50 odpovědí na toto téma

[Davis421]

Dětský sen

Do farmářské chatrče na kraji vesnice Molona vpadl muž. Byl celý pomlácený a sotva se držel na nohou.
"Proboha Dane. Co se stalo?" vykřikla žena, která právě u stolu doplétala košík a rozeběhla se ke svému muži.
"Žádný strach Lorno. Jsem v pořádku. To zase ti Rongarovi muži. Všechno vzali." odpověděl Dan a pomalu se posadil ke stolu.
"Někdo by je už měl zastavit. Dělají si tu co chtějí a jsou stále drzejší." řekla s třesoucím se hlasem Lorna a začala Danovi obvazovat poraněnou ruku.
Do světnice vběhl z vedlější místnosti asi osmiletý kluk. "Co se stalo tati?"
"To nic Davisi. Jen jsem upadl." zalhal Dan. Nechtěl Davise příliš znepokojovat.
"Nene já to slyšel. Zase tě přepadli tamti zlí muži žejo."
Dan se potichu zasmál. "Tohle slyšíš, ale když chci abys nakrmil slepice, tak se tě nedovolám."
Davis se usmál a sklopil oči.
"Tak to by mělo stačit." řekla Lorna, když skončila s ošetřováním a sklidila obvazy ze stolu.
Davis přistoupil ke svému otci a hrdě pronesl. "Až vyrostu, tak budu velký bojovník a všechny nás ochráním."
Dan s Lornou se na sebe usmáli. Mysleli, že jde jen o dětský sen

[Davis421]

Davisovo mládí

Davis si ale své předsevzetí vzal k srdci. Sám si vyrobil dřevěný meč a cvičil s ním kdykoliv mohl. Často také dlouhé hodiny posedával u nedalekého vojenského cvičiště a sledoval cvičící vojáky. Jednou si ho pak všiml poručík Heridan a začal Davise učit umění boje ve svém volném čase. Davis měl opravdu velké nadání a tak už v sedmnácti ovládal meč jako málokdo z ostřílených veteránů. Jeho rodiče Dan a Lorna to ale neviděli příliš rádi. Věděli, že za meč za opaskem se platí příliš draze a Dan chtěl Davisovi také jednou předat svou farmu

[Davis421]

Střet s Rongarem

Jednou večer jeli Dan a Davis v jejich koňském povoze z trhu. Obchody šly konečně dobře a tak se vraceli s větším množstvím peněz a se spoustou nových věcí do domácnosti.
"Stát!" ozvalo se před nimi.
Dan zastavil povoz a posvítil lucernou na cestu. Do světla vstoupil Rongar s pěti muži. Bylo vidět, že už mají trochu upito.
"Helemese koho tu máme. To je ten hnoják s tim prckem." ušklíbl se Rongar.
Jeho výraz se ale rychle změnil a zařval: "Výběr daní chátro."
"Ty jsme už platili." odpověděl vzdorně Dan.
"Jo jenže tohle sou daně na to, aby sme z vás nenadělali trolí bobky." pronesl Rongar a jeho muži se zachechtali.
"Nic od nás nedostanete." vykřikl Davis a výhružně se na povoze postavil.
"Pomóc. Ono mi to vyhrožuje. Držte mě ať neuteču." vysmíval se Rongar.
"To nic. To nemá cenu. Radši zaplatíme." řekl Dan, seskočil z vozu a podal Rongarovi měšec zlatých.
"To je jako všechno? No myslim, že si vemem ještě něco na památku." řekl Rongar a pokynul svým mužům.
Ti vrazili do povozu a začali ho rabovat.
"Hele hnojáku, abys neřek, tak pro tebe taky něco mám." řekl po chvíli Rongar a udeřil pěstí Dana do obličeje tak silně až spadl na zem.
Rongar se zachechtal. "Hnoják hlupák." a přidal ještě kopanec do břicha.
To už bylo na Davise příliš. Popadl meč od Heridana, seskočil z vozu a postavil mezi svého otce a Rongara.
"Pozor chlapečku. To neni na hraní." řekl Rongar a posměšně se zašklebil.
Davis to ale myslel smrtelně vážně. Máchl mečem a škrábl Rongara do obličeje.
Rongar zařval vzteky, vytasil meč a vrhnul se na Davise.
Davis se ale Rongara nezalekl a mistrně odrážel všechny jeho útoky.
Rongarovi muži zpočátku jen přihlíželi. Čekali, že Rongar Davisovi během pár chvil rozpárá břicho. Netrvalo ale dlouho a už museli Rongara zachraňovat.
Davis teď bojoval proti šestinásobné přesile. Věděl moc dobře, že mu jde o život a tak se rozhodl zapojit do boje i smrtící výpady. Ať už to bylo velkým štěstím, opilostí Rongarových mužů, Davisovým nadáním nebo snad vším tím dohromady, tak brzy se už vzduchem míhaly jen dva meče. Rongarův a Davisův.
Davis měl ale jasnou převahu a Rongar začal ustupovat. Nakonec mu Davis vyrazil meč z ruky a Rongar se dal na útěk. Ještě v dálce ale zařval: "Tos neměl ty zmetku. Budeš viset."
Davis se sehnul ke svému otci, který byl stále ještě v bezvědomí. Davisovi se přesto trochu ulevilo. Byl rád, že jeho otec nic z toho, co se tu dělo neviděl a ani neslyšel. Položil ho na povoz a rozjel se domů.

[Davis421]

Zatčení

Po chvíli se Dan probral a tak mu musel Davis všechno povědět. Dana velmi znepokojilo, co slyšel a vyčinil Davisovi jeho prudké chování. Bylo na něm ale vidět, že je rád, že jsou oba živí a zdraví. Oba se shodli, že bude nejlepší to, co měli udělat už dávno: vzít co poberou a odjet někam pryč.
Doma už je s ustaraným výrazem čekala Lorna. Když zjistila, co se stalo, tak ihned bez řečí začala s přípravy na odchod. Věděla, že jde o čas.
Brzy měli sbaleno vše potřebné a chystali se vyrazit. Jenže to už zvenčí zahřměl Rongarův hlas: "Vzdejte se! Jste obklíčeni!"
Rongar byl rychlější než čekali.
Dan, Lorna a Davis vyšli ven. Už svítalo a tak viděli, že Rongar nelhal. Z různých stran se k nim pomalu blížilo asi padesát vojáků. Všichni tři zvedli ruce nad hlavu. Nebyla šance uniknout.
Po pěšině k nim spěchali Rongar, Heridan a několik dalších vojáků.
"Všechny zatknout!" rozkázal Rongar, když došel k chatrči.
"Ještě jste mi ani neřekl z čeho jsou obviněni." obrátil se Heridan na Rongara. Bylo na něm jasně znát, že by nejradši poslal vojáky domů a nikoho nezatýkal.
"To vás nemusí zajímat. Pokud to ale chcete vědět, tak za vraždu a uchovávání vraha."
Rongar ukázal na Davise a dodal: "Tenhle zmetek bezdůvodně napadl a zabil pět mých mužů. Byl jsem u toho."
"Lháři!" vykřikl rozčíleně Davis.
"Chcete mi namluvit, že jeden farmář zaútočil na pět vojáků?" zeptal se pohoršeně Heridan.
"Komu budete věřit? Mě nebo těmhle vidlákům? My jsme nic nečekali a najednou přilít tenhle parchant. Co já vim. Asi je to blázen."
Heridan znal Davise i Rongara a věděl moc dobře komu věřit. Měl ale dost rozumu na to, aby se s Rongarem nepřel. Rongar i jeho rodina byli hned po králi nejmocnější v Beriadonu a to i přes to, že byli zadlužení a král je neměl v oblibě.
Když se ale Rongar vzdálil tak Heridan Davisovi i jeho rodině řekl: "Ničeho se nebojte. Mám několik vlivných přátel. Všechno dobře dopadne."
Sám tomu ale příliš nevěřil.

[Davis421]

Rozsudek

V soudní síni kdesi uprostřed města Tarnas, které bylo hlavním městem zdejšího království Beriadon, čekal Davis na rozsudek.
Rada několika šlechticů právě vyslechla Davise i jeho rodiče, Rongara a také Heridana, který několikrát zdůrazňoval, že na Rongarovo chování si už stěžovalo hodně lidí, ale nic se proti němu nepodniklo.
Heridanovi se bohužel nepodařilo zabránit, aby soud vedl Rongarův otec Nerton a podle toho soud taky vypadal. Nerton byl také ještě ke všemu proslulý krutými tresty. Přeci jen ale bylo v radě několik Heridanových přátel a to dodávalo Davisovi naději.
Po chvíli se dveře otevřely a vyšel Nerton s kamenným výrazem ve tváři.
"Dane, Lorno a Rongare. Jste volní. Můžete jít." prohlásil.
Pak se obrátil na Davise a škodolibě se usmál.
"Davisi, synu Danův, jste odsouzen k doživotní službě v královském vojsku a to bez nároku na žold nebo povýšení."

[Davis421]

Nástup

Davis stál na cvičišti spolu s asi dvěma sty dalšími novými branci. Na okolních zdech hlídkovalo několik lučištníků. Všichni se třásli v mrazivém větru. Před celý nástup se postavil postarší drsně vyhlížející muž následovaný dvěma mladšími.
"Takže chlapi. Já jsem kapitán Terad Un a tohle jsou poručíci Koran a Bork. Budeme mít celou tu vaši bandu na starosti. Nesekali ste dobrotu a teď je čas nýst následky. Proto jste byli odvedeni sem do Černýho oddílu. Černej oddíl je jednotka odsouzenců, takže se tu s váma nikdo mazlit nebude a budete plnit ty nejnebezpečnější úkoly. Zbraně dostanete až těsně před bojem. Jo a taky vám nedoporučuju pokoušet se o útěk. Našim zvědum a čarodějům ještě nikdo nezdrhnul a trest bych nepřál ani takovejm ničemům jako ste vy. Zejtra začne tříměsíční výcvik a radím vám brát ho vážně, jestli chcete ještě chvíli žít."
Kapitán Terad se na chvíli odmlčel, aby nechal svoje slova zapůsobit a nakonec rozkázal: "Rozchod!"
Všichni branci se odebrali do nedalekých chatrčí.

[Davis421]

Tři měsíce

Davis zpočátku myslel, že se svým šermířským nadáním výcvik snadno zvládne, ale výcvik byl všestranný a příliš tvrdý. Spíš měl Davis dojem, že se je nesnaží připravit ani tak na boj jako spíš do márnice. Tvrdost výcviku ale Davisovi hlavní starost nedělala. Tou byli ostatní odsouzenci. Vrazi, zloději a násilníci nebyli pro Davise zrovna vítanou společností. Rvačky o jídlo, lepší místa na spaní a svévolné napadání byly na denním pořádku. Kapitán Terad ani poručíci do ničeho nezasahovali. Zřejmě chtěli, aby přežili jen ti nejsilnější a nejzuřivější. Z Davise se tak pomalu stával stroj určený jen k boji a přežití.
Přesto si Davis získal dva přátele: Torgana a Daribana. Torgan byl vysoký asi třicetiletý hromotluk, který kdysi zavraždil jednoho sedláka pro peníze. Když ale chtěli jeho kumpáni povraždit i sedlákovu rodinu, tak se jim postavil a rodinu zachránil. Jinak by už dávno visel.
Dariban byl zas menší a hubenější mladík, který býval nadějným poručíkem dokud nezačal s pitím a nenapadl svého kapitána.
Ve trojici snáze odrazovali útočníky a když pak Torgan několika provokatérům zlomil čelist, tak se jim ostatní odsouzenci uctivě vyhýbali.
Ze dvou set odsouzenců po třech měsících zůstalo asi sto šedesát. Mezi nimi i Davis, Torgan a Dariban.

[Davis421]

Jeskyně skřetů

"Stát!" zavelel Dariban a zamával pochodní. Skupina asi osmdesáti bojovníků za ním se zastavila. Všichni pozorně naslouchali tichu a rozhlíželi se po rozlehlé jeskyni, ve které právě byli. Někteří také nesli louče a osvětlovali stěnu napravo, podél které šli. Davis a Torgan stáli hned za Daribanem připraveni k boji. Tahle jeskyně byla, jak věděli, plná skřetů, kteří sem nedávno přitáhli z hor a vyhnali zdejší horníky. V jeskyni byl totiž významný důl na zlato a proto si ji asi skřeti vybrali za cíl. Polovina Černého oddílu dostala za úkol jeskyni vyčistit. Velení dostal Dariban, který už měl s velením zkušenosti. Na útěk nikdo nepomýšlel. Čarodějové a věštci se na ně zaměřili a tak by byli hned prozrazeni.
Dariban popošel kousek dopředu a ve světle jeho pochodně se objevilo několik mrtvol. "Podívejte. Důlní stráž sice dala horníkům čas na útěk, ale sami to už nezvládli." řekl Dariban.
"Doufam, že my budeme mít větší štěstí." dodal Davis.
Sotva to dořekl, tak ostré zahalekání protnulo ticho jako bič. Odevšad se začal ozývat dusot nohou a hlasité skřeky.
"A je to tady! Všichni k sobě! Kryjte se štity!" zavelel Dariban. Pak rychle zabodl louč před sebe do bláta a sundal ze zad štít.

Netrvalo dlouho a skřeti se vynořili ze tmy a vrazili do bojovníků jako příbojová vlna. Jeden skřet si vybral za cíl Davise. Špatné rozhodnutí. Davis vyrazil prudce štítem proti jeho meči, skřet zavrávoral a Davis mu vrazil meč do krku. Mezitím Dariban vedle Davise odsekl dalšímu skřetovi hlavu. Torgan držel v jedné ruce obouruční meč a v druhé obrovský štít. Máchal kolem sebe tak silně, že skřety jednoduše odhazoval. Ať už mu do rány nastavili štít nebo ne. Skřetů bylo ale mnohem víc než se čekalo a svou výšku doháněli zuřivostí. Davis rychle zjistil, že tohle není boj proti opileckým chvastounům nebo proti cvičnému soupeři při výcviku. Tohle byl opravdový zuřivý boj na život a na smrt. Po chvíli na zemi leželo v krvi několik spolubojovníků a ostatní byli natlačeni ke stěně. Síly pomalu ale jistě ubývaly. Davis teď odrážel útoky tří skřetů najednou, Dariban bojoval dvěma meči a Torgan si mácháním mečem vytvořil od skřetů odstup a vydal se na pomoc Davisovi. Ten mezitím jednoho ze skřetů skolil a společně pak s Torganem zabili i další dva.

Davis si všiml, že rány a hluk způsobovali, že ze stropu začaly padat úlomky. Strop už nebyl tak pevný jako dřív. Zvlášť jeden krápník vypadal, že by mohl každou chvíli spadnout. Davis se rozhodl. Bylo to nebezpečné ale strop u stěny nad nimi vypadal pevně a byla to asi jediná šance jak vyváznout živí. Vybral si chvíli, kdy poblíž neměl žádného skřeta a vší svou ohromnou silou mrštil štítem proti krápníku. Ozvala se dunivá rána a velká část stropu přímo nad skřety se zřítila.
Nastal zmatek a to dalo bojovníkům z Černého oddílu výhodu. Hned jak dopadly poslední části stropu, tak vyrazili do útoku proti zbylým skřetům. Bylo rozhodnuto. Po chvíli byli skřeti zahnáni do kouta, kde byli všichni pobyti. I tak ale Černý oddíl utrpěl velké ztráty. Přežila jen polovina a byla spousta zraněných. Torgan si vysloužil velkou jizvu přes obličej, Dariban utržil zásah do ramene a Davisovi ke konci probodl nohu skřet, který předstíral smrt.
Úkol byl ale splněn. V jeskyni nezbyl jediný skřet a horníci mohli znovu začít dolovat zlato.

[Davis421]

Další tři roky v Černém oddílu

Čas plynul a Davis, Torgan a Dariban plnili jeden těžký úkol za druhým. Jestli se jim zdál výcvik tvrdý, tak teď na něj vzpomínali jako na královský dýchánek. Štěstí ale stálo na jejich straně a tak zatím všechny úkoly přečkali bez vážných zranění. To se ale nedalo říct o většině spolubojovníků z Černého oddílu. Po třech letech zůstal z původní jednotky bojeschopný necelý tucet. Jednotka byla ale stále doplňována nováčky a tak se jejich celkový počet držel kolem dvou set.

Největší ztráty jednotka utrpěla při honu na vlkodlaky v Krvavém lese. Tenkrát se přivalila ohromná bouře a v následné tmě a hluku byla jednotka zaskočena mnohem větším počtem vlkodlaků, než na který se vypravila. Davis, jeho oba přátelé a několik dalších přežilo jen díky malé jeskyni, ze které si udělali útočiště.

Davis, Torgan a Dariban si postupně díky svému bojovému umění a schopnosti přežít vytvořili respekt dokonce i u kapitána Terada, který jinak odsouzenci opovrhoval. Největší jméno měl zřejmě Davis, kterého zatím nikdo nedokázal ani na cvičišti ani v boji porazit. Dokonce ho začali srovnávat s legendárním trpaslíkem Tarinem, který byl považován za nejlepšího bojovníka té doby.
Tarin byl hrdinou se vším všudy. Vyhrál Turnaj Severu sedmnáckrát za sebou a často rád pomohl, kde bylo třeba. Byl také navíc znám pro svou velkou chuť k jídlu.
Tarin byl také Davisovým hrdinou z dětství a kdysi si o něm nechával vyprávět příběhy pořád dokola a dokola a tak nebylo divu, že brzy získal možná trochu větší sebevědomí než bylo zdrávo. Největší starosti ale Torganovi a Daribanovi dělala sílící nenávist Davise vůči Rongarovi, kvůli kterému byl Davis nespravedlivě odsouzen. Báli se, aby jednou nevyved něco hloupého. Davis totiž o rodičích už dlouho neslyšel a bál se, že se jim něco stalo. Nad vodou ho drželo jen vědomí, že zabíjením různých nestvůr chrání nejen Beriadon ale také je.

[Davis421]

Poslední úkol?

Až jednou večer za celou slavnou trojicí a několika dalšími přišel sám kapitán Terad.
Kývnul na pozdrav hned spustil: "Takže chlapi. Protože jste sloužili víc než dobře, tak jsem se za vás trochu přimluvil u toho páprdy, co si řiká generál. Měl u mě totiž vroubek. Splníte poslední úkol a jste volný."
Davis, Torgan a Dariban se sotva stačili probrat z překvapení ale Terad už znovu pokračoval:
"Moc mi teda neděkujte. Bude to sakra nebezpečný. Ale tenhle úkol by vás čekal tak jako tak. Jenom jsem za vás ztratil náký to slůvko. Generál si zřejmě myslí že to nezvládnete. Vždycky dělá chytráka. Takže mu koukejte konečně dokázat, že je pitomec. Už se to s nim nedá vydržet. Navíc jsem na vás vsadil dva sudy piva, takže se opovažte umřít. Zítra ráno nástup u mně."
Než stačili cokoliv hlesnout tak Terad zase svižně odkráčel pryč.
První se probral Dariban: "No tohle. Věřili by jste tomu?"
"Bůhví co to zas bude za šaškárnu." Odpověděl Torgan. V tónu jeho hlasu byla ale znát naděje.
Davis neodpovídal. Celou jeho mysl ovládla naděje, že zas bude všechno jako dřív.

[Davis421]

Na mýtině před kryptou (1. část)

Davis, Torgan, Dariban a ještě dalších sedmnáct vybraných bojovníků z Černého oddílu čekali seřazeni a plně vyzbrojeni na mýtině před vstupem do čehosi, co vypadalo jako krypta vysekaná do skály. Dál od vstupu do krypty, ještě než začínal les, bylo tábořiště Prvního královského oddílu. Ten čítal asi 500 nejlepších bojovníků z královského vojska.

"Davisi. Pojďte sem!" ozvalo se najednou za Davisovými zády. Davis se ohlédl za hlasem a zalapal po dechu. Byl to Heridan. Usmíval se a rukou pobízel Davise k sobě.
Heridan pak podal Davisovi ruku a nadšeně prohlásil: "Já věděl, že tě nedostanou."
"Ahoj Heridane. U sta hromů, já myslel, že už se neuvidíme. Co tě sem vlastně přivádí?"
Heridan ukázal na kapitánský znak na své helmě a hrdě prohlásil: "Kapitán Prvního oddílu. Hlídáme to tu."
"A jak se daří tobě? Slyšel jsem, že si vedeš celkem dobře." zeptal se Heridan.
"Dělám co můžu...co mi taky zbejvá." odpověděl Davis, stále ještě s úsměvem. Hned ale zvážněl a zeptal se: "Poslyš Heridane. Co se to tu vlastně děje?"
"Moc toho nevím. Jde o nějaký poklad dávno ztraceného království. Hlavní je, že po tomhle úkolu budeš zas volný."
"Takže je to pravda? Já nevěděl, jestli tomu mám věřit."
Heridan pokýval souhlasně hlavou a pak řekl: "Poslyš radši se vrať. Někdo k vám jde."
A pak ještě dodal: "Jo a pozor. Je tu taky Rongar. Hodně Štěstí.

[Davis421]

Na mýtině před kryptou (2. část)

Sotva se Davis vrátil do řady k Torganovi a Daribanovi, tak k nim přišlo několik postav. První byl kapitán Terad, hned za ním stál s povýšeným výrazem Rongar a několik jeho mužů. Poslední byl jakýsi čaroděj v černé robě a s dlouhými blond vlasy. Davis ho už znal. Jednou se jeden z odsouzenců pokusil uprchnout z Černého oddílu. Čaroděj pak vzal do ruky jednu z osobních věcí uprchlíka a hned věděl, kde je. Dotyčný do dvou hodin visel. Tehdy přešli všem myšlenky na útěk. Každý totiž po příchodu do Černého oddílu něco odevzdal.

"Takže věc se má takle." začal kapitán Terad. "Uvnitř je poklad. Přineste ho a jste volný. Tady čáryfuk jde s váma. Jo a dávejte bacha. Zatim odtamtud nikdo nevyšel. Hodně štěstí."
Dariban se uchechtl a potichu řekl: "Ten se s ničím nepáře."
"Jo, zajímalo by mě ale, co tu dělá Rongar." odvětil Davis a věnoval Rongarovi nenávistný pohled."
Rongar mu pohled oplatil a s úšklebkem Davisovi zamával.
"Já toho šmejda jednou zabiju." procedil Davis nenávistně mezi zuby.
"Kašli na něj. Teď nás čeká těžkej úkol." zašeptal Torgan.
Na to všech dvacet bojovníků z Černého oddílu a čaroděj vešli do krypty.

[Davis421]

Cesta do srdce krypty Yrikajů (1. část)

Za vchodem do krypty se táhla dlouhá rovná chodba. První kráčel čaroděj a svou holí svítil před sebe. Hned za ním pochodovali Davis, Dariban, Torgan a pak ostatní bojovníci. Někteří z nich si svítili loučemi.
Davis čekal nějaké příšery nebo zrádné pasti ale už dlouhou chvíli se nic nedělo. Všude ticho narušované jen zvuky pochodujících nohou a to Davise zneklidňovalo. Skoro si přál aby na nějaké ty příšery nebo pasti konečně narazili.

"A ty čaroději. Jsi tu za trest nebo pro podíl na pokladu nebo...?" zeptal se po chvíli Davis ve snaze rozptýlit své myšlenky.
"Je mě zde potřeba." odpověděl monotónním hlasem čaroděj.
"Já vim, ale jsi tu za trest nebo kvůli odměně?" nenechal se Davis odbýt.
"Je mě zde potřeba." zněla znovu odpověď.
"Přátelskej. S nim moc nepokecáš." řekl Dariban
Davis se souhlasně uchechtl.

"Stát! Připravit zbraně!" rozkázal najednou čaroděj. Jeho hlas zněl klidně, ale byla v něm určitá naléhavost, která všem vyburcovala smysly. Pak se Čaroděj otočil k bojovníkům a zahřímal jakési kouzlo. Na to se všem se rozzářili zbraně. Davis úplně cítil jak se mu meč v ruce slabě chvěje jako nabitý nějakou silou, která se nemůže dočkat až udeří.
"A teď za mnou!" rozkázal znovu čaroděj. Sotva ušli pár kroků, tak Davis zjistil, že se chodba rozevřela a teď všichni stojí v jakémsi sálu. Před nimi čněla uprostřed místnosti ruka s drápy jasně říkající "Nevstupovat!" O tom, že bylo varování myšleno vážně, jasně vypovídaly kostry rozeseté po zemi.
"Braňte se." řekl najednou čaroděj znovu tím dokonale klidným hlasem a překročil rukou vyznačenou pomyslnou hranici.

[Davis421]

Cesta do srdce krypty Yrikajů (2. část)

V mžiku oka přilétlo odkudsi ze shora několik příšer s netopýřími křídly, ještěřím tělem a drápy dlouhými jako malé meče.
Čaroděj vytvořil kolem sebe zářící štít, který osvětloval celou místnost a začal metat po příšerách blesky.
Davisovi teď projelo hlavou, že by si měl dávat pozor na to, co si přeje a jen taktak uhnul náletu jedné z příšer. Bojovník za ním ale takové štěstí neměl a příšera si odnesla jeho hlavu jako trofej. Davis si na ni znovu počkal a mrštil po ní štítem. Příšera nestačila uhnout a štít ji srazil k zemi. Než se stačila vzpamatovat, tak už měla Davisův meč v břiše. Davis rychle sebral štít a těsně stačil odrazit další útok. Jenže nestihl získat rovnováhu a tak byl sražen k zemi. Ani se nestačil zvednout a už musel štítem odrážet další útok.
Zachránil ho až čaroděj, který dotírající příšeru usmažil bleskem.
Torgan a Dariban měli plné ruce práce na druhé straně sálu a čelili stále zuřivějším náletům. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Všichni ale byli zkušení bojovníci a tak po nějaké chvíli s nemalou pomocí čaroděje příšery nakonec udolali a mohli pokračovat dál. Ztratili ale čtyři bojovníky.

[Davis421]

Cesta do srdce krypty Yrikajů (3. část)

Po krátkém odpočinku prošli sálem a pokračovali dál další chodbou. Vzduch byl stále zatuchlejší. Jen tu ta tam odkudsi přivanul menší vánek patrně z nějaké větrací šachty. Netrvalo dlouho a brzy se uskutečnilo druhé Davisovo přání: pasti. Otravené šipky, padací podlaha, vyskakující ostří a další. Čaroděj ale všechny včas rozpoznával a vypínal nebo vedl bojovníky jinou cestou. Jen občas zamumlal cosi o chabé představivosti stavitelů.
Davis měl občas také pocit, že ho čaroděj stále častěji pozoruje. Napadlo ho, že na něj Rongar konečně nasadil někoho, kdo zajistí aby nevyšel živý. Proč by ho pak ale čaroděj zachraňoval?

Zhruba po dalších dvou hodinách trmácení došli k zářivě zlatým velkým dveřím. Hned jak se Davis na dveře podíval, tak měl nepříjemný pocit, že mu dveře šeptají ať je otevře. A zřejmě nebyl sám. Všichni na dveře zírali jako v omámení. Nakonec to jeden z bojovníků nevydržel a zkusil dveře otevřít. Sotva se jich ale dotkl, tak ho zachvátily plameny a za šíleného řevu se doslova rozplynul před očima.
"Mýlil jsem se. Ti, co to postavili, ... měli představivost." řekl potichu čaroděj.

[Davis421]

Zlaté dveře

Uplynula další hodina a bojovníci s čarodějem si s dveřmi pořád nevěděli rady. Čaroděj chvíli luštil runy na dveřích, ale teď jen seděl opřen o stěnu zadumán do vlastních myšlenek. Davis, Torgan a Dariban seděli naproti čaroději a radši se na dveře vůbec nedívali. Stejně tak ostatní bojovníci. Všichni ale cítili, že je touha dotknout se dveří pořád zmáhá a nedovoluje jim se vrátit.
"Rongar." řekl najednou z ničeho nic čaroděj.
Davis zvědavě vzhlédl k čaroději.
"Ten by si s tím věděl rady." pokračoval čaroděj.
Davis na čaroděje vyvalil oči "Rongar? Ten skřetí ksicht? Co je to za nesmys?!"
"Nemluv tak o mém pánu. Je to dobrý člověk. Bez něj bych tu nebyl." řekl čaroděj. Tentokrát byla ale z jeho hlasu znát výhružka.
Davis vztekle vyskočil ze země a vytasil meč.
"Dej mi záminku." posměšně odsekl čaroděj.
Teď vstali i Dariban z Torganem a vytasili meče. Ostatní bojovníci jen zmateně přihlíželi.
"Otevři ty dveře!" rozkázal čaroděj Davisovi.
"Ani za zlatý prase." odfrkl Davis.
"Říkám otevři ty dveře. Zachránil jsem ti život. Dlužíš mi službu. Jinak je usmažím." čaroděj holí ukázal na Daribana a Torgana.
Davis zaváhal. Zvažoval svoje šance proti čaroději. Vzteky se mu vařila krev. Věděl ale co čaroděj předvedl před několika hodinami a navíc už byl unavený z nutkání dotknout se dveří. Za čas by se je asi stejně pokusil otevřít. Pomalu tedy přistoupil k dveřím.
"Nedělej to! Toho dáme." vykřikl za ním Dariban.
Davis už ale sahal na kliku. Zatlačil a dveře se otevřely.
"U sta hromů!" ulevil si Torgan.
"Výborně. Přesně jak jsem předpokládal." řekl čaroděj. Jeho hlas zněl znovu úplně klidně

[Davis421]

Legenda o Yrikajích

"Tomu nerozumím. To je něco jako: jen člověk čistého srdce může projít?" zeptal se Dariban.
"Právě naopak. Tohle je krypta Yrikajů. Kdysi bezvýznamné chudé království, které během několika desítek let nabylo nebývalé slávy. Stačilo jen zažehnout jednu z nejsilnějších lidských emocí: nenávist. Je to snadné. Řeknete lidem, že jsou lepší než ostatní a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Brzy se Yrikajové semkli a zmocňovali se jednoho království za druhým. Nenávist považovali za hybatele všeho. Celá jejich mocná magie byla založená na nenávisti. Těmihle dveřmi projdete právě jen když máte v srdci dost nenávisti."
"Chcete říct, že...to není možné." hlesl Davis.
"Že to není možné? Sleduju tě už hodně dlouho a věřím tomu, že bez nenávisti k Rongarovi bys nepřežil."
"Na živu mě držela vzpomínka na rodiče a naděje, že zas bude vše jako dřív." řekl Davis s nesouhlasným výrazem.
Čaroděj ale pokračoval dál: "S artefakty Yrikajů jsem se setkal už dřív a věděl jsem, že bude možná potřeba někoho jako jsi ty Davisi. Schopného ale postradatelného bojovníka, jemuž silná nenávist není cizí. Věř, že je silnější než se ti zdá. Proto jsem také zařídil, aby tu byl Rongar a trochu se ti připomněl." čaroděj se sípavě zachechtal. "Ten hlupák si myslel, že ho sem poslali, protože je důležitý.
A pak když už jsem začínal věřit, že jde jen o obyčejnou kryptu s pokladem a všechno zařizování bylo zbytečné, jsme konečně narazili na tyhle dveře. "

"A co se stalo s těmi...Yrikaji?" zeptal se po chvíli Dariban.
"Moc se toho neví. Řiká se, že lidé nakonec přišli na to, jak čelit jejich magii a společně s draky, kteří byli odvěkými nepřáteli Yrikajů, je porazili a zahnali kamsi na sever. Věří se, že ještě před zánikem jejich království, schovali velkou část svého bohatství právě sem." odpověděl čaroděj.

Davis už ale čaroděje dávno nevnímal. Může mít čaroděj pravdu? Vždyť se přece stal bojovníkem aby chránil. Tehdy v kryptě Yrikajů si odpřísáhl, že tím také bude.

"Ale konec řečí. Pojďme pro poklad." rozkázal po krátké odmlce čaroděj a všichni prošli dveřmi do velké místnosti a z toho, co spatřili se všem zatajil dech. Celá obrovská místnost byla vrchovatě naplněná zlatem, šperky, drahokamy a nejrůznějšími cennostmi.

[Davis421]

Yrikajští nemrtví

"To dřív budou trolové zpívat koledy než tohle vodnosíme." vydechl po chvíli Torgan.
Čaroděj pokýval hlavou a rozkázal: "Vemte co můžete. Se zbytkem pomůže První oddíl."
Nikdo příliš neotálel a všichni začali balit různé cennosti do svých pláštů. Teď když byly zlaté dveře otevřeny se všem sice ulevilo a nutkání dotknout se dveří zmizelo, ale nikdo tu nechtěl zůstávat déle než bylo nutné. Ze stěn totiž jakoby sálal mrazivý neklid, který rychle vystřídal nadšení z nalezení pokladu.

"Něco tu nehraje. Něco jsem přehlédl." zamumlal si napůl pro sebe čaroděj a rozhlížel se okolo.
"Pryč odsud. Rychle!" vykřikl najednou a Davis poprvé zaslechl v čarodějové hlasu strach. Nikdo se nenechal příliš pobízet a všichni bojovníci odhodili co nasbírali a i s čarodějem spěchali zpět ke zlatým dveřím.
Než k nim ale stačili dojít, tak se stěny na mnoha místech rozevřely a z puklin vyskočili nemrtví. V rukou třímali ostnatý palcát a štít. Cáry masa jim vysely z obnažených kostí. Žlutě žhnoucí oči, dokořán otevřená tlama a kvílivý řev budili nepřekonatelnou hrůzu. Davis se musel hodně ovládat, aby jeho mysl neovládla panika.
"Yrikajští nemrtví kněží. Na ty moje magie téměř nepůsobí. Na ty platí jedině odseknutí lebky. Musíme se probojovat ven!" křičel k bojovníkům čaroděj.

[Davis421]

Útěk z krypty Yrikajů

Většina bojovníků se rychle vzpamatovala a společně začali odrážet útoky nemrtvých. Koneckonců už měli něco bojů za sebou. Přesto ale dva bojovníci odhodili zbraně a v panice se rozeběhli ke dveřím. Těsně před nimi je ale nemrtví dostihli a strhli k zemi. Davis se jim už chtěl vydat na pomoc ale čaroděj oba usmažil bleskem.
"Vysáli by jim duši." vysvětlil zaraženému Davisovi čaroděj. "Smrti se nebojím, ale tohle je..." čaroděj větu nedokončil a jen zavrtěl hlavou.
Zbylých třináct bojovníků se po chvilce seskupilo do kruhu okolo čaroděje a kryli se zády. Čaroděj vyvolal několik létajících mečů a všichni pomalu postupovali ke dveřím. Davise překvapilo s jakou silou ta chatrná nemrtvá těla odrážela jeho útoky a několikrát měl co dělat, aby se ubránil. Torgan s Daribanem a ostatní bojovníci na tom nebyli o moc lépe. Po chvíli se za zlaté dveře ale přece jen dostali a Davis na nic nečekal a hned je zavřel. Cestou ale ztratili další dva spolubojovníky.
"To je dlouho nezdrží. Musíte rychle ven." pronesl čaroděj unaveným hlasem.
"Jak musíte? Vy tu snad zůstáváte?" podivil se Davis.
Čaroděj ale jen zavrtěl hlavou a začal odříkávat jakési kouzlo.
A hned jak ho dokončil, tak zmizel. Davis, Torgan a Dariban si vyměnili zmatené pohledy.
"Ten šmejd kejklířská nám zdrhnul." rozčílil se Torgan.
"Co naplat. Musíme se ven dostat sami." řekl Dariban a zavelel k odchodu.

Naštestí si Davis s Daribanem dobře pamatovali cestu i pasti, které minuli a tak rychle postupovali ven. Ke všemu čaroděj zřejmě seslal ještě jedno kouzlo než zmizel. Všem se totiž běželo lehce, bez náznaku jakékoli únavy a mnohem rychleji než kdy dřív. I přesto ale občas za sebou cosi zaslechli a cítili, že je Yrikajští nemrtví dohání.
"Podívejte. Už jsme skoro venku." vykřikl Davis. A opravdu. Kousek před nimi už do krypty prosvítalo světlo.
Jenže to už za sebou zaslechli sílící klapot kostnatých nohou.
Všichni tedy ještě přidali do běhu a v mžiku byli venku.

[Davis421]

Boj s nemrtvými

Tam už stál v bojové pohotovosti seřazen Heridanův První oddíl.
"K zemi!" zavelel k nim Heridan.
Všech zbylých jedenáct bojovníků padlo k zemi a nad hlavami jim zasvištěly zápalné šípy.
Davis teď pochopil, že se čaroděj přemístil ven proto, aby vyburcoval vojáky venku.
"Vztyk a ke mně!" Zavelel jim znovu Heridan.
Všichni vyskočili na nohy a hnali se k Heridanovi. Davis ještě za sebou zahlédl hořící postavy kolíbající se ze strany na stranu. Oheň je zdá se alespoň zpomalil.
Davis, Torgan a Dariban se rychle zařadili vedle Heridana a společně čekali až útok nemrtvých dorazí.
Ten na sebe nenechal dlouho čekat a během chvilky vypukl boj s nemrtvými naplno. První oddíl měl zpočátku nad nemrtvými výraznou početní převahu, jenže pohled nemrtvých dokázal vyvolat hrůzu i u spousty ostřílených veteránů a tak byly síly po chvíli vyrovnány. Davis, Torgan, Dariban a Heridan ale bojovali jako nepropustná zeď a úspěšně odráželi útoky nemrtvých. Kdesi napravo bylo slyšet čaroděje hřímajícího jakási kouzla a ani zbytek Prvního oddílu si nevedl špatně. Navíc se zdálo, že sluneční svit nemrtvým příliš nesvědčí a Davis měl dojem, že jejich výpady nejsou už tak tvrdé jako byly v kryptě.
A tak získávalo Královské vojsko pomalu převahu a vítězství bylo nadosah. Najednou se ale levé křídlo zhroutilo, vojáci se dali na útěk a nemrtví se hnali za nimi do tábora.
"Zatraceně!" zaklel Heridan.
"Co se to tam děje?" vyhrkl udiveně Davis
"To nevim ale je to velkej průšvih, protože v táboře je ještě spousta lidí." řekl Heridan
"Davisi a vy." Heridan ukázal na Daribana, Torgana a několik dalších bojovníků za ním. "Braňte tábor." rozkázal.

[Davis421]

Obrana tábora

Davis kývnul a s několika bojovníky se rozeběhl k táboru. Ještě než k táboru dorazil, tak Davis koutkem oka zahlédl čaroděje obaleného všemožnými kouzelnými aurami, jak se žene kamsi do lesa, ale nehodlal se tím teď zabývat.
V táboře nastal šílený zmatek. Nemrtví byli všude a na zemi už leželo několik mrtvých zásobovačů, kuchařů a kleriků. Davis spatřil i několik Rongarových můžů ležet bezvládně na zemi a kousek od nich Rongara, jak se v hrůze plazí pryč. To už se ale nad ním skláněl jeden z nemrtvých a bylo jasné, že Rongar daleko neuteče. Davis sice Rongara nenáviděl, ale vysátí duše nepřál ani jemu. Rychle tedy k Rongarovi přiskočil a bleskově odsekl nemrtvému lebku.
Rongar vzhlédl k Davisovi a zaúpěl: "Díky."
Davis si teď připadal zmateně. Nebylo snadné přijmout díky od někoho, koho tak silně nenáviděl. To ale netrvalo dlouho.
Rongar se totiž rychle vzpamatoval, vstal a začal důležitě křičet: "Zatraceně. To je spoušť. Kde jste se flákali?! Tohle si ten parchant Heridan už vypije. Na to osobně dohlídnu."
V tu chvíli se v Davisovi něco změnilo a najednou měl dojem, že znovu slyší zlaté dveře. Tentorkát ale šeptaly něco jiného a tentokrát už Davis neměl chuť vzdorovat.
A tak poslechl a prohnal svou čepel Rongarovým břichem. Hned na to pocítil tvrdý úder do hlavy a jeho mysl pohltila temnota.

[Davis421]

Kruté probuzení

Davis pomalu otevřel oči a zjistil, že leží na zemi ve velkém stanu se spoustou dalších raněných. Nalevo kousek od něj postávali Heridan, Torgan a Dariban.
Heridan kroutil hlavou. "Teda Davisi. Co tě to popadlo?"
"Co se stalo?" zasípal Davis a namáhavě se posadil.
"No, hned jak jsi propích Rongara, tak tě jeden z jeho mužů omráčil. Vidělo tě ale spousta lidí a jsi v pěkným maléru. A jestli se do toho zase vloží Nerton, tak to bude hodně špatný." vysvětlil Dariban.
"To teda nebude. Něco vymyslíme. Stejně si to ten šmejd šmejdská ze Šmejdova zasloužil." zabručel vzdorně Torgan.
V Heridanových a Daribanových očích bylo ale vidět, že z téhle šlamastiky nevidí východisko. Davis v duchu zaklel. Jak mohl něco takového dopustit? Ještě v kryptě si přece odpřísáhl, že se nenechá nenávistí zaslepit.
"Asi už blázním. Zase jsem slyšel ty zlaté dveře a pak..." řekl a bezradně pohodil rukama.
Heridan, Torgan a Dariban si vyměnili významné pohledy. Určitě o tom, co se stalo kryptě před chvílí mluvili.
"A bitva?" zeptal se rychle Davis. Spíš ale aby přerušil nepříjemné ticho, protože mu bylo jasné, jak dopadla.
"Nemrtvý jsme rozprášili. Nakonec nebyly ztráty tak hrozný, jak to vypadalo. Ale čaroděje našli v lese rotrhanýho na kusy. Bojoval prý s nějakou nestvůrou. Nejspíš s tou samou, která zahnala na útěk levé křídlo." odpověděl Dariban.
"S jakou nestvůrou?" zeptal se Davis.
"Nevíme. Ztratila se v lesích a z těch, co ji viděli zblízka, nikdo nepřežil."
V Davisovi zamrazilo. Zrovna o čaroději si myslel, že přežije všechno a teď tu pobíhala nestvůra, která ho roztrhala na kusy. Nestvůra, kterou zřejmě vypustili, když se vloupali do krypty.

"Už se probral?" ozvalo se za Daribanovými zády.
Dariban jen kývnul za hlasem a Davisovi do zorného pole vpadl Rongarův otec Nerton.
"Tentokrát tě popraví. Na to dohlídnu." vyštěkl a hned zase spěchal pryč.
"Spíš by měl dohlídnout sám na sebe." ozvalo se z druhé strany. Davis se ohlédl za hlasem a uviděl Terada jak kráčí směrem k nim.
"Slyšel sem, že si přilepšoval z daní na úkol krále, takže ten bude mít dost starostí sám se sebou. Ten jeho pevedenej synáček to navíc přežije, takže Davisi skončíš zase nejspíš v Černym oddílu."

[Davis421]

O několik měsíců později v království Karahad

V přijímacím sálu Karahadského paláce postávalo ve dvou řadách několik rytířů a dvořanů. Uprostřed klečel muž obklopený čtyřmi strážnými. Kdysi honosná černá róba se zlatým vyšíváním na něm vysela v zakrvavených cárech a tvář měl znetvořenou podlitinami. Ale i přesto z jeho rysů ve tváři čišela skoro až posvátná majestátnost.
Král Karahadu vstal z trůnu a pomalu přistoupil ke klečícímu muži.
"Myslel sis, že mě přelstíš? Myslel sis, že jsem nevěděl nic o tvých plánech?" král se zasmál. "Bláhovost!" vyštěkl. "Je to škoda. Velká škoda. Dlouho jsi mi dobře radil."
"Nějaké poslední přání?" zeptal se král a vytasil svůj meč.
Muž vzhlédl ke králi a do jeho utrápené tváře se opřelo ostré světlo dopadající z vysokých postraních oken. Ztrápený výraz ale rychle vystřídal úšklebek a muž se rozesmál.
"Přišel jsi snad o rozum úplně?" podivil se král.
"Ne. Za to ty králi ... teď přijdeš o všechno." řekl muž a v tu chvíli se stalo několik věcí.
Dva ze strážných vrazili zbylým dvěma dýku do krku, několik rytířů zaútočilo na ostatní a ze stropu se před krále snesla postava zahalená černým dýmem.
Král zalapal po dechu. "Co se to..." větu ale nedokončil a jen šokovaně couval k trůnu.
"Ten je můj." vykřikl vítězoslavně muž a s dýkou od strážného hbitě přiskočil ke králi.
"Jestli mě zabiješ, tak odsud nevyjdeš živý." zakřičel král do ryku dobíhajícího boje.
Muž zavrtěl hlavou. "Pro své poddané jsi jen tyran, ale já jim přinesu slávu, na jakou ještě nikdo ani nepomyslel." Hned na to vrazil králi sotva postřehnutelným pohybem dýku do břicha. Nechtěl, aby umřel příliš rychle.
Král se sesunul k zemi a jen odevzdaně sledoval, jako jeho věrní jeden po druhém umírají.
Muž se sehnul ke králi zašeptal: "A navíc mám velmi užitečného pomocníka ... Vardamotha."
Král vytřeštil oči a pohledem střelil po postavě zahalené v dýmu, která stále čněla uprostřed místnosti jako přízračná socha.
"Konečně ti to dochází že?" vykřikl muž.
"Stačilo trochu popostrčit ty hlupáky z Beriadonu a teď je tu. Vardamoth, Yrikajský pán démonů a hubitel draků připraven poslechnout jakýkoliv můj rozkaz. A poroučet mu může jen Yrikajský dědic trůnu. Verrin. To je mé pravé jméno. Jméno, před kterým brzy padne na kolena celý svět!"

[Davis421]

Dračí vejce

Vysoko nad mraky prolétával potemnělou oblohou obrovský drak. Jeho tmavě rudá šupinatá kůže se třpytila v posledních slunečních paprscích a obě zelené oči zářily jako dva smaragdy. Věděl, co přichází. Brzy celý svět pohltí válka mnohem ničivější, než všechny, které za svůj dlouhý život zažil. Divoký a rozlehlý Karahad na severu proti hrdému Beriadonu na západě a ostatní království se jedno po druhém přidají.
Sklonil hlavu a pohlédl na dračí vejce, které držel v drápech. Vardamoth se žádného dračího vejce nikdy nezmocnil a nesmí ani teď. Následky by byly strašlivé. Poletí co nejdál a najde ten nejlepší úkryt.

[Davis421]

Mračna se stahují

Od boje před Yrikajskou kryptou uplynuly dlouhé dva roky a Davis v Černém oddílu stále dokázal plnit i ty nejnebezpečnější úkoly. Jako služebně nejstarší člen Černého oddílu měl sice nějaké výhody, ale jinak to bylo nejhorší období jeho života. Hlavně zpočátku Davis těžko nesl své selhání před kryptou. Dřív byl přesvědčen, že všechno nakonec dobře dopadne, protože si to zaslouží a to mu dodávalo sílu. Ale potom, co napadl Rongara, o sobě začínal pochybovat. To se projevilo i na jeho bojových schopnostech a jizvy přibývaly mnohem rychleji. Jako by Davis bojoval i sám se sebou.
Dariban a Torgan přešli k Prvnímu oddílu a Davis si poprvé v životě připadal úplně sám. Navrhovali sice, že u Černého oddílu zůstanou, ale to Davis ostře odmítl. Nechtěl jim dovolit, aby platili za jeho chyby.
Kapitán Terad byl převelen jinam a nový velitel Bork Davise nenáviděl a ztěžoval mu život kdykoliv mohl.
To všechno ale Davise nakonec nevídaně zocelilo a po nějakém čase se mu vrátila i dřívější sebejistota.
Teď stál v nástupu s dalšími bojovníky z Černého oddílu a čekal na prohlášení kapitána Borka. Ten zrovna přišel a hned spustil: "Karahad a jeho spojenci právě napadli naše severní hranice. Na pomoc vyráží i náš Černý oddíl a to okamžitě." Bork na nic nečekal, zavelel k odchodu a celý Černý oddíl, několik strážných, čarodějů a povozů se zásobami se vydalo na cestu.

[Davis421]

Před bitvou

Kapitán Heridan si nasadil helmu na hlavu a znovu se kolem sebe rozhlédl. Na travnaté pláni se proti sobě šikovaly dvě armády. Velká část Královského vojska Beriadonu měla za úkol právě na tomto místě zastavit postupující karahadskou armádu. Ta měla sice mírnou početní převahu, ale Heridan doufal, že lepší výcvik a výzbroj Královského vojska zvrátí vítězství na stranu Beriadonu.
Dariban s Torganem stáli hned vedle Heridana a pozorně se rozhlíželi. Heridan správně uhodl, že hledají Černý oddíl.
"Podívejte, Černý oddíl je tu taky." řekl, když konečně daleko vlevo rozeznal zástavu Černého oddílu.
"Hodně štěstí Davisi." pronesl Dariban směrem k Černému oddílu.
"Ále...ten pacholek to hravě zvládne. Staral bych se radši o nás." prohlásil s úsměvem Torgan.
Konec jeho věty ale téměř zanikl v hlasitém řevu.
Zprava přijížděl na koni velitel Královského vojska, princ Erdan. Zdviženým mečem zdravil své vojáky a ti mu pozdrav vraceli nadšeným jásotem. Erdan byl hodně oblíbený a několik posledních let také skutečným vládcem Beriadonu. Král Barnadar totiž stále truchlil za královnu a svého nejmladšího syna, kteří byli záhadně zavražděni přímo ve svých komnatách.


Na pahorku za karahadskou armádou seděl na svém koni v plné zbroji císař Verrin a pozoroval vojsko Beriadonu, které se mu tady stavilo na odpor.
"Hlupáci. Kdyby jen tušili.." pomyslel si a lehce se usmál. Přece jen ale zalitoval, že nevzal Vardamotha. Ten by se tu dobře pobavil. Jenže by hrozilo, že by se váhající království obrátila proti Karahadu. Od pádu Yrikajského království už uplynulo tolik času, že se Yrikajové stali téměř mýtem. Přesto ale krutost Yrikajů byla taková, že by mohla v mnoha lidech přebít strach nebo touhu po moci. Zatím se mu hodilo, nechat je hádat se v nejistotě a až bude mít co nejvíc království v hrsti, tak udeří naplno.
"Císaři Verrine." vytrhl ho z myšlenek ostrý hlas. Verrin záměrně přehlédl odbyté oslovení a ani se neohlédl. Hlas totiž dobře poznal. Patřil jednomu z drowích zvědů a zabijáků, které si najal.
"Nuže?" vyzval Verrin drowa, aby pokračoval.
"Budou tady asi za hodinu." řekl drow.
"Výborně. A zvědové Beriadonu?" zeptal se Verrin
"Žádný neunikl." odpověděl drow.
"Skutečně tedy nic netuší. Výborně." řekl Verrin a rukou drowovi naznačil, že může jít.
"Tihle drowové jsou opravdu dobří. Moc dobří. Tak moc, že se jich budu muset zbavit až je nebudu potřebovat. A potrestám je za jejich povýšenost." projelo Verrinovi hlavou zatímco bral do ruky roh.
Co nejsilněji na něj zatroubil a karahadské šiky se daly do pohybu.

[Davis421]

Verrinův plán

"Držte řaduuu!" rozléhal se Heridanův silný hlas bojištěm. Už skoro hodinu zuřila bitva mezi beriadonským Královským vojskem a armádou Karahadu. Přesto byl boj stále vyrovnaný. Dariban, Torgan a Heridan se zrovna bili v první řadě. Jako jeden muž odráželi útoky karahdských vojáků a předváděli to nejlepší ze svého bojového umění. Síly jim ale pomalu a jistě ubývaly. Karahadští vojáci útočili skoro až s nepříčetnou zuřivostí a nezdálo se, že by jejich nápor polevoval. Co Heridan a ostatní nevěděli bylo, jak obratně Verrin dokázal překroutit pravdu a zanést tak do karahadských srdcí ohromnou nenávist vůči bohatšímu Beriadonu.

"Princ Erdan!" vyhrkl najednou Torgan.
Heridan následoval jeho pohled a s hrůzou zjistil, že Erdan leží asi dvacet metrů od nich bezvládně na zemi. Bránila ho jen hrstka rytířů bez koní, kteří se dostali do obklíčení. Erdanův kůň se od svého pána přesto ani nehnul.
Heridan dal rychle druhé řadě pokyn ať převezme jejich místa a začal se se svou skupinkou probojovávat k Erdanovi. Dorazili akorát včas, kdy se na nohou drželi už jen dva rytíři a sotva stíhali odrážet útoky. Heridan je se svou skupinkou během chvilky vytlačil z obklíčení a rychle se vrátil k Erdanovi. S úlevou zjistil, že se princ Erdan zrovna probírá z omráčení.
"Díky Heridane i ostatní. Jsem vám všem zavázán." pronesl Erdan, když se vzpamatoval.
"To víš. Válet se uprostřed boje nebejvá ten nejlepší nápad." ujelo Torganovi.
Erdan se ale jen zasmál a vyhoupl na svého koně "Tak zpátky do boje. Beriadon nám nikdo brát nebude." zavelel.
Všichni se ale zarazili. Najednou se odkudsi přivalil dunivý hluk a roztřásla zem. Princ to na svém koni spatřil první. Z levé strany se k nim z dálky řítila ohromná jízdní armáda.
"Bohové. Odkud se vzali? Jsou jich statisíce." vydechl v úžasu Erdan.
"To je snad deset na jednoho." řekl Dariban.
"Musíme k Modrému průsmyku. Tam jim jejich přesila nepomůže." navrhl Heridan.
"To nemůžeme stihnout. Většina nemá koně a tak velká armáda nás brzy obklíčí." hodnotil situaci Erdan.


Verrin se vítězoslavně usmál. Konečně jsou tady. Královské vojsko by do otevřeného boje s tak velkou přesilou nikdy nešlo. Stáhli by se do svých dokonalých pevností a válka by se tak značně prodloužila. Teď může zlomit odpor Beriadonu jednou provždy.


"Zkusím je zdržet s levým křídlem. Vy rychle ustupte k Modrému průsmyku." rozkázal po chvilce princ Erdan.
"Princi..." vyhrkl nesouhlasně Heridan.
"Tak zní rozkaz kapitáne." odpověděl Erdan a bez dalšího váhání se rozjel k levému křídlu.
"Zatracenej hrdina." zamručel Torgan.
Heridan chvíli jen mlčky sledoval, jak Erdan cválá pryč. Rozuměl ale Erdanovi možná víc než kdokoliv jiný. Sám se totiž do podobné situace už několikrát dostal. Opustit vojáky poslané na smrt je to nejhorší, co muže velitel zažít.
"V levém křídle je Davis." vytrhl Heridana ze zamyšlení Dariban.
Heridan uhodl jeho myšlenky. "Už se tam nedostaneme. Podívej. Střed se hroutí." odpověděl a ukázal na ustupující beriadonské šiky mezi nimi a levým křídlem. "A navíc ... máme své rozkazy." dodal.

[Davis421]

Davisův dračí dech

"Hlídej si záda vojáku." Davis se otočil za hlasem a spatřil na koni prince Erdana, který zrovna probodl jednoho z karahdských nájezdníků těsně předtím, než stihl Davise seknout ze zadu. Davis poděkoval kývnutím a znovu se vrhl do boje.
Z levého křídla pod vedením prince Erdana zbylo už jen pár stovek vojáků. Krátce po ústupu zbytku Královského vojska se dostali do kleští mezi karahdské nájezdníky a armádou, proti které vyrazili do boje původně. Erdanův plán se ale zdařil. Nájezdníky zdrželi a tak měla alespoň část Královského vojska šanci přežít a zastavit nebo aspoň zpomalit karahadské oddíly u Modrého průsmyku.

Kousek od Davise byl zrovna ze svého koně sražen k zemi velitel Černého oddílu kapitán Bork. Karahdští vojáci se na něj sesypali jako kobylky a začali ho doslova trhat na kusy. Davis využil jejich nepozornosti a během chvilky je několika obratnými výpady vyřídil. Rychle odchytil Borkova koně a za pár okamžiků už rozdával nájezdníkům rány z koňského hřbetu.

Davisovi bylo jasné, že se bije naposled a nehodlal karahdským vojákům nic ulehčit. Nevyhnutelnost smrti ho spíše posílila. Neměl už co ztratit. Únavu ani strach si nepřipouštěl. Každý další úder byl tvrdší a rychlejší. Už jako kluk byl vždycky najednou mnohem zdatnější a mrštnější kdykoliv v nějaké hře drtivě prohrával nebo se mu v něčem nedařilo. Neměl v povaze se vzdávat. Heridan tomu ze srandy vzletně říkával dračí dech, protože v legendách o porážce Yrikajů se takovou houževnatostí proslavili hlavně draci. I díky tomu Heridan dokázal Davise tak rychle a dobře naučit bojovému umění.

[Davis421]

Erdanův souboj s Verrinem

Najednou odkudsi vyšlehl modrý blesk a asi tucet beriadonských a také pár karahadských vojáků se za hromového hluku skácelo k zemi. Davise vyhodil blesk z koně a s hrůzou zjistil, že se nemůže pohnout. Kousek od něj se ze země bez helmy sbíral princ Erdan. Ostatní bojovníci, které blesk zasáhl ale takové štěstí neměli a byli spáleni na uhel.

"Ten je můj!" ozval se silný hlas a karahadští vojáci vytvořili kolem Erdana kruh v uctivé vzdálenosti. Davis mohl jen sledovat, jak do kruhu vstoupil rytíř v černé zbroji popsané záhadnými zlatými znaky.
Verrin si Erdana chvíli pozorně prohlížel. Nestávalo se často, aby někdo jeho blesk přežil. Někteří lidé jeho kouzlům odolávali lépe než jiní a Verrin stále nechápal proč. Věděl jen, že tohle tajemství kdysi způsobilo pád Yrikajské říše.

"Erdan. Hrdinný princ Beriadonu." prohodil nakonec se silnou známkou opovržení v hlase k Erdanovi.
"Verrin. Další zářez na mém meči." řekl na oplátku Erdan a vyrazil s mečem proti Verrinovi. Verrin jeho výpad odrazil a uhnul stranou. Tenhle souboj si vychutná.
"Co tak daleko od Karahadu? Ztratil ses?" pokračoval Erdan.
"Jen takový výlet s přáteli." odpověděl Verrin. "A nějaké to zabíjení beriadonské zvěře." dodal naschvál znuděným tónem.
Oba kolem sebe kroužili jako dvě šelmy. V dálce mezitím doznívaly poslední souboje.
"A kdes vlastně přišel k tolika přátelům?" zeptal se Erdan.
"Yrikajové jsou trpěliví a dovedou dlouho čekat v ústraní než nadejde jejich chvíle." odpověděl po krátkém zaváhání Verrin. Chtěl vidět ten výraz v Erdanově tváři než ho zabije.
Erdanovi přejel po tváři stín "To není možné." řekl. Jeho hlas ale prozradil pochybnosti.
Verrin se zasmál a odříkal jakési kouzlo. Hned na to se jeho meč obalil temným hustým kouřem.
Erdan překvapeně couvnul. S něčím takovým se dosud nesetkal.
"Jak se má královna a tvůj nejmladší bratr?" zeptal se posměšně Verrin a vyrazil s mečem proti Erdanovi.
Erdan se zuřivě vrhl do protiútoku. Verrinův meč ale projel Erdanovým štítem jako máslem a zasekl se Erdanovi do boku. Erdan zaúpěl a s bolestivým výrazem se sesunul k zemi.
Verrin si vychutnával svůj triumf. Pomalu přistoupil k umírajícímu Erdanovi. "Tvůj poslední bratr je na řadě." řekl a vrazil beriadonskému princi meč do srdce.

Davis se stále ze všech sil snažil pohnout, ale marně. Vzteky se mu vařila krev. Čím více ale s ochrnutím bojoval, tím více slábl. Nakonec zeslábl úplně a jeho mysl pohltila temnota.

[Davis421]

Druhý den v Modrém průsmyku

"Konečně chvíle klidu," řekl Heridan a unaveně se zhroutil na zem k Torganovi a Daribanovi. Zrovna před chvíli odrazili další karahadský útok a teď spolu s dalšími bojovníky odpočívali pár set metrů od ústí Modrého průsmyku. Všichni byli zašpiněni modrým jílem, kterého tu bylo všude plno.

Už druhý den Královské vojsko úspěšně bránilo Modrý průsmyk proti karahadské přesile. Morálka byla ale na bodu mrazu. Z kdysi hrdého téměř třiceti tisícového Královského vojska teď bránilo Modrý průsmyk sotva 14 tisíc unavených bojovníků. Raněných přibývalo neúnosným tempem, zásob ubývalo a spoustě vojáků se navíc nelíbilo, že opustili prince Erdana.

"Všichni tu pojdem," povzdychl si jeden z vojáků, když zahlédl jak klerikům umřel pod rukama další z raněných.
"Kdo to řekl?!," vyštěkl generál Terad Un, který šel zrovna kolem. Teď když Rongarova rodina ztratila vliv už svéráznému bojovníkovi nebránilo nic v povýšení. Terad se nebál nazývat věci pravými jmény a často za to platil.
Voják se nesměle přihlásil.
Generál Terad se postavil těsně před něj. "Safra chlape. Princ Erdan se neobětoval proto, abys tu kňoural ale proto, abys dál bránil Beriadon, takže se koukej sebrat. Král Farnor je se svou pomocí na cestě. Stačí jen ještě chvíli vydržet. Tenhle průsmyk prostě ubráníme a hotovo."
Voják se zahanbeně zahleděl do země.
Terad se významně rozhlédl po ostatních bojovnících, aby dal najevo, že jeho slova platí pro všechny a rázně zamířil k Heridanovi, který vše z dálky sledoval a právě dal kývnutím Teradovi najevo svůj souhlas.
Terad došel až k Heridanovi a těžkopádně se vedle něj posadil.
"Jinak má ale to kuře pravdu. Král Farnor se zpozdil, protože po jeho Argadonu někdo založil obrovský požáry. Dorazí nejdřív za dva tejdny a jestli se nestane zázrak, tak nás obejdou z druhý strany a sme mrtví." řekl potichu Heridanovi.
Dariban a Torgan zaujatě naslouchali.
"Zázraky se dějou...," odvětil Heridan.
"To doufám, protože generál Karnon mi ještě dluží dva sudy piva," odpověděl Terad a rozbalil svůj příděl jídla.

Sotva dojedl, tak zaduněl roh. Přicházel další karahadský útok a 300 vojáků Beriadonu se v přední linii u ústí průsmyku připravilo k boji. Za pár chvil přijde znovu řada také na Heridana, Torgana a Daribana.