Myslím že bylo odpoledne. právě jsem rozmlátil posledních pár železných hřebíků a spolu se zlomeným kladivem jsem vše hodil do kýblu. Svlíknul jsem kovářskou zástěru a vydal se do Maugrimovy krčmy za svými bratry. Tanur s Orfem posedávali na svých oblíbených místech a popíjeli pivo. A páčili moudra z nového bratra Adara. Protáhl jsem se mezi obvyklými štamgasty a přidal se k bratrům.
Calisto mi nestihla donést ani první korbel řezanýho když se začala otřásat celá hospoda. Rázem jsme v lokále stáli jen čtyři. Nejdříve se mihnul jen jako stín a pak v záblesku rudého světla se objevil poprvé. Malý hnusný skřehotavý rudý mephit.
Chvíli jen bláznivě poletoval po lokále a pomocí temné magie nám v myslích zjevoval ty nejstrašnější věci. Když se trochu uklidnil vyzval nás ať předstoupí náš vůdce. Orf bezelstně vykročil vpřed. Rarach jej vyzval ať na něj pohlédne a on to udělal. Nikdo z nás již Orfa nestihl zastavit. Pak rarach zmizel. Nevím co přesně se stalo, ale Orf nám začal chřadnout před očima. Když slabosti ani po několik minutách neodezněli okamžitě jsme vyrazili do chrámu Pohody vyhledat pomoc.
Věštkyně se snažila ze všech sil, dokázala odstranit jen tělesné oslabení. Co hůř, jako mor se šířila v Orfovi šílenost. Věštkyně to dočasně potlačila svými čáry, jak sama řekla je to jen dočasné. Poradila nám ať vyhledáme elfí čarodějnici v Morlagu, že ta je jediná o které ví, že by nám mohla pomoci.
Vyrazili jsme okamžitě do přístavu. Orf navrhoval abychom jej raději svázali, kdyby propadl šílenství, ale lano jsem rezolutně zamítl a navrhl aby svou sekeru předal Tanurovi, že to postačí bohatě.
U lodě jsme ještě čekali na tři slečny ze vznešeného lidu. Mezitím Orf nakonec raději předal svou sekeru. Pak už jsme jen společně nastoupili na loď. Cesta na jižní hranici Moralgu netrvala dlouho. Přivítala nás bouře. Liják nás bičoval a vichřice nám podrážela nohy. Vyrazil jsem poklusem vpřed obhlídnout terén.
Netrvalo příliš dlouho, a narazili jsme na první odpor. Čekal bych snad něco jiného ale byl tu zas. Ten zatracenej rarach si na nás počkal. On a jeho přisluhovači ze sféry. Nedali jsme jim ani okamžik na rozmyšlení. Rychle kroky, chřestění těžkých zbrojí a řinčení seker čas od času proťalo smrtonosné hvízdnutí šípu. To že sme celou dobu šlapali po nastražených pastech jme zjistili až když bylo po boji.
Letmým pohledem jsem kontroloval ostatní zda jsou v pořádku. Když dozněla poslední léčivá modlitba a zabaléné zbytky lékárničky stalo se to poprvé. Orf zcela propadl šílenství. Řval a kopal kolem sebe jako lítá bestie. Chvilku nám trvalo než se nám jej povedlo šetrně pacifikovat.
Po nějaké době jsme všichni stáli na hranici Morlagské. Cesta vypadala, že bude v pohodě, ale jen do okamžiku, kdy se první stromy daly do pohybu. Přidali jsme do kroku. Zrovna když jsme míjely dalšího enta tak to Orfa zase popadlo. Nejdřív bušil do enta a pak se pustil do Tanura, kterej se vrhnul vše urovnat. Pamatuji si přesně kolikrát mě ten ent praštil, sám sem se divil že zbroj ještě drží pohromadě.
Tentokrát bez servítek sme Orfa popadli a táhli pryč bez ohledů na následky. Enti ale toužili po naší krvi. Vytrvale se za námi prodírali lesem. Z ničeho nic se Adaro otočil a vrhl se entům vstříc a řval že nás dožene. Nechtělo se mi ho nechat samotného, ale na výběr jsem nedostal. Smečka hladových wrků padla na zem v krvavé tříšti kostí dřív než poprvé kousli.
Dorazili jsme upocení na rozcestí. Tanur koukal na nedalekou elfí ves a já vyhlížel Adara. netrvalo mu to zas tak dlouho. Se slovy „Jsem je zaměstnal“ pokračoval v běhu a udal věci zase pohyb. Běžel v čele skupiny. Když jsme se blížili k vesnici nezůstali jsme bez povšimnutí. Adaro poté co přeběhl lávku se velmi rychle zase vrátil, když mu vstříc vyběhl elfí strážce.
Nastala patová situace. My chtěli do vsi, strážce nás nechtěl pustit. Naštěstí se do věci vložili slečny ze vznešeného lidu které byly na výpravě s námi. Chvilku tam něco šprechtili elfsky, pak se byl vyjádřit i Tanur. Nakonec ze strážce vypadlo, že když za každýho trpaslíka bude zaplaceno 100 žlutejch, že nás pustí. Tanur bez váhání vytáhl měšec a zaplatil.
Nacpal jsem sekeru za opasek a hodil si pavézu na rameno. Když jsme míjel první elfu, optal jsem se jí kde bychom mohli najít místní čarodějku. Chvíli něco nechápavě blábolila o tom co tu dělá trpaslík ale nakonec mě odkázala na protější ostrůvek se slovy: „ usvětel zvolejte jméno Alexandra“ . Neváhal jsme a v čele výpravy došel až ke světlům. Ostatní zřejmě některé slova přeslechli a tak se snažili marně doklepat u nějakých dvěří.
Stoupl jsme si před světelné sloupoví a vyzval Alexandru aby se objevila. A objevila. Byla snad ještě víc nepříjemná než stráž u lávky. Hned se do nás pustila a co si to jako dovolujeme atd. Její arogantní výstup poněkud přistřihly slečny které nás doprovázely. Ted sem tomu konečně porozuměl proč to vše dělají. Byly našemu klanu zavázány vlastními životy.
Nastalo další nekonečné dohadování. Čarodějka už nevěděla coby, tak si vymejšlela že chce aby jsme jí nakopali nějaké kovy a tak podobně. Nakonec řekla, že když přineseme lektvar, může provést rituál očištění. Lektvarem měla být krev z fontánky, kterou mají ve svatyni ještěři z Morlagu. Jiné cesty nezbylo tak jsme souhlasili. Následně tomu Orf propadl dalšímu záchvatu. Tentokrát poslal Adara na zem. A to tak, že jsme si mysleli že nadobro. Jedna ze sličných elfek které nás doprovázeli si jej vzala do parády a po pár hojivých modlitbách byl Adaro jako novej.
Na nic jsme nečekali a vyrazili jsme k jeskyním. Hradbu kamenů, kterou se ještěři opevnili, rozbil Tanur během pár minut krumpáčem kterej sem mu dopoledne vykoval. Držel spolehlivě. Byl jsem na sebe chvilku natolik pyšnej, že sem ani nezaregistroval, že už Orf sedí pod starým stromem a přivázanej.
Do jeskyně jsme nakročili všichni. První útok jsme odrazili bez větších komplikací. Smrtící údery tanurovy sekery a svištící šípy byli zkázou hlídky u vchodu. Akorát jsem dorážel jednoho z ještěrů kterej měl tendence se zvednout, když se Tanur ptal kdo je s Orfem. Adaro jako nejmladší z nás se jako na povel otočil na patě a vrátil se hlídat Orfa.
Další skupinka ještěrů už nebyla vůbec překvapená. Zvuky boje je varovaly že se blíží jejich zkáza a tak se patřičně nachystali. Tanur zavelel. Boj měl proběhnout na lávce, na nejužším místě ale možná proto že je Tanur zvyklej velet v kamenemluvě tak boj bral rychlé zvraty. Okamžitě jsme museli do chodby kde jedna z elfek dostávala na čumák. Tanur toho chlípnýho ještěra poslal jedinou ranou na zem kde si ho vzal pořádně do parády. Vrhl jsem se vstříc dvěma dalším kteří se na nás řítili.
Bylo to jako v plném sprintu narazit do skály. Seknul jsme možná dvakrát, než se mi zatmělo před očima.
Svět okamžitě ztichnul. Zvuky boje se ztratily v hluboké tmě. Jen odkud si z dáli jsme slyšel Moradinův hlas. „Vstávej synu hor“ a pak ? Pak jen vidím Tanura jak nade mnou stojí a ptá se mě co hledám na tý zemi. Věděl jsem že na tohle nemám. Přiznal jsem to nahlas. Navrhl jsem, že by místo měl jít spíše Adaro, který je sice mladší ale v boji mu sekera sedla do ruky lépe.
Adaro jen hlesl, že se nic zvláštního nestalo a jeskyně jej pozřela.
Orf seděl pod stromem jak jej uvázali. Nebylo mu příliš do řeči. Bylo vidět jak bojuje s neviditelnou silou které se jej snaží uchvátit. Postavil jsem se na stráž na kamenný val. Povídal jsem si s Orfem a snažil se je psychicky podpořit když tu najednou zas ten rarach. Reflexivně jsme po něm několikrát švihl i když sem věděl že mu nemůžu ublížit. A pak to začalo.
Začal se mě pokoušet jako správnej pekelník. Proč prý chráním toho trpaslíka, kterej je už vlastně mrtvej, kterej už svůj boj prohrál a když to nezabíralo tak přede mnou začal sypat na zem zlato. Zkušeným pohledem trpaslíka jsme odhadl že na zemi leží asi 5 miliónů žluťásků. Otřásl jsem se. To prokletí mého rodu, tu touhu po zlatě jsme potlačil jen s velkým vypětím a myšlenkami na své bratry. Dopomohl jsem si myšlenkou na Moradina a poslal jsem raracha i s pěti melounama ke všem čertům. Zaskřehotal něco a se slovy „ Já Qwadrax Nesmrtelný se vrátím“ zmizel.
Poněkud psychicky vyčerpán sem si sedl na kamenný val a vyslechl Orfa a to jak je na mě hrdej. Dodalo mi to zase sílu kterou Orf sám neměl. Začal jsem být poněkud nervózní, trvalo to nějak moc dlouho. Když sem se rozhodl že aspoň nakouknu za roh tak se z jeskyně začaly ozývat další zvuky boje doprovázené bojovým pokřikem a skřehotáním umírajících ještěrů.
Okamžik na to se z jeskyně vyřítily elfky a hned za nimi trpaslíci. Všichni byli potlučení ale živý. Tanur vítězoslavně třímal v ruce láhev plnou rudé kapaliny. Pochyboval jsem že obsah odpovídá zašmudlané a orvané etiketě. Odvázal jsem Orfa od stromu a bez dalšího otálení jsme vyrazili zpět do elfí vsi.
Menší problémy s enty jsem si vzal tentokráte na starosti já. Chvilku jsem se s nimi „honil“ a pak jsem využil nestřeženého okamžiku a zdejchul se. Čekali na mě u rozcestí. Společně jsme přichvátali ke světelnému sloupoví, kde nás již očekávala čarodějka Alexandra.
Orf si dle jejích pokynů lehl v prostřed mezi sloupy a mi kolem něj utvořili kruh. Jedna elfa se však otočila a utekla stranou. Čarodějka jen řekla že musí se účastnit všichni jinak se nezdaří rituál. Okamžitě na to se další slečna vydala pro svou kamarádku. Něco tam štěbetali že to asi nepůjde že je očarovaná, ale než si kdokoliv stihl slova urovnat rituál započal. Drželi jsme se za ruce v kruhu kolem Orfa. Z energie která začala vířit kolem se mi nedělalo zrovna nejlíp. A když to vše bylo někde v půli tak se ta jedna elfa zase utrhla a utekla z kruhu. Náhle všechna energie zmizela a rituál vzal za své.
Tanura popadl amok a v první chvíli jí snad chtěl zabít ale naštěstí to neudělal. Chvíli jsme se dohadovali a přemýšleli proč si Ell nic nepamatuje. Když nás zase vyrušil ten rarach, qwadrax. Chvilku se zas jen hihňal a pak drapsnul Ell za ramena a zmizel s ní ve víru černého dýmu.
Pak jsme řešili už dva problémy. Co s chudákem Orfem který nám chřadl před očima a co s Ell která zmizela. Qwadrax nám poslal své přisluhovače aby jsme se nenudili. A když už už jsme měli vymyšleno co dál tak a vyráželi na cestu tak za mohutné ohnivé exploze se objevila Ell. Rozhlížela se kolem sebe jako by nic. Zase si nic nepamatovala.
Všichni jsme byli utahaní a hladový. Vyhrál tedy nakonec názor vyrazit do města.
Před alicijskou bránou nás slečny opustily a popřáli nám dobrého pořízení. My jsme se ještě zastavili u Emila jestli nemá nějakou radu. Vypadlo z něj jako že Tery s Mantorem, moji kolegové od řemeskla kovářského, že prej našli nějakou knihu. Že prej hned potom včerejšim útoku démonů. Na nic jsme nečekali unaveně se zvedli z podlahy a klusali k městu.
Terka i se svým kolegou postávala na trhu a něco tam zrovna řešily jestli tak či onak. Hned sem na ně spustil : „ prý jste našli knihu? Terka jen hlesla, že ano. Pak jme se zeptali zda nedokáže rozptýlit prokletí. Terka zkusila něco málo ze svých darů ale nepodařilo se a odkázala nás na místního faráře.
Zrovna si četl něco ve své knihovně, když jsme jej „přepadli“. Vyšel nám samozřejmě vstříc a šel se na Orfa podívat. Chvilka dohad a farář usoudil že nedokáže pomoci ale jen dočasně odstavit prokletí. Co hůř, Adaro byl prý taky prokletý. Využili jsme nabídky a farář použil své dary od boha Olisose na dočasné potlačení prokletí a vyrazili za Terkou která dle slov faráře nejen knihu našla, ale dokonce jí má stále při sobě.
Jak vypadá? kde je ? kde jste jí našli ?“ Tery nechápavě vylovila ohořelí deník a podala mi jej.
ohořelý_deník.jpg 162.61K
228 Počet stažení
Všichni trpaslíci jsme se do něj koukli a jen nechápavě přemýšleli na slovy. Když se někdo ptal, jak muže jediná zbraň zraňovat čtyřmi elementy napadla mě jen jediná věc. Hlesl jsem nahlas: „ braši co když ta sekera co hledáme je touto zbraní ? konec konců démoni se jí bojí a chtějí ji získat ? myslím že ona by mohla být tou zbraní která pošle Qwadraxe na věčnost “ . Tanur do mě dloubnul loktem a zavrtěl hlavou a řka „ jdeme na pivo , u piva se líp myslí “ jsme se sborově otočili na padě a vyrazili k Maugrimovy.
Do hospody jsme nedošli. Opět se rozezněli mithrilové zvony alicijské. Všichni jsme tam stáli, sekery připravené. Démoni nás nenechali čekat ...
