"Nedelej to Aribeth!" Vykrikl kdosi. "Zradil a tim bys jeho pamatku jen pospinila!"
Nadherne elfce v brneni se podlomi kolena. Pada k zemi a srdceryvne place.
"Fenthicku...Proc se to muselo stat? Je to ma vina? Zprotivila jsem se snad Tyovi?" Vzhledne k nebesum a po tvari ji stekaji slzy jako male vodopady.
"Muj zivot jiz nema dal smysl." Skloni hlavu a dal vzlyka. "Letohrad mi jiz nemuze byt nadale domovem. Cosi se ve me zlomilo lorde Nashere byla bych jen pritezi"
Postarsi muz ve vznesenem rouchu pristoupil blize k placici paladince a pomalu ji polozil tezkou zjizvenou ruku konejsive na hlavu.
"Svet je kruty Aribeth a to co se stalo v tobe navzdy zanecha jizvu ale neodvracej se od sveho boha. Stuj pri nem a vse se v dobre obrati." Tise doda "Jeho obet nebyla marna. Nakaza jiz nesuzuje lid naseho mesta a..."
"Ale za jakou cenu?!!" Vykrikne Aribeth zlostne. Vymani se z pod ruky Nashera a oustoupi od nej. "Za jakou cenu? Moje jedina laska vysi na strome jako prasivy zlodej a pritom by bez nej...bez nej.." Nedokonci a po tvari se ji proudem rozkutaleji znova slzy.
"Ne lorde. Odchazim protoze...tohle se nemelo stat. Nic z toho se nemelo stat. Navzdy ve sve hlave uslysim jeho hlas. Navzdy me budou tizit vycitky svedomi...Uz navzdy!" S poslednimi slovy se otoci a odchazi smerem k hlavni brane mesta.
"Aribeth! Stuj pri Tyrovi! Nedovol aby te zlost a smutek ovladl!" Krikne jeste lord za mizici paladinkou. Aribeth nijak nezareaguje a jen pokracuje v chuzi se svesenou hlavou. Vse je marne vse skoncilo. Slunce zapada a obloha rudne jako kaluz do ktere vteka krev. Jako predzvest zlych udalosti ktere budou nasledovat...
*Nic neni ztraceno mlada elfko. Pokud sssse podvolisss muzu ti navratit viru ano ano muzu. Vyhledej me a ja ti povim vicsss. Cessstu poznasss sssama protoze te povede tvuj hnev* Sycivy hlas v jeji hlave umlkne a rozplyne se jako by nikdy nebyl. Aribeth jde dal ac si sama neuvedomuje kam...
* * *
Hnev...nenavist...strach...smutek...smrt...zrozeni...
Proud krve odteka z mrtveho tela a odpocitava posledni okamziky ziti.
Hlas. Hlas v dusi se meni v skrek a vzpominky ve skutecnost.
Fenthick...Letohrad...Tyr...odpustte mi zklamala jsem.
Tma se rozprostira v dusi. Svetlo pohasina chlad prichazi.
Pada. Citi se volna. Citi v sobe neco co ji szira jako sul v otevrene rane.
Kdo jsi? Co chces? Proc jsi tady? Nech me byt!!
Li'lith ... Li'lith ... Li'lith ... Chran mou dusi.
Nedovol jim ublizit mi. Nedovol jim zatratit me. Nedovol jim to!
Citim te Li'lith jsi semnou? Zustan u me. Pritelkyne...
Tyr je pryc. Je to slaboch! Ne ne...Fenthicku...Fenthicku...
Miluji te.
Probudi se naha na plazi. Belostne vlasy jsou slepene slanou vodou.
(Li'lith)
Rozhlizi se. Cicha a pote nakrci nos. Uvedomuje si sama sebe. Dotkne se sveho tela a prejizdi rukama po svych krivkach. Dycha. Sahne si na usta. Pohyby jsou trhane a nejiste.
("Pomuzu ti najit znovu viru Aribeth!")
Zarazi se a hledi na more. Myslenky. Strasna spousta veci ji najednou viri v hlave. Je zmatena protoze nechape co to znamena.
("Jsem volna Tyre! Jsem volnaaaa!")
Aribeth? Zna to jmeno vi o ni vse. Jakto? Byla jeji soucasti? Kdo byla? Kdo je ted?
Zhluboka nasaje vzduch. Vychutnava slanou pachut more jako by to byl sladky nektar.
Ziju. Existuju.
("Pouta jsou spretrhana. Jiz te neni treba Li'lith. Zehnam ti")
Zachvacuje ji neco co nezna...trese se...Je to strach. Zacina si klast otazky. Jak jsem se sem dostala? Kdo me sem dostal? Ten paladin. Ano byl to on. Musim jej vyhledat. Musim...
Li'lith se matozne zvedne a zjisti ze chodi. Zamiri smerem od more a vyda se neznamo kam s tvari muze jenz ji pomohl zaniknout a zrodit se. Najde ho.
Cesta z temnot.
Započal
Bledule
, 14.06.05 18:05
29 odpovědí na toto téma
#2 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 14.06.2005 20:51
Vítr skučel a hnal po pláni chomáče trávy.
Na kopci jenž se tyčil uprostřed roviny stál muž. Dlouhý huňatý plášť z medvědí kůže mu spadal skoro až na zem, zbroj se leskla a odrážela paprsky slunce jenž prosvítalo mezi mraky které se honily po obloze. Muž stál vzpřímeně, opíral se o mohutný meč, jenž by málokdo z mužů lidské rasy uzdvihl. Ve tváři měl podivný zamračený výraz, plný odhodlání, tak typický pro paladiny.
Opodál se ozvalo zaržání a hrabání kopyt, muž se otočil a pohlédl na svého koně. Statný plnokrevník, kůň vycvičený do bitev odfrkával a kopytem výřil prach z vyprahlé půdy. Muž rázným krokem vykročil ke svému koni a vyhoupl se do sedla. Muž pobídl koně a ten divoce vyrazil kupredu.
*******************
Už mnoho týdnů ji hledal. Věděl že někde je a neúnavně se ji snažil najít i když to bylo jak hledat jehlu v kupce sena. Od té doby co se mu ve snu zjevil Tyr a dal mu úkol, nenašel jediného dne klidu. Pořád musel myslet na to co má vykonat. Nalézt Aribeth a navrátit ji zpět na správnou cestu.
Pomalu si už myslel že snad to bylo jen pomatení mysli, co ho tenkrát poslalo na cestu. Jeho cit pro povinnost ho však stále nutil aby pokračoval ve svém hledání.
Na poslední chvíli se však doslechl cosi o ženě, jenž přebývá ve zpustlém chrámu v hlubokých lesích, jenž dříve obývaly vyznavačí nějakého dávno zapomenutého boha. Prý ta žena děsí celý kraj, zjevuje se v temnotách, jen na chvíli a pak zase záhadně zmizí.
To by mohla být ona, pomyslel si, a ted plný nadějí uháněl do míst odkud zprávy přicházely.
********************
Ano, byla to ona.
Už ani nedoufal že ji najde, a přeci se mu to nakonec povedlo. Poprvé ji uviděl jak sedí na kusu kamene jenž dříve býval mohutným sloupem. Seděla tam, dlouhé temné vlasy ji neupraveně spadaly přes obličej a zamyšleně pohupovala nohou sem a tam.
Když ho uviděla, vyskočila na nohy sáhla po jílci meče. Ve špinavém obličeji se jí zračil hněv, v očích blýsklaly plámínky nenávisti.
Pokoušel se s ní promluvit, ale ona na jeho slova nedbala, a radši nechala mluvit meč. První boj byl urputný, snažila se ho zabít ze všech sil, a její nenávist byla ještě větší když zahlédla znamení boha Tyra. Nemohla však zvítězit, snad ve svém nitru ve skutečnosti nechtěla ho zabít, snad i jeho um boje s mečem byl nad její síly. Souboj skončil vyčerpáním obou bojovníků, muž pak nasedl na svého oře a opustil Aribeth.
Každého dne ji navštěvoval, a z počátku byl jeden den stejný jako ten předchozí. Paladinka byla naplněna nenávistí a zahořklostí vůči okolnímu světu. Pokaždé se jejich meče zkřížily, avšak nikdo se nestal vítězem.
Takto uplnulo několik dní, naplněné bojem a řinčením mečů. Aribeth už ho každé ráno čekala až zase přijede, a on každé ráno opravdu přijel.
Jednoho dne se však na něj nevrhla ihned jak ho uviděla. Toho dne s ním poprvé promluvila.
"Jaké je tvé jméno?"
"Deynor, má paní." paladin se jí zadíval do očí a už neviděl jen opovržení a nenávist, v jejích očích zahlédl zvědavost a ano, i úctu.
********************
Od té doby se začala ptát, zajímalo jí co ho vede k tomu aby tak úporně se snažil o to si s ní promluvit. pověděl jí svůj příběh, pověděl jí o jeho snu kdy se mu zjevil Tyr, a dal mu za úkol znovu přivést Aribeth na správnou cestu.
Dny utíkaly a oni každého rána se setkávaly a hovořily spolu. Během rozmluv s ní si však nemohl nepovšimnout že Aribeth mluví o nějaké ženě jménem Li´lith. Mluvila o ní jako by s ni neustále byla, mluvila s ní potichu, jako by ta žena byla neustále u ní.
Aribeth den co den získávala vetší důveru k Deynorovi, pověděla mu vše co provedla od té doby co opustila Letohrad, aa co všechno zlého spáchala. Zahořkle mluvila o tom co se stalo, pořád cítila křivdu jenž na ní byla spáchána. A také pořád zminovala Li´lith jako tu co ji ochránila...
Na kopci jenž se tyčil uprostřed roviny stál muž. Dlouhý huňatý plášť z medvědí kůže mu spadal skoro až na zem, zbroj se leskla a odrážela paprsky slunce jenž prosvítalo mezi mraky které se honily po obloze. Muž stál vzpřímeně, opíral se o mohutný meč, jenž by málokdo z mužů lidské rasy uzdvihl. Ve tváři měl podivný zamračený výraz, plný odhodlání, tak typický pro paladiny.
Opodál se ozvalo zaržání a hrabání kopyt, muž se otočil a pohlédl na svého koně. Statný plnokrevník, kůň vycvičený do bitev odfrkával a kopytem výřil prach z vyprahlé půdy. Muž rázným krokem vykročil ke svému koni a vyhoupl se do sedla. Muž pobídl koně a ten divoce vyrazil kupredu.
*******************
Už mnoho týdnů ji hledal. Věděl že někde je a neúnavně se ji snažil najít i když to bylo jak hledat jehlu v kupce sena. Od té doby co se mu ve snu zjevil Tyr a dal mu úkol, nenašel jediného dne klidu. Pořád musel myslet na to co má vykonat. Nalézt Aribeth a navrátit ji zpět na správnou cestu.
Pomalu si už myslel že snad to bylo jen pomatení mysli, co ho tenkrát poslalo na cestu. Jeho cit pro povinnost ho však stále nutil aby pokračoval ve svém hledání.
Na poslední chvíli se však doslechl cosi o ženě, jenž přebývá ve zpustlém chrámu v hlubokých lesích, jenž dříve obývaly vyznavačí nějakého dávno zapomenutého boha. Prý ta žena děsí celý kraj, zjevuje se v temnotách, jen na chvíli a pak zase záhadně zmizí.
To by mohla být ona, pomyslel si, a ted plný nadějí uháněl do míst odkud zprávy přicházely.
********************
Ano, byla to ona.
Už ani nedoufal že ji najde, a přeci se mu to nakonec povedlo. Poprvé ji uviděl jak sedí na kusu kamene jenž dříve býval mohutným sloupem. Seděla tam, dlouhé temné vlasy ji neupraveně spadaly přes obličej a zamyšleně pohupovala nohou sem a tam.
Když ho uviděla, vyskočila na nohy sáhla po jílci meče. Ve špinavém obličeji se jí zračil hněv, v očích blýsklaly plámínky nenávisti.
Pokoušel se s ní promluvit, ale ona na jeho slova nedbala, a radši nechala mluvit meč. První boj byl urputný, snažila se ho zabít ze všech sil, a její nenávist byla ještě větší když zahlédla znamení boha Tyra. Nemohla však zvítězit, snad ve svém nitru ve skutečnosti nechtěla ho zabít, snad i jeho um boje s mečem byl nad její síly. Souboj skončil vyčerpáním obou bojovníků, muž pak nasedl na svého oře a opustil Aribeth.
Každého dne ji navštěvoval, a z počátku byl jeden den stejný jako ten předchozí. Paladinka byla naplněna nenávistí a zahořklostí vůči okolnímu světu. Pokaždé se jejich meče zkřížily, avšak nikdo se nestal vítězem.
Takto uplnulo několik dní, naplněné bojem a řinčením mečů. Aribeth už ho každé ráno čekala až zase přijede, a on každé ráno opravdu přijel.
Jednoho dne se však na něj nevrhla ihned jak ho uviděla. Toho dne s ním poprvé promluvila.
"Jaké je tvé jméno?"
"Deynor, má paní." paladin se jí zadíval do očí a už neviděl jen opovržení a nenávist, v jejích očích zahlédl zvědavost a ano, i úctu.
********************
Od té doby se začala ptát, zajímalo jí co ho vede k tomu aby tak úporně se snažil o to si s ní promluvit. pověděl jí svůj příběh, pověděl jí o jeho snu kdy se mu zjevil Tyr, a dal mu za úkol znovu přivést Aribeth na správnou cestu.
Dny utíkaly a oni každého rána se setkávaly a hovořily spolu. Během rozmluv s ní si však nemohl nepovšimnout že Aribeth mluví o nějaké ženě jménem Li´lith. Mluvila o ní jako by s ni neustále byla, mluvila s ní potichu, jako by ta žena byla neustále u ní.
Aribeth den co den získávala vetší důveru k Deynorovi, pověděla mu vše co provedla od té doby co opustila Letohrad, aa co všechno zlého spáchala. Zahořkle mluvila o tom co se stalo, pořád cítila křivdu jenž na ní byla spáchána. A také pořád zminovala Li´lith jako tu co ji ochránila...
Příspěvek upravil Deynor: 19.06.2005 08:58
#3
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 17.06.2005 13:43
Li'lith se uci poznava svet. Jeho svetle ale i stinne stranky. Je jako ctenar ktery dostal do ruky knizku od naprosto neznameho autora a se smisenymy pocity v ni listuje. Kdyby ji nekdo pozadal o zachranu sveta prijme to. Kdyby ji nekdo pozadal o pomoc pri zniceni sveta prijme to.
Jeji jedinou prekazkou jedinym stitem jedinym mravnitelem je Deynor.
Li'lith se k nemu upla jako se dcera upne k otci. Paladin je cestny a statecny..pravy bojovnik sveho boha. Ale ac se snazi sebevic a uci Li'lith dobrym zpusobum divka zustava ve skrytu duse sama sebou. Chova se jak to odkouka od ostatnich a i kdyz na sve okoli muze pusobit roztomile a nevinne tak v boji na ni doleha tiha pouta minuleho.
Bariera v jeji mysli se ztenci a osoba ktera mela navzdy zaniknout se v ni probouzi a razi si cestu skrz jako cervi v mrtvem tele. Nastesti zatim prevazuje Aribeth jakou Letohrad sice neznal ale kterou by nezatracoval a neproklinal...
"Pomooooc!" Zajeci nekdo za zady Li'lith ktera prave zmatene koukala do jakysich zapisku nekoho jmenem Dumgar. S trhnutim se otoci a chlili pozoruje malou uslzenou postavicku ditete. Chce se zeptat proc tak hulaka ale chlapec ji predbehne.
"Muj tatka! Potrebuje pomoc je sam a nema ani mec!" fnuka prcek "Muzete pomoc prosiiim?"
Li'lith se ukloni a pozdravi: "Dobry den maly ne-chlupaty pane." Dite zarazene potahne nudli ktera se povazlive natahuje a hrozi ze mu upadne na uz tak umoulosane triko.
"Jooo ne-chlupaty? Chlupaty teda nejsem ale tatinek potrebuje pomoc! Poslal me se abych nekoho prived!"
"A kde...tatinek s ne-mecem?" Zepta se Li'lith.
"Bydlime za Kralovskou Cestou pani. Je to bobliz hrbitova!" Chlapec chtel uz uz vybehnout ze dveri kovarny ale Li'lith si neuvedomovala vaznost situce.
"Hrbitov...Ne-nezivy maly ... pane?" S nepredstiranym klidem se znova zepta.
"Jo nemrtvaci sou tam taky! Pojdte uz prosim!" Vypiskne klucina a je videt ze ma na krajicku.
"Li'lith .. jit. Rict Deynorovi...On bojovnik boha silny.." Koukne ke stropu jako by chtela potvrdit ze je skutecne paladin a ze vi o cem mluvi.
Chlapec se uz ani nezdrzuje s odpovedi a vyrazi z kovarny ven do nebezpecneho slatu s Li'lith v patach. Chlapec svihal nozkami jako by pokazde preskakoval kaluz vody a divka mela co delat aby mu stacila. Rozrazil jednu branu a vletel do rezidentni ctvrti. Pak dalsi a jeste jedny a nakonec se zadychene zastavil u hradu.
"Dal s vama nepudu. Mam strach z toho hrbitova." Vyravil ze sebe zadychane. "Prosim rychle a az najdete tatku reknete mu ze tu na nej pockam."
"Maly pan .. cekat ve meste?" Ujistovala se Li'lith
"Jasan!" Prikyvoval horlive chlapec a nudle u nosu mu splasene poskakovala sem a tam ale neulitla.
Divka se otocila a vybehla z brany kde na ni jiz cekal Deynor. Pozdravil ji jen spesne protoze citil ze se neco deje. Li'lith mu jak nejlepe dovedla vylicila co je treba a oba se vydali smerem ke Kralovske Ceste. Spatrili prvni naznak neceho co tam jiste nepatrilo. Ozivle mrtvoly byli roztahane na mistech kam normalne nechodi. Deynor je prejel klidnym pohledem pokleknul a pred sebe zarazil mec do zeme. Chvili v te poloze setrval a cosi mumlal. Jeho velky mec se rozzaril tak jasnym svetlem az oci zabolely. Pak se bez jedineho slova rozbehla na prvni nemrtvou stvuru. Zombie tupe civela na rozebhnuteho paladina a z pusy ji ukapla slina. Stacila vydat svuj tahly nosovy vzdech kdyz ji mec rozpulil vedvi jako kdyz nuz projizdi maslem. Z jedne zombie se razem staly dve mensi ktere se po chvilce rozzarili jasnym svetlem a pak rychle zhasli jako by nikdy zadna zombie nebyla. Li'lith vse sledovala a kdyz bylo treba rozdala ranu jak nejlepe dokazala. Deynor zatim zurive machal mecem ale taky sem tam nejakou ranu dostal . Nektere z ozivlych mrtvol byli ozbrojene valecnym kladivem a tim byli nebezpecnejsi protoze i kdyz byli jejich rany neohrabane o to vic byli prudke a bolestne. Po delsim boji se Li'lith s Deynorem dopracovali k vetsimu shluku nezivych s podivnym pentagramem na zemi. Byl tam jeden kteremu zarili oci inteligenci ktera se u techle chlapiku jen tak nevidi. Drzel dva strouchnivele kusy dreva na konci zahnute do cepele. Ostatni zombie kolem nej se hned vydali souravou chuzi smerem k Li'lith a paladinovi ale "chytra" zombie pouzila magii pri ktere ji ztvdrla kuze jako kamen. Deynor vyslal tichou motlitbu a znova se jako byk vrhl do boje. Li'lith se zamerila na toho chytraka a busila do nej palcatem jako splasena. Zombie mela v polorozpadle tvari skleb vyherce kola stesti a machala po ni temi drivky. Divka ji zpusobovala pramale zraneni a palcat se jen neskodne odrazel od jeho zpevnene kuze.
Deynor si toho ovsem i v zapalu boje povsimnul. Otocil se a jednou ranou odkrojil pravou ruku zombie s cyhtrym usmevem. Bylo vyhrano. Hromada smrdutych tel se valela po zemi a...a pak se vzduchem mihlo kladivo a dopadlo ne paladinovu lebku.
Li'lith vyjekla a Deynor se skacel k zemi jako podtaty strom. Divka se otocila a s klidnym vyrazem urazila hlavu zakerne mrtvole. Hlava zasvistela vzduchem stejne jako predtim kladivo a poroucela se kamsi do lesa. Na divku zacala dopadat tisen mista a probouzela v ni nezname pocity.
Jeden pocit byl ovsem neodbytnejsi nez ty ostatni a to pocit samoty. Sklopila halvu a uvidela nehybne telo sveho spolecnika...
Jeji jedinou prekazkou jedinym stitem jedinym mravnitelem je Deynor.
Li'lith se k nemu upla jako se dcera upne k otci. Paladin je cestny a statecny..pravy bojovnik sveho boha. Ale ac se snazi sebevic a uci Li'lith dobrym zpusobum divka zustava ve skrytu duse sama sebou. Chova se jak to odkouka od ostatnich a i kdyz na sve okoli muze pusobit roztomile a nevinne tak v boji na ni doleha tiha pouta minuleho.
Bariera v jeji mysli se ztenci a osoba ktera mela navzdy zaniknout se v ni probouzi a razi si cestu skrz jako cervi v mrtvem tele. Nastesti zatim prevazuje Aribeth jakou Letohrad sice neznal ale kterou by nezatracoval a neproklinal...
"Pomooooc!" Zajeci nekdo za zady Li'lith ktera prave zmatene koukala do jakysich zapisku nekoho jmenem Dumgar. S trhnutim se otoci a chlili pozoruje malou uslzenou postavicku ditete. Chce se zeptat proc tak hulaka ale chlapec ji predbehne.
"Muj tatka! Potrebuje pomoc je sam a nema ani mec!" fnuka prcek "Muzete pomoc prosiiim?"
Li'lith se ukloni a pozdravi: "Dobry den maly ne-chlupaty pane." Dite zarazene potahne nudli ktera se povazlive natahuje a hrozi ze mu upadne na uz tak umoulosane triko.
"Jooo ne-chlupaty? Chlupaty teda nejsem ale tatinek potrebuje pomoc! Poslal me se abych nekoho prived!"
"A kde...tatinek s ne-mecem?" Zepta se Li'lith.
"Bydlime za Kralovskou Cestou pani. Je to bobliz hrbitova!" Chlapec chtel uz uz vybehnout ze dveri kovarny ale Li'lith si neuvedomovala vaznost situce.
"Hrbitov...Ne-nezivy maly ... pane?" S nepredstiranym klidem se znova zepta.
"Jo nemrtvaci sou tam taky! Pojdte uz prosim!" Vypiskne klucina a je videt ze ma na krajicku.
"Li'lith .. jit. Rict Deynorovi...On bojovnik boha silny.." Koukne ke stropu jako by chtela potvrdit ze je skutecne paladin a ze vi o cem mluvi.
Chlapec se uz ani nezdrzuje s odpovedi a vyrazi z kovarny ven do nebezpecneho slatu s Li'lith v patach. Chlapec svihal nozkami jako by pokazde preskakoval kaluz vody a divka mela co delat aby mu stacila. Rozrazil jednu branu a vletel do rezidentni ctvrti. Pak dalsi a jeste jedny a nakonec se zadychene zastavil u hradu.
"Dal s vama nepudu. Mam strach z toho hrbitova." Vyravil ze sebe zadychane. "Prosim rychle a az najdete tatku reknete mu ze tu na nej pockam."
"Maly pan .. cekat ve meste?" Ujistovala se Li'lith
"Jasan!" Prikyvoval horlive chlapec a nudle u nosu mu splasene poskakovala sem a tam ale neulitla.
Divka se otocila a vybehla z brany kde na ni jiz cekal Deynor. Pozdravil ji jen spesne protoze citil ze se neco deje. Li'lith mu jak nejlepe dovedla vylicila co je treba a oba se vydali smerem ke Kralovske Ceste. Spatrili prvni naznak neceho co tam jiste nepatrilo. Ozivle mrtvoly byli roztahane na mistech kam normalne nechodi. Deynor je prejel klidnym pohledem pokleknul a pred sebe zarazil mec do zeme. Chvili v te poloze setrval a cosi mumlal. Jeho velky mec se rozzaril tak jasnym svetlem az oci zabolely. Pak se bez jedineho slova rozbehla na prvni nemrtvou stvuru. Zombie tupe civela na rozebhnuteho paladina a z pusy ji ukapla slina. Stacila vydat svuj tahly nosovy vzdech kdyz ji mec rozpulil vedvi jako kdyz nuz projizdi maslem. Z jedne zombie se razem staly dve mensi ktere se po chvilce rozzarili jasnym svetlem a pak rychle zhasli jako by nikdy zadna zombie nebyla. Li'lith vse sledovala a kdyz bylo treba rozdala ranu jak nejlepe dokazala. Deynor zatim zurive machal mecem ale taky sem tam nejakou ranu dostal . Nektere z ozivlych mrtvol byli ozbrojene valecnym kladivem a tim byli nebezpecnejsi protoze i kdyz byli jejich rany neohrabane o to vic byli prudke a bolestne. Po delsim boji se Li'lith s Deynorem dopracovali k vetsimu shluku nezivych s podivnym pentagramem na zemi. Byl tam jeden kteremu zarili oci inteligenci ktera se u techle chlapiku jen tak nevidi. Drzel dva strouchnivele kusy dreva na konci zahnute do cepele. Ostatni zombie kolem nej se hned vydali souravou chuzi smerem k Li'lith a paladinovi ale "chytra" zombie pouzila magii pri ktere ji ztvdrla kuze jako kamen. Deynor vyslal tichou motlitbu a znova se jako byk vrhl do boje. Li'lith se zamerila na toho chytraka a busila do nej palcatem jako splasena. Zombie mela v polorozpadle tvari skleb vyherce kola stesti a machala po ni temi drivky. Divka ji zpusobovala pramale zraneni a palcat se jen neskodne odrazel od jeho zpevnene kuze.
Deynor si toho ovsem i v zapalu boje povsimnul. Otocil se a jednou ranou odkrojil pravou ruku zombie s cyhtrym usmevem. Bylo vyhrano. Hromada smrdutych tel se valela po zemi a...a pak se vzduchem mihlo kladivo a dopadlo ne paladinovu lebku.
Li'lith vyjekla a Deynor se skacel k zemi jako podtaty strom. Divka se otocila a s klidnym vyrazem urazila hlavu zakerne mrtvole. Hlava zasvistela vzduchem stejne jako predtim kladivo a poroucela se kamsi do lesa. Na divku zacala dopadat tisen mista a probouzela v ni nezname pocity.
Jeden pocit byl ovsem neodbytnejsi nez ty ostatni a to pocit samoty. Sklopila halvu a uvidela nehybne telo sveho spolecnika...
Příspěvek upravil N00bie(ass): 19.06.2005 12:23
#4 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 19.06.2005 08:58
Deynor a Aribeth pak polu sedávaly pod korunami stromů, někdy spolu tiše rozmlouvaly a někdy je seděli a naslouchali zvukům lesa. Pomalu ale jistě se Aribeth začala navracet do jejího původního "já". Z počátku pořád mluvila o Fenthicovi, Lordu Nasherovi a Letohradu, a čím víc její víra v Tyra v ní znova klíčila tím víc tahle jména přestávala vyslovovat. Místo toho se její věrnou společnicí stala Li´lith, vymyšlená postava kam Aribeth uzavírala své temné myšlenky.
Zdálo se že Aribeth a Deynor mají k sobě čím dál tím blíž. On začal pociťovat cosi zvláštního k té ženě, coi při čemž se mu svíral žaludek, ale zároveň radost z toho že je jí poblíž.
*******************
Deynor vzal Aribethinu ruku do dlaně.
"Aribeth, musím ti něco říct, ale..." jeho hlas náhle utichl.
"Copak Deynore?" Aribeth se na něj podívala a měla v očích stejné jiskření jako on. Tázavě na něj hleděla, a očekávala že řekne to co ona se bála vyslovit.
Deynor však chvíli přemýšlel a až po několika minutách promluvil.
"Je čas, jsi připravená nas obřad, Tyr tě znovu vezme do své náruče." Bylo vidět že neřekl to co původně chtěl říct.
Aribeth zavřela oči, aby zakryla své zklamáni.
"Ano, chci se znovu stát paladinkou Tyra, díky tobě jsem znovu našla správnou cestu" pevně mu sevřela ruku.
"Zítra tedy buď připravená, ráno započneme obřad" s tím Deynor vstal, a odešel.
********************
Stáli na paloučku u v lese.
Dyenor držel v rukou svůj meč, pozdvihl ho do výše a Aribeth poklekla. paladin začal odříkávat modlitby, jeho meč začínal zářit, zprvu slabě ale pak ím dál tím víc. Aribeth klečela a v duchu se omlouvala před svým bohem za své činy.
"TYRE! PANE NÁŠ, JEHOŽ MOUDROST A PROZŘETELNOST JE VELKÁ JAKO OCEÁNY SVĚTA! POHLEĎ NA SVOU SLUŽEBNICI ARIBETH, JENŽ SMYLA SVÉ HŘÍCHY A CHCE SE NAVRÁTIT NA CESTU TVÉHO SVĚTLA!"
Světlo kolem nich začalo sílit,až je skoro celé pohltilo, to Tyr sestoupil na zem. Ovšem něco bylo v nepořádku, zprvu celistvé světlo se začalo v jednom místě rozpadat, prvně malá škvírečka se však behěm několika málo vteřin rozšířila a začala postupovat ke dvou paladinům. Nic však neviděly, jejich soustředění bylo příliš veliké.
Najednou černé světlo vybouchlo jako když bublina lávy praskne, a vše ustalo.
Na místě kde stála dvoji služebníků Tyra nic nebylo, jenž matné světlo skomíralo...
********************
Moře, pláž, křik racků....
Zdálo se že Aribeth a Deynor mají k sobě čím dál tím blíž. On začal pociťovat cosi zvláštního k té ženě, coi při čemž se mu svíral žaludek, ale zároveň radost z toho že je jí poblíž.
*******************
Deynor vzal Aribethinu ruku do dlaně.
"Aribeth, musím ti něco říct, ale..." jeho hlas náhle utichl.
"Copak Deynore?" Aribeth se na něj podívala a měla v očích stejné jiskření jako on. Tázavě na něj hleděla, a očekávala že řekne to co ona se bála vyslovit.
Deynor však chvíli přemýšlel a až po několika minutách promluvil.
"Je čas, jsi připravená nas obřad, Tyr tě znovu vezme do své náruče." Bylo vidět že neřekl to co původně chtěl říct.
Aribeth zavřela oči, aby zakryla své zklamáni.
"Ano, chci se znovu stát paladinkou Tyra, díky tobě jsem znovu našla správnou cestu" pevně mu sevřela ruku.
"Zítra tedy buď připravená, ráno započneme obřad" s tím Deynor vstal, a odešel.
********************
Stáli na paloučku u v lese.
Dyenor držel v rukou svůj meč, pozdvihl ho do výše a Aribeth poklekla. paladin začal odříkávat modlitby, jeho meč začínal zářit, zprvu slabě ale pak ím dál tím víc. Aribeth klečela a v duchu se omlouvala před svým bohem za své činy.
"TYRE! PANE NÁŠ, JEHOŽ MOUDROST A PROZŘETELNOST JE VELKÁ JAKO OCEÁNY SVĚTA! POHLEĎ NA SVOU SLUŽEBNICI ARIBETH, JENŽ SMYLA SVÉ HŘÍCHY A CHCE SE NAVRÁTIT NA CESTU TVÉHO SVĚTLA!"
Světlo kolem nich začalo sílit,až je skoro celé pohltilo, to Tyr sestoupil na zem. Ovšem něco bylo v nepořádku, zprvu celistvé světlo se začalo v jednom místě rozpadat, prvně malá škvírečka se však behěm několika málo vteřin rozšířila a začala postupovat ke dvou paladinům. Nic však neviděly, jejich soustředění bylo příliš veliké.
Najednou černé světlo vybouchlo jako když bublina lávy praskne, a vše ustalo.
Na místě kde stála dvoji služebníků Tyra nic nebylo, jenž matné světlo skomíralo...
********************
Moře, pláž, křik racků....
Příspěvek upravil Deynor: 19.06.2005 08:58
#5
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 21.06.2005 20:18
... Nahle se vzduch naplnil necim tezkym a jakoby skoro hmatatelnym. Li'lith presunula zrak z leziciho Deynora k postave ktera tam predtim nebyla. Li'lith se zajikla. Par metru pred ni se jako prizrak tycila postava .. Aribeth. Ramena svesena ne tihou zbroje ale tihou sveho osudu. Vyzaroval z ni tak velky smutek. Jeji zarmouceni pronikalo do okoli jako para a kazdy kdo by v te chvili byl na tomto miste pocitil by straslivy smutek.
Li'lith naprazdno otevrela usta a chtela vykriknou jenze se ji nedostavalo vzduchu do plic a vyslo z ni jen podivne zasyceni. Aribeth skelnyma ocima pozorovala divku stojici opodal. Liľith ztuhla jako uhranuta a v dusi pocitila neklid..smutek..strach..nenavist a vsechy silne emoce najednou.
Potom uslysela hlasy. Neko sycel jako had. Nekdo kricel zoufalstvim..plac..nadavky..smich. Hrozilo ze ji z toho praskne hlava.
Li'lith si instinktive pritiskla ruce na usi a krecovite kroutila hlavou. Nakonec uslysela proroctvi. Nerozumela mu a po nejakem case si nedokazala vybavit ani slovo z onoho hlubokeho a monotoniho hlasu ktery uslysela a ze ktereho ji vstavali chloupky na zatylku.
Podvedome vedela ze to co hlas vyrkl se ji zapsalo hluboko do duse a ze at udela cokoli vzdy jeji kroky povedou k naplneni toho co slysela.
Hlasy najednou umlkly. Li'lith spustila ruce k telu a a otevrela oci. Aribeth se jiz nedivala na tresouci se divku ale na Deynora ktery se porad valel na zemi. Slzici oci pustili jednu slzu ktera si jako lod na vode razila cestu na tvari utrapene Aribeth az na konec sveta.
Li'lith bez dechu pozorovala jak ta jedina slza tise skanula na tvar paladina. Netrvalo to dele nez patnact sekund ale Li'lith pripadalo ze se cas zastavil a ze kdyz sledovoala "cestu slzy" tak zaroven sledovala svou cestu ktera nezadritelne padno do .. propasti.
Aribeth neco tise zamumlala a kolem se na chvili rozjasnilo jako pri odpolednim dni ac slunce zrovna zapadalo za obzor.
Deynor se pohnul. Zacukal rukou a prevalil se na zada. Na kratky okamzik kouka do nebe kdyz tu si vsiml postavy stojici nad nim. Oci mu div nevypadli z dulku a nemotorne se vyskrabal na kolena jako by pod nim nekdo zapalil listi. Naprozdno otviral a zaviral pusu a civel na paladinku.
"A-A-Aribeth?!"vykoktal "Jsi to..ty?"
Pomalu zvedl pravou ruku a zacal ji natahovat k Aribeth. Driv nez se mu to ale povedlo spadla mu kape pres oci a kdyz si ji zase narovnal byla uz Aribeth pryc.
Deynor naprazdno chnapl do mist kde jeste pred chvili stala jako by doufal ze zachyti kousek jeji pritomnosti.
Aribeth se vsak vyparila. Zmizela a nic nenasvedcovalo tomu ze by tam nekdy byla. Z Deynora vyslo podivne zachrceni a Li'lith porad stala nehunte jako socha. Nikdo nepromluvil ani slovo protoze byli oba naplneni smesici tak sklicujicich pocitu ze jakakoli slova by nemohla vyjadrit to co ted videli.
Kdyz pozdeji odchazeli Li'lith citila ze se touto udalosti odstartoval beh na dlouhou trat. Citila ze se natahly hodiny ktere zacali pomalu a neuprosne odtikavat...
Li'lith naprazdno otevrela usta a chtela vykriknou jenze se ji nedostavalo vzduchu do plic a vyslo z ni jen podivne zasyceni. Aribeth skelnyma ocima pozorovala divku stojici opodal. Liľith ztuhla jako uhranuta a v dusi pocitila neklid..smutek..strach..nenavist a vsechy silne emoce najednou.
Potom uslysela hlasy. Neko sycel jako had. Nekdo kricel zoufalstvim..plac..nadavky..smich. Hrozilo ze ji z toho praskne hlava.
Li'lith si instinktive pritiskla ruce na usi a krecovite kroutila hlavou. Nakonec uslysela proroctvi. Nerozumela mu a po nejakem case si nedokazala vybavit ani slovo z onoho hlubokeho a monotoniho hlasu ktery uslysela a ze ktereho ji vstavali chloupky na zatylku.
Podvedome vedela ze to co hlas vyrkl se ji zapsalo hluboko do duse a ze at udela cokoli vzdy jeji kroky povedou k naplneni toho co slysela.
Hlasy najednou umlkly. Li'lith spustila ruce k telu a a otevrela oci. Aribeth se jiz nedivala na tresouci se divku ale na Deynora ktery se porad valel na zemi. Slzici oci pustili jednu slzu ktera si jako lod na vode razila cestu na tvari utrapene Aribeth az na konec sveta.
Li'lith bez dechu pozorovala jak ta jedina slza tise skanula na tvar paladina. Netrvalo to dele nez patnact sekund ale Li'lith pripadalo ze se cas zastavil a ze kdyz sledovoala "cestu slzy" tak zaroven sledovala svou cestu ktera nezadritelne padno do .. propasti.
Aribeth neco tise zamumlala a kolem se na chvili rozjasnilo jako pri odpolednim dni ac slunce zrovna zapadalo za obzor.
Deynor se pohnul. Zacukal rukou a prevalil se na zada. Na kratky okamzik kouka do nebe kdyz tu si vsiml postavy stojici nad nim. Oci mu div nevypadli z dulku a nemotorne se vyskrabal na kolena jako by pod nim nekdo zapalil listi. Naprozdno otviral a zaviral pusu a civel na paladinku.
"A-A-Aribeth?!"vykoktal "Jsi to..ty?"
Pomalu zvedl pravou ruku a zacal ji natahovat k Aribeth. Driv nez se mu to ale povedlo spadla mu kape pres oci a kdyz si ji zase narovnal byla uz Aribeth pryc.
Deynor naprazdno chnapl do mist kde jeste pred chvili stala jako by doufal ze zachyti kousek jeji pritomnosti.
Aribeth se vsak vyparila. Zmizela a nic nenasvedcovalo tomu ze by tam nekdy byla. Z Deynora vyslo podivne zachrceni a Li'lith porad stala nehunte jako socha. Nikdo nepromluvil ani slovo protoze byli oba naplneni smesici tak sklicujicich pocitu ze jakakoli slova by nemohla vyjadrit to co ted videli.
Kdyz pozdeji odchazeli Li'lith citila ze se touto udalosti odstartoval beh na dlouhou trat. Citila ze se natahly hodiny ktere zacali pomalu a neuprosne odtikavat...
#6
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 24.06.2005 20:25
...*Mlha. Mlha kam jen oko dohledlo se neuprosne rozprostirala jako hladova bytost pripravena pohltit vse co ji samo napochoduje do chrtanu. V te mlze stoji dve nezretelne postavy a zda se ze spolu hovori. Priplujeme bliz. Obrysy osob se zacnou projasnovat a jsou zretelnejsi. Jsou to dve zeny. Jedna oblecena v cernem brneni ma spicate lefi usi a pri hovoru se nevesele sklebi. Druha divka ma na sobe proste vypadajici roucho stirbrite dlouhe vlasy a temnou pokozku. Zena v cernem brneni pohazuje rudou hrivou ktera ji buji na hlave a porad se zlomyslne sklebi. I pres tyto rozdili jsou si obe nesmirne podobne.
Stoji prosti sobe. Zena elf a zena clovek. Obcas klidne otviraji usta obcas zurive gestikuluji nebo maji povisla ramena smutkem nekdy se otrasaji smichem ale slova z pusy nevychazeji. I kdyz mozna ano ale jsou slysitelna pouze pro ne. Kdyz mluvi vypadaji jako jedna osoba a jejich pohyby tela jsou totozna. Proc je to tak?
Mlha se rozprostre. Zeny prestanou mluvit. Ticho prebije jeste vetsi ticho. Zeny na sebe mlcky hledi dychaji melce a v ocich se jim zraci nepopsatelny des.
Ta v cernem brneni zvedne ruce nad hlavu a divka v rouchu se ustrasene prikrci. Mlha proridne a zacne se zmatene prevalovat sem a tam jako by to doopravdy byla nejak ziva bytost. Elfka naplno otvira usta a zda se ze krici na tu druhou s rukama stale nad hlavou. Zena clovek skrivi tvar bolesti a smutkem a padne na kolena. Chytne se krecovite za levou ruku a zacne se trast.
Mlha vacne doslova virit kolem obou postav nedockavosti.
Pak se vse zastavi. V jedinem okamziku elfka v temnem brneni zavre usta mlha se zastavi a klecici zena otevre pusu k vykriku.
"...Nemas na vyber..." Pronese zlovestne elfi zena a mlha se vrhne na divku ktera silene zajeci...*
...Zajeci Li'lith a prudce se posadi v posteli. Zmatene se rozhledne kolem sebe a s ulevou zjisti ze kolem neni zadna mlha ktera by ji chtela napadnout ani elfi zena se tim strasnym sklebem.
Li'lith sebou placne znova do postele a chvili civi na strop pokoje v Ahmedove hospode. Po chvili zirani a nic nedelani prehodi nahe nohy pres pelest luzka a chce se oprit ale...ale zjisti ze v leve ruce nema zadny cit. Zavravora na znecitlivele ruce a ustrasene k ni otoci hlavu. To co spatri s ni zamava vic nez horsky obr pri seznamovani. V ustech ji vyschne a svet se s ni zatoci jako po vinu ktere ji na uklidnenou onehdy dal spravce domu bardu.
Chce se pokusit k vykriku ael nedostava se ji vzduch do plic a misto poradneho jekotu jen tak zbedovane sipe. Misto leve ruky ji od ramena az k prstum trci belsotny kostlivy parat. Nevericne zvedne kostlivou ruku a natahne ji pred sebe. Oci se ji zalevaji slzami. Slzami zmatku zdeseni a hnusu. Stiskne kostlive prsty do pesti az to nechutne zakrupe nacez se Li'lith rozplace...
...Je otresena. Necista. I po rozhovorech ktere ji meli utesit a ukonejsit jeji odpor k sobe same se porad prohluboval. Co na to rekne Deynor? Jak se bude tvarit? Bude ji nenavidet? Rozzlobi se na ni? Kracela po trzisti se svesenou hlavou a uvnitr ni ji vyrily porad ty stejne otazky jako zbesila mlha v tom desnem snu. Vzpomina na rozhovor s Hunter ktera sice byla prekvapena ale odpor ji v ocich nezahledla. Spis litost a neco co nedokazala urcit. Hunter ji rekla ze mit ten parat neco znamena a nemusi to byt hned to nejhorsi. Vzpomela si na nejakou zenu s kterou kdysi bojoval a ktera mela uplne stejne "znetvorenou" pazi jako Li'lith. Diky Hunter si uvedomila ze v paratu nema temer zadny cit a tudiz ji rany do ni nebudou bolet. Li'lith se hrozila toho jestli to nepovede dal a ze nakonec bude vypadat jako ty obzivle hromady kosti ktere se klati v krypte. Spravce domu bardu se kterym mluvi vypadal ohromene. Zase zadny odpor ale ani tohle Li'lith nijak nepresvecilo o tom ze je ve skutecnosti stvoreni hnusu. Li'lith zamirila k farme za hrbitovem protoze se tam mela setkat s Deynorem. Kdyz prochazela hrbitovem vrhla k nemu nestastny pohled a zmizela...
Stoji prosti sobe. Zena elf a zena clovek. Obcas klidne otviraji usta obcas zurive gestikuluji nebo maji povisla ramena smutkem nekdy se otrasaji smichem ale slova z pusy nevychazeji. I kdyz mozna ano ale jsou slysitelna pouze pro ne. Kdyz mluvi vypadaji jako jedna osoba a jejich pohyby tela jsou totozna. Proc je to tak?
Mlha se rozprostre. Zeny prestanou mluvit. Ticho prebije jeste vetsi ticho. Zeny na sebe mlcky hledi dychaji melce a v ocich se jim zraci nepopsatelny des.
Ta v cernem brneni zvedne ruce nad hlavu a divka v rouchu se ustrasene prikrci. Mlha proridne a zacne se zmatene prevalovat sem a tam jako by to doopravdy byla nejak ziva bytost. Elfka naplno otvira usta a zda se ze krici na tu druhou s rukama stale nad hlavou. Zena clovek skrivi tvar bolesti a smutkem a padne na kolena. Chytne se krecovite za levou ruku a zacne se trast.
Mlha vacne doslova virit kolem obou postav nedockavosti.
Pak se vse zastavi. V jedinem okamziku elfka v temnem brneni zavre usta mlha se zastavi a klecici zena otevre pusu k vykriku.
"...Nemas na vyber..." Pronese zlovestne elfi zena a mlha se vrhne na divku ktera silene zajeci...*
...Zajeci Li'lith a prudce se posadi v posteli. Zmatene se rozhledne kolem sebe a s ulevou zjisti ze kolem neni zadna mlha ktera by ji chtela napadnout ani elfi zena se tim strasnym sklebem.
Li'lith sebou placne znova do postele a chvili civi na strop pokoje v Ahmedove hospode. Po chvili zirani a nic nedelani prehodi nahe nohy pres pelest luzka a chce se oprit ale...ale zjisti ze v leve ruce nema zadny cit. Zavravora na znecitlivele ruce a ustrasene k ni otoci hlavu. To co spatri s ni zamava vic nez horsky obr pri seznamovani. V ustech ji vyschne a svet se s ni zatoci jako po vinu ktere ji na uklidnenou onehdy dal spravce domu bardu.
Chce se pokusit k vykriku ael nedostava se ji vzduch do plic a misto poradneho jekotu jen tak zbedovane sipe. Misto leve ruky ji od ramena az k prstum trci belsotny kostlivy parat. Nevericne zvedne kostlivou ruku a natahne ji pred sebe. Oci se ji zalevaji slzami. Slzami zmatku zdeseni a hnusu. Stiskne kostlive prsty do pesti az to nechutne zakrupe nacez se Li'lith rozplace...
...Je otresena. Necista. I po rozhovorech ktere ji meli utesit a ukonejsit jeji odpor k sobe same se porad prohluboval. Co na to rekne Deynor? Jak se bude tvarit? Bude ji nenavidet? Rozzlobi se na ni? Kracela po trzisti se svesenou hlavou a uvnitr ni ji vyrily porad ty stejne otazky jako zbesila mlha v tom desnem snu. Vzpomina na rozhovor s Hunter ktera sice byla prekvapena ale odpor ji v ocich nezahledla. Spis litost a neco co nedokazala urcit. Hunter ji rekla ze mit ten parat neco znamena a nemusi to byt hned to nejhorsi. Vzpomela si na nejakou zenu s kterou kdysi bojoval a ktera mela uplne stejne "znetvorenou" pazi jako Li'lith. Diky Hunter si uvedomila ze v paratu nema temer zadny cit a tudiz ji rany do ni nebudou bolet. Li'lith se hrozila toho jestli to nepovede dal a ze nakonec bude vypadat jako ty obzivle hromady kosti ktere se klati v krypte. Spravce domu bardu se kterym mluvi vypadal ohromene. Zase zadny odpor ale ani tohle Li'lith nijak nepresvecilo o tom ze je ve skutecnosti stvoreni hnusu. Li'lith zamirila k farme za hrbitovem protoze se tam mela setkat s Deynorem. Kdyz prochazela hrbitovem vrhla k nemu nestastny pohled a zmizela...
#7 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 26.06.2005 16:12
Deynor uskočil směrem ke stěně chodby, brnění zařinčelo jak narazil do tvrdé skály, ale to bylo lepší než schytat ránu ostrými pařáty krysodlaků. Ihned se napřáhl k dalšímu úderu, zvedl meč, ale krysodlak se svalil se zaúpěním na zem. Za ním ze zableskla čepel, a Li´lith vytáhla svůj meč z chlupatého těla.
"Takto mě Deynor naučil bojovat že ano? Myška mrtvá..."
Paladin si utřel pot z čela, opřel se o stěnu jeskyně a oddychoval. Díval se na Li´lith která nedočkavě hleděla do ústí chodby a vypadalo to že toužebně očekává další boj.
Změnila se... hodně se zmenila, už nebyla jako vystrašené dítě, už se nedivila všemu co viděla kolem sebe. Změnila se v mladou půvabnou ženu, ačkoliv těžko se o ní dalo říct že je jednou z mnoha. V očích jí plála touha, strach i zvědavost najednou... byla plná rozporů.
Deynor se ji snažil vychovávat jak jen to šlo, ale bylo to těžké. Připadal si jako sochař, jenž má před sebou velký kus nádherného kamene, ale ještě se pořádně nerozhodl jako souchu z toho kamene udělat. Měla svůj vlastní rozum, a začínala čím dál tím víc prosazovat své myšlenky.
Někdy z ní šel na něj i strach, jako tenkrát když mu poprvé ukázala znamení. Znamení toho že opravdu není obyčejná. Když mu tehdy ukázala svou ruku, myslel že v tu chvíli umře. Když viděl že místo jemné ženské ruky má kostlivý pařát, udělalo se mu zle. Zárověn však cítil že to nic neznamená, je to jen jakási slupka, temné dědictví její temné avšak zároveň i neposkvrněné duše. Deynor se bál... věděl že ji kdokoliv může snadno svést, byla jako pírko jenž poletuje vě větru podle toho jak kdo fouká. Věděl však zároveň že ji neopustí, pouto bylo příliš silné.
Cítil to.... cítil povinnost otce chránit ji.
"Takto mě Deynor naučil bojovat že ano? Myška mrtvá..."
Paladin si utřel pot z čela, opřel se o stěnu jeskyně a oddychoval. Díval se na Li´lith která nedočkavě hleděla do ústí chodby a vypadalo to že toužebně očekává další boj.
Změnila se... hodně se zmenila, už nebyla jako vystrašené dítě, už se nedivila všemu co viděla kolem sebe. Změnila se v mladou půvabnou ženu, ačkoliv těžko se o ní dalo říct že je jednou z mnoha. V očích jí plála touha, strach i zvědavost najednou... byla plná rozporů.
Deynor se ji snažil vychovávat jak jen to šlo, ale bylo to těžké. Připadal si jako sochař, jenž má před sebou velký kus nádherného kamene, ale ještě se pořádně nerozhodl jako souchu z toho kamene udělat. Měla svůj vlastní rozum, a začínala čím dál tím víc prosazovat své myšlenky.
Někdy z ní šel na něj i strach, jako tenkrát když mu poprvé ukázala znamení. Znamení toho že opravdu není obyčejná. Když mu tehdy ukázala svou ruku, myslel že v tu chvíli umře. Když viděl že místo jemné ženské ruky má kostlivý pařát, udělalo se mu zle. Zárověn však cítil že to nic neznamená, je to jen jakási slupka, temné dědictví její temné avšak zároveň i neposkvrněné duše. Deynor se bál... věděl že ji kdokoliv může snadno svést, byla jako pírko jenž poletuje vě větru podle toho jak kdo fouká. Věděl však zároveň že ji neopustí, pouto bylo příliš silné.
Cítil to.... cítil povinnost otce chránit ji.
Příspěvek upravil Deynor: 26.06.2005 16:16
#8
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 27.06.2005 20:55
...Dve zeny jsou si na naruci propletene jako nejaka popinava rostlina. Li'lith setrese rukavici z prave ruky chyti Gwenyth za jeji roztomily klobouk a upusti ho na zem. Vjede ji rukou do vlasu a velice pomalu a jemne je hladi. Gwen zabori oblicej do krku Li'lith a pridusene vzdychne slasti.
Li'lith cini spontalne ale staci zauvazovat o tom co vlastne citi.
Co znamena to lechatni po celem tele a neposatelne hrejivy pocit u srdce? Li'lith mysli ze tomu nerozumi ve skutecnosti vsak ceka ze se stane neco co ji prevrati zivot.
Dech Gwenyth ji na krku prijemne simra. Li'lith uciti jak Gwen pomalu sune tvar bliz k jejim rtum a pritom se temi svymi dotyka kuze Li'lith. Celym telem ji projede tras a konci az nekde u korinku vlasu.
Rty obou divek jsou tesne u sebe a v te blizkosti Gwenyth zasepta.:
"Kdyz nekoho milujes muzes ho polibit."
"Polibit?" Vydechne tise Li'lith a v mysli ji vystane vzpominka na pobihajici trpaslici Normu ktera vsechno obdarovavala necim mlaskavym a mokrym.
Pritiskla sve rty na licko Gwen a zkusila napodbit mlaskavy zvuk ktery vydavala trpaslice a o kterem si myslela ze nejspis znamena polibek.
Gwenyth se ale smutne usmala a zacala se odtahovat. Li'lith citila ze kdyby ji nechala vse by skoncilo a mozna by to bylo dobre ale zareagovala tak jak ji napovidalo srdce a rozum nechavala chladnym.
Pritahla si Gwenyth zpatky k sobe a pritiskla sve rty na Gweniny ktera zatim zavrela oci. Gwen zadrzela dech a Li'lith se na chvilku polekala ze dela neco co nema jenze pak ucitila jak se jeji rty pohybuji. Napodobila ji a ochutnavala. Obe melce dychaly a citili navzajem jak jim tluce srdce. Rty zkoumali druhe rty propojene jako jejich tela.
Li'lith citila jak se ji v tele vse bouri a v podbrisku citila zvlastni simrani. Opojny pocit slasti vychutnavala plnymi dousky bradavky na prsou prijemne bolely a v temnote zavrenych ocich videla barvy ktere snad ani existovat nemohli.
Gwenyth svyma rukama vklouzla do vlasu Li'lith a jazykem ji prejela po rtech ale divka s belostnymi vlasy se odtahla. Ne snad proto ze by se ji to hnusilo ale myslela si ze kdyby jeste pokracovala praskla by a uz nikdy nemohla byt s ni. Dotkla se svymi prsty na rtech a zvedave se zadivala na Gwen.
Ta si to zrejme spatne vylozila a ustoupila.
"Tohle..Tohle neni spravne. Mate byt s Deynorem a..a..ne semnou." pipla Gwenyth.
"Li'lith si... muze delat..co chce..a Li'lith..chtela udelat..co udelala.." Doufala ze je ji ton znel presvedcive.
Gwenyth vsak ustoupila jeste dal od Li'lith a zamirila rychle ke dverim. Nikdo uz nepromluvil jen ta zvlastni divka pozorovala druhou jak bere za kliku dveri. Gwenyth se naposledy otocila a kratce se zadivala na tu ktere zrejme navzdy zmenila zivot a zmizela venku.
Ve stejnem okamziku kdy dvere bouchly o prah vsechny pocity uvnitr Li'lith jako mavnutim proutku zmizeli. Zustalo jen prazdno do ktereho se jako parazit dral smutek.
Nevedela co delat a kdyz se ji z oci vykutalela prvni slza bylo uz pozde premyslet o tom jestli neco udelala spatne ci naopak ale ted uz vedela neco o lasce a i to malo bylo vic nez nic...
Li'lith cini spontalne ale staci zauvazovat o tom co vlastne citi.
Co znamena to lechatni po celem tele a neposatelne hrejivy pocit u srdce? Li'lith mysli ze tomu nerozumi ve skutecnosti vsak ceka ze se stane neco co ji prevrati zivot.
Dech Gwenyth ji na krku prijemne simra. Li'lith uciti jak Gwen pomalu sune tvar bliz k jejim rtum a pritom se temi svymi dotyka kuze Li'lith. Celym telem ji projede tras a konci az nekde u korinku vlasu.
Rty obou divek jsou tesne u sebe a v te blizkosti Gwenyth zasepta.:
"Kdyz nekoho milujes muzes ho polibit."
"Polibit?" Vydechne tise Li'lith a v mysli ji vystane vzpominka na pobihajici trpaslici Normu ktera vsechno obdarovavala necim mlaskavym a mokrym.
Pritiskla sve rty na licko Gwen a zkusila napodbit mlaskavy zvuk ktery vydavala trpaslice a o kterem si myslela ze nejspis znamena polibek.
Gwenyth se ale smutne usmala a zacala se odtahovat. Li'lith citila ze kdyby ji nechala vse by skoncilo a mozna by to bylo dobre ale zareagovala tak jak ji napovidalo srdce a rozum nechavala chladnym.
Pritahla si Gwenyth zpatky k sobe a pritiskla sve rty na Gweniny ktera zatim zavrela oci. Gwen zadrzela dech a Li'lith se na chvilku polekala ze dela neco co nema jenze pak ucitila jak se jeji rty pohybuji. Napodobila ji a ochutnavala. Obe melce dychaly a citili navzajem jak jim tluce srdce. Rty zkoumali druhe rty propojene jako jejich tela.
Li'lith citila jak se ji v tele vse bouri a v podbrisku citila zvlastni simrani. Opojny pocit slasti vychutnavala plnymi dousky bradavky na prsou prijemne bolely a v temnote zavrenych ocich videla barvy ktere snad ani existovat nemohli.
Gwenyth svyma rukama vklouzla do vlasu Li'lith a jazykem ji prejela po rtech ale divka s belostnymi vlasy se odtahla. Ne snad proto ze by se ji to hnusilo ale myslela si ze kdyby jeste pokracovala praskla by a uz nikdy nemohla byt s ni. Dotkla se svymi prsty na rtech a zvedave se zadivala na Gwen.
Ta si to zrejme spatne vylozila a ustoupila.
"Tohle..Tohle neni spravne. Mate byt s Deynorem a..a..ne semnou." pipla Gwenyth.
"Li'lith si... muze delat..co chce..a Li'lith..chtela udelat..co udelala.." Doufala ze je ji ton znel presvedcive.
Gwenyth vsak ustoupila jeste dal od Li'lith a zamirila rychle ke dverim. Nikdo uz nepromluvil jen ta zvlastni divka pozorovala druhou jak bere za kliku dveri. Gwenyth se naposledy otocila a kratce se zadivala na tu ktere zrejme navzdy zmenila zivot a zmizela venku.
Ve stejnem okamziku kdy dvere bouchly o prah vsechny pocity uvnitr Li'lith jako mavnutim proutku zmizeli. Zustalo jen prazdno do ktereho se jako parazit dral smutek.
Nevedela co delat a kdyz se ji z oci vykutalela prvni slza bylo uz pozde premyslet o tom jestli neco udelala spatne ci naopak ale ted uz vedela neco o lasce a i to malo bylo vic nez nic...
#9
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 29.06.2005 17:33
Yandra Mae
správce městské knihovny
Stromořad
Drahá přítelkyně,
navzdory Tvým pochybnostem jsem pořád víc a víc přesvědčen, že L. mluví pravdu. Ať si mágové ve svých věžích říkají co chtějí, my, mistři slova a příběhu poznáme pravdu, nad níž jejich suchopárné mozky ohrnují nos. Než jsi mi poslala onu knihu, L. mi vyprávěla mnoho věcí, které do staré legendy zapadají a které jsem si později ověřil.
Jsem z L. zmatený. Na jedné straně se těším na její návštěvy a na druhé straně mně z ní občas běhá mráz po zádech. Její zvídavost, hlad po vědomostech, výraz kolem očí i úsměv, to všechno mi připomíná mou ztracenou Kalu. Ale zčistajasna se změní, třeba uprostřed hovoru, mluví jiným hlasem, říká věci na které si později nevzpomíná... nekolikrát se mi dokonce zdálo že jsem v takové chvíli cítil pach čerstvě vykopané hlíny a tlejícího listí... její "vzpomínky" na Aribeth jsou neuvěřitelně autentické. Nevyznám se ve většině toho co říká, její vize jsou mi do velké míry tajemstvím. Ale cítím z ní sílu, syrovou a neusměrněnou, něco na způsob Urscumaga o kterém mi kdysi vyprávěl Thraldor. To cosi v ní je velké a tlačí se to na povrch.
Yandro, bojím se toho... i toho okamžiku kdy její síla dostane směr a cíl.... cítím že ji můžu ztratit stejně jako jsem kdysi ztratil Kalu. Ale i přesto mne něco vede k víře, že to je v ní, ta jiskřivá svěžest mláděte a to co ji učí její přítel, Deynor, nezůstane zapomenuto a pohřbeno tou částí, kterou představuje její znetvořená ruka.
Doufám že Tvoje pátrání po zbytku legendy a po proroctví o kterém jsi se posledně zmiňovala probíhá úspěšně. Doufam že najdeme vodítka k tomu, co se s ní děje dřív než bude pozdě. Doufám že Tvůj dopis dorazí brzy.
Tvůj Erenald Martin, Alicia
správce městské knihovny
Stromořad
Drahá přítelkyně,
navzdory Tvým pochybnostem jsem pořád víc a víc přesvědčen, že L. mluví pravdu. Ať si mágové ve svých věžích říkají co chtějí, my, mistři slova a příběhu poznáme pravdu, nad níž jejich suchopárné mozky ohrnují nos. Než jsi mi poslala onu knihu, L. mi vyprávěla mnoho věcí, které do staré legendy zapadají a které jsem si později ověřil.
Jsem z L. zmatený. Na jedné straně se těším na její návštěvy a na druhé straně mně z ní občas běhá mráz po zádech. Její zvídavost, hlad po vědomostech, výraz kolem očí i úsměv, to všechno mi připomíná mou ztracenou Kalu. Ale zčistajasna se změní, třeba uprostřed hovoru, mluví jiným hlasem, říká věci na které si později nevzpomíná... nekolikrát se mi dokonce zdálo že jsem v takové chvíli cítil pach čerstvě vykopané hlíny a tlejícího listí... její "vzpomínky" na Aribeth jsou neuvěřitelně autentické. Nevyznám se ve většině toho co říká, její vize jsou mi do velké míry tajemstvím. Ale cítím z ní sílu, syrovou a neusměrněnou, něco na způsob Urscumaga o kterém mi kdysi vyprávěl Thraldor. To cosi v ní je velké a tlačí se to na povrch.
Yandro, bojím se toho... i toho okamžiku kdy její síla dostane směr a cíl.... cítím že ji můžu ztratit stejně jako jsem kdysi ztratil Kalu. Ale i přesto mne něco vede k víře, že to je v ní, ta jiskřivá svěžest mláděte a to co ji učí její přítel, Deynor, nezůstane zapomenuto a pohřbeno tou částí, kterou představuje její znetvořená ruka.
Doufám že Tvoje pátrání po zbytku legendy a po proroctví o kterém jsi se posledně zmiňovala probíhá úspěšně. Doufam že najdeme vodítka k tomu, co se s ní děje dřív než bude pozdě. Doufám že Tvůj dopis dorazí brzy.
Tvůj Erenald Martin, Alicia
#10
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 07.07.2005 15:05
Svet kolem Li'lith pomalu sednul jako napite bourkove mraky. V hlave si neustale nosila arenu kde svadeli nelitostny boj dve zeny. Boj ktery nemohla ani jedna vyhrat ale udery kterymi se castovali drasaly Li'lith mysl a dusi. Nespala malo jedla a jedinou jeji utechou byla mala jiskricka nadeje v podobe jakehosi Kamene Vedeni.
Li'lith netusila co to je a kde to hledat ale drzela se toho jako se tonouci chyta kazdeho stebla travy. Nastesti tech stebel bylo vic.
Hunter tvorila ten nejpevnejsi operny bod. Bez ni by byl svet jeste sedivejsi a nesnesitelnejsi nez tomu bylo doposud. Krasna pulelfka zazila horke zklamani ale i presto podrzela Li'lith a mozna to bylo proto ze obe zakouseli velke strasti mozna proto se jejich vzajmena laska prohloubila natolik ze Li'lith dokazala to co dokazat musela...
Tery bojovnice boha neochvejne verici v dobro a vnimava hranicarka Etherica z Cernohor. Dva majaky v temnotach ktere nesmele ukazovali cestu i lodi ktera v jejich vodach proplouvala poprve.
Devin mala vesela druidka a menavec bez jejiz pomoc by nikdy nenasla to co najit mela.
Sauridica ktera Li'lith ukazala odvracenou stranu zivota a kvuli niz si uvedomila ze dobro a zlo se navzajem slucuji a ze jedno bez druheho byt nemuze.
A nakonec Deynor ktery byt je to clovek drzi jako skala v pribojich vln a rad do sebe necha vrazet jen kdyz tim ochrani svoji chranenkyni.
Li'lith je zvlastni a zvlastni zustane ale uz vi co je to zlo a dobro. Pochopila co jini chapat nechteji nebo nedokazou.
Vi jak dobro a zlo vyuzit.
Li'lith netusila co to je a kde to hledat ale drzela se toho jako se tonouci chyta kazdeho stebla travy. Nastesti tech stebel bylo vic.
Hunter tvorila ten nejpevnejsi operny bod. Bez ni by byl svet jeste sedivejsi a nesnesitelnejsi nez tomu bylo doposud. Krasna pulelfka zazila horke zklamani ale i presto podrzela Li'lith a mozna to bylo proto ze obe zakouseli velke strasti mozna proto se jejich vzajmena laska prohloubila natolik ze Li'lith dokazala to co dokazat musela...
Tery bojovnice boha neochvejne verici v dobro a vnimava hranicarka Etherica z Cernohor. Dva majaky v temnotach ktere nesmele ukazovali cestu i lodi ktera v jejich vodach proplouvala poprve.
Devin mala vesela druidka a menavec bez jejiz pomoc by nikdy nenasla to co najit mela.
Sauridica ktera Li'lith ukazala odvracenou stranu zivota a kvuli niz si uvedomila ze dobro a zlo se navzajem slucuji a ze jedno bez druheho byt nemuze.
A nakonec Deynor ktery byt je to clovek drzi jako skala v pribojich vln a rad do sebe necha vrazet jen kdyz tim ochrani svoji chranenkyni.
Li'lith je zvlastni a zvlastni zustane ale uz vi co je to zlo a dobro. Pochopila co jini chapat nechteji nebo nedokazou.
Vi jak dobro a zlo vyuzit.
#11 Host_Hunter_*
Host_Hunter_*
-
- Host
Odesláno 07.07.2005 20:28
Zdálky se ozývalo dunění přicházející bouře a Li'lith s tajuplným výrazem na tváři táhla Hunter za ruku do hloubi lesa.
"Li'lith mít co říct, spoustu věcí" zazubila se bělovlasá dívka.
Hunter se usmála. Těšila se na každé setkání s Li'lith, bělovláska s tmavou kůží ji fascinovala. Svou naivitou, bezelstným přístupem ke světu, výrazem očí v nichž se mísily hloubky neznáma s dětským údivem nad světem a občasným, mrazivým zábleskem temnoty při němž tuhla krev v žilách, tím vším připoutávala okřídlenou půlelfku víc a víc ke své, tajemstvím zahalené duši.
Podvolila se jemnému tahu Li'lithiny ruky a sedla si proti ní do mechu pod strom. Trochu se podivila že Li'lith, která se běžně v lese necítila dobře neprojevuje žádnou nervozitu, ale odsunula otázku na potom a sledovala jak se dívka přehrabuje v batohu a vytahuje malý ušmudlaný balíček převázaný provazem. Při pohledu na špinavý hadr ji náhle zamrazilo. Ta zabalená věc pulsovala a žila vlastním životem, zněla jako bezeslovný šepot, vtírala se do duše bez ohledu na vůli, její syrová síla mrazila a pálila zároveň.
"Co... co je to?" polkla Hunter naprázdno.
"Li'lith získala... Kámen vědění." výraz na její tváři se naplnil strachem "Teď musí... zabít jednu Aribeth."
Hunter se zadívala na kámen. Věděla o dvou přízracích, pronásledujících Li'lith ve snech a poslední dobou i mimo ně. Boj světla a temnoty v podivné dívce vrcholil a ubíral jí mnoho sil. Její krásná tvář vypadala v lesním šeru unaveně a přepadle, cítila že se bojí volby, nezvratného aktu, který měla provést pomocí téhle magické věci, jejíž síla pronikala okolí.
"Takže... volba přijde... všechno se změní" zašeptala Hunter a zadívala se Li'lith do očí.
Bělovláska přikývla "Nejde vydržet dál... musí to být. Li'lith volit....teď. Chce aby Leia být s ní."
"Já... budu s tebou" Hunter pomalu natáhla ruku a dotkla se její tváře. "A zvolíš jakkoliv Li'lith... budu tady."
Li'lith třesoucími prsty rozvázala provaz a ze špinavé hadry vyklouzl kámen, zářící všemi barvami duhy. Okolní šero ustoupilo magické záři a v dáli se se zahřměním zablýsklo. Dlaně, jedna lidská a jedna holá, bílá kost, se pomalu natahují ke kameni...
"Li'lith?"
"Ano?" dívka se vystrašeně podívá na Hunter.
"Mám tě ráda."
Křečovitý úsměv, ruce těsně nad kamenem, jehož záře nesnesitelně sílí.
"Pomoz... prosím..." šeptá Li'lith.
Hunter instinktivně uchopí hřbety jejích rukou do dlaní a společně se dotknou duhově zářícího krystalu....
***
Záblesk. Temnota. Hustá a neproniknutelná, jako prvotní temnota z doby před chaosem, snad ještě před příchodem bohů. Pocit nepatřičnosti. Něco tu být nemá. Něco je tu navíc. Pocit probouzí vědomí. Vědomí draka. Prudký nádech, temnota proudí do opancéřované hrudi. Oči, dva nezřetelné body se rozzáří rudým světlem. S temným zahřměním se probouzí dračí oheň.
Zazní řev a z otevřené tlamy vyšlehne plamen. V odlesku šupin zazní příkaz. Probuď se, dcero.
Dcera? Gryarr... kdo jsem já? U vím. Paměť se vrací. Leia. Hunter. Jsem tady a tam zároveň. Sedím pod stromy lesa a v dlaních svírám ruce Li'lith, dotýkající se Kamene vědění. Jsem tady... kde? Kde je Li'lith? Rozhlížím se.
Světlo, nezřetelné. Blíží se. Rozeznávám dvě postavy. Jsou zvláštní, tak sobě podobné a přece tak jiné. Aribeth. Postava z dávné legendy. Tyrova paladinka, strážce temnoty. Z jedné je cítit smutek, kanou jí slzy a ruce drží sepjaté v modlitbě. Druhá je temná. Chrlí nadávky, výhružky, zlobu a nenávist. Bojují spolu. A mezi nimi... Li'lith! Má Li'lith.. ach ne! Nechte ji! Boj těch dvou ji sráží na kolena.... křičí a rukama si svírá hlavu. Každý pokus jedné z nich ovládnout tu druhou je pro Li'lith jako úder těžkou železnou palicí. Klesá na všechny čtyři a tvář má zkroucenou nelidskou bolestí.
Nevydržím ten pohled. Křičím bez hlesu. Gryarr... matko... pomoz! Obraz se ztrácí, propadám se.
Pojednou cítím žár ohně. Koluje mi v žilách, spalující dračí oheň. Rozepínám křídla a v hrdle mi zasyčí plamen. Cítím sílu draka, koncentrovanou do jednoho jediného výkřiku.
"LI'LITH!"
Můj hlas duní a burácí v upinami pokryté hrudi jako hlas bouře. Slyšela! Její oči se dívají ke mě a ona pomalu, namáhavě vstává. Zvedá ruce. Do šíleného souboje těch dvou náhle zazní její jasný zvonivý smích. "Ano! Li'lith! Já.... já jsem Li'lith!" Zatočí se v piruetě a dlouhé bílé vlasy ji na chvíli zacloní obličej. Už se na mě nedívá, její výraz je tvrdý a v očích má světlo poznání, její moc roste... nebo se ty dvě zmenšují? Náhle jsou taženy k sobě, jedna k druhé. Šíleně se zmítají, brání dotyku, ale síla Li'lith je příliš velká. Těsně u sebe se rozzáří oslepujícím světlem.
Okamžik dotyku vzplane v oslnivém záblesku, obě Aribeth se změní v zářící kuličku světla. Li'lith se sklání, bere kuličku, podá si ji do úst a polkne. Propadám se, poslední co vidím, je vítězoslavný úsměv na její tváři...
***
Probírají mě kapky vody, stékající mi po vlasech. Prší. Li'lith mi hledí zblízka do očí a usmívá se. V očích má světlo. Ruce máme pořád položené na Kameni, ale ten už nepulsuje... jemně vrní, jako odpočívající kočka. Na chvíli se mi zatočí hlava strachem. Co se stalo "tam"? Jak moc ji to... změnilo? Všimla si mé nejistoty a chvíli ji vychutnává, prodlužuje okamžik než promluví.
Úsměv jí z tváře mizí a nahrazuje jej rozhodný výraz. "Li'lith teď vidí svět jinak, i když stejně oči otvírá." dívá se na mě vážně a já napětím skoro nedýchám "ale..." náhle se uličnicky zazubí "Hunter má stejně ráda jako předtím."
Asi vypadám hloupě, směje se při pohledu na můj výraz a mě se na tváři mísí kapky deště s něčím slaným co nechce přestat téct.
"Co se vlastně..."
Položí mi prst na rty a jemně zavrtí hlavou. "Li'lith pochopila, že není dobro bez zla a obráceně. Teď je celá, boj skončil. Má moc nad Aribeth."
"Nejen nad ní" usmívám se "ale nad sebou samotnou... a taky..."
"A taky?" nakloní tázavě hlavu
"Neuhádne?"
"Li'lith to ví... ale chce to slyšet od Hunter" zazubí se.
Cítím že se červenám, ale něco mě nutí vyslovit to, co mám už dlouho v mysli "Li'lith si... ochočila draka."
Tváří se jí mihne šťastný úsměv a najednou mi skočí kolem krku, zaboří hlavu do ramene a... já už nevnímám že prší čím dál víc...
"Li'lith mít co říct, spoustu věcí" zazubila se bělovlasá dívka.
Hunter se usmála. Těšila se na každé setkání s Li'lith, bělovláska s tmavou kůží ji fascinovala. Svou naivitou, bezelstným přístupem ke světu, výrazem očí v nichž se mísily hloubky neznáma s dětským údivem nad světem a občasným, mrazivým zábleskem temnoty při němž tuhla krev v žilách, tím vším připoutávala okřídlenou půlelfku víc a víc ke své, tajemstvím zahalené duši.
Podvolila se jemnému tahu Li'lithiny ruky a sedla si proti ní do mechu pod strom. Trochu se podivila že Li'lith, která se běžně v lese necítila dobře neprojevuje žádnou nervozitu, ale odsunula otázku na potom a sledovala jak se dívka přehrabuje v batohu a vytahuje malý ušmudlaný balíček převázaný provazem. Při pohledu na špinavý hadr ji náhle zamrazilo. Ta zabalená věc pulsovala a žila vlastním životem, zněla jako bezeslovný šepot, vtírala se do duše bez ohledu na vůli, její syrová síla mrazila a pálila zároveň.
"Co... co je to?" polkla Hunter naprázdno.
"Li'lith získala... Kámen vědění." výraz na její tváři se naplnil strachem "Teď musí... zabít jednu Aribeth."
Hunter se zadívala na kámen. Věděla o dvou přízracích, pronásledujících Li'lith ve snech a poslední dobou i mimo ně. Boj světla a temnoty v podivné dívce vrcholil a ubíral jí mnoho sil. Její krásná tvář vypadala v lesním šeru unaveně a přepadle, cítila že se bojí volby, nezvratného aktu, který měla provést pomocí téhle magické věci, jejíž síla pronikala okolí.
"Takže... volba přijde... všechno se změní" zašeptala Hunter a zadívala se Li'lith do očí.
Bělovláska přikývla "Nejde vydržet dál... musí to být. Li'lith volit....teď. Chce aby Leia být s ní."
"Já... budu s tebou" Hunter pomalu natáhla ruku a dotkla se její tváře. "A zvolíš jakkoliv Li'lith... budu tady."
Li'lith třesoucími prsty rozvázala provaz a ze špinavé hadry vyklouzl kámen, zářící všemi barvami duhy. Okolní šero ustoupilo magické záři a v dáli se se zahřměním zablýsklo. Dlaně, jedna lidská a jedna holá, bílá kost, se pomalu natahují ke kameni...
"Li'lith?"
"Ano?" dívka se vystrašeně podívá na Hunter.
"Mám tě ráda."
Křečovitý úsměv, ruce těsně nad kamenem, jehož záře nesnesitelně sílí.
"Pomoz... prosím..." šeptá Li'lith.
Hunter instinktivně uchopí hřbety jejích rukou do dlaní a společně se dotknou duhově zářícího krystalu....
***
Záblesk. Temnota. Hustá a neproniknutelná, jako prvotní temnota z doby před chaosem, snad ještě před příchodem bohů. Pocit nepatřičnosti. Něco tu být nemá. Něco je tu navíc. Pocit probouzí vědomí. Vědomí draka. Prudký nádech, temnota proudí do opancéřované hrudi. Oči, dva nezřetelné body se rozzáří rudým světlem. S temným zahřměním se probouzí dračí oheň.
Zazní řev a z otevřené tlamy vyšlehne plamen. V odlesku šupin zazní příkaz. Probuď se, dcero.
Dcera? Gryarr... kdo jsem já? U vím. Paměť se vrací. Leia. Hunter. Jsem tady a tam zároveň. Sedím pod stromy lesa a v dlaních svírám ruce Li'lith, dotýkající se Kamene vědění. Jsem tady... kde? Kde je Li'lith? Rozhlížím se.
Světlo, nezřetelné. Blíží se. Rozeznávám dvě postavy. Jsou zvláštní, tak sobě podobné a přece tak jiné. Aribeth. Postava z dávné legendy. Tyrova paladinka, strážce temnoty. Z jedné je cítit smutek, kanou jí slzy a ruce drží sepjaté v modlitbě. Druhá je temná. Chrlí nadávky, výhružky, zlobu a nenávist. Bojují spolu. A mezi nimi... Li'lith! Má Li'lith.. ach ne! Nechte ji! Boj těch dvou ji sráží na kolena.... křičí a rukama si svírá hlavu. Každý pokus jedné z nich ovládnout tu druhou je pro Li'lith jako úder těžkou železnou palicí. Klesá na všechny čtyři a tvář má zkroucenou nelidskou bolestí.
Nevydržím ten pohled. Křičím bez hlesu. Gryarr... matko... pomoz! Obraz se ztrácí, propadám se.
Pojednou cítím žár ohně. Koluje mi v žilách, spalující dračí oheň. Rozepínám křídla a v hrdle mi zasyčí plamen. Cítím sílu draka, koncentrovanou do jednoho jediného výkřiku.
"LI'LITH!"
Můj hlas duní a burácí v upinami pokryté hrudi jako hlas bouře. Slyšela! Její oči se dívají ke mě a ona pomalu, namáhavě vstává. Zvedá ruce. Do šíleného souboje těch dvou náhle zazní její jasný zvonivý smích. "Ano! Li'lith! Já.... já jsem Li'lith!" Zatočí se v piruetě a dlouhé bílé vlasy ji na chvíli zacloní obličej. Už se na mě nedívá, její výraz je tvrdý a v očích má světlo poznání, její moc roste... nebo se ty dvě zmenšují? Náhle jsou taženy k sobě, jedna k druhé. Šíleně se zmítají, brání dotyku, ale síla Li'lith je příliš velká. Těsně u sebe se rozzáří oslepujícím světlem.
Okamžik dotyku vzplane v oslnivém záblesku, obě Aribeth se změní v zářící kuličku světla. Li'lith se sklání, bere kuličku, podá si ji do úst a polkne. Propadám se, poslední co vidím, je vítězoslavný úsměv na její tváři...
***
Probírají mě kapky vody, stékající mi po vlasech. Prší. Li'lith mi hledí zblízka do očí a usmívá se. V očích má světlo. Ruce máme pořád položené na Kameni, ale ten už nepulsuje... jemně vrní, jako odpočívající kočka. Na chvíli se mi zatočí hlava strachem. Co se stalo "tam"? Jak moc ji to... změnilo? Všimla si mé nejistoty a chvíli ji vychutnává, prodlužuje okamžik než promluví.
Úsměv jí z tváře mizí a nahrazuje jej rozhodný výraz. "Li'lith teď vidí svět jinak, i když stejně oči otvírá." dívá se na mě vážně a já napětím skoro nedýchám "ale..." náhle se uličnicky zazubí "Hunter má stejně ráda jako předtím."
Asi vypadám hloupě, směje se při pohledu na můj výraz a mě se na tváři mísí kapky deště s něčím slaným co nechce přestat téct.
"Co se vlastně..."
Položí mi prst na rty a jemně zavrtí hlavou. "Li'lith pochopila, že není dobro bez zla a obráceně. Teď je celá, boj skončil. Má moc nad Aribeth."
"Nejen nad ní" usmívám se "ale nad sebou samotnou... a taky..."
"A taky?" nakloní tázavě hlavu
"Neuhádne?"
"Li'lith to ví... ale chce to slyšet od Hunter" zazubí se.
Cítím že se červenám, ale něco mě nutí vyslovit to, co mám už dlouho v mysli "Li'lith si... ochočila draka."
Tváří se jí mihne šťastný úsměv a najednou mi skočí kolem krku, zaboří hlavu do ramene a... já už nevnímám že prší čím dál víc...
#12 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 13.07.2005 18:43
Vítr fučel tak rychle jako by chtěl dohnat včerejší den, a vločky zmrzlého sněhu se míhaly tak že byly vidět jen bílé šmouhy. Paladin Deynor se probíjel hlubokými závějemi, meč připevněný na zádech, zabalen ho teplého pláště z kožešiny ledního medvěda.
Měl namířeno nahoru do hor, často tam chodíval, ač to bylo nebezpečné a mohlo ho to stát život. Jenže on cítil přítomnost svého boha v těchto místech víc nežli kde jinde na Démoně. Probíjel se sněhovými vichřicemi, závějemi a bojoval s podivnými obyvateli hor jen proto aby dosáhl vrcholků Rudých hor, kde jeho mysl byla nejblíže jeho bohu.. Tyrovi.
Už se pomalu šeřilo, skoro neviděl na cestu, a díky husté byla rychlost jeho pochodu velmi malá. Snažil se schovat před silným větrem za malé borovice které v těchto výškách byly zakrslé a pokřivené, využíval každého ukrytu před sněhem a větrem. Náhle uviděl že kousek před ním se ve sněhu rýsuje jakási temná skvrna. Šel blíž, ruku položenou na jílci meče, připraven na to že je to horský lev, nebo třeba dokonce jeden z mnoha obrů kteří tyto hory obývají. Přikrčeně se blížil k postavě, a jak se blížil bylo více než zřejmé že to není ani lev ani obr. Zdálo se že je to žena.
Seděla ve sněhu, už z půli zapadaná sněhem, na sobě měla tmavě zbarvené brnění, a lehký plášt. Měla světlé, ba přímo bíle vlasy, hlavu měla sklopenou mezi koleny a třásla se zimou. Když ucítila že je někdo nablízku, zdvihla hlavu a pohlédla na něj temně černýma očima. Její tvář však byla šedě bílá, a Deynor si byl jist že to není chladem. Byla to drowka.
„ Tohle není moc dobré místo na odpočinek, paní“ snažil se rozeznat její tvář
Drowka se jen na něj podívala.
Viděl že na tom není rozhodně moc dobře. Přistoupil k ní blíž.
„Tady nemůžete zůstat!“ snažil se překřičet zesilující vánici.
„Já to vím, ale nemám kam jít“ špitla tenkým hlaskem.
Deynor na ni pohlédl.
„Já vás znám, by jste ta kněžka, potkali jsme vás před časem s Li´lith tady v horách. Co tu proboha děláte?!“
„Nemám kam jít, všude je nebezpečno, tady jsem aspoň trochu skrytá“
„Pojdte, tady vás nemůžu nechat“ Deynor si odepnul svůj plášť a přehodil ho přes ramena drowky. Poté ji chytl pod ramenem, a pomohl na nohy.
„Můžete jít?“
Drowka se lehce pousmála, a přikývla. Bylo však patrné že toho schopna není. Deynor ji chytil za ruku, pevně ji sevřel a vyslovil několik slov. Energie prudila jejím tělem a drowce se rozproudila krev v žilách. Poté si ji opřel o rameno, a obrátil se směrem k průchodu skrz rudé hory.
„Musím někam kde je klidné počasí, a kousek odtud je průchod horami.. na druhé straně bude klid“
S těmi slovy vykročil do temné sněhové vánice….
to be continued...
Měl namířeno nahoru do hor, často tam chodíval, ač to bylo nebezpečné a mohlo ho to stát život. Jenže on cítil přítomnost svého boha v těchto místech víc nežli kde jinde na Démoně. Probíjel se sněhovými vichřicemi, závějemi a bojoval s podivnými obyvateli hor jen proto aby dosáhl vrcholků Rudých hor, kde jeho mysl byla nejblíže jeho bohu.. Tyrovi.
Už se pomalu šeřilo, skoro neviděl na cestu, a díky husté byla rychlost jeho pochodu velmi malá. Snažil se schovat před silným větrem za malé borovice které v těchto výškách byly zakrslé a pokřivené, využíval každého ukrytu před sněhem a větrem. Náhle uviděl že kousek před ním se ve sněhu rýsuje jakási temná skvrna. Šel blíž, ruku položenou na jílci meče, připraven na to že je to horský lev, nebo třeba dokonce jeden z mnoha obrů kteří tyto hory obývají. Přikrčeně se blížil k postavě, a jak se blížil bylo více než zřejmé že to není ani lev ani obr. Zdálo se že je to žena.
Seděla ve sněhu, už z půli zapadaná sněhem, na sobě měla tmavě zbarvené brnění, a lehký plášt. Měla světlé, ba přímo bíle vlasy, hlavu měla sklopenou mezi koleny a třásla se zimou. Když ucítila že je někdo nablízku, zdvihla hlavu a pohlédla na něj temně černýma očima. Její tvář však byla šedě bílá, a Deynor si byl jist že to není chladem. Byla to drowka.
„ Tohle není moc dobré místo na odpočinek, paní“ snažil se rozeznat její tvář
Drowka se jen na něj podívala.
Viděl že na tom není rozhodně moc dobře. Přistoupil k ní blíž.
„Tady nemůžete zůstat!“ snažil se překřičet zesilující vánici.
„Já to vím, ale nemám kam jít“ špitla tenkým hlaskem.
Deynor na ni pohlédl.
„Já vás znám, by jste ta kněžka, potkali jsme vás před časem s Li´lith tady v horách. Co tu proboha děláte?!“
„Nemám kam jít, všude je nebezpečno, tady jsem aspoň trochu skrytá“
„Pojdte, tady vás nemůžu nechat“ Deynor si odepnul svůj plášť a přehodil ho přes ramena drowky. Poté ji chytl pod ramenem, a pomohl na nohy.
„Můžete jít?“
Drowka se lehce pousmála, a přikývla. Bylo však patrné že toho schopna není. Deynor ji chytil za ruku, pevně ji sevřel a vyslovil několik slov. Energie prudila jejím tělem a drowce se rozproudila krev v žilách. Poté si ji opřel o rameno, a obrátil se směrem k průchodu skrz rudé hory.
„Musím někam kde je klidné počasí, a kousek odtud je průchod horami.. na druhé straně bude klid“
S těmi slovy vykročil do temné sněhové vánice….
to be continued...
Příspěvek upravil Deynor: 13.07.2005 18:44
#13
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 19.07.2005 11:39
Od doby kdy Li'lith poprve prozrela a opona v jeji mysli se odtahla uplynul jiz nejaky cas. Drak byl ochocen a nespoutanost zkrocena. Aribeth at uz ta temnotou pokrivena ci Aribeth ktera v Tyrovi ochrance vidi obe byly dobre spoutany v mysli Li'lith. Pocitila svobodu. Radost ze zivota ji zalila jako zaplava po jarnim tani. Krehke vahy dobra a zla se zocelily a kdyby predtim Li'lith chapala nebezpeci chaosu ktere hrozilo zaplavit dusi jiste by si ted hluboce oddechla.
Lide i kdyz vetsinou arogantni zavistivi hloupi nebo nerozvazni tak prave ti ji pomohli pochopit.
Ale... je jiz opravdu vse v poradku? Li'lith chape co chapat ma ale presto...tajmeno ktere ji obestria se ne a ne rozplynout. Drzi se urputne jako nakaza ktera se leky na chvili stahne ale v zapeti se vynori s novou silou.
Zvlastni veci se deji. Li'litj je sice uz svoji pani a dokaze silou vule povolat prizraky bytosti ktera je jiz legendou ale presto...prestoze je ona bytost na nekolik zapadu uzamcena a klic k pomyslne cele je bezpecne ulozen jeji prsty se zdaji byt dost dlouhe aby zas a znovu pokouseli se ke klici dostat. Mona lsti mozna silou. Mozna jistym dedictvim.
Co je to Dedictvi Aribeth? Kdo jsou tajemne postavy ktere se necekane vynoruji ze stinu a zase mizi neznamo kde? Prizraky davno zemrelych hrdinu jenz kdys statecne branili mesto Letohrad pred straslivou nakazou a pozdeji Hlubinu na kterou poradali najezdy stvury z obavaneho podtemna. Budocnost je nejasna. Mozna to vypada ze se to jen Li'lith a osob ji nejblizsich tyka ale kdo vi co veci pristi prinesou a jak ovlivneni ostatni obyvatele Demony budou...
Lide i kdyz vetsinou arogantni zavistivi hloupi nebo nerozvazni tak prave ti ji pomohli pochopit.
Ale... je jiz opravdu vse v poradku? Li'lith chape co chapat ma ale presto...tajmeno ktere ji obestria se ne a ne rozplynout. Drzi se urputne jako nakaza ktera se leky na chvili stahne ale v zapeti se vynori s novou silou.
Zvlastni veci se deji. Li'litj je sice uz svoji pani a dokaze silou vule povolat prizraky bytosti ktera je jiz legendou ale presto...prestoze je ona bytost na nekolik zapadu uzamcena a klic k pomyslne cele je bezpecne ulozen jeji prsty se zdaji byt dost dlouhe aby zas a znovu pokouseli se ke klici dostat. Mona lsti mozna silou. Mozna jistym dedictvim.
Co je to Dedictvi Aribeth? Kdo jsou tajemne postavy ktere se necekane vynoruji ze stinu a zase mizi neznamo kde? Prizraky davno zemrelych hrdinu jenz kdys statecne branili mesto Letohrad pred straslivou nakazou a pozdeji Hlubinu na kterou poradali najezdy stvury z obavaneho podtemna. Budocnost je nejasna. Mozna to vypada ze se to jen Li'lith a osob ji nejblizsich tyka ale kdo vi co veci pristi prinesou a jak ovlivneni ostatni obyvatele Demony budou...
#14
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 19.07.2005 12:37
Podivne huceni vetru ktere je ta ktypicke pro rozsahle podzemni prostory se rozlehalo vsude kolem a klapani kosti mruceni bezduchych tel dodavalo pocit mrtveho mesta.
Li'lith se nervozne rozhlizela po prostorech Aliciske krypty. Vubec se ji tady nelibilo a pokazde kdyz tady byla dele nez par minut zacala mit neuprosnou potrebu pohravat si se znetvorenym levym paratem.
Musela zde byt. Deynor mel v nizsich patrech "nejake vyrizovani"..tak tomu rikal a dvere o ktere se Li'lih opirala se po zabouchnuti okamzite zamkly. Li'lith se trochu naucila propracovat se zamky a tento zamek hrave zvladala. Deynor naproti tomu takovymi dovednostmi opovrhoval a oznacoval je za "nechutne zlodejske praktiky". Li'lith nad nekterymi jeho nazory mohla jen pokrcit rameny a protocit panenky kdyz se zrovna nedival ale v skrytu duse vedela ze at uz rekne cokoli at to bude vytka ci pokarani bude to receno s laskou a starosti o ni samotnou.
Ano Li'lith si nekdy predstavovala ze je Deynor a paladin ze se prevtelil do mece o ktery se opira.
Uvazovala o tehle vecech a pritom hledic do zeme vytukavala prsty na zelezne dvere nejaky rytmus. Neuvazovala o tom ale chvili mela pocit ze jeji monotoni a stejne rytmycke tukani prerusi rychle dovjite zaklapani...Chvili premyslela o tom jestli to nemuzou byt kostlivci kteri se potaci kolem.
Prestala tukat a zaposlouchala se do ponureho zurceni krypty.
Nic.
Zacala vytukavat: Tuk-tuk...tuk. Tuk-tuk...tuk.
Klap-klap.
Li'lith zvedla halvu ocima tekajic sem a tam. Nikde nikdo aale ten zvuk byl tak blizko! Nekdo si chce hrat? Nejaka neposedna necista duse? Li'lith zacala znovu tukat prsty a pravou ruku posunula bliz k jilci mece.
Tuk-tuk...tuk klap-klap. Uprene zira do zeme. Tuk-tuk..tuk klap-klap. Li'lith povytahne mec natolik aby okoli nezaplavilo mdle zelene svetlo kterym zarila cepel a pripravena na vsechno klepla naposled prsty: Tuk-tuk...tuk a vystrelil hlavu vzhuru.
S vyjeknutim se pritiskla jeste bliz ke dverim jako by s nima chtela srust a mec ji se svistotem zajel zpatky do pochvy.
Klap-klap dokoncila groteskni postava pred ni. Vypadal jako kostlivec. Vlastne to byl ale takoveho nikdy Li'lith nevidela. Na sobe mel podivne saty ktere vypadli ze byli snad sebrany z nejakeho muzea. Misto hlavy dokonale belostna lebka s porazdnym dulkem misto nosu a dvema modrymi uhliky tam kde byvaji oci. Kdyby mela lebka nejaky vyraz tvarila by se prave pobavene ale tedk kdyz ji v dulcich modre zaplalo vyvolavalo to v Li'lith pocit uzkosti a desu. Li'lith odvratila zrak a suse polkla. Postava-kostlivec stal nehnute jako socha naklonena lebka upirala pohled na Li'lith. Primo se do ni zabodaval. Li'lith se donutila promluvit.
"K...k..kdo vy byt?" pipla jako ptace ktere vypadlo z hnizda "A c..co chtit?"
Odvazila se posunout jeho spodni cast tela do sveho zorneho pole. Nepohl se. Ani nezmenil postoj
jen tak stal a civel. Li'lith zacinala mit dojem ze je to jen nejaky prizrak kdyz...
"Kdo jsem ja je nedulezite" ozval se sycivy a snad stalety hlas. "Ale kdo jsi ty zajimalo by me vice"
Li'lith si nikdy nemyslela ze se ji nejaka kostliva zruda bude vyptavat na to kdo je a rozhodne ne vysmesnym hlasem ktery scvrkaval sebevedomi do mensi a mensi nevyrazne kulicky.
"Ja byt Li'lith" zaseptala "A vy..vy necisty byt" Znelo to skoro jako mumlani si pro sebe ale kostlivec mel zrejme dobry sluch nebot se suse uchechtl.
"Tak necisty rikas hmm?" Jeho clanky kostlivych prstu se zatrepaly.
"Necisty" Tise prikyvla Li'lith
"A ze to rikas zrovna ty .. Li'lith." Suchy vysmesny hlas. Li'lith nevedomky sune levou ruku za zada a nerika nic.
Klap-klap "zazubi se" mrtvola nebot si pohybu vsimla. Li'lith ceka ze zacne mluvit o jeji necistosti a bude se ji vysmivat a ona nakonec treba omdli ale nestalo se tak.
"Jsem Baelnor devce i kdyz ... Co jsou to vlastne jmena?" Zachresti otazkou ale Li'lith nechape co tim mysli. Odvazi se pohlednout vys a driv nez si to vubec uvedomi tak mu civi uhranuta jako dite ktere prave spatrilo novou hracku ve vyloze do tech jeho modre zaricich ocnich dulku. Kdyz se pak ozvesilne zabuseni na dvere Li'lith podesene vykvikne a nadskoci skoro ke stropu.
"Otevri." Procedi skrz mrtvolne zuby nemrtva bytost a line mavne rukou smerem ke dveri.
Li'lith se ac nerada otoci a potyka se zamkem dele nez je u ni obvykle. Na zadech citi pohled a jeji mysl si predstavuje dyky ktere se ji zabori do zad jakmile se otoci. Dole spatrila Deynora jak se dychavicne sune vzhuru po schodech a mec pouziva jako hul o kterou se opiraji starci jejichz klouby uz maji nejlepsi leta za sebou.
Bodlo ji u srdce.Je vycerpany! Nebude moct bojovat ach Aribeth stuj pri me...
Li'lith se nervozne rozhlizela po prostorech Aliciske krypty. Vubec se ji tady nelibilo a pokazde kdyz tady byla dele nez par minut zacala mit neuprosnou potrebu pohravat si se znetvorenym levym paratem.
Musela zde byt. Deynor mel v nizsich patrech "nejake vyrizovani"..tak tomu rikal a dvere o ktere se Li'lih opirala se po zabouchnuti okamzite zamkly. Li'lith se trochu naucila propracovat se zamky a tento zamek hrave zvladala. Deynor naproti tomu takovymi dovednostmi opovrhoval a oznacoval je za "nechutne zlodejske praktiky". Li'lith nad nekterymi jeho nazory mohla jen pokrcit rameny a protocit panenky kdyz se zrovna nedival ale v skrytu duse vedela ze at uz rekne cokoli at to bude vytka ci pokarani bude to receno s laskou a starosti o ni samotnou.
Ano Li'lith si nekdy predstavovala ze je Deynor a paladin ze se prevtelil do mece o ktery se opira.
Uvazovala o tehle vecech a pritom hledic do zeme vytukavala prsty na zelezne dvere nejaky rytmus. Neuvazovala o tom ale chvili mela pocit ze jeji monotoni a stejne rytmycke tukani prerusi rychle dovjite zaklapani...Chvili premyslela o tom jestli to nemuzou byt kostlivci kteri se potaci kolem.
Prestala tukat a zaposlouchala se do ponureho zurceni krypty.
Nic.
Zacala vytukavat: Tuk-tuk...tuk. Tuk-tuk...tuk.
Klap-klap.
Li'lith zvedla halvu ocima tekajic sem a tam. Nikde nikdo aale ten zvuk byl tak blizko! Nekdo si chce hrat? Nejaka neposedna necista duse? Li'lith zacala znovu tukat prsty a pravou ruku posunula bliz k jilci mece.
Tuk-tuk...tuk klap-klap. Uprene zira do zeme. Tuk-tuk..tuk klap-klap. Li'lith povytahne mec natolik aby okoli nezaplavilo mdle zelene svetlo kterym zarila cepel a pripravena na vsechno klepla naposled prsty: Tuk-tuk...tuk a vystrelil hlavu vzhuru.
S vyjeknutim se pritiskla jeste bliz ke dverim jako by s nima chtela srust a mec ji se svistotem zajel zpatky do pochvy.
Klap-klap dokoncila groteskni postava pred ni. Vypadal jako kostlivec. Vlastne to byl ale takoveho nikdy Li'lith nevidela. Na sobe mel podivne saty ktere vypadli ze byli snad sebrany z nejakeho muzea. Misto hlavy dokonale belostna lebka s porazdnym dulkem misto nosu a dvema modrymi uhliky tam kde byvaji oci. Kdyby mela lebka nejaky vyraz tvarila by se prave pobavene ale tedk kdyz ji v dulcich modre zaplalo vyvolavalo to v Li'lith pocit uzkosti a desu. Li'lith odvratila zrak a suse polkla. Postava-kostlivec stal nehnute jako socha naklonena lebka upirala pohled na Li'lith. Primo se do ni zabodaval. Li'lith se donutila promluvit.
"K...k..kdo vy byt?" pipla jako ptace ktere vypadlo z hnizda "A c..co chtit?"
Odvazila se posunout jeho spodni cast tela do sveho zorneho pole. Nepohl se. Ani nezmenil postoj
jen tak stal a civel. Li'lith zacinala mit dojem ze je to jen nejaky prizrak kdyz...
"Kdo jsem ja je nedulezite" ozval se sycivy a snad stalety hlas. "Ale kdo jsi ty zajimalo by me vice"
Li'lith si nikdy nemyslela ze se ji nejaka kostliva zruda bude vyptavat na to kdo je a rozhodne ne vysmesnym hlasem ktery scvrkaval sebevedomi do mensi a mensi nevyrazne kulicky.
"Ja byt Li'lith" zaseptala "A vy..vy necisty byt" Znelo to skoro jako mumlani si pro sebe ale kostlivec mel zrejme dobry sluch nebot se suse uchechtl.
"Tak necisty rikas hmm?" Jeho clanky kostlivych prstu se zatrepaly.
"Necisty" Tise prikyvla Li'lith
"A ze to rikas zrovna ty .. Li'lith." Suchy vysmesny hlas. Li'lith nevedomky sune levou ruku za zada a nerika nic.
Klap-klap "zazubi se" mrtvola nebot si pohybu vsimla. Li'lith ceka ze zacne mluvit o jeji necistosti a bude se ji vysmivat a ona nakonec treba omdli ale nestalo se tak.
"Jsem Baelnor devce i kdyz ... Co jsou to vlastne jmena?" Zachresti otazkou ale Li'lith nechape co tim mysli. Odvazi se pohlednout vys a driv nez si to vubec uvedomi tak mu civi uhranuta jako dite ktere prave spatrilo novou hracku ve vyloze do tech jeho modre zaricich ocnich dulku. Kdyz se pak ozvesilne zabuseni na dvere Li'lith podesene vykvikne a nadskoci skoro ke stropu.
"Otevri." Procedi skrz mrtvolne zuby nemrtva bytost a line mavne rukou smerem ke dveri.
Li'lith se ac nerada otoci a potyka se zamkem dele nez je u ni obvykle. Na zadech citi pohled a jeji mysl si predstavuje dyky ktere se ji zabori do zad jakmile se otoci. Dole spatrila Deynora jak se dychavicne sune vzhuru po schodech a mec pouziva jako hul o kterou se opiraji starci jejichz klouby uz maji nejlepsi leta za sebou.
Bodlo ji u srdce.Je vycerpany! Nebude moct bojovat ach Aribeth stuj pri me...
Příspěvek upravil N00bie(ass): 19.07.2005 12:37
#15 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 19.07.2005 19:37
V horském průchodu byla zima až praštělo. Deynor byl celý omrzlý, jeho vousy pokrývala námraza. Nebyl však v tak špatném stavu jako Rilwen. Její pleť měla sinalou nezdravou barvu, na některých místech byly vidět malé omrzliny.
Deynor ji pomáhal, téměř ji nesl na svých širokých zádech. Proplétaly se tunelem, jehož stěny byly pokryté silnou vrstvou ledu. Podivné ledové světlo zářilo na cestu a jejich postavy se leskly v ledových zrcadlech. Postupně jak se blížily východu, se začalo oteplovat, led na stěnách roztával, a na zemi se tvořily kaluže plné rozmrzlého ledu. Naštěstí za celou dobu putování skrz hory nepotkaly žádnou z obřích hlídek které zde často chodily. Deynor tiše děkoval Tyrovi.
Za několik hodin chůze se dostaly až k východu který ústil do Hlubokého hvozdu. Deynor se v lese příliš nevyznal, proto položil Rilwen na zem, jen kousek od vchodu do hor.
Drowka byla silně znavená, ale ihned jak ucítila teplý vzduch, se trochu probrala. Pohlédla na Deynora svýma temnýma očima. Nebyly zlé… dokonce by řekl že byly krásné, kupodivu, ale jeho paladinská nátura mu bránila kochat se dál její krásou.
„Děkuji ti paladine… smím znát tvé jméno rivil ?“ upřeně se na něj dívala.
„Deynor paní…“ odpověděl zatím co ji ošetřoval, oči se dívaly do země.
Začaly si povídat. Svěřila se mu že pochází z Podtemna, ale její rod prohrál mocenský boj, a upadl v nemilost Lloth, pavoučí bohyni. Ona uprchla z podzemí, ale je stále pronásledována. Zlý drowský mág je s ní spojen poutem, a ví kde se nachází, a usiluje ji o život. Deynor, ač dříve by se s drowkou vůbec nebavil, vyslechl ji. Nevěděl proč, ale snad to že je sama, opuštění, vyhnanec, pocítil potřebuji ji pomoci.
Nebylo vůbec těžké mága najít, vzhledem k tomu že on hledal ji. Nepočítal však s tím že po jejím boku bude stát paladin. Drowský mág měl tábor v hlubokém lese,a Deynor byl odhodlaný ho zastavit.
Deynor a Rilwen postupovaly lesem směrem odkud Rilwen cítila jeho přítomnost. Tábor byl malý, chráněny jen několika strážemi drowu. Deynor vtrhl do tábora jako vichřice, jeho mohutný meč kácel jednoho drowa za druhým. Nakonec zbyl jen samotný mág, jen nestihl vyvolat jediné kouzlo a už jeho rozpolcená lebka ležela na zemi u Deynorových nohou.
Deynor se znaveně opřel o meč a oddychoval. Rilwen k němu přistoupila a uchopila ho za ruku. Deynor sebou cukl, tázavě se na ni zadíval, ale ona mlčela. Najednou pocítil jak energie se vrací do jeho těla.
„Děkuji ti rivil, nevěděla jsem že… lidé“zkusila to slovo“ mohou být i takový jako ty“
„Ne každý… ale snažím se konat tak jak mi mé srdce a víra v Tyra velí“ odvětil.
„Pověz mi něco o tom tvém bohu“
Tak Deynor začal vyprávět Rilwen o bohu Tyrovi. Pověděl ji mnoho příběhů, které dokazovaly jeho moudrost a dobrotu. Rilwen se zaujetím poslouchala jeho vyprávění, ptala se, a také povídala její zážitky z dob kdy žila v podtemnu.
„Tvůj bůh.. je úplně jiný než Lloth, nezískává svou moc zlostí a krutostí, ale láskou a moudrostí. Víš.. já teď, nemám boha, jsem klerička, avšak mí moc je pryč… bez víry nejsem nic. Tvůj bůh, Tyr… ráda bych šla cestou jenž on ukazuje. Ale jak by mohl přjimout takovou jako jsem já… drowku“ povzdechne si.
„Tyr nedbá na to jak člověk vypadá, hledí na jeho činy. A pokud uzná že že jsi hodna aby jsi byla jeho kněžkou, pak povolá tě do svých služeb“
Rilwen se rozzářily její černé oči. Bylo to zvláštní vidět jak se drow usmívá. Temná maska z jejího obličeje spadla, a její krása naplno rozkvetla jako květ růže.
„Jsem, jsem ti vděčná…nevím jak to mám vyjádřit“
Naklonila se k němu, jemně mu položila ruku na oblyčej a dala mu polibek na ústa. Pak vyskočila na nohy a utíkala pryč.
„Děkuji ti! Ještě se potkáme!“ volala za ním
Deynor jen seděl, ruku položenou na místě kde spočinuly její rty a s otevřenou pusou hleděl do míst kde její postava zmizela v šeru lesa.
Deynor ji pomáhal, téměř ji nesl na svých širokých zádech. Proplétaly se tunelem, jehož stěny byly pokryté silnou vrstvou ledu. Podivné ledové světlo zářilo na cestu a jejich postavy se leskly v ledových zrcadlech. Postupně jak se blížily východu, se začalo oteplovat, led na stěnách roztával, a na zemi se tvořily kaluže plné rozmrzlého ledu. Naštěstí za celou dobu putování skrz hory nepotkaly žádnou z obřích hlídek které zde často chodily. Deynor tiše děkoval Tyrovi.
Za několik hodin chůze se dostaly až k východu který ústil do Hlubokého hvozdu. Deynor se v lese příliš nevyznal, proto položil Rilwen na zem, jen kousek od vchodu do hor.
Drowka byla silně znavená, ale ihned jak ucítila teplý vzduch, se trochu probrala. Pohlédla na Deynora svýma temnýma očima. Nebyly zlé… dokonce by řekl že byly krásné, kupodivu, ale jeho paladinská nátura mu bránila kochat se dál její krásou.
„Děkuji ti paladine… smím znát tvé jméno rivil ?“ upřeně se na něj dívala.
„Deynor paní…“ odpověděl zatím co ji ošetřoval, oči se dívaly do země.
Začaly si povídat. Svěřila se mu že pochází z Podtemna, ale její rod prohrál mocenský boj, a upadl v nemilost Lloth, pavoučí bohyni. Ona uprchla z podzemí, ale je stále pronásledována. Zlý drowský mág je s ní spojen poutem, a ví kde se nachází, a usiluje ji o život. Deynor, ač dříve by se s drowkou vůbec nebavil, vyslechl ji. Nevěděl proč, ale snad to že je sama, opuštění, vyhnanec, pocítil potřebuji ji pomoci.
Nebylo vůbec těžké mága najít, vzhledem k tomu že on hledal ji. Nepočítal však s tím že po jejím boku bude stát paladin. Drowský mág měl tábor v hlubokém lese,a Deynor byl odhodlaný ho zastavit.
Deynor a Rilwen postupovaly lesem směrem odkud Rilwen cítila jeho přítomnost. Tábor byl malý, chráněny jen několika strážemi drowu. Deynor vtrhl do tábora jako vichřice, jeho mohutný meč kácel jednoho drowa za druhým. Nakonec zbyl jen samotný mág, jen nestihl vyvolat jediné kouzlo a už jeho rozpolcená lebka ležela na zemi u Deynorových nohou.
Deynor se znaveně opřel o meč a oddychoval. Rilwen k němu přistoupila a uchopila ho za ruku. Deynor sebou cukl, tázavě se na ni zadíval, ale ona mlčela. Najednou pocítil jak energie se vrací do jeho těla.
„Děkuji ti rivil, nevěděla jsem že… lidé“zkusila to slovo“ mohou být i takový jako ty“
„Ne každý… ale snažím se konat tak jak mi mé srdce a víra v Tyra velí“ odvětil.
„Pověz mi něco o tom tvém bohu“
Tak Deynor začal vyprávět Rilwen o bohu Tyrovi. Pověděl ji mnoho příběhů, které dokazovaly jeho moudrost a dobrotu. Rilwen se zaujetím poslouchala jeho vyprávění, ptala se, a také povídala její zážitky z dob kdy žila v podtemnu.
„Tvůj bůh.. je úplně jiný než Lloth, nezískává svou moc zlostí a krutostí, ale láskou a moudrostí. Víš.. já teď, nemám boha, jsem klerička, avšak mí moc je pryč… bez víry nejsem nic. Tvůj bůh, Tyr… ráda bych šla cestou jenž on ukazuje. Ale jak by mohl přjimout takovou jako jsem já… drowku“ povzdechne si.
„Tyr nedbá na to jak člověk vypadá, hledí na jeho činy. A pokud uzná že že jsi hodna aby jsi byla jeho kněžkou, pak povolá tě do svých služeb“
Rilwen se rozzářily její černé oči. Bylo to zvláštní vidět jak se drow usmívá. Temná maska z jejího obličeje spadla, a její krása naplno rozkvetla jako květ růže.
„Jsem, jsem ti vděčná…nevím jak to mám vyjádřit“
Naklonila se k němu, jemně mu položila ruku na oblyčej a dala mu polibek na ústa. Pak vyskočila na nohy a utíkala pryč.
„Děkuji ti! Ještě se potkáme!“ volala za ním
Deynor jen seděl, ruku položenou na místě kde spočinuly její rty a s otevřenou pusou hleděl do míst kde její postava zmizela v šeru lesa.
Příspěvek upravil Deynor: 19.07.2005 19:43
#16
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 21.07.2005 11:44
...Kdyz uz byl Deynor skoro nahore Li'lith udelala rychly ukrok do kouta. Paladin se vypotacel ze dveri jako pzrala ktereho prave nekdo vyhodil z krcmy.
Vyda tahle Aaaach a opre se vahou tela o mec jenz byl zabodnut do zeme.
Li'lith mlci jako zabka. Zmuze se jen na pohyb zornicek ktere skacou pohledem z Baelnora a ztaptyk na Deynora.
Bude zurit!pomysli si Li'lithDeynor vstat a jednou ranou kostlivaka srazit. Li'lith musi neco...
Tok myslenek zarazil Deynor ktery prave zvedla hlavu aby se podival kde je Li'lith a...
"U Tyra!" Zaburaci a zvedne mec. "To je Lich! Li'lith schovej se nekam a zust..."
"Zadrz paladine." Ozve se klidnym hlasem Baelnor "Vyslechni me a mozna ti ku pomoci budu"
Na tvari Deynora se v mziku vystridal karneval vyrazu. Dokazal oblicej preformovat tak ze se mu na nem zracilo udiveni opovrzeni a zvedavost zaroven.
Li'lith na nej koukala a mela dojem ze se asi pomatl. Deynor se narovnal a nepatrne sklonil mec.
"S cim bys mi TY mohl pomoci?" Krikl a snazil se do sveho hlasu vlozit co nejvyhruznejsi ton.
"S Li'lith paladine. S Li'lith." odpovi Baelnor a zaklape celisti klap-klap pricemz se Li'lith v koute pohne.
Deynor se prikrci znovu zvedne velky mec a tentokrat ma ve tvari jen hnev.
"Ani se ji nedotknes nemrtva stvuro. Paklize ano muj hnev a Tyrova pest te k zemi srazi." Kdyby ted pred paladinem stal nejaky kacir a ne Baelnor jiste by se skacel strachy na zemi a prosil o odusteni protoze Deynor skutecne v tu chvili vypadal jako vteleni boha a ta temer neznatelna aura kolem nej pri jeho slovech nabyvala na sile a intenzite.
Jenze lich o sebe parkrat srazil clanky kostenych prstu a suse se zachechtal.
"Hmm ano. Verim ze Tyr by ze me velkou radost nemel." Sipal pobavene Baelnor a pohled upiral na Deynora "Ale nechme ted Tyra Tyrem paladine. Dovol stare bytosti optat se moudreho paladina .. proc si nechce nechat pomoct?"
Baelnor vedel co Deynor odpovi ale presto tuto zdanlive jasnou otazku polozil. Ac byl letity stale si rad hral.
"Jsi zlo a netvor. Pricis se prirode! Takove jako ty drtim na prach!" Zaburacel Deynor a naprahl mec. "Ale jsem paladin. Promluv co receno byt ma a pak se priprav na zkazu!"
Li'lith v mysli zazvonil vystrazny zvon
To stat se nesmi! Deynore on ... on co kdyz ...
Nevedela co a proc. Nedokazala vymyslet zadny duvod proc licha nechat existovat ale presto citila ze je necim dulezity. At se to zdalo sebe vic pritazene za vlasy necim duelzity urcite je.
Ve zlomku vteriny ji tohle proletlo hlavou a uz uz zacala skladat vetu kterou by vypustila z ust aby Deynora zadrzela.
Baelnor se nebal. Stal klidne. Prsty klepal o prsty a promluvil hlasem ktery byl stale stejne monotoni.
"Vis to jiste ze ja jsem to zlo ktereho by ses mel bat?" Rekl a Deynor ted uz opravdu znejistel. Co to na nej ten lich zkousi? Deynor jichu uz spousty videl a spousty zabil a ani jeden nevykazoval zadne znamky slitovani nebo snad neceho co by se tomuto citu jen vzdalene podobalo.
Ovsem ani jedna z tech kostlivych stvur se taky nikdy nepokusila o konverzaci a Deynor musel pripustit ze ho tahle smrtka necim zaujala. Rozhodl se ze utok jeste zvazi.
"Chces snad popirat to ze jsi stvoreni zla?" Optal se Deynor proste a oci zabodl do zhnoucich uhliku. Nedoufal ze by snad uvidel neco co bymu naznacilo jestli lich lze nebo ne ale aspon to zkusil.
"Popiram." Prikyvl lich. Deynor se narovnal.
"A to je vse? Proc bych ti mel verit?"
"Presvec se sam paladine" Lich pokynul rukou k Deynorovi. Ten se zamracil a neochotne sahl do batohu.
Li'lith po celou dobu rozhovoru mlcela protoze mela pocit ze si ti dva musi ujasnit kdo je kdo a ze jeji zasah do toho by mohl narusit beh udalosti ktery se mel stat at uz by byl jakkoli dobry ci spatny. Snazila se nakouknout za Deynorovo rameno co to tam kuti ale pres jeho mohutnou postavu nevidela zhola nic. Vsimla si jen ze je ve strehu. Pak mu najednou povadla ramena a zvedla se jeho hlava zakryta v kapi.
"To neni mozne!" zaseptal s uctou a podivem v hlase "To..to musi byt nejaka lest!"
Li'lith nechapala o cem to mluvi ale jakmile se Deynor pootocil k ni tak v jeho rukou spatrila jakysi podivny pristroj. Podivala se mu do oci a ten pohled rikal "Co to u Tyra ma znamenat?"
Co to znamenat?Uvazovala Li'lithTo znamenat ze Li'lith nerozumet nicemu co vy tady rikat. Li'lith nesnaset hadanky!
"Nesud nekoho jen podle vzhledu paladine. Jednou ti ta tva horlivost muze prinest zahubu."
Deynor nepromluvil. Zaryte hledel do zeme.
"A ted ty devce moje." ukazal kostlivym prstem na Li'lith "Jiste jsi uz slysela o Dedictvi Aribeth?"
Tato posledni veta znamenala predzvest veci budoucich...
Ten lich..kteremu Deynor neveri. Ten je voditko.
Vyda tahle Aaaach a opre se vahou tela o mec jenz byl zabodnut do zeme.
Li'lith mlci jako zabka. Zmuze se jen na pohyb zornicek ktere skacou pohledem z Baelnora a ztaptyk na Deynora.
Bude zurit!pomysli si Li'lithDeynor vstat a jednou ranou kostlivaka srazit. Li'lith musi neco...
Tok myslenek zarazil Deynor ktery prave zvedla hlavu aby se podival kde je Li'lith a...
"U Tyra!" Zaburaci a zvedne mec. "To je Lich! Li'lith schovej se nekam a zust..."
"Zadrz paladine." Ozve se klidnym hlasem Baelnor "Vyslechni me a mozna ti ku pomoci budu"
Na tvari Deynora se v mziku vystridal karneval vyrazu. Dokazal oblicej preformovat tak ze se mu na nem zracilo udiveni opovrzeni a zvedavost zaroven.
Li'lith na nej koukala a mela dojem ze se asi pomatl. Deynor se narovnal a nepatrne sklonil mec.
"S cim bys mi TY mohl pomoci?" Krikl a snazil se do sveho hlasu vlozit co nejvyhruznejsi ton.
"S Li'lith paladine. S Li'lith." odpovi Baelnor a zaklape celisti klap-klap pricemz se Li'lith v koute pohne.
Deynor se prikrci znovu zvedne velky mec a tentokrat ma ve tvari jen hnev.
"Ani se ji nedotknes nemrtva stvuro. Paklize ano muj hnev a Tyrova pest te k zemi srazi." Kdyby ted pred paladinem stal nejaky kacir a ne Baelnor jiste by se skacel strachy na zemi a prosil o odusteni protoze Deynor skutecne v tu chvili vypadal jako vteleni boha a ta temer neznatelna aura kolem nej pri jeho slovech nabyvala na sile a intenzite.
Jenze lich o sebe parkrat srazil clanky kostenych prstu a suse se zachechtal.
"Hmm ano. Verim ze Tyr by ze me velkou radost nemel." Sipal pobavene Baelnor a pohled upiral na Deynora "Ale nechme ted Tyra Tyrem paladine. Dovol stare bytosti optat se moudreho paladina .. proc si nechce nechat pomoct?"
Baelnor vedel co Deynor odpovi ale presto tuto zdanlive jasnou otazku polozil. Ac byl letity stale si rad hral.
"Jsi zlo a netvor. Pricis se prirode! Takove jako ty drtim na prach!" Zaburacel Deynor a naprahl mec. "Ale jsem paladin. Promluv co receno byt ma a pak se priprav na zkazu!"
Li'lith v mysli zazvonil vystrazny zvon
To stat se nesmi! Deynore on ... on co kdyz ...
Nevedela co a proc. Nedokazala vymyslet zadny duvod proc licha nechat existovat ale presto citila ze je necim dulezity. At se to zdalo sebe vic pritazene za vlasy necim duelzity urcite je.
Ve zlomku vteriny ji tohle proletlo hlavou a uz uz zacala skladat vetu kterou by vypustila z ust aby Deynora zadrzela.
Baelnor se nebal. Stal klidne. Prsty klepal o prsty a promluvil hlasem ktery byl stale stejne monotoni.
"Vis to jiste ze ja jsem to zlo ktereho by ses mel bat?" Rekl a Deynor ted uz opravdu znejistel. Co to na nej ten lich zkousi? Deynor jichu uz spousty videl a spousty zabil a ani jeden nevykazoval zadne znamky slitovani nebo snad neceho co by se tomuto citu jen vzdalene podobalo.
Ovsem ani jedna z tech kostlivych stvur se taky nikdy nepokusila o konverzaci a Deynor musel pripustit ze ho tahle smrtka necim zaujala. Rozhodl se ze utok jeste zvazi.
"Chces snad popirat to ze jsi stvoreni zla?" Optal se Deynor proste a oci zabodl do zhnoucich uhliku. Nedoufal ze by snad uvidel neco co bymu naznacilo jestli lich lze nebo ne ale aspon to zkusil.
"Popiram." Prikyvl lich. Deynor se narovnal.
"A to je vse? Proc bych ti mel verit?"
"Presvec se sam paladine" Lich pokynul rukou k Deynorovi. Ten se zamracil a neochotne sahl do batohu.
Li'lith po celou dobu rozhovoru mlcela protoze mela pocit ze si ti dva musi ujasnit kdo je kdo a ze jeji zasah do toho by mohl narusit beh udalosti ktery se mel stat at uz by byl jakkoli dobry ci spatny. Snazila se nakouknout za Deynorovo rameno co to tam kuti ale pres jeho mohutnou postavu nevidela zhola nic. Vsimla si jen ze je ve strehu. Pak mu najednou povadla ramena a zvedla se jeho hlava zakryta v kapi.
"To neni mozne!" zaseptal s uctou a podivem v hlase "To..to musi byt nejaka lest!"
Li'lith nechapala o cem to mluvi ale jakmile se Deynor pootocil k ni tak v jeho rukou spatrila jakysi podivny pristroj. Podivala se mu do oci a ten pohled rikal "Co to u Tyra ma znamenat?"
Co to znamenat?Uvazovala Li'lithTo znamenat ze Li'lith nerozumet nicemu co vy tady rikat. Li'lith nesnaset hadanky!
"Nesud nekoho jen podle vzhledu paladine. Jednou ti ta tva horlivost muze prinest zahubu."
Deynor nepromluvil. Zaryte hledel do zeme.
"A ted ty devce moje." ukazal kostlivym prstem na Li'lith "Jiste jsi uz slysela o Dedictvi Aribeth?"
Tato posledni veta znamenala predzvest veci budoucich...
Ten lich..kteremu Deynor neveri. Ten je voditko.
#17
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 27.07.2005 17:08
Nahledla do zrcadla a spatrila to ceho se v zivote nejvic bala. To cim opovrhovala to co nenavidela vsechnu zlobu a vztek. Misilo se to a prelavalo jako husta kase v kotli a potom to ze zrcadla vystoupilo.
Li'lith zdesene klopytala doazdu a s otevrenymi usty sledovala jak se podivna masa formuje do nevzhledne podoby cloveka.
Svet zaplnil zvuk treni stejny ktery lze zaslechnout kdyz se hromady hadu plazi jeden pres druheho a ten zvuk se zabodaval do mozku jako ostra dyka.
Prudce se pritiskla k chladne stene a neschopna pohybu pozorovala. Vedela ze se zblazni urcite se z toho zvuku zblazni a...
Namisto nevzhledneho cehosi proti Li'lith stala Li'lith uplne totozna ovsem s nepatrnym rozdilem. Jeji oci svitili hnevem a i kdyz Li'lith nevedela co si ta druha mysli tusila ze to nebude nic dobreho.
Hlavou ji probleskly vzpominky na nocni mury ktere nedavno tizili jeji mysl a telem ji projel strach.
Citila jak se ji vzadu na krku jezi vsechny chloupky a ten pohled...u Tyra ten pohled druhe Li'lith rikal vse aniz se usta otevrela.
Hluboke opovrzeni a nenavist citila z toho obrazu sveho ja a pote rychle pochopila ze takhle by vypadala kdyby si spatne vybrala.
Kdyby nikdy nepoznala Hunter a kdyby Deynor pri ni pevne nestal jako skala v silnych pribojich.
Co se delo pak? Boj bolest a smrt. Stacila zaslechnout kdakavy smich te druhe Li'lith a to ze dedictvi Aribeth Bude jeji.
Ne...To prece nemuz byt pravda...
Vidi postavy. Deynor smutne klopi hlavu a mec ktery pevne sviral se zlomil na dve casti.
Li'lith chtela vykriknout. Nemohla.
Hunter odvrati pohled a jeji krasna kridla pelichaji. Chytne se za hrud a se smrtelnym vykrikem pada
(Do temnot)
na zem.
Li'lith chce kricet s ni ale nejde to. Jazyk se ji lepi na patro a v ustech ma doslova poust.
Svet kolem ni sedne ale smich se ozvyva porad a porad a porad. Li'lith si je najednou jista ze ji bude provazet kamokoli se v posmrtnem zivote pohne.
Tak tohle je konec? Vecne zatraceni sileny smich a obrazy tech kterych miluje vycitajici jeji chybu?
Aribeth. ARIBETH NEDOPUST TO! Chtela to zakricet ale usta ji odmitly poslouchat. Misto toho vydala prikaz do sveho nitra a citila jak z ni neco
(Aribeth)
unika.
Pak nastalo milosrdne ticho a Li'lith spatrila svetlo. Tyr si ji povolava. Odpusti ji a vyleci ze vsech hrichu sveta. Obejme ji ve sve laskava naruci a Li'lith uz se nikdy nebude muset trapit zitim. Na vsechny bude vzpominat v dobrem a s laskou. Li'lith se v mysli usmala a pootocila hlavu aby mohla lepe nahlednout do toho svetla.
Pak se vse zacalo vracet. Zjistila ze se dokaze pohnout a hluboka rana ktera se ji pred chvili sklebila na boku byla pryc. Trhane se nadechla.
Vzduch protal nelidsky vykrik vzteku. Li'lith pootocila hlavu a spatrila ze svetlo ktere videla vychazi z rukou nejake postavy ... Aribeth.
Zornicky se ji rozsirili pochopenim.
"Ted Li'lith! Zabij ji! Pri Tyrovi zab ji!" Zmucene vykrikla Aribeth a strelila prstem po vriskajici prizraku Li'lith.
Nemusela ji pobizet dvakrat.
Li'lith vyskocila na nohy setrasla z leve ruky tezky stit a chytil mec do bou rukou. Se zatatymi zuby se rozbehla proti druhe Li'lith. Beh dokoncila skluzem a prudce tala mecem po krku.
Hlava se hladce oddelila od kruku a spolu s ni Li'lith se krik nemel uz kde zachytit a prestal.
Chvili hledela do rozsklebeneho obliceje a oci ktere predtim tak nenavisten zarili ztratili barvu a zustalo jen belmo.
Nahle se telo rozplynulo a na jeho miste se objevil podivny kamen.
Li'lith se zmatene zadivala na Aribeth ktera zacla rozhovor plny neurcitych hadanek.
Proc se ji najednou obzor zastrel vztekem? Li'lith nevedela.
Vse bylo prikryte vlaknem tajemna a vse se najednou propadlo. Aribeth zmizela a podivna mistonst se zrcadlem taky.
Vzpominala si na Baelnora ktery se ji vyptaval. Proc se porad vsichni vyptavaji? Proc ji nenechaji byt? Co na ni je tak zvlastniho?
Dedictvi Aribeth? O cem to ten lich mluvi...?
Li'lith zdesene klopytala doazdu a s otevrenymi usty sledovala jak se podivna masa formuje do nevzhledne podoby cloveka.
Svet zaplnil zvuk treni stejny ktery lze zaslechnout kdyz se hromady hadu plazi jeden pres druheho a ten zvuk se zabodaval do mozku jako ostra dyka.
Prudce se pritiskla k chladne stene a neschopna pohybu pozorovala. Vedela ze se zblazni urcite se z toho zvuku zblazni a...
Namisto nevzhledneho cehosi proti Li'lith stala Li'lith uplne totozna ovsem s nepatrnym rozdilem. Jeji oci svitili hnevem a i kdyz Li'lith nevedela co si ta druha mysli tusila ze to nebude nic dobreho.
Hlavou ji probleskly vzpominky na nocni mury ktere nedavno tizili jeji mysl a telem ji projel strach.
Citila jak se ji vzadu na krku jezi vsechny chloupky a ten pohled...u Tyra ten pohled druhe Li'lith rikal vse aniz se usta otevrela.
Hluboke opovrzeni a nenavist citila z toho obrazu sveho ja a pote rychle pochopila ze takhle by vypadala kdyby si spatne vybrala.
Kdyby nikdy nepoznala Hunter a kdyby Deynor pri ni pevne nestal jako skala v silnych pribojich.
Co se delo pak? Boj bolest a smrt. Stacila zaslechnout kdakavy smich te druhe Li'lith a to ze dedictvi Aribeth Bude jeji.
Ne...To prece nemuz byt pravda...
Vidi postavy. Deynor smutne klopi hlavu a mec ktery pevne sviral se zlomil na dve casti.
Li'lith chtela vykriknout. Nemohla.
Hunter odvrati pohled a jeji krasna kridla pelichaji. Chytne se za hrud a se smrtelnym vykrikem pada
(Do temnot)
na zem.
Li'lith chce kricet s ni ale nejde to. Jazyk se ji lepi na patro a v ustech ma doslova poust.
Svet kolem ni sedne ale smich se ozvyva porad a porad a porad. Li'lith si je najednou jista ze ji bude provazet kamokoli se v posmrtnem zivote pohne.
Tak tohle je konec? Vecne zatraceni sileny smich a obrazy tech kterych miluje vycitajici jeji chybu?
Aribeth. ARIBETH NEDOPUST TO! Chtela to zakricet ale usta ji odmitly poslouchat. Misto toho vydala prikaz do sveho nitra a citila jak z ni neco
(Aribeth)
unika.
Pak nastalo milosrdne ticho a Li'lith spatrila svetlo. Tyr si ji povolava. Odpusti ji a vyleci ze vsech hrichu sveta. Obejme ji ve sve laskava naruci a Li'lith uz se nikdy nebude muset trapit zitim. Na vsechny bude vzpominat v dobrem a s laskou. Li'lith se v mysli usmala a pootocila hlavu aby mohla lepe nahlednout do toho svetla.
Pak se vse zacalo vracet. Zjistila ze se dokaze pohnout a hluboka rana ktera se ji pred chvili sklebila na boku byla pryc. Trhane se nadechla.
Vzduch protal nelidsky vykrik vzteku. Li'lith pootocila hlavu a spatrila ze svetlo ktere videla vychazi z rukou nejake postavy ... Aribeth.
Zornicky se ji rozsirili pochopenim.
"Ted Li'lith! Zabij ji! Pri Tyrovi zab ji!" Zmucene vykrikla Aribeth a strelila prstem po vriskajici prizraku Li'lith.
Nemusela ji pobizet dvakrat.
Li'lith vyskocila na nohy setrasla z leve ruky tezky stit a chytil mec do bou rukou. Se zatatymi zuby se rozbehla proti druhe Li'lith. Beh dokoncila skluzem a prudce tala mecem po krku.
Hlava se hladce oddelila od kruku a spolu s ni Li'lith se krik nemel uz kde zachytit a prestal.
Chvili hledela do rozsklebeneho obliceje a oci ktere predtim tak nenavisten zarili ztratili barvu a zustalo jen belmo.
Nahle se telo rozplynulo a na jeho miste se objevil podivny kamen.
Li'lith se zmatene zadivala na Aribeth ktera zacla rozhovor plny neurcitych hadanek.
Proc se ji najednou obzor zastrel vztekem? Li'lith nevedela.
Vse bylo prikryte vlaknem tajemna a vse se najednou propadlo. Aribeth zmizela a podivna mistonst se zrcadlem taky.
Vzpominala si na Baelnora ktery se ji vyptaval. Proc se porad vsichni vyptavaji? Proc ji nenechaji byt? Co na ni je tak zvlastniho?
Dedictvi Aribeth? O cem to ten lich mluvi...?
#18
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 05.08.2005 11:03
Knez jez ve sve nemocne mysli jez nadani proroctvi jal se sepsat na pergamen cast sve vize. List je znacne potrhany a nektere pasaze jsou temer necitelne...
...Ze i kdyz zachranena klidu nenalezne...Tak zoufalstvim i nadeji blaznu hnana rozhodne se duverovat pratelstvi a lasce ze prekonaji i smrt...
*nasleduji podivne cmaranice ktere pisatel snad ve svem silenstvi udelal aniz by o tom vedel*
...A do tri veci nadeji svou rozdeli do tech kter ji po dobu jejiho zivota provazely. Pak kazdy s poslu jednu vec dorucit pokusi se pres propast veku a kde myslenka a nadeje spoji se do jednoho provazena tim jehoz Tyr mezi vsemi vyvoli...
...zda padne nebo stat zustane zda pomuze mu ta jejiz minulost je jako kuze jeji...
...a poslove kdyz dorazi v jediny cas a na jedinem miste kazdy z nich bude jednu sanci ku splneni ukolu mit.
Jen jeden z nich ctvrty a posledni nezatizen sudbou mocny za zivota jak malo kdo z elfu pak muze to co bylo pred veky jinde rozdeleno spojit a nadeji volbu nabidnout.
V ten okamzik stretnou se nahody a sily svetu jez o osudu mnohych rozhoduji pak na miskach vah stane se zivot a smrt spasa a zatraceni...
Sepsal sileny knez Helmuv, Letohrad r. 2447
...Ze i kdyz zachranena klidu nenalezne...Tak zoufalstvim i nadeji blaznu hnana rozhodne se duverovat pratelstvi a lasce ze prekonaji i smrt...
*nasleduji podivne cmaranice ktere pisatel snad ve svem silenstvi udelal aniz by o tom vedel*
...A do tri veci nadeji svou rozdeli do tech kter ji po dobu jejiho zivota provazely. Pak kazdy s poslu jednu vec dorucit pokusi se pres propast veku a kde myslenka a nadeje spoji se do jednoho provazena tim jehoz Tyr mezi vsemi vyvoli...
...zda padne nebo stat zustane zda pomuze mu ta jejiz minulost je jako kuze jeji...
...a poslove kdyz dorazi v jediny cas a na jedinem miste kazdy z nich bude jednu sanci ku splneni ukolu mit.
Jen jeden z nich ctvrty a posledni nezatizen sudbou mocny za zivota jak malo kdo z elfu pak muze to co bylo pred veky jinde rozdeleno spojit a nadeji volbu nabidnout.
V ten okamzik stretnou se nahody a sily svetu jez o osudu mnohych rozhoduji pak na miskach vah stane se zivot a smrt spasa a zatraceni...
Sepsal sileny knez Helmuv, Letohrad r. 2447
Příspěvek upravil N00bie(ass): 05.08.2005 11:03
#19
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 05.08.2005 11:11
Svitek s baladou jez napsan byl basnikem ktery svetlo slavy nikdy nespatril...
...Rozervanou dusi osud vlaci sem a tam,
kde v eonech veku i casu hvezdy mizi.
Silna jeji virav srdci dobra chram,
vsak prijde pad do tmy tak mrazive tak cizi...
I kdyz vzal ji zpet Tyr jeji pan a buh,
stale nevi kde duse najde klid.
Sama sobe odpustit a uzavrit tak kruh,
nedokaze... uz zbyva jenom snit.
Tak myslenka ozije, je posilena touhou,
kde nebylo nic ted neco zvlastni vznika,
snad sneni vic nez myslenkou je pouhou,
snad spasou duse - ci nadeje je licha?
Balada o Aribeth
Enia Daven, Hlubina r. 2456
...Rozervanou dusi osud vlaci sem a tam,
kde v eonech veku i casu hvezdy mizi.
Silna jeji virav srdci dobra chram,
vsak prijde pad do tmy tak mrazive tak cizi...
I kdyz vzal ji zpet Tyr jeji pan a buh,
stale nevi kde duse najde klid.
Sama sobe odpustit a uzavrit tak kruh,
nedokaze... uz zbyva jenom snit.
Tak myslenka ozije, je posilena touhou,
kde nebylo nic ted neco zvlastni vznika,
snad sneni vic nez myslenkou je pouhou,
snad spasou duse - ci nadeje je licha?
Balada o Aribeth
Enia Daven, Hlubina r. 2456
#20
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 25.08.2005 11:31
Laska? Ona okridlena bytost smejici se a radost rozdavajici. Lec uzavira se jako skrin vzacna a bolest...bolest do jejiho nitra pronika. Neco je spatne? Proc pobrezi jiz nebicuji vlny krasnych emoci? Proc v srdci kde ted tma panuje neni jiz misto pro tu ktera dite predstavuje?
Laska boli...Laska je ruze s trny o ktere se driv nebo pozdeji popichate...
Pratelstvi? More rozbourene nebezpecne je avsak majaky pevne na skalach stojici vrhaji do tmy svetelka nadeje. Stujte pevne jako doposud. Nenechte lod hrdou a pysne plujici na utesy narazit.
Chtic? Lacnym pohledem hlta vse jako nenasytny otesanek a neviditelnym brkem vtiskuje si obrazy do sve mysli. Hrdi a stateci dobrodruhove. Nablyskana brneni a zbrane zarici ve velikosti jitrni pani ktera prave procita k dni dalsimu. Zlate plisky kam jen oko dohledne. Lide provolavajici slavu a jmeno..jmeno ktere podivne je stejne jako majitelka.
Zloba? Selma zurive trhajici. Mec ktery do ziveho masa tne. Ruce obet dusici. Zuby ktere zlosti skripou. Obraz mrtvoly ve stinu vysici. Demon ktery klidu nedopreje.
"Uz je dobre Galeane Rudy tygre. Svet se zmenil. Ja se zmenila. Co bylo uz neni ale ty...nezklamal jsi me. Neomlouvej se. Dej ji sanci jednou bude silna jednou pozna pravy lesk moci a rez prohry. A tobe stary priteli ja zehnam. Jsi volny..."
Tiche ulevne vydechnuti...Co znamenalo? Dalsi cestu? Aribeth to vi...Aribeth nemluvi...
Laska boli...Laska je ruze s trny o ktere se driv nebo pozdeji popichate...
Pratelstvi? More rozbourene nebezpecne je avsak majaky pevne na skalach stojici vrhaji do tmy svetelka nadeje. Stujte pevne jako doposud. Nenechte lod hrdou a pysne plujici na utesy narazit.
Chtic? Lacnym pohledem hlta vse jako nenasytny otesanek a neviditelnym brkem vtiskuje si obrazy do sve mysli. Hrdi a stateci dobrodruhove. Nablyskana brneni a zbrane zarici ve velikosti jitrni pani ktera prave procita k dni dalsimu. Zlate plisky kam jen oko dohledne. Lide provolavajici slavu a jmeno..jmeno ktere podivne je stejne jako majitelka.
Zloba? Selma zurive trhajici. Mec ktery do ziveho masa tne. Ruce obet dusici. Zuby ktere zlosti skripou. Obraz mrtvoly ve stinu vysici. Demon ktery klidu nedopreje.
"Uz je dobre Galeane Rudy tygre. Svet se zmenil. Ja se zmenila. Co bylo uz neni ale ty...nezklamal jsi me. Neomlouvej se. Dej ji sanci jednou bude silna jednou pozna pravy lesk moci a rez prohry. A tobe stary priteli ja zehnam. Jsi volny..."
Tiche ulevne vydechnuti...Co znamenalo? Dalsi cestu? Aribeth to vi...Aribeth nemluvi...
#21
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 12.09.2005 12:16
...Vzduchem se nese rinceni zbrani a bitevni pokriky doprovazene necim co tam mozna nepatri ale presto ... presto po delsim uvazovani by si jeden mohl myslet ze to neco ta hudba a ten libezny zpev ze prave tohle by chtel slyset predtim nez by mu nepritel zasadil smrtelnou ranu. Pri jejim zvuku se telo chvelo nedockavosti a duch valky jako by se sam zaposlouchal.
A nepratele ti v hruze prchaji nebo se srdcem v kalhotach a myslenkami na to nejhorsi bojuji ac je zevnitr szira smutek a beznadej.
A tam v nejvetsim viru boje pysne s bradou vzhuru vztycenou s pohyby aristokratu a s jejich namyslenosti vykracovala Shariwyn ... Bardka ktera sluzby Aribeth slibila...
Dalsi se blizi dalsi je tady a Li'lith je zase o krok blize ke svemu naplneni. Neni na to sama a to ji naplnuje nadeji...
Daelan je nyni volny.
A nepratele ti v hruze prchaji nebo se srdcem v kalhotach a myslenkami na to nejhorsi bojuji ac je zevnitr szira smutek a beznadej.
A tam v nejvetsim viru boje pysne s bradou vzhuru vztycenou s pohyby aristokratu a s jejich namyslenosti vykracovala Shariwyn ... Bardka ktera sluzby Aribeth slibila...
Dalsi se blizi dalsi je tady a Li'lith je zase o krok blize ke svemu naplneni. Neni na to sama a to ji naplnuje nadeji...
Daelan je nyni volny.
#22 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 14.09.2005 18:47
Kosti zapraskaly, a jejich úštěpky lítaly do všech stran. Deynor se se oháněl jako rozlícený býk, meč pevně třímal v rukou a riozdával rány všude kolem sebe. Pot se mi řinul v potučcích po celém obličeji, jeho žíly byli vystouplé a svaly napnuté jako tětivy.
Meč dopadal z jedné lebky na druhou, krájel je na půl, drtli a lámal končetiny kostlivců kteří se na něj hrnuly ze všech stran. Paladin ač to byl udatný bojovník byl zároveň i tak trochu blázen. Bezmyšlenkovitě se vrhal do každého boje, vždy přímo bez oklik a úskoků, Tam kde ostatní se bály on s jistotou bláznů vcházel a rozséval zkázu v řadách zla.
Už tolikrát se ocitl v těžkých situacích, že je ani nepočítal, jizvy na tělě svědčily o tom čím si prošel.
On se však nebál.
Věděl že jeho pán, bůh Tyr, nejmoudřejší z bohů, mu vybral cestu, a není možno z ní sejít. Co se má stát stane se, a proto šel vstříc svéu osudu.
Tentokrát si však vzal příliš velké sousto. Sestoupil sám do nejhlubšich kobek kde jen čiré zlo dlí, a rozhodl se vnést sem světlo svého boha. Ovšem jeho horlivost mu zatemnila mysl a nemyslel na cestu zpět. Tak vysílen dál vzdoroval hordám nemrtvých stvůr...
Rána dopadla, těžká hlavice rezavého kladiva udeřila do Deynorových zad. Vyrazilo mu to dech, ale on se pohotově otočil a pohlédl do rozšklebeného úsměvu staletého kostlivce. V mžiku ťal svým mečem a kostlivcova lebka se mu skutálela k nohám.
Ostatní příšery však nečekaly na vyzvání a využily krátkého okamžiku Deynorovi nepozornosti. Vrhly se na něj, těžká kladiva, rezavé meče se zubatým ostřím dopadávaly na jeho zbroj. Poprvé kapky čerstvé krve dopadly na kammenou zem. Jedna rána za druhou svištěly vzduchem a pustupně zanikal Deynorův bojový ryk. Náhle bylo ticho, jen cvakání kostlivých čelistí se neslo potemnělou chodbou.
Meč dopadal z jedné lebky na druhou, krájel je na půl, drtli a lámal končetiny kostlivců kteří se na něj hrnuly ze všech stran. Paladin ač to byl udatný bojovník byl zároveň i tak trochu blázen. Bezmyšlenkovitě se vrhal do každého boje, vždy přímo bez oklik a úskoků, Tam kde ostatní se bály on s jistotou bláznů vcházel a rozséval zkázu v řadách zla.
Už tolikrát se ocitl v těžkých situacích, že je ani nepočítal, jizvy na tělě svědčily o tom čím si prošel.
On se však nebál.
Věděl že jeho pán, bůh Tyr, nejmoudřejší z bohů, mu vybral cestu, a není možno z ní sejít. Co se má stát stane se, a proto šel vstříc svéu osudu.
Tentokrát si však vzal příliš velké sousto. Sestoupil sám do nejhlubšich kobek kde jen čiré zlo dlí, a rozhodl se vnést sem světlo svého boha. Ovšem jeho horlivost mu zatemnila mysl a nemyslel na cestu zpět. Tak vysílen dál vzdoroval hordám nemrtvých stvůr...
Rána dopadla, těžká hlavice rezavého kladiva udeřila do Deynorových zad. Vyrazilo mu to dech, ale on se pohotově otočil a pohlédl do rozšklebeného úsměvu staletého kostlivce. V mžiku ťal svým mečem a kostlivcova lebka se mu skutálela k nohám.
Ostatní příšery však nečekaly na vyzvání a využily krátkého okamžiku Deynorovi nepozornosti. Vrhly se na něj, těžká kladiva, rezavé meče se zubatým ostřím dopadávaly na jeho zbroj. Poprvé kapky čerstvé krve dopadly na kammenou zem. Jedna rána za druhou svištěly vzduchem a pustupně zanikal Deynorův bojový ryk. Náhle bylo ticho, jen cvakání kostlivých čelistí se neslo potemnělou chodbou.
Příspěvek upravil Deynor: 15.09.2005 10:12
#23 Host_Deynor_*
Host_Deynor_*
-
- Host
Odesláno 15.09.2005 10:12
Zprvu byla tma. Černá a hluboká jako žádná noc na zemi.
Čas stál, a Deynor veděl že právě tohkle je ta chvíle kdy ho Tyr povolal k sobě.
Temnota začala ustupovat, prvně nastalo mlhavé šedo, a náhle jeho oči oslnila oslepující záře. Cítil ja padá, nekoneečně dlouho padal odnikud nikam. Nevěděl zda to skončí nebo zda tohle je ten konec o kterém každý člověk přemýšlel v dobách kdy ještě byl mezi živými.
Najednou se v jeho mysli ozval hlas, a on ho poznal. Tyr, jeho jediný buh, který vždy vedl jeho cestu, určoval jeho osud.
"Deynore! Můj věrný služebníku!"
"Vím že jsem tvému osudu nadělil mnoho zkoušek, však ty jsi jeden z mých nejlpšich bojovníků. Cesta tvým životem byla trpká, plná zklamání a těžkých chvil. Však pamatuj, že ne nadarmo zkouším tvé tělo i mysl. Ty jsi mou paží na zemi, která koná mou vůli, ty jsi mým okem skrz nějž vidím vše co se děje!"
"Však věz že tvá pouť ještě nekončí. Ještě nebyl naplněn osud tvůj ani mnohých dalších. Proto ti říkám, VRAŤ SE a dál konej moji vůli, tak, aby osud byl naplněn a to co se má stát ať se stane!"
Deynor cítil jeho slova v mysli, nebo snad ne? Sám nevěděl. Byl na pokraji života a smrti. Pohled se mu zastřel, a on uviděl ráj. V tu chvíli se jeho duše toužila odpoutat od jeho těla a navždy spočinout vedle svého boha.
Osud tomu však chtěl jinak, a on náhle pocítil jak jej podivná síla táhne pryč. Ráj byl níhle zahalenou šedou mlhou, a do na tváři cítil to co už pomalu zapoměl. Dotek větru...
"Teď bež!"
Deynor cítil že pořád padá, ale věděl že ted už neni jen pouhou myšlenkou, či duší. Jeho tělo bylo živé, tak silně si to uvědomoval.
Padal dál, jeho tělo letělo vzduchem, cítil mrazivý dotek větru. V jeho mysli začaly být zvony na poplach, vždyť řítil se k zemi a jistojistě ho čekala smrt. Teď? Teď když Tyr ho poslal zpět na zemi? Zvláštní...
Najednou pocítil podivný pocit na zádech, najednou věděl co skutečně se stalo. Zem se blížila neskutečnou rychlostí, a on poslední chvíli pocítil to co málokterý člověk. Pocit letu.
Čas stál, a Deynor veděl že právě tohkle je ta chvíle kdy ho Tyr povolal k sobě.
Temnota začala ustupovat, prvně nastalo mlhavé šedo, a náhle jeho oči oslnila oslepující záře. Cítil ja padá, nekoneečně dlouho padal odnikud nikam. Nevěděl zda to skončí nebo zda tohle je ten konec o kterém každý člověk přemýšlel v dobách kdy ještě byl mezi živými.
Najednou se v jeho mysli ozval hlas, a on ho poznal. Tyr, jeho jediný buh, který vždy vedl jeho cestu, určoval jeho osud.
"Deynore! Můj věrný služebníku!"
"Vím že jsem tvému osudu nadělil mnoho zkoušek, však ty jsi jeden z mých nejlpšich bojovníků. Cesta tvým životem byla trpká, plná zklamání a těžkých chvil. Však pamatuj, že ne nadarmo zkouším tvé tělo i mysl. Ty jsi mou paží na zemi, která koná mou vůli, ty jsi mým okem skrz nějž vidím vše co se děje!"
"Však věz že tvá pouť ještě nekončí. Ještě nebyl naplněn osud tvůj ani mnohých dalších. Proto ti říkám, VRAŤ SE a dál konej moji vůli, tak, aby osud byl naplněn a to co se má stát ať se stane!"
Deynor cítil jeho slova v mysli, nebo snad ne? Sám nevěděl. Byl na pokraji života a smrti. Pohled se mu zastřel, a on uviděl ráj. V tu chvíli se jeho duše toužila odpoutat od jeho těla a navždy spočinout vedle svého boha.
Osud tomu však chtěl jinak, a on náhle pocítil jak jej podivná síla táhne pryč. Ráj byl níhle zahalenou šedou mlhou, a do na tváři cítil to co už pomalu zapoměl. Dotek větru...
"Teď bež!"
Deynor cítil že pořád padá, ale věděl že ted už neni jen pouhou myšlenkou, či duší. Jeho tělo bylo živé, tak silně si to uvědomoval.
Padal dál, jeho tělo letělo vzduchem, cítil mrazivý dotek větru. V jeho mysli začaly být zvony na poplach, vždyť řítil se k zemi a jistojistě ho čekala smrt. Teď? Teď když Tyr ho poslal zpět na zemi? Zvláštní...
Najednou pocítil podivný pocit na zádech, najednou věděl co skutečně se stalo. Zem se blížila neskutečnou rychlostí, a on poslední chvíli pocítil to co málokterý člověk. Pocit letu.
#24
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 25.09.2005 16:13
Zvuky vecera doprovazelo vlci vyti a dusot nohou. Tri postavy obalene magickymi aurami bezeli smerem k osade o ktere je znamo ze odtamtud zni zpev vlku casteji a silenji nez je obvykle.
Li'lith odena do rudeho brneni pri behu neco horlive povida Tery ktera se drzi tesne vedle ni a Kyldan bedlive pozorujici okoli ve spravnem case prikyvuje na rady jak bojovat s vlkodlaky.
Najednou se Tery bez varovani zastavi na miste a kouka nekam do dali jako uhranuta. Li'lith s Kyldanem zabrzdi a cekaji az se Tery znovu rozbehne ale ta stoji na miste jako socha.
Belovlasa divka se tazave koukne po magovi ktery jen pokrci rameny a vyda se smerem ke knezce.
"Tery?" ozve se nesmele Li'lith "Tery na co cekat?"
Zadna odpoved. Kyldan k ni pristoupi blize a zamava ji rukou pred ocima. Tery nehne ani brvou.
"To se mi nelibi." pronese zastrenym hlasem Kyldan.
Ani Li'lith se to nelibilo ale nevedela co delat. Hraje s nima Tery snad nejakou podivnou hru? Nabrala znovu vzduch do plic a otevrela usta by znovu zkusila upoutat pozornost Tery ale ta ji predbehla.
"Porad lizes paty tomu ubozakovi Maclierovi Li'lith?" Hlas ktery z ni vysel se tomu jejimu ani trochu nepodobal a zloba ktera jej podbarvovala donutila Li'lith ke kasli. Kyldan jen vytrestil oci ale nerekl nic.
"C..co to povidat?" Vypadlo z udivene Li'lith
Tvar Tery se zle zasklebila a jeji ruka ktera svirala jilec mece se pohla aby namirila spicku mece na misto kde jako o zavod tlouklo srdce Li'lith.
"Mlc a poslouchej me nebo tady tahle Oliosova cubka zemre! A ty carodeji o nic se nepokousej. Nemusim bojovat abych vyhral..."
Li'lith nemohla uverit tomu co slysi a taky tomu koho slysi...Pamatovala si ten hlas moc dobre. Patril tomu nekromantovi ktery se Kelian jmenuje a neco ji napovedelo ze prichazeji zle casy...
Li'lith odena do rudeho brneni pri behu neco horlive povida Tery ktera se drzi tesne vedle ni a Kyldan bedlive pozorujici okoli ve spravnem case prikyvuje na rady jak bojovat s vlkodlaky.
Najednou se Tery bez varovani zastavi na miste a kouka nekam do dali jako uhranuta. Li'lith s Kyldanem zabrzdi a cekaji az se Tery znovu rozbehne ale ta stoji na miste jako socha.
Belovlasa divka se tazave koukne po magovi ktery jen pokrci rameny a vyda se smerem ke knezce.
"Tery?" ozve se nesmele Li'lith "Tery na co cekat?"
Zadna odpoved. Kyldan k ni pristoupi blize a zamava ji rukou pred ocima. Tery nehne ani brvou.
"To se mi nelibi." pronese zastrenym hlasem Kyldan.
Ani Li'lith se to nelibilo ale nevedela co delat. Hraje s nima Tery snad nejakou podivnou hru? Nabrala znovu vzduch do plic a otevrela usta by znovu zkusila upoutat pozornost Tery ale ta ji predbehla.
"Porad lizes paty tomu ubozakovi Maclierovi Li'lith?" Hlas ktery z ni vysel se tomu jejimu ani trochu nepodobal a zloba ktera jej podbarvovala donutila Li'lith ke kasli. Kyldan jen vytrestil oci ale nerekl nic.
"C..co to povidat?" Vypadlo z udivene Li'lith
Tvar Tery se zle zasklebila a jeji ruka ktera svirala jilec mece se pohla aby namirila spicku mece na misto kde jako o zavod tlouklo srdce Li'lith.
"Mlc a poslouchej me nebo tady tahle Oliosova cubka zemre! A ty carodeji o nic se nepokousej. Nemusim bojovat abych vyhral..."
Li'lith nemohla uverit tomu co slysi a taky tomu koho slysi...Pamatovala si ten hlas moc dobre. Patril tomu nekromantovi ktery se Kelian jmenuje a neco ji napovedelo ze prichazeji zle casy...
#25
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 25.09.2005 16:59
Kelian mel Tery plne ve svych rukou a promlouval k Li'lith skrze nebohu knezku. Li'lith se nakonec zeptala co po ni chce i kdyz odpoved znala predem a kdyz ji Kelian ujistil ze dobre vi co chce sama si na to odpovedela: Kamen vedeni
Artefakt ktery udrzoval posedlou podobu Aribeth pod zamkem a ktery Li'lith umoznoval myslet a jednat za sebe.
Panika pomalu zachvacovala jeji dusi a pri pomysleni na to ze by Tery mela zemrit nebo hur..ze by mohla zlo ktere ji ted pohlcovalo sirit dal a to nemohla dopustit. Neuvedomovala si ze pri rozhodnuti ktere se za chvili hodlala ucinit ji hralo taky dulezitou roli to ze Tery se pro ni stala chranenkyni a pritelkyni pro kterou by strcila ruku do ohne.
Kelian si toho byl zjevne vedom a vyuzil toho.
I pres nalehani knezky ze vse bude dobre a ze nedovoli aby ziskal vetsi moc nez ma se Li'lith rozhodla vypravit se k rebelske pevnosti a kamen tomu zatracenci vydat. Panika se uvnit Li'lith zatim jako nakazeny parazit sirila dal a po celou cestu myslela na to jestli dokaze odolat Aribeth ktera tise vyckavala na svou prilezitost v cele jejimz klicem byl kamen vedeni.
Udychana dorazila k pevnosti rebelu a rozhledla se po hradbach na kterych se jiz podepsal cas. Nikde Keliana nevidela a proto zacala vkrikovat jeho jmeno. Hlas se ji lamal zoufalstvim a beznadeji.
Mylsenky se rozbehli vsemi smery jako stado splaseneho dobytka a Li'lith v zachvatu zteku znicila dva rude prapory u brany do pevnosti.
"Takze" ozval se posmesny hlas z hradeb a Li'lith vzhledla.
Oboci se ji svrastilo hnevem. Byl to on! Nekdo nebo neco v temne zbroji opirajici se o vycnelky hradeb. Li'lith nevidela v rukou zadne zbrane ale vedela ze jeho zbrani jsou slova magie a ted Tery.
"Poloz ten kamen pred vrata a potom sejdi po schodech dolu. Jakmile budu mit ten kamen v rukou propustim tu Oliosovou knezku!"
Jeho hlas znel vyhruzne i posmesne zaroven a Li'lith vedela ze nema smyl protestovat. Pokusila se o beznadejny klamny manevr a rekla ze kamen zahodila ale uz predem vedela ze prohrala.
Kelian nebyl hloupy a lez prohledl. Musela se kamene vzdat. S vyrazem hluboke bolesti polozila pulzujici artefakt na zem a odstoupila.
Necekane se z niceho vynoril sip ktery se svistotem protal vzduch a zaboril se do plechu Keliana.
"Neee!" Vykrikla Tery ktera se zjevila velde Li'lith jako para nad hrncem.
Kelian zavyl bolesti a vytrhl si sip z hrudniho platu. Rychle se jal sebihat po schodech k brane a Li'lith se zmohla jen na zavrteni hlavy.
"Tohle nemit cenu Tery. On dostat kamen tak ci tak nedelat si to jeste horsi nez to byt."
Tery zacala bezmocne busit do tvrde zdi pevnosti a po tvari se ji rinuly palcive slzy. Li'lith se porazenecky otocila a vydala se smerem ke schodu.
Hlasy o kterych si myslela ze uz nikdy v hlave neuslysi znovu zacali svou sepotavou pisen.
Chytla se za hlavu. Vedela ze to prijde ale netusila tak rychly nastup. Vedela co ty hlasy znamenaji. Vedela koho volaji. A bylo jiste ze Li'lith prohraje i tenhle svuj vnitrni boj.
Sesunula se na zem a s prazdnym vyrazem opakovala stale dokola: Ne..Ne..To nebyt tvoje ... Aribeth...
S jejim jmenem na rtech upadla do temnot. Do temnot ze kterych chtela uniknout. Zustava v nich slepa a bezmocna. Jeji mysli uz ovlada nekdo jiny.
Artefakt ktery udrzoval posedlou podobu Aribeth pod zamkem a ktery Li'lith umoznoval myslet a jednat za sebe.
Panika pomalu zachvacovala jeji dusi a pri pomysleni na to ze by Tery mela zemrit nebo hur..ze by mohla zlo ktere ji ted pohlcovalo sirit dal a to nemohla dopustit. Neuvedomovala si ze pri rozhodnuti ktere se za chvili hodlala ucinit ji hralo taky dulezitou roli to ze Tery se pro ni stala chranenkyni a pritelkyni pro kterou by strcila ruku do ohne.
Kelian si toho byl zjevne vedom a vyuzil toho.
I pres nalehani knezky ze vse bude dobre a ze nedovoli aby ziskal vetsi moc nez ma se Li'lith rozhodla vypravit se k rebelske pevnosti a kamen tomu zatracenci vydat. Panika se uvnit Li'lith zatim jako nakazeny parazit sirila dal a po celou cestu myslela na to jestli dokaze odolat Aribeth ktera tise vyckavala na svou prilezitost v cele jejimz klicem byl kamen vedeni.
Udychana dorazila k pevnosti rebelu a rozhledla se po hradbach na kterych se jiz podepsal cas. Nikde Keliana nevidela a proto zacala vkrikovat jeho jmeno. Hlas se ji lamal zoufalstvim a beznadeji.
Mylsenky se rozbehli vsemi smery jako stado splaseneho dobytka a Li'lith v zachvatu zteku znicila dva rude prapory u brany do pevnosti.
"Takze" ozval se posmesny hlas z hradeb a Li'lith vzhledla.
Oboci se ji svrastilo hnevem. Byl to on! Nekdo nebo neco v temne zbroji opirajici se o vycnelky hradeb. Li'lith nevidela v rukou zadne zbrane ale vedela ze jeho zbrani jsou slova magie a ted Tery.
"Poloz ten kamen pred vrata a potom sejdi po schodech dolu. Jakmile budu mit ten kamen v rukou propustim tu Oliosovou knezku!"
Jeho hlas znel vyhruzne i posmesne zaroven a Li'lith vedela ze nema smyl protestovat. Pokusila se o beznadejny klamny manevr a rekla ze kamen zahodila ale uz predem vedela ze prohrala.
Kelian nebyl hloupy a lez prohledl. Musela se kamene vzdat. S vyrazem hluboke bolesti polozila pulzujici artefakt na zem a odstoupila.
Necekane se z niceho vynoril sip ktery se svistotem protal vzduch a zaboril se do plechu Keliana.
"Neee!" Vykrikla Tery ktera se zjevila velde Li'lith jako para nad hrncem.
Kelian zavyl bolesti a vytrhl si sip z hrudniho platu. Rychle se jal sebihat po schodech k brane a Li'lith se zmohla jen na zavrteni hlavy.
"Tohle nemit cenu Tery. On dostat kamen tak ci tak nedelat si to jeste horsi nez to byt."
Tery zacala bezmocne busit do tvrde zdi pevnosti a po tvari se ji rinuly palcive slzy. Li'lith se porazenecky otocila a vydala se smerem ke schodu.
Hlasy o kterych si myslela ze uz nikdy v hlave neuslysi znovu zacali svou sepotavou pisen.
Chytla se za hlavu. Vedela ze to prijde ale netusila tak rychly nastup. Vedela co ty hlasy znamenaji. Vedela koho volaji. A bylo jiste ze Li'lith prohraje i tenhle svuj vnitrni boj.
Sesunula se na zem a s prazdnym vyrazem opakovala stale dokola: Ne..Ne..To nebyt tvoje ... Aribeth...
S jejim jmenem na rtech upadla do temnot. Do temnot ze kterych chtela uniknout. Zustava v nich slepa a bezmocna. Jeji mysli uz ovlada nekdo jiny.
#26
Ter Leeloo II
-
- Admin
-
- 2528 Příspěvků:
Cechmistr
- Gender:Male
Odesláno 25.09.2005 22:34
„Neee !“, kricela a bezela ze schodu od brany pevnosti k lezici Li'lith. Poklekla k ni a vzala ji za ruku. „Nemela jsi mu jej davat. Ja bych nezemrela, Olios by si me vzal jen k sobe.“. Na Li'lithine obliceji se prostridaly snad vsechny emoce a po chvilce prudce vstala. Nevstala vsak Li'lith, byl to jiz nekdo jiny v jejim tele. Tery nedobehla vcas, aby prave tomuto zabranila a marne se snazila promlouvat k teto cizi zene. Dostavalo se ji jen vyhruzek: „Okamzite vypadni, nebo zkoncis tam, kde je ted ona !“. Tery nevedela jak dal a uposlechla ji, pro tentokrat. Vyslovila kouzlo jez nechalo jeji telo rozplynout, naklonila se te zene k uchu a poseptala ji: „Nademnou nemas zadnou moc. Me neporazis ... a Li'lith se vrati !“. S temito slovy opustila elfka okoli rebelskeho mesta.
Pomalu opatrne prostupovala nebezpecnym prusmykem a byla pripravena uskocit pripadne lavine. Jak se vsak vzdalovala od mista posledniho setkani s Li'lith, zacal se ji zmocnovat pocit viny za to co se stalo a opet se ji nahrnuly slzy do oci. Nedokazala tomu pocitu vzdorovat a zmocnil se ji na plno. Chtelo se ji utikat, zavesila luk na rameno a rozebehla se co ji nalozeni stacilo. Nesledovala kam bezi, ani to nebylo mozne pres slzy v ocich. Kontrolovala jen cestu par metru pred sebou, aby vcas uhybala drobnym nastraham jez se ji staly v ceste. Probehla udolim stinu, pro slzy se ji nezdalo podivne, ze probehla i otevrenou Branou osudu. Jeji zbesily uprk zastavil az preruseny most vedouci na Planinu demonu. Shroutila se placic k zemi.
Pomalu opatrne prostupovala nebezpecnym prusmykem a byla pripravena uskocit pripadne lavine. Jak se vsak vzdalovala od mista posledniho setkani s Li'lith, zacal se ji zmocnovat pocit viny za to co se stalo a opet se ji nahrnuly slzy do oci. Nedokazala tomu pocitu vzdorovat a zmocnil se ji na plno. Chtelo se ji utikat, zavesila luk na rameno a rozebehla se co ji nalozeni stacilo. Nesledovala kam bezi, ani to nebylo mozne pres slzy v ocich. Kontrolovala jen cestu par metru pred sebou, aby vcas uhybala drobnym nastraham jez se ji staly v ceste. Probehla udolim stinu, pro slzy se ji nezdalo podivne, ze probehla i otevrenou Branou osudu. Jeji zbesily uprk zastavil az preruseny most vedouci na Planinu demonu. Shroutila se placic k zemi.
#27
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 25.09.2005 23:05
Baelnorn stál jako socha a v očních důlcích mu plály malé modré jiskry. Pozorně poslouchal tichý hlas postavy stojící před ním, oblecené do rudého pláště s kápí. Tu a tam přikývl, jakoby vyprávění druhého muže, ověnčeného kruhem ochranné magie doplňovalo jeho vlastní doměnky a úvahy.
Muž se odmlčel a zadíval se na kostru před sebou. Ticho se prodlužovalo. Baelnorn se po chvíli s trhnutím probral ze zamyšlení.
"Tak nekromant... dobrá. Tím skutkem byla napáchana velká škoda... také v mých zájmech" zazněl syčivý hlas kostry. "Ale nepředbíhejme událostem. Mám na vás prosbu. Buďte s ní, dejte na ni pozor. Pokuste se jí pomoct."
Rudý čaroděj přikývl "Udělal bych to i kdybyste mě o to nepožádal."
Kostlivý mág se narovnal do celé své výšky a z očních důlků mu vyšlehl ostrý modrý záblesk. "Dobrá. Já zatím podniknu jistá... pátrání. Do té doby..." zašedlá lebka naznačila úklonu.
Kostlivec sledoval odcházející postavu v rudém plášti. "Hodně štěstí... budete ho potřebovat" zasyčel si pro sebe. "Tak nekromant..." čelisti se sevřely v mrazivém úšklebku. Rukou udělal podivné gesto a zmizel.
Muž se odmlčel a zadíval se na kostru před sebou. Ticho se prodlužovalo. Baelnorn se po chvíli s trhnutím probral ze zamyšlení.
"Tak nekromant... dobrá. Tím skutkem byla napáchana velká škoda... také v mých zájmech" zazněl syčivý hlas kostry. "Ale nepředbíhejme událostem. Mám na vás prosbu. Buďte s ní, dejte na ni pozor. Pokuste se jí pomoct."
Rudý čaroděj přikývl "Udělal bych to i kdybyste mě o to nepožádal."
Kostlivý mág se narovnal do celé své výšky a z očních důlků mu vyšlehl ostrý modrý záblesk. "Dobrá. Já zatím podniknu jistá... pátrání. Do té doby..." zašedlá lebka naznačila úklonu.
Kostlivec sledoval odcházející postavu v rudém plášti. "Hodně štěstí... budete ho potřebovat" zasyčel si pro sebe. "Tak nekromant..." čelisti se sevřely v mrazivém úšklebku. Rukou udělal podivné gesto a zmizel.
#28
Ter Leeloo II
-
- Admin
-
- 2528 Příspěvků:
Cechmistr
- Gender:Male
Odesláno 26.09.2005 09:28
„Procpak ronis sve slzy viny do teto propasti, me dite ?“, ozval se mily hlas. Cizi hlas ji prekvali, pozvedla hlavu a zahledla na druhe strane mostu vyssi osobu odenou v cernem. „Povez copak te sem privadi ?“. Tery se zvedla ze zeme, otrela si sve oci a preletla pohledem toto podivne misto: „Ja ... ja, jsem tady vlastne omylem. Nevedela jsem kam bezim, avsak tady to znam. Byla jsem zde jiz jednou.“. Osoba byla evidentne informovana, „Vim, se Sillativ.“. Tery jen prikyvla a opravila ho: „Ano s Martou.“.
„Suzuje te vina, proc ?“. Elfka se zahledela do dali: „Byla jsem slaba a nechala se premoci, nekromant Kelian tak ziskal moc nad mym telem. Pres nej pak donutil Li'lith odevzdat mu kamen vedeni, ktery ona sama potrebovala, aby zustala sama sebou.“, oci ji zacaly opet pomalu vlhnout, „Li'lith prisla o svou dusi, Kelian ziskal silny artefakt a vse jen kvuli me.“. Cerne odeny muz, jen dale prohluboval jeji pocit viny, vedel, ze tak dosahne sveho. Kdyz uz citil, ze je blizko nabidl Tery, ze dokaze pomoci Li'lith ziskat zpet svou dusi: „Avsak vsechno neco stoji.“. Marne se snazila Tery ziskat i moznost pripravit Keliana o kamen, ktery ziskal. „Myslel jsem si, ze jsi ochotna aspon castecne ocistit sve ciny, ale zklamala jsi mne.“, pravil po chvilce vyjednavani o Kelianovi a otocil se k odchodu.
„Ne, pockejte !“, Teryin pohled sjel k zemi, „Ja ... chci aby Li'lith byla zas zpet.“. Vedel, ze ted jiz ma vyhrano. „Mohu zaridit, aby Li'lith mela zpet svou dusi, ale naoplatku mi obetujes ty tu svou.“, knezka na nabidku kyvla. „Tak prece jsem se v tobe nespletl, me dite.“, na tvari se mu objevil kratky usmev, „Vrat se do Alicie, brzy se ti dostane do rukou dalsi kamen vedeni, predas ho Li'lith a ona se stane opet tou Li'lith jakou byvala. Pote prijdes opet sem zaplatit svou cenu. A nyni bez.“ S nadeji na aspon castecnou zachranu se vracela Tery do Alicie. Doufala, ze az se Li'lith vrati bude se chtit vyrovnat s Kelianem za to co ji provedl a vse bude zas v poradku. Verila, ze dela spravne.
Co vsak nevedela bylo to, ze jiz dele nez jedno stoleti na jeji dusi nekdo dohlizi. Duse je jeji, avsak chranena necim vyssim. Nevedela dosud, ze neni jen obycejnym elfem. Ten nekdo se vsak jen tak nesmiri s odevzdanim Teryiny duse tomu demonovi.
01_pred_branou.jpg 94.85K
24 Počet stažení
02_upis_sve_duse.jpg 153.25K
23 Počet stažení
„Suzuje te vina, proc ?“. Elfka se zahledela do dali: „Byla jsem slaba a nechala se premoci, nekromant Kelian tak ziskal moc nad mym telem. Pres nej pak donutil Li'lith odevzdat mu kamen vedeni, ktery ona sama potrebovala, aby zustala sama sebou.“, oci ji zacaly opet pomalu vlhnout, „Li'lith prisla o svou dusi, Kelian ziskal silny artefakt a vse jen kvuli me.“. Cerne odeny muz, jen dale prohluboval jeji pocit viny, vedel, ze tak dosahne sveho. Kdyz uz citil, ze je blizko nabidl Tery, ze dokaze pomoci Li'lith ziskat zpet svou dusi: „Avsak vsechno neco stoji.“. Marne se snazila Tery ziskat i moznost pripravit Keliana o kamen, ktery ziskal. „Myslel jsem si, ze jsi ochotna aspon castecne ocistit sve ciny, ale zklamala jsi mne.“, pravil po chvilce vyjednavani o Kelianovi a otocil se k odchodu.
„Ne, pockejte !“, Teryin pohled sjel k zemi, „Ja ... chci aby Li'lith byla zas zpet.“. Vedel, ze ted jiz ma vyhrano. „Mohu zaridit, aby Li'lith mela zpet svou dusi, ale naoplatku mi obetujes ty tu svou.“, knezka na nabidku kyvla. „Tak prece jsem se v tobe nespletl, me dite.“, na tvari se mu objevil kratky usmev, „Vrat se do Alicie, brzy se ti dostane do rukou dalsi kamen vedeni, predas ho Li'lith a ona se stane opet tou Li'lith jakou byvala. Pote prijdes opet sem zaplatit svou cenu. A nyni bez.“ S nadeji na aspon castecnou zachranu se vracela Tery do Alicie. Doufala, ze az se Li'lith vrati bude se chtit vyrovnat s Kelianem za to co ji provedl a vse bude zas v poradku. Verila, ze dela spravne.
Co vsak nevedela bylo to, ze jiz dele nez jedno stoleti na jeji dusi nekdo dohlizi. Duse je jeji, avsak chranena necim vyssim. Nevedela dosud, ze neni jen obycejnym elfem. Ten nekdo se vsak jen tak nesmiri s odevzdanim Teryiny duse tomu demonovi.
01_pred_branou.jpg 94.85K
24 Počet stažení
02_upis_sve_duse.jpg 153.25K
23 Počet stažení
#29
Deekin
-
- Kronikář
-
- 3228 Příspěvků:
Velmistr
Odesláno 26.09.2005 11:09
Svět se pootočil. Temnota v temnotách. Misto, kde se zastavil čas. Místo, kam se nemůže žádný živý tvor.
Slabý přísvit, linoucí se z neurčitého zdroje odhaluje vysokou štíhlou postavu. Až příliš štíhlou, v místech nezakrytých starodávným koženým krunýřem jsou vidět jen kosti. Na věkem zašedlé lebce je koruna z černého kovu. A přece by pozorovatel, obdařený schopností vycítit zlo, jako jsou třeba některé paladinské řády, byl udiven. Do té doby, než by zjistil že před ním nestojí lich, ale baelnorn. Ten který se rozhodl překonat smrt nikoliv z touhy po moci, ale dobrovolně, pro úkol, který kdysi dobrovolně přijal a jemuž se zavázal sloužit.
Ticho v temnotách neruší žádný hlas, žádný zvuk. Jen bezhlasý kontakt dvou myslí.
"Věci stojí na hraně, příteli. Bojím se... tolik se bojím. Všechno může být ztraceno..."
"Rozhodla jsi se dokázat nemožné" baelnornova myšlenka má trochu výsměšnou příchuť. "Jediná naděje co tu je, je naděje bláznů, nic víc."
"Vím... jsi cynický příteli. Změnil jsi se. Ale... možná právě proto ti věřím. Nic jiného mi už nezbývá, jen víra. Obstojí ve zkoušce? Nechráněna je tak.. zranitelná."
"Je silnější než si myslíš. Mohu se jen domýšlet, ale dřív nebo později musela ten boj svést znovu. Sama a tentokrát bez pomoci. Její mysl bude vytvářet obrazy. Poslové se ji pokusí zastavit silou. A její vlastní moudrost moudrostí. Láska láskou."
"Co ta malá? Udělala kvůli ní velkou hloupost."
"Zbytečně. Bude trpět. Kdo ví co s ní bude."
"Promiň.. občas zapomínám že ty už..." myšlenka je provázena něžným pocitem a smutkem
"Ano... moje forma mi nedovoluje emoce, aspoň ne v běžné podobě. Je to odlišné. Ale přece..." temnotou zazáří modrý záblesk "přece občas vzpomínám... na to co bylo kdysi."
Chvíle ticha, dotek myslí bez myšlenek, jen vjem přítomnosti toho druhého. Vysoký kostlivec udělá netrpělivé gesto.
"Musím jít."
"Budeš hledat."
"Ano. Naučil jsem se to dobře. Musím se ptát mrtvých."
"Neseš moji naději, příteli. Vždycky jsi ji nesl."
Přikývnutí lebky a modrý záblesk. Podivné gesto kostlivé ruky a nezřetelný oblak matného světla zůstáva osamělý v temnotách.
Slabý přísvit, linoucí se z neurčitého zdroje odhaluje vysokou štíhlou postavu. Až příliš štíhlou, v místech nezakrytých starodávným koženým krunýřem jsou vidět jen kosti. Na věkem zašedlé lebce je koruna z černého kovu. A přece by pozorovatel, obdařený schopností vycítit zlo, jako jsou třeba některé paladinské řády, byl udiven. Do té doby, než by zjistil že před ním nestojí lich, ale baelnorn. Ten který se rozhodl překonat smrt nikoliv z touhy po moci, ale dobrovolně, pro úkol, který kdysi dobrovolně přijal a jemuž se zavázal sloužit.
Ticho v temnotách neruší žádný hlas, žádný zvuk. Jen bezhlasý kontakt dvou myslí.
"Věci stojí na hraně, příteli. Bojím se... tolik se bojím. Všechno může být ztraceno..."
"Rozhodla jsi se dokázat nemožné" baelnornova myšlenka má trochu výsměšnou příchuť. "Jediná naděje co tu je, je naděje bláznů, nic víc."
"Vím... jsi cynický příteli. Změnil jsi se. Ale... možná právě proto ti věřím. Nic jiného mi už nezbývá, jen víra. Obstojí ve zkoušce? Nechráněna je tak.. zranitelná."
"Je silnější než si myslíš. Mohu se jen domýšlet, ale dřív nebo později musela ten boj svést znovu. Sama a tentokrát bez pomoci. Její mysl bude vytvářet obrazy. Poslové se ji pokusí zastavit silou. A její vlastní moudrost moudrostí. Láska láskou."
"Co ta malá? Udělala kvůli ní velkou hloupost."
"Zbytečně. Bude trpět. Kdo ví co s ní bude."
"Promiň.. občas zapomínám že ty už..." myšlenka je provázena něžným pocitem a smutkem
"Ano... moje forma mi nedovoluje emoce, aspoň ne v běžné podobě. Je to odlišné. Ale přece..." temnotou zazáří modrý záblesk "přece občas vzpomínám... na to co bylo kdysi."
Chvíle ticha, dotek myslí bez myšlenek, jen vjem přítomnosti toho druhého. Vysoký kostlivec udělá netrpělivé gesto.
"Musím jít."
"Budeš hledat."
"Ano. Naučil jsem se to dobře. Musím se ptát mrtvých."
"Neseš moji naději, příteli. Vždycky jsi ji nesl."
Přikývnutí lebky a modrý záblesk. Podivné gesto kostlivé ruky a nezřetelný oblak matného světla zůstáva osamělý v temnotách.
#30
Bledule
-
- Hráč
-
- 738 Příspěvků:
Starší tovaryš
Odesláno 26.09.2005 14:15
Tak zname misto a presto tak cizi. To nepopsatelne co ji obklopovalo jako cerny samet ktery se snazite odhrnout a za nim ceka dalsi jen aby se vam vysmal. Strach a zmatek. Sepot dusi ktere lakaji pobizeji ke konecnemu kroku do tmy ze ktere neni navratu. To pokuseni vzdat se je tak silne a svet kolem ktery videt neni je vzdaleny jako hvezdy na nocni obloze.
To klise kdyz si rikate: Treba je tohle konec? Tady konci cesta a dal uz je les zapovezeny. Husty a neprostupny. Mam se vydat do toho sera a zapomenout? Mozna bych mela...
Predstavila si malou mistnost obklopenou ctyrmi zdmi. Zdi vysoke jako nejvyssi veze pevnosti na jejimz konci je otevreny prostor.
Ten prostor predstavuje vse co ji ted bylo odebrano. Svobodu volnost a moznost konat sama za sebe.
Predstavila si chybejici kostku uprostred jedne zdi a tou dirou se divala na to co dela Aribeth. NA to co dela a co ona nemuze ovlivnit...zatim.
Zlost a smutek ktery prozivala kdyz sledovala to jak se poslove Daelan a Sharwyn pokouseji zastavit Aribeth ji odebirali posledni zbytky nadeje.
Oba podlehli. Zjevila se okridlena demonka a zacala se vysmivat. Li'lith si nikdy nemyslela ze bude doufat ve vytezstvi demona.
Boj trval dele ale nakonec se i demokna zmenila v popel a s vriskotem zmizela neznamo kde.
Zdi ktere si sama vytvorila najednou vypadali hroziveji. Li'lith se zdalo ze se k ni naklaneji bliz jako bestie ktere chteji ochutnat jeji krev. Prostor nahore se zdal byt jeste dal nez driv.
Li'lith na nej upnlua pohled jako topici se clovek ktery zurive chnapa po vsem o co by se mohl zachranit.
Sila Aribeth byla vsak uz znacne posilena a to jedine volne misto to neco nedosazitelneho kde se blizila ruka Li'lith se zacalo zavirat. Jako by nekdo na studnu sunul tezky kamen ktery by ji nadobro pohrbil v sobe same.
Nemohla kricet. Neslo to. Hrdlo se ji sviralo uzkosti a hlad po volnosti hrozil ze ji roztrhne.
Pak uslysela znamy hlas. Nevedela koho ale stacilo to k tomu aby tesne pred uzavrenim zachytila viko a rvala se o kazdy kousek svetla ktere jeste proudilo do jeji zazdene cely.
Hlas ktery slysela byl jako zpev andela ktery sestoupil z ebes a svym plamennym mecem roznasel zkazu v mysli veznitelce. V mysli ktera ted ovladala vse co melo byt jeji.
Li'lith mela najednou volnou ruku a mohl aspon trochu ovlivnit jednani Aribeth. Ponoukala ji.
Poznala ten hlas. Poznala spravce domu bardu. Sveho otce ktereho nikdy nemela. Odsouvala viko porad vic a vic. Zvuky okoli byli stale silnejsi.
S vykrikem ktery se ji vydral z ust viko odpadlo a Li'lith jako holubice vyletala na svobodu a Aribeth ktera se ji snazila zadrzet prepadla pres okraj a zritila se do hrobu.
Li'lith uz ale nikdy nebude tou Li'lith ktera spolehala na pomoc neceho nebo nekoho. Ted ma uz jen sama sebe.
To klise kdyz si rikate: Treba je tohle konec? Tady konci cesta a dal uz je les zapovezeny. Husty a neprostupny. Mam se vydat do toho sera a zapomenout? Mozna bych mela...
Predstavila si malou mistnost obklopenou ctyrmi zdmi. Zdi vysoke jako nejvyssi veze pevnosti na jejimz konci je otevreny prostor.
Ten prostor predstavuje vse co ji ted bylo odebrano. Svobodu volnost a moznost konat sama za sebe.
Predstavila si chybejici kostku uprostred jedne zdi a tou dirou se divala na to co dela Aribeth. NA to co dela a co ona nemuze ovlivnit...zatim.
Zlost a smutek ktery prozivala kdyz sledovala to jak se poslove Daelan a Sharwyn pokouseji zastavit Aribeth ji odebirali posledni zbytky nadeje.
Oba podlehli. Zjevila se okridlena demonka a zacala se vysmivat. Li'lith si nikdy nemyslela ze bude doufat ve vytezstvi demona.
Boj trval dele ale nakonec se i demokna zmenila v popel a s vriskotem zmizela neznamo kde.
Zdi ktere si sama vytvorila najednou vypadali hroziveji. Li'lith se zdalo ze se k ni naklaneji bliz jako bestie ktere chteji ochutnat jeji krev. Prostor nahore se zdal byt jeste dal nez driv.
Li'lith na nej upnlua pohled jako topici se clovek ktery zurive chnapa po vsem o co by se mohl zachranit.
Sila Aribeth byla vsak uz znacne posilena a to jedine volne misto to neco nedosazitelneho kde se blizila ruka Li'lith se zacalo zavirat. Jako by nekdo na studnu sunul tezky kamen ktery by ji nadobro pohrbil v sobe same.
Nemohla kricet. Neslo to. Hrdlo se ji sviralo uzkosti a hlad po volnosti hrozil ze ji roztrhne.
Pak uslysela znamy hlas. Nevedela koho ale stacilo to k tomu aby tesne pred uzavrenim zachytila viko a rvala se o kazdy kousek svetla ktere jeste proudilo do jeji zazdene cely.
Hlas ktery slysela byl jako zpev andela ktery sestoupil z ebes a svym plamennym mecem roznasel zkazu v mysli veznitelce. V mysli ktera ted ovladala vse co melo byt jeji.
Li'lith mela najednou volnou ruku a mohl aspon trochu ovlivnit jednani Aribeth. Ponoukala ji.
Poznala ten hlas. Poznala spravce domu bardu. Sveho otce ktereho nikdy nemela. Odsouvala viko porad vic a vic. Zvuky okoli byli stale silnejsi.
S vykrikem ktery se ji vydral z ust viko odpadlo a Li'lith jako holubice vyletala na svobodu a Aribeth ktera se ji snazila zadrzet prepadla pres okraj a zritila se do hrobu.
Li'lith uz ale nikdy nebude tou Li'lith ktera spolehala na pomoc neceho nebo nekoho. Ted ma uz jen sama sebe.
0 uživatelů si čte toto téma
0 členů, 0 návětěvníků, 0 anonymních
