2 odpovědí na toto téma

[Ertai]

Elyssendril seděla v hostinci u Maugrima s lahví elfího vína. Bylo pozdě večer a ticho narušovalo jen rytmické praskání ohně v krbu. Skoro dva roky... tak dlouho jí trvalo sehnat všech sedm kousků, ale teď... Elyssendril zvedla hlavu a podívala se na sedm runových kamenů, které ležely na stole před ní. Konečně! Po tak dlouhé době dostane šanci. Pouze šanci, ale to bylo víc, než měla posledních pět let, od doby co obětovala vše co měla pro dobro ostatních. Od doby co musela... 

Praskání dřeva v krbu jí vrátilo zpět do reality. Ten obchodník, co jí dodal poslední runu zněl, jako kdyby nevěřil, že fungují. Elyssendril slyšela opak.. věřila v opak. Nebo jen musela věřit? Bylo to posledné stéblo, kterého se chytala a věděla o tom. Uvědomovala si, že je to jen legenda a i kdyby byla pravdivá, tak neexistovala žádná jistota, že se z říše hříchů vrátí. Ale stále to byla šance! Byl to ostatně ten důvod, který jí na tento ostrov přivedl v první řadě, přestože se o tom dozvěděla z blábolení nějakého opilce v hostinci přes půl světa daleko. Následovala dlouhé série nebezpečných cest po zemi i po moři, které jí stály veškeré zbytky majetku, který ještě měla. Ale nakonec vystoupila v přístavu ve městě zvaném Alície... neměla nic, neznala nikoho, ale jako mnich nepotřebovala tolik...

Teď, o dva roky později měla vše co potřebovala a byla připravena! Připravena očistit se od hříchů v očích bohů a odčinit tak život, který nikdy nechtěla vzít. 

[Ertai]

Sama netušila, co čekala, když pokládala runové kameny na podstavce. Možná sama nevěřila, že to bude fungoval. Když položila poslední, zatajila dech. Přišlo jí to jako věčnost, ale najednou se před ní otevřel portál... neváhala. Co jí čekalo dál by popsat nezvládla. Věděla, že kráčela kupředu, věděla, že ta cesta je lemována vzpomínkami, především na věci, kterých litovala. A nejen na ty, co udělala, ale také ty, co se rozhodla neudělat. Její mysl byla neustále pod útokem vzpomínek, myšlenek, věcí co nedokázala popsat, ale to byla výhoda toho, být mnich. Disciplinovaná mysl byla odpovědí na každý problém. A pokud se nějaká myšlenka rozhodla zhmotnit pak byly odpovědí pěsti.

Přišlo jí to jako věčnost, ale objevila se před ní věž, nevěděla jak, ale byla si jistá, že to co hledala bylo na vrcholu. Jestli jí cesta sem přišla dlouhá, pak cesta nahoru byla nekonečná. Každý krok byl výzva, každé nadechnutí boj. A když jí přišlo, že stoupala celé hodiny ohlédla se... a viděla za sebou sotva tucet schodů. Disciplinovaná mysl... nádech, výdech, krok za krokem. Cíl byl tak blízko, teď nebyl čas se vzdát. Další krok, ještě jeden, vydrž! Nádech, výdech, krok... dveře. Sevřela kliku v ruce a otevřela. Z věže nebylo nic vidět, jen temnota... ale to hlavní bylo zrcadlo. Váhavě udělala krok, pak další... věděla co má dělat. Čekala, koho v zrcadle uvidí, svojí největší výčitku. Místo své tváře uviděla tvář své sestry. 

"Elyssendril... konečně jsi dorazila, přišla jsi se omluvit? Přišla jsi prosit o mé odpuštění?" ledový hlas zněl tolik jako ona. Ale přepočítala se...

"Nyx... ty stále nic nechápeš. Nepřišla jsem tě prosit... " odpověděla Elyssendril. "Sama sis zvolila cestu, která tě zavedla do záhuby. Co jsi čekala? Porušila jsi zákon našeho lidu, zradila jsi řád. Mojí povinností bylo tě zastavit. A tak se stalo," dodala chladně. 

"A tvoje odměna bylo vyhnanství. Tvoje věrnost odměněna... stálo to za to?" ozval se ledový hlas ze zrcadla.

"Taková jsou pravidla. Já jsem to narozdíl od tebe akceptovala. Přijala jsem svojí roli. Dokážeš přijmout svojí chybu?" otázala se Elyssendril. 

Odpovědí jí byla ruka, která jen tak tak minula její obličej. Ze zrcadla se vynořily tři ženy, znala je všechny dobře - Lademmdrith a Vindaris byly starší sestry řádu. Poslední byla Nyxara, její sestra. Všechny tři zradily řád, všechny tři padly její rukou. 

"Dobrá tedy," přikývla Elyssendril a připravila se na boj. 

[Ertai]

Nebyl to snadný boj. Přestože je všechny porazila už jednou, nebojovala s nimi najednou. Ale i přesto tenhle souboj mohl skončit jen jedním způsobem. Elyssendril zkrátka byla mnohem silnější než předtím. Ač si to nechtěla připustit, tak potkala poměrně dost lidí, kteří jí pomohli zesílit. Alície jí naučila nutnost spolupráce, i za cenu toho, že musela obětovat svojí pýchu. A i když teď bojovala sama, tak si uvědomovala, že by tu nestála bez pomoci mnoha dalších, ať už to byl ten otravnej prcek, Dorath, nemrtvej trpaslík a další. 

Netrvalo to dlouho a bylo po boji. Těch pár modřin jí nemohlo zastavit, když se na vrcholku věže otočila a podívala se do tmy před sebou. "Bohové, toto vítězství bylo ve vašem jménu." řekla. Víc nebylo třeba. Cítila, že ze sebe smyla hříchy, které jí tížily a poprvé od té noci cítila, že je před ní budoucnost. Ne v jejím řádu, tam se už nikdy vrátit nemohla, ale možná nebyl tenhle ostrov tak hrozný...