6 odpovědí na toto téma

[Nyel]

Existuje nepřeberné množství pověstí a báchorek o vzniku ostrova Démona. Věřit, milí studenti, můžete které chcete, ale historickou vážnost nemůžeme přikádat žádné

 

prof. Arthur de Mordney, Alicijská univerzita, katedra historie 

Příspěvek upravil Nyel: 08.04.2014 18:26

[Nyel]

Počátek…

Na počátku všeho byla pouhopouhá Myšlenka. Myšlenka na existenci, na čas, na život. Myšlenka stvořila světlo a část Myšlenky se tím světlem stala. A tam, kde nebylo světlo byla temnota. Další část Myšlenky se stala temnotou. Ale nebylo nic, na co by světlo dopadalo, nic, kam by světlo svítilo. Myšlenka stvořila hmotu, ale ta byla beztvará, byla to jenom všudypřítomná hmota se světlem a tmou, která se neměnila. Byl stvořen čas, země a znovu se Myšlenka dělila. Na zemi vznikaly hory, oceány, mraky. Jak plynul čas, všechno se měnilo. Byla stvořena energie, která ohřívala oceány, vyvolávala bouře a ze sopek chrlila lávu. S energií, zemí a vodou bylo možno manipulovat, ale nebyl nikdo, kdo by to dělal. Vznikl život a s ním i další Myšlenky. Nejdříve se objevily rostliny, které využívaly světlo, vodu a svými kořeny měnily zem. Potom přišla zvěř, která využívala rostliny a zem s vodou i vzduchem. Svět dále ubíhal do nekonečna a vše žilo a umíralo, vznikalo a zanikalo.
Zničehonic se objevila a oddělila velmi silná Myšlenka, která jako blesk z čistého nebe stvořila vyšší a inteligentní život. Tato Myšlenka stvořila elfy a později i lidskou rasu. Obě plemena dobře prospívala, a i přes jejich neshody se rychle rozvíjela. Když ostatní Myšlenky uviděly tuto dosud nevídanou věc, zatoužily některé z nich také stvořit něco podobného. Tak vznikly trpaslíci, gnómové, hobiti, orkové a jiné další inteligentní rasy. Protože všech rychle přibývalo a rychle se rozvíjeli, naučili se řemeslům, obchodu, magii, válce a jiným dovednostem přístupným pouze jim. Zároveň s nimi se dělily a rozvíjely další Myšlenky. Lidé, elfové i všichni ostatní si začali uvědomovat, že množství dějů v jejich světě nelze pochopit, a že jsou ovlivňovány někým vyšším. Obyvatelé světa si vymysleli bohy a začali je uctívat a dávat jim jména. Tak se silou víry lidí, elfů, trpaslíků a dalších stali z Myšlenek bohové. Jen jediná, původní Myšlenka zůstala zachována. A postupem času byla zapomenuta…. i mnohými z bohů.

[Nyel]

O stvoření Demony...

 

Svet bežal, stál. Išiel, sedel. Žil. Každým dňom mnoho zanikalo, každým deň mnoho vznikalo. Všetko sa mení, tvaruje, nič neostáva nezmenené, a inak neostávajú ani bohovia. Bohovia sveta, ktorý existovali od nepamäti, večnosti, a budú existovať stále, nekonečne. Olios, boh života a nádeje sa jedného dňa, mesiaca či roka zaľúbil do smrteľnej Lonery. I vekom dokázané je, že človek a boh dokopy sú ako kvet a skala, spolu žiť dokážu, ale pre mnohých pôsobia ako päsť na oko. A tak vôbec nie neočakávane sa zachoval Dreos, otec Oliosa. Boh smrti, a posmrtného neživota (lebo život len jagavý je a čo je posmrtné nemôže byť jagavé a plné radosti).
„Synu, nemá zmysel mrhať láskou k smrteľnej veci, zamysli sa nad mojimi slovami! Miliónkrát opakovaná história sa opakuje, prečo sa nepoučíš z chýb ostatných a menej dokonalých? (Lebo dokonalosť neexistuje a možný je len stav blízky dokonalosti.)“ 
„Otče, je mi jedno, čo si o mojich citoch myslia ostatní bohovia, ostatné bytosti. Ja viem, čo cítim a viem, čo chcem!“ 
„Možno vieš čo chceš, ale určite nevieš, čo je pre teba vhodné! Prečo? Povedz mi, prečo sa chceš zaviazať k nej ? Ľudia sú slabí, slabučkí ako rosa na rannej tráve, ktorá s prvými slnečnými lúčmi okamžite mizne! Dokážu potešiť oko na kratučký okamih, ale či ten pocit ostane v srdci po zvyšok dňa?“ 
„Nie, ľudia nie sú slabí. Dokážu vytrvať, dokážu prežiť takmer všetko. Sú húževnatí, húževnatejší ako si myslíš!“ 
„Čo ti vložilo tieto naivné myšlienky do úst? Prezraď mi, čo opantalo tvoju rozvahu a hlavu. Nedokážeš sebou vyslovené slová!“
„Dokážem. Vytvorím ostrov. Ostrov plný ľudí, radosti, trpenia a odolnosti. Dokážem Ti, koľko ľudia dokážu prežiť, zvládnuť. Ak sa ukáže, že slabí nie sú, tak mi dovolíš vziať si Loneru za moju ženu. Potom budeme spolu žiť do konca vesmíru, do konca večnosti. Zatiaľ, v čase skúšky, bude žiť večnosťou, neumierajúc a nežijúc. Prijímaš moje podmienky?“ 
„Dobre, keď mi dokážeš... Ak mi dokážeš, že ľudia sú takí silní ako tvrdíš, tak ti dovolím zobrať si Loneru. Ale ak nie, zostaneš sám do konca vesmíru. Do konca nekonečnosti.“
A tak, Olios, stále poháňaný svojimi ideálmi a víziami poprosil boha zeme a skál, aby vytvoril v oceáne nový ostrov. Olios, stále vo svojich nádejách poprosil boha zelene, aby ho osadil rastlinami a stromami. A nakoniec, po zhliadnutí kvalitnej práce, sám vytvoril prvé náznaky dynamického života. Osadil ho zvieratami a stvoreniami. Poprosil bohyňu osudu, aby posplietala vlákna životov rôznych rás a bytostí tak, aby sa dostali na ostrov. Postupom času, či už náhodou alebo cieľavedome sa dostávali ostrov rôzne bytosti. Trpaslíci začali kopať hlboko do zeme, elfovia začali pásť lesy, hobbiti začali stavať dedinky a jednoduché príbytky a ľudia začali tvoriť mestá. Život prekvital, prekrásna príroda, takmer dokonalé okolie a všeobecné ideálne podmienky sa značnou mierou podpísali na stavbe a vývoji. 
...Skončila sa doba rozbehu, ktorá bola daná a stanovená dohodou medzi Oliosom a Dreosom. Bezproblémové časy sa skončili a nastal čas pre dobu skúšky. Pohromy, nesvár a strach sa začali šíriť postupne, pomaličky, plíživo do ostrova krásy. Nedorozumenia sa premieňali na hádky, hádky sa menili na nenávisť, a nenávisť sa menila na vojny, ktoré spôsobovali strach. Vojny, či už malé alebo veľké pustošili krajinu, mestá, lesy. Ale ľudia, ľudia pretrvali. Vydržali, prežili, zmierili sa medzi sebou, a ostrov opäť začal prekvitať. Dreos pomaly začal strácať nádej na svoj úspech, a keďže chcel pre svojho syna to najlepšie, tak sa pokúsil o vytvorenie poslednej skúšky. Vytvoril Pochybnosť, ktorá by stála naproti božstvám, ktorá by oponovala názorom mnohých, ktorá by pokúšala, skúšala vieru a dôveru „silných“ ľudí. Zo začiatku nenápadne, podlízavo a opatrne. Roky, veky prechádzali, a z Pochybnosti sa stával čím ďalej, tým silnejší podnet na tvorbu nenávisti. Viera a sila myšlienok v Pochybnosť začala silnieť, a tak dokázala šíriť svoje názory čím ďalej tým dokonalejšie. Rada volených hlavného mesta Alicia sa dohodla vytvoriť úrad, ktorý by konvertoval prívržencov Pochybnosti na ľudí znovu rozumných a nepodmanivých. V tej dobe Pochybnosť (ktorá by sa dala nazvať už aj bôžikom pochybnosti) začala cítiť úbytok prívržencov, úbytok sily. A tak stvorila niečo hmotné a trvácnejšie ako viera. Stvorila ozajstného démona, silu, bytosť, ktorý by prezentoval a dokazoval jej moc a silu, schopnosti. Pochybnosť stvorila Démona, ktorého cieľom bolo zničiť všetky nádeje na záchranu, ktorého cieľom bolo dokázať slabosť ľudského plemena...
Boj o spravodlivosť, boj o záchranu sa mohol začať

... 

Příspěvek upravil Nyel: 08.04.2014 17:51

[Nyel]

Balada o Oliosovi a Loneře

 

Jsou prý věci, o kterých stojí za to snít,
bojovat, trpět, umírat a žít.
Jsou prý příběhy, které stojí za to znát,
poselství, za kterými můžeme se hnát.

I já dnes vyprávět bych chtěl,
o spalující lásce, již každý by prožít měl.
Příběh, jež dávno odvál čas,
písní svou dnes připomenu zas.

Tak nechme zemi vyprávět a vítr hrát,
vždyť jen oni dva mohou snad ještě znát,
pověst o lásce Oliose – boha
a Lonery, kterou vyvolil si z mnoha.

Byl vlahý den, když svět byl ještě mlád,
vzduch voněl tam, kde rostl třešní sad.
Mezi kmeny tma se zvolna plouží,
pod korunami stromů, spícího boha dech se dlouží.

Snad chtěla tomu sudba, či náhoda jen,
že mezi stromy kráčela nejkrásnější z žen.
To divukrásná Lonera vyšla si v třešní sad
a té noci spatřila u kmene boha spát.

Dech se jí tajil, bylo to láskou snad?
Vždyť chtělo se jí plakat – a zároveň smát.
Tak radostí i smutkem do tance se dala,
tiše našlapujíc, by boha neprobrala.

I otevřel Olios oko, vzbuzen kroků ozvěnou
a uviděl Loneru, tančit nocí oděnou.
Tak stalo se v čarovné té hodině,
že v jeho očích nerovnala se jí žádna bohyně.

A jeho pohled, lépe než stovky vět,
řekl jí, že pro něj, je víc než celý svět.
V tu chvíli využil Olios božské moci,
by milence přikryl pláštíkem mladé noci.

Tak usnula Lonera v božském objetí,
když ptáci zpívali o sudbě a prokletí.
A zaslechl Olios ptáků hlas,
hned zoufal si, hned doufal zas.

Zanechal Loneru pod stromy spát,
zda učinil dobře, musel se ptát.
V pochybách duše prožíval muka,
láskou a bolestí teď srdce mu puká.

V zoufalství zaslech osudu kroky,
přestane milovat až přejdou roky.
Lidská láska je krátká, jak život sám,
vždyť nedlouhý čas přísluší nám.

Tak vydal se Olios láskou svou hnán,
do sídla Dreose za nebeskou báň.
By prosil za Loneru a za jejich cit,
požehnání chtěl na otci vyprosit.

V kraji smrti, jíž živí se bojí,
palác z duší a kostí stojí.
Tam Olios před trůnem kles,
z otcovy tváře jímal jej děs.

Síněmi mrtvých zněl Dreose hlas,
každičkým slovem týral Oliose zas.
„Synu můj, kam rozum jsi dal,
že lásku svou smrtelnici´s zaprodal?

Nesmysl mrhat láskou k smrtelné věci,
však její oddanost vyhasne přeci.“
Olios však láskou k Loneře žil,
i přemýšlel jak otce by přesvědčil.

Jak dokázat mu, že v lidech je síla,
jaká slova by Dreose oblomila? 
Vytvoří ostrov jež zkouškou jim bude,
a ukáže otci lidi pevné a hrdé!

Příspěvek upravil Nyel: 08.04.2014 18:27

[Nyel]

Cyklus o zrození

 

...

Něco mezi šerem a nevědomostí. Nebo šero nevědomosti. Kolem se rozprostírá ticho podobné nekonečnu. A všude kolem to šero. Nebo je to neexistence? Ale neexistence čeho? A kde to jsem? A kdo vlastně jsem? Pláň. Rovná, dlouhá, velká pláň. Sem tam nějaký ten kámen, jinak téměř dokonale rovná. A velká. Snad i nekonečná. Díky šeru nešlo přehlédnout její rozlehlost. Díky její rozlehlosti nebylo možno dohlédnout na její okraj. Nebyl tu stejně nikdo, kdo by se o to chtěl pokoušet. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by se o to chtěl pokusit. A byl tu kdy někdo, kdo chtěl přehlédnout její nedozírnou rozlehlost? A byl tu kdy vůbec někdo?
Tisíce let je tu šero a mrtvo. Nekonečné mrtvo. Je konec bojů, tedy prozatím. Není tu vítězů, není tu poražených. Zůstala jen ta pláň. Žádné známky bojišť. Žádná tlející těla, supi, kosti, kostry rezavějící zbraně. A červi.
Stojí tu čas. Už tisíciletí tu stojí čas. Není tu vítězů ani poražených. Není tu soudců, není tu obžalovaných. Není tu bohů. A už ani Zatracených. Jen uprostřed té nekonečné pláně něco je. Existence něčeho uprostřed nicoty. Zbytek čehosi. Artefakt, vzkaz, prosba, ultimátum. Od koho? Komu? A proč? Tisíce otázek bez odpovědí. Bez vyřčených odpovědí. Bez hlasitých odpovědí. Popel popelu prach prachu, otázku odpovědi a odpověď otázce. Tisíce odpovědí bez jediné otázky. Jediná otázka, jediná odpověď. Nevyřčená, nedotčená, nedotknutelná.
Uprostřed pláně je cosi. Cosi nového nebo staré milióny věků. Cosi vznikajícího, cosi zmírajícího. Embryo, kokon, larva. Larva budoucnosti. Larva Boha, larva Démona. Kus nekonečna se odpoutává od nekonečna. Vznik. Zánik. Koloběh. Zrození. Smrt.
Je po válkách, je po všem. Zbyla jen ta pláň. A uprostřed se z Démona rodí nový Bůh a z Boha nový Démon. Uzavírají příměří. Prozatím. Je klid. Klid zrození, klid smrti. Klid tepla, klid chladu. Klid nekonečna. Rodí se první lidé k obrazu božímu zrozeného z démona. A démon zrozený z boha škodí. Ale zatím je klid. Zatím je příměří. Zatím. Než začne nová válka. Válka o vládu toho co vzniká, toho co vznikne. Je to válka mezi nimi. Na konci je čeká smrt, oba to vědí.
Možná ale ne. Možná přijde pomoc z nečekané strany, pomoc nečekané straně. Nevíme kdo je kdo, nevíme komu pomáhat a komu škodit. Nepřítel se vybírá losem. Náhoda. Nečekanost. Po nekonečných stoletích ticha vzniká ostrov v moři. Po nekonečných tisíciletích bojů vzniká nová naděje. Naděje světla nebo temnoty. Po nekonečnu umírání a zrození vzniká touha. Vzniká Demona.

...

Příspěvek upravil Nyel: 08.04.2014 19:13

[Nyel]

Počátek draků

Pověst o Gryarr 

Stará dračice, která je starší než někteří bohové. Po vzniku zvířat a rostlin a před vznikem lidí a elfů, stvořil nejmocnější z bohů Elaton první 2 draky. Byl to drak Gerathor a dračice Gryarr. Gryarr nakladla 31 vajec, ze kterých se vylíhlo 31 mocných draků všech druhů. Ti se rozletěli do všech koutů světa. Zanedlouho poté, byli stvořeni lidé, elfové a jiné rasy. Elaton přikázal všem drakům, kteří byli daleko mocnější než ostatní, aby s lidmi žili v míru a pomáhali jim. Gryarr, Gerathor a 30 dalších draků uposlechlo a konali vše pro ty slaboučké a bezmocné lidi, trpaslíky, elfy a všechny ostatní. Ten poslední 31. drak jménem Rynorax byl zlákán svou mocí nad slabými lidmi a začal plenit lidská města a přijímal od nich oběti. Elaton nestrpěl jeho počínání a přikázal Gerathorovi, aby Rynoraxe zahubil. Ten poslechl a před zraky mnoha lidí svého syna zabil. Ve své velkodušnosti a snaze obnovit důvěru lidí v draky, řekl lidem ať si z mrtvého Rynoraxe vezmou, co potřebují. Lidé tak udělali a zjistili, že věci vyrobené z draka jsou nesmírně mocné a krasné. Zatoužili po dalších takových věcech, ale všichni draci byli příliš mocní, než aby si na ně troufli. Tak zase začali lidé, elfové, trpaslíci, gnomové a hobiti žít s draky v míru a vzájemné úctě. Přišel čas a Gryarr nakladla dalších 31 vajec, ze kterých se vylíhlo 31 mladých draků a ti se opět rozletěli do světa. Když lidé uviděli mladé draky, kteří nebyli ani zdaleka tak mocní jako jejich dospělí bratři a sestry, probudila se v nich stará touha po dračích brněních, zbraních a špercích. Vzali své dávné dračí zbraně získané z Rynoraxe a zabili prvního mladého draka. A potom dalšího a dalšího. Zabíjeli další a další mladé draky, až jich zabili rovných 30. Ten jeden poslední přežil a vše dal vědět  ostatním drakům. Někteří z nich začali s lidmi bojovat a mnoho jich zabili. Někteří draci padli, protože lidí bylo mnoho a měli dobré zbraně a brnění. Několik draků nemohlo překonat svou lásku k lidem a tak se uchýlili daleko z jejich dosahu. Draků ubývalo a tak se i potomci Gryarr a Gerathora začali velmi pomalu množit. Gryarr ovšem nemohla dále snést zabíjení mladých a starších draků, a tak i přes varování Gerathorovo a zákaz Elatona opustila Gerathora začala krutý boj proti lidem, elfům, trpaslíkům, gnomům a hobitům. Protože Gryarr byla hned po Gerathorovi druhý zdaleka nejmocnější drak, padali pod jejím stínem tisíce hlav. Všichni byli proti jejímu krutému hněvu bezmocní a ona nemilosrdně spalovala jedno město za druhým. Bohové se na to nemohli dívat a požádali Elatona, aby s tím něco udělal, aby ji zastavil. Ten přikázal Gerathorovi, aby ji zabil. Gerathor ji našel, a i když nechtěl, byl připraven s ní bojovat. Gryarr ho ve své nenávisti ke všemu živému napadla a dlouho spolu bojovali. Při jejich souboji se zvedalo moře, vítr trhal stromy a jejich řev ničil skály. Nakonec Gerathor svým silným drápem pronikl její kůží a způsobil jí hluboké zranění. Gryarr přežila a on ji donutil, aby odletěla pryč, daleko od lidí a tam zůstala, protože k ní měl příliš silný vztah, než aby ji mohl zabít. Zdrcena uposlechla a odletěla kamsi do hor. Gerathor se vrátil k Elatonovi, a co se stalo potom, nikdo neví. Možná ho Elaton potrestal za neuposlechnutí a možná ne. Ví se jen, že Gerathora už nikdo nikdy neviděl a Gryarr dlouho bloudila světem a dle svého slibu se vyhýbala lidem, až když byla stvořena Demona uchýlila se tam. Pochybnost v ní znovu rozdmýchala starou nenávist a doteď ji pohání ke zlobě, a tak Gryarr znovu v menší míře a zcela jiným způsobem provádí svou mstu na všech za své padlé dračí potomky…

Příspěvek upravil Nyel: 08.04.2014 18:25

[Nyel]

Existují prý knihy, které žijí vlastním životem, knihy které k vám promluví o jiném světě – světě tak odlišném od toho vašeho. A taková byla i tahle kniha. Objevil jsem ji zaprášenou kdesi v zapomenutém koutě otcovy knihovny. Vázaná byla v kůži a na deskách stál jediný jednoduchý nápis Demonika. Stránky šustily, když jsem je opatrně obracel, bál jsem se, že se mi rozpadnou v rukách a já zničím ty příběhy, o kterých se mi snaží povědět.

Teď tu sedím a hlavou mi krouží představy plné obrazů z dávných let tohoto podivného světa. Vidím myšlenky brázdící temnotu, temnotu, ze které postupně vzniká svět. Jako bych byl sám Olios, potkávám ve svých představách Loneru, oddávám se lásce a hnětu svýma rukama Demonu, abych otci dokázal, že lidé nejsou slabí. Slyším tóny loutny a barda zpívajícího píseň o lásce, které nebylo přáno. To já sedím na hřbetě hrozivé Gryarr, brázdící modrou oblohu, s něhou pečuji o své potomky spící v jednatřiceti vejcích a spolu s ní se i já obracím k lidem zády.

Tak ve mě zůstaly ty příběhy, sepsané kdysi dávno dnes už zapomenutými lidmi. Axlothova vyprávění o myšlenkách, stvoření demony a dracích, Suticův příběh o Oliosovi a Loneře a Aramilova balada. 

Obracím list a začínám další kapitolu. Genesis leží za mnou a já čekám, co mě a Demoně přinese první věk.