Její ruka projela jeho průsvitnou paží. Smutně se usmála a zadívala se do jeho rudě planoucích očí. Ani rozloučit se s ním nemohla tak, jak chtěla. Jeden jediný dotyk, jedno jediné pohlazení, jeden jediný pohled do jeho skutečných očí. To a pak už se klidně rozplynout v náruči zapomnění, zoufalství, smrti.
Už musím jít... ozval se jí v hlavě Dumgarův hlas. Zavři oči, prosím. zašeptal a ona ráda poslechla...
Ucítila vůni ostružin. Slyšela jeho dech a vnímala teplo jeho přibližujícího se těla. Přísahala by, že zaslechla tlukot jeho srdce, musel stát jen píď před ní. A pak jí po zádech přeběhl mráz rozkoše v okamžiku, kdy ucítala na svých rtech jeho horký polibek...
Otevřela oči a dotkla se ukazováčkem svých rtů. Překvapeně zamrkala a pohlédla na ducha. Stál na stejném místě jako předtím, hlavu mírně sklopenou, pohled raději odvrácený. Smutně si uvědomila, že ten neuvěřitelně krásný pocit na jejích rtech se odehrál jen v její hlavě. Nemohl se jí dotknout stejně jako ona jeho.
Tohle bylo všechno co jí mohl dát.
Ale i tak to bylo nejvíc, co kdy dostala...
