16 odpovědí na toto téma

[Alwin]

Ztichlou kostnici se rozlehlo hlasite zaskripeni. Tech par krys co hodovalo na rozkladajicich se telech mrtvych nebozaku, jen tise vykviklo a uteklo se schovat do svych der. Rozhostilo se opet mrtve ticho... ale nahle, kdesi v jedne z pohrebnich komor cosi tezkeho a kamenneho dopadlo na zem. Tezke viko jednoho ze sarkofagu ted lezi na zemi vedle kamenne rakve... Nejsou v ni vsak ztrouchnivele kosti a par pohrebnich predmetu. Z rakve se pomalu, trhanymi pohyby zvedlo cosi. Nekdo by to nazval clovekem, ale tim to uz davno neni. Zesedla kuze, cerne vlasy a blede, uzce sepjate rty davaji tusit neco mnohem horsiho, mnohem starsiho a mnohem nebezpecnejsiho, nez clovek muze byt...
Zrezivele spoje starodavne zbroje zaskripely, kdyz se zvedl a rozhledl se po ztemnele komore... Oci, privykle temnote smejdili se zajmem po miste jeho dlouheho odpocinku. Nahmatal vedle sebe mec a rukou zalibne prejel po ostri te starodavne zbrane, jez mu byla pruvodkyni v zivote i nezivote. Usadil se na ni sice prach, ale slaba magie udrzela ostri tak ostre, jak bylo, kdyz byl met vykut. Blede rty mu skrivil osklivy usklebek... Po dlouhe dobe se probral z vynuceneho spanku, ma hlad a touhu jej ukojit. A nad sebou citi tolik lidi, kteri v sobe nosi tu zivotadarnou tekutinu, po ktere on tolik touzi...
Pomalu vylezl ze sveho dlouhodobeho pribytku a postavil se na zem. Svaly mel po spanku ztuhle, ale jeho vuli poslechly dokonale. Pomalu, s tichym skripenim starodavne platove zbroje se vydal ke dverim sve hrobky... Pokud bude mit stesti, narazi na nejakeho vykradace hrobu a nauci ho, ze rusit klid mrtvych se nevyplaci... Ze mrtvi jim to muzou oplatit!!!

[Alwin]

Otevrel dvere sve hrobky a vyhledl na prazdnou chodbu. Obezretne se rozhledl a vsiml si dalsich vstupu do komor podobnych te jeho. Na zeleznych cedulkach vyrazena jmena mrtvych mu pripominala davnou minulost. Belveder von Sterlitz, cetl na dverich hned vedle tech jeho... Muj bratr, srazili ho k zemi prasivi sedlaci a osikovym kulem ukoncili jeho zivot. Jeho telo spalili a v hrobce ted urcite lezi jen jeho popel. Podival se na sve dvere a se zajmem si precetl cedulku... Alwin von Sterlitz, vevoda z Alicie a splozenec devatera pekel. Jako trest za mnoha nelidska zverstva pachana jak za zivota, tak i po smrti byl zabit osikovym kulem do srdce a useknutim hlavy. Upir se zasmal a zakroutil hlavou.
"Blazni!" zasicel a zabouchl vrata mista sveho posledniho odpocinku.
Meli jste me taky spalit! Ale to vam strach a pravidla nedovolili, ze? Ted za to budou vasi potomci trpet... Za ten kul, ktery me drzel bezmocneho celou dobu nez ztrouchnivel a rospadl se na prach, za tu hlavu, kterou jste mi usekli, a ktera mi opet prirostla k telu. Za tech 500 let, ktera jsem stravil zavreny v rakvi! Za to vsechno budou trpet!

[Alwin]

AAA, konecne se citim zase svobodny, nespoutan stenami chladne rakve! Vydal jsem se tedy ukojit svuj hlad a trochu prozkoumat misto, kde jsem tak dlouho spal. Jake bylo me prekvapeni, kdyz na me zautocila tlupa kostlivcu, stvoreni, jimz smrt vzala jak maso z kosti tak i posledni zbytky inteligence. Dobre, rekl jsem si, ztrestam vas za tu opovazlivost! Netrvalo to dlouho, jen par uderu srdce smrtelnika a na zemi kolem me lezela jen hromadka kosti... Stertz jeste nezapomnel bojovat! Rozhledl jsem se ztemnelym salem a vydal se dal. U jednoho z pruchodu stala cedule - pohrebiste obeti morove rany. Posteskl jsem si, ze tady nenajdu zadne jidlo a vydal se zpet k me hrobce. Mel jsem obrovsky hlad, ktery dokaze ukojit jen jedno, krev smrtelnika! O to radostnejsi bylo prekvapeni, kdyz jsem zahledl jak do salu s mrtvymi, jez zabil mor vbehla zena! Aaa, jak sem se tesil na sladkou krev toho nezneho pohlavi...
Pribehl jsem k ni... prekvapilo me ze nosi zbroj a v ruce mec! Kdo kdy vydel, aby zeny bojovaly! Snad sjem myslel nahlas a ona me zaslechla, protoze rekla, ze jsou zle casy a ze i zeny musi bojovat. Nu coz, tim lepe... Potom se me jeste na cosi optala, pry jestli nechci do party, pche! Nikdo ze smrtelniku a tech bez radneho slechtickeho titulu mi nebude rikat takova slova! Premahal me vztek a hlad, tasil jsem tedy mec a zautocil! Bez vyzvani, rychle a s touhou zabit. Zena se kupodivu nelekla a zacala se branit a musim uznat, ze po peti set letech spanku mi byla uctyhodnym souperem... Nakonec jsem ji preci jan zranil a ona se dala na uprk! Sledoval jsem ji temnymi chodbami az k vratum ve kterych zmizela... Vbehl jsem za ni a strnul! Kuze se mi skvarila na tele a prozival jsem bolest, jako jeste nikdy! Slunecni svetlo!!! Zmizel jsem rychle pruchodem a zabouchl za sebou vrata. Chladiva tma na me pusobila jako balzam... Posledni co jsem zaslechl bylo zenske volani: "Polib mi prdel!"
Kam ten svet dospel, zakroutil jsem hlavou... Kdysi se nas bali! Ale jeste budou... zaskripal jsem zubi a vydal se zpet k me rakvi... Tam se snad vzpamatuji z doteku slunecnich paprsku...

[Alwin]

Smradem kanalu a nekonecnym morem odpadku se pomalu plouzila mala postava...
"Mici... Mici, kde jsi?" pisklavy hlasek se rozlehal klenutymi tunely a krysy pri tom zvuku zalezaly do der.
Tam, kde nestalo nic, jen temnota nekonecneho labyrintu se jeden z mnoha pokrivenych stinu oddelil od slizke zdi a pomalu, tise se zacal plizit za malou holcickou. Mihnuti plaste, vykrik a suche zachcechtani, jedine co odnasi proud nekonecne reky splasku je slamena panenka...

Alwin se ukryl do jednoho ze slepych tunelu, jiz jsou kanaly plne, sedl si a na klin slozil male telicko. S chuti zaboril tesaky do bileho krcku a sal tekutinu, s niz se do jeho zil vlevaly zachvevy slasti a pocit zivota... Aaano - to potreboval, od toho zazitku ve vezeni prvni krev, kterou okusil - mlada, nezkazena, cerstva.
Po plasti mu vybehla na rameno stara vypelichana krysa a zapistela mu neco do ucha.
"Morfeus, rikas?" pozvedl Alwin oboci a olizl seschle rty od poslednich kapicek rude krve. "Zajimaveee..."
Temnotou noci se mihl cerny stin, vyhybajici se splichancum neposedneho svetla pochodni. Daleko od bran a strazi prelezl zed delici Slat od Rezidence a zmizel v bludisti uzkych ulicek.
"Morfeusss..."

[Alwin]

Pred branou na hrbitov se jeden ze stinu pohnul a zahradil cestu mlade zene. Bledy muz s cernymi vlasy a temnyma ocima se se sevrenymi usty usmal.
"Potrebuji pomoccccc", zasycel a v natazene ruce se zablesklo par drahokamu. "Dossstanesss jich hodne. Ssspousssty, pojd ssse mnou"
Zena se jen usmala a kyvla, chtivost ji byla videt na ocich... Muz se jen usklibl, znal lidsky rod az prilis dobre, vedel ze chamtivost, touha po bohatstvi je tou pravou hnaci silou jejich mrzkych kratkych zivutku...
Dve postavy splyvajici s temnotou noci, jen siluety se rysovaly ve svitu hvezd... Mitina nedaleko hrbitova byla ticha, nikdo, zadny smrtelnik, krome tech dvou tam nebyl... jen par nocnich zvirat zmizelo ve svych dirach, kdyz zaslechly kroky.
"Tady," ukazal muz na zem. "Tady kopej... tech kamenu je tam sssspousssty"
Hodil zene jeden ze zarivych drahokamu a ta se dala do kopani... tupe narazy ryce prehlusily tiche, suche zachcechotani...
"Kopej, zenssska... kopesss naposledy..." Muz siroce rozevrel usta a mdle svetlo hvezd se odrazilo na dlouhych spicacich. "Daty nasss nikdo neussslyssi!"
Zaviril plast, mihla se obnazena cepel... Na zemi lezi zenske telo, nad nim se sklani temny stin... Noci pronika jen tiche mlaskani, zvuky upiri hostiny...
Nadchazejici rano objevil maly chlapec na kraji lesa obklopujiciho pramen telo. Bylo vyschle, jako by z nej nekdo vysal vsechnu krev, do posledni kapicky... Krome secne rany bylo jedinym zranenim dve sotva viditelne jizvy na krku!
Toho rana vbehl do mesta vydeseny chlapec... blabolil cosi o priserach, obchazejicich okoli hrbitova... cosi o priserach sajicich krev... cosi o mrtvolach zen... Uveri mu nekdo?

[Alwin]

Lide jsou stale chytrejsi... pomyslel si Alwin von Stertz, kdyz odsunul tezke viko sveho sarkofagu a to s hlasitym zadunenim dopadlo na zem. S usklebkem si prejel vrascitou rukou po zjizvenem tele, jedna z ran se jeste ne zcela zahojila. Zarudle misto, kde jej pred nedavnem zasahl sip bylo na sedive pokozce dobre vyditelne. Upir se posadil a rozhledl se kolem. Jeden ze stinu u stropu mu sletl na rameno a tise zapiskal, Alwin pohladil zvire po hlave a potom mysli vstoupil do maleho netopira. Jeho telo padlo zpet do kamenne rakve, zato netopir roztahl blanita kridla a tichý jako smrt se mihl tezkym vzduchem ven z krypty. Proletel chramem a skulinkou ve strese proklouzl do sera odchazejiciho dne. Najdu ho, mihlo se v male hlavicce. Za tu drzost zaplati svou krvi!! Budu se smat az bude prosit o milost, budu se smat, az mu budu lamat kosti a rezat kuzi! Maly stin se mihl ve svitu lampy a zmizel v ... mesta, dobre vedel, koho ma hledat a nespocine, dokud svemu panu neprinese zpravu, kterou chtel. Za ocima toho maleho tvorecka vsak bylo cosi jineho, desivejsiho a... hladoveho.

[Alwin]

Temnym trzistem, osvetlenym jen neklidnym sveltem nekolika prskajicich pochodni se mihl stin. Prosmikl se mezi vyklizenymi stanky, pozastavil se ve skrytu fontany a potom prebehl siroke prostranstvi pred Domem bardu. Zdobene dvere tise zavrzaly, kdyz je otevrel a vklouzl dovnitr, do potemneleho domu...
Alwin von Stertz sundal kapi z hlavy a prejel mistnost zkoumavym pohledem. Par hudebnich nastroju, stul a nekolik zidli... jeho pozornost vsak upoutaly jedny z mnoha dveri. Na medene cedulce bylo ozdobnym pismem napsano: Knihovna domu bardu... Alwin potichu presel pres mistnost a dvere opatrne otevrel. Knihovna byla velka a pripominala mu jeho kryptu. Prach vznasejici se ve vzduchu a usazujici se na hrbetech knih, suchy vzduch, prosiceny slabym zapachem hniloby... Aano... to je ono... Netrvalo to dlouho a v jedne z polic nasel upir to co hledal. Velkou cernou knihu, na jejiz deskach nebylo skrz prach skoro videt stribrne kladivo a napis Malleus maleficarum. Kladivo na carodejnice, zaseptal tise a knihu otevrel. Suchy, stary pergamen sustil, kdyz Alwin obracel seschle listy, opatrne, aby zadny z nich neposkodil... Zastavil se nad jednou stranou a pousmal se. Quomodo, maleficae carnales cum Incubis Daemonibus exercent qualiter ex his multiplicantur.
"Vzdycky jsssi byl blazen Sssprengere, i ten tvuj patolizal Institoris... Ale prichyssstal jsssem si pro tebe dossstatecnou odmenu, ty sssvine."
Alwin von Stertz se suse zasmal, schoval knihu pod plast a zmizel v cernocerne tme spiciho mesta...

*******************************************************************

Kryptou se rozlehaly tezke kroky, kamenne dvere jedne ze starobylych, zapecetenych hrobek se se zaskripenim poddaly a otevrely se. Tezke viko kamenne rakve se zadunenim odpadlo na zem a odkrylo sve tajemstvi. Telo tak zachovale, ze muz vypadal jako by zemrel pred nedavnem, jen na krku byly dve rude stopy, jedine viditelne zraneni, ktere ale nemohlo byt smrtelnym...
Alwin se na mrtvolu chvili dival, se sebeuspokojenim sobe vlastnim si vychutnaval tento okamzik triumfu, nad davno mrtvym nepritelem. Pote pozvedl ruku a dlouhym nehtem prorazil silnou, starou kuzi... Na mrtve telo dopadlo par kapek temne rude krve... Alwin se zasmal a hodil do rakve tezkou knihu, na jejimz prebalu se lesklo stribrne kladivo...
"Tu masss, Sssprangere, aby jsssi sssi mohl pripomenout, cosss napsssal o takovych jako jssi ted ty... Chudak Inssstitorisss uz tu prilezitossst nedossstane. Ssskoda..."
Jeste dlouho se zatuchlymi chodbami krypty rozlehal suchy smich a jeste dele znel v usich starsimu shrbenemu muzi, ktery se s cernou knihou pritisknutou na prsa vysoural z jedne z pohrebnich komor...

[Alwin]

Te noci ozil dum bardu povykem, zdesenymi vykriky a zvuky dupajicich nohou. Trojice mladych bardu, vyzbrojena pochodnemi a nebetycnou odvahou mladiku pomalu, opatrne otevrela dvere knihovny a nahledla do temne mistnosti.
"Boze!" vykrikl jeden z nich a vstoupil.
Knihovna vypadala jak po najezdu nejake barbarske hordy... Knihovny revracene, spousta knih s ponicenymi vazbami se valela na podlaze a na hromade starobylych svitku a tezkych, zelezem kovanych svazku lezelo telo. Stary Derph, knihovnik, prijemny i kdyz obcas trosku uzavreny pan lezel na zemi a krev unikajici z rozsklebe rany na krku se pomalu vsakovala do starych pergamenu. Hlavu mel zkroucenou v podivnem uhlu a krk roztrhnuty snad paratem nejakeho divokeho zvirete. Mlady bard si prikryl pusu rukou a naprazdno zadavil. Nahle se mezi troskami knihovny mihl stin. Snad lidska postava zahalena v cernem plasti se silenou rychlosti prosmykla mezi bardy, preskocila kulaty stul a se zarincenim proskocila oknem na druhe strane velkeho salu. Tri mladici zustali stat jako zkoprneli. Az po dlouhe chvili se jeden z nich, jehoz strachem ztuhle svaly poslechly nejdriv, odvazil pohnout a promluvit.
"Musime zavolat straz. Rychle!"
Vsichni tri, jakoby cekali na tento povel, na impulz k akci se pohnuli, vybehli na noci prikryte trziste a spechali zavolat kapitana Arta.

[Alwin]

Hrobove ticho kostnice, takove ticho, ktere muzou vydavat jen stovky srdci, ktera uz davno prestala bit, prerusil hlasity vykrik. Alwin se zapotacel a vysilene se oprel o jednu z polic plnych lebek. Zacpal si usi a schoval hlavu do dlani. Slysel je, zmucene vykriky sveho pana a otce, vykriky bytosti uveznene dele, nez trva nekolik lidskych pokoleni. pomalu, opatrne se posadil na okraj jednoho ze sarkofagu a otevrel velkou knihu. Na kovani drzicim vazbu bylo stale nekolik zaschlych kapek krve a napis Historia species Vampirea uz nebyl temer ani videt. Alwin obratil nekolik listu a zacal cist.
"Ano... ano otce, vsechno do sebe zapada az prilis dobre," zahuhlal pro sebe a zavrel knihu. "Ten dopis a tohle... nebyt toho zradce z klanu Undmyi, nikdy bych te nenasel, ale ted..."
Dalsi vykrik prorizl suchy, prasny vzduch kostnice jak cepel nejostrejsiho mece. Alwin se zhroutil na zem a cerna kniha dopadla vedle nej.
"Ano otce, jiz brzy! Nebudes uz dele veznen.", zasypal a schoulil se do klubicka."
"Otce?" jako stin ze stinu se z okolni tmy vynorila postava mlade zeny, jejiz rysy byly desive krasne a pritom odpuzovaly svou chladnosti. "Co se deje?"
Alwin zavrel oci a postavil se. Nic, zadny projev slabosti nesmi dat najevo pred svymi detmi. Vzdyt od koho mu hrozi vetsi nebezpeci? Rysy mu ztvrdly a bolestny vyraz vystridal pohrdavy usklebek, ktery na jeho obliceji sidlil vzdy, kdyz s nekym mluvil.
"Tuto noc dcero, tuto noc se vydame do jeskyne orku. Osvobodime tveho pana a meho otce. Khayn - Prastary bude opet chodit mezi nami!"
Sonya sklopila oci a prikyvla.
"Ano otce."

[Alwin]

Na konci jeskyne orku, smradlave sloje plne necistych tvoru stanuly dve postavy zahalene do cernych plastu. V rukou zkrvavene mece, ktere skolily mnoho z tech zelenych zrud a v bledych oblicejich vyraz ocekavani. Alwin von Stertz pomalu natahl ruku a prejel ji pres chladny povrch megalitu. Ucitil jej, ucitil sveho otce, prvniho z upiru, jez kdy chodil po Demone. Citil jej jako kdysi, kdyz staval po jeho pravici.
"Otce? Je toto to misto? Misto kde spociva Khayn?" promluvila druha postava a shodila z hlavy kapi. Na ramena se ji vyvalil vodopad cernych vlasu.
"Ano dcero, tohle je to misto."
Vzduchem se mihla cepel, jak se Alwin bleskurychle rozmachl a mec narazil do chladneho kamene. Jeskyni se rozlehlo zazvoneni, jak kdyby sloj ozila volanim tisice chramu. Alwin se nevericne podival na kourici pahyl sve zbrane. Na obrovskem megalitu se nezmenilo nic, snad jen maly skrabanec se objevil na jinak hladkem povrchu. Alwin zavrel oci a opet na nej prilozil ruku, tam kde se jej dotkl upiruv mec, byl kamen trochu zahraty. Najednou padl Alwin na kolena. Hlavou se mu mihaly divoke obrazy, kovar kujici kladivo, bojovnik mavajici mocnou zbrani, knezi, kteri onu zbran ukladaji... potom videni skoncilo. K jeho usim dolehla ozvena duteho hlasu, hlasu ktery nebyl jeho a presto vysel z jeho ust.
"Otce, musime najit jakesi kladivo, zbran jez ukuli knezi pred stovkami let, zbran, ktera dokaze roztristit Khaynovo kamenne vezeni."

[Alwin]

Jeskyni pod Alicijskymi hradbami se nesly ticha slova zarikadla. Na miste davneho pohrebiste staly tri temne postavy.
"Al queb, kara tanach! Povolavam te ze smrti, duchu davno mrtveho." Muz, stojici pred dvema zenami roztahl ruce a zacal je pomalu zvedat, jako by ze zeme tahl neco nepredstavitelne tezkeho.
Na cele se mu perlily kapicky potu a tvar se skrivila vysilenim.
"Vstan duchu nebot ti prikazuji!! KARA TANACH!! Prijd!!"
Zeme se otrasla v zakladech, i hradby Alicie se musely te noci zatrast. Ze zeme pomalu povstala podivna postava, stin podivne zkrouceneho muze, davno mrtvy stin sve byvale moci. Alwin von Stertz padl na kolena a hlasite oddechoval. Nezazil nikdy takove vysileni.
"Ty jssi jeden z tech, kteri uveznili nasseho pana, Khayna!" promluvila jedna z zen a na tvari se ji usadil vyraz opovrzeni a nesmirne zlosti.
"A nesu za svuj cin trest.", promluvil duch dutym hlasem, hlasem mrtvych.
"Hledame zbran, duchu, kladivo jez roztristi kamenne vezeni Khaynovo," promluvila tise druha z zen.
"Hledejte tedy, neb s vysvobozenim Khayna bude osvobozena i ma duse z vecneho utrpeni. To kladivo najdete v osade, v osade nedaleko Alicie. Vezte vsak, ze zadny z zivych neprojde pres smrtici kouzla, jez jej chrani."
Ze zeme vyslehly plameny a zahalili stin mrtveho do zhnouciho rubase. Duch se s ohlusujici ranou ponoril pod zem a v jeskyni opet zavladlo ticho. Nahle jej vsak prerusil tichy, sipavy smich.
"Uz davno nejsssme zivi, Chazmie... vzdyt to viss."

[Alwin]

Te noci, v case kdyz je tma nejhlubsi, vtrhly do osady nedaleko Alicie tri stiny. Na ostrich svych mecu nesly smrt. Noc ozila vykriky a vytim vlku, rincenim zbrani a skucenim umirajicich tvoru, jez nebyli ani lidmi ani vlky. S poslednim nepritelem vsak umlkla i vrava bitvy. Jedine co vyrusilo poklidne ticho bylo vrznuti dveri, kdyz tri postavy opoustely jeden z vesnickych domu. Jedna z nich, vysoky muz zahaleny do cerneho plaste sviral v ruce kladivo zarici tajemnou aurou moci...

[Alwin]

S ohlusujici ranou megalit praskl a roztristil se na tisice drobnych kousku, ktere se zabodavaly pod kuzi. Mracno belaveho prachu se konecne zacalo snaset k zemi a usazovat se ve vlasech Alwina von Stertze a jeho dcer. Pred nimi, jako vysmech vsemu jejich snazeni stala cerna rakev. Alwin na ni nevericne ziral. Vsechno to snazeni a jeste neni konec, jeho otec jeste neni svoboden. V zachvatu zurivosti skocil k rakvi, zarazil mec pod jeji viko a vsi silou zacal pacit. Mez z nejkvalitnejsi oceli se nejdrive zohnul a nakonec se zarincenim praskl. Vysileny upir dosedl na rakev a schoval oblicej v dlanich. Mozna, mozna by si uz zacal zoufat, ale musi byt tvrdy, alespon v ocich svych dcer.
"Otce?" promluvila tise Sonya.
"Tady to nemuzeme nechat, dcery. Pojdme, vezmeme nassseho pana na bezpecnejsi misssto!"
Alwin vyskocil na nohy a chopil se jednoho konce rakve, jedna z jeho dcer uchopila druhy. Podivny pohrebni pruvod zmizel v temnote...

[Alwin]

Alwin von Stertz stal vzprimene v kruhu magickych run a plnymi dousky si uzival okamzik triumfu. Kvuli teto chvili musel mnohe protrpet, musel se plazit pred lidmi, musel s nimi jednat musel slibovat a podplacet sam se vystavil smrtelnym nebezpecim a stejne tak i sve dcery. Ale niceho nelitoval, rad by zaplatil vse jen pro tento okamzik vitezstvi. Ted citil po svem boku pritomnost svych dcer, ktere staly v podobnych kruzich jako on. Spolecne, snad jak spojeni jedinou myslenkou a touhou pozvedli ruce a spojily je v kruh. Alwin zacal odrikavat magickou formuli. Slova temne magie dunela podzemim a odrazela se v nekonecnem mumraji ozven a rezonaci. Zeme uprostred kruhu se otevrela a ven pomalu vystoupila rakev cerna jako noc.
Ano, pomyslel si Alwin a nechal se unaset zachvevy vzruseni a silene radosti. Chtelo se mu smat, ale musel se soustredit. Vytrvale pokracoval a presne vyslovoval slozita zaklinadla, ktera konecne otevrou rakev jeho otce. Vzduch kolem upiru zacal pomalu houstnout magickou aurou, zolejovatel a tezko se dychal. Temer jako tiche zasipani zaznela posledni slova kouzelne formule.
"Tach naheb alach meor! Otevri se a vyjev sva tajemstvi!!"
V te chvili jakoby se cas zastavil. Tri temne postavy stojici v runovych kruzich, ruce zvednute a spojene, ovencene aurou mocne magie. Uprostred lezici rakev ukryvajici hruzu jiz neni rovno. I zrnka prachu vznasejici se v tezkem, magii prosycenem vzduchu se musela zastavit. A pak, v jedinem dokonalem okamziku se ozvalo zaduneni. Magicke zamky a pouta povolily a z rakve povstalo neco, neco co nechodilo po zemi Demony jiz ctyri sta let. Prastara hruza, o ktere si lide v temnych casech vypraveli jen septem. Upiri klesli na kolena dilem vysilenim, dilem hruzou a dilem pokorou. Jen jeden z nich pomalu zvedl hlavu a podival se na tvora ktery povstal z rakve.
"Otce... Khayne... jsi to ty..."

[Alwin]

Alwin citil neuveritelnou radost a pocit vitezstvi, kdyz probudil sveho otce zpet k zivotu. Cas vsak sebou dokaze odplavit jakekoliv nadseni. Ted pochopil ze uz nikdy nebude svym panem, vudcem upiru a tim jedinym, ktereho poslouchaji. Alwin von Stertz dlouho premyslel, zvykl si byt svym panem a tim co vydava rozkazy, ne jen tim kdo je prijima a pokorne plni. Ne, mozna ze oziveni jeho otce byla chyba, ale da se ji vyuzit. Ziska diky tomu silu a moc, o ktere se mu nesnilo. Spacha jediny zlocin, ktery upir muze. Vysaje jineho upira a ziska tim jeho moc. Vysaje Khayna samotneho, sveho otce. Teprve potom se naplni jeho osud a stane se pravym vladcem upiru na Demone. Problem je vsak jak, sam je prilis slaby na to, aby sveho otce premohl a jeho dcery, nejsou o nic silnejsi a mozna by se postavily za Khayna... zradne dite je horsi nez nejsilnejsi nepritel. Ne... vyuzije tech hloupych smrtelniku. Slysel mnoho povidacek o elfim magovi, ktery se stavi na vzdor demonum. Dlouho premyslel a pak mu napsal dopis. Vsunul ho do paratku svemu odddanemu netopyrovi a odeslal jej najit onoho elfa. Naslibuje mu co bude chtit. Pomoc, sluzbu, vse... jako jedinou cenu si bude zadat pomoc proti jeho otci, proti Khaynovi. A az mu ten elf pomuze Khayna premoci a on se napije krve sveho otce, potom jim ukaze, jake hruze pomohli vzniknout.
Alwin von Stertz se zlomislne zasmal. Ano... je si jisty, ze mu ti hloupi smrtelnici pomohou v jeho planech. Ziska silu sveho otce a demoni nevstoupi na Demonu. S tim tem lidem pomuze, postavi se proti drivejsim panum sveho otce a s pomoci elfa i te male Oliosovy mrchy je zazene. Ti jedini - demoni - by jej mohli prirpavit o jeho triumf.
Je to vysoka hra, hra ve ktere pujde o zivot, jestli tak ma jeste cenu to zivoreni nazyvat. Ale ma snad nejaka jina hra smysl? Ne... figurky jsou rozdany a on musi umet riskovat. Citil, jak se jeho telem opet rozleva vzruseni z toho co jej ceka. Ano, ziska moc sveho otce a potom se vsemi zuctuje...

[Alwin]

Alwin vo stertz pomalu a neochotne sklopil hlavu. Stal pred nim jeho otec, Khayn a v ruce sviral rudy krystal pulzujici rudou zari. Jakoby v tom kousku vybrousene nadhery zamrzla mocna krev. A bylo to tak. Khayn otevrel dosiroka usta a pozrel mocny krystal. Alwin se na nej nedival, s ocima pokorne sklopenyma k zemi pouze slysel, jak jeho pan otevira flakon s draci krvi a hlasite polikajice ji vypil. Stejny konec vzala i zivotni tekutina pana obru, starobileho obriho samana.
Alwin zvedl pohled od zeme a zahledel se na jeho otce. Khaynovy oci zarili rudozlatou aurou moci, stejnou jako pred ctyrmi sty lety. Ted je Prastary opet mocny, pomyslel si upir a odvratil hlavu. Mel jednat driv, mel se vzeprit rozkazum, ale co ted nadel.
"VYTECNE ME DETI, VYTECENE!! DIKY VAM JSEM OPET NABIL SVE BYVALE MOCI. TED UZ SE NAM ZADNY SMRTELNIK NEPOSTAVI!" zaznel Khaynuv mocny hlas podzemim a rozezvucel velky sal miriadou ozven.
"Ano, otce... zadny smrtelnik," kyvnul Alwin a jen ten nejpozornejsi by slysel v jeho hlase stopu ironie a vzdoru.
"TED JDETE ME DETI, ALE BRZY VAS OPET POVOLAM. CEKA NAS OBTIZNY UKOL."
Alwin se otocil na pate a odesel. Stejne tak jeho dcera Sonya, ktera jej tise nasledovala ven z Khaynova pribytku. Starym upirem otrasala zlost. Ted bude mnohem tezsi Khayna zabit... ale ten hlupak zaslepeny moci nove krve netusi nic o jeho trumfech. Brzy bude muset povolat ty smrtelniky. Brzy, ale ne prilis... Nesmi nic uspechat. Ceka je obtizny ukol, vzpomel si Alwin na Khaynova slova. Ano... tusi co ten ukolo bude... to by mohla byt zaminka.

[Alwin]

Kostnici zadunela duta rana, kdyz tezkle kamenne viko sarkofagu dopadlo na zem. Prach, ktery se na nem za posledni mesice usadil se v oblaku zvedl v silenych virech do vzduchu. Prach se pomalu usadil, ale neco bylo jinak. Z rakve se pomalu zvedl Alwin von Stertz a tvar mel skrivenou poznanim. Stravil dlouhe mesice ve svem lozi, snazice si usporadat vse co zjistil, snazice se proniknout pod slupku Khaynovi mysli a odhalit jeho plany v cele jejich desivosti. Ted vedel, ted znal a ted zuril!
Ne, nejen ze bude Khaynovym sluhou po jeho vitezstvi. Ne! Alwin von Stertz zkrivil tvar do odporneho usklebku. Znal uz jediny duvod proc Khayn stvoril sve deti. Jediny duvod byl den, ktery ma brzy prijit. Potreboval jejich sluzby, aby mu pomohly opet se zavdecit demonum a vpustit je do tohoto sveta. Dale... dale byli Khaynovi potomci zbytecni, bezcenni a... nebezpecni. Alwin von Stertz poznal, ze pokud nezasahne, ceka jeho sameho i jeho dcery smrt. Konecna, neuprosna a desiva. Jasnost tohoto zjisteni byla jako blesk z cisteho nebe. Dost bylo tajnych planu, dost bylo premysleni a jemneho planovani. Karty jsou rozdany a nadesel cas boje a smrti. Khaynovi smrti nebo nasi, pomyslel si. Ovladl moc sve krve a vypustil do sveta zpravu, jez se nesla vzduchem. Putovala po pevnych poutech...
"Nadesel cas boje, dcery... Khayn musi padnout! Prijdte! Prijdte! Prijdte, dcery!"
O ano, a ja se napiji jeho krve. A potom tu nebude on, ale pouze ja!