54 odpovědí na toto téma

[Aelipse]

,,Zase ten čaroděj...," zavřela oči a svěsila ramena.
,,A viděla jste mu do tváře?" zajímala se Thralisa, která seděla na jedné z laviček a opírala se o svou magickou hůl.
,,Ne, zahlédla jsem jen špičku jeho hole. Ale byl to zase on. A domlouval si další útok na město s vůdcem potulných cikánů."
,,Proč to nejdete nahlásit veliteli stráží?"
,,To není tak snadné, kapitán má málo mužů a hodně starostí s démony. Už minule při útoku těch hrdlořezů nemohl nikoho uvolnit za hradby."
,,Pak se musíte obrátit na dobrodruhy."
,,Musím hlavně zjistit, kdo je ten mág, než si proti nám najme celý ostrov," zastavila se Alneira při procházení se po místnosti a zamyšleně se otočila na špičce chodidla. ,,Ten cikán mu říkal Káre... Káre... co to může znamenat?"
,,To nezní moc jako jméno," poznamenala věštkyně.
,,Nevím, možná je tady ještě někdo další."
,,Co tedy chcete dělat?"
Alneira se znovu zastavila, pohlédla na Thralisu a na okamžik se odmlčela.
,,Asi... vydám se na sever. Tam teď ti cikáni táboří."
,,Do Morlagu?"
,,Ano, vydám se do Morlagu a zkusím od nich vyzvědět, kdo si je najal."
,,To nezní moc moudře."
,,Ne, to nezní," přikývla Alneira a s výrazem vyčerpání a beznaděje se posadila na lavičku vedle Thralisy.
,,Být vámi, sama bych tam rozhodně nešla. Měla byste někoho požádat o pomoc. Elfy nebo..." Věštkyně se odmlčela, když si uvědomila, že už ji nikdo další nenapadá.
,,Elfové mají svých starostí dost, zvlášť když jsou hory stále plné těch zlomyslných skřetů. Navíc po nich nemůžu chtít, aby riskovali životy pro město, které leží zcela mimo hranice jejich zájmů. Ne, vydám se tam sama. Snad mi bohové budou přát."
,,Budu se za vás modlit."
Alneira se na ni naposledy usmála, snad na znamení, že ještě není vše ztraceno, a pak vykročila z chrámu.

[Aelipse]

Vyházející slunce už pálilo do tváře, když Alneira opouštěla brány chrámu. Poslední zastávka v Kohoutově krčmě, kde nakoupila jídlo na cestu, a pak už svižně kráčela do přístavu.
Moře šumělo a šplouchalo a zrcadlilo zářný sluneční kotouč. Zakryla si dlaní oči a spatřila, kterak se u mola pohupuje plachetnice, jež často plula na sever a zpět a usnadňovala tak cestu obchodníkům, kteří měli namířeno do hor. Rozhodla se, že popluje také.

,,Vyplouváme až za dvě hodiny, paninko," odvětil starý námořník a vycenil svůj bezzubý chrup.
,,Dobře, počkám tedy," kývla Alneira a otočila se. Když se procházela po přístavu a přemýšlela, jak přesvědčí cikánského vajdu, aby jí vyzradil jméno svého zaměstnavatele, zahlédla vysoko se tyčící Zorathovu věž a vzpomněla si na ďáblici, se kterou si chtěla promluvit. Rozhodla se, že si zkrátí čekání a vydala se k věži.

Dveře se pomalu otevřely a do nosu ji praštil zápach zatuchlého vzduchu.
,,Haló? Je tu někdo?" houkla do tmavé chladné místnosti a jedinou odpovědí jí byla její vlastní ozvěna. Vydala se dál a po schodech nahoru. Tam spatřila planoucí louče a siluetu postavy, která se za policemi přehrabovala ve starých knihách.
,,Zdravím," řekla nejistě a rozhlédla se po místnosti.
,,Jo to jste vy? No jo, taky zdravím," odvětila Isbelah, očividně ne příliš nadšená její návštěvou. ,,Tak co chcete?"
,,Nezdržím vás, jen bych se ráda něco dozvěděla o těch krystalech v rezidenci." Ďáblice si povzdechla a otočila se.
,,Sama o nich moc nevím, což mě štve."
,,Ale daly by se vytvořit další, že ano?"
,,Jo to by šlo asi. Ale já nemám k dispozici vědění, abych to mohla dokázat."
,,A kdo jej má? Kdo je dokáže vytvořit?"
,,Co třeba Garibalde? Ten to dokáže, už jednou to dokázal, ale udělal to blbě. Ty kameny zabíjej kompletně vše, což je zbytečně vysiluje."
,,Takže ty krystaly... mají určité množství energie, které se časem vyčerpá?"
,,No ano, ale tyhle kameny udržuje Garibalde a dokud v tom bude pokračovat, kameny tu stále budou."
,,Dobrá... a co možnost teleportace? Myslím jestli by ty krystaly v rezidenci šly přenést na jih, někde k Bráně osudu?"
,,Ano, taková kouzla jsou, ale žádné mi zatím nefunguje. S Maximusem na tom děláme. No, teoreticky by to asi šlo, ale bylo by to příliš riskantní. Ty kameny jsou dost nestabilní a mohly by přitom explodovat."
,,Dobře, už vás nebudu zdržovat. Děkuju za pomoc a naviděnou," kývla Alneira a vydala se ven z věže.
Zavřela za sebou staré těžké dveře a rozhlédla se. Loď už v přístavu nebyla, očividně musela před chvíli odplout. Alneira si povzdechla a vykročila pěšky na Rudou cestu.

[Aelipse]

,,Zdravím, ráda vás vidím," vyhrkla Alneira v úžasu, když na kopečku lemujícím Rudou cestu spatřila statného hraničáře, o kterém neměla žádné zprávy po celé týdny.
,,I já vás," odvětil Hiosu a zdvořile se poklonil.
,,Chystáte se na lov?" pohlédla na jeho luk, jenž třímal v ruce.
,,Právě se z lovu vracím."
,,Jak...," ztišila hlas a naklonila se k němu, ,,jak pokračuje pátrání?"
,,Žádné novinky ohledně naší lady. Vlastně jsme asi uvízli na mrtvém bodě," oznámil se zklamaným výrazem ve tváři a zalovil v torně. ,,Mám pro vás úkol," pohlédl zpět na ni a podal jí do ruky malou dřevěnou truhličku.
,,Co... je to?"
,,Nevím přesně, podle všeho věci k nějakému rituálu." Alneira opatrně zvedla víko a truhlička se s cvaknutím otevřela. V jejím nitru bylo několik na první pohled obyčejných věcí.
,,Zkusím o tom zjistit více."
Hiosu kývl a otočil na svou černou pumu, která ho naléhavě tahala za plášť.
,,Omlouvám se, ale musím už běžet. Uvidíme se," lehce se uklonil a než Alneira stačila něco říct, zmizel za mostem kamsi mezi stromy. Sjela zrakem zpátky na truhličku. Pak ji strčila do torny a rozhlédla se. V okolí nikdo nebyl, jen ptáci poletovali nad lesem a občas se snesli k ševelícím korunám vysokých dubů.
,,Čas jít," prohodila si tiše pro sebe a vydala se dál po Rudé cestě.

[Aelipse]

,,Je to dlouho," zvedla brk z listu svého deníku a s bradou opřenou o dlaň se na chvíli mlčky zahleděla do plamínků svíček před sebou. ,,Je to dlouho, co jsem naposledy otevřela tuto knížku a vyprávěla příběh svého života. Ne, že by na tom tolik záleželo..." Její pohled se v myšlenkách znovu odtrhl od deníku a zamířil kamsi do prázdna.
,,Mnoho se událo. Cesta do hor byla dlouhá, únavná a hlavně marná. Cikáni byli jako šílení, nehodlali smlouvat a tasili hned, jak mě spatřili. Nakonec jsem se musela dát na útěk a jen tak tak jsem vyvázla bez vážnějších zranění. Mám pocit, že toho mága, jenž za tímhle vězí, snad nikdy neodhalím.
Cestou zpět jsem narazila na skupinku dobrodruhů, kteří mířili do duergarského dolu. Nabídla jsem jim svou pomoc jakožto felčarky, ale stalo se, co jsem neočekávala. Před dolem se objevil temný gnóm - svirfneblini se jim tuším říká. Tvrdil, že mě zná a nabízel mi jakýsi lektvar. Prý ho poslal Trias s tím, že nápoj mě ochrání před démony. Nechápala jsem. Proč ho nabízel právě mi? Ten malý tvor v okamžiku zmizel ve tmách zlatého dolu a než jsem se stačila poradit s ostatními co dál, ozval se zevnitř křik."

Položila brk a opřela se. V jejích očích se zaleskla lítost - ano, lítost pro toho malého tvora. Kousla se do rtu a pokračovala ve psaní.

,,Démoni. Spousta démonů. Zabili svirfneblina a na nás se vrhli taky. Nechápala jsem, jak se tam mohli dostat, ale na tuto otázku jsme museli najít odpověď. Vydali jsme se dál do útrob dolu, když tu se za námi zřítil strop a my jsme tam zůstali uvěznění. Co se stalo dál je tak nepravděpodobné, že kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych tomu. Odněkud se tam vynořil drow, který nejenže se nás nepokusil okamžitě zabít, ale dokonce nám chtěl pomoct ven. Tvrdil, že je lovcem démonů a že tady zná jeden tajný průchod. Neměli jsme na výběr a proto jsme ho následovali. Šlo nám všem o život, proto jsme hledání démoního portálu nechali za hlavou. Jak se tam dostali už se tedy asi nedozvíme.

Ukázalo, že drow podzemní průchody zná opravdu dokonale a že se nám opravdu snaží pomoct. Musím uznat; všichni drowové nejsou tak zlí a prohnilí, jak jsem si myslela. Venku mě překvapil další věcí: nabídl mi ten samý nápoj, který jsem předtím od svirfneblina odmítla. Vysvětlil nám, že jeho výskyt na tomto místě nebyla náhoda, nýbrž že ho poslal Trias, aby mi tento elixír předal. Všechno to do sebe zapadalo. První drow s dobrým srdcem, kterého jsem za svůj život potkala."

Zalovila v brašně, vytáhla malou nenápadnou lahvičku se zářivou tekutinou, která pulzovala střídavě do červena a pak do bíla, a položila ji před sebe na stůl.
,,Tomu temnému elfovi důvěřuju, ale slíbila jsem ostatním, že si nejprve promluvím s Triasem - pro jistotu. Tak uvidíme."

[Aelipse]

,,Třetí den a Trias stále není k nalezení. Dnes jsem byla na jihu zkřížit meče s erynijskými bojovnicemi a zároveň jsem doufala, že tam někde u ohnivé cesty svého strážného anděla potkám. Marně. Místo toho jsem se dočkala jen chamtivosti a krvelačnosti ze strany jedné ze svých spolubojovnic. Vrhla se na našeho trpasličího kněze a hodlala ho probodnout svým kordem. Ač nerada, musela jsem zasáhnout, utrpení nevinných nedokážu přihlížet. Chtěla jsem ji jen zastavit, ale když jsem si uvědomila, že leží na zemi v kaluži krve, bylo už pozdě. Oliosi odpusť, tak jsem to nezamýšlela."

[Aelipse]

,,Byla jsem zrazena! Ten proradný drow, kterému jsem tolik věřila... Setkání s Triasem naštěstí vše odhalilo a sám Trias se domnívá, že darovaný lektvar je ve skutečnosti prudký jed. Nechám to ověřit, abych se ujistila, a zároveň musím vymyslet, jak s touhle situací naložím. Nejlepší by bylo zjistit, pro koho ten temný elf pracuje, takže nesmím dát nic znát a pokusím se ho sledovat. V poslední době mám víc nepřátel, než jsem si půvedně myslela, ačkoliv nechápu proč.

Od Triase jsem se taky doslechla pár znepokojivých novinek, z nich ta nejhrůznější je skutečnost, že démoni mají na své straně jakousi čarodějku podobné moci, jakou vládl Zorathus, která dokáže přenášet démony kamkoliv se jí zlíbí - zatím naštěstí s výjimkou ochranné bariéry města. Situace se stále horší, zatímco Isbelah stále nemůže přijít na podstatu ochranných kamenů a Garibalde, který jediný by nám snad dokázal pomoci, je uzavřen vysoko ve své věži ponořen v bádání, střežen mocnými kouzly, jež nikomu nedovolí ho rušit.

Prozatím jsem dostala za úkol sehnat Triasovi nový meč dévy, jelikož ten předchozí mu zničila mocná magie bariérových krystalů. Až získá svou moc zpět, snad vymyslí způsob, jak nám pomoci. A pak? Uvidíme. Osud města je teď rukou bohů."

Přiložené soubory

•  Trias.jpg   66.93K   56 Počet stažení

[Aelipse]

,,Rituál... Ale jaký rituál?" přemýšlela nahlas Alneira, zatímco si podrobně prohlížela věci, které před chvílí vytáhla ze staré truhličky a položila na stůl. Úzká lahvička s tmavě rudou tekutinou a zátkou ve tvaru dračí hlavy. V takových flakoncích obvykle alchymisté uchovávali vzácnou dračí krev, což Alneira dobře věděla.
Dále pak ranec se sedmi zdobenými svíčkami a malá lesknoucí se soška Tyrovy kněžky.

,,Sedm svíček," zamumlala si tiše pro sebe, ,,při rituálech se nejčastěji používá pentagram, ale tam jich stačí jen pět. Dračí krev bude určitě sloužit k vykleslení nějakého obrazce, polití magického předmětu a možná ještě k dalším věcem." Zvedla sošku a podrobně si ji prohlédla ze všech stran. ,,A vůbec nejzajímavější je tohle," její prsty sjely ke kusu starého pergamenu, který zřejmě onen rituál popisoval, ale bohužel byl psán cizím, neznámým jazykem.

Alneira si přinesla na stůl mnoho knih z bardské knihovny a začala je pročítat s nadějí, že narazí na zmínku o onom rituálu či alespoň na úryvek textu psaného oním podivným písmem, které na ni vyhlíželo ze starého svitku.

[Aelipse]

Bylo šedivé a potemnělé odpoledne smočené vytrvalým deštěm. Alneira utíkala bahnitou krajinou, aniž by vnímala, jak jí kapky deště bubnují do tváře, či jak se jí mokré vlasy a šaty lepí na kůži. Minula jižní bránu Obležené vesnice a seběhla ke svahu nad nevalně proslulými bažinami. Její noha v rychlosti uklouzla na mokré trávě a ona sebou švihla do bláta. Zvedla se, otřela si tvář od bahna a pokračovala v běhu. Celou dobu v ruce svírala zakrvácený kus papíru s prosbou o pomoc, který jí před nedlouhou chvílí donesl cvičený sokol.

Netušila, kdo se dostal do nesnází, ale to nebylo důležité. Probíhala mezi tlejícími stromy a její boty se do bahniště nořily s každým krokem víc a víc. Běh se stal nemožným a chůze obtížnou. V dalším okamžiku se zabořila až nad kolena a v tu chvíli jí začalo docházet, že je zle. Ať se snažila sebevíc, nebyla schopna se z bažiny dostat, a čím víc se o to pokoušela, tím více ji močál pohlcoval. Přestala se vzpírat a rozhlédla se. V dosahu nebyly žádné stromy, ani větve, ba ani kameny... nic. Snažila se zklidnit. Cítila, jak jí buší srdce a teprve teď si všimla, jak se její dech před ústy chladem mění v páru. Pokoušela se vymyslet, jak se odsud dostat ven, ale nápady nepřicházely a jí začala být nesnesitelná zima.
,,Pomoc!" rozlehl se její zoufalý hlas mezi skalami, avšak v těchto končinách nikdo nežil a poutníci se těmhle místům vyhýbali. ,,Prosím, slyší mě někdo? Pomoc!" Jedinou odpovědí jí byla ozvěna vlastního hlasu. Naposledy se zapřela ve snaze dostat se ven, avšak bez sebemenšího úspěchu. Schoulila se do promočeného pláště a chvějíc se zavřela oči.

Cosi do ní strčilo. Probrala se. Končetiny měla tak ztuhlé zimou, že je skoro ani necítila. Ozvalo se zaržání. Otočila se a zamžourala na bílého koně, který do ní strkal čumákem. Pomalu k němu natáhla ruce a znecitlivělými prsty se chytila husté hřívy. Klisna se zapřela a dvěma kroky vzad Alneiru z močálu vytáhla. Alneira se vyškrábala na její hřbet a klisna se s ní rozeběhla na sever směrem k Obležené vesnici. Více z toho dne si Alneira nepamatovala, protože podchlazením a vyčerpáním upadla do bezvědomí. Avšak na bílou klisnu nezapomněla. Dala jí jméno Tara po bohyni koní ze starých severských mýtů a přesto, že ji nechala opět svobodně odejít, tušila, že se nevidí naposledy...


...Spálenou krajinou se ozýval koňský klus a od kopyt se zvedala oblaka prachu. Alneira si jednou rukou otírala krev z čela a druhou se křečovitě držela bílé hřívy. Nebylo to poprvé ani naposled, co jí Tara zachraňovala život. Vždy, když bylo třeba, se nějakým záhadným způsobem objevila poblíž.

Ohnivá cesta a obrysy démonů se za jejich zády vzdalovaly a ztrácely v podivné temnotě, která celou tuhle jižní oblast zahalovala. Obležená vesnice už nebyla daleko.

[Aelipse]

Alneira se posadila ke stolu v domě bardů a namočila brk do inkoustu.

,,Konečně se mi podařilo dostat se na jih, abych si promluvila s lidmi z toho nového království, o kterém jsem nedávno zaslechla. Musím říci, že moc přátelsky nepůsobili, avšak elf, který jak se zdálo byl jejich vůdcem, mi nabídl setkání v hostinci v Obležené vesnici. Zjevně mají s démony přinejmenším stejné problémy jako Alicie. Není divu, když se jejich pevnost tyčí tak daleko na jihu. Snad budou mít k dispozici mága nebo alespoň knihy, jež by mohly pomoci oběma stranám."

[Aelipse]

,,Rebelové! Jižní království jsou obyčejní odpadlíci a vrazi! Mělo mě to napadnout hned.
Dnes se na tržišti zjevil Jonáš pomocí nějakého iluzionistického kouzla a hlásal, že jsme v nebezpečí. Samozřejmě se na místě ihned seskupila hromada stráží a dokonce jsem zahlédla i Radegasta, který trval na tom, že musí být Jonáš okamžitě vypátrám a zabit. Naštěstí jsem věděla, kde se Jonáš skrývá, a vydala jsem se za ním, abych ho varovala. Co jsem však nečekala bylo setkání s těmi... těmi rebely z jižního království, jak si říkají. V tu chvíli jsem ještě ale netušila, co jsou doopravdy zač, a tak jsem na ostrov elfů odplula s nimi. Ke svému velkému pŕekvapení jsem na místě narazila na Triase, který mi o všem řekl a pomocí kouzla poslal rebely pryč.
Dobrá zpráva je, že Jonáš má konečně důkazy o Radegastově intrikách, horší ovšem je to, že Radegast uprchl a nejspíše se bude chtít pomstít. Je třeba si dát pozor jak na něj, tak na rebely, které si najal."

[Aelipse]

,,Situace se jako obvykle komplikuje...," zvedla Alneira brk od stránek deníku a povzdechla si.
,,Nejdříve se mě zmocnil divný pocit, že je Trias v nebezpečí, pak jsem zahlédla to světlo... Narazila jsem na skupinu rebelů s tím jejich vůdcem, jak se vybavují s mi neznámým čarodějem, a pak se vydali ke své pevnosti. A hned na to Trias. Zjevil se z čistého nebe tak, jak to má ve zvyku. Věděl, že se na jihu před pevností něco chystá. Vydala jsem se tam, načež jsem se setkala tváří v tvář s rebely. Nevypadali přátelsky jako ostatně vždycky, ale když se mi za patama objevila horda démonů, neměla jsem jinou možnost, než se s rebely spojit.
Pak se objevilo další překvapení... Radegast, čaroděj, který s rebely dříve spolupracoval, ale nyní se je vydal zničit se svou skupinou démonních přisluhovačů. Neměli jsme šanci, démoni nás zadupávali do země. Když už se zdálo, že je vše ztraceno, odněkud se tam vzal černokněžník, o kterém mi vyprávěl Trias. Jeho moc byla dechberoucí, démony zničil a povedlo by se mu zničit i Radegasta, kdyby se ten na poslední chvíli nepřenesl kamsi pryč.
Radegast je však ještě stále dost nebezpečný a bude třeba si na něj dávat pozor. A co se týká rebelů... uvidíme."

Přiložené soubory

•  Pevnost.jpg   116.55K   67 Počet stažení

[Aelipse]

,,Ta čarodějka - Isbelah stále na nic ohledně magických krystalů nepřišla, ba co víc, rozhodla se odstěhovat na jih, aby mohla pomáhat rebelům... Sama nevím, co jsem čekala od ďáblice... Proč jsem si namlouvala, že by mohla městu pomoci? Garibald stále ve své věži a Trias bez svého meče slábne. Teď se navíc odkudsi vynořil ten podivný černokněžník, který si jde vzájemně po krku s Radegastem... Je to stále horší a já začínám být zoufalá."

[Aelipse]

,,Tohle rozhodnutí jsem měla učinit už dávno. Ani nevím, co mě k tomu přimělo, snad Radegastova slova, jež mi zněla ještě dlouho v uších poté, co byla vyřčena. Než začnu shánět vše potřebné, musím se pokusit přesvědčit S a B, aby mi pomohli získat stříbro, o němž jsem se dočetla, že je esenciální pro tvorbu klíče. Vše musí proběhnout rychle, protože ta elfka už klíč získala. Netuším jak, ale nevěřím jí ani nos mezi očima. Čiší z ní něco zlého, cítím to.
A jestli se mi podaří učinit to, co chci, pak budou tyto řádky nejspíše poslední. Nesmím se zapomenout rozloučit s přáteli, snad na mě nebudou vzpomínat ve zlém..."

[Aelipse]

,,Mnoho se událo. Věci na první pohled nepatrné, ale i ty, na něž se po celé věky nezapomíná," uvedla Alneira po dlouhé době další zápis ve svém deníku a znovu namočila brk.

,,Mé plány se neuskutečnily, ale já věřím, že takhle je to lepší. Trias, který strádal, už je zase při síle a to především díky Atreyovi a té čarodějce Isbelah. Rituál k přivolání Rizolwira z chřtánu pekel se podařil a meč byl ukut. A vše na poslední chvíli. V předvečer útoku démonů se mi konečně ozval Trias s dobrou zprávou: našel způsob, jak zahnat plamenného hada. S Atreyem jsme svolali lid k poslední obraně města. Jindy bych neriskovala životy alicijských, ale tentokrát bylo zřejmé, že pokud nezvítezíme, smrti v ohni a temnotě se nevyhne nikdo. Co se stalo dál by se dalo popsat jen dost těžko. Alicijští bojující o holé životy své i svých blízkých, Trias s novou mocí a démoni, kteří naše řady ustavičně podceňovali... ano, zvítětili jsme. Prozatím. Plamenná saň stáhla svůj ocas a nyní se skrývá u břehů jezera Mintarn, čekajíc na svou novou příležitost.
Nyní je to Pevnost rudého draka, která se ocitá na prahu démonické zhouby. Jsou to sice rebelové, ale upadnout do věčných muk devíti pekel je nenechám.

Teď je řada na nás."

[Aelipse]

,,Bitva proběhla. Démoni v čele s Radegastem se nelítostně vrhli na jižní království a od úplného uchvácení pevnosti je dělila jen hrstka bojovníků. Jelikož jsem o této události od Triase věděla dopředu, nemohla jsem je v tom nechat samotné. A nebyla jsem jediná, komu životy lidí z jihu nebyly lhostejné, neboť se na bojišti ukázalo i několik dalších alicijských. Démoni nás nešetřili, tlačili nás zpět a už se zdálo, že náš odpor bude marný. Pak se ale objevil ten černokněžník Laraewo a zvrátil průběh boje. Jako obvykle. Jeho moc by mu mohl kde kdo závidět, mi je ho ale spíš líto.

Zajali jsme Radegasta - tedy alespoň jsme si to mysleli. Ten proradný nekromant použil nějaké staré kouzlo a poslal na nás svého dvojníka. Ještě stále mi zní v uších jeho smích. Aldorea se ho vydala hledat, jelikož se jí nějak podařilo zjistit, kde se skrývá.

Nevím, co se to se mnou děje. Od té bitvy se cítím... jinak. Radegastův dvojník na mě musel něco seslat ještě předtím, než nám zmizel před očima. Mám závratě a třesou se mi ruce. A včera jsem slyšela hlasy... hlasy démonů... hlasy těch mrtvých. Budu doufat, že kouzlo brzy pomine, jinak bych musela...," zde zápis končí.

[Aelipse]

Ten chladivý vánek ve tváři milovala. Zavřela oči, zvedla bradu a roztáhla ruce. Tohle dělávala ráda, aby se nechala unášet pocitem plachtění mezi oblaky, vysoko nad zelenými pastvinami. Tentokrát to ale bylo jiné. Zdálo se jí, že padá. Zatočila se jí hlava. Otevřela oči a s hrůzou sledovala, jak ji obklopuje temnota. Myšlenka na útěk byla zahnána všudypřítomným řevem, který se linul odnikud, a přece odevšad. Přikrčila se a náhle... pocítila, jak jí mizí půda pod nohama. Stála na pokraji hluboké temné propasti a nemohla se hnout.
,,Neiro!" ozvalo se odkudsi zpoza jejích zad. Zarazila se, jak jí hlavou probleskávaly náhlé přívaly vzpomínek. Neira - takhle jí říkali, když byla malá. Nikdo z její rodiny jí neřekl jinak, dokud... po tváři jí skanula slza. Otočila se. V dálce, tam ve tmě stála silueta postavy, kterou moc dobře poznávala.
,,Mami?" vyhrkla tiše neschopna vydat hlásku a do očních koutků se jí tlačily další slzy. V tom se postava začala propadat do hlubin propasti a Alneira, která nebyla schopna pohybu, mohla jen zděšeně přihlížet a křičet.
,,Nee!" rozlehl se její hlas po potemnělé místnosti. Otřela si zpocené čelo a položila hlavu zpátky na polštář. Zavládlo ticho, ale jí v uších stále zněl ten zlomyslný smích.

[Aelipse]

Na nic z toho nebyla zvyklá. Velké čalouněné křeslo, široká postel s hedvábnými poštáři, rozlehlá vstupní hala, v níž se její kroky rozléhaly ozvěnou, a komorník, vždy připraven splnit její přání. Takový luxus v životě neviděla a nyní v něm měla žít. Nedokázala si zvyknout. Nechtěla. Posadila se na starou dřevěnou židli v bardském domě jako obvykle a otevřela svůj deník. Usrkla vody ze staré číše a spočítala zbývající nepopsané stránky. Pak se dala pomalu do psaní.

,,Ani nevím, jak se to vlastně seběhlo. Delší dobu jsem pobývala v háji druidů a když jsem se vrátila do Alicie, bylo mi vše oznámeno. Šlechta se shodla, budete jmenováni, takhle to říkali. A pak najednou... stála jsem tam před davem s Atreyem po boku a mluvili jsme k lidu. V tu chvíli jsem měla jediné přání - nezklamat Alicii. Stále nemohu uvěřit, jakou důvěru a zodpovědnoust ve mě vkládají a já mohu jen doufat, že svým závazkům dostojím. Je toho mnoho, co je třeba udělat. O prvních záležitostech už jsem mluvila s Atreyem a téměř vše se zdá být v pořádku - kromě jediného. Bojím se, že Atreyu do pevnosti toho špeha opravdu pošle, pokud to už neudělal. Zrazovat jižany, když démoni znovu nabírají síly a chystají se k odvetě... Na místo pomoci je budeme sledovat? Mám strach, že se strhne válka a vše bude naše vina. Ne, musím tomu zabránit, jednání s Faiem se blíží, snad něco vymyslím..."

[Aelipse]

,,On to věděl. Celou dobu to věděl. A nic neudělal, jen přihlížel, jak Aren s Tery odplouvají, a věděl... že je to naposledy. Nechápu to. Když jsem mu řekla, že je pozdě, že lady je mrtvá... bylo mu to jedno. Jak někdo může být takhle lhostejný?

Navíc prý zaslechnul část Hiosových plánů. Hiosu se údajně chystá vyslýchat bývalé Arenovy ochránce. Řekl mi to s naprostým klidem, i když stejně jako já věděl, že je to cesta do záhuby, i když si byl dobře vědom, čeho jsou tihle ochránci schopní. Ale já to tak nenechám, musím Hiosa najít a zastavit ho, tohle už nejsou lidé, se kterými si zahrává.

A na toho Rashanta si budu muset dávat větší pozor."

[Aelipse]

Alneira otřela z deníčku prach, položila jej na stolek a pod mihotajícím se světlem svíčky začala psát.

,,Městu vládne podivný klid. O démonech ani rebelech na první pohled není ani stopy. Přesto se mi od různých zdrojů donášejí zprávy o podivných aktivitách na jihu. Prý se něco chystá. Nemyslím si, že je bezpečné dál vyzvídat, ale ti, jimž důvěřuji, si nedají říct. "Jméno zaškrtáno" spolu s "jméno zaškrtáno" a na nich nezávisle "jméno zaškrtáno"; ti všichni bádají víc, než by se mi zamlouvalo. "Jméno zaškrtáno" se navíc prý porval s několika jižany. Stále mluví o blízkém vítězství, když přitom válka ani nezačala, a já doufám, že ani nezačne. "Zjevně totéž zaškrtané jméno" je mi navíc stále v patách, prý z obav o mou bezpečnost. Tvrdí, že zahlédl Arena a to dokonce na hradě. Překvapilo mě, že se tady ukázal, i když jsem to asi měla čekat.

Včera konečně přijel Atreyu z cest a proběhlo jmenování ochránců, které mělo proběhnout už dávno. Jen doufám, že jsem při svém ostudném projevu k lidu nikoho neurazila. Nikdy jsem nebyla řečnice a nikdy nebudu.

Teď je v první řadě třeba se sejít s Faiem a projednat záležitosti jihu. Chci se vyhnout válce za každou cenu, ale pokud bude Fai jednat jako dosud a nepřestane si zabírat další a další území, mám o mír strach.

Ani duergaři mi však nedopřávají klidného spánku. Už je to sice nějaká doba, co padla slova o útoku na Alicii, přesto se bojím, že od svých úmyslů neupustili.

Při tom všem nesmím ale zapomenout na slib, který jsem dala Hiosovi. Teď, když už konečně budeme vědět, kde lady Tery leží, musí být přivezena zpět na ostrov a řádně pohřbena.

Když už píšu o Hiosovi, vzpomněla jsem si na jeho bratra, Tima. Moc milý muž. Nepochybuji, že se stejně jako Hiosu nemálo zasloužil o přežití Alicie v dobách, kdy jsem já o tomhle ostrově ještě ani nevěděla. Ráda bych mu vyhověla a přijala jej opět do služeb města, avšak velící strážníci, kteří tohle mají na starost, si mou žádost přehazují jako horkou bramboru. Asi za nimi budu muset zajít osobně.
Totéž se týká Narenie. Velmi schopná strážnice, která už mnohdy byla oporou městu i mně, si zasluhuje přinejmenším povýšení. Kapitán si však myslí, že Narenia velící funkce zvládat nebude. Nevím. Přesto bych ji ale ráda dala šanci, ať své kvality ukáže. Promluvím si s kapitánem znovu, uvidíme."


Kus stránky zůstává nepopsán a na dalším listu zápis pokračuje.

,,Radegastovo kouzlo chvílemi polevuje, ale když už se zdá, že vyprchalo, začne mě pronásledovat znovu a v plné síle. Po nocích mě obklopuje temnota a nářek. A ty hlasy už opět slýchám i za bílého dne. Větší obavu mám ale o Triase a Aldoreu. Účinek kletby svědčí o tom, že Radegast žije a je při síle. Vzhledem k tomu, jak dlouho už je mu Trias na stopě, o něj začínám mít vážný strach. Sama ale nevím, jak bych mu mohla pomoci. Nezbývá mi, než doufat, že je Trias i jeho družka v pořádku, a modlit se, aby tomu tak i zůstalo."

[Aelipse]

,,Je tomu už pár dní, co nás nadobro opustil Inulthor, ochránce města... dosud jsem v sobě nenašla sílu o tom psát, snad až teď. Nechci se rozepisovat o věcech, které udělal před tím, než odešel vstříc svému osudu. Tehdy jsem ho za to chtěla potrestat, ale on to udělal dřív. Překročil práh země démonů, aby tak odpykal svoje činy. Jak jsem vyrozuměla z jeho posledních slov, očekával to, byl se svým osudem smířen. Kdyby mě to jen napadlo... nenechala bych ho odejít. Kdybych mu dokázala pomoci, zhojit smrtelné rány... je mojí vinou, že na to mé síly nestačily; je mojí vinou, že zemřel. A přitom nemusel. Nedokážu přestat myslet na jeho ženu, nedokážu přestat myslet na to, jak ji to zlomilo. Nesmí se nikdy dozvědět o jeho posledních činech ani o jeho posledních slovech. Vše si to vezmu sebou do hrobu.
Rituál... posledních pár minut na tomto světě, na který ho byla léčitelka schopna navrátit; pár minut, v nichž jsem mu slíbila, že se o Xelis postarám jak jen budu moci. Inulthore, jestli tam teď někde jsi a slyšíš mě, věz, že svůj slib dodržím, dokud budu dýchat."


,,Měla bych toho pro město dělat víc, ale nevím co, nevím jak... Zákoník mám téměř hotov, jen ho ještě musím předložit Atreyovi; doufám, že se brzo vrátí z cest.
Spousta znepokojivých správ se vyrojilo na světlo světa jako hejno vos za letních svítání... Duergaři smlouvat nehodlají a provedli první útok na město. Musím neprodleně zapracovat na posílení hradeb, hlavně z východu je město neskutečně zranitelné.
Nedlouho potom následovala zpráva od toho, jenž si říká Rashant. Ten tvrdí, že je Aren zpátky a někde potají shromažďuje síly si brousí zuby na hrad. Prý už má zase po boku ty své povedené ochránce. Ať se stane cokoliv, nesmím se jimi nechat zastrašit. Raději zemřu, než bych jim znovu předala vládu nad městem. Naštěstí alespoň o rebelech není zatím slechu, stejně tak jako o démonech. Je to zvláštní a nerada bych to zakřikla, ale jsem ráda, že je v tuhle chvíli alespoň na jihu klid. Pro jistotu tam však pošlu zvě... nebo se tam raději podívám sama."

[Aelipse]

Mnoho věcí se událo a mnoho jich ještě stále viselo ve vzduchu, čekajíce na svůj čas. Útoky duergařích válečníků, záhadnými okolnostmi opředený zjev baziliščích mláďat, podivné zvěsti o návratu Arena a jeho pŕisluhovačů, magií nabité mrazy v době, kdy obvykle kvetou pampelišky, zlé zprávy o činnosti démonů na severu... Nic z toho nedávalo Alneiře spát. Tíha zodpovědnosti ji drtila k zemi a ona začala pociťovat, že už dlouho nedokáže vzdorovat. Bála se selhání, neb každá její chyba mohla stát kohokoliv život. A také už nejednou stála.

Vzpomínka na chlapce a na jeho prázdný výraz ve zkamenělé tváři, když se střetl s baziliščím pohledem... vzpomínka, jak se jí v dlaních rozpadl v prach, když se ho pokoušela přivést zpátky k životu... ta vzpomínka ji přes den děsila a přes noc doháněla k slzám. A taková vzpomínka nebyla jediná.

Posadila se na postel a chvějícími se prsty odlepila šaty od zčernalé rány pod ramenem. Jed pavoučí královny se pomalu rozléval do jejích žil a ona cítila, jak se tmavá štiplavá tekutina šíří celým jejím tělem. Léčivé schopnosti, kterými byla obdařena, nebyly k zahojení dostatečné a ona cítila, jak s každým výdechem slábne. Položila se na postel a zavřela oči...

[Aelipse]

Tvář bledá jako poslední sníh na únorových lukách. Rty plné chladu podzimních rozbřesků, ruce ztuhlé a nehybné. Život ji opouštěl, tělo se s duší loučilo. Vzpomínky jí proběhly před očima za zavřenými víčky a v dalším okamžiku... bylo po všem.

Jasné světlo zaplavilo její mysl a ona bosou nohou stanula uprostřed nekonečné zelené stráně. Vlasy jí vlály ve vlažném větru, který ji laskal po tváři, hladil po šíji a něžně ji vyzýval k tanci. Odevšad se linula vůně růží, meduňky a kopretin a v dáli se nesl veselý smích.
Usmála se a rozeběhla se po louce, když tu ji oslepilo jasné světlo.
,,Alneiro," oslovil ji podivný hlas, který jako by poznávala ze svých snů. ,,Tvůj čas ještě nenadešel, tvůj úděl nebyl naplněn."
,,Co je mým údělem?" pohlížela vzhůru a kryla si oči dlaní.
,,Kniha tvého osudu ještě nebyla dokončena. Než ji budeš moct přečíst, musíš ji nejdříve napsat. Až se tak stane, shledáme se znovu. Do té doby..." Hlas umlkl v ozvěně a světlo zmizelo. Alneira pocítila silnou bolest, která jí probíhala celým tělem. Cukla sebou a otevřela oči.

Ležela na studené kamenné zemi a její vlasy a šaty smočené deštěm se jí lepily na kůži. Pohla konečky prstů a pootevřela ústa, aby tak nechala dešťové kapky zkropit své vyprahlé rty. Polkla a nadzvedla hlavu, když tu si s překvapením všimla, že se její záda honosí bílými andělskými křídly. Propla je a nevěřícně se prsty dotkla sametově hebkých pírek. Pak se konečně postavila. Stála na místě, které nepoznávala.
,,Kde to jsem? Jak jsem se tady dostala?" Pohlédla k velkému hradu, jehož věže se před ní tyčily. ,,Kdo jsem?"

[Aelipse]

Vzpomínky se vracely jen velmi pomalu a po malých útržcích... tváře, místa, jména... Čas od času ji někdo pozdravil, někdo oslovil, jiný se jí uklonil. Byla z toho všeho zmatená a nedávalo jí to smysl.

Po prvních pár dnech, kdy bloudila po městě a snažila si cokoliv vybavit, se odhodlala hledat kořeny své minulosti i za hradbami Alicie. Brzy se přidala ke skupince dobrodruhů, kteří přislíbili, že ji trochu provedou po okolí cestou za svým dobrodružstvím. A že se žádné velké dobrodružství neobejde bez boje a tedy ani bez zranění, se přesvědčila i nyní. Boj netrval dlouho a když vznesený prach znovu usedl na zem, ležela kolem nich čtyři bezvládná skřetvědí těla. Jeden ze společníků se posadil na zem a svíral svou raněnou paži. Alneira věděla, co musí udělat. Zastavit krvácení, vyčistit ránu. Sehla se k němu, když najednou pocítila to zvláštní chvění v konečcích prstů. Jen dotek stačil a její dlaň se rozzářila jako vycházející měsíc. Ucukla. Nevěděla, co se děje a překvapeně si svou ruku prohlížela. Zvědavost ji ale nakonec přemohla. Pomalu, jen velmi pozvolna přiložila dlaň k mužově ráně, když ji náhle zalil hřejivý pocit, jako by se v ten okamžik ocitla na letním slunci. Pak vše pominulo, pocit vyprchal, světlo zmizelo. Když odtrhla látku, aby se podívala na ránu, s překvapením zjistila, že tam žádná není. Byla zmatená.
,,Nehýbejte se, ošetřím vám to." Hledala ránu dál, šla po krvi, vědéla, že tam někde musí být, byť jen škrábnutí.
,,Už to nebolí, jak jste to udělala?" otočil se muž.
,,Já... já nevím." Zmateně pohlédla na své ruce a začala si uvědomovat, že to, co se právě stalo, nebyla náhoda ani zdání. Byl to dar.

Od té chvíle šlo pátrání po minulosti na druhou příčku priorit. Bavilo ji v sobě objevovat skryté vlohy, dary, kterými ji museli obdařit snad sami bohové. Toužila poznávat dovednosti, kterými oplývala, aniž by si toho byla sama vědoma. Učila se, znovu nacházela to, co už snad možná jednou kdysi dávno našla.

[Aelipse]

Dny plynuly a vzpomínky, které se nedávno skrývaly za dalekým horizontem, se nyní zdály být skoro na dosah. V mnohém vybavování Alneiře pomohli její přátelé - Katherine, Karin, Gyros, Narenia, Walkira a mnoho dalších. Málokdo z nich si však uvědomoval, jak moc pro Alneiru jejich pomoc znamená. Málokomu zjevně taky docházelo, jak křehká je Alneira v tomhle období života, jak snadno by se dala přelstít a obalamutit. Jí vlastní srdečná důvěřivost bez vzpomínek eskalovala takřka v čirou naivitu. Bylo jen otázkou času, než její amnézie někdo zneužije...

Byla to Katherine, která jí poprvé odhalila její vlastní jméno. Už se konečně nemusela představovat jako bezejmenná, či si vymýšlet prapodivné přezdívky. Konečně byla zase Alneira.
Když vyzvídala po bankéři, zda si tady něco neuložila pod svým jménem, nestačila žasnout. Její trezor byl naplněn k prasknutí hromadou zlata, kterou si do této chvíle (od ztráty paměti) nedokázala ani představit. Ba co víc, její skříňka jí odhalila pohled na neskutečně krásné a zjevně i drahé věci. Rukavice z tmavé, hedvábné látky ušité těmi nejjemnějšími prstíky, teplý, ale lehký a pohodlný plášť, který se třpytil jako měsíc brázdící noční oblohou. Našla ale také štít, velký a těžký, tvdrží než ocel, a hlavně našla meč - dlouhá ostrá čepel ladných křivek nesla magické runy a při pohybu svítila slabou bělavou září. Nález v ní samozřejmě vyvolal mnoho otázek: byla snad bojovnicí? Zkušeně protočila zbraní ve vzduchu a z jejího pohybu bylo zjevné, že ji nedrží poprvé. Bránila se však tomu pocitu, nehodlala bojovat, nikdy nechtěla životy brát. Zvědavost a touha po poznání sama sebe byly ale nakonec silnější, než strach z možsti zjištění, že by snad někdy mohla ublížit. Nasoukala se do nalezených šatů, které ač krásné a pohodlné jako bavlna, zvenčí byly pevné a tvrdé jako skála. Navlékla prsteny a náhrdelník s magickými kameny, obula boty, připla si plášť, zasunula meč do pochvy a zvedla štít. Cítila se v tom všem nepřirozeně a trochu směšně, ale věděla, že své minulosti musí jít vstříc. Nejprve poznat, pak teprve učinit rozhodnutí. A tak vyšla ven.

[Aelipse]

Bylo to pár týdnů, co byla lady Alneira naposledy spatřena Alicijskými. Začaly se šířit zvěsti o jejím záhadném zmizení. Někteří lidé na trhu si šeptali, že byla unesena podivnými silami z jihu. Jiní říkali, že ztratila rozum a utekla pryč od všeho, co kdysi znala. Odvážnější jazyky jí připisovaly útěk za bránu osudu, kde se prý přidala na stranu rostoucího zla. A našli se i tací, kteří nepochybovali o její smrti...

První paprsky rozbřesku sklouzly z hor a rozeběhly se po lukách, hopsaly po korunách stromů a přeskakovaly zurčící potůčky a malé lesní říčky. Krajinu zkropenou vytrvalými dešti, bičovanou bouřemi a dlouho skrytou pod potemnělou oblouhou konečně zalilo slunce, rozehřálo její pobledlou tvář a vrátilo život do údolí pod Rudými horami. Oblaka byla pryč, nebe zrcadlilo křišťálově modrou, vzduch byl svěží.
Procitla, zhluboka se nadechla a otevřela oči. Alneira byla při sobě. Konečně. Jak dlouho byla mimo, nevěděla. Však tady, v Háji drudů, čas nic neznamenal. Naproti tomu vše, co se událo předtím... všechno - ano, vše se náhle zdálo být jasné, čisté. Bez poskrvny, bez jediného temného místa. Zavřela oči a vnímala všechny ty obrysy vzpomínek, nechala se unášet siluetami svého dětství, vzpomínkami na svou rodinu, na ty, jež milovala. Po tváři jí skanula slza, přesto na rtech úsměv vyvstal. Vzpomínala si. Alicie, její přátelé, všechna nebezpečí a úskalí, všechny radostné chvíle, vše jí problesko hlavou v jediné vteřině. V ten okamžik, poprvé za dlouhé měsíce, věděla, co musí udělat. Její kroky zamířily k Alicii...