„Později, když jsme popíjeli kafe, pocítil jsem k ní něco jako bratrskou lásku, ale potlačil jsem to.“
„Strávili jsme tolik času lhaním jeden druhému, že jsem se rozhodl říct, co skutečně cítím. Jen abych viděl, jestli si toho někdo všimne.“
„Povím ti něco, co ti měl říct [........] už dávno: nikdy nevěř příbuzným. Jsou daleko horší než neznámí lidé. U těch máš alespoň možnost, že ti nechtějí ublížit.“
„Myslíš to vážně, viď?“
„Myslím.“
„A platí to i na tebe?“
Usmál jsem se. „Samozřejmě, že to na mě neplatí. Jsem snůška dobroty, cti a milosrdenství. Mně můžeš věřit úplně ve všem.“
„Tvrdil jsem sice vždycky, že chci umřít v posteli, ale představoval jsem si to tak, že mě jako starého pána rozšlápne slon při milování.“
„Byl jsem zas tvrdý jako kámen, temný jako zem a podlý jako samo peklo. Dnes nastal ten den."
„V tentýž den příští rok jsem šel z bytu své přítelkyně pozdě v noci, když mne přepadli tři muži – jeden měl nůž a druzí dva pořádné olověné trubky – a nebyli ani tak zdvořilí, aby mě požádali o peněženku.
Uložil jsem jejich pozůstatky ke vchodu blízkého obchodu s gramofonovými deskami.“
„Nemá žádný význam umět se přenést kamkoli, když je někdo kretén všude.“
Na okamžik zkoumala mou tvář, ale nedal jsem nic najevo. A tak poznamenala: „Když jsi měl jako dítě špatnou náladu odpovídal jsi jednoslabičně.“
„Ano,“ řekl jsem.
„A vzbuď mě, jedině kdyby nastal konec světa, a to ještě s obzvlášť zdařilými speciálními efekty.“
„Je to dost složité, a jestli mám zůstat vzhůru tak dlouho, abych ti to stačil vylíčit, budu potřebovat nějakou kávu,“ řekl jsem.
Vzdychl jsem a nalil si. Vzal jsem do ruky Klenot Vládce.
„Snad bych ti ho mel radši vrátit, než začnu,“ řekl jsem.
Začal jsem se zvedat, ale on zavrtěl hlavou.
„To si nemyslím,“ prohlásil. „Jestli si ho teď sundáš, patrně zemřeš.“
Zase jsem se posadil.
„Mléko nebo cukr?“ zeptal jsem se.
Příspěvek upravil Glorfindel: 23.02.2012 20:25
