Oheň zapraská, jak do něj Ignác přiloží čerstvou dubovou větev. Jiskry se zvednou, jako roj světlušek za teplé letní noci. Tahle noc ale teplá není. Kolem ohně se krom Ignáce do plášťů choulí další postavy a ve vzduchu prosyceném vůní tlejícího listí a kypré země je cítit i sníh. Všichni mlčí. Jejich cesty svedla uprostřed Hlubokého lesa náhoda, většinou snad lovci, nebo sběrači bylin a dřeva. Každý se snaží nějak se uživit. Nějak přečkat další zimu, kdy se jejich možnosti výdělku značně ztenčí. Plameny zatančí po kamenném valu, který tvoří jakousi kruhovou zeď, asi dva sáhy za zády choulících se postav a někde v temnotě lesa zahouká sova.
"Špatný znamení..." Prolomí ticho Ignác. Nikdo mu neoponuje.
"Tyhle lesy jsou strašně starý. Prej už dávno před tím, než padlo Město, už tady byly..."
Ticho, praskání dřeva. Ale je cítit, že nálada se změnila. Dávná historie a příběhy z dob lepších časů, co skoro nikdo nepamatoval, měla na lidi už takový účinek. Ignác prohrábne větví oheň, aby se k němu lépe dostal vzduch. Vír jisker zatančí.
"Takovej starobylej les prej má svoji duši... Svoji osobnost, vrtochy. Tak jiný, než u vobyčejnejch lidí, že by někdo z nás ani nepoznal, že to něco takovýho je."
"Ale druidi to prej poznaj, uměj s tou duší lesa mluvit."
Ignác se zatřásl, snad zimou. Snad to způsobily ledové pohledy ostatních, kteří nestáli o další báchorku. Ignác si ale nemohl pomoct, vždycky moc mluvil. Jeho žena mu to pořád vyčítala.
"Jakže to vim?" Ignác už si dávno zvykl na nedobrovolné posluchače, uměl si pomoct sám.
"Znám jednoho druida, tady kousek z Hájku. Vobčas pro něj sbírám nějaký byliny a různý zajímavosti na co v Lese narazim... Občas se rozpovídá."
Není úniku. A tak ostatním poutníkům, co se před chladem podzimní noci uchýlili na Odpočívadlo nezbývá, než poslouchat.
"Vyprávěl mi, že kdo tady v tom lese umře se stane součástí tý osobnosti, tý duše." Ignác se otřese. Vzpomínka na pozdní odpoledne, kdy našel ve vývratu prastarého buku promodralé tělo jakéhosi nešťastníka se nevítána vrátila.
"Člověk by si myslel, že když někdo pobožnej, co poctivě platí desátky na kostelík pana Faráře umře, tak se o něj Olios postará, ale druid řikal, ze ne tady... Ne vždycky. A ne všechno. Můžou zustat stíny myšlenek, části osobnosti."
Ignác se při té představě otřese.
"Někdy se ale mysl zemřelého drží těla, nebo předmětu co vlastnil. Někdy se stíny myšlenek a části osobnosti těch, co umřeli na stejnym místě... prolnou a vytvoří něco nového. Někdy se i duše Lesa přidá nějakou svou částí."
Ignác se rozhlédne. Po zahalených postavách, které mu ještě před chvílí dělaly nedobrovolné posluchače není ani známky. Natáhne ruku s větví k ohni, aby prohrábl řežavé uhlíky a tmou zasvítí bílá kost.
Ticho Lesa znovu přeruší zahoukání sovy. Ignác se odmlčí. Vzpomínka na praskání kostí, jak se pokusil krýt rezavý obouruční meč. A další, jak ho rána odhodila na nedaleký kmen stromu. Bořivoj sebou překvapeně trhne. Vzpomínka končí bolestí a pocitem rezavé čepele v břiše. Otřese se, noc je opravdu chladná, chladnější než by měla být. Přitáhne si plášť blíž k tělu a natáhne ruce k ohni. Krátké, mozolnaté prsty, namodralá kůže. Rakan si promne plnovous a vzhlédne od plamenů. Jeho pohled se střetne s ostatními, co sedí kolem ohně... Zatím ještě úplně nechápe, co se s ním, s nimi stalo. Začíná jim však docházet, že už nikdy nebudou sami. Oheň uhasíná. Z temnoty lesa potřetí zahouká sova...
