49 odpovědí na toto téma

[Bedra]

Žoldák, kterýho podpíral Saly Hrdlořez, zakopl o mrtvolu ňejakýho temnýho přisluhovače a svalil se jak žok. Saly zaklel a uhnul ohnivý kouli, která mu prosvištěla kolem hlavy.
"Všichni rychle za bránu! Henry se mnou, Saly krej nás," křikl Aren, kterej si dal pěknej sprint až ke zraněnýmu žoldnéřovi.
Musím si zjistit, jak se ten chlápek jmenuje, blesklo Daintymu hlavou a polknul. Jestli to teda přežije.
Brána se sice nezavírala moc rychle, ale i tak v tom neúprosně pokračovala.
"Dělejté!" Teď už téměř hystericky ječel Dainty.

Z druhý strany si cestu klestila démonickým lesíkem skupinka Cechu Zlodějů. Nechávali za sebou krvavou lázeň, nebo co to vlastně teče za břečku v žilách těm čertíkům.
Aren byl ale už u žoldáka a postavil ho rázně na nohy, jako by nevážil se zbrojí přes dva metráky. Arenovi jako by v žilách kolovala dračí krev. Podpíral zraněnýho a sunuli se naproti felčarovi. Saly mezitím kryl ústupovou cestu, kolýnko sem, loket tam. Henry zadeklamoval magickou formuli a kněz mezitím přiběhl a přiložil ruce k tělu skoronebožtíka. Ten rázem ožil a pak se všichni rozběhli k Bráně.
Ta se zavřela jen pár úderů srdce po tom, co proběhl Aren i s vostatníma na jižní stranu hradby vypolstrovaný kostma, který hrály všema různejma barvama duhy a dalšíma zvrácenýma nechuťárnama, co budou Daintyho strašit ve snech ještě dlouhej čas.

[Bedra]

Všichni těžce oddechovali. Kromě Daintyho, kterej stál celou dobu u Brány osudu a kryl ostatní středně těžkou kuší. Na druhé straně kostěné hradby závládlo nepřirozené ticho. Žádné dobývání se za nimi, jako by po nich právě nešla menší armáda temnot. Dainty špitl:
"Co budem dělat teď? Nemáš po ruce Fresta, že by zkusil uklidnit ty démony, Is?"
Isbelah vypadala také napjatě, jako by poslouchala.
"To nemám, nechala jsem ho doma, ať se stará v naší nepřítomnosti o obchod. Nemyslím si ale, že by nám tu byl moc platný."
Rozhlédla se a její pohled utkvěl na Arenovi. Ten pochopil nevyřčenou narážku a zazubil se.
"Šlo to jak po másle! Jdeme?"
Aren na nic nečekal a vyrazil směrem na jih. Za ním štrádoval Saly se žoldákama jako by nic. Pak se pomalu rozešli i ostatní, až na Daintyho a Isbelah. Její pohled tentokrát probodával vypočítavě hobita. Po chvíli se rozešla i ona a zanechala pulčíka o samotě. Dainty polknul, ikdyž měl v ústech sucho jak na poušti. Pak přinutil nohy k pohybu a rozběhl se za ostatníma.

[Bedra]

Dainty doběhnul ostatní v pustým lesíku. No bylo tam jen pár stromů, ale na to že byli nedaleko planiny démonů to docela ušlo.
Moc príma vejlet musel říct.
Chvíli šli a nikde nic ani nedutalo. Příjemnej zážitek, pomineme-li vražednej chlad v Daintyho kostech.
Něco tady už fakt nehrálo. Měl pocit jako by celej život ustal. Bylo divný, že neslyšel jak dou vostatní před ním. Aren se prudce otočil na ostatní a všem to docvaklo ve stejnou chvíli. Bylo ale už pozdě.
Dainty zařval z plnejch plic, ale přesto neslyšel jak vychází křik z jeho pusy. Všichni se otáčeli kolem sebe a hledali nepřítele, kterej zatím nikde nebyl vidět.
Aren něco pokřikoval na hobita a ostatní, ale nikdo neslyšel jedinou hlásku. Už to začínalo bejt docela nepříjemný a pak to přišlo.
Bylo to jako vysvobození, ikdyž to tak nevypadalo. Ze země vytryskl obrovskej gejzír něčeho žhavýho a z neúrodný půdy začaly stoupat obrovitý kamenný kůly. To bylo doprovázený menším zemětřesením, při kterým šla většina bandy do kolen. Pak se zničehonic prolomilo ticho a všem málem praskly bubínky.
Peklo.
Když se kůly spojili, láva okamžitě vybuchla a z ní začali vyskakovat démoni různejch velikostí a jejich přisluhovači. Zmatení žoldáci a členové cechu se postavili na nohy a dali se na odpor. Magické formule Isbelah a nájemnýho čarokněžníka okamžitě naplnily vzduch asi úder srdce předtím, než se ocel srazila s temnou zbrojí.
Aren vykřikl bojovej pokřik a všem dodal odvahy. Budou ji potřeobat, protože pekelníci zaplnili veškerej prostor, na kterým nestáli alicijští dobrodruhové.
Na bitevním poli zavládl chaos. Takovou zběsilou řež ještě Dainty nezažil. Tam uskočil, tam bodl dýkou z adamantitu. Kotoul vpřed a dvakrát sek do zad nějakýho nevopatrnýho mantáka, co se pokoušel dostat na kobylku Arenovi. Ten se zatím činil a rozséval smrt v démonickejch řadách. S ním Saly Hrdlořez a zbytek žoldáků. Lidi z cechu taky nezůstávali pozadu.
Už to vypadalo, že se karty obracej, ale z ohnivýho portálu vylezla asi patnáctisáhová démonická postava.
A k...ruci, pomyslel si Dainty.

Ten nám tu ještě chyběl.

Příspěvek upravil Bedra: 18.04.2021 12:39

[Bedra]

"Kurňa drát, ten parchant démonický coury je velkej jak almara!"
Dainty se snažil překřičet ryk bitvy, ale marně. Byl mu takovej hic, že málem vomdlel. Z posledních sil odrážel útoky nepřátel a prováděl výpady do jejich zad, když se soustředili na boj se žoldáky. Takovej masakr asi ještě nezažil. Teda asi určitě a nejspíš už ani nezažije.
Všechno začlo jít do kytek, když to schytal kněz. Byl docela daleko vod toho přerostlýho démonickýho lofasa, ale nejspíš mu nějak vyrušil jeho božský vochrany a pak následoval ohlušující přízračnej vřískot snad ze samotnýho pekla. Felčarova hlava to nevydržela a za neskutečnýho řevu mu vybouchla. Dainty si málem ukáknul, ale zavrtěl hlavou a pokračoval v boji. Jeho mystická vochrana naštěstí pořád fungovala.
Když byl pámbíčkář ze hry, tak se megadémon zaměřil na čaroděje. Jako první na chudáka Henryho. Démonovi rudě planoucí voči ze zůžili do malejch škvírek a s úšklebkem natáhl strupatou pazouru. Směrem k mágovi vyšlehnul voranžovej kolotoč a rozpůlil ho vejpůl jako štangli salámu. Démon se zachechtal a dupnul do země tak silně, že šli všichni zase do kolen.
Potom kolem sebe rozpoutal pěkne žhavej večírek. Přítomnej byl bohužel zbytek žoldáků a sraženej Dainty vytřeštěně sledoval, jak se ti chlapi, jejichž jméma ani neznal, grilujou ve svejch plátovejch zbrojích.
Pak se kolem hobita a zbytku družiny rozlítla stříbrná mlha a zasyčelo to. Dainty cejtil v kostech, jak ho vopouštěj všechny čarovný bariéry, který ho dotěď drželi naživu.
Na závěr démon nesrozumitelně zadeklamoval v nějakým zakázaným jazyce a z konce jeho prstu vylítla zvláštně pomalu ohnivá koule a začala kroužit kolem družiny, která se ze zbytků sil bránila armádě čertovskýho generála. Pod nohama jim začalo bejt pořádně horko. Země začala pukat a pulčík se nemohl za boha zvednout na nohy. Kulovej blesk se v kruhu přibližoval a začal dokonce zrychlovat.
Je konec.
Blesklo Daintymu hlavou a zavřel voči. Nemusí vidět všechno a vlastní smrt vobzvlášť. Uslyšel hlas Isbelah, což bylo divný, protože kolem něho zrovna vybuchoval svět. Ten hlas mu chvíli zněl v mysli a pak už bylo jen ticho. Do ticha zakvokala slípka a zaštěkal pes. Dainty votevřel kukadla a překvapeně zamrkal.

Příspěvek upravil Bedra: 18.04.2021 15:57

[Bedra]

Vykulenej hobit se rozhlídnul kolem sebe a nestačil se divit. Uviděl Havrana s jeho družinou, jak se překvapeně otáčej kolem sebe a Aren jakbysmet. Byli na nějaký zahrádce za hliněným domkem a šlapali někomu po úrodě.
"To je..." řekla ještě vyjevená lučistnice Alex.
"Ano, Elfí ostrov," sykla temně a chladně Isbelah, až všem přeběhl mráz po zádech. Hněv nejspíš směřoval na Arena, jak Dainty pevně doufal. Isbelah to potvrdila, otočila se přímo k muži v kápi a zamračila se na něj.
"Mám s tímto místem určité magické spojení. Jen díky tomu jsem nás sem mohla přenést tak rychle, ale stálo to část mé moci, kterou jsem střádala téměř půl roku."
Tentokrát věnovala Arenovi hodně zlý pohled a pokračovala.
"Máš štěstí, že jsi byl blízko nás, jinak bych tě s radostí nechala s tvou nebohou družinou žoldáků na planině démonů. Jejich smrt padá na tvou hlavu. A buď si jistý, že za tohle zaplatíš. Očekávám tvou platbu do cechovní truhlice v plné výši. Osobně na to dohlédnu a tvé kontakty s Černým ti nepomohou."
Ďáblice švihla ocáskem jako bičíkem, otočila se na patě a rázně vykročila někam pryč. Čahoun v černý zbroji pokynul na rozloučenou a se svou partou taky zmizel jako pára nad hrncem.
Aren si vyměnil pohled s Daintym a ten jenom pokrčil rameny. Pak se s opodál stojícím Salym Hrdlořezem vydali zjistit, kde mají na elfím ostrově hospodu.

Příspěvek upravil Bedra: 26.04.2021 15:01

[Bedra]

Vod toho se Dainty s ostatníma nějakou dobu neviděl.
Aren pokračoval v pátrání, jak zastavit démony a snažil se pomáhat při obraně města, kterou vedla samotná lejdy Tery.
Byla...no jako vyslovenej anděl.
Dainty ji měl docela rád, bylo to takový to světýlko, který aspoň trochu osvětlilo ten hnojník, kterým byla poslední dobou Alicie.
Démonům se chtěl Dainty co nejvíc vyhejbat a tak se snažil rozjet cechovní obchod, ale nebylo to snadný.
Isbelah aji s Frestem na nějakou dobu zmizeli a později Dainty zjistil, že založila čarodějský uskupení, který sídlilo na elfím ostrově.
No a ten vysokej cápek, co miluje černou barvu, Havran? Ten se s vostatníma vydal přes moře někam na poušť, kde chtěli vodpálit nějakou bombu, aby se dostali do adamantákovýho dolu, kde v útrobách hory vožívali obrovští golemové. No prostě blázni.
A tak čas líně plynul do onoho vosudnýho dne.

Příspěvek upravil Bedra: 23.06.2021 21:42

[Bedra]

Dainty si tak jednou vykračoval po rezidenci. Vyrazil ze Slatu směrem k přístavu. Doslechnul se, že se z teplejch krajů vrátil Havran s jeho družinou a přivezli drahocenej náklad. Nejtvrdší kov, kterej se dá sehnat v tomhle koutě světa. Chtěl to zbožíčko vomrknout a tak s rukama v kapsách pomalu špacíroval ulicí a do kroku si pískal veselou písničku.
Idylka zkončila ve chvíli, kdy se vod jižní brány ozval zvuk, srovnatelnej s odpálením bomby na poušti.
"Do hajzlu," vyplivnul nadávku Dainty a pomyslel si něco nevybíravýho o démonech a jejich matkách.
Chvíli napjatě sledoval, co se bude dít a strážní kolem dělali to samý. Vzápětí litoval, že ještě nevzal nohy na ramena, ale bylo už pozdě.
Desetisáhová železná brána se rozletěla, jako by vítr rozfouknul dřevěnou branku. Dainty uviděl lidský postavy, pobíhající kolem divný lávovitý věci, ze který se valil šedej dým. Pekelná cesta dorazila se vší parádou.
Kolem místních se pohybovala spousta dalších postav různejch druhů a velikostí. Démoni se vyvalili do města jako velká voda. Před něma ustupovala družina Lejdy Tery, ve který Dainty zahlídnul aji Arena. Ohnivá cesta vypadala jako hladovej had a pokračovala směrem k hradu. Připosranej pulčík byl odříznutej s pár dalšíma lidma a strážnejma v rezidenci. Chtěl se stáhnout do bezpečí Slatu, ale zničehonic jižní bránou vběhli do města rychlonohý ještěrky, na kterejch se vezli temní elfové. Daintoš polknul, ale to bylo jediný co stihnul. Najednou byla ta podivná kavalérie všude kolem něj a prehistorickej ještěr ukousnul hlavu strážnýmu, co stál poblíž. Elf, černej jako bota, chtěl něco nepěknýho udělat Daintymu svým rapírem, ale do rány mu vpadl rohatej dobrodruh z lesa, kterej mu připomněl starýho hraničáře Sywa. Byl pěkně rychlej, protože černouškovi svým mečem uštědřil hlubokou ránu do boku a ten se bezvládně zakymácel v sedle podivnýho tvora, na kterým seděl. Daintymu a ostatním dobroduhům přispěchali na pomoc další strážní, ale i tak to nebyl moc férovej boj. Všude kolem se pohybovali nějaký zrůdy. Jako karikatury, napřahující svý pařáty do myslí a způsobující okamžitý šílenství. Noční můry, který procitly k životu v ulicích Bílýho města. Momentalně trochu vočouzenýho.
Drowí jezdci na ještěrech nadělali mezi Alicijskejma pořádnou paseku. Poslední na nohách byl Dainty s rohatým hrandou a pár strážnejma. Vylomenou branou dovnitř nakráčelo několik démonů, kteří byli větší než okolní vilky. Tak to už bylo trochu moc. Rohatec zavil a s výkřikem krevní msty úhlavnímu nepříteli vyrazil přímo naproti hovadu, měřícímu přes padesát pulčickejch stop. Dainty zaklel a bežel pár kroků za ním. Jestli má přežít, musí se ho držet.
Že měl špatnej odhad v úsudku zjistil ve chvíli, kdy démon bouchnul do země a udělal vedle hobita kráter velikosti krávy. Malýho, nevohroženýho bijce démonů to odhodilo stranou takovou silou, že proletěl nedalekou kamennou zídkou a pak konečně ztratil vědomí.

Příspěvek upravil Bedra: 23.06.2021 21:49

[Bedra]

Potlučenej hobit se s trhnutím probudil a zíral do tmy. Nemohl se hnout, ale cítil že na sobě nemá nic, kromě chladivejch obvazů. Takže byl nejspíš někde v podzemí zafačovanej jako mumie. Tak nějak tušil, že když není mrtvej, tak ho možná zachránil někdo z cechu. Ale kdo? Hobit se nadechl a zkusil se posadit. Místo toho jenom heknul a možná se při tom povolil nějakej ten steh.
"Ještě není čas na druhý oběd, příteli Ztroskotanče. Nehýbej se a odpočívej."
V Daintym by se krve nedořezalo a hercna mu asi jednou nebo dvakrát vynechala.
Ten hlas.
"Stíne to seš ty?"
"Ano, Pane Černý," odpověděl předešlej kápo Cechu zlodějů. Pak bylo chvíli tísnivý ticho a zas pokračoval:
"Docela chytlavé jméno," řekl někde ze tmy uznale a Dainty si oddechnul. Byl to opravdu on.
"Dlouho sme se neviděli Užto. Teda neslyšeli." Dainty se chtěl uchechtnout, ale radši neriskoval popraskanej steh a tak jen vydechl:
"Co město?"
"Ty seš na tom podstatně lépe. Schytala to hlavně rezidence a okolí hradu. Když jsem dorazil, bylo krátce po boji. Lady Tery, s nepočetnou obranou města, Alicijským zachránila krk. Ale ztráty na životech i majetku jsou velké. Tebe jsem našel mezi troskami a mrtvými těly. Máš stále tuhý kořínek."
Pak bylo zas ticho a zničehonic, bez sebemenšího zvuku, ucítil překvapenej Dainty u pusy pohár s vodou.
Sakra je pořád dobrej, blesklo Daintymu hlavou.

Když vedl Užto Vševzal před lety Cech, tak byl nejlepší. Nikdo se mu v tichým pohybu nevyrovnal a byl navíc neskutečně rychlej. Asi proto ta přezdívka Stín. Dainty se napil a vděčně si krknul.
"Díky kámo."
"Prospi se, ještě si promluvíme," řekl Užto a odpovědí mu bylo jen spokojené hobití chrápání.

Příspěvek upravil Bedra: 11.08.2021 17:10

[Bedra]

Dalších pár tejdnů strávil Dainty v posteli, v noclehárně Cechu zlodějů. Podle toho, co mu pověděl Užto, Slat zůstal po útoku démonů téměř neporušen. Je pravda, že chudinská čtvrť vypadala, jako po nájezdu temnejch sil, tak trochu vždycky. Alespoň se pomyslný váhy trochu vyrovnaly a vzduch prořídnul. Dainty tak měl čas si v hlavě utřídit myšlenky.
Užto dokonce zaskočil v roli Pana Černýho, takže měl Slat v noci pořád svýho ochránce. To bylo dobře. Vobchod mohl pokračovat a plán, kterej se polámanýmu hobitovi rodil v hlavě, byl fyzicky hodně náročnej. Bude ho moct uskutečnit, až bude zase zpátky ve formě.
Jednou denně ho Užto vždy navštívil a zkontroloval zdravotní stav. Pak si povídali.
Užto nebyl nikdy moc výřečnej, ikdyž mluvit uměl dobře. Byl totiž dost chytrej a vnímavej a Dainty potřeboval vědět, co se děje v ulicích, když ležel jako lazar na posteli. Navíc měl pocit, že Stín zůstává ve městě jen kvůli zraněnýmu kamarádovi.
Jednou takhle večer mu vyměňoval Stín obvazy a pronesl.
"Rány se ti hojí opravdu impozantní rychlostí. Tenhle druh vitality máš po svých předcích?"
Dainty si povzdechnul, ale pak se uchechtnul.
"Jo, máme to všichni po pradědovi. Dožil se skoro dvou set let, ikdyž pak už nemohl skoro chodit. Ale to ho neodradilo, aby nám nadával a házel po nás kamení, který sme mu předtím sbírali."
Stín pokýval hlavou a s úsměvem řekl.
"Ještě týden a budeš moci z postele. A pak budeš muset cvičit a to hodně. Tedy v případě, že chceš být tak dobrý velitel cechu, jako předtím. Ještě tu s tebou nějaký čas zůstanu, abych se ujistil že jsi ty i Cech v pořádku. Pak se opět vydám na cestu."
Užto se odmlčel a Dainty tušil, že jakmile odpluje, už ho nikdy nespatří. Proto prolomil ticho.
"Jo, to mě napadlo. Budu tě muset požádat o laskavost. Nebude to ale nic jednoduchýho a nebylo by to zadarmo."
Užto se zamračil.
"Po příteli nechci žádné peníze. Dívím se, že to nevíš a předpokládám, že to byla jen součást tvého bezbřehého humoru."
Dainty se zakřenil a posadil se. Dokonce ani neheknul a odhalil širokej úsměv.
"Až uslyšíš, co po tobě potřebuju, tak si ještě rád to zlato vezmeš."

Příspěvek upravil Bedra: 02.07.2022 21:23

[Bedra]

Byla to pravda. Užta opravdu Daintyho plán překvapil, ale peníze stále odmítal.
První věc, kterou Ztroskotanec potřeboval, byla, že ho Užto začne trénovat. Aby byl v lepší formě, než kdy jindy.
Trvalo to další měsíc, plnej úmorný dřiny a sebemrskačství. A to doslova, Užto byl tvrdej učitel. Ale neslo to svý ovoce, Dainty byl zocelenej a hbitej jako nikdy předtím. To, co se ale chystal udělat, se skoro rovnalo sebevraždě. Takže bude potřeba, aby šlapal jako Stromořádský hodinky, až přijde ta správná chvíle.

Oliosovi žel, nastala právě teď.
Daintymu přeběhl mráz po zádech, když se v Cechu vedle něj zjevil Užto Vševzal, jak měl ve zvyku.
Jako duch. Jako Stín.
"Už odpověděli. Schůzka bude dnes v noci, až bude měsíc vysoko na nebi. Jseš si opravdu jistej, že to chceš udělat? Je to pravděpodobně ta nejnebezpečnější věc v našich životech."
Daintyho tvář se stáhla do vypočítavý a soustředěný grimasy.
"Jo, naposled si projedem plán a na večer vyrazíme."

Příspěvek upravil Bedra: 12.07.2022 10:30

[Bedra]

Dva černě voblečení a po zuby ozbrojení hobiti se vydali ze Slatu směrem na jih. Setmělo se teprve před chvílí, ale chtěli si dopředu vočíhnout terén. Zastavili se asi půl míle před temným hvozdem a pozorovali ho z bezpečí vyvýšenýho listnatýho porostu.
Jediná souvislost, která spojovala Ztroskotance s minulostí, byli temní elfové. Najali si někdejšího vůdce Cechu zlodějů, aby ho odstranil a určitě pro to měli nějakej důvod. Když to zjistí, třeba si konečně vzpomene kdo je a co sakra dělá v takovým zapadákově, jakým Alicie rozhodně byla.
Vod tý doby, úplně pokaždý, když šel mimo město, cejtil v zátylku divný mrazení. Jako by ho někdo sledoval, ale nikdy nikoho nezahlíd. Ani když si přečetl svitek, kterej posílil jeho vnitřní zrak a prohlídnul všechny levárny. Málem mu z toho přeskočilo. Stal se z něj docela solidní paranormik, nebo něco takovýho.
Už nemínil žít s představou, že ho v nějaký tmavý uličce bodne drow dýkou mezi lopatky.
Věděl, že Užto je třída a sám na tom taky nebyl vůbec zle. A věřil si proti jakýmukoliv protivníkovi na tomhle zatraceným ostrově. I přesto sou tihle temňáci pěkní tuhoni. Hlavně proto, že elfové obecně byli hodně rychlí a silnější, než na pohled vypadali. Něco jako hobiti, jen s horším charakterem. V boji se Stínem po boku si Dainty věřil aji proti drakovi, ale takovej temnej elfí mág s partou přisluhovačů za zadkem v Daintyho útrobách vyvolával hnědej poplach.
Proto si oba malí černooděnci lupnuli hned několik drijáků na posilnění. V podstatě všechno, co nešlo poznat na první pohled. Lektvar kůry je sice dobrá věc, ale vypadáte pak tak trochu jako strom a to by mohlo bejt těm přisluhovačům pavoučí královny trochu podezřelý.
Měsíc se vyhoupnul doprostřed oblohy, posetý stovkama blyštivejch hvězd, a ozářili tak bílým svitem travnatou louku. Ta ústila párem kamenných pilířů do hloubi lesa.
Oba pulčíci na sebe pohlédli a neznatelně přikývli.

Příspěvek upravil Bedra: 09.08.2022 10:23

[Bedra]

Vyrazili zpoza úkrytu stromů a svit velký kulatý věci na obloze ozářil dva drobný stíny. Ten první vedl druhou postavičku na pětisáhovým konopným provaze. Navíc měla svázaný ruce a klopýtala tmou, protože měla přes hlavu nasazenej plátěnej pytel vod brambor.
Byli naservírovaní jako na stříbrným podnose, klidně to oba mohli schytat salvou šípů s hrotama napuštěnejma v jedu.
Elfové se chovali ohledně jinejch ras dost nadřazeně a arogantně a oba hobiti doufali, že je ti emaři podceněj. S tím taky tak trochu počítali.

Vlastně na tom záležel celej plán. Hop nebo trop, nebylo cesty zpět.
Dopochodovali k ceduli, která odrazovala všechny tvory, co měli všech pět pohromadě, aby se na patě votočili a šli někam do pajzlu na jedno vychlazený.
Místo toho oba vstoupili do útrob temnejch stínů hvozdu, kterej byl to poslední místo, kam by kdokoliv chtěl jít.
Ponořili se do hloubi lesa, plnýho vysokejch listnáčů a všude bylo ticho jako v hrobě. Ani jedno pípnutí ptáčka zpěváčka, jen sem tam něco zapraskalo ve větvích. Dainty by nedal nic za to, že slyšel hodně chlupatejch a cupitavejch nožiček nějakejch zrůd a nebo hůř, pavouků.

Neměl v sobě žádnej lektvar na vidění neviděnejch, protože po těchto drijácích ste zářili jako vánoční stromek.
Vod jednoho pochybnýho alchymisty ze Slatu ale sehnali s Užtem takovej posilovák, díky kterýmu ste měli kukadla citlivý na okolní teplotu. Všemu, čemu proudila v žilách teplá krev, pulzovalo červenou barvou. Všechno ostatní se utápělo v šedých zákoutích ve zdánlivě nekonečným hvozdu.

Ikdyž měli temní ušáci srdce černý jak uhel, v žilách jim kolovala rudá životadárná tekutina.
Proto pulčíci věděli, když byli obklíčeni a počkali, až vyjdou z úkrytu.

Příspěvek upravil Bedra: 11.01.2023 17:25

[Bedra]

Bylo jich pět a měli je na mušce. Drowí lučištníci mířili do jednoho na Užtovo srdce, druhého hobita se nebáli. Stín měl nechvalnou reputaci a tak z něj měli bobky nejspíš aji tihle přičmoudlíci.
Na scénu vstoupil drow v rouchu a v ruce třímal svou hůl. Nechutně smrděl magií a ozařoval okolní prostor takovým způsobem, že to muselo vadit i jeho nohsledům.
Samolibej úsměv na jeho vyzáblý tváři naznačoval, že šlo o předem vobávanýho čaroděje. Pomalu předstoupil před Užta s jeho trofejí. Arogantní úšklebek se mu ještě rozšířil, když spatřil druhého hobita s pytlem přetáhnutým přes hlavu a svázanýma rukama.
Ticho se nepřirozeně táhlo jako slimejš a tak ho rozsekla postavička v černým, napohled se choulící před vysokým temným elfem.
"Svou část dohody jsem splnil, teď je řada na vás, eminence."
Elf nepříjemně zaskřehotal a žoviálně rozhodil rukama.
"Musím uznat, že máš můj nehynoucí obdiv. Tolik roků a přesto jsi splnil námi zadaný kontrakt. Už jsem se obával, že si budeme muset najít jinou politováníhodnou skupinu nájemných mordýřů. Pro nás čas tolik neznamená. Po těch letech jsme předpokládali, že už budete všichni prostě...mrtví. Ten váš cech zlodějíčků opravdu překvapil. Velice mile překvapil."
Užto Vševzal se mírně uklonil.
"Tvá obecná řeč zní opravdu jako balzám na uši. Ale ve vší úctě, nemusíme si mazat med kolem huby. Jde jen o obchod. Očekávám okamžitě smluvenou platbu ve zlatě a drahém kamení, jinak odcházím a zajatce si beru sebou. Stokrát co vážím, jestli si dobře pamatuji."
Všechny tětivy luků zapraskaly, ale čaroděj jen ledabyle zvedl ruku na znamení klidu ve zbrani.
"Samozřejmě, dostaneš odměnu po zásluze, stejně jako tvůj poloviční přítel. Zabijte je."
Čaroděj mávnul rukou a věci se daly do pohybu.

Příspěvek upravil Bedra: 11.01.2023 17:28

[Bedra]

Šípy prosvištěly kolem rozmazanejch šmouh, div se temňouši sami nepostříleli. Elf, kterýmu šíp svýho druha udělal krvavej šrám na předtím pěkný tvářičce, zaklel v prastarý řeči.
Hobiti tušili, že pudou především po Užtovi, protože díky svejm hbitejm refleksům byl ještě rychlejší než voni. To dalo čas Ztroskotanýmu hobitovi, aby si sundal pytel z hlavy a lupnul si z flašky urychlováku. Pouta na ruce byla samosebou jen na voko, kdo by taky věřil temným elfům.
Plán byl jasnej, Užto musel vyřídit mága. Lučištníci ho budou bránit a vo ty se postará Dainty. Hned prvnímu dal několik krvavejch polibků od svý dýky z adamantia mezi žebra a to už nerozdejchal. Temnej ušoplesk, co byl nejblíž, se na něj votočil a začal po něm pálit jeden šíp za druhým. Díky dryjáku zrychlení prokličkoval mezi šípama a stanul před elfem, třímajícím dlouhej luk. Jeho ruka neuvěřitelně rychle kmitala, až to skoro nepostřehnul zrak. Když se hobit přiblížil, tak luk odhodil a sáhl po vostrým rapíru u pasu. Toho Dainty využil a udělal kotoul za jeho záda. Když se elf již s tasenou zbraní otáčel za hobitem, přistála mu na obličeji adamantinová vosa. Asi ho pěkně štípla, protože to mlasklo a elf se svalil k zemi jak pytel brambor.
Mezitím se vostatní zaměřovali na Stína a pálili jednu salvu votrávenejch šípů za druhou pod jeho neuvěřitelně rychlý nohy. Čaroděj zadeklamoval v nějakym zakázaným jazyce, ale Užto Vševzal už byl u něj a černá rukavice s voranžovym krystalem vod pánbíčkářů dopadla na čarodějův bok. Zaklínadlo i přesto nejspíš zapůsobilo, protože se všechno zničehonic zastavilo. Až na čaroděje. Silnej úder hobitího mnicha ho odmřštil několik kroků dozadu, kde se zapotácel a spadnul na zadek. Dainty všechno vytřeštěně sledoval, ale nemohl nic dělat. Byl to divnej pocit, jako by byl zavřenej v plástvi medu. Užto zůstal jako zkamenělej v pozici, kdy udělil pěknou ťafku tomu magičovi. Elfí poskoci se naštěstí taky nehejbali.
Když mág vstal, na jeho škaredý tváři byla vidět bolestivá grimasa. Nejspíš přemejšlel, jak si hobity vychutná a netrvalo dlouho a začal tvarovat rukou v prostoru modrý prstence. Když řekl zaklínadlo, z prstů mu vyšlehly modrý paprsky. Všechny se zabodávali do Užtova těla. Bylo jich snad dvacet. Pak se čaroděj zlověstně usmál a vykouzlil další várku těch modrejch energetickejch výbojů a všechny opět poslal na Užta. Daintymu se chtělo křičet, ale byl pořád svázanej v tý časoprostorový smyčce.
Jako první se vymanil právě Užto, nejspíš díky svýmu mnohaletýmu a tvrdýmu výcviku. Bleskově si lupnul z flakónu se zelenou tekutinou. V jeho očích se zablejsklo a jeho rány jako by se vypařily. Když se do reality vrátili elfové, běželi svýmu šefíkovi na pomoc, ale ten sváděl nerovnej souboj s bejvalym velmistrem cechu zlodějů. Dostal bombu na solar, až se předklonil a z jeho pusy vystříkla krev. Do protipohybu pak schytal takovou uspávačku doprosřed čela, až Dainty pochyboval, že by se ještě někdy probral. Zbývající elfové se chtěli za svýho velitele pomstít, ale Stín s Panem Černým je rychle vyřídili. Po bojišti se pak rozprostřelo mrtvolný ticho.

Příspěvek upravil Bedra: 29.11.2022 12:03

[Bedra]

Když adrenalin kolující hobitům v žilách opadával, uvědomili si, že vše proběhlo během pár úderů srdce. Na nic nečekali a zkontrolovali elfího čaroděje. Nevypadal, že by se někdy v blízký budoucnosti probral. Spíš v žadný budoucnosti, protože měl uprostřed vysokýho čela krvavou prasklinu, ze který se ještě trochu kouřilo. No fakt!
Prohledali ho a našli pouze váček, ve kterém byl srolovanej páchnoucí pergamen. Dainty ještě žádnej takovej neviděl, ale nejspíš byl vyrobenej z lidský kůže. Nic jinýho u sebe čaroděj neměl a lučištníci taky ne. Pulčík zaklel a připoutal si váček k opasku. Nedalo se svítit, museli vodsud zmizet. Byl by nerad kdyby se vobjevila nějáká nepříjemnost.
Jako by to přivolal, z houští na ně vyletělo několik šípů. Pohotově se vyhnuli a dali se na odchod. Když opouštěli temnej hvozd, loučilo se s nima až romanticky znějící hvízdání šípů s hrotama napuštěnejma v jedu. Hobiti utíkali, až se jim přášilo za patama a zastavili se až v kanále pod Slatem. Nelenili a zapadli do sídla Cechu. Tam si mohli konečně oddechnout.
Dainty vytáhnul znechuceně pergamen a rozvinul ho. Voba hobiti hleděli vyjeveně na nějaký elfí klikyháky a do ticha se pouze ozvalo:
"Kurde!"

[Bedra]

Ikdyž zjistili velký kulový, aspoň se zbavili toho čáryfuka, kterej z nějakýho neznámýho důvodu chtěl Daintyho hlavu na podnose. Doufali, že jednal na vlastní pěst a temní elfové nebudou tušit vo koho šlo, jinak se jenom přesunuli z kaluže pod vokap.
Sem tam se stalo, že se dobrodruhové z města vypravili do temnýho hvozdu, aby trochu ušákům pustili žilou. Ale většinou se to moc nevyplatilo, protože si svý jmění střežili někde v podzemí a zatím se vchod do Podtemna nikomu vypátrat nepodařilo. A jestli jo, tak to nejspíš nikomu nestihl říct.
Na každej pád to znamenalo, že se musel Dainty s Užtem rozloučit.
Stáli voba na molu v přístavu a čekali na loď, která pak zamíří do Stromořádu. Když připlula a kapitán pak přijímal palubní lístky, Dainty si povzdechnul.
Užto Vševzal věnoval Daintymu vzácnej, ale povzbudivej úsměv.
"Nevěš hlavu příteli. Vydávám se opět na cestu a nejspíš se do Alicie již nevrátím, ale něco mi říká, že se ještě shledáme."
Pevně stisknul kudrnatýmu hobitovi nabízenou ruku a poplácal ho po rameni. Pak se otočil a zmizel v hloubi velký zaoceánský lodi.
Ještě dlouho potom, co odplula, Dainty smutně sledoval obzor a přemýšlel.

[Bedra]

Další dny bloumal Ztroskotanej hobit po městě jak zombík.
Jako bez ducha si dal pár kousků u Maugríma a pak znechuceně pokračoval za Ahmedem ke Kohoutovi.
Chtěl si spravit chuť dobrym druhym vobědem, ale vůbec mu to nešmakovalo.
Tak zapadnul do Slepý husy, kde se propíjel zase do střízliva celou noc.
Nad ránem pulčík ležel na stole jako nějakej dezolát a rázně do něj někdo strčil, aby ho probudil. Nebyl to nikdo jinej, než mladej Saly Hrdlořez. Byl to takovej člověčí pořízek. Samá ruka, samá noha. Ale taky samá šlacha, samej sval. Už si spolu párkrát kryli záda, když šli na dobrodružný vejpravy s Arenem. Věděl, že se na toho veselýho rváče může spolehnout.
"Tě pic! Sem tě vůbec nepoznal kámo, vypadáš hrozně. Jako kdyby vobr šel na velkou do Slepý husy a místo hajzlu použil tenhle stůl."
Saly se zachechtal a přisedl s čerstvě natočeným pívem k hobitovi. Vyzunknul ho na první dobrou, zvednul ruku se dvěma zdviženýma prstama a zahlásil.
"Repete! A tady pro malýho taky jednu rundu."
"Promiň Saly, ale další ležák mě asi už vážně položí."
Ten se hlasitě zařehtal a když si dva korbele o sebe ťukly, dosyta se napil. Otřel pěnu ze svý rošťácky se usmívající tváře a pravil.
"Ne, vážně. Vo co de? Mě se můžeš svěřit. Je v tom nějáká buchta, co. Hobitka?"
Pulčík, co tu kdysi ztroskotal, si povzdechnul a pozoroval svýho vysmátýho kamaráda. Nakonec mu pověděl, co se stalo v temným hvozdu a vytáhnul zapáchající svitek na stůl. Saly chvíli uznale pokyvoval hlavou a pak lusknul silně prostředníkem vo palec, až to udělalo v hospodě pořádnou ozvěnu. Načež odhalil úsměv od ucha k uchu.
"Možná bych znal někoho, kdo by to uměl přečíst. Poď se mnou!"
Jak Saly zavelel, hobita jako by nakopl kůň. Vyskočil ze židle a hodil objemnej pytlík se zlatem na bar, za kterym stál obrovskej půlork a leštil už hodinu stejnej korbel. Ani nehnul brvou, ale ti dva už mezitím vyrazili ze Slatu směrem na jih.

Kam taky jinam.

Příspěvek upravil Bedra: 25.02.2023 10:04

[Bedra]

Když se blížili k temnýmu hvozdu, tak Ztroskotanec necejtil nic. Až na středně silnou kocovinu.
Těsně před ním se dali na západ. Kousek dál vod cesty stály v trávě takový velký šutry, jako dělaný pro nějakej temnej rituálek.
Rozhlídli se a nikde ani živáčka. Už se chtěl hobit svýho společníka zeptat, co má v plánu, když tu se z ranní mlhy, linoucí se z hvozdu, vyloupnula postava.
Pulčík instinktivně sáhnul po dýce, ale Saly ho zarazil.
"Klídek. To je ten můj kontakt."
Hobit zúžil oči do malejch štěrbin.
"Vždyť je to..."
"Jo, je."
Drow jak poleno si to napochodoval až k nim. Měl na sobě kožený hadry a na zádech dlouhej tisovej luk, nejspíš lovec. Do zakaboněný tváře mu padaly dlouhý sněhobílý vlasy. Když mu Saly hodil váček, kterej zacinkal tvrdou měnou, temnej elf se zadostiučiněním měšec potěžkal a schoval jej pod vestu. Na tváři se mu objevil křivej úsměv a řekl obstojnou obecnou řečí.
"Tak co potřebuješ a kdo je ten prcek, tvůj harant?"
Daintymu zacukalo v oku, ale Saly se jen zaculil.
"Ale houbelec, to je můj kámoš. Má tady tudle zprávu vod vás a nemůže ji přečíst."
Temnej ušák, černej jako bota, se obrátil ke Ztroskotanci a natáhnul k němu tu svou špinavou pracku. Nejraděj by mu ji useknul, ale nakonec mu neochotně pergamen podal.
Drow listinu vyrobenou z lidský kůže rozvinul, jako kdyby tam bylo zabalený mimino. Pak se křivě usmál.
"Jo, to je určitě vod nás. Stojí tam.

 

Rozkaz pro třináctou posádku ze sedmé legie.
Zabít všechny vetřelce, co přivedou hobita, který sympatizoval se zrádkyní Loth´Rienn.
Všichni musí zaplatit životem.
Sláva a moc.
Krev a smrt nepřátelům."

Příspěvek upravil Bedra: 30.05.2023 15:43

[Bedra]

Chvíli bylo ticho a pak podal temnej elf svitek zpátky hobitovi. Přitom si ho, teď už pořádně, prohlídnul.
"Tu Loth´Rienn neznám, ale vo tobě už sem slyšel. Jednu dobu po tobě šli naši vrahové ze stínu. Ale to je dlouhá doba, už si všichni myslí, že seš tuhej."
Saly se usmál a poplácal přátelsky drowa po zádech.
"Tak to je dobře, navíc ti zaplatíme za tvoji mlčenlivost v týhle dávno zapomenutý šlamastice, jestli si rozumíme."
Saly mrknul na svýho polovičního přítele a ten na srozuměnou přikývnul. Odepnul od pásku naditej měšec a hodil ho elfovi. Ten ho pohotově zachytil a ztuhnul. To mu Saly Hrdlořez bleskově přeťal krkavici svym vykosťovákem, až to skoro nešlo vokem postřehnout. Jenom to tiše zabublalo a Salyho bejvalej kontakt se sesunul k zemi.
Ten jen pokrčil rameny a zatlemil se. Oba se rozhlídli a tělo vodtáhli dál od hvozdu, kde ho uklidili do křoví. Mezitím ho Saly prošacoval a hodil hobitovi zpátky jeho měšec. Pak si vzal zpět svý zlaťáky.
"Tak co, už víš kdo byla ta káča, kvůli který ti šli temní elfové po krku?"
Hobit, kterej zapomněl kdo vlastně je, zavrtěl hlavou a opakoval si pořád dokola to jméno ze svitku.
Loth´Rienn.
Žádnou neznal. Alespoň ne potom, co tu ztroskotal.
Ale předtím. Předtím jednu znal.
Opustila svůj domov a rodinu, aby utekla nenávisti a zmaru. Ale v lidským městě si moc nepolepšila. Stráže na trhu ji okamžitě zabásli za nějakej malichernej prohřešek. V šatlavě a bez peněz v cizím světě, to pro mladou drowku nevypadalo nejlíp. Ale potkala tam jednoho hobita. Ten to v Alicijský věznici moc dobře znal. Skoro jako svý boty. Samosebou se z báně dostali a navzdory rasovým předsudkům spojili síly, aby si mohli vydělat pár zlaťáků. Potřebovala peníze, aby měla na jídlo pro sebe a svou sestru. Podařilo se jim vybrat pár truhlic v jeskyních místního vobludária. Když pak odpočívali, hobit se dozvěděl, že obě sestry utekly z temného hvozdu. Krutej matriarchát a celá jejich společnost, sídlící v Podtemnu, se jim hnusila. Což se dalo pochopit, když je chtěli zabít. A nebo je chtěli zabít právě proto, že se jim hnusila? No na každej pád s nima strávil pulčík jen krátkej čas a hned mu přirostly k srdci. Proto se divil, když je nenašel na jejich oblíbeným místě. Ať je pak hledal sebevíc, nedokázal zjistit, co se s nima stalo. Vod tý doby je už nikdy neviděl, ani vo nich nezaslech.
A ještě předtím, než připlul Ztroskotanec na tento ostrov. Když byl ještě mladej a naivní. Plnej ideálů.
Hodně, ale vopravdu hodně daleko odsud, šel zachránit svou životní lásku.
Pak se pulčík s bolestivou grimasou ve tváři svalil a držel se za hlavu. Přitom mezi rty procedil její jméno.
"Lili."

Příspěvek upravil Bedra: 18.04.2023 11:53

[Bedra]

Láska. Spalující a vášnivá. Nemůžeme bez ní žít, to je vůle bohů. Zamilovat se je někdy, jako dostat šípem do srdce. (Ale tak to není v případě tohoto příběhu.) Potřebujeme ji stejně, jako ji chceme. Uděláme cokoliv pro ochranu těch, které milujeme...

**********
RIDON

Dainty nečekal ani minutu a vydal se zpět do starýho města. Za sebou nechal jen krvavou lázeň. Musel zjistit, kam se vydá další den vězeňskej převoz s jeho milovanou Lili a zbytkem bandy. Nejlepší bude, když se na ulici vůbec nebude ukazovat. Pro stráže a Puštíky ze severní části teď bude příliš snadným cílem. Zamířil křivolakejma uličkama do hospody u Beniho a Doniho, kde stačil jedinej pohled na rychlonohýho hobita, kmitajícího mezi pár místníma štamgastama a urostlej barbar, stojící ostražitě za barem, kývl a zavedl pulčíka dozadu k tajné místnosti, připravený pravě pro podobné situace.
"Doni, potřebuju jednu informaci."
Barbar neznatelně přikývl a hobit horlivě pokračoval.
"Lili a banda je v průšvihu! Zítra je mají převízt někam jinam, asi do velkýho města, potřebuju vědět kam."
Doni jen naštvaně zamručel a tak Dainty brebentil dál.
"O peníze neměj strach. Stav se v mým bejváku, za čtvrtým prknem pod postelí dostaneš něco na přilepšenou, jak sme se dohodli."
Barbar se neznatelně usmál a hlubokým hlasem pronesl.
"Však Lili taky něco dlužíme."
Dainty se jen zachmuřil. Musí teď přemejšlet.

Příspěvek upravil Bedra: 11.07.2023 23:04