Téma je zamčeno
Sněžilo osmý den. Vrcholky hor byly skryty neprostupnou vrstvou mraků a údolí zasypána vrstvami prachového sněhu. Do všudypřítomného ticha zavrzala kůže a ozvalo se cinknutí kovu o kov, jak se sněhovou vánicí probíjel poutník. Na chvíli se zastavil a těžce oddechoval, jeho mohutná ramena, ještě umocněná pláty ramenních chráničů se zvedala a klesala v rytmu zrychleného dechu. Byl sám, jen za uzdu vedl za sebou koně, na jehož sedle se vedle brašen s proviantem a teplé huňaté deky houpal obouruční meč. Ve volné ruce třímal těžkou hůl a razil si cestu závějemi stále výš k vrcholkům hor. Jmenoval se Viktor, narodil se ještě v dobách kdy Město stálo, za jeho mocnými hradbami vstoupil do Řádu. Za jeho hradbami složil Přísahu. Byl bojovníkem za to, čemu většina lidí říkala Dobro; a zůstal posledním.
Kůň nervózně zafrkal, přes stěnu zuřících živlů ucítil něco... a varoval svého pána. Viktor ho uklidnil, také to cítil, i když jinak než jeho věrný společník. Shrnul si z hlavy kápi a očima modrýma jako nebe se zahleděl do mlhy a vířícího sněhu. Byl blízko... Svou hůl zabodl do sněhu a obrátil se aby vytasil meč ze sedlové pochvy; vítr zadul silněji a na malý okamžik rozehnal mlhu. Necelých sto kroků před Viktorem ve sklaní stěně zel temný otvor.
Běsnící počasí nechal za sebou, šero vánice vystřídala inkoustová tma jeskyně, Viktor pod pláštěm nahmatal malý flakon a vypil jeho obsah. Jeho smysly zbystřily, zornice se efektem lektvaru rozšířily po celé duhovce, zaslechl vzdálené plácnutí křídel netopýra. Ucítil hnilobu.
Zbroj zavrzala, neměl představu jak dlouho už šel temnotou. Koně nechal kdesi za sebou když se chodby zúžily, odstrojil ho, nakrmil; a pokračoval sám. Zahlédl záblesk světla, zaslechl syčení a prskání pochodní. Blížil se. Pod pláštěm nahmatal další flakonek a obrátil ho do sebe. Odepjal přilbu od opasku a nasadil na hlavu. Řemínky zbroje zavrzaly jak je kontroloval a utahoval. Nakonec poklekl na studenou kamennou zem a modlil se.
Místnost byla obrovská, vysoký strop se ztrácel v temnotě kterou množství loučí na stěnách nedokázalo rozptýlit, pach hniloby a temných praktik který sledoval celou cestu dosáhl nejvyšší intenzity. U vzdálené stěny se tyčil železný trůn a na něm postava ještě mohutnější než byl sám Viktor. Kolem celého obvodu sálu ústily temné chodby.
Nebylo třeba slov, tak ho učili. Buď mužem činů a ne planého tlachání. Vykročil, meč v jeho rukou začal slabě zářit, jak skrze posvátné modlitební verše Viktor posiloval své přirozené schopnosti a propůjčoval své výzbroji božskou moc.
Postava na trůnu pomalu povstala a pohladila topor těžké obouruční palice z temného kovu, tvarované do podoby šklebící se hlavy démona. Její jméno se neodvážil nikdo vyslovit hlasitěji než šeptem, přesto by se na Ostrově nenašel nikdo, kdo by ho neznal.... cerný rytíř.
Za dlouhá léta své existence se naučil poznat, kdy slova nemají smysl; naučil se že lidé podobní tomu, který se teď blížil přes jeho trůnní sál se nedají přesvědčit, nedají se zlákat mocí, ani uplatit. Dají se jen zabít. Nejlépe se dají zabít, když jsou vyčerpaní a zranění. Černý rytíř pokynul rukou a z ústí temných chodeb se ozvaly šouravé kroky.
Viktor nechal zrezivělý meč sklouznout po svém ostří a ranou loketním chráničem rozdrtil napůl shnilou a odporně páchnoucí hlavu útočníka, švihl mečem ve spodním oblouku a další mrtvý padl k zemi. Byly jich desítky, všude kolem a jejich mručení znělo jako bouře. Dovolil si rychlý pohled na Černého rytíře, stál nehybně na trůnu a pozoroval jak jeho prokleté výtvory zaplavují osamělého paladina. Víra mu dodala sílu, meč v jeho rukou žhnul jako by právě opustil kovářovu výheň, zbraně mrtvých se neškodně odrážely od Viktorových plátů. Většina šermířských pouček ztratila smysl, Viktor se oháněl širokými oblouky kolem sebe, každou ranou padlo několik nemrtvých zrůd, každým krokem se ocitl blíž k železnému trůnu.
černý rytíř potřásl hlavou a zvedl svou zbraň. Byl čas to skončit, ať tak, či tak. Na tohoto protivníka jen zbytečně plýtvá svými služebníky. Na nevyslovený příkaz se mrtví stáhli zpět. Černý rytíř vykročil, jeho těžké kroky duněly sálem, jeho hlas se zlovolně ozýval zpod těžké přilby jak vyslovoval temná zaklínadla.
Střetli se mlčky, kov zařinčel o kov a dech se zrychlil námahou. Trvalo to několik vteřin, těžký černý palcát prosvištěl vzduchem a Viktor musel ustoupit. Tak těžká zbraň v rukou někoho jako byl Černý rytíř se nedá krýt mečem. Z úkroku stranou přešel Viktor do protiútoku, žhnoucí čepel se mihla vzduchem a zazvonila o nestvůrnou hlavu palcátu. Odskočili od sebe a chvíli se měřili ponurým pohledem. Viktor odříkal rychlou posilující modlitbu a vrhl se na protivníka vedl vysoký úder zprava, Černý rytíř ukročil stranou a vyrazil palcátem přímo proti Viktorově nekrytému boku jako beranidlem. Ten svůj úder nedokončil a místo toho udeřil jílcem soupeři do obličeje. Dvojí křupnutí se rozlehlo sálem, Viktorovým bokem projela ostrá bolest zlomených žeber, úder mu vyrazil vzduch z plic. Černý rytíř se odpotácel několik kroků zpět a snažil se strhnout svou poničenou helmu která mu bránila ve výhledu. S posledním dechem a Oliosovým jménem na rtech Viktor vyrazil. Meč před sebou jako kopí. Černý rytíř nestihl zareagovat, svatá čepel projela jeho prsním pancířem jako horký nůž máslem a vynořila se na opačné straně těla. Byla to příliš čistá rána, Černý rytíř upustil svou zbraň a sevřel Viktora jako v kleštích. Poškozená zbroj nevydržela nelidskou sílu a zkroutila se. Před očima se mu zatmělo bolestí, jak zlomená žebra prořezávala jeho plíce, ale nedovolil si omdlít. Místo toho vší silou zakroutil svým mečem v hrudi černého rytíře. Černý rytíř zařval, sílu bolesti přenesl do svých paží. Skřípali zuby námahou, síly se rychle ztrácely z jejich rozbitých těl, Viktor uvolnil jednu ruku z jílce meče a vší silou udeřil Černého rytíře do poškozené helmy, odměnou mu bylo zařvání plné bolesti a vzteku, ale ruce které ho svíraly povolily. Nedbaje bolesti nadechl se a znovu vyrazil pěstí. Ruiny přilby černého rytíře se prohnuly dovnitř a zabořily se do jeho lebky. Jeho stisk znovu ochabl a Viktor se mu vyrval, uchopil svůj meč oběma rukama a vytrhl ho z rány. Rudá krev se vyřinula dírou v prsním pancíři temného rytíře a jeho tělo svezlo na zem. Viktorovi se z námahy, bolesti a nedostatku vzduchu znovu zatmělo před očima, pozvedl meč aby ukončil co začal. Koutkem oka zachytil pohyb a v rameni mu vybuchla nová vlna bolesti. Mrtví se na tichý příkaz vrátili aby bránili svého pána. Další zrezivělá zbraň našla skulinu ve Viktorově pancíři. Padl na kolena, studené pařáty ho sevřely. Takhle tedy zkončí jeho cesta, uvědomil si a náhle se mu rozjasnila mysl. Celý život balancoval na pokraji smrti když lovil ty nejnebezpečnější zrůdy a monstra co mohl Ostrov nabídnout a vždy uspěl. Olios mu vždy dal sílu aby uspěl. Soustředil se na bolest svých ran aby se probral, měl ještě poslední úkol a než zemře, dokončí ho. Opřel se o svůj meč a vytrhl se ze sevření mrtvých rukou a nabral sílu ze své Víry. Udělal krok k ležícímu cernému rytíři a oběma rukama prohnal svou čepel místy, kde se spojoval krční chránič a poničená helma. Kov zaskřípal na protest, ale povolil. Potom Viktora objala tma.
Autor: Eliter
