Téma je zamčeno
Do svého domu padne s rozražením dveří potem smáčený a prachem polepený mladík zrovna ve chvíli, kdy jeho rodina pokojně usedá ke stolu. S nevychovaností kterou mladý špinavý muž vrazí do světnice se otec vzpříma a rázně postavil. Bouchl pěstí do stolu až misky plné hnědé omáčky stěží připomínající poživatelné jídlo, kde by i badatel nepochodil při hledání kloudného kusu masa, nadskočily.
"Co to má znamenat?!"
Mladík popadal dech a sípal jako stařec s rozedmou plic. "Pane otče neuvěříte, co sem viděl!"
"A ty neuvěříš vlastním vočím, jak bude hrát tvoje zadnice barvama, až s tebou skončím! Kde si byl celej týden vod pátka?" Zahřměl jeho otec a už si odepínal omšelý kožený pásek pamatující lepší časy a nemálo vytrestání zadnic nejednoho dítěte.
"Viděl jsem draky pane otče...dračí jeskyni!" Vykřikl mladík na svou obranu a upoutal pozornost své rodiny tak, že jejich mračení se změnilo na vytřeštění očí směrem k němu. I otec se zastavil a přimhouřil následně oči.
"Hloupost. Jediný drak co žije, je v tý zavšivený pevnosti namyšlených Rebelů. Kateřina. Je tam vod mala chovaná v zajetí jako prase v chlívě a pod jejich výchovou. Zrovna jsme tudle vo tom mluvili s chlapama v hospodě U Divočáka a každej ti potvrdí, že ty bestie už vymřely a dobře že tak! Tehdy chlapečku to byly zlý časy. Stáda dobytka mizela po tuctech, aby se ty stvůry líně nažraly zatímco my jsme hladověli a požírali krysy z půdy." Odplivne si pan otec. Mladík upře prosebný zrak na ženu u stolu.
"Paní mámo, přisahám na svou duši před milosrdným a dobrým bohem Oliosem. Já to viděl. Bloudil sem lesem dny a noci, než jsem došel do dračích hor. Není to pověra. Našel jsem tam jeskyně a do jedný vstoupil."
Žena se podívá udiveně i ztrápeně zároveň na svého manžela výrazem shledávajícím, že její prvorozený synáček se pomátl na rozumu.
"Že ty jsi zase pro pár stříbrňáků dělal pokusného králíka tomu apatykáři ve městě ve Slatu. Kolikrát jsem ti říkala, že..."
Mladík hned horlivě zakroutí nesouhlasně hlavou a pokračuje ve svém vyprávění.
"Paní mámo, já tam byl a vím co sem viděl. Ta jeskyně byla velká tak, že by se tam vešel aj celej Hrad Vulkán. Tak vobrovská byla. A celá její zem byla pokrytá zlatem, že mě to až voslňovalo. Šperky, zlaťáky, kalichy z toho kovu, drahé kameny všecko možný! A uprostřed tam stála skupinka divných lidí a koukala na mě. Byla mezi nima žena a ta se na mě upřeně taky dívala. A když mrkla přísahám to nebylo normální. Víčka se jí přetáhla přes voči ze strany, ne zeshora dolů jako nějaká blána!"
Mladík sáhl do kapsy a vytáhl obrovský červený kámen na důkaz potvrzení pravdivosti jeho slov. Natáhl ruku s ním směrem k matce. Celá rodina vyskočila ihned na nohy, aby se rázem hrnula pro ten skvost. Otec mávl rukou, aby je zadržel. Poměřil si pohledem kámen a sám jej neurvale vytrhl z ruky synovi. Svým znaleckým okem prostého venkovana jej nevěřícně zkoumal. Pohlédl na syna a otevřel ústa. Shledal, že je pravý. Hned chytl syna za rameno a odvlekl ho ke schodům do sklepa, kam jej strčil a zavřel za ním dvířka na petlici. Muž se navrátil ke stolu stále zaujat v druhé ruce ležícím červeným krystalem.
"Jo za tohlensto se budem mít jako šlechtici na zámku. Mámo, už žádný hnusy na jídlo"
Odvrhne misku až vyleje omáčku a hodí si nohy na stůl.
"Budem si žít jako lordi panečku!"
Žena natáhne ruku, aby se sama dotkla kamene, ale schytá jen facku po ní od svého muže.
"Frici, jdi za svým bratrem a dostaň z něj všecko co jde. Budu toho potřebovat víc."
Klučina ne o moc mladší jak jeho zavřený bratr se zvedne od stolu a hned jde vykonat příkaz svého otce. Zavře za sebou dveře a sestoupí po schodech dolů.
"Tak povídej, kdes to ukrad?"
"Neukradl!" brání se mladík "Ta žena s divnýma vočima mi jej dala. Teda nebyla to žena, vlastně byla než narostla."
"Narostla?"
"Jo narostla. Nejdřív všechny ty lidi poslala pryč a pak jak tam stála na tý hoře zlata se začala měnit. Nos se jí protahoval dopředu aji s hubou. Zuby v puse ji rostly a zesílily do ostrých tvarů jako krápníky. Vlasy se jí přetvořily na divný blanitý výčnělky. Celý její tělo zmohutnělo. Ruce se jí protahovaly a nehty proměnily na drápy. Kůže se jí změnila na šupiny. I Nohy ji děsně zmohutněly. Rostla a rostla a rostla, nabírala na větší podobě plazích rysů bratříčku. Až tam nakonec nade mnou stála s roztaženýma křídlama a shlížela na mě. Jakej já měl strach. Byl to drak, já to vím, byl to drak, děsivej a vobří!"
Fric se zděšeně na něj koukal a třásl strachem, až zpanikařil a za křiku běžel zpátky za rodinou.
"Pane otče, draci, černí draci se vrátili. Je s náma ámen" brečel.
"Fric...Frici! Nebyla černá..." pokoušel se volat na svého bratra mladík. Nakonec jen k sobě řekl:
"...byla barevná jako, jako všecky barvy co znám...jako duha...jak....duhová dračice."
Příspěvek upravil Nyel: 08.04.2014 14:50
