít či na meč její sokyně, a tak nedokázal zasadit mnoho ran... tedy zpočátku.
Lanie se nakonec podařilo pomocí magie a pár šikovných úderů Li'lith silně poranit, ale ta-vědoma si toho že by nemusela vyhrát, kdyby pokračovala s poraněnými končetinami se prosmekla pod úderem Laniina meče a obratně se prohla v pase když jí jasně zářící čepel scimitaru minula hlavu.
Proběhla dál po mostě, přikrčila se jako kočka co se chystá ke skoku a pak od opasku vytáhla flakonek jasné, pruzráčné tekutiny.
Během mžiku ji celou pozřela a rány na pažích, bocích, stehnech se začali zavírat.
Pak odhodila prázdnou lahvičku, která se překutálela přes kraj mostu a spadla do temnot propasti, Li'lith se vystřela a rychle zútočila na Laniu, ta udělala chybu a kryjíce si hlavu scimitarem, nechala odhalený bok, tam dopadla čepel Li'lithina monstrozniho meče a zanechal za sebou velkou rudou skrvnu, z které se pomalu valila krev.
Lania sykla.. ale nepřestávala v boji, ani se nerozhodla pro lečéní pomocí magie, šla dál do útoku, její rána zamířila na hlavu Li'lith, ale ta nejspíš útok čekala, nastavila štít, rychle spadla na kolena čímž se dostala hlavou do úrovni Laniina pasu a bodla.
Lania stihla jen na poslední chvíli stáhnout břicho a vrazit kus štítu do Li'lithina útoku, čímž zabránila nečemu horšímu než pořezání boku.
Po tomto úderu ale už nejspíš Li'lith své štěstí vypotřebovala a Lania ji začala zasévat údery a výpady, Li'lith nejednou nedokázala vykrýt útok kleričky, ta ji zasadila těžké rány na ramenou a krku.
Alicijšťanka už pomalu kolísala, stále však držela zbraň pevně a bojovala.
Pak Li'lith, již vysílená bojem kolísavě a znaveně nasadila štít proti další Laniině ráně ten se protočil, protože již neměla sílu jej pevně držet a nechala tak proniknou scimitar k jejímu tělu, jeho hrot jí rozřízl hrdlo, odkud vystříkla krev, a Li'lith se bez vzdechu či nářku odporoučela k suché zemině, kde zůstala chvíli ležet pod nohami Lanii.

Dohoda mezi ochránci a Laniinima lidma říkala že v případě vítězství bude vyplaceno výkupné padesáti měšců a v případě porážky deset.
Ter byla tedy propuštěna, ačkoliv Kelian nebyl potěšen... ještě plno pokusů mohl zkusit na této ženě, ale nedovolil si porušit dohodu, kdo ví co by se odehrálo, když měli Alicijští přesilu dve ku jedné.
Pozoroval pak jen z vrcholku hradeb jak Alicijští míří po planinách Mintarnu pryč od jejich pevnosti.

Večer, ještě neskončil a on neměl co na práci... procházel chvíli staré rozpadlé domy, chatrče a jurty... až nakonec znovu zabloudil do Mortisovy pracovny, kde znovu vychutnával pocit síly, která z trůnu sálala.
V hlavě se mu rojili myšlenky a uspořádával si v halvě plány, které byly navrženy a které asi brzo budou i uskutečněny, a ledově se usmál, heldíc na starou zaprášenou kostru přibytou na zdi.

Teď, by nás už neměli brát jako pouhé vyvrheli... ale jako sílu se kterou musí počítat

[Ter Leeloo II]

1. Tery odolava Kelianove snaze
2. Jason hlida Tery a je pripraven ihned reagovat
3. Probiha vyjednavani o propusteni vezne

 01_vyslychana_v_zajeti.jpg   281.86K   130 Počet stažení  02_rukojmi.jpg   83.53K   118 Počet stažení  03_vyjednavani.jpg   122.61K   128 Počet stažení

[Gobbo]

Protáčel vinnou sklenku mezi palcem a ukazováčkem a sledoval svého hostitele-Lord Salek, jak si muž říkal byl ve tváři klidný a dalo by se říct že i vznešený, Kelian tedy nechápal jak může snést skrývat se v kanálech jako krysa.

" Takže, mistře Keliane." promluvil Salek a Kelian se ušklíbl nad slovem mistr.
" Jak už jsem vám řekl, pro náš plán je naprosto nezbytné abyste získal kopii té knihy, kterou sem tak lehkovážně dal panu Dumgarovi."
Kelian usrkl vína a pak přikývl mračíce se při tom.
" Jsem si jist že až budete mít knihu, dokážete provést vše tak, abysme byli spokojeni oba dva." mile se usmál a vrhl upřený pohled na Keliho.
" Ano, i když provedení obřadu by mohlo být náročné na mé síly pane Saleku, musím přiznat ža tak vysoký stupeň nekromancie ještě nedokáži praktikovat bez rizik vedlejších účinků." řekl Kelian a znovu usrkl vína.

" Kniha nejen že vás navede jak vše udělat mistře Keliane, ale zároveň vám dodá potřebné suroviny, které by měli ona rizika eliminovat."

" Dobrá, ale pořád není jistota že tu knihu dostanem, ač jsou lichové mocní a inteligentní neradi se baví s takovými jako jsem já."

" Věřím ve vaše schopnosti mistře Keliane." řekl uhlazeně Salek jako by to mluvilo za vše a pak se oba muži rozloučili.

........................................................

Když prošli dlouhou chodbou, a zlikvidovali poslední odpor tupých slouhů rozevřeli dveře, které stály před nimi, jako snad poslední překážka.
Otevřeli je a usoudili že to s tou poslední překážkou přehnali, místnost byla zaplněna mumiema a dalšími tupými nemrtvými.
Probíjeli se skrz masy k vyvýšenému trůnu, kde je-snad s pobavením? Snad se zlobou? Pozoroval lich. Jako dva žhavé uhlíky plály oči v důlkách lebky, které byla zežloutlá stařím.

Poslední z nemrtvých se roztáhl na zemi jak dlouhý tak široký a Kelian se vydal po schodech vzhůru k nemrtvému pánovy, poklekl a sklonil hlavu-dávaje tak na jevo svou pokoru.

" Co zde pohledáváte smrtelníci?!" zaduněl mrtvý hlas a Kelian cítil že ho rudě žhnoucí oči provrtávají skrz na skrz. " Zeke klekni!" sykl na postávájícího půldraka, který neochotně poslechl.

" Přišli jsme, mocný z důvodu... smrti." hlesl Kelian
" Tak to jste tedy pak správně." reagoval Lich a Keli nevěděl zda si to vyložit jako slova přízně čí výhružky.
" Hledáme knihu mocný, knihu která pojednává o životě ve smrti, myslíme-myslím, že jestli ji někdo může mít, pak někdo z mocných lichů."
" Ano." přikývla ta věc na trůně. "Mám ji, knihu mtvých máš na mysli?"
" Nejspíš mocný, nevím jak se jmenuje."
" Ano, žádná jiná to být nemůže.... hm, cítím v tobě moc člověče, a energie která z tebe sálá je... je mi povědomá, řekni... toužíš moc po té knize?"
" Ano mocný."
" Dám ti ji." Kelian se sám pro sebe usmál, ale věděl že takhle by to bylo příliš snadné. " Dám ti ji, pokud mě navrátíš to, co zajišťovalo mou existenci na tomto světě. Teď jí zajišťuje právě tato kniha."
" Oč jde mocný?"
" O mé srdce přeci....zaklété v diamant."
" Co je s ním mocný?"
" Lich Zaachax, mě ho ukradl... brousí si své shnilé zuby na tyto síně." rozhodil kostěnnýma rukama a ukázal tak staré, prachem a pavučinami zaneslé kobky.
" Normálně by si byl již mrtvý člověče, ale síla kterou v tobě cítím tak jasně jako kdysi vůni z pečínek mě říká že ty by si mohl uspět. Přines mě zpět mé srdce člověče, zabij Zaachaxe a kniha je tvá!"
Kelian přemýšlel a pomalu vstal, nelíbilo se mu vztáhnout ruku na někoho jako je lich a jeho obavy asi sdílel i Zeke.
" Myslíš si že je moudré bojovat s Lichem?" zeptal se a podíal na Keliana, ten se teprve teď podíval přímo do žhavých temných očí liche.
" Ano, musí to být."
" Někdy člověče musíme volit mezi tím co je snadné, a tím co je správné." řekl ledový hlas z trůnu.
Kelian jen němě přikývl.

Komnata liche Zaachaxe byla menší a zatuchlejší než předchozí síň.
" Co chcete lidští červy? Co to že se opovažujete sem přijít?!" Zasyčel stojící Zaachax a jeho oči museli teď zářit alespoň na sto stop.
" Vrať diamant se srdcem mocný a budeš ušetřen." pronesl hluše Kelian.
" Aaa, tak Nerik si už netroufne sám?! A ušetřen? Neblábol nesmysli lidská larvo! Mě nemůžete přemoci!"
Zeke ťal bez jakkýkoliv pokynů, a neustále dorážel na kostěné tělo nemrtvého mága. Kelian se mezitím snažil prosekat hordou nohsledů kteří se vyrojili zpoza sloupů a rohů.
Poslední rána a Lichovy kosti se přestaly hýbat, a leželi jen jako hromádka starých ostatků na zemi, kde dopadli.
Kelian se prohnal do předu, nechávaje za sebou zbytky rozekaných či spálených těl a popadl diamant, který vypadl ze staré torny visící u boku liche.
Už se oba dva-Zeke a Keli, chtěli vydat zpět za Nerikem a s hrdostí mu oznámit že je vše jak chtěl, když se místnost otřásla, rozhlídli se hledaje příčinu otřesu, ale jakmile se otočili znovu hleděli do rudě žhnoucích očí.

" Říkal sem vám že mě nemůžete zabít!" zachrhlal Zaachax a vrhl na ně salvu kleteb, většina se roztříštila o Kelianovo ochranné kouzlo, ale jak zapůsobili na Zekeho nikdo nevěděl.
Kelian se tentokrát rval s lichem zatímco Zeke se slouhy, když znova dopadla na zem lichova schránka, tak Kelian vytušil v čem je problém, zabořil svou v rukavici navlečenou ruku do hrudníku liche a vytáhl jej, srdce Zaachaxovo.
Sevřel jej v pěst, bylo stejně jako první srdce ukryto kletbou v jakémsi kameni. Zaachax mezitím nabral zpátky sou "živou" podobu...

" Ne! Smrtelníku počkej!" tento hlas již nezněl zoufale ale vyděšeně.
" Vrať mi jej, vrať mi srdce a dám ti cokoliv budeš chtít! Peníze! Moc!" sliboval lich a jeho žhnoucí oči se zmenšili na docela malé kuličky bedlivě sledujíc zdvihnout ruku se srdcem.
" Já bych věděl o něčem co můžeš jistě postrádat." ušklíbl se Zeke.

Pod přísahou toho že již na Nerika nikdy nezaútočí bylo Zaachaxovi srdce vráceno, Nerik byl taktéž spokojen s navrácením jeho životodárného kamene. A tak kniha brzy změnila majitele.

Pročítaje již v bezpečí, od města a krypty Kelian si v mysli tvořil obrázky toho co musí ještě udělat, a kolik práce ho ještě čeká.

[Gobbo]

Další páka byla posunuta nahoru, a Kelian zastal. Rozhlédl se po velké síni a čekal zda se něco stane... nic.
Stiskl všechny páky které použil znovu do původní polohy a zaznamenal si v mysli že takovouto kombinaci už. Vyšel tedy vstříc dalšímu sloupu s myšlenkou na kombinaci novou.
Ani nedošel ke sloupu když za sebou ycítil pohyb, bleskurchle se otočil v ruce již připravenou kouli sršící energií a zlověstně projel očima mezery mezi sloupy.
Tam, u druhého sloupu třetí řady se šourala stará zchátrálá lidská schránka, mumie-na první pohled starší než jiné.

" Hej ty!" křikl na ni Kelian spíše vztekle než vyděšeně, tento tupý nohsled ho nemohl ohrozit, nanejvýš urazit tím že na něj promluvil.

"Ty... bílí... roucho čaroděj."

Začalo to žvatlat směrem k němu, a jeho tvář nabyla znechucených tvarů, pokud něco nesnášel víc než Alicijskou chamraď tak to že ho osloví něco co má sotva hodnotu kamene.
Přišel k mumii-ruku již v poklidu svěšenou podél těla.

"Co? Bílí? Jo, to bych mohl být já." řekl a zamyslel se nad svojí pletí a vlasy.
" Ne... čaroděj, mocný... velice mocný." pomalu a chroupavě sdělovala mumie a její prázdný pohled dopadal na stěna za Kelianem.
" Seděl.... trůně.... tam." její seschlá, obvázaná ruka máchla ke dveřím jenž vedli do někdejších komnat zdejšího bývalého nekromanta.
"Myslíš Mortisima?" zavrčel Keli ledově, nelíbilo se mu když se něco jako je mumie opovážilo mu říkat že Mortis je silnější než on; možná kdysi byl, ale teď je pryč a jeho síla je huboko dole pod tou Kelianovou.

"Ne..." hluše se ozvalo z mrtvoli a z těla ji odpadl starý obvaz-Kelian jej jen pohrdavě sjel pohledem.
" A koho tedy? Kdo by se opovážil dosednout na Mortisimův trůn?!? Slyšíš, mluv!" zařval s krutou touhou dostat toho o kom nemrtvý patolízal mluvil.
" Nevim.... moc světla ... s ním... bílí plášť... hledal... možná našel."
" Co hledal?! Co našel?" vrčel Keli a jeho ruce už pomalu nabírali zpět magii na likvidaci této kreatury.
" Nevim... všichni schovat když přijít velké světlo... ale teď, temnota vracet... jak uspokojivé." její bezzubý škleb Keliana pobavil.
" Jednou... vycházet ven... s dlouhou... věcí... plné sil."
" Co to říkáš?" Kelian zůžil oči a hlěděl na mumii. "Jakou, věcí?"
" Nevím, zabalena...... v hadrech..."
Kelianova tvář se smrštila v hněvu a zlosti...


Ne, přece nemohl..
Ale to víš že ano, nemusíš být první kdo po ní pátral.
Ne, nikdy by se mu ji nepodařilo získat, nemohl protože takovou mocí jistě nevládl aby ji dokázal najít.
Ale co když se pleteš? Co když ji opravdu našel a teď je na míle a míle pryč, třeba už ani není v tomto světě?

"Kam odešel?!" zkřikl Kelian a žilka na čele mu začala pulsovat.
" Ne.... vím, moc dávno..."
" A kdy to bylo?!"
" Nevím... nevědět kdy je den a kdy noc."
" Při Sylvanas! Tohle není možné..." klel a nadával Keli když si představoval co se vše teď může dít holí... pokud to je ona.
"A co..." začal Kelian ale pak jen kousek odskočil od mumie když se k němu přiblížila, zatřásla se a rozpadla na jemný písek v němž byly zapadlé její staré náramky a nahrdelníky.
"Hmm." zavrčel Keli a chtěl se vrátit ke zkoumání sloupů, když se z prachu po mumii vynořilo světlo, velká žlutě zářící koule levitovala asi čtyři stopy nad zemí.
Když přišel blíž aby si ji pečlivě prohlédl, zarazil se... v ně koule se zhmotnil vlnící se obraz trůnu v nedaleké síni, na něm seděl hnědovlasý elf oblečený v bílé robě s bílím pláštěm.

Seš to ty parchante?
Kelianova tvář teď neprozravovala zhola nic, než soustředění na osobu na trůně. Ano, poznal jej;

Glorfindel, kdysi Alicijský lord, dnes hnijící mrtvola.

Neubránil se úšklebku, jeho chladné oči se dále zabodávaly do lorda a pozorovaly jeho počínání.
Glorfindel se zvedl z trůnu a za chvíli zmizel ve dveřích-o kterých Kelian moc dobře věděl kam vedou.
A tak tedy netrvalo dlouho, a Kelian se rozběhl okamžitě do hlavního sálu. Našel dveře které ve vidině užil i Glorfindel a prošel jimi.
Znovu se ocitl v podzemních chodbách pod pevností... jen čert (A Kelian s ostatníma taktéž) ví kam vedou...

Procházel zatuchlé chodby krypty, a hledal zbytkovou auru po Glorfindelovi-jedině tak mohl zjsiti kudy šel a jít tak stejnou cestou.
Vytáhl žlutý kámen, který získal zabitím upířího lorda a zamumlal rychlé vyhledávácí kouzlo, jako jasná čára se mu před očima naskytla jasná bílá aurolea, která se táhla chodbou a pak procházela zarazlíma dveřma-následoval ji.
Prošel dřevěný most, který vedl přes černé hlubiny které se rozprostírali po ním a pak pokračoval dalšími dveřmi.
Zastal ve slepé místnosti a rozhlížel se po ni, neviděl nic co by nasvědčovalo Glorfindelově přítomnosti, nějaká jiná energie vyvracela dobrou auru, kterou po sobě zanechal.
Kelian, přemýšlel jak se dopatrát dál, než jen do nějaké slepé místnosti, až ho to napadlo. Vzal z torny dva kameny upířích lordů, položil je na zem a klekl si nad ně, zavřel oči a soustředil se silně na magickou podstatu místa; v tu chvíli cítil brnění dvou sil, které již neměli intenzitu jakou jistě kdysi měli, skrz brnění pronikalo na jeho kůži teplo, které jeho pokožku rozvibrovalo, ale i tak, i přes veškeré soustředění nedokázal najít zdroj té druhé síly.
Sundal tedy rudou, ocelovou rukavici a vytáhl z poza opasku bronzový nůž, nastavil zápěstí a jedním plynulým řezem jej otevřel. Temně rudá krev se linula po dlani k prstům až na jejich koncích začala kapet dolů, na upíří kameny.
Když byly dostatečně potřísněné, Kelian znovu vyvovalal zaklínadlo určené pro hledání, a využíval sílu kamenů posilněných jeho vlastní energií obsaženou v krvi.
Najednou je viděl, v jeho mysli se vynořili dveře, dveře v zemi které museli jistě skrývat to co hledal. Otevřel oči.
Zvedl se, nasadil rukavici a došel k nim... trhnutím je otevřel a nahlédl do černé jámy, kde podle otisku musela být uložena hůl, nebo alespoň něco dlouhého.
Kelian zbystřil, za ním se opět něco hnulo a tak se odvrátil od zkoumané díry v zemi a hleděl do temného kouta místnosti.
Tam, ve stínech se něco vlnilo, příliš malé a příliš lehké, velké jasně bíle zářící oči jej pozorovaly a pomalu se přibližovali.
Ze stínu vyšla postava, průhledná jak pavučina s jasně bílíma očima a nehmotným tělem.

"A ty jsi?" zvedl Kelian obočí, když zkoumal tuto bytost; věděl že je to druh nemrtvého ale nedokázal si už vybavit jakého.
" Já jsem... strážce." řekl a jeho hlas se jako vítr v komíně rozléhal po okolí a nesl se nad propastí.
" Poslední, co zůstal... ostatní padly když přišlo světlo." ohlásil ledově a Keliana mírně zamrazilo když ledové oči tohoto sluhy byly neustále upřeny na něj a jeho hlas naplňoval celou jeho hlavu a mysl.
" Co si měl strážit?" zeptak se již ostře a chladně Kelian, i když už znal odpověď.
" Hůl mistryně Sylvanas že?" optal se kývl ke dveřím v zemi.
Sohlasné syčení které přízrak vydal ho naplnilo euforii- takže existuje.
" A kde je teď?! Mluv!"
" Nevííím, přišlo světlo a pobilo strážce, já zůůůstááál abych mohl jej pronásledovat."
Kelianova tvář byla nyní rudá pod hněvu, vrásky se mu prohloubili a v očích byl zuřivý lesk.
" TY SI NECHAL TU ALICIJSKOU KRYSU ABY ODNESLA SYLVANASINU HŮL?!" zařval a jeho ton byl více jak krutý a agresivní.
" Nemohlll sseeeeeem zuuustaaat... zemřeeel bych."
" To by bylo to nejlepší co by si mohl udělat! Řekni mi... víš kde hůl je?!"
" Ne."
Kelian sevřel jílec meče.
" Zabijessss?"
Kelian rozmýšlel... nehodlal jej zabít, smrt by byla pro něj vykoupnením, a jeho zloba byla velká na to aby někomu prokázal milost.
Na místo aby mečem ťal po duchovi, vztáhl k němu ruku v nekromantckém jazyce pronesl slova kleteb.
" Nikdy nedojdeš klidu v těchto kobkách, budeš zde hlídat až do skonání věků, uvězněn v každém kameni, v každé pavučině, sloupu, pochodni... toto zde bude tvým prokletím za to že si dopustil aby byla hůl znesvěcena ještě k tomu Alicijskou lůzou!" krutě pronesl Kelian a v tu chvíli se duch, stejně jako pavučina se spálí když se přiblíží k ohni, rozplynul a kousky jeho těla se vsákly do stěn, podlahy, pavučin...
Kelian ještě hodně dlouhou dobu seděl na schodech v těchto chodbách a nechal své myšlenky přemýšlet nad ním.. jak pokračovat v hledání.. když jeho stopy se právě rozplynuly ve vzduchu.

[Gobbo]

Silný vítr vál proti osamělé postavě kráčející k zlatému dolu, její slabý plášť se za ní vlnil jako chatrný starý had a snažil se obepnout její černou zbroj, prokládanou bílými pláty.
S hlavou skloněnou, aby mu vítr nefoukal do obličeje-ačkoliv měl přilbici neměl rád když mu vítr silně narazil do očí skrz štěrbiny.
Klopýtl o kus zničeného vozu a zaklel, napřímil se jak jen to šlo a pokračoval.

Kelianovi se hlavou honili různé myšlenky, ale nejvíce teď myslel na blížící se střet…

Když ho v doupěti obrů ten mág začal zesměšňovat, chtěl ho zabít-ano to chtěl. Ale okolo postávali další, kteří by mu jistě přispěchali na pomoc.
Znovu se mu v mysli vynořil obraz Ter a dalších třech kumpánů, žádný z nich by se mu nemohl v tu chvíli rovnat, ale ten mág… ten mág ho znepokojoval.
Pokud by došlo ke konfrontaci už v jeskyních, nejspíš by teď nekráčel vstříc svému sokovi teď-v těchto pozdních hodinách.
A tak je nechal jít… a proklínal je v hloubi své zčernalé duše za to že opět oddálili konec jeho plánu.

Nevadí…

Řekl si tehdy, když mu totiž hned po té mág sebejistě navrhl aby se střetli právě u zlatého dolu, neváhal.

… vyšel malý kopec před branou zlatého dolu a shlédl dolů k obřímu krystalovému titánovi-hned vedle něj stál on, čaroděj který se odvážil postavit proti Kelianovi magii.

Stáli pár minut proti sobě a hleděli bez jakýkoliv slov jeden na druhého.

„ Takže si přeci jen přišel?“ zeptal se udiveně čaroděj, a magické aury kolem něj zapraskaly.
„ Spíš se divím já že už tu čekáš, a že nemáš ani trochu strach.“ Řekl svým typickým chladným, emocí zbaveným hlasem Kelian a plášť si nechal spadnout k nohám.
„ Strach? Nebojím se nikoho… to je jedno z mých základních pravidel.“
„ Tak to je ovšem chyba… velká … chyba.“ Odvětil suše Kelian a pomalu začal koncentrovat energii.
„ Udělal si chybu že si se zde ukázal. Sylvanas dnes pozře tvé kosti.“
„ Stejně jako je ona minulostí, budeš i ty.“ Zavrčel mág a bylo vidět jak aury kolem něj zesílili a magická energie kolem něj zhoustla.
„ Omyl bastarde…. Sylvanas je minulostí možná tohoto prostoru, ale já… já sem budoucnost.“ Zakončil Kelian a v tu chvíli se oba muži mlčky zřekli dalších diskusí.
Kelian vyřkl pár formulí a kolem něj začala ve vzduchu vířit znaky a runy, podíval se na svého soupeře a čekal, nezpozoroval žádný pohyb u mága, nic… a v tom mu v hlavě došlo že už se nečeká na žádné slova na žádné monology-rychlejší přežije.
Napřáhl ruku a ta zaplnila okolí zelenou září. Jeho protivník spadl k zemi, jeho tvář již pozbyla nezúčastněného výrazu a nahradilo jej překvapení a údiv.
Zůstal ležet přibytý k zemi, a v tu chvíli se kaňonem od dolu začali nést slova zaklínadel, a jasně modrobílá záře zaplnila celé to malé údolí, kde se oba muži střetli.

Když Kelian odcházel pak stejnou cestou kterou přišel doufal že tělo ležící mezi skalami najde Ter…

[Gobbo]

Jak dlouho už ležel v těhle zatuchýlch kobkách? Jak dlouho už čekal než někdo přijde aby se dozvěděl co se děje.
Ležel zde již dlouhou dobu, v mrákotách a horečce, v hlavě se mu vynořovaly a mizeli vzpomínky na události předchozích hodin, dnů?
Když se mu konečně ulevilo, dokázal ze svého okolí vnímat více než jen mříže a špinavé zdi.
Trpaslík, s černou pletí a v uniformě městské stráže si nespokojeně hudral o tom jak ho nechávájí dělat každou obtížnou práci.

Kelian se postavil na nohy, ale ty jej odmítali nést, sesul se podél zdi a mžurkal do prostoru před sebou, snažíc se odehnat mžitky, které mu tančili před očima.
Když mlhavá černota zpřed jeho očí zmizela a on znovu dokázal vnímat celu-ve které teď seděl, třídil si to co se stalo v hlavě a snažil se domyslet si chybějící části mozaiky.

Weertin stál proti němu a nebylo z něj cítit pražádné magie, které by se v tu chvíli Kelian obával.
Pouze vlny magických vibrací které z čarodejě vycházeli vypovídali o větší zkušenosti tohoto mága.
Mág stál v klidu, nemluvil a jen na ně hleděl, Kelian jej nechtěl zabít-ne když za pár hodin měli na plánu jinou činost která si vyžaduje jeho nekromantských schopností. Proto se ani on sám nepřipravil na žádnou konfrontaci, která by jej mohla vysílit- to se mu stalo osudným.
Když se modré a rudé jiskry poletující z ničeho nic po okolí najednou spojili a v mohutné záři zhomtnili v rudého draka, nikdo snad nemohl být více překvapený než Kelina, ačkoliv poblíž stojící Jason taky nejspíš nesršel radosti.
Když se ta rudá bestie obejvila přímo pře Kelianem, zaklel-tohle nečekal, byl připraven na salvu útočných kouzel, ale ne na draka. To ho také přinutilo ustupovat, nespouštěl oči z draka který snad jen pouhým pohledem začal koncentrovat své vlastní magické síly-právě drak odpoutal jeho pozornost od Weertina, který začal řknout jedno zaklínadlo za druhým. Když byl na dobrých deset stop od draka, tak teprve teď stočil svůj pohled k čarodějovi.

Když mu jasná bíla záře zaplnila veškerý kousek výhledu, pochopil že jeho nepozornost si právě vybrala svoji daň.

Potřasl hlavou, jako by chtěl tuto myšlenku na svoji chybu vytřást z hlavy a znovu se pokusil postavit-opírající se kostěnou rukou o zeď se mu ot podařilo.
Stál další hodinu-dvě v cele, otočen ke stěně a mrmlal si obřadní slova nekromantů, jako motlitbu pro Sylvanas, aby mu seslala síly-které teď postrádal.
Když se za ním znova ozvaly kroky, otočil se; proti němu stáli Ter Leelin a Lord Maclier. Ušklíbl se nad ironii tohoto okamžiku, jak dlouho se snaží Ter lapit aby tak mohl dokončit jednu z načatých epizod? jak dlouho střádá informace o jejím pohybu a jak dlouho mu uniká? Jeho magií znetvořená tvář, zbavená barvy, sešedivělá a pokroucená se zamračila.
Debata která se mezi nimi odvíjela se týkala Kelainových pokusů, mysleli si snad že on jim řekne co dělá? A pak ji mto ještě vysvětlí? Ne... na to museli být příliš inteligentní, měli možná jiný cíl, a nebo to bylo tak prosté a Kelian si to hold nehodlal připustit.
Poslední slova donutila Keliana vykouzlit nefalšovaný úšklebek.... "Dva dny tu zůstanete Keli, dva dny."

Když se dveře věznice uzavřeli, Kelian nečekal a vytáhl zpoza opasku kámen. Soustředil se na magickou podstatu kamene a uvolnil jeho energii. Avšak kámen nevydržel sílu kterou Kelina uvolnil a rukou mu praskl na dvě půlky-ty následně skončili v rohu cely.

Tak jinak...

Vytáhl dýku a zadíval se na zrezlé mřížovaní šachty, vedoucí do hlubin.

[Gobbo]

Ocelové, narezlé mříže žaláře znovu zaklaply a Kelian se opřel o zplesnivělou zeď stejně jako před několika dny. A stejně jako se teď opře, tak stejně tak si nepamatoval jak se sem dostal. Tentokrát však věděl že to nebylo po boji s žádným mágem, či bojovníkem. Ačkoliv na začátku toho všeho boj byl.

Zrovna když chtěl do věznice vrazit silou a dostat Rana ven, musela se ta zparchantělá důstojnice podělat strachy a začít volat posily.

Zamračil se, kdyby při ní nestál ten její Olios padla by mu mrtvá k nohám jako stovky před ní, tenhle den byl vůbec podivný. Malá druidka dokázala odrazit jeho magii a její vlastní ochranná bariéra vydržela před jeho mocí. Nikdo s nezalekl a neprchl když hrozil tím že by mohli potkat něco horšího než je smrt, a pak jeho střet s městskou stráží.
Zavrtěl hlavou a podíval se na pochrupujícího Rana Černoboga jak se zbičovanými zády leží v rohu cely, na slamníku s více obyvateli než je zdrávo a neklidně se převaluje.

Myslím že je čas přistoupit na jiné metody

Přemýšlel a protáhl si ztuhlý krk.

Ano, nyní již nebude tak kompromisní a nebude jim dávat tolik šancí,ne teď už ne a nikdo si už nedovolí chovat se k němu jako k řadovému vyvrhelovi, on bude synonymem pro smrt a strach.

Kelian se nadýchl , zavřel oči a spokojeně nechal myšlenky plout v jeho hlavě aby mu vytvořili potřebnou euforii.
Zároveň si v hlavě uspořádal plán jak toho dosáhnout, věc kterou dokáže zařídit sám, bez jakékoliv pomoci už dlouho odkládal a nebo ji nevěnoval tolik úsilí.

Chladně a vítězoslavně se zasmál… úsměv povadl když do místnosti vstoupil strážný v ruce bič a v druhé silný provaz.

[Gobbo]

Matné světlo v zatuchlé kobce osvětlovalo trůn posazený v prostředku místnosti. Kelian stál a v ruce svíral nádobku s temně rudou kapalinou-při pohledu na flakónek naplněný krví mu po tváři přejel nepříjemný úsměv.
Hleděl na krev, která i proti světlu pochodně byla tmavá, a v znovu si přemítal události posledních dní.
Boje ke kterým došlo byly jedny z nejtěžších.

Řinčení oceli, křik rebelů a ochránkyně Lilith v doprovodu alicijského gardisti, záře magických střel a zelené paprsky Bigbyho kouzel. Tak vypadala chodba doupěte obrů během tuhého boje.
Kelian zpanikařil, chtěl dostat Lilith živou, ale příchod Alicijského strážného jej zmátl. Pak už nestačil ze situace vybruslit tak, aby vše vyšlo dle jeho plánu.
Lilith se na něj vrhla a on seslal salvu Issacových střel aby ji odrazil, prošla a řítila se na něj, cestu ji zastoupil Zeke s Laniou.
Laniin meč se střetl se zelenou čepelí a rána po ráně dopadaly útoky obou žen-stejně jako před měsíci u pevnosti. Lania opustila však Zekeho a Caliona-který se zčista jasna objevil ve vřavě. Vydala se vstříc gardistovy, který máchal svou zbraní asi jako medvěd, ale dokázal ji ovládat dost na to, aby se navzájem s kleričkou nutili navzájem ustupovat. Calion se mezitím hbitě vyhýbal úderům od Lilith a sám jí nějaké silné rány uštědřil, přikrčil se a bodl Lilith do pasu, čepel rudého rapíru projela koženou vycpávkou pod zbrojí, ale následně na to se meč ochránkyně zdvihl a několikrát rychle udeřil do odkryté hlavy Caliona.

Kelian běžel na konec chodby doufaje, že unikne dosahu Lilithina meče. Otočil se; mezi změtí těl nerozeznával kdo je kdo, ale ochránkyni poznal-navlečena v jasně rudé zbroji upoutala jeho pozornost během chvilky.
Další magie a další záblesky, střely se vyřítili z jeho rukou a plnou silou narazili do svého cíle. Avšak, když se kouř rozplynul Kelianův úšklebek pod přilbicí zmizel-Lilith se vyřítila z obklíčení a za sebou bezvládná těla Weertina, Zekeho a Caliona.
Otočil se a vběhl do vedlejší chodby, doufaje že stejně jako před chvílí znovu unikne po krvi bažící Alicijšťance.

Ostrá bolest naplnila jeho bok, oči v ně přilby se pevně sevřely a on vydal bolestné zaskučení, pak další bolest, když se čepel zeleně zářícího meče vracela zpět na vzduch z Kelianova boku.
Spadl na zem, těžce dýchal a výhled se začal zamlžovat, jen matně si uvědomoval že vedle něj padla už i Lania. Zaostřil do dáli ke kamennému břehu aby viděl pouze obklíčeného Jasona.

Zavřel oči a nechal vzpomínku na boj vyblednout, ať byly výsledky střetů jakékoliv. Teď je konec, a on má to co chtěl. Zvedl se a vydal se k nádobě stojící při zdech, aby dokončil obřady, které museli být provedeny.

[Gobbo]

Matné světlo v zatuchlé kobce osvětlovalo trůn posazený v prostředku místnosti. Kelian stál a v ruce svíral nádobku s temně rudou kapalinou-při pohledu na flakónek naplněný krví mu po tváři přejel nepříjemný úsměv.
Hleděl na krev, která i proti světlu pochodně byla tmavá, a v znovu si přemítal události posledních dní.
Boje ke kterým došlo byly jedny z nejtěžších.

Řinčení oceli, křik rebelů a ochránkyně Lilith v doprovodu alicijského gardisti, záře magických střel a zelené paprsky Bigbyho kouzel. Tak vypadala chodba doupěte obrů během tuhého boje.
Kelian zpanikařil, chtěl dostat Lilith živou, ale příchod Alicijského strážného jej zmátl. Pak už nestačil ze situace vybruslit tak, aby vše vyšlo dle jeho plánu.
Lilith se na něj vrhla a on seslal salvu Issacových střel aby ji odrazil, prošla a řítila se na něj, cestu ji zastoupil Zeke s Laniou.
Laniin meč se střetl  se zelenou čepelí a rána po ráně dopadaly útoky obou žen-stejně jako před měsíci u pevnosti. Lania opustila však Zekeho a Caliona-který se zčista jasna objevil ve vřavě. Vydala se vstříc gardistovy, který máchal svou zbraní asi jako medvěd, ale dokázal ji ovládat dost na to, aby se navzájem s kleričkou nutili navzájem ustupovat. Calion se mezitím hbitě vyhýbal úderům od Lilith a sám jí nějaké silné rány uštědřil, přikrčil se a bodl Lilith do pasu, čepel rudého rapíru projela koženou vycpávkou pod zbrojí, ale následně na to se meč ochránkyně zdvihl a několikrát rychle udeřil do odkryté hlavy Caliona.

Kelian běžel na konec chodby doufaje, že unikne dosahu Lilithina meče. Otočil se; mezi změtí těl nerozeznával kdo je kdo, ale ochránkyni poznal-navlečena v jasně rudé zbroji upoutala jeho pozornost během chvilky.
Další magie a další záblesky, střely se vyřítili z jeho rukou a plnou silou narazili do svého cíle. Avšak, když se kouř rozplynul Kelianův úšklebek pod přilbicí zmizel-Lilith se vyřítila z obklíčení a za sebou bezvládná těla Weertina, Zekeho a Caliona.
Otočil se a vběhl do vedlejší chodby, doufaje že stejně jako před chvílí znovu unikne po krvi bažící Alicijšťance.

Ostrá bolest naplnila jeho bok, oči v ně přilby se pevně sevřely a on vydal bolestné zaskučení, pak další bolest, když se čepel zeleně zářícího meče vracela zpět na vzduch z Kelianova boku.
Spadl na zem, těžce dýchal a výhled se začal zamlžovat, jen matně si uvědomoval že vedle něj padla už i Lania. Zaostřil do dáli ke kamennému břehu aby viděl pouze obklíčeného Jasona.

Zavřel oči a nechal vzpomínku na boj vyblednout, ať byly výsledky střetů jakékoliv. Teď je konec, a on má to co chtěl. Zvedl se a vydal se k nádobě stojící při zdech, aby dokončil obřady, které museli být završeny.

[Gobbo]

Vítr byl klidný, ani sebemenší náznak toho že by se zde na pláni za Alicii mělo každou chvíli rozpoutat peklo.
Kelian stál prostřed provizorního obranného kruhu, který si sám uspořádal a čekal.
Už to byla hodina co Ran, Lania a Wolf odešli do Alicie provést diverzní útok.

Kelian se podíval kolem sebe; Zeke stál po jeho pravici třímaje scimitar v jedné ze svých hrubých rukou a obezřetně pozoroval cesty vedoucí na rozcestí.
Jason byl před Kelianem a měl být jako první zeď která bude stát až se na ně vyřítí možný protiútok.
A Sphinx, ta stála po Keliho levici a její kamy se rudě leskly.

Konečně se v dáli objevila postava-Ran. Keli zaostřil aby lépe rozeznal druhou, ženskou siluetu což byla Lania.

„ Připravte se! Jdou za náma!“ zařval Ran a nekromant zahlédl v očích zkušeného mnicha záblesk dychtivosti.
„ Kdo jde?“ optal se někdo z Kelianovi skupiny.
„ Všichni!“

Když k nim doběhla Lania, Kelian uviděl zástup bojovníku řítící se směrem k nim.

Kde je Wolf?

Blesklo mu hlavou ale nebyl čas. Liľith v čele s alicijskou lady Martou se vyřítili s ohlušujícím řevem proti rebelantům, za sebou s doprovodem snad celé Alicijské vojenské posádky a mnišky Ninwe, zaklínačky Anariwien, kněžky Ter a dalších.

Keliana zamrazilo, prolétl letmo celou pláň a jeho pohled ulpěl na Lilith. Pouze zkušenost z předchozích střetů a bojů, které svedl věděl jak zaútočit, věděl co jej nezklame. Rychle udělal dva kroky vpřed a vzkřikl potřebnou formuli. Jeho slova sice zanikla v bitevních pokřicích všech bojovníků ale zaklínadlo působilo. Zelená zář prolétla krátkou vzdálenost která oddělovala jeho a ochránkyni a narazila do ni. Ta, zaskočena náporem síly vyšvihal nohy rychle do vzduchu a rychle dopadla na zem.
Kelian neváhal-ne když viděl jak se jeho obrané postavení rozpadá a on zůstává pomalu sám prostřed bitevního pole.
Jako když se zařve v Morlagském průsmyku, zněli nekromantova slova a kolem něj se vytvořilo pole, z kterého vylétávaly energetické výboje jeden za druhým, jakoby neměli snad nikdy skončit se valili z nekromantova těla-ten stál s rozpaženýma rukama a předával svou sílu do magie která naplňovala okolí. Bylo slyšet jak energie praská ve vzduchu když se hnala vstříc svým cílům.
Avšak, Kelian nedokázal ovládnout své myšlenky, myslel jak na Lilith tak i na další a energie se neusměrnila. Střely narazili do Lilithina brnění a ta pod nárazem každé z nich cukla jako kdyby jí někdo nakopl. Ač zraněná, stále při smyslech se Lilith zvedla, držíce se za bok začala klopýtat pryč a proklouzla dvěma útočníkům kteří ji chtěli dorazit- to nestihli.

Kelian svěsil ruce a oddechoval, pak zvedl hlavu aby si prohlídl situaci. Velící alicijksých vojáků mávl rukou ve které třímal meč a dal tak povel svým mužům aby mu pomohly pronásledovat Laniu. Lilith a Jason byly teď s osobním souboji a žádný z nich nedokázal prorazit obranu toho druhého.
Ninwe v rukou držíce bíle zářící bojové vějíře se otáčela jak ta nejlehčí akrobatka, vyhýbala se a sama i zasazovala rány.
Ran někde poblíž řval nadávky na alicijské a při tom se rval s Maclierem který taktéž dorazil s dalšíma posilama.
Kelian uhnul pohledem od bojujícího lorda a podíval se na stranu kde měla být Lilith, oči se mu prudce rozevřely když ji spatřil jak běží k němu necelých pět sáhu daleko- na tohle neměl. S nevídanou rychlostí která se u muže oblečeného v plátové zbroji nevidí, proběhl mezi strážnými, kteří obklíčili Laniu a ta už pomalu klesala pod jejich údery.
Otočil se aby se porozhlídl po Lilith, ta ale byla v houfu se strážnými a společně se snažili porazit Rana, Sphinx a Zekeho. Nevěnoval jim pozornost když uviděl jak kolem něj běží mniška Ninwe.
Napřáhl ruce a černý paprsek ověnčený rudými jiskrami zasáhl ženu do hrudi. Ta se křečovitě chytla, a sklonila se. Netrvalo to snad ani vteřinu co se narovnala a bez váhání se vrhla na Keliho-který překvapen po neúspěchu magie začal znovu prchat. Ale zaskřípání kovu, bolest v zádech a vítězný křik ho zastavil, otočil se aby čelil mnišce čelem, ale v tu chvíli ho ze zadu udeřil někdo další, když dopadl na zem a uviděl rudou, černě popálenou zbroj pochopil že Lilith už nemá práci s Ranem. Nemohl jim vzdorovat, ne sám a tak rychle vstal, ocelové boty se mu zaryli do měkké zeminy a vytrhly několik trsů trávy, ale unikl z obklíčení.
Chvíli klidu kterou měl využil, a začal koncentrovat magii která by ho na chvíli uchránila od bojů.
Než však poslední písmeno magické formule vyšlo z jeho úst, ostré vějíře a zelená čepel meče našli svůj cíl a Kelian ztěžka dopadl na trávu pod sebou, krev tekla po zeleni a Kelian se plahočíce po čtyřech co nejdál od svých soků se snažil rozpomenout na kouzlo neviditelnosti-marně. Výbuch, bolest a pak mu svět zčernal před očima.

Když znovu otevřel oči, a uviděl nad sebou Rana, Jasona a Zekeho ulevilo se mu-vyhráli. Když rozevřel oči ještě víc a zaostřil ústa se mu sevřely v pevnou linku a přes tvář přelétl stín nenávisti; až moc dobře poznával narezlé mříže a zplesnivělé zdi.

[Gobbo]

Usadil se na rozvrzanou a poškrábanou pohovku a zahleděl se do plamenů, které hořely v krbu před ním.
Snad celé hodiny zíral do žlutého tance ohně než se znovu pohnul.
Poprvé snad od doby kdy začala jeho cesta touto zemí pocítil bezmocnost, únavu a … strach? Jeho hlava se zabořila do dlaní a pomalu zavrtěla, ne, nebyl to strach z pádu, který by mohl ukončit vše oč se snažil. Bylo to něco jiného… snad záhadného zmizení Sphinx a Wertina, snad to že je opustil Wolf? A nebo ultimátum které mu dali sami sféry, ultimátum které může vše zničit pokud nenajde vhodnou oběť, ať už předmět nebo člověka.
Naštěstí věděl o něčem co sféry ukojí.

Vstal, napřímil se a přešel starým domem, pod dřevěnými prkny-starými snad jako sám ostrov, bylo slyšet vytí vlků.
Otevřel dveře a vyšel do temné noci, která v posledních dnech tak často panovala na ostrově.

Zvonění oceli se odráželo od stěn když procházel starými a smrtí nasáklými chodbami krypty, zastavil se a nasál vzduch do plic-vítali jej, stejně jako děti vítají rodiče vracející se po dlouhé práci na poli, stejně jako když ženy vítají vojáky, kteří se vrací z války tak magie zahnízděná v těchto stěnách naplnila Kelianovu mysl a prostoupila celým jeho tělem. Byl to útěšný pocit, cítil se volně a mysl měl jasnější než před dvěma hodinami ve vesnici.
Otevřel dveře vedoucí do hlavního sálu a došel k trůnu, usadil se naň tak jak měl ve zvyku od doby kdy našel toto místo a odložil si zbroj.
Pak vstal, přešel k rozežrané posteli, na níž byla vrstva prachu, pavučin a mrtvolky zvířat, smetl jen pár koster drobných savců a natáhl se na červy prolezlé matrace.

Jeho myšlenky teď zabloudili jinam, přivedli ho opět ke kamenům, k těm které mu učarovali již v prvních dnech jeho pobytu zde.
Věděl o čtyřech kamenech, které sou zde na ostrově, věděl kdo je drží a věděl že je nedají lacino, získat je nebude krátkodobá záležitost-usmál se na plesnivý strop než se jeho oči únavou zavřeli.

„Co když ji to nedonutí?“ Sykl Kelian proti sobě samému a tvář obou se stáhla hněvem.
„ Neboj se, vím že toto je jediná možnost jak jej získat, na ní můžeš dorážet jak chceš. Muč ji, zab ji, okrádej či vyhrožuj. Nic co se jí bude dotýkat jí nedonutí ti jej vydat!“ křikl druhý Keli a sevřel dlaň v pěst před obličejem, aby tak svým slovům dodal důraz
„ Moc často se ale už neukazuje, nevylejzá! Je stažená jak ocas o Maclera a ostatních!“
„ Hlupáku, nedal si ji důvod! Plán je dobrý jen víc přitlač na pilu!“
„ Opravdu myslíš že ji tím přinutím? Spíš mě půjde po krku dokud mě jednoduše nezabije.“ Odsekl Keli svému dvojčeti a zamračil se.
„ Věř mi že dokud budeš mít v ruce zbraň, kterou ji zasáhneš rovnou do jejího srdce, nezakročí proti tobě!“
V tu chvíli se v prostoru zhmotnil flakónek s temně rudou krví, začal se vznášet uprostřed černoty a Keli byl najednou sám… okolo něj se prázdnota změnila na louky, lesy a mýtiny. Stál tam sám a před ním stále levitovala nádobka.
Vzal ji a vyřkl slova, před očima se mu objevila Ter. smála se, nevypadalo to že by si dělala s něčím těžkým hlavu a vesele se bavila s dalšími lidmi.
V tu chvíli obraz opět zmizel, flakón se proměnil na nůž který hladce zajel přes zbroj a kosti do srdce dotyčnému, který stál před ním. Podíval se do tváře toho dotyčného-Lilith na něj hleděla s odporem, nenávistí a obavami.

Prudce rozevřel oči a přelétl-stále ležící, místnost očima. Nic se nezměnilo jen pár pavouků přelezlo po jeho těle.
Vstal, obrátil pohled opět vzhůru:

„ Děkuji ti temná paní.“

S těmito slovy vylovil z brašny jemu dobře známou lahvičku.

[Gobbo]

Bledá, děsíva a mrtvá tvář Liron se propadla v temnotě, za ní následoval Steb, jehož mrtvé chladné ruce se začaly natahovat po Kelianovi a pak Giri, jehož oční důlky byly prázdné a ústa se nezvučně pohybovala.
Kelian stál prostřed černoty která jej zaplavovala přízraky těch, které zabil. Vyděšeně se rozhlížel na všechny strany, aby se pokusil zachytit víc z toho co se kolem něj dělo-nešlo to, pokaždé když zahlédl pohyb otočil se, ale ne dost rychle aby zaznamenal víc, než tváře přízraků.
Pak se před ním zhmotnila Liron, její oči pozbyly jakéhokoliv života. Přitiskla se k němu; Keli se bál, třásl se strachem nad tím vším, ale co mohl dělat? Její vybledlé ruce jej objaly za boky a rty se přisály na jeho, v tu chvíli zabořila jednu z svých rukou do jeho hrudi a silný chlad a bolest sevřely Kelianovo srdce.

Bleskurychle se posadil na posteli, která byla zmáčena studeným potem a ostře dýchal, vystrašeně se rozhlížel kolem sebe, jakoby čekal že noční můra bude pokračovat. Pomalu převěsil nohy nad kraj postele a posadil se na její konec. Zakryl se dekou, aby mu nebyla tak hrozná zima jaká byla.

Pevně sevřel oči a snažil se uklidnit-nešlo to, věděl že tyto noční terory nepřestanou, už je to pět let co zabil, ale sny přicházejí čím dál častěji, pronásledují ho za to co udělal, sou to duše chtivé pomstít svou bezcitnou vraždu.
Vstal z postele-deku stále kolem ramen, a přešel k malému uzlíčku na rozvrzané židli; meč zabalený v kusu plátna aby tak nebyl lákadlem pro zvědavé oči-ten meč Keli získal od mrtvého pocestného na kterého narazil nedaleko od Seilanu. Pak tam byl plášť, torna a kus jídla.
Vzal si ze zásob sušené hovězí a ukousl kus tuhého masa.
O pár hodin později, kdy noční můr vybledla a on se převlékl sešel do hlavního sálu hostince-ten byl skoro prázdný; moc lidí se nezastaví v zájezdných hostincích na severu.
Sládek Dnorni, tlustý, plešatý, ale přívětivý mužík mu hned přichystal snídani, Keli se mu představil jako sirotek, který se dostal kvůli nepřízni osudu na sever a teď bloudí.

Neměl kam jít, nevěděl co bude dělat, a tak seděl hostinci a přemítal nad tím jak se zbavit svých nočních můr.

„ Říkáš Melgizen? Už sem to slyšel no, ale nevěřil, opravdu zase otevřely trhy?“
„ Určitě, Jonek už tam vyrazil s šesti vozy, mágové vždy dobře platili. My bysme neměli o nic víc meškat.“
Zaslechl mladý Keli řeč dvou neznámých obchodníků. Zaujalo ho to-Melgizen, sídlo čarodějů a mágů někdo jej nazýval kouzelnickou školou, někdo pevností zázraků, ale všichni se určitě shodli na tom že je to město kde žijí lidé obdařeni magickými schopnostmi, kteří tam studují a zasvětili svůj život ochraně císařství.
Meč, který Keli u sebe dlouho nosil brzo posloužil jízdenka do toho úžasného místa.

……………..

Žádné stráže, žádné vyptávání, jediná brána vedoucí do města byla spojena s dlouhou zdí která se táhla od jedné skály k druhé a tvořila tak několik set metrový šedý val.
Prošel tedy hlavními vraty a vstoupil do pozemků města.
Jeho podlité oči se rozšířili, když spatřil to, co tvořilo hlavní jádro města; dva gigantické útesy se tyčili nad malým shlukem domků pod nimi, mezi útesy byla široká cesta, která byla přeměněna ve schodiště, přes dvě stovky schodů, dlouhých alespoň sto stop vedlo k monumentálním citadelám na vrchu srázů. Každá z nich by jistě posloužila hned několika králům, všechny tyto stavby byly propojeny mezi sebou kamennými mosty, které podpíral vždy jeden pár mramorových pilířů, viděl že po mostě proudí zástupy lidí v různých pláštích, či snad róbách.
Vyšel schody, a zamířil k té největší z citadel, jako jediná byla spíše dlouhá, a rozvětvená, na jejích krajích se tyčilo sedm věží a kolem nich lítali gryfové, malý dráčci, víly a orlové.
Fascinován pohledem na toto magické místo vstoupil do budovy a odhodlám stůj co stůj, získat možnost zde studovat, snad tak zažene sny, které jej mučili vždy když měl ulehnout.

………………..

Starý mistr Lerfen si jej prohlídl; ten mladík zde nebyl ani rok a už zvládl to co někteří nedokáží ani za deset. Mírně se zamračil, nebylo tajemství že většina jeho vrstevníků jej nenáviděla, bylo z něj cítit zlo, které jen čeká na příležitost se vydrat na povrch. Hlavně mágové Jaryk a Norwel, těm ležel mladý Kelian v žaludku a netajili se otevřenou nenávistí k němu.

„ Tak, pročpak se přišel Keli?“ zeptal se mistr mile, a snažil se skrýt obavy které v něm jeho příchod vyvolal-nebylo zvykem doprošovat se setkání s bílím okem; tak se jmenoval nejvyšší představený magického cechu v Melgizenu.
„ Víte, mistře Lerfene, už sem dokázal dost věcí na to, abych mohl začít s pokročilejší magii.“ Začal opatrně Kelian a zahleděl se na muže před sebou; plešatý, kůže na místech moc lesklá a růžová od popálenin, jednoruký a slepý na jedno oko-tak skončil Lerfen po boji s nejvyšším z bývalého nekromantského řádu Ingarem Kalladrasem.
„ A magie, kterou mě můžete naučit, mě nezbaví snů, které mě straší už několik let, proto bych vás chtěl požádat aby jste i povolil přístup do černé knihovny.“
Lerfen svraštil čelo, a pak pomalu zavrtěl hlavou:
„ Milý Keli, pro někoho kdo je tu sotva jeden roční cyklus je zakázáno jakékoliv studium jižanské magie, ani ti co jsou zde let deset, nebo sto nemají oprávnění v té knihovně studovat. A co se tvých snů týče, musíš přijmout to co ti Azuna nabízí. Ve snech je někdy skryto víc než myslíme.“
Keliho rty se sevřely v pevnou linku: „ Ale já se nechci smířit s těmi sny, přízraky mých mrtvých přátel mě pronásledují a já už je nechci mít v hlavě!“ zvýšil hlas a Lerfen se jen napřímil.
„ To ti ovšem nepomohu, teď jdi a pamatuj že ten kdo se zprotiví závažně proti vůli Sedmé rady, musí počítat s následky.“
„ Ano… pane.“ Byla poslední slova která Kelian řekl Lerfenovi během jeho pobytu v Melgizenu.

Netrvalo to ani měsíc co Keli našel způsob jak propašovat knihy z černé knihovny, a od té doby začala jeho temná výuka.
Tři roky se snažil spoutat temné síly, kterými vládly nekromanti na jihu a tři roky jej nikdo neviděl skoro nikde jinde, než na občasných snídaních v hlavním sále.

Když však jednoho zimního večera, kdy sníh pokrýval propojující mosty a tma venku nastala velice brzy, opět navštívil knihovnu nevěděl že jej pozoruje malá bílá sova.
Vzal z police další dvě knihy, nějaké vrátil a dal je tak aby zaplnili místo těch které vzal, a odešel-sny již skončili, hlavu měl čistou a dokázal se již vyspat bez rušení, avšak nestačilo mu to, moc zabíjet pouhým posuňkem, pouhým slovem ho lákala čím dál tím víc, možnost ovládat myšlenky lidí a nebo nechat povstat mrtvé, to vše přispělo k tomu co se dnes v noci ještě odehraje.

Malá sovička se snesla doprostřed místnosti, kde zrovna stál mistr Lerfen, mágové Jaryk a Norwel, a pak tři další.
Dohopsala k Lerfenovi a pod jeho nohama se zhmotnila malá dívka, snad patnáct let.
„ Cože? Kelian chodí do černé knihovny? A jak dlouho?“
„ Už dlouho mistře, ale myslela sem si že to má povoleno, ale když si dnes večer vzal svazky o tom jak pokřivit lidské myšlení, což je přímo kniha o výuce a ne o studuji, přišla sem a vámi.“
„ Dobře má milá, postarám se o to… pošlete pro Sedmou radu, toto se musí vyřešit ještě dnes v noci, já zajdu společně s dalšími pro Keliana.“
Jaryk a Norwel se na sebe podívali, tohle byla možnost jak se mu vyplatit. Ušklíbli se, a když mistr odešel vyrazili ke Keliho pokojům.

„ Pa…. Ne…. Jdu… sem… pro vás… „ ozval se prázdný hlas v místnosti a Keli si prohlídl beztvarý černý oblak.
„ Dobrá, jdi.“ Přikázal rychle a vstal do knih které měl rozečteny, naházel je rychle do svého rance a připravil se odejít, věděl že pro něj již nebude milost.

Dveře se rozletěly takovou silou a rychlostí, až se kus odlomil.
„ Keliane! Jménem Melgizenských mágů a Sedmé rady tě vyzývám aby si nekladl odpor a…“ v tu chvíli se z rohu místnosti, kde nikdo nestál vyřítil rudý paprsek, narazil do Jarykova těla a to se složilo bez dechu k zemi, pak další salva blesků a proudů magie vyrazila k překvapenému Norwelovi, ten stihl nastavit ruce a kouzla se roztříštila o magickou bariéru.
Stále držel ruce se štítem a vyděšeně hleděl na Jarykovo tělo, Kelian vystoupil ze své ochrany magie a ukázal se Norwelovi, ten nemeškal, sprška rudých výbojů vylítla z jeho rukou, ale Keli byl připraven, věděl co muselo následovat. Mávl rukou a střely smetl na zeď, pak vyřkl rychlé slova černé magie a Norwel, začal chřadnout, jeho kůže se svraštila a on sám se začal hrbit, až z něj zbyla jen kostra pokryta šedou kůží.

Když Lerfen společně se třemi mágy vešel do pokoje, omráčil jej pohled na dva mrtvé čaroděje pod ním, až na dvoje ostatky byl ale pokoj jinak prázdný.

[Gobbo]

Úspěch! Vybuchlo to slovo v Kelianově hlavě když uložil kámen do torny a uschoval jej pod svým kyrysem.
Usadil se na kamenném trůnu a jeho oči se zavřely s klidným vědomím triumfu.

Stál na hradbách pevnosti docela sám, jeho umění mu konečně začalo přinášet ovoce ve které tak dlouho čekal. Lilith stále pod ním a tvář se jí stahovala hněvem a zoufalstvím, zkoušela se jej oklamat ale to nevyšlo. Kelian moc dobře věděl že by neohrozila Teryn život a tak jí dal ještě jednu šanci vyhovět mu.
Položila kámen na zem před bránu a chtěla odejít, v tu chvíli se na schody vyřítila Ter a luk, jenž třímala ve svých rukách začal zpívat skrz svou tětivu smrtonosnou píseň. Šípy minuly Kelianovu tvář a prolétly za něj na dvůr pevnosti.

Keli rychle seběhl z hradeb a po cestě vytáhl malý flakónek, trocha soustředění a myšlenek a tělo malé kněžky se otřáslo v křečích a dopadlo před zdí.
Vyřkl další slova a magie obklopila jeho tělo.
Pak vyšel z ochranných zdí pevnosti a před branou sebral ležící kořist, na oplátku nechal telesmo, které bylo do teď jeho největší zbraní na zemi a vrátil se zpět.
Ter již nebyla v bolestech a znovu stanula na nohách, pak se rozlítila-tak ji Kelian ještě neznal, zlost u ní neznala hranic. Avšak, Keli byl omráčen tím co se stalo, tím že získal kámen moci.

Jeho kroky pak zmizeli v hloubi krypty, kdo ví co se tam událo….

[Gobbo]

Opodál dopadly kapky vody prosakující skrze strop na podlahu a vydaly zvonivé „Kap“

Blíží se doba temných králů, blíží se doba kdy země bude zbrocena popelem mrtvých, kdy i poslední zábrany a zásady padnou a jen smrt bude sídlit v těchto krajích.
V této době se lidé budou lovit navzájem, již nebude cti, již nebude slitování, již nebude života.

Kap

Přichází temný věk, a přichází skrze tvé ruce Keliane, dbej mých rad, dbej mého varování, nikdo ti již nesmí stát v cestě.

Kelian hleděl na kámen položený před sebou a v hlavě neustále poslouchal hlas, který nepatřil ani kameni, ani jeho myšlenkám.
Vstal aby se na kámen podíval z výšky, jakoby doufal že tak odhalí něco víc než předtím-nestalo se.

Tebou pokřivené, tebou přivolané, dítě temnoty Keliane, to teď jest tvou předehrou ke konečnému aktu.
Střež dobře vědění jenž si získal, další přibudou, v tu chvíli se otevřou brány tvého osudu.

Kelian vzal kámen a pečlivě uschoval-je třeba být opatrný, kámen sám mu prozradil že po něm pátrá více očí než je zdrávo.
Mizíce v hlubinách pod svým temným sálem se v místnosti ozývalo už jen:

„Kap…kap…kap…“

[Deekin]

Za dveřmi zadního vchodu hospody se v opuštěné uličce ozval nezaměnitelný zvuk, signalizující, že na zem dopadá napůl natrávený obsah obráceného žaludku. Další, následující zvuky porážených sudů a různého harampádí naznačovaly, že majitel onoho žaludku má i navzdory právě ukončené činnosti stále problémy s rovnováhou.

Oliaas Lavosh nebyl nikdy typ pověrčivého člověka. Popravdě řečeno, už nějakou dobu ho nezajímalo nic jiného než kde ukrást pár drobných a následně směr k nejbližšímu výčepu. Na bohy nikdy moc nedal, tím víc že kněžky Azuny chodily po ulicích vždy zahalené a upřímně řečeno, většina jich by nepotěšila oko přihlížejícího ani kdyby tomu tak nebylo.

Především proto mu nějakou chvíli trvalo než ze sebe vydal zděšené zaječení, poté co zjistil, že ho ze stínu pozoruje dva metry vysoký kostlivec s modrými záblesky v očních důlcích.
Dostatečné množství kořalky však, jak praví stará zkušenost, napraví i tu největší hrůzu. Oliaas se vrávoravě potácel ulicí a mířil domů. V ruce měl plnou lahev pálenky a blahořečil svému štěstí, že celou a plnou flašku získal vlastně jen za informaci, kde se tady v Seilanu nachazí dvě místa. Místní sirotčinec a hřbitov.

[Gobbo]

Hladina Zrcadlové zátoky se leskla od záře poledního slunce a odrážela jeho svit do očí námořníkům na palubě Delfína.

„ Armi, myslíš si že je to dobrej nápad? Však se na něj jen trochu líp podívej ksakru, vohozenej jak nějakej vrahoun a ještě chce plout na jih. V dnešní době, to není vůbec normální.“ Řekl Rhal-první důstojník Delfína, Armanovi, jeho kapitánovi.
„ To není Rhale, ale platí dobře, a to za to riziko stojí ne?“
„ Ale prd Armi, budeme mít štěstí pokud nás ta chátra vzbouřenecká nepodřeže hned jak vstoupíme na břeh. A kdo ví jestli tam nebude čekat ještě někdo.“
Snažil se rozmluvit Rhal svému dlouholetému příteli tuto cestu, ale stejně tak dobře jak věděl že plout do jižních zemích je skoro sebevražda, stejně tak věděl že rozmlouvat Armanovi něco kolem peněz nemá smysl.
Podíval se k zábradlí, o nějž se jejich pasažér opíral, tenhle muž vypadal už od pohledu divně; bílé vlasy sestřižené po krk byly rozcuchané a vyseli na všechny strany, na sobě měl navlíknutý černý lesklý hábit, který měl na pažích, ramenech a zápěstích přikryt ocelovými chrániči, u pasu mu visela stará torna, a na zádech měl zvláštním stylem připevněnou brašnu.
Rhal se oklepal při pohledu na něj, vůbec se mu nelíbil… vůbec.

„ Armi, kašli na to! Teď si se už dočista pomátl, plout přímo do Tavioru?! To může opravdu jen blázen… a dej pryč ten měšec, já nechci prachy sakra! Chci se jen vrátit domů se zdravou kůží!“
Kapitán se na něj mírně mračil ze svého křesla a stáhl ruku s Rhalovým podílem.
„ Rhale, můžeme dostat desetkrát víc, nevím kde vzal tolik peněz ale má je a to je důležité, jen zakotvíme vyhodíme ho tam a plujeme pryč.“
Arman viděl že jeho slova nikterak Rhala nepřesvědčila, ba naopak, otočil se a přešel ke dveřím, otevřel je a ještě než opustil kajutu křikl:
„ Tohle neskončí dobře Armi, neskončí… nedbáš dokonce ani na to že v noci se po palubě prochází něco, co tu vůbec nemá být, nevšímáš si toho že ten bastard si v kajutě tvoří nějaký kejkle a to že už tři muži onemocněli podivnou nemocí. Doufám, že až dojdeš na řadu i ty Armi, že to konečně uvidíš!“
S těmito slovy práskl dveřmi a zmizel kapitánu Armanovi z očí, ten se jen svezl do křesla, nalil si sklenici brandy a díval se na objemný váček peněz.
Ať si trhne nohou, však mě ještě poděkuje až se vrátíme jako šlechtici.

Rhal se pomalu a co nejtišeji dokázal, plížil ke kajutě toho podivína, v ruce se mu občas zaleskl jeho jednobřitý nůž-to podle toho jestli zrovna prošel kolem okna kudy prosvítal měsíc.
Došel až před dveře pokoje, tam se zastavil a nadýchl se; nikdy nemusel zabíjet, dokonce i když je přepadly piráti vše se usmlouvalo. Ale teď, teď není jiné možnosti, on ví co je čeká v docích toho prokletého města… nákazy, nářky, teror, smrt. A to on nechtěl. Ne, zabrání tomu.
Otevřel dveře kajuty a nahlédl opatrně dovnitř, na zemi byly načrtnuty rudými a modrými barvami pro něj neznáme symboly, ale lebky posázené na určitých místech v těch znacích ho znepokojily-slyšel o nekromantech z jihu, ale ti byli na začátku povstání rozprášeni, a nikdy neslyšel ani o jednom který by chtěl zpět do té země.
Vešel do vnitra pokoje a očima hledal přikrývku, uviděl ji a přešel k ní. Hromada která se rytmicky zdvíhala pod dekou dávala tušit o tom že jeho cíl spí.
Natáhl se k místu kde mělo být rameno, a ani si neuvědomil že hluk moře ustal jako když utne, že slabý zpěv námořníků z podpalubí taktéž utichl a že dveře kajuty se pomalu a bezzvučně zavřely.

Kelian vystoupil na břeh a ohlédl se zpět k lodi, její kapitán stál omráčeně u kormidla a hleděl k obzoru. Nejen námořníci ale i Keli věděl co se mu stalo-ztráta nejlepšího přítele dokáže dělat zajímavé věci.
Nekromant se jen usmál; zatímco celá posádka Delfína nevěděla kam se ten kterému říkali Rhal poděl, tak on moc dobře věděl o těle vznášející se někde v černých hlubinách zátoky.
Nechal tedy loď lodí a prošel špinavými uličkami města.
Toto už nebylo město, to co zde viděl byly pouhé trosky, a nejen stavby.
Lidé kteří jej míjeli se bez jediného slova protáhly kolem něj a zmizeli v uličkách, ve škarpách a rozmlácených silnicích ležely mrtvé novorozeňata neopatrných matek, žebráci, pobudové, ožralové. Zápach smrti vysel nad městem jako ruka kata nad odsouzeným, domy ve zdejších čtvrtích byly buď pobořeny, rozkradeny a nebo spáleny. Některé byly označeny černou lebkou jako znak toho že je nakažen morem-u takových domů dlouho netrvalo a byly taky spáleny.
Hradby, které kdysi museli zastavit i ten nejsilnější útok, teď vypadaly jako pouhé kostry, které mají připomínat padlé ideály.
Vojáci na jejich vršcích byly zbídačení- otrhané, špinavé a umazané tabardy černé barvy se znakem mantikory vypadaly jako hadr který užívá hostinský při mytí podlahy.
Zbroj kterou nesli byla buď neúplná a nebo zničená, v jejích tvářích se zračilo pouze přání jediného „ Ať už to skončí.“

Keli poměrně omráčen stavem města zašel do zdejšího hostince, ten byl až na podřimujícího sládka prázdný.

„ Přeji pěkný den.“ Usmál se Keli, muž jej jen nevraživě změřil pohledem.
„ Co to bude?!“ zavrčel a jeho jediné oko se zavrtávalo do nevítaného hosta.
„ Pokoj, a něco k jídlu.“ Následně na to hodil muži pár měďáků, věděl totiž že by nemusel přečkat noc kdyby ukázal stříbro a výš.
Další den ráno zamířil dál na jih, jeho kroky mířili do lesů za nimiž leží přístav, odkud plují lodě do neznámých zemí, do zemí, kde ho nebudou pronásledovat císařští mágové, kde jeho moc rozkvete jako sněženka která se vydrala zpod sněhu.

Na obzoru se objevila podlouhlá šedá čára, zaclonil oči aby lépe viděl.
" Co je to za místo?" optal se opáleného a solí pokrytého námořníka.
" Ostrov Demona pane."

[Gobbo]

Stíny stromů ho přikryli stejně jako ochranná zaklínadla která na sebe upoutal, stál teď pod jednou z vysokých borovic a pozoroval skupina dobrodruhů, vedenou lordem Maclierem. Věděl že byly hledat, udajného únosce lady Nitetis, našli jej?

Kdyby byly alespoň trochu obezřetní, už by mě měli.

Pomyslel si když si vzpoměl na to jak na tyto lidi narazil v bažinách a jen tak tak stihl zmizet za vraty vesnice, aniž by si ho všimli.
Vše mělo proběhnout hladce, ale neproběhlo, nedostatečnou informovaností a možná i něčí neschopnosti, se vše zvrtlo. A teď zde stál, a čekal na vhodný okamžik.

Dumgar už dlouhou dobu něco probíral v ústraní s Maclierem;neslyšel je, ale věděl že to má v rukou ten správný.
Tenhle muž jej upoutal nejen tím že měl shodné zájmy jako Kelian, ale taky jeho talentem mluvit s lidma. Když s někým mluvil, Keli nedokázal rozeznat zda lže a nebo mluví čistou pravdu, v podání tohoto nadaného muže s šedivějícími vlasy se dokázala i ta nejneuvěřitelnější historka proměnit v historickou událost, která měla i své konkrétní aktéry, a při tom ještě lidi přesvědčit že těmi aktéry byly oni.

Zavrtěl hlavou, tohle byl určitě muž na svém místě.
Když se znovu vynořili z temnot, prodrali se kolem pochrupujícího orka, půl drowa, trpaslíka a pak dalších lidí. Zamířil Dumgar k lesu, Keli ho následoval, doufaje že už je vše vyřízeno-spletl se. Ten dotěrný drow mu byl v patách a pomalu se za ním táhli i ostatní.
Nekromant stále ukryt pod vrstavmi magie, nervozně sledoval dění, bylo jich mnoho, a kdyby došlo ke střetu, měli by co dělat aby se probili.
Naštěstí se na ně Sylvanas usmála a její paže jim seslala do cesty dalšího drowa z temného lesa, zmatek který nastal jeho objevením, dokázal poskytnout dvojici čas se zpakovat.

" Máte jej?" vyhrkl dychtivě Keli a pozoroval muže jak z brašny vytahuje malý, lesklý prsten. " Tady je" po tváři mu přeběhl spokojený úsměv.
" Excelentní mistře Dumgare." zvedl významě prsten a prohlídl si jej ještě pečlivěji.
" Nyní, musíme znovu rozdělit své cesty, pane Dumgare, jsem vašim dlužníkem a budeli třeba pomoci ve kterém se uplatní mé skromné schopnosti. Mé dveře sou vám dokořán otevřeny. Zatím nechť nad vámi bdí Sylvanas a jistě se ještě uvidíme."

Když pak stál na skále, shlížeje na trpasličí důl, vítr mu divoce pohazoval krátce sestřižené vlasy. Pozoroval svůj prostředníček, na kterém se vyjímal prsten s dalším kamenem, kamenem vědění.
Další díl byl položen, a začal pomalu tvořit kostrbatou mozaiku jeho putování, složil ruce podél těla a zahleděl se do dáli.

A teď za těmi, kdo mě dnešek zbytečně prodloužili... kdepak asi si Wolfe?

[Gobbo]

Klečel před kašnou plnou temě rudé tekutina, která na pohled připomínala krev. Kolem hořely svíce a osvětlovaly tak jeho do půl těla svlečenou postavu, ruce měl složené na holých prsou a se zavřenýma očima naslouchal praskání zde přítomné magie.
Klečel zde už více jak hodinu, ponořen v mysli, na svém těle měl nakreslenu řadu symbolů, které měli dopomoci k završení tohoto obřadu. Pot mu začal pomalu stékat po čele do obočí, odkud se vydal po spáncích na bradu a poté dopadl na chladnou, prachem pokrytou zem. Jakmile dopadla druhá kapka, smíšená s trochou krve, začala se místnost pomalu točit, zrychlovala až se změnila jen ve změt temných barev. Keli vnímal jen své tělo a jen vnitřním okem sledoval co se kolem něj děje, místnost se pomalu zastavovala až se zastavila úplně, ale místo ní stál teď na holé, nekonečné pláni.

Napřímil se a rozhlédl se všude kolem sebe, kam jen oko dohlédlo tam viděl jen stále se táhnoucí pláň se seschlou trávou, nebe mělo šedivý nádech a po planině se proháněl skučivý vítr.
Vydal se náhodně vybraným směrem, a hledal něco co by mu mohlo odhalit význam této vize, až konečně došel k malému kamennému obelisku, který stál sám uprostřed celé té velikosti.

Když se-oproti obelisku Kelianovo drobné tělo dostalo až k monumentu, zaplavil jej pocit že je sledován. Nemýlil se, po planině se rychlostí blesku pohybovali postavy, objevovali se a mizeli z jeho zorného pole a hráli s ním děsivou hru na schovávanou. Až se objevili až u něho. Začali kroužit kolem obelisku a ukazovali na vyryté obrazce na kameni; pět kamenů, malá hobitka s holí na jejímž konci byla lebka, gnomka s krysou, rozdrásaná hruď muže a nakonec obraz města zahaleného plameny nad ním nakreslený trůn a tam...

Ostře a rychle se nadýchl a rozevřel oči, svíce již shořeli a on byl pokryt studeným potem, zvedl se ze země a přehodil přes sebe plášť.
Odešel malými dveřmi v rohu místnosti a usedl na trůn v hlavním sále, hledíce na stěnu před sebou pomalu usnul.

[Gobbo]

" Kde je ta druidka můj pane."
" Netuším, věřím že jakmile se někde objeví, ucítím to. Pamatuješ si náš plán?"
" Ano pane."
" Výborně, nesmíš se dopustit chyby Anaraviewen, nesmíš mě zklamat." s kamennou krutostí v očích se zadíval na svou mladou žákyni.
" Nezklamu pane."
" V to doufám, nemám rád když mě někdo zklame." myšlenky mu zalétly k hobitovi v černém oděvu.

Stáli ještě dlouho na srázu, a on ji vysvětloval jaká cesta ji čeká než se dostane k opravdovému vrcholu opravdové moci.
Snad Sylvanas tomu chtěla a on ji zapojil do všeho dění přímo, aniž by ji připravil na to co se může stát při jejich putování. A tak ji vykládal základy černé magie za pochodu, kdykoliv šli lesem, horami, jeskyněmi nebo chodbami hrobek. Učil ji jak funguje podstatá krvavé magie a jak s ní naložit, první pokusy na nebohých pocestných se dařili jen málokdy, byla příliš nezkušená, ale ta síla v ní byla- jen ji zkoncentrovat do vhodné podoby- pomyslel si, když dokázala proniknout do mysli Singhatorianovi.

Když pak kráčeli zatuchlými zdmi Alicijské krypty, a naslouchali nářkům mrtvých okolo, soustředil se na její osobní podstatu víc, než kdy dříve. Sálalo z ní vzrušení, oddanost a zmatení.

Kam jdeme?
Proč tam jdeme?

Museli být jistě otázky které se ji honili v hlavě, až konečně stanuli u cíle.

Stínač života, tak se představil jejich hostitel. Mluva kerou vedli Keliana unavovala, než konečně přešel přímo k věci.
" Pakliže to splníte, jistě i já vám budu moc dopomoci..." nedokončil větu a zahleděl se svým hladovým pohledem na Keliho a jeho žákyni.
" Veřím že Sylvanas nás povede na cestě, a brzy tu bude to co tak žádáš."

" Mistře, myslíte že měl na mysli zlatý důl?"
" Přesně to si myslím, zlatý důl, kde jinde hledat trpasličího klerika, než tam, ti z Alicie by nikdy nedokázali spoutat liche, byli příliš zaměstnáni vlastními zájmy a zaslepeni svou jakože mocí." ušklibl se, dělalo mu dobře takto vysvětlovat důvody neschopnosti svých nepřátel.
" Ale, pokud tomu dobře rozumím, chce Stínač abysme mu přinesli jeho srdce, k čemu mu bude?" zeptala se znovu zaklínačka a šla pomalým krokem za Kelianem.
" Již určitě nechce být poután ke svému pánu a právě srdce představuje mezník mezi jeho vůlí a vůlí jeho pána, když získá srdce, odpoutá se od jeho moci." to bylo nejpravděpodobnější, takhle podobně fungovalo pouto krve které už Kelian užil, jen zde bylo telesmem-tedy pojícím předmětem- srdce, a ne flakon s krví.

" Vyvstává ale otázka, zda-li je vhodnější předat Liche stínači, nebo naopak ne?"
Kelian se ušklíbl, věděl že je bystrá, ale že jí napadlo to samé jako jeho, jej překvapilo. " Máš pravdu má drahá, co je přednější? Pomoci Lichovi, který si jistě zaslouží úctu, nebo Stínači který nabízí službu, jenž může dopomoci k něčemu vyššímu? Narozdíl od Stínače nám totiž Lich nic nenabídl-zatím. A pakliže zničení Stínačova pána znamená, další krok k moci, je naše cesta jasná, víš přeci jaké je pravidlo Sylvanas."
" Ne mistře."
Teď Kelian zklamaně mlaskl.
" Ale no tak, opakoval sem ho snad tucetkrát, ,,Cokoliv ti stojí na cestě k moci, musí být zničeno."
" Jít si za svým cílem bez ohledu na ostatní." řekla jinou formu tohoto pro Keliana životně důležitého pravidla.

[Gobbo]

Temnota kolem jeho těla zhoustla, byla téměř hmatatelná, stál uprostřed celé věčnosti a na hlavu mu dopadal ledový proud čehosi, snad vody?
Byl nahý, a tělo ho záblo, zima mu prostupovala každým svalem a měnila je jen v tuhou tkáň, za chvíli snad nemohl hýbat žádným údem.

" Keliane, můj věrný... tak konečně přišla ta šance, ta možnost vše uskutečnit?" ten hlas nebyl skutečný, znělněkde z dáli, spíš v jeho hlavě.
" Ano má paní, mám teď dost prostředků k tomu abych přivedl naše dílo ke konci."
" Neee, ještě plno práce tě čeká Keliane, synu Artoruv, zvěstovateli mého bytí."
" Jaká práce má paní?"
" Čas teď tančí svůj tanec Keliane, to on teď rozhoduje o tvém postupu, zatím víš co dělat."
Nebyla to otázka, ale zkonstatování.

"Nevadí Linnah, nevadí..." zavrtěl hlaovu Kelian, ačkoliv měl připravený plán, nevyšel mu, ve vnitř v něm zmítal vztek, nebyl zvyklý přijímat podobná slova bez toho aniž by toho, kdo je přinesl ztrestal.
" Věřím že příště si povedeš líp, už kvůli mě." otočil sen na ni a jeho pohled ji přinutil podívat se jinam.
" Ano Keli."
" Kde jsou ostatní? Nešli s tebou?"
" Šli, po tom co nevyšla naše malá prácička šli každý jinudy."
" Hmm, dej na ně pozor Linn, nesmíme zbytečně riskovat."
" Ano šéfe."

Ještě toho večera Keli usedl do kruhu svící a pokryt znaky a obřadní krví, pronášle ticé motlitby. Vize, které přicházeli, byly dostatečně uspokojující.... čas tančí svůj tanec.... ještě plno práce...
Ano, ještě plno práce než spustíme epilog. Zítra, zítra začne den, který zbrotí zem krví a přikryje ostrov oparem strachu.

[Gobbo]

Zradci


To slovo mu plulo v mysli jako karavela na pustém moři, bylo teď jediným na co myslel, a pouze to slovo ho dokázalo rozpálit do bíla.
Vstal ze svého trůnu a zahleděl se do temné chodby kobky.

Ne, nenechám to tak.. jsem blízko triumfu, tohle mě nesmí zastavit!

Praštil pěstí do dlaně a přešel do volné části místnosti, tam, na prohnilé podlaze začal kreslit pentagram, jako už tolikrát, ale jen teď byl určen pro něco většího než dřív.

Vzduch kolem něj začal houstnou, ozvěna zaříkadel naplňovala jeho hlavu a on se pohyboval v rytmu těch slov.
Když pak ze středu obrazce vyšlehly plameny, které oblízli jako lačné jazyky strop a po nich zůstal jen kostlivec v hávu mágů, Kelian se sám pro sebe pousmál.
Pár rychlých příkázů, jasně znějících stačilo, aby se pevnost začala hemžit jeho válečníky...

Zničím je všechny, oni budou ti kdo odejdou poraženě v tomto dni...

Znovu se usadil do křesla a snažil se ignorovat slabost, která ho začala prostupovat-už věděl že tento obřad si vybral více sil, než chtěl dát....

Zvuky bitvy doléhaly až k jeho uším, na kůži cítil praskání magie, která proudila na povrchu a on jen seděl a čekal.
Zrazu rána, a hlasy se začali rozléhat vně krypty, vstal a rozběhl se dlouhýma chodbama vstříc nezvaným hostům.

Když stanul v hlavní místnosti projela jím vlna uspokojení, téměř všichni ti rádoby válečníci leželi břichy nahoru a nebylo v nich za mák života.
Jen jedna postava se ještě rvala s jeho služebníky.... Ran.
Když poslední duchové zmizeli jako mlha nad jezerem, Keli vystoupil ze svého magického úkrytu. Snažil se skrýt třesot jeho hlasu, únavu a malátné pohyby, které byly důsledkem tohto velkolepého aktu.

" No tak Keli neblbni, kašli na ty svoje smraďochy a pojď na pivo."
" Si hlupák Rane, možná by si mohl být k užitku, ale s tímhle přístupem..."
Snažil se vypadat sebejistě Keli ale jeho nohy ho zradili a zavrávoral.
" Keli, nenuť mě ať ti ublížím..."
" Hlupák si Rane a hlupákem budeš." ušklíbl se nekromant a v tu chvíli zmizel mnichovy z očí.

Zatracený lektvary!

Zaklel, když ho Ran za pomoci dryáků které si nemíchal mohl sledovat.
" Keli, ještě jednou..." už nedořekl, zelený paprsek se roztříštil o mnichovu přirozenou magickou bariéru a to bylo signálem k boji.
Během okamžiku byl u nekromanta a jedna za druhou dopadaly magii ničící rány na jeho tělo. Keli zaúpěl, ale ochrany které vztyčil se podepsaly na mnichovy taky. Jeho popálený a prožraný hábit skvěle ladil s poraněnou hrudí a pažemi.
Když se mnich napřahoval k poslednímu úderu Keli sklonil hlavu, prosmekl se mnichovy mezi rukama a ocitl se mu za zády.
" Sakra neblbni Kele."

Chceš mluvit? Je Pozdě Rane...

Blesklo mu hlavou a napřáhl ruku, modrý proud energie narazil do toho zraněného těla a cestou pálil zbroj a oblečení ležících mrtvol.
Mnich slabě zaskučel ale pokračoval v běhu, pak rána, dvě a Keli se ocitl tváří ke kamenné podlaze, odkulil se na stranu aby ho další rány nezasáhly a děkoval Sylvanas za to málo energie kterou mu ještě poskytla-věděl co s ní, příjde jiný den kdy se karta obrátí.

Vrávoral starými uličkami tajných chodeb, jako když se opilec vrací z hostince, stejně tak se motal v černých chodbách a na místě kde přejížděl rukou po zdech zůstávaly krvavé čáry, jeho obličej byl změtí tržných ran a krve, již tak zohavená tvář vypadala ještě odporněji, bílé vlasy byly na mnoha místech taktéž pokryty krví a jen oči vypadali že chápou co se děje a vědí co dělat; pouze v nich byl ten malý uhlík síly, která Keliho držela při cestě ven z těchto katakomb.

[Gobbo]

"Myslíš že ještě vůbec žije? Podívej se na něj, vždyť je z něj jen troska." promluvil muž po jeho pravé straně.
" Dýcha, a vypadá to že se drží, necháme ho tu ještě pár dní." ozvalo se teď z levé strany.
" Nevíme kdo to je, a našli jsme ho u tý vypálený osady, tam se jen tak někdo nezdržuje, a podívej se na to jeho brnění, to je kus, určitě by vyneslo balík."
" Radší to nech bejt, nevíme kdo to je."
" No, nevíme, ale podívej se na něj, vobličej má v troskách a zbytek těla taky, a ta ruka, ta je nejdivnější. Jen kost ale vypadá to že ji dokáže ovládat."
" Necháme ho spát, musí nabrat sil."

Když se dveře zabouchly, vyzáblá, poraněná a zubožená postava se zvedla z lůžka tvořeného dekou a slámou.

Dovrávoral ke stolku na hrubo stlučeného z nějakých desek a zvedl z něj střípek něčeho co mělo být zrcadlo; to co uviděl ho šokovalo, byl zvyklý na to že si magie kterou provozoval vybrala svou daň ale toto bylo moc.
Nejspíš příliš velký a náhlý odliv energie z jeho těla způsobil že kůže na jeho obličeji na některých místech ustoupila a odhalila bělostnou lebku. Spodní čelist byla odhalená na bradě a na čele se udělal velký flek z odhalené lebky. Pod očima a na tvářích byly tržné, ale již zaschlé rány. Pravá ruka byla silně popálená a popraskaná, vypadal jako stovky těch které přivolával jako své sloužící.

Popadl kožené kamaše a vypotácel se dveřmi které předtím použili jeho opatrovníci. Místnost do které se dostal byla malá, zatuchlá a voněly tu bylinky spolu s čerstvě upečeným chlebem, v rohu místnosti stál stůl a čtyři židle na niž seděli muž a žena v pokročilejším věku.
" Aa, koukam že pán se probral tak co? Jak je?" zeptal se muž s přízvukem hustým jako ovesná kaše, Keli mu moc pozornosti nevěnoval-jen mlčel a rozhlížel se po světnici.
" Nech ho Goli, musí ještě odpočívat." reagovala žena na Kelianovo mlčení, vstala a popadla džbánek s nějakým vývarem.
" Tu máš příteli, to ti otupý hrany bolesti alespoň na čas." vlídně se usmála a podala kouřící šálek nekromantovi.
Ten se bezděčně napil a odpotácel se zpátky do svého pelechu, hlava se mu začala znovu motat a víčka klížit.
Usadil se na dece a pomalu se znovu natáhl.

Tak takhle teda mám skončit? Jako kus staré země obdělávané dvěma zmetky? Proč má paní? Je to snad další část cesty kterou si pro mě připravila?

Když oči znovu otevřel nic se nezměnilo, hlava třeštěla a únava prostupovala jeho tělam jako nůž máslem. Zkusil se posadit na lůžku a trochu si ujasnit události.

Krypta, obřad, boj, Ran, útěk, bažiny.

To vše mu kroužilo v mysli jako vrány, které se ne a ne usadit, nedokázal si uklidnit mysl a soustředit se jako ještě před...

Jak dlouho tu jsem? Den? Dva? Týden?

Napadlo jej a postavil se na nohy.
Oblékl se a vešel do místnosti kde předtím našel oba starce, když zjistil že nikde nikdo posadil se za dubový ne příliš zručně zhotovený stůl a vzal si krajíc chleba položený v ošatce.
Přežvykoval okoralé sousto a mezitím hleděl ven z okna a pozoroval močály, které byly teď z větší části přikryté mlhou.
Zbystřil.
Muž s ženou se objevili ve výhledu okna a on měl na zádech převázanou koženýma přeskama nekromantovu zbroj. Odkýval něco ženě a potom vykročil do hlubin bažin.
Keli prudce vstal, ale hned se zase zachytil stolu a hluboce se nadýchl. Chvíle soustředění stačila aby si uvědomil že magie mu teď není ku pomoci a kdo ví jestli ještě bude.
Popadl nůž kterým nejspíš nakrájely chleba na stole a vyšel z chaloupky.
" Vidím že už je ti líp cizinče že? Ale proč si tady venku? Ještě se nastydneš takhle oblečený."

Když si to Goli mašíroval vyšlapanou pěšinou vedle potoka, měl hlavu plnou jen peněz které za zbroj utrží, krvi která tekla po proudu vedle něho nevěnoval pozornost, přeci jen to není poprvé kdy nějaký ještěr rozkousl žábu nebo dalšího ještěra.
Ale šátek který se zachytil v trsech nedaleko od něj jistě nepatřil žábě, stejně tak jí nepatřil ani stín na vrchu stráně.