3 odpovědí na toto téma

[Ertai]

Dveře se rozrazily dokořán, ale v putyce si toho vlastně nikdo nevšímal. Nově příchozího uvítal důvěrně známý odér sestávající se z alkoholu, zatuchliny, potu a zvratků. Pomalým, leč pevným krokem došel až k hostinskému a obědnal si pivo. Jen Olios věděl, jaký patok podávali zrovna tady. Při čekání se rozhlédl po místnosti. Několik návštěvníků ještě sedělo u stolu, většina se ale válela po zemi ve vlastních zvratcích. Ze zamyšlení ho vytrhl úder korbele o stůl. Zajímavé... taková hnusná díra, ale pivo celkem ujde... inu, cesty Oliose jsou v mnohém nevyzpytatelné. Znovu projel očima celou místnost a ruka mu sjela k jílci meče. Lehce povytáhl verdicitovou čepel, ale ukázal blížícímu individuu, že tady pro něj žádnej lehkej zisk nekouká, potom vytáhl z měšce pár drobných mincí a zazvonil s nimi o stůl. Dopil pivo, zvedl se a opět odešel... venku na něj už čekal kůň. "Tak Chvostíku... doufám, že sis odpočinul, protože pokračujem v cestě..." řekl a vylezl na koně. Chvostík... legrační jméno pro koně... v mysli se mu vybavila vzpomínka na dávné doby. "Víš Chvostíku... tehdy jsem byl vlastně ještě chlapec... ale možná je na čase, abych se s tebou podělil o legrační historku..." dodal a pranic mu nezáleželo na tom, že koni to bylo úplně jedno...

[Ertai]

Kůň velice pomalu kráčel po cestě, nebylo kam spěchat. Byl celkem pěkný den, i když od východu se blížila temná mračna, která zvěstovala déšť. Klapání koňských kopyt doplňovaly jen občasné tony na loutnu, na kterou sem tam zabrnkal jezdec. Zvuk loutny náhle utichl. "No jo Chvostíku, ve dny jako tenhle si vždycky vzpomenu na věci, které jsem v životě ... neudělal správně, a pár jich bylo..." oznámil suše jezdec. Kůň, to se ví, neřekl nic, jen zastříhal ušima a pokračoval v cestě. "Vlastně jsem se nikdy nepřestal trápit kvůli té dívce, která tenkrát zemřela proto, že jsem chtěl být hodný... nedokázal jsem to pochopit, nespal jsem celé noci, dokonce jsem v Morlagu chtěl skočit do propasti a asi bych to i byl býval udělal, kdyby nepřišla paní Long... trápí mě to dodnes abych se přiznal, ale myslím, že jsem díky tomu zmoudřel, jen bych si býval přál, aby to nebylo za takovou cenu..." v dálce se ozval hrom. Bouřka se blížila, ale mohlo to trvat ještě hodně dlouho, než přijde dost blízko. Jezdec i tak raději popohal koně k rychlější chůzi...

[Ertai]

Déšť bičoval vyprahlou zem a prašná cesta se pomalu měnila v bláto. Nikde nebylo ani žíváčka, kdo mohl, schoval se před deštěm. Přesto se jeden jezdec probíjel mohutnou hradbou vody. Klapání podkov nahradilo čvachtání. "No, to jsem to dopracovali Chvostíku, co říkáš?" pronesl jezdec, ale jeho hlas se ztratil v dešti. Zdálo se, že i kůň už kladl nohu před nohu jen z čiré povinnosti, i jezdce dlouhý déšť zmáhal, zvlášť, když se před ním nebylo kam skrýt. Právě ve chvíli, kdy se jezdec i kůň chtěli vzdát se v dálce objevila silueta města. Jezdec popohnal koně k městské bráně a představil se strážím. "Aha, vy jste jeden z těch, kdo odpověděl na žádost lady Aribeth? Dobře že jste dorazil teď, zítra by vás už nemuseli pustit skrz bránu, šeptá se, že město bude uzavřeno do karantény..." pronesl strážný a pustil jezdce dovnitř. Jezdec poděkoval a pohladil Chvostíka za ušima. "Tak vidíš, tady jsme... připraveni na další dobrodružství, pomáhat těm kdo to potřebují... a jen Olios ví, kde byste byli, kdyby jsem kdysy dávno nepoznal Karin..." Chvostík, to se ví, neřekl opět nic, přesto se zdálo, že ulicemi města už procházel trochu veseleji...

[Ertai]

Kapky deště vytrvale narážely do střechy stáje, Chvostík si nestěžoval, byl rád že je v suchu. "Víš co mi ten déšť připomíná? Noci v táboře zabijáků démonů. Tam pršelo snad neustále, ale já si nikdy nestěžoval. Bylo to svým způsobem uklidňující." hlas se na chvíli odmlčel, jako kdyby čekal na odpověď. Chvostík poslouchal, ale neřekl nic. "Pamatuju si to velice živě... bylo to krátce poté, co jsem se probral z cesty magickým zřídlem. Uplynulo několik let, ale pro mě to bylo jako chvíle... asi si dokážeš představit jak to komplikovalo věci? V pevnosti byl nový král a já se tam už necítil jako doma. Ve městě jsem si nebyl jistý kdy po mě vyrazí stráže... a tak se tábor zabijáků stal dočasně mým domovem. Dostal jsem tam vlastní stan." jezdec se uchechtl nad tou vzpomínkou. "Možná to pro tebe nezní jako moc, ale bylo to poprvé od doby, co farma mých rodičů lehla popelem co jsem měl vlastní domov... znamenalo to pro mě víc, než si strejda Waldor dovedl představit. Je pravda, že hned tu první noc nás napadli démoni a tvrdě se bojovalo, ale ani to mi nedokázalo zkazit radost z toho, že jsem měl střechu nad hlavou, kterou jsem mohl považovat za vlastní... i když byla jen z plachty." Jezdec se opět odmlčel a ticho chvíli viselo ve vzduchu. "No, ale dost vzpomínání. Noc je krátká a zítra nás čeká spousta práce. Máme žvanec a střechu nad hlavou, co víc chtít?"