14 odpovědí na toto téma

[Alwin]

Sem, desítky sáhů pod dlažbu Alicie, už nedoléhal čilý ruch na ulicích města. Místnosti vyhloubené pod smradlavými tunely kanálu odpočívaly pod příkrovem neproniknutelné temnoty. Ztichlé chodby rušilo jen občasné ukápnutí vody či zapištění hladové krysy. Pouze v jedné z nich v držácích na zdech prskaly pochodně a osvětlovaly ji mihotavou září. Za dubovým stolem neklidně přecházel Lord Salek a oči mu v příšeří zářily. Přemýšlel. A věděl, že se jeho myšlenky ubírají správným směrem. Dovolil si trošku se pousmát, když si v mysli přeříkával slova, která mu té noci sdělil kámen, jehož váhu a teplo ještě teď cítil v ruce.

Skrývají se za hradbami a věří v ochranu mithrilových zvonů. Jsou to blázni a pošetilci! Zapomněli na hradby z kamenů, které je chránily nejvíce – víra, láska, dobro, lidství. Ty tehdy při Výpravě písně ochránily ostrov před tvými pány. A tyto hradby jsou den ode dne ubožejší, kameny se drolí v prach a nikdo už nepamatuje hodnoty, které před katastrofou hořely každému v srdci. Podívej se, jak se hemží, v hlavách malichernosti a v srdci touhu po bohatství. Jen jeden zůstal. Jen jeden přežil a žije dodnes a v jeho srdci i staré hodnoty. Považ co by se se silou takového srdce - pokřivenou, znetvořenou a využitou – dalo udělat. A do hrudi mu vlož mě. Udržím ho při životě, nikdo se nic nedozví, dokud nedokončíš svůj triumf.

Salek se usmál. Konečně se zavděčí svým pánům. Jen musí najít někoho, někoho u kterého může věřit jak jeho úmyslům tak schopnostem. Ano, je jeden takový!

„Pokotone! Pokotone, pojď, musíš doručit psaní!“

[Alwin]

Netrpělivost. Zvláštní pocit, který si Lord Salek nemohl dovolit, se teď však dral na povrch s takovou vervou, že jej jen těžko mohl potlačit. Dumgar zmizel z města. Zatraceně, tak se na něj spolehl! Musí najít někoho jiného s potřebnou mocí, s potřebnou touhou a potřebnou zvráceností. Salek vytáhl z měšce duhově zářící kámen. Stačil jediný dotek, jediná myšlenka a svět zavířil v podivné mlze poznání. Viděl...

Vznášel se nad pevností, lehčí než vzduch, jen myšlenka. Obepínající vrcholek skalnaté hory pásem mohutných hradeb opravdu připomínala rudého draka, jehož jméno nesla. Pevnost však nehledal. Zamířil níž, přelétl nad několika domy a nakonec ho spatřil. Stál tam, obklopený svými společníky, navlečený v rudé zbroji a s vlasy které nezbělely stářím.

Lord Salek přehlédl pergamen kritickým pohledem a nakonec spokojeně kývl. Smotal jej a opatřil pečetí s krásně vyvedeným písmenem "S".

"Pokotone! Kde zase vězíš?"

[Gobbo]

Postával u vchodu do jeskyně vedoucí pod Alicijské kanály a občas se ošil či zavrtěl na místě, jak jej uniforma městských stráží tlačila, či mu na jeho hubeném těle byla volná.
Čekal tu bezmála hodinu a pod přilbou byl slyšet jeho dunivý dech, meč byl zatasen v pochvě a štít se houpal na zádech.
Konečně přišel, z noční mlhy vystoupila vysoká postava muže ve středním věku. Byl oblečen do pestrých barev obchodníka, u opasku se mu houpala malá pochva snad na dýku či malý meč.

"Tak copak pane? Co tu hledáte?" ptal se strážný a popotáhl si plášť kerý mu šoural po zemi.
" Jsem zde... na pozvání." oznámil mu dotyčný a nervozně či snad nedočkavě se rozhlédl po blízkém okolí. " jste tu pro ty hadry?" zeptal se strážník svým typickým drsným slangem a nechal propustit do hlasu napětí které se v něm tísnilo jak pára pod hrncem.
" Hadry? Spíše se jedná o plát." řekl muž odměřeně a pak kývnutím hlavy na strážného Jivaldina pokynul aby mu zbroj ukázal.
"Nádherná." hlesl tiše a přejel prsty po zbroji tak jako již po mnoha minulých artefaktech které skupoval.
" A kolik že za ni chcete?"
" Třista měšců, už takhle dost riskuju."
" Cože třista?!" vyvalil muž oči ale v tu chvíli se mu pod krkem objevila obnažená čepel dlouhého nože, objala jeho krk a zatlačila na kůži.
" Tak ksindle, teď spolu zůčtujeme za ten hřbitov." ozval se zpoza obchodníka drsný a výsměšný hlas.

Kelian sundal přilbici a vysoukal se z hadrů Alicijské stráže, protáhl si krk a údy a prohlédl si Quixotovu tvář, vypadal pobouřeně a možná i vyděšeně.
" Tak už ho majzni!" řekl mu naléhavě Dumgar a Kelian udělal dva kroky, tasil meč a pak jílcem meče udeřil do Quixotovi hlavy.
Ten jen zavřel oči, hlava se mu svěsila a pramínek krve mu tekl po čele přes tvář až na bradu.

..............

Kelian stál nad obrazcem v jehož středu leželo omráčené tělo Quixotovo. Pentagram rudě zářil a kameny na cípech této hvězdy pulsovaly energii.
Postavil se pod největší sochu-připomínajíce obří štíří ocas, a rozpřáhl ruce. Na proti němu stál Dumgar a dělal to samé.
Kelian zaostřil svou mysl a svou magii na obrazec, nechal ať pouze myšlenka na pentagram naplní jeho mysl, ať se Quixotovo tělo v něm obrací uprostřed černých hlubin jeho mysli. Přehrával si tuto scénu dokola v hlavě a z paměti vyslovoval formuli potřebnou pro konečnou fázi obřadu. Slova vycházela z jeho úst anižby si byl toho vědom-v mysli mu stále výřil obrazec a bezvládné tělo.
" DAN!" vykřikl jak Kelian tak Dumgar současně a místnost se naplnila ozvěnou jejich hlasů, odráželi se od stěn a vytvářeli ještě temější atmosféru než tu byla.
Vyslovením tohoto posledního slova ucítil Kelian jak jeho energie proudí k obrazci, kameny na cípech ji pohlcují a usměrňují ji k tělu, kde se hromadí aby vytvořila magický obal v němž není smrt, není bolest.
Když první vlny jeho magie byly pohlceny kameny, ucitíl jak se Dumgarova magie přidává k jeho, následně na to ucítil úlevu.
Dvě energetické základny pro obrazec stačí, a žádný z nich by teď neměl přijít k úhoně.

Stále viděl Quixota, pentagram, auru která kolem jeho těla začala vznikat a nebyla zrovna nejčistší. Slyšel slova která unikala obchodníkovi z úst a viděl jen útržky z jeho vizí, kterými teď procházel v tomto vynuceném spánku. Ale vize se ztratili stejně rychle jako objevili, vždy když si myslel že rozpoznává nějaká místa, nějaké osoby, vždy se rozplynuly jako kouř.
A pak jej uviděl, duhový kámen se zhmotnil uprostřed té černoty a stál mu před zraky-Kelian si neuvědomil že jeho tvář získala hamižný výraz.
Kámen se jen tak vznášel v prázdnotě jeho myšlenek, a najednou se roztepal-stejně jako srdce člověka. Jeho bušení vyplňovalo Kelianův mozek a síla kamene mu dráždila kůži.
Pak výkřik muže a černota...
Otevřel oči, ležel na podlaze místnosti a hleděl do stropu-nad ním se tyčil kamenný ocas štíra. Svou levou rukou, která nebyla obalena kůží ani masem-důsledek toť nekromatických experimentů, mu otřela krůpěje potu z čela.
Zvedl se pozorujíc prázdný pentagram a zachytil i souhlasné a potěšené pohledy jak Saleka, tak Dumgara-pyšně postávajícího vedle té, kterou pojmenovali jako Rydiss.
Odcházel dlouhýma chodbama ponořen v myšlenkách a na tváři se mu vynořil další vítězoslavný výraz.

Jeden díl skládanky mé moci byl zasazen správně.... a další čeká.

[Alwin]

Nad Demonou se stáhla mračna. Jen bystrý pozorovatel by si všiml havrana, černé tečky rýsující se proti děsivé hradbě bouřkových oblak. Na prašné cesty v okolí Alicie dopadly první kapky. Spolu s nimi se na zem snesl i krákavý hlas pronášející těžká slova.

„A tehdy začala oblaka plakat, neboť čistý byl poskvrněn a paladin ztratil své srdce.“

[Alwin]

Salek seděl za stolem a přes prsty rukou upíral pohled na hliněnou nádobu ležící na jeho dubové desce. Cítil jej uvnitř - paladinovo srdce. V magickém roztoku, který před nedávnem připravil stále tepalo, i když by už dávno mělo být jen mrtvou tkání.

„Dokonáno?“ ozval zpoza Salekových zad Tom Pokoton. Byl jako duch, vždycky se objevil tam, kde ho člověk čekal nejméně.

„Ne... tímhle... tímhle všechno teprve začíná.“

Pokoton zmizel a Lordu Salekovi unikl malý úsměv. Už brzy, už brzy podrobí tento poklad dalším rituálům. Už brzy se základy světa otřesou.

[Ter Leeloo II]

Tery pozvedla krystal, ktery dostala od Zorathuse, naproti brane a zvolala: „Poroucim ti, srovnej sfery a uzavri branu !“. Zem se otrasla a z krystalu vyslehl modry proud svetla primo do brany. Magicky kruh, ze ktereho neustale vystupovali dalsi a dalsi demonsti bojovnici, pozbyl sve pravidelnosti a zacal se uzavirat. S jekem kvilici banshee brana zanikla, za jejimi zady padli posledni dva demoni a ze vsech vyslo velke oddychnuti.

„Vy jste jim to nandali, ja uz jsem se bal, ze bude po me. Dekuji za pomoc“, ozvalo se odkudsi z kraje lesa. Starsi muz se jim predstavil jako Malkolm, majitel mlyna. Po par otazkach jim pocal vypravet co se udalo predtim nez zde vznikla brana. „Pockejte jak on se jmenoval, byl to nejaky lord“, snazil se jim identifikovat postavu, ktera toto misto kratce pred vytvorenim brany navstivila a prohodila se starym mlynarem nekolik slov: „Lord Norian Salek, ano tak se jmenoval.“. Vypravel dal, vzniku brany predchazelo zjeveni jakoho si predmetu, cerneho slizkeho, ze ktereho vytekal cerny sliz: „Docela bych rekl, ze to vypadalo jako lidske srdce.“. Na tvarich okolostojicich bylo videt mensi znechuceni, kdyz si predstavili tuto scenu. Malkolm jiz nemel co rict, dostalo se mu podekovani za informace. „Pokud vim, Salek ma nejake doupe pod mestem ve stokach vydejme se tam“, kdosi pravil, ale Tery zavrtela hlavou: „Je treba nejdrive informovat Zorathuse o uspechu a poradit se s nim.“. Navrh byl prijat a znaveni bojem se pomalu vydali smerem k mestu.

Pozorne mag Zorathus naslouchal vypraveni a nebyl vubec spokojen s tim co se dozvedel: „Podly chladny Salek. To srdce bylo srdce paladina Quixota. Zkazene otravene srdce paladinovo, ktere mu bylo odnato a nahrazeno krystalem, jak pravi vestba. Dumgar, Rydiss, Kelian a Salek pripravili Quixota o to nejcenejsi. Jeho srdce ma obrovskou silu a Salek se ji nebude bat vyuzit.“. Tery pochopila, ze Quixote se stal dalsi soucasti vestby a v jeho hrudi namisto srdce bije chladny kamen vedeni, jeden ze sedmi mocnych artefaktu.

„Nyni me prosim omluvte, jsem velice unaven dnes a musim se poradit se sferami. Zitra snad budu znat nektere dalsi odpovedi.“, rozloucil se Zorathus a poprosil o samotu. Z jeho veze vychazelo sest demonobijcu v zamysleni a unavou, kazdy svou cestou.

 01_demoni_invaze.jpg   272.85K   61 Počet stažení

[Ter Leeloo II]

Nevedela, zda ma vyrazit za Zorathusem sama nebo ma pockat az on sam da znameni k prichodu, kdyz v tom priletl oknem do jednaci mistnosti havran a usadil se na sklenenou skrinku: „Slecno Tery,“ vydralo se chraplave operenci ze zobaku, „mag Zorathus vas ocekava ve sve vezi.“ Nevahala ani chvilku, podekovala a vydala se do pristavu.

„Rad vas vidim slecno, moc rad. Prosim posadte se.“ chvilku se odmlcel, „Poradil jsem se se sferami, jak jsem slibil. Vite kdo je Quixote ?“
„Vim jen toliko, ze je to jiz postarsi paladin.“
Zorathus se usmal: „Ano, je stary, starsi nez vetsina lidi zijici na tomto ostrove. Bylo to jiz davno, velmi davno ...“ rozvypravel se Zorathus o Vyprave pisne a o Quixotovi, ktery diky sve vire v hodnoty dobra, lasky a spravedlnosti prezil tehdejsi neuspech vypravy a dobu. Prezil az dodnes a v jeho srdci stale jeho hodnoty, „Salekem zkazene a otravene Quixotovo srdce v jeho rukou je velice silna zbran. A Salek ho vyuzije ke zniceni mesta, nezakrocime-li. Neznici mesto hrubou silou, ale nahloda lidi, znici jejich duse pokroucenymi hodnotami.“
Nekolik otazek o duvodech a pricinach, ktere Tery pokladala, zustalo vsak a asi i zustane bez odpovedi.
Stale byla na magovi znat unava a chvilemi nastavalo ticho v jeho pracovne: „Citim, ze Quixotovo srdce bije v hlubinach pod Alicii. Nesmi dele zustat v Salekovych rukou. Mohu-li vas o takovouto sluzbu vsak pozadat slecno.“
Tery zije pro stejne hodnoty jako byvaly kdysi v Quixotove srdci, bez vahani potvrdila Zorathusovi, ze se nespletl, kdyz povolal pro tento ukol prave ji.
„Sezente si par lidi, kterym duverujete, ne moc, a prijdte sem. Budu vas tu ocekavat.“ pokynul hlavou.

Noristera potkala brzy, jiz nekolikrat se s nim setkala a vedela, ze je to clovek, ktery se za Alicii tez postavi a vcera bok po boku jim to slo dobre proti demonum, ziskal si jeji duveru. Koho vsak necekala, byla Li'lith. Nebyla to ta, kterou znala drive, ale ani ta od pevnosti rebelu. Norister se evidentne nudil, kdyz cekal dlouhou dobu nez si ty dve vyjasnily sve city a udalosti, avsak pro Tery to bylo dulezite. Mag Kyldan se stal ctvrtym clankem. Takto slozena skupinka opet stanula pred Zorathusem.

[Ter Leeloo II]

Nakonec se jim preci podarilo premluvit Garibalda, aby jim pomohl. A prsteny, ktere obdrzeli od Zorathuse nabyly magicke moci, ktera je mela pronest skrze magicke ochranne pole Salekova doupete. Za nimi mrtva tela demonu, pred nimi vchod k Salekovi. Stali na schodech a doufali, ze prsteny budou fungovat. Prvni prosla Li'lith a za ni vsichni ostatni.

Demonska ochranka Salekovych prostor evidentne necekala s takovouto silnou ctyrclenou skupinkou. Kyldanova magie chranila vsechny a lila jim silu do zil, Li'lith rozdavala rany svym novym mecem, Noristerovy sipy vzdy nasly spravny cil a Tery pripravena kdykoliv zaskocit vylecit ci jinak pomoci. Bez nejmensich problemu dorazili az do velkeho salu, ktery byl opet naplnen demony. Zustal jen jeden, ktery byl tvrdsim oriskem nez vsichni predesli. Avsak jeho vira a slova o nepremozitelnost byly jen planou vyhruzkou.

Uprostred mistnosti vedle podivne jiskriciho sloupu, lezelo neco na malem hadriku. Bylo to co hledali, chladne tepajici srdce, ze ktereho zlo primo srselo. Kdyz se Tery pro nej shybala videla jeho pokroucene hodnoty ve forme temnych bytosti. Rychle zabalila srdce do hadriku a vratila se k pratelum.

Za jejich zady se znenadani objevil sam Salek: „Toto mi zaplatite ! Draze zaplatite.“
„Nebo spis vy nam.“ dala najevo svuj nesouhlas Tery a zamirila luk na hubenou postavu.
„Nenecham se zabit, ale jeste pocitite muj hnev.“ a stejne jak se objevil v mziku zmizel.

O nekolik desitek minut pozdeji jiz stali ctyri hrdinove pred Zorathusem a Tery rozbalovala peclive schovane paladinovo srdce. Pohled to byl nevabny. Zorathus priznal, ze po dlouhe dobe se mu aspon trosku z nekterych situaci ulevilo.
„Brzy se vsak budeme muset rozhodnout mezi dobrym a snadnym resenim. Mohu to srdce znicit.“
„A vylecit ?“ skocila mu do reci Tery.
„To prave nevim. Pohlidejte slecno zatim to srdce, poradim se se sferami a az budu vedet vic, opet se ozvu.“

Opousteli vez s pocitem vitezstvi, ale bylo to jen vitezstvi v malinke bitve velke valky.

 02_prsteny_k_salekovi.jpg   202.68K   53 Počet stažení  03_ochrance_quixotova_srdce.jpg   208.97K   61 Počet stažení

[Ter Leeloo II]

Poprve vstoupila do techto mist. Sama se sem nikdy nedostala, protoze dvere nedokazala otevrit. Byly zamknute a system zamku byl na ni moc komplikovany. Nyni prochazela prvnimi metry Svatyne a i presto, ze slysela, ze je tu velmi nebezpecno, necitila nejmensi strach s lidmi, ktere si sem pozvala. Citila, ze tato sesticlenna skupinka dobrodruhu je velmi silna. Potvrdilo se to i pri boji v hlavni mistnosti Svatyne, kdy Li’lith, Grianne a Kyldan se ihned vrhli na nejsilnejsiho obra, o kterem se zminil i Zorathus. Syw, Aeglos a Tery si bleskove poradili se zbytkem. Po kratkem boji Aeglos s Grianne prohledli truhlice, ktere se tu nachazely. Ale kvuli tomu sem neprisli.

Za jejich zady se ozval zvuk praskajiciho a presouvajiciho se kameni a velmi pomaly hlas se optal: „Tak jste se jiz nabazili mych pokladu ?“ Az na Li’lith vsichni s udivem uskocili, nechapajic co to mluvi. Li’lith se vsak postavila naproti jednomu kamenu, ktery se zacal hybat a za chvilku odhalil obrovskou obryni. Ty dve se jiz znaly a proto zacaly rozhovor v pratelskem duchu. Li’lith pokynula mecem Tery, ta pochopila, ze prisel jeji cas. Udelala krok k velke bytosti a pozdravila: „Rada Vas poznavam knezko Maahr, je mi cti se s vami setkat.“ Na otazku proc sem Tery prichazi, ji vypovedela dosud znamy osud Quixotova srdce a spojeni s jeji vestbou: „Avsak mistr Zorathus sam nevi jak mu pomoci, a dle jeho mineni jste Vy, knezko Maahr, jedina od koho ziskat radu.“ Zda bude pro srdce cesty zpet rici nedokazala, stejne tak jako Tery nedokazala rict, zda bude cesty zpet od Pochybnosti. Ale radu mela: „Vez knezko, protoze sis jiz svou cestu vybrala, vydas se na konec sveta. Do mist, kde lezi mnoho mrtvych co verili pisni a zemreli pro ni. Na plane, ktere prikryva ruda mlha. Najdes tam hlubokou jeskyni, ktera vede dal nez je lidem dovoleno jit, ale Ty tam vstoupis. Tam v hlubinach, v hlubinach teto jeskyne naleznes tu, ktera muze za vsechno zdejsi utrpeni a mozna se ustrne a skropi jediny dukaz Oliosovi pravdy svymi slzami. Vic Ti, knezko, rict nemohu. Vidim daleko, ale ne do vsech koutu.“

Bylo videt, ze Maahr se diskuzi velmi unavuje, ale Tery mela jeste jednu zalezitost k vyrizeni. Alicijsky mag ji pozadal, aby pretlumocila Maahr jeho obavy o zivot posledni Dreosovy knezky a nabidku pomoci. Avsak presne jak si Tery domyslela, obrice si je vedoma sveho osudu a nehodla pred nim utikat. Vyslala diky za starost Zorathovi. Jeji oci se zavrely a telo pomalu klesalo k zemi, behem chvilky vsichni nabyli dojmu, ze je to zas jen obycejny kamen. „Pojmenuji po Vas asi jeden dub v lese, je vam velmi podobny.“ zminil Syw na rozloucenou. Z kamene se tlumene ozvalo: „Syw ... tebe take brzy potka tvuj osud.“

S mirnou poklonou se obezretne vydali na cestu ven z techto mist. Tery si vsimla, ze jsou ostatni, vyjma Sywa, mirne nervozni z toho, ze sem muzou dobehnout dalsi bojovnici, aby je odsud vyhnali, avsak nestalo se tak. Syw cestou ven neustale hazel pohledy dozadu, kde pred par minutami stala Maahr, jeho tazavy pohled daval na jevo, ze premysli o tom co mu rekla.

Za nekolik okamziku jiz cela skupinka vybihala z Obriho doupete. Ac boj dole nebyl nikterak moc tezky, vsem se ulevilo, kdyz opet mohli nasat cerstvy vzuch nemiseny s pachy tech velkych stvoreni. Grianne nenapadne natukla tema pokladu, asi chtela mi jiz jistou svou cast, a tak se jala rozdelovat. Tery svou cast odmitla a nechala ji rozdelit mezi zucastnene, jako odmenu za pomoc. Jeji mysleny se tocily kolem slov, ktera vzesla Maahr z ust. Jejich vyznam ji zcela nedochazel, ale verila, ze promluvi-li si o nich se Zorathem, dostanou smysl.

 04_maahr.jpg   218.94K   59 Počet stažení  05_maahr_spi.jpg   212.53K   55 Počet stažení

[Ter Leeloo II]

Posledni dobou tudy chodivala casto a predevsim rada. Ac sem chodila probirat ne zcela prijemne zazitky a situace, moudrost mistra Zorathuse ji vzdy dokazala zcela unest. Rada naslouchala jeho vypraveni, otevirala diskuze a pokladala otazky. Ale nebylo tomu vzdy tak, aby naplnil jeji touhu po informacich, jeho pamet ma sve meze.

S usmevem na tvari se oprela do dveri a po kratkych schudcich vstoupila do jeho pracovny. Stal mezi svymi knihami se svym cernym havranem, ocekavali ji. Byl zvedavy jake zpravy prinasi od posledni Dreosovi knezky, ale hned na uvod ho rozesmutnila zprava, ze Maahr pujde vstric svemu osudu a odmitla tak jeho nabidku pomoci. Informace o ceste za Lonerou, jak se oba pozdeji shodli, ho vsak donutila k zavzpominani. Povypravel svuj sen z mladi a zaverem shrnul: „A myslim, ze Maahrino proroctvi popisuje muj sen. Obavam se, ze jsem poznal i misto, kde Lonera odpociva. Daleko za Branou osudu, na planinach demonu.“ Tery silne znepokojila predstava, ze Lonera odpociva tak blizko centra Pochybnosti. Hlavou se ji zacaly honit ruzne scenare, umysly Pochybnosti a osudy tohoto sveta. „Najdete odvahu se tam vydat ? Vysledek cesty je nejasny, ocekavat lze vse a zaroven nic. Co je vsak jiste, Pochybnost na Vas bude cekat, prichysta past.“ Jen kratkou chvili bylo ticho, jen okamzik trvalo knezce sebrat svou odvahu: „Volila jsem mezi snadnym a dobrym resenim. Cestu jsem si jiz vybrala. Ano, vydam.“ Vyjadrila sve prani, ze snad Pochybnost ji nebude stat v ceste, ale Zorathus ji v tomto smeru nepodporil, ale naopak dal ji na jevo, ze prave ona je ta, proti ktere se Pochybnost postavi. Zahy na to ji vsak poseptal neco, co elfce opet zvedlo sebevedomi, ac vse bylo tak nejiste. Nastalo ticho, oba premysleli co bude, nebylo si jiz co rici, cas mel ukazat. „Vase cesta lezi pred Vami a at povede kamkoliv, verim, ze po ni pujdete se vztycenou hlavou.“ s temito slovy a znamenim na rozlouceni se jeho telo rozplynulo a Tery zustala sama.

„Takze cesta na Planinu demonu, znovu. Budu muset poprosit Lady Martu o radu jak ziskat klic od Brany osudu. Pripadne ji poprosit o pomoc.“ zamyslela se a vydala se do bardske knihovny vybrat si par svazku k prostudovani.

[Ter Leeloo II]

Mlha prosvicena oranzovym svetlem ze zhnouci lavy a planoucich ohnu byla vsudypritomnou kulisou tohoto mista. Ctyri odvazlivci kraceli po horke pude a pobijeli demonicka stvoreni. Hledali nekoho jmenem Alfan Moudry na zaklade Zorathova doporuceni. Nasli ho a opravdu jim tento zlaty drak dokazal poradit, kde hledat chladnou jeskyni.

Stanuli pred uzkou sterbinou kamsi do tmy. „Dale jiz musim sama.“ zastavila Tery ostatni. Moc se jim to nezamlouvalo, ale nakonec ji poprali hodne stesti. Obepnula se nekolika ochranymi kouzly, vyslala modlitbu smerem k nebesum a pod rouskou neviditelnosti se slovy: „Tak vzhuru za osudem.“ se protahla uzkym vstupem do jeskyne. Nechala Lady Martu, Grianne, Sywa a Aerglose jejich osudu na planine.

Jak se pomalu soukala pruchodem, vzduch se znatelne ochlazoval. Vchazela sem z mist, kde temer horela puda a zde, obrovska zima. V okamziku cela prochladla a mela co delat, aby jeji jeste rozehrate telo odolalo teplotnimu soku. Na tvarich pod helmou se ji zacaly delat omrzliny. Prochazela pomalu neznamou jeskyni. Jedine co nasla byl portal kamsi do neznama. Zadna jina znamka neceho co by mohla hledat tu nebyla a tak vsoupila.

Dva truny, na kazdem sedel jeden baelnorn, mezi nimi chodba. Napadlo ji, ze jiz bude blizko, ze toto jsou Lonerini nesmrtelni strazci. Nechtela je vyrusit, ale nebyli by to strazci, kdyby si ji nevsimli. Vedeli, ze Tery hleda Loneru: „Muzes ji videt, ale jsi ochotna zaplatit ? Jen ten, co se vyrovna se svym nejvetsim strachem smi vstoupit. Jsi ochotna postavit se sve obave, svemu strachu ?“ Nepripoustela si to, ale tam hluboko v jeji dusi strach byl, strach z budoucnosti, strach z upisu Pochybnosti: „Postavim !“ Oba si ji zmerili prazdnym pohledem: „Prilis mnoho odvahy zabiji, nerozmyslis se ?“ Byla jiz rozhodnuta a nemela v planu otocit se a odejit. „Pak prijmi zkousku.“ byla posledni slova baelnorna, nez se obevila ona.

Hnede vlasy, elfi usi, zlo v ocich, odena v cernem s rude zaricim mecem. Tery ji nepoznala, maska nenavisti na jejim obliceji ji na prvni pohled neodhalila fyzicky vzhled prichozi. Padlo nekolik prvnich slov, kdo by stal za rohem, myslel by si, ze mluvi jedna zena. „Copak jsem byla tak hloupa, abych se nepoznala ?“ pronesla zla. Tery prebehl mraz po zadech, prehledla ted zlou podstatu cernoodene a prohledla si ji. Staly tam na proti sobe dve zeny, cerna a bila ... stala tam jedna zena.

„Vis co te ceka, kdyz pujdes touto chodbou dale ? Najdes Loneru, vylecis srdce. Ale ma to spatny konec, ten konec jsem ja. Kdyz ziskas kamen vedeni, odevzdas dusi Pochybnosti, a ja jsem ta co z tebe udela.“
„To si preci nemohla pripustit, kde jsou tve zasady, tve hodnoty ? Kam zmizely cile, pro ktere jsi zila ? Kam tva vira ? Jak jsi mohla ...“
„Zeptej se sama sebe, jak jsi mohla.“ zastavilo ji jeji horsi ja, „Zmeni te skrz tve slabiny, skrz pratele, skrz tvou obetavost, skrze viru samu. Pomalu, pomalicku te kousek po kousku pokrivi. Zustane jen smrt a touha po ni, budes prazdna, svuj mec ponoris do stovek nevinnych tel a budes se smat.“
Zakocila vetu a ticha ozvena se odrazela tunelem: „Budes se smat ... budes se smat ...“
„Udelej to pro nas, nech Loneru odpocivat, otoc se a odejdi. Jeden paladin zemre bez srdce. Pohledni na me, jsem to cim by jsi chtela byt ? Ne, vidis. Odejdi, jinak je nas osud nevyhnutelny !“ s temito slovy se vytratila stejne jako se objevila. Tery jeste dlouhe minuty stala na miste a upirala pohled na misto, kde stala ta druha, ona sama.

„Ter Leelin II ?“ probudilo ji ze zasneni, „Pujdes dal ?“
Elfka zvedla pohled a divala se stridave na oba strazce. „Verim, ze buh Olios si zaslouzi, dukaz pravdy, zaslouzi si vylecene paladinovo srdce. Mam-li ja byt obeti Oliosovy pravdy, mam-li ja trpet pro jeho stesti ... dluzim mu to za silu, kterou mi dava a ktera me provazi.“
„Vira je tak zvlastni vec ... tak nekonecne slepa.“ rukou pokynul Tery, ze muze vstoupit, „Spolu s prvnim krokem prijmi svuj osud.“

Ohledla se kratce na misto, kudy sem prisla. Zhluboka se nadechla a vstoupila do chodby mezi strazci. Tunel se po chvilce stocil doleva do velke mistnosti. A tam uprostred stala zena, socha. Prohlizela si nehybnou postavu a nevedela co dal. Zkusila se ji dotknout. V tom jeji strnulost pominula a jejich pohledy se setkaly. Ve tvari se ji rysoval smutek a nevypadala, ze by chtela mluvit. Zacala proto Tery, vypovedela ji, co se stalo a proc za ni prichazi. Lonera stale bez jedine hlasky natahla sve ruce pro srdce. „Ja ...“ zaznelo krasne melodicky z ust Lonery a stale smutnym pohledem si prohledla srdce a Tery, ale to bylo vse co od ni zaznelo. Pak se stalo to na co Oliosova knezka cekala, jak pravila Maahr, Lonerina slza vylecila srdce. Lonera opatrne predala srdce zpet a se svym smutnym vyrazem opet nehybne stanula. Tery si s ni tolik prala popovidat, ale nebylo ji dano. Oliosova mila se stala opet sochou, ale tentokrat se slzou na tvari. Ze smutne se stala placici Lonera. I presto Tery vzdala sve diky, te co vylecila srdce. Naposledy pohledla na tu, kvuli ktere tento ostrov vznikl, kvuli ktere je tu i Tery a nechala mistnost za svymi zady.

 01_propast_osudu.jpg   133.8K   44 Počet stažení  02_alfan_moudry.jpg   77.21K   48 Počet stažení  03_ter_leelin_ii.jpg   228.81K   49 Počet stažení  04_lonera_socha.jpg   66.95K   48 Počet stažení  05_lonera.jpg   260.41K   58 Počet stažení