49 odpovědí na toto téma

[Bedra]

Vsude se valelo nechutne ticho v dalce zaznel jen selest a pískot krys. Nikde nikdo, skreti komanda maji asi pauzu tak toho vyuziju, pomysli si Dainty a priplizi se opatrne k velke truhlici. Natahne si svizne rukavicky a v duchu se usmeje. Tohle je rutina, skreti maji vetsinou dost nasetreno mohlo by to hodit dost zlatacku. Behem chvile je past v batohu mezi ostatnimi a s posmesnym usklebkem si stejne poradi i se zamkem. Nedockave otevre viko a vydechne uzasem kdyz uvnitr spatri leskly krystal. Hlasite se zaraduje a opatrne prida kamen k ostatnim. Tenhle tyden uz nasel tri. Ale v podvedomi se mu honi myslenky na vetsi bohatstvi. Slysel ze muze nalezt i vetsi kameny takove ktere by mohl prodat za tolik kolik se mu ani nesnilo. Ale v jeho mysli bylo este neco. Snad blekotavy pribeh, ktery vyslechl od opileho poutnika v hospode, snad vzpominka z detstvi kdy poslouchaval u krbu pravdive prapradedovy historky. V mysli mu levitoval obrovsky kamen, tak dokonaly ze jeho hodnota ani nejde vycislit, vybrouseny mistry k dokonalosti. Pry ho nikdo nikdy nenasel, tolik hrdinu padlo pri honbe za timto mytem. A to Daintyho fascinuje. MUSI najit ten kamen. MUSI byt jeho. Za kazdou cenu. Dainty se sveho snu nikdy nevzda...

[Bedra]

Kazdy pribeh zacina snem a tento nebude vyjimkou. Dainty se uvelebil na slame kterou teneto vlazny vecer nazyval posteli. Chvili pozoroval hvezdy mrizovim cely a premyslel jak se sem vlastne dostal.No co, pomyslel si, vsak me zejtra pustej. S temito myslenkami bezstarostny Dainty vstoupil do rise tmy, kde se sen stava realitou.

Nejdrive nebylo nic. Jen tma. Ubehla vterina, dve a presto mu to pripadalo jako cela vecnost. Najednou se prochazel kukuricnym polem a prsty hladil klasy, ktere dorustaly temer dvojnasobne vysky. Dosel na dvorek ktery se rozprostiral pred velkym domem se stodolou. Na verande sedela v houpaci zidli stara hobitka a neco pletla. Uz ji nekdy videl...ach ano znal ji...jeho babicka, ze ktere vyzarovla aura klidu a stesti. Pod jejima nohama si hrali jeho mladsi bratri. Vystoupil po malych schudkach a chtel vstoupit. Kdyz oteviral dvere rozestoupila se pred nim tma. Byl uprostred nicoty a otacel se do vsech stran. Temnota ustoupila a vyjevene stal uprostred velke osvetlene mistnosti. Nebyl v ni sam, u stolu sedeli postavy, kterym nevidel do obliceje, jako by je zakryval cerny zavoj. V rohu plapolal krb salajici teplo a mir. Dvere, kterymi nejspise vstopil, se otevreli a vstopila postava nizkeho vzrustu. Otocil se za prichozim a ztuhl. Nevsimaje si ho prosla kolem nej a zacala stoupat po schodech do druheho patra. Chtel neco zavolat ale mel slepena usta a nevidal ani hlasku. Kdyz postava zmizela z dohledu rozebehl se za ni, marne volajici jeji jmeno. Rozrazil dvere, ktere se pred nim zjevili a vbehl do male a temne mistnosti s jednim oknem, kterym dopadaly mesicni parsky na postel, jedine vybaveni ktere se zde nachazelo. Na posteli sedela mala postavicka, hledici z okna. Opet na ni promluvil, ale hlas se mu chvel. Nic, zadna odpoved, jen odporne ticho, ze ktereho mu vyrazila husi kuze. Zacal obchazet postel a priblizovat se. Postava nehybne cekala az dojde k ni. Svit zlute koule na obloze na chvili pohasl. Temny mrak se prehnal obzorem. Dosel az k postave a chtel ji videt do obliceje, ale jen mzoural do temnoty pod kapi. Mesic se vynoril a jasne svetlo ozarilo tvar, kterou skryvala tajemna bytost. Zalapal po dechu a odvratil se. Vydesenim malem upadl. Opet pohledl do blede tvare divky. Hledela bez vyrazu nekam za neho a ignorovala jeho snahu o navazani rohovoru. "Jsi to....opravdu ty...?" Jeho hlas znel hluse. Hobitka na nej uprela studene oci. Uprene se do nich dival a najednou se v nem rozlilo teplo. Nevedel co se deje. Cely pokoj zachvatily plameny. Slysel praskani ohne ale zadny pozar nevidel. Zamzilo se mu pred ocima a ty vybuchly neuveritelnym zarem....

Probudily ho podivne zvuky. Sen se rozplyval stejne rychle jako se realita zacala priblizovat. Zamzoural a zjistil ze se diva do plamenu ohne, ktery plapolal v chodbe za masivnimi mrizemi. Protrel si oblicej a jeho unaveny pohled sklouzl na zenu stojici a lacne sledujici hobita. "Hm....dobrutka," rekla zena a pohladila si hladove bricho.
"Tady si uz neodpocinu ani v base," povzdechl si Dainty a rezignovane zacal smlouvat o vyskrtnuti z jidelnicku nenasytne lidozroutky.

Příspěvek upravil Bedra: 10.04.2019 19:13

[Bedra]

Minulost. Pronasleduje nas cely zivot. Nejde se ji zbavit jako otravne mouchy pouhym mavnutim ruky. Formuje z nas to, jak dnes vypadame. Bez ni by nebyla pritomnost ani budoucnost. Ciny vykonane v minulosti nas casto stavi pred otazky na ktere nelze odpovedet. Nikdo nevi proc kona to co kona. Je to snad vule vyssi mocnosti? Zit beze strachu a necinne cekat az si nas osud najde nebo byt vlastnimi pany a formovat si svuj zivot sami...


**********
DARON

Dainty se protahl a dlouze zivl. Deravou strechou na neho prosvitaly ranni paprsky slunce. Podival se vedle sebe, stale spala. V duchu se usmal. Poprve, od doby co utekl z rodinne farmy, byl konecne stastny. Vstal z proderavele postele a snazil se se ustat motani hlavy ktere na nej prislo.
"Trochu sme to vcera prehnali kvetinko," rekl se zivnutim k lezici postave a chraptive se zasmal. Ta se jen zavrtela a neco zabrblala. Zacal se oblekat do kalhot pritom zakopl o prazdnou lahev ze ktere se linul pach koralky a sesunul se s hlasitym zuchnutim k zemi. "Sakrapracekrucinal Lili, je cas jit do prace. Blizi se poledne a ja jeste ani poprve nesnidal." Na jejich rtech se objevil usmev. Rychle si oblekl osoupanou kosili a tazave se na ni podival: "Jdes?" Obratila se oblicejem k nemu a sladce se usmala.
"Bez sam a najez se, prijdu za tebou." Klekl na postel a priblizil se k ni usty.
"Ale nenechej me dlouho cekat."Jejich usta se spojila a oba vzdychli.
"Uz bez," vyhanela ho, "a uprav se, vypadas jak cert. Nechceme preci pritahovat pozornost." Dainty se smichem vybehl z budovy a zamiril uzkou ulici smerem k hlucnemu stredu mestecka. Protrel si jeste rozespale oci a poskrabal rudy symbol na ruce, zobrazujici ruzi s trny.
"Sakra to ale svedi," stezoval si v duchu na sve nove tetovani. Cestou se zastavil u kramku stare zeny prodavajici kolace a cerstve pecivo. Podal udivene starence par stribrnych minci a co neunesl v rukach dal do prirucni torny. Ladujic se chutnym kolacem s povidly vyrazil dal...

Znudenym vyrazem snad uz poste proletl pohledem trziste. Sedel na vyvysene terase kterou tvorily schody vedouci do vyse polozene casti mesta. Dnes nic zajimaveho dainty nenasel. Pouze par obchodniku s prepychovim zbozim zaujali jeho pozornost ale ostrazite osobni straze nechali jeho kluzke prsty v uctive vzdalenosti od jejich naditych mescu. Jeho pohled prozkoumaval vsechna zakouti az narazil na to co hledal. Na volnejsim prostranstvi pobliz stanku s rybami se o necem dohadovali dve postavy. Naky muz a zena nizkeho vzrustu. Dainty vstal a dozvykal poslední sousto. Sebehl ze schodu a vydal se pomalu k dvojici, pokukujic po kolemjdoucich. Když se priblizoval pozorne si prohledl muze. Byl vysoky a hubeny. Mel cerne mastne vlasy a jiskrne oci. Na první pohled tuctovy zlodejicek az na ten divny pohled. Něco Daintymu rikalo ze bude nebezpecnejsi nez o nem muze vypovidat vzhled. Priblizil se az k nim a kyvl na pozdrav. Nechal mezi nimi dostatecnou vzdalenost aby je nerusil a slysel o cem se bavi. Ruch na trhu mu ale umoznil vyslechnout jen utrzky rozhovoru.
„…a na to vem jed, ze neustoupim ani o metr,“ rekla razne hobitka. Vysoky muz se na ni pronikave zahledel a pak sjel pohledem na Daintyho. Ten si jen lhostejne prohlizel nabidku Olafova rybiho kramku.
„Ale delas chybu mila kvetinko, Velkej Tony nebude potesen,“ řekl chlap, opet uprel svůj pohled na Lili a slizce se usmal.
„Tomu tlustoprdovi vyrid ze tady je to nase. Vždy tomu tak bylo a taky bude,“ rekla ostre a mrkla na Daintyho, který se zacal klidne priblizovat. Muz si odplivl a zamracil se:
„Delas zatracenou chybu, cela ta tvoje sebranka. Dej si pozor at neprijdes k urazu,“ ještě zasycel hubenour a jal se k odchodu. „A ty taky prcku. Dame si na vas bacha.“ Dainty ho nechal odkracet a pritahl si ji bliz k sobe a podival se za klejicim muzem rozrazejicim dav:
„Kdo to byl?“
„Říká si Cerny Gabo a je to prava ruka Tlustyho Tonyho,“ znechucene vyprskla az se jeji kudrlinky rozleteli do stran. „Poslal samotnyho pobocnika, protože to prase nemá nikoho schopnyho, komu by to mohl sverit. Ti parchanti Pustici si delaj pravo na trziste. Vzdycky patrilo nam a oni pusobili v horni casti mesta.“ Mela ustarany a premyslivy vyraz.
„Mas pravdu, bylo tomu tak a taky to tak zustane. Dokud sme tady nezmeni se to krasko,“ usmal se a zacal ji pusinkovat na krku. Ona se jen stastne zasmala a odstrcila ho. Pak se na nej pokusila vazne zatvarit ale vubec se ji to nepovedlo a na dlouhou dobu spojili sva usta dohromady. Když se odpoutali,oba vzdychli. On - zasneny se zavrenyma ocima, ona – se zertovnym usmevem ho pozorovala a pak spitla: „Za chvili mame poradu před provedenim planu, tak pojdme at nepridem zase poslední.“ Oba dva se zasmali a ruku v ruce vyrazili do nedalekeho hostince.

Hostinec U Doniho a Beniho nebyl zrovna vyhlasenou putykou, vlastne slo o prostou hospudku s absenci mist na pripadne prespani, ale za to mel vynikajici tajnou mistnost kterou vyuzivala Jizni banda ke svým ucelum. Také majitele hostince, rychlonoheho hobita, který roznasel rychlosti vetru piti a velkeho barbara stojiciho za pultem, si nemohli vynachvalit. Diky nim slo vse hladce a hlavne se nic nedostalo napovrch. Také za tuhle sluzbu dostavali vic nez jen spropitne. Nekde v hloubce, v mistnosti, která urcite nebyla v navrhu stavby, se odehravala porada, o které by nikdo krome zucastnenych nemel vedet. Hobitka sedela v cele stolu a něco ukazovala na velkem planu který zobrazoval nejakou ulici s prilehlymi domy.
„Takze doufam ze je to vsem jasne. Každý at je v urceny cas na svém miste, musí to probehnout rychle bez zadneho zdrzovani. Na celou akci mame asi pet minut nez dorazi posily ze severni casti.“ Vzhledla a zkontrolovala vsechny zucastnene pohledem. Kolem stolu se tisnilo asi dvacet muzu a zen ruzneho vzhledu. Vetsine se v obliceji zracil mensi neklid před nadchazejici akci, ale také odhodlanost. Vsichni pohledli na vudkyni. Stala tam, jako socha , nehybne s necitelnym vyrazem. Vsichni na ni pohlizeli s uctou. Dainty vedel ze ma mezi lidmi prezdivku kvetina smrti, ac jeji prave jmeno nikdo neznal. Krome Daintyho. V duchu si ho opakoval snad uz poste. Lilie Kytickova. V duchu se pousmal a ještě jednou pohledl na plan rozlozeny na stole. Byl to odvazny plan, neotrely, primy. Sam Dainty by ho lepe nevymyslel, ale co se planovani tyce Lili byla vudce a velice talentovany. Plne ji duveroval stejne jako ostatní clenove bandy. Jestli to vyjde, každý člen bandy si prilepsi tak, ze muze vypadnout z tehle spinave diry. Navzdy. „Jestli nemate zadne otazky muzete jit.“
Dainty se uz sunul smerem ke dverim ale zastavil ho ještě jeji hlas: „Dainty, Joe. Vy tu jeste zustante prosim.“ Dva zmineni pockali, nez se vsichni pomalu a nenapadne vytrousi do salu hostince. Tazave na ni pohledli. „Dostala jsem zpravu od meho osobniho informatora, ze si někdo preje, aby nas plan selhal. Vy, jako mi pobocnici budete dohlizet na chod akce mimo jeji prime deni. Budete na strese sledovat vsechno a nic vasemu pohledu neunikne. Jste naši nejlepsi strelci a budete nas kryt. Jasne?“ Dlouhan s kratce zastrizenou bradkou jen kyvl na srozumnenou a odesel. Dainty jeste setrval a pozoroval svou divku jak se sklani nad stolem a v mysli dotahuje poslední upravy. Potichu se k ni priblizil. Chvili jen premyslive pozorovala stul, ale za chvili zaregistrovala jeho dech a vzhledla. „Co ještě chces?“ Rekla snad az moc ostre. Bylo na ni videt ze se koncentruje jen na jedno a to je uspech jejich akce. „Vis ja jen…,“ nemohl na nic prijit. Tazave zvedla oboci a usmala se. „Ja jen ze vypadas ustarane…,“ zadrkotal se. „Nemusis se niceho bat ja se o tebe postaram at se deje co se deje.“ Ted uz se nahlas zasmala a placla ho po rameni: „Ty o me?“ Podivala se na nej, usmev se ji stále rozsiroval a kudrlinky se ještě vice zakroutili. Daintyho srdce se rozbusilo. „No…ja…“
Objala ho a tise ho konejsila: „Vzdycky me dokazes rozesmat. To ja slibuju tobe ty muj hlupacku. Nemusis se bat.“ Daintymu se vune jejich vlasu dostavala az do mozku a pritom ho napadlo, ze ma pravdu. Nechtel by se ji postavit tvari v tvar. Byla ještě rychlejsi nez on a s nozema to umela jako nikdo jinej v tomhle prasivym meste. Mezitim slunce pomalu zapadalo a do ulic se snasela neproniknutelna tma.

Tma se rozprostrela po celem meste, jen za vrcholky vzdalenych hor bylo ještě videt slabe zareni. Mesic uz vykoukl a na nebi se rozprostrela uchvatna podivana na milion a jedno svetylko. Normalne by se Dainty s Lili prochazeli nekde po prirode a sledovali tu uzasnou scenerii ale dnes ne. Dnes byl obycejny den nicim nevyjimecny od tech ostatnich az na jednu drobnost. Skupina ozbrojenych muzu oblecenych v tabardech s kralovskymi barvami kracela vedle jedouciho obrneneho povozu. Dnes kralovsky vyberci dani plnil sve povinnosti v Daronu a prave ted napechovany zlatem az po okraj se valil vuz kralovskeho vyberciho lampani osvetlenou ulici k jejich cili. V bance uz cekali na zasilku a kordon vojaku se seradil. Dainty se na strese zavrtel a pohledl na vysokeho muze s bradkou. Levak Joe, jak mu vsichni rikali, bedlive sledoval okoli, pohravajici si nervozne s lukem. „Mame asi pet minut,“ zkontroloval Dainty cas v přesýpacích hodinach. Joe prikyvl a dal znameni jinak neviditelne postave ve stinu jedne z okolnich ulicek. Ta potichu zahoukala jako sova a vsude zavladlo ticho před bouri.

Vuz se rachotive sunul kupredu. Tucet vojaku slo predpisove serazeno kolem nej. Na dlouhe zerdi vlala kralovska zastava. „Slo to jako po masle,“ pocital v duchu kralovsky vyberci. „Vezeme skoro pul milionu zlatych dukatu, pekna sumicka na tak zaprášene město. Hlavne ta jizni část.“ Z jeho uvah ho vytrhlo kociho zvolani: „Prrrr, hou.“
„Co se deje? Proc zastavujeme?“ vyzvidal vyberci.
„Něco před nama je.“ Oba zamzorali do temnoty před sebou a spatrili prevraceny povoz na ceste. Kone zastavili a zarzali. Jeden z vojaku, nejspis jejich velitel se vydal prozkoumat problem, který se před nimi objevil. „Někdo prevratil uprostred ulice vuz, ctyri muzi za mnou,“ zavelel když prisel s vysvetlenim a oddelila se část skupiny. Vojaci ostrazite sledovali okoli pripraveni na vsechno. V tom mestem projelo zaduneni a ozvla se hlasity vybuch. Prevraceny vuz se zmenil v trosky a muzi snazici o jeho navraceni do puvodniho stavu lezeli v bezvedomi nebo uz byli mrtvi. Povoz horel a doutnal cernym kourem. Z neho se jakoby zjevila mala postavicka v kapi a prosla az k prekvapene skupine. Odhrnula kapuci a vykoukly male spicate usi a kudrnate plave vlasy. Objevil se usmev plny bilych zoubku, bliskajicich se v zari ohne a hvezd. „Prosim pany vojaky aby slozili zbrane nemaji zadnou sanci,“ rekla pisklavym ale raznym hlasem. „Pane vyberci, vy mi dejte klic od te obrnene věci, na které sedite. Hned.“ Ted uz byla v hlasu citit jen zloba a rozkaz. Vojaci se na sebe nechapave divali a jeden se dokonce zacal téměř neslysitelne smat. V tom zasvistel vzduch, sipka nasla svůj cil a vojak se bezhlesne skácel k zemi s dirou v krku. Dainty se oprel o kraj strechy a pozoroval co se bude dit dal. Ve všech stinech se objevily vyhruzne siluety utocniku a vojaci neochotne slozili zbrane. „Tak to by bylo, ted ten klic,“ rekla vyhruzne k vybercimu. Ten jen vzdorovite zavrtel hlavou: „Jen přes mou mrtvolu.“ Lili se krute usmala: „Jak si prejete pane.“ Dva urostli zlodeji ho pritahli před ni a pevne drzeli. Hobitka vytahla odkudsi nuz a bodla starsiho muze do stehna. Ten zaskucel bolesti a sesunul by se na zem kdyby ho nepodpirali. „Ted to bude o něco vys a myslim, ze to bude bolet o hodne vic, pane kralovsky vyberci dani,“ rekla chladne s usklebkem a nuz prejel ostrou stranou az ke svemu cili. Muz se zachvel a zbledl. „Tak co?“ Zeptala se ho ještě jednou.
„Ja…ja. Dam vam ho,“ zablekotal muz. Vytahl s vnitrni kapsy maly zlaty klicek a podal ji ho. Dva muzi ho pustili a ted uz mu nic nebranilo, aby se objal s chladnou zemi. Lili dosla ulickou, tvorenou s bezbrannych vojaku az k velkemu zamku, který drzel ocelove retezy při sobe. Vlozila do nej klic a cvaklo to. Ve stejnou chvili Dainty uslysel hlasite lupnuti a zacalo se mu zatmivat před ocima. Instinktivne se vyhnul druhé rane skokem k zemi. „Ty jeden kluzkej mizero, ja ti…,“ zavrcel muzsky hlas podobny tomu který znal. Silna ruka ho popadla a citil jak visi ve vzduchu. Muz s nim mrstil na druhou stranu strechy. Dopadl s tvrdym zuchnutim ale něco ho prinutilo neomdlit. Otevrel pomalu oci. Videl jak Levak Joe natahuje tetivu luku. Dainty zarval a vrhl se k nemu. Muz vypustil sip a zaklel. „Ty malej skrcku tobe to nestacilo?“ Otocil se na Daintyho který priskakoval lvymi skoky. Zabliskl se mu v ruce nuz. Ale i Dainty byl pripraven a z rukavu mu vyjela mistrne skryta dyka. Joe machl smerem na jeho hlavu. Dainty se prikrcil a skutálel se mu primo pod nohama tak, ze se objevil za nim. Muz se se zavrcenim otocil. Ozvalo se nechutne krupnuti a Joe se bolestive skacel. „Ucil sem se od mistra, diky Lili,“ pousmal se ale to uz ho prekvapila další rana do hlavy. Tentokrat se s jistotou pohrouzil do krajiny snu. Zdalo se mu o Lili, jak se prochazeji krajinou, smeji se a miluji se pod hvezdami.


**********

Příspěvek upravil Bedra: 04.02.2012 14:21

[Bedra]

Pomsta. Upredena v mysli, zrudne tuseni nas jima pri pouhem vysloveni. Znamena pro nas vice, nez bychom mohli kdy pripustit. Ale zive stvoreni se mnohdy uchylilo samo do sebe a ze vseho co kdy prozilo zustane jedine. Sziravy ohen , ktery vas pohlti v kazdem pripade, ikdyz ve svem poslani uspejete ci nikoliv.
"pomsta je pokrm, ktery nejlepe chutna za studena" stare klingonske prislovi


**************

Dainty poletoval nekde v oblacich a nekde z dalky k nemu doletly povedome hlasy.
„Co s tim prckem? Cely to zkazil.“
„Nech ho byt, však straze si ho najdou.“
„Ja bych toho malyho smrada radej zardousil, videls co me udelal?“, zaskrehotal pisklavym, trochu pridusenym a o oktavu vyssim hlasem.
„Jo je to pekne obratna a kluzka krysa. Prospesnejsi nam bude zivy, nech to na Tonym. Ted rychle zmizme, uz slysim pribihat kralovske posily,“ řekl hlas, který ten den dainty zaslechl a pak se chraptive zarehtal. Potom nastalo dlouhe ticho prerusovane jen dupotem tezkych bot a halasnym povykem nekde z ulice, kde se minuleho vecera stala zrada.

Zrada. To slovo Daintymu pulsovalo v hlave tak, jako trpka bolest palici ho v zatylku. Někdo zradil a ten za to zaplati. V hlave se mu promitl obraz hubeneho muze s bradkou, vypoustejci sip. Radeji ani nechtel myslet na to kdo byl cilem jeho zparchanteleho snazeni. Lili. Zaznelo mu v hlave. „Musim ji najit,“ pomyslel si a pomalu vstaval. Nakoukl přes okraj strechy a po obliceji mu prejel stin. Dole na ulici postavalo prinejmensim dvacet vojaku na strazi a další prohledavali okoli. Na zemi byla videt spousta krve a do nosu ho uhodil palcivy zapach koure.
„Někdo by mel vylizt na strechu a omrknout to zezhora,“ řekl kdosi a ukazal prstem na místo, kde ještě před chvili vykukovala hobiti hlava. Dainty necekal, az si pro nej prijde ozbrojena patrola a dal se na ustup. Z hromadky jen tak se povalujiciho haraburdi vytahl skryte lano.
„Ještě ze Lili mysli na vsechno,“ zaradoval se v duchu. Zkontroloval jestli někdo není v bocni ulicce prilehle k domu na kterem stal a pripevnil jeden konec lana k vhodne opore. Hbitě sesplhal a prikrcil se do stinu velke hromady odpadku. Po ulici chodilo moc strazi, musí najit jinou cestu. Omrkl hromadu před sebou a tvari mu prejel vypocitavy vyraz. Chvili vyckaval. Zeshora uz zaznely hlasy, když se vojaci protlacili na strechu. Bylo slyset jen susteni nohou, Dainty se nadechl a zacal se zahrabavat do zapachajici hromady.
„Tady je naky lano, seržo. Vede to do ty ulicky,“ zvolal někdo a přes okraj vykouklo několik paru oci.
„Slez tam, podrzim te,“ prikazal dustojnik vojakovi, ten zacal hbite splhat dolu. Když byl dole, zacpal si nos pod navalem zapachu, který s nim notne otrasl. Serzant hned vyzvidal: „Tak co, je tam něco?“ Muz jen zakoulel ocima a zacal se prohrabavat smetim a vykaly.
„Sakra, tady nic není jen howno, seržo,“ zalateril vojin a vytahl mec z pochvy. Potom hromadu zacal s vykriky probodavat. Krupnuti, které bylo slyset po zasahu mecem a krev z nej odkapavajici, naznacovalo ze mec nasli co hledali. „Seržo na něco nebo nekoho sem narazil,“ zvolal a sklouzl pohledem ke svemu veliteli který se uz sapal přes okraj zidky. Vojaci zacali ostrazite prohledavat hromadu. Smrad ještě zesilil, když nasli telo. Vsichni odvratili zrak.
„... to je mrtvej cokl. Ale ten je tady uz dyl,“ zalateril nastvany serzant a zavelel odchod.
„Este si odskocim, serzo, priroda vola,“ usmal se na nej vojin. Posmesne mavl rukou a opustil stinnou ulicku , kde si prave ulevoval muz v uniforme. Krysa ho z povzdali sledovala a když odesel chvili vetrila. Pak se vydala domu nejblizsi cestou a zmizela nekde pod hromadou odpadku.

Nekde pod zemi zapiskala krysa.
Dainty v temnote nevidel ani na coul, ale uz se v kanalizaci docela vyznal. Nejednou jim dobre poslouzila. Vždy, když bylo potreba zmizet, rychly a efektivni ustup mela Lili v zaloze. Ale co je s ni ted? Naposledy ji videl když uz vlastne bylo po vsem, ale ne, je to jen zacatek. Za tohle vsechno někdo draze zaplati. Ale ted musí zjistit co se s ni stalo. Zamiril podle intuice do stredu města.

Slunce vystridal na obloze mesic a vsechno zahalila tma. Z kanalu vylezl presne tam, kde potreboval. Před nim se rysovala velka budova mestske satlavy. Uz se tam byl parkrat podivat za mensi prestupky, ale pro nedostatek dukazu byl zatím vždy propusten. Ted to ale bylo jiné. Za prepadeni kralovskeho vyberciho by mohl i viset. A proto musí najit Lili, jestli je ještě stále…
Dainty se zachmuril, katastroficke myslenky vypustil z hlavy a prebehl do temne ulicky. Prikrcil se do stinu a nakoukl do zamrizovaneho okna: „Lili jsi tam?“ Par muzu uvnitr jej ignorovalo a bylo zamestnano vlastnimi myslenkami a starostmi. Jeden se zvedl a dosel k oknu: „Dainty!“ Pulcik zamzoural a poznal v muzi svého spolecnika z bandy. Ten jen naznacil posunkem k vedlejsi cele. Dainty se presunul k druhemu otvoru s mrizemi a tise zvolal: „Kvetinkooo!“ K oknu priskocila cela skupina a nekde zezdola zaznel vysoky hlasek: „TY, zvedni me!“ Ramenaty muz hned uposlechl a posadil si malou hobitku na rameno. Jeji oblicej se vyhoupl na uroven Daintyho obliceje, byla v nem rozeznatelna velka uleva a stesti. Vzapeti se ale zamracil, když videl ze jeji rameno je obvazano satkem a tim prosakuje krev.
„Jsem tak rad, ze jsi v poradku, bal jsem se nejhorsiho,“ řekl roztrepanym hlasem a vzal jeji dlan do sve. „To ten zatracenej lotr Joe. Nejdriv me pretahl zezadu přes hlavu a pak te strelil.“
„Myslela jsem si to. Když me zasahl sip, mnoho nasich muzu obratilo mece proti nam a zacala krvava rez. Probudila jsem se az tady,mezi temi, kteří zustali verni, ale je mi jasne, ze dane v rukou kralovskeho vyberciho nezustaly. V tom bude mit prsty to tlusty prase Tony.“
Dainty pokyval hlavou a premyslive zamrucel: „No myslim ze vim kdo za tim vezi, prosetrim to a pak udelam vse, abych vas odsud dostal.“ Člen bandy stojici u velke mrize na strazi dal znameni, ze se blizi vojak. „Dainty udelej vse potrebne, ale mel bys něco vedet. Zitra nas budou prevazet jinam. Nevim kam, ale asi to co jsme udelali, namichlo nekoho dulezityho. Ani se tomu nedivim. Za tohle nas povesi Dainty…,“ rekla smutne a v ocich se ji zaleskly slzy. Toho si vsiml jen Dainty a pohladil ji po tvari: „Neboj ty moje krasna kvetinko. Prece bych jim nedovolil, aby mi te vzali. Dejte na sebe pozor,“ dodal ještě, konejsive se usmal a zmizel jako stin.

Uz par tydnu mel Dainty na starost sledovat cleny konkurencni tlupy a zjistit, kde se schazeji. Jednou, když sledoval jednoho z nich, opile se potacejiciho, postestilo se mu a nasel tajne místo, kde mají Pustici svou planovaci mistnost. Ted vyrazil rovnou do severni casti města. Zastavil se před velkym bilym domem, který patril nejakemu bohatemu obchodnikovi nebo slechtici. Dainty se usmal jejich vychytralosti. Vojaky by ani nenapadlo podezrivat nekoho z vyssi vrstvy, ze se spolcuje se zlodeji a vrahy. Povzdechl si a zkontroloval tajne ukryte dyky v rukavech a botach. Ohledl se, jestli jej někdo nesleduje ale vsude vladl klid. Obehl dům zezadu a zacal pacit okno do suterenu. Po chvili uz se plizil temnymi zakoutimi domu. Chvili poslouchal a zjistil ze s nim v mistnosti nikdo neni. Pritiskl se ke stene a prilozil k ni sve spicate ucho. Jeho rty se bezhlesne pohnuly a na rukou vztycil prvni, druhy a treti prst. Pak se vydal opatrne za hlasy, ktere temer neslysitelne vybrovaly vzduchem. Priblizil se tise k pootevrenym dverim, ze ktereho byl slyset rozhovor nekolika muzu. Nakoukl a spatril uvnitr velke hodovni mistnosti tri osoby, ktere o necem zive rokovali, takze mohl nepozorovane poslouchat.

"Vsechno jde podle planu, penize jsou na ceste sem," rekl muz, ktery byl zahalen v kapi.
"Velmi dobre, jenom skoda ze ta hobiti cubka nezarvala, byl to takovy pekny plan," rekl slizkym hlasem muz, ktery byl otocen Daintymu zady. Jasne svetlo dopadalo jen na posledniho clena schuzky. Obrovsky hromotluk se zjizvenou tvaridosud jen neme prihlizel a pak zaburacel hlubokym chraplavym hlasem: "A jenom kvuli vasi neschopnosti je ta holka na zivu. Tony je nasranej. S tim hobitem co, ste nechali bezet ma uz svy plany tak ho zatim pustte z hlavy, vas cas jeste prijde. Az Tony rozdeli prachy, dostanete svuj podil." Druzi dva muzi si vymnenili pohledy a nenapadne zaujali mista k unikovym vychodum.
"Nez to Tony rozdeli, meli bysme zasilku zkontrolovat, jestli je tam dost zlata," zachechtal se muz v kapuci. Hromotluk se zamracil: "Nic takovyho, prachy pudou rovnou...," nedorekl, kdyz jeho hlas protalo mlasknuti a bezvladne telo bez hlavy se sesunulo k zemi. Muz, kteremu doted Dainty nevidel do tvare, ocistil kord do kosile mrtveho a zasunul jej zpet do pochvy a konstatoval: "Tak to by bylo, ted si jen pockame na zasilku a muzem si to rozdelit na DVA velke dily." Dainty se zajmem pozoroval nahly konec porady a premyslel kdo jsou oni muzi zac, ikdyz podvedomi mu rikalo, ze bude nemile prekvapen.
"Ano tak jest a povedeme spolecne gang, kterej bude vladnout celymu mestu," zasmal se hrdelne druhy chlap, kapuce se mu svezla z hlavy a odhalila tak jeho pohlednou tvar s kratce zastrizenou bradkou. Daintymu zbelely klouby na prstech, jak pevne sviral rukojet dyky.
"Jo ale nejdriv musime vyridit tu zalezitost s Tonym, asi by se mu muj novej postoj nelibil," usklibl se ten druhy a odhalil tak daintymu profil, ze ktereho se mu nepodarilo temer nic vycist az na podivnou jiskru v oku. Nebylo pochyb, cele spiknuti ukuchtili vypeceni pobocnici a ted se chteli zbavit i jejich dlouhodobyho konkurenta. Co vice si prat, ze. Z nepochopitelneho duvodu Daintyho neco popadlo. Najednou se prestal strachovat o Lili, ikdyz na ni vlastne prave ted myslel. Uz se nemusi bat, tihle bastardi uz nikdy neudelaji tu chybu, ze by JI chteli ublizit.

Dvere zaskripali. Muzi vzhledli od svoji prace - sacovani sveho byvaleho druha. Zirali jak se dvere pomalu otevreli dokoran.
"Asi pruvan," rekl Gabo a vstal od stolu.
"Ja vam teprve udelam pruvan," rekl nekdo treti a zlodejicci se na sebe nechapave zahledeli. Jejich pohled sklouzl k male postave stojici nyni na dlouhem stole.
"To je ten malej...,"sykl Levak Joe a strnul. "Bacha na nej."
"Ja ho zdrzim a ty dojdi pro luk," rekl chladne cernovlasy chlap a vytasil kratky mec.
Vse se zacalo dit velice rychle ikdyz daintymu vse plynulo pomalu v dokonale sladenem a harmonickem umeni boje a preziti. Jako posedly demonem zasypaval Dainty Cerneho Gaba serii ran, kterymi ho tlacil a nutil ho ustupovat. Gabo byl ale skvely sermir a jeho delsi paze mu davali vyhodu. V jeho ocich se cervene zablesklo a zacal na pulcika tvrde dorazet. To se z chodby ozvaly Joeovi kroky, ktery si nesl dlouhy luk. Dainty nevahal a pohotovym kopancem do kolene ochromil Gaba a kotoulem se dostlal za nej tak, aby Joe nemohl strilet. V tom okamziku se vse zastavilo, dyka ukryta doted v rukavu se vymrstila a leti primo na pobocnika, ktery zrovna napinal tetivu. Dyka nachazi cil a s lusknutim protala mozek byvaleho clena Jizni bandy. Sip vystrelil a pretina lanko honosneho lustru, ktery se z rachotem zritil na prekvapeneho Gaba, Daintoš stihl jen tak tak uskocit.

Rude pozadi ustupuje a dainty si zacina uvedomovat sebe sama, rozhlizi se po spousti ktera tu zustala. Tri nehybna tela, spousta krve a velike uspokojeni. Lustr, ktery jeste pred chvili zdobil strop se zachvel. Gabo vyplivl chuchvalec krve a osklive zakaslal. Hobit se nad nim postavil a s usmevem na tvari mu stoupl mu na ruku: "Pozdravuj v pekle."
"Budu tam pozdravovat tu tvou cubku a ojedu ji," zasmal se chrcive Gabo, "povesi ji a tu vasi zkurwenou bandu s ni." Hobit se na nej zle usmal a nohou mu rozmazl usmev do krvave smouhy. Kdyz odchazel temnou ulickou, uvnitr ho hral pocit ktery jeste drive nezazil pocit stesti a blazenosti ze zabijeni lidi.


**********

Příspěvek upravil Bedra: 03.03.2023 16:49

[Bedra]

Jednoho pěkného dne si tak Dainty vykračoval Alicií a pomyslel si, jaké by to bylo, kdyby založil nějaký svůj vlastní podnik. Proto si vybral veškeré své úspory a vydal se do Stromořádu, kde by si mohl založit třeba kasino nebo hospodu. Jaké bylo jeho zklamání, když mu stavbu nepovolili. A tak se Dainty rozhodl pořádně opít a užít si když už je tu. Truhlu se zlatem pověřil hlídáním nejlepším strážcům a sám si nedělal z ničeho starosti. Několik dní a nocí bez přestávky hýřil až do osudného okamžiku. Opilost mu zabraňovala jakémukoliv pohybu, ale Stromořád ho už nudil. Opravdu se bylo čemu divit, když Dainty ve zuboženém stavu vstoupil na palubu loďe, kterou si najal. A když opouštěli přístav, z temného mraku se spustil hustý déšť.

Jako přízrak se koráb plavil vodní masou, která byla rozběsněná zuřivou bouří. A když po několika hodinách bouře utichla, Dainty, vypadající jako malý mokrý uzlíček, se rozkřikl na kapitána: "Obrať to zpátky Kápo, tady je nuda!"

Od té doby je loď, kterou si najal Dainty Bibelverdt, nezvěstná a stejně tak i jeho truhla.

[Bedra]

Probudila ho nesnesitelná bolest v zátylku a celou hlavu měl jako v ohni. Ikdyž byl celý promočený, tak v ústech měl sucho jako po celodenním pochodu. Co se sakra stalo?! Posadil se a v hlavě mu explodovala nová vlna bolesti. Pak se rozhlédl po pláži, kterou osvětloval měsíc. Za ním se tyčila kostra něčeho, co mohla být kdysi loď. Že bych ztroskotal touhle lodí?Chvíli si s myšlenkou pohrával a pak ji zavrhl. Nikde není vidět ani živáčka, ani těla mrtvých spolucestujících. Podrbal se na rozbolavělé hlavě a vytřeštil oči. Kde to sakra sem a jak sem se tady vzal? Za chvíli zjistil že si nevybavuje nic ze svého dosavadního života. Kdo je a odkud je mu teď bylo vzdáleno stejně, jako by ho před chvílí porodila obryně a pohodila tu na pláži. Musím se tu porozhlídnout snad narazím na civilizovaný lidi a ne kanibaly Při té myšlence se roztřásl zimou a vyrazil do vnitrozemí, kde záhy narazil na dřevěnou chatrč.

Jak se ukázalo, byla tahle díra doopravdy civilizovaná, jestli se to tak dalo říct. Ale nic mu nepřišlo povědomé. Tak to hodím za hlavu, však ta ztráta paměti za chvíli přejde a pak zjistím o co tu běží.

Přiložené soubory

•  d1.JPG   79.21K   106 Počet stažení
•  d2.JPG   101.34K   107 Počet stažení
•  d3.JPG   106.64K   108 Počet stažení
•  d4.JPG   163.96K   116 Počet stažení

[Bedra]

Když přišel poprvé na trh, zmateně se rozhlížel po mistním ruchu. Trhovci prodávali své zboží a u kovadlin se pylně věnovali své práci trpaslíci. Přistoupil k nim a chvíli si s nimi povídal. Jeden z nich se jmenoval Rudohorák a stal se první a zatím jedinou spřízněnou duší v tomhle cizím městě. Dainty od něj dostal nějaké peníze, protože mu bylo půlčíka, který na sobě měl ještě mokré šaty, líto. S měšcem zlaťáků se mu začátky hned překonávali lépe a za týden už si sám dokázal sehnat nějaké peníze. Někdo mu poradil, že poblíž města mají své doupě opice. Sice se mu zdálo divný, že vopičáci žijou v tomhle podnebí, ale to hodil za hlavu. Peníze měli a jak zjistil, ještě se dlouho nepřestane divit tomu, co tenhle ostrov přinese za překvapení. Jak se ale zdálo, paměť se mu ještě nějakou dobu neměla vrátit.

[Bedra]

Uplynul další týden a Dainty se teprve rozkoukával. Ale bylo mu jasné, že je mu to predurčeno. A rozhodl se, že zjistí, jak se vůbec sakra menuje! Na ostrově byla opravdu rozmanitá sebranka lidí, trpošů, ušatců a všeho možnýho. Taky hobitů a k jeho radosti především hobitek. Mrtvici mu málem přivodilo setkání s něčím, co se těžko popisuje. Démon Lépe řečeno démonka. Prošla kolem a pozdravila se s další rohatou bytostí. Ta druhá kolem seba měla jakousi zářivou auru, ale to už bral Dainty nohy na ramena v domnění, že je trh pod útokem temných sil. Později onoho démona, teda démonku, potkal u kovadlin a v ruce svírala kladívko. Jo, normálně kovářský kladivo!
"Co to bude?" zeptala se hlasem který musel pojmenovat jako ďábelský a tak se dlouho rozmýšlel co odpoví. Chvíli si s ní povídal a zjistil, že se jmenuje Laura a nemá ráda, když se jí říká slečinko. On se ale nedokázal představit jinak než Ztroskotanej, jak mu začal říkat prvně trpaslík Rudohorák. Docela dobře si popovídali a nakonec si u ní objednal železný štít za pár měšců. Kvalitní práce stejně jako helma od Rudohoráka. Po tomhle zážitku už byl zvyklý, že na ulici může potkat cokoliv, ale to netušil, jak mu proběhne mráz po zádech při pohledu na ušáka, kterej byl totálně, ale totálně černej. Jak kdyby se opaloval dlouho na sluníčku, akorát tenhle to měl kvůli tomu, že měl slunka nedostatek. Temní elfové odtama, vodkud pocházel určitě neměli dobrou pověst a tady to musí bejt to samý. To taky potvrdil dav trpaslíků, kteří se do něj začli navážet a poskytli tak vystrašenému hobitovi trochu zábavy. Chvíli ho sledoval, ale po nějaké době toho raději nechal. Není dobrý je dráždit, ty svině můžou být pekně pomstychtivý, pomyslel si a s podivným pocitem se odebral do krčmy k zaslouženému odpočinku.

[Bedra]

Divnej pocit doprovázenej mrazením v zádech Daintymu znepříjemňoval život i další týden. Hodil to za hlavu, ale najednou u něj stál ňákej krajan co koktal a měl prej lupenku, tak pořád nosil helmu. To sice Daintmyu nevadilo ale nebude chudáka přemlouvat. Chvíli si povídali a řekli si, že skočí do hospody na pár piv. Tam se ale ten krajan změnil v chladnokrevnýho profesionála, kterej to koktání uměl moc dobře hrát a ta lupenka byl určitě taky jen součást jeho krytí. A začal Daintymu říkat moc podivný věci.
"Nevíš kvůli čemu by po tobě někdo mohl jít?" naklonil se k němu druhý hobit.
"Nemám páru o čem to meleš? Já sem tu zatím pár tejdnů, co sem ztroskotal," pokrčil Dainty rameny a nervózně se ošil.
"Protože si krajan a mám dobrý kontakty, tak ti poradím aby sis dával bacha. Prej si na tebe najali zabijáky drowové," poslední slovo skoro zašeptal. Pak poplácal Daintyho po rameni, trhl pláštěm a zmizel mu před očima.
Dainty jen suše polkl a přál si aby se vůbec nenarodil a nebo zjistil, o co tu sakra jde.

[Bedra]

Dalších pár dní byl zalezlej v hospodě, ale kulatý už docházely. Musel sehnat peníze, protože když máš prachy, máš taky moc. A taky kontakty. Bez těch se v tomhle prostředí neobejde. Město není moc velký a brzo by ho mohli najít. Nevěděl kdo po něm de a proč, ale celý to smrdí! Drowové, tanulo mu na mysli podivný šimrání a brnění, až se rozlilo po celým těle. Musím sehnat prachy!
Příští den potkal na trhu rytíře ve zlatý zbroji. Za pasem zahnutej pozlacenej meč a přes záda zavěšenej zářivej štít. Protože nevěděl jak se sám menuje, neptal se na to ani ostatních. Domluvil se se zářicím rytířem, že by mohli jít pomlátit nějáky potvory a podívat se, jestli nenashromáždili nějaký bohatství, jak to tu má kde kdo v oblibě. Dainty se ostražitě vydal s rytířem ke hřbitovu, kde potkali u odpočívadla elfku s dlouhatánským lukem. Dainty preferuje sice hobitky ale tahle ušatice měla mooc pěknou postavu. Nejdřív byla dost obezřetná, ale pak z ní vypadlo, že by si taky ráda přivydělala. Dainty ten její pěknej kukuč nebaštil, určitě to byla mrcha a chtěla je jen využít. Při dalším pohledu si řekl, že to je mooc pěkná mrcha a tak se ti tři vydali na západ směrem k vodopádům, kde maj prej brloh přerostlý krysy. Už na ně byl Dainty pořádně zvědavej.

[Bedra]

Následující týden se snažil vydělat co nejvíc peněz a získat co nejvíce původní formy kterou kdysi míval. Docela to šlo taky díky rytířovi, kterej se tou zahnutou šavlí oháněl jako šílenec jenom co spatřil potvoru, a elfce, která z těch krysáků dělala parádní jehelníčky. Jak později zjistil, menovali se Pierre a Alex. Jeho vlastní méno jim ale říct nedokázal, tak používal pořád přezdívku Ztroskotanej. Na to aby si zaplatil vlastní život ještě dost peněz určitě neměl, a tak se každej den snažil nastřádat co nejvíce zlaťáčků za každou cenu. To se mu ale jednoho dne málem vymstilo.
Když na tržišti sháněl nějaký střelivo do svý kuše, přišel k němu chlápek v nazelenalý zbroji, ale plesnivá určitě nebyla. Nepředstavil se, ale zeptal se Daintyho, jestli by mu nechtěl pomoct něco vydělat v kostnici, která se rozkládala pod chrámem. On že se prý postará o nemrtvé a Dainty samozřejmě o zámky a pasti. To půlčíkovi vyhovovalo a radostně si to mašíroval k chrámu společně s mužem. Vstoupili do chrámu a pokračovali do chladných chodeb kostnice, kde to zapáchalo rozkladem těl a bůh ví čeho ještě. Když chtěl hobit pokračovat do spodního patra, zarazil se. Na záda mu tlačil chladný kov čepele a kyselina, která z ní odkapávala se pomalu prožírala skrz Daintyho chatrnou vestičku.
"Otoč se a žadný podrazy!" řekl chladně muž. Hobit polkl a poslechl ho. Chvíli hleděl do průzoru v hledí jeho helmice a pozoroval studený oči. Pak chlap dodal: "Seš neopatrnej prcku, někdo mi řek ať tě jen vystraším." Po těchto slovech se obrátil a odešel směrem k povrchu a zanechal tam rozklepaného Daintyho neschopného pohybu. Pak se z ničeho-nic vedle něj zjevil přibližně stejně vysokej týpek celej v černým a Dainty se okamžitě začal potit snad na celým těle.
"Neříkal sem ti, že budeš snadnej terč? Neměl si vůvec opouštět město," řekl klidným a vypočítavým hlasem druhej hobit, dozajista ten, co Daintyho varoval před drowy.
"Sakra kámo, ale jestli po mě dou ňácí vrahouni, musím sehnat prachy, nebo je ze mě mletý maso tak jako tak."
Ten druhej jen pokýval hlavou a když se z něj snažil Dainty vytáhnout informace o těch zabíjácích nebo drowech neřekl mu nic a divil se, že Dainty ani neví proč by černoušci mohli usilovat o jeho smrt.
Neznámej krajan v černým trhl pláštěm a během mžiku se vypařil jak to měl ve zvyku a zanechal tam Daintyho, tápajícího kde udělal chybu a jak dlouho ještě asi bude žít.

[Bedra]

Dainty se už nesnažil počítat dny a týdny, které tu strávil. Přes den si vydělával a před setměním už zapíjel dobrej lup v krčmě u Maugríma. Dával si pozor s kým mluví, takže nechodil na vejpravy jen tak s někým. Rýtířskej se osvědčil, ale poslední dobou se moc nepotkávali. Holt asi ňáký ty paladinský povinosti. Vydal se tak jednou k doupěti, ve kterým žili různí vobři a monstra s dvěma hlavama. Neměl to tam moc rád, protože děsnej puch dosahoval hranice únosnosti. Přesto měli někdy naštřený pěkný sumičky. S kamínkama se ale moc nevytáhli, šmejdi. Přesto se takovej vejlet do jejich útulný jeskyně mnohdy vyplatil. Štrádoval si to tak lesíkem, za sebou nechávaje ležet v krvi bandu neopatrnejch lapků. V kapse mu už cinkali žluťásky, který našetřili. Na konci cesty, když měl sejít z cesty a dostat se blíže k soutězce, stráženou obrama, narazil na vysokýho muže, nesoucího v jedný ruce výhružně kladivo a na rameni zavěšenej štít se zlověstným symbolem lidský lebky. Hlasitě polknul, když si blíž prohlídnul jeho masku, nebo snad helmu, se stejnou tematikou jako na štítu. V očních průzorech parodie rohatý lebky se zalesklo.
"Co tady chceš skřete?!" ozval se zpoza masky hlas, který vehnal do jeho kolenou nesnesitelný třas.
"Já...já nejsem žádnej skřet, ja sem sakra hobit!" spustil hned Dainty a držel si od chlápka odstup. Hlavou mu proběhlo pár sprostejch myšlenek spojenejch se šílenejma lovcema hlav. Bojovník jen pokrčil rameny a sundal si masku, aby si půlčíka mohl líp prohlídnout. Pod maskou vězela zvrásněná tvář jisto-jistě velkýho bojovníka se sněhově bílýma spletenýma vlasama a vousama.
"To je to stejný," konstatoval a proníkavýma vočima nejistý barvy ho ostražitě sledoval. A tu se tak najednou kolem prohání obrovitej chlápek. Co chlápek, prostě ork nebo něco tomu podobnýho a v pazourách vobouruční sekeru. Dainty nechápal jak by ňákej člověk mohl jít s něčím, co má správně žvejkat bejlí za vohradou. Tohle stvoření svý skřetí předky zapřít nemohlo, a tak se štěstím uniklo nevražívýmu pohledu statnýho bělovlasýho muže. Dainty se s ním zapředl do rozhovoru a vytáh z něj, že de taky na lov obrů a že se menuje Attero. Dohodli se, že spojej síly a vydali se směrem k vodpočívadlu, kde sem tam pobejval takovej divnej týpek, nejspíš tulák nebo zálesák, kdo ví.
Narazili tam na jednu malou holku s bosejma nohama, co hned spustila: "No naždal Belane, kde věžíš?" Dainty pohlédl na rohatou masku chlapa co stál vedle něj a bylo mu jasný, že ti dva se znaj. Koukla na Daintyho a hned vyzvídala, kdo je ten prcek. Nakrklo ho, že o pár malilinkatých coulů větší lidská holka ho takhle urážela, ale s mládím se nic nenadělá. Nakonec společně vyrazili do útrob neuklizenejch jeskyní, kde si snad přídou na pěknej balík. Čas se hobitovi nepříjemně krátil, ikdyž o tom ani neměl tušení.

[Bedra]

Jednou Dainty postával na trhu a přemejšlel, kde by něco splašil. Ve všem tom ruchu si ani nevšiml, že k němu přistoupila malá, pestrobarevně voblečená, postava. Hleděli na sebe a pak ten druhej řekl: "Někdo s tebou musí ihned mluvit. Čeká na tebe ve slatu." S těmito slovy zmizel ten pestrobarevnej podivín v davu, aniž by se ho Dainty na něco optal. Sakra může to bejt past, prolétlo mu hlavou, ale vyrazil směrem k rezidenci s nadějí, že se konečně dozví informace o sobě nebo o tom, co se tu děje.
Když vstupoval do části města, zvaný slat, dával si pekelnýho majzla, aby se mu nikdo nedostal za záda. Z rukávu mu vystřelila dýka a pokračoval hlouběji úzkýma uličkama, kde se proháněla spousta nechutnejch krys. Nakukoval do bočních uliček, ze kterých vycházely roztodivný zvuky. S tím si ale Dainty nelámal hlavu. Větší starosti mu dělalo to, že tu nebyl sám. Někoho cítil.
"Tu kudličku nebudeš potřebovat," ozval se hlas za jeho zády a v tu chvíli by se v něm krve nikdo nedořezal. Zase! Jak jen mohl...? Chtěl se otočit ale hlas, chladnej jak ocel, mu rozkázal: "Neotáčej se a radím ti neklást odpor, nebo..."
Dainty polkl a počkal, až k němu postava pomalu přijde. Když si představil, že se za něj dostal, aniž by vydal jedinej šramot, bylo mu jasný, že nemá cenu toho týpka štvát. Dainty se už loučil se životem, když se všude rozprostřela tma.
"Nesundávej to, projdem se," řekl opět chladnej hlas a popostrčil Daintyho s páskou přes oči někam do neznáma. Snažil se zapamatovat si kam přesně dou, ale nebylo to dost možný už jen proto, že to tu Dainty moc neznal. A taky proto, že jeho život byl v rukách ňákýho blázna co s ním hrál zatraceně podivnou hru. Ruka ho tvrdě zastavila a promluvil hlas: "Teď pudem po žebříku." Kde jen ten hlas slyšel?
Kruci, kde to sme?! V kanále? Výřilo mu v hlavě když slezl po krátkým železným žebříku. Jako odpověď kousek od něj zapískala krysa a se šplouchavým zvukem se někam vytratila. Potom vyrazili a Daintymu se dral do nosu odpudivý zápach, výchazející z břečky, kterou se museli brodit. Šli asi pět minut a zastavili. Pak uslyšel šelest jakoby někdo rval něco kovovýho někam, kam to přesně padne. Pak už jen zvuk otevírajících se okovanejch dveří nebo vrat a konečně byl v suchu. Když se na to tak díval z druhý strany, nejspíš se dostal do větší žumpy, než ze který vylezl. Jeho nejtemnější myšlenky se naplnili, když mu ten divnej týpek sundal pásku z očí. Promnul si oči a rozhlídl se po okolní...cele?
"Tak teď si můžem v klidu promluvit," začal povědomým hlasem ten, co ho sem přived a Dainty si ho mohl aspoň líp prohlídnout. Byli asi tak stejně velcí, ale von byl voháknutej do stylový róby černý barvy. Tvář mu zakrývala černá helma. Ignoroval Daintyho pohledy a pokračoval: "Teď mi můžeš úplně v klidu říct, proč za tvou smrt chtějí zaplatit temní elfové."
Dainty polkl a nevýrazným hlasem odpověděl: "Už sem několikrát říkal, že nemám tucha, ztroskotal sem teprv..." Ten v černým, nejspíš hobit, ho gestem ruky umlčel a chvíli ho sledoval.
"V tom případě o tom budeš muset popřemýšlet a snad si vzpomeneš," po těchto slovech zanechal ohromenýho Daintyho v cele a ten den se už neukázal.

Přiložené soubory

•  dainty_v_cele.JPG   79.58K   77 Počet stažení

[Bedra]

Dainty, vyprahlej jak poušť, koukal na zeď, kde by mělo bejt zatracený okínko s mřížema nebo něco podobnýho. Ale tady nebylo sakra nic! Uplynuly dva nebo tři dny, ale když nemá tento kudrnáč za den svý dvě snídaně, dva obědy, vydatnou večeři a to všechno proložený samozřejmýma sváčama, tak byl totálně vyřízenej a neměl skoro žádnej pojem vo čase. Zkoušel myslet pozitivně, ale nešlo to. Zdálo se, že ho měl ten vykuk prokouklýho. Už to vypadalo, že Dainty vypustí duši, když se ozval šelest železa a do cely vstoupil náš starej známej. Dainty se posadil na balík slámy a mžoural ma druhýho prcka v černým.
"Snad jsi už přišel k rozumu," promluvil a shližel na hladovýho hobita. Ten jen zakroutil hlavou a jednou rukou si třel oči a prohraboval si vlasy. Druhou nenápadně chytil za rukojeť připravenou dýku v rukávu. Pak začal vstávat a odpověděl:
"Už sem ti říkal, že nevím vo čem to meleš!" Poslední slovo téměř zakřičel, ale myšlenka náhlého výpadu selhala. Dokonce ani nestihl dýku vytasit a v druhým okamžiku se Dainty válel ve slámě a prachu, plivaje krev. Zakašlal a pomalu, vratce se postavil na nohy. Von stál jako socha na stejným místě. Co se týče rychlosti, neměl Dainty proti němu žádnou šanci. V duchu zaklel a pohlédl na jeho holý ruce. Čelist ho bolela jako by dostal ocelovým kyjem.
"Už se mnou nejednáš v rukavičkách co," ušklíbl se Dainty a kývl k rukavicím, co měl ten druhej zavěšený za páskem. Vsadil by se, že pod helmou se na něj taky zašklebil, ale taky to moh bejt jen pocit. Na každej pád má nejspíš co dělat s jedním z těch maniakálních sandálníku, co se celý dětství polejvaj vodou a bušijou hlavou do pytlů s pískem. Mozek rezignoval a vzdal to. Je konec.
"Ukončeme to...," promluvil ten v černým a nastalo delší mlčení. Dainty s napětím čekal na ránu, která ho usmrtí a ještě předtím se mu před očima mihne těch pár zatracenejch tejdnů nebo měsíců. "Následuj mě," pokračoval a vyšel z cely. Vyjevenej Dainty ho s kručením v břiše následoval. Šli temnou chodbou a pak přišlo pár schodů. Pak dveře. Bytelný dveře, to musel uznat. Potom ho na chvíli oslnila zář pochodní a svítilen v další chodbě. Týpek v černým se zastavil před vstupem do nějaký místnosti. Chvíli Daintyho mlčky pozoroval a pak mu dal najevo, ať de dál. Ten pokrčil rameny a vstoupil se zoufalstvím ve tváři dál. Zoufalství se ale náhle změnilo na překvapenej výraz. Nacházel se ve velký, dobře osvětlený místnosti nebo spíš v sále. Uprostřed kulatej stůl a kolem něj židle. Všude koberce, zlatý gobelíny a samý drahý věci vůbec. Daintyho kukuč přelítaval z jedný věci na druhou a hnedle zapomněl na vyhladovělej žaludek. Mezitím se černopláštník přesunul k takovýmu trůnu ze solidního dřeva, různě vyřezávanýmu aták, co vévodil celýmu sálu a uvelebil se v něm. Vyjukanej hobit se taky posadil na pokyn gesta a napjatě vočekával co bude.

Přiložené soubory

•  dainty_a_prekvapeni.JPG   165.71K   99 Počet stažení

[Bedra]

"Takže...," promluvil po dlouhý době hobit v černým. "Rozhlédl ses tu, co si o tom myslíš?"
Překvapenej Dainty nevěděl co na to říct, ale asi mu nezbejvalo než bejt upřímnej, tak odpověděl: "Joo moc pěknej bejvák to musím říct."
Chladný oči ho pozorovaly skrz průzory, až mu přejel mráz po zádech. Donutil se uklidnit a pokračoval: "Ale nebudem se bavit vo tom jak to tu máš pěkně zařízený, že?"
Druhej pulčík zavrtěl hlavou a opět promluvil. "Jak jsem ti před nějakým časem říkal, jsme organizace zabývající se všemožnou činností. Loupeže. Nájemné vraždy, vydírání...," pak se odmlčel a zas pozoroval Daintyho, jako by zkoumal do posledního detailu jak bude reagovat. Pak zas pokračoval: "Drowové si naši organizaci najali, abychom tě odstranili. Nebo tě předali do jejich rukou. Za odměnu by nás zahrnuli zlatem a drahým kamením." Dainty hlasitě polknul, ale černooděnec pokračoval dál:"Nesnáším tu pakáž. Nevěřím jim. Kdyby ano, už bys byl naražen na kůlu nebo obětovaný jejich krvavému božstvu. Když si ale dali tu práci....musel si je opravdu naštvat a je mi záhadou, že si nepamatuješ jak..."
"Jak sem říkal," spustil Dainty. "Po tom ztroskotání v týhle díře si nepamatuju nic. Ani rodiče, ani vodkud sem. Totální černo, prostě nic...."
"Dobrá," přerušil ho nájemnej vrah. "Co bys říkal, kdybys pro tuhle organizaci pracoval? Byl bys tu v bezpečí před temnými elfy a výměnou za to bys byl oddaný služebník naší věci."
Daintymu hned docvaklo vo co de a téměř okamžitě odpověděl: "Jo tak do toho du."
"Musíš si ale uvědomit, že z téhle práce nejde jen tak odejít. Ani to nesmíš vyzradit nebo..."
"Jo to je mi jasný. sice si pamatuju z mýho předešlýho života prd, ale mám pocit, že sem byl pro tohle zrozenej."
Pak tam na sebe zas chvíli potichu čučeli, načež se ten vrahoun postavil.
"Běž si odpočinout do noclehárny naproti tomuhle pokoji, pro začátek to bude stačit." Potom se někam vytratil a zahloubanej Dainty šel do místnosti plný postelí. Ani ne za minutu z ní bylo slyšet spokojený chrápání hobita, kterej upadl do tvrdýho a bezesnýho spánku.

[Bedra]

Po probuzení ho čekalo náramný uvítání. Širokej úsměv ve škaredým obličeji se na něj kabonil, dokud si Dainty neprotřel pořádně oči a neposadil se, aby si mohl dobře prohlídnout statnýho chlapa tyčícího se nad ním. Starší muž s hnědýma vlasama bez šedin měl překřížené ruce a sledoval hobita zkoumajícím pohledem. Pak spustil trochu chraplavým ale sebejistým hlasem: "Tak tě tady vítam bažante!" Po téhle úvodní větě ho plácl silně do ramena a nahlas se zasmál. Stejně tak rychle jako vybuchl radostí, jeho obličej zvážněl a pokračoval: "Ale jenom proto, že tě doporučil Stín, si nemysli, že se k tobě budem chovat jako k princátku. Já tady tomu velím, sem ňákej Časnamord Odkráglo, pro tebe PAN Vodkráglo, a Stín je moje pravá ruka. Práce je tu dost a co sem vo tobě slyšel, tak se nám budeš hodit jako kapsář a pak uvidíme co s tebou." Nadechl se se smíchem ještě k nějakému oplzlému vtípku, ale to už rozespalej Dainty nevnímal a radši si svýho novýho šéfíka prohlídl vod hlavy k patě. Vodkráglo byl urostlej chlápek voblečenej v obyčejných hadrech. Boty měl ale pevný a docela zánovní, takže to určítě nákej chudák nebyl. Podle bot se dycky pozná dobrej zloděj, pomyslel si. Když pohledem sjel nahoru, všiml si tetovaných svalnatých paží a z přemýšlení ho musel vytrhnout Odkráglo: "Hej caparte vzbuď se, pořád s tebou mluvím!" zasmál se. "Všiml sem si, že máš taky tetování, tos už v ňáký bandě makal?"
"Nevím," pokrčil pulčík rameny a zamyšleným výrazem koukal na rudou růži na svým levým předloktí. Potom se konečne rozhodl vstát z postele a oblíct se.
"No jo vlastně, ty ses majzl do hlavy co?" Podrbal se v hustých vlasech dlouhán. "No jo slyšel sem, tak teda dobrý, ale řezat měšce musíš jako všichni," naposled se docela přátelsky usmál a zmizel rázně ve dveřích. Dainty si dopnul poslední knoflík u košile a zamyslel se. Čeká mě práce ale musím nejdřív najít Stína

[Bedra]

Čas začal ubíhat rychleji, když Daintyho netížil strach z drowí dýky zapíchlé v srdci. Práce kterou vykonával byla opravdu, jak říkal předtím, pro něj stvořená. Zjistil, že stačí jeden úder srdce, aby neopatrnýmu obchodníkovi ulehčil od váčku se zlatem. Ale jak brzy poznal, víc se dá vydělat okrádáním potvor, který to zas nejspíš šlohly pitomejm hrdinům a jinejm pocestnejm. V této bezstarostné době měl aspoň Dainty čas se seznámit s ostatníma kumpánama z cechu.
Prvním, koho poznal byl samozřejmě hobit, kterej mu zachránil krk. Jak se od něj Dainty dozvěděl, menoval se Užto Vševzal, ale ohledně práce se mu má dycinky říkat Stín. To dávalo smysl, každej z cechu používal druhý méno, ale zpátky ke Stínovi. Byl to málomluvnej pulčík, rychlej jak netopejr s petardama u zadku. Určitě byl speciálně cvičenej v boji beze zbraně, páč nikdy žádnou nepoužíval. Pohyboval se potichu jak kočka. Vlastně ještě tišejc. Pokaždý, když s ním chtěl mluvit, objevil se jako duch a stejně tak nečekaně se i vytratil. V cechu byl nájemnej vrahoun číslo jedna. A ikdyž se k žádnýmu bohu Dainty nemodlil, mohl mu být neskonale vděčnej, že je ještě naživu.
V cechu byl ještě jeden krajan. Tony Křepelka. Špicl první kategorie, kterej by se dokázal snad schovat démonovi do kapsy a von by si toho nevšiml, pokud teda démoni ňáký kapsy vůbec maj. Pokud sháníte ňákou informaci a máte dostatek peněz, není nic lehčího než zajít za Tonym.
Když Dainty poznal líp Časnamorda, teda pana Vodkrágla, musel uznat že jeho méno je docela přilíhavý. Dokázal s jakoukoliv zbraní porazit všechny soupeře v duelu a ještě se přitom smát svým sprostým vtipům a historkám.
Se zbytkem se ještě nestačil moc dobře seznámit, protože jak se v cechu říkalo, čas sou peníze a tak dny ubíhaly pořád stejně a klidně až do chvíle, na kterou určitě jen tak nezapomene.

[Bedra]

V klidnejch časech, který Dainty prožíval, se seznámil s pár vobchodníkama. Kupovali vod něj cennosti a drahý kamení, co sehnal na svejch vejpravách za bohatstvím a prodávali ho za slušnou cenu za mořem. Byl to takovej docela férovej trpoš Bulir (na trpoše samo) z místního klanu Hromová kovadlina. Věřili, že jejich trpošskej bůh Moradin jim sešle snad modrý z nebe nebo co, ale Dainty jim to nebral. Prodával mu svý drahý kamení už ňákej čas a na voplátku mu Bulir dovezl fajnový botky z toho města za mořem. Fakt kvalita. A ten druhej vobchodník byl takověj člověk s pronikavým pohledem, ale většinou nosil kápi, takže mu nebylo moc dobře vidět do vobličeje. Menoval se Aren a s dlouhým mečem by naporcoval kance nebo medvěda. Jak nebezpečným protivníkem byl, si ověřoval na četnejch vejpravách třeba k vobrům nebo temnejm trpošům. Jak známo tihle pobudové si shromažďujou svý jmění stejně jako všechno živý na tomhle zavšiveným vostrově. Všechny cennosti který našli, Aren prodal a pak se rozdělili fifty fifty. Byli ze stejnýho těsta a tak přemejšlel, že by mohl říct Arenovi o cechu. Je příliš brzo, pomyslel si Dainty a zamířil temnou chodbou k rudovlasému elfovi v černém plášti, stojícího u malého stolu. Mlčky se před ním zastavil a nic neříkal, dokud elf nezkončil se svou prací. Znal ho jen krátce a tak věděl jen to, že jeho méno je Sasori zvanej Štír a ty malý lahvičky se kterýma si hraje sou různý jedy, s kterýma mohl kohokoliv uspat, paralizovat, či jednoduše zabít. Elf se podíval na ztroskotance a arogantně vyštěkl: "Co chceš?!"
"Neviděl si Stína?" zeptal se klidně a s respektem Dainty. Nechtěl ho naštvat, přece jen byl členem cechu pouze asi dva měsíce.
"Tak Stína?" Z pod hluboké kapuce zasvítily na půlčíka oči jako dvě zabijácký světlušky. "Říkal, že s tebou chce mluvit. Čeká na tebe v poradní místnosti," řekl ještě vrah a pokračoval ve své práci. Když stoupal hobit po schodech směrem k hlavní místnosti cechu, premýšlel o tom, že poslední dobou poznává okolí, ale...stále neví nic o sobě samým. To se musí změnit. Měl bych to říct Stínovi, prolétlo mu hlavou, když vstupoval do osvětlené místnosti s velkým kulatým stolem. Za ním, na pěkně vyřezávaným trůnu, seděla menší postava v černým.

[Bedra]

Dainty vešel do rozlehlý jednací místnosti a rozhlídl se. Nebyl tu nikdo, alespoň tak to vypadalo na první pohled. Přiblížil se k trůnu a ze stínu se vynořila zhrbená postavička, připomínající černou vránu choulící se mezi křídly. Hobit si sedl na nejbližší židli a vyčkával. Vždy začínal mluvit on. Dvě postavy malýho vzrůstu na sebe upřeně hleděli a doba mlčení se nepříjemně prodlužovala. Dainty už chtěl začít sám, ale zastavil ho chladný hlas:
"Jak dlouho tu už pracuješ?" Kudrnatej pulčík zamrkal a trochu přidušeně odpověděl:
"Pár měsíců to bude, hele potřeboval bych...," umlčelo ho gesto a pokračovala postava v černém.
"Jsi tu po mě nejzkušenějí člen cechu a jediný komu můžu věřit," chvíli se odmlčel a pak zas tiše pokračoval: "Odcházím. Chci abys tu nad tím zatím dohlížel ty, než se vrátím." Dainty na Užta kulil oči a úplně zapomněl proč sem vlastně přišel a co mu chtěl říct. Místo toho se mu v hlavě hrnuly stovky nových otázek. Zaplatil by klidně deset měšců jen aby mohl zjistit jakej výraz v tu chvíli pod svou maskou Stín měl. Jako vždy z něj nešlo vyčíst vůbec nic.
"C..co mám teda dělat?" vykoktal Dainty.
"Budeš dohlížet na členy a na truhlu, to je vše. Já mám nějakou práci a budu delší dobu pryč," odpověděl na nevyřčenou votázku a pak se opět vodmlčel. Dainty toho měl ještě dost na srdci, ale vypadalo to, že v tuhle chvíli to není podstatný. Měl pocit, že hobit sedící na trůnu se vrátit ani nehodlá. Smutně jen pokýval hlavou. "Měl by sis vymyslet nějakou příhodnou přezdívku, každý tu nějakou má."
Dainty se zamyslel a pak se začal usmívat. "Co takhle Šéfík?" zakřenil se na Stína.
Užto zavrtěl hlavou: "Chtělo by to něco co má váhu, musí vzbuzovat autoritu. Stejně jako ty. Časem na něco určitě přijdeš. Hodně štěstí." Po těchhle slovech zmizel ve stínu trůnu a zanechal v místnosti dumajcího Daintyho o samotě. V hlavě se mu honily dvě myšlenky. Bude si muset vymyslet přezdívku a...konečně snad přijde na svý pravý méno!

[Bedra]

Když Užto odešel, věci se daly do pohybu. Sice by rád co nejdřív zistil svý méno, ale měl teď na starosti cech, kterej nebyl zrovna v nejlepším stavu. Odkráglo věčně dělal špinavej biznis na vlastní pěst a po vostatních jako by se slehla zem. Jedinej komu moh věřit byl v tý době Aren. Proto mu po krátkým čase řekl o cechu. Sice trochu vopatrně ale věděl, že Aren je třída. Na voplátku Daintymu zdělil, že pracuje na plánu vyloupení banky. Oběma to hrálo do karet, tak byla dohoda rychle ujednána. Nějakej čas oba pracovali na tomhle, protože v bance je pěknej ranec zlata. Vykoumali asi takovejto plán. Dainty a Aren budou velet malým skupinám chlápků, který si zaplatěj. Jedna skupina se zabarikáduje v bance a vymlátí z bankéře klíč vod zapastěnejch mříží. No snad si s tím Dainty poradí, ale kdyby to neklaplo je tu druhá skupina, který by velel Aren. Když to Dainty poprvý slyšel, jen nevěřícně kroutil hlavou. Chtěl podminovat banku pomocí ňákejch výbušnin, který prej sežene a udělat tam únikovou cestu přímo k trezoru. No prostě vodvážnej a docela drahej plán. Ještě měli hodně co pilovat, ale hlavně museli najít ty správný lidi, pro který závěrečná fáze plánu nekončila zrovna růžově. A tak uplynul zas ňákej ten čas a Dainty za boha nemoh příjít na ňákou pořádnou přezdívku, ale v tom čase potkal Sallyho Hrdlořeza. Takovej hubenej elf, kterej se uměl prát a taky byl hodně rychlej. Měli s Arenem roztžku kvůli babě, kterou si přebrali. Ale Daintymu to bylo fuk, hobitka to stejně nebyla že jo. Nakonec to ti dva mezi sebou urovnali a byl to pro všechy začátek přátelství, který se jen tak nenajde.

[Bedra]

Uběhl nějakej čas, a někdo by řekl, že Dainty konečně kápnul božskou. To sou podle něj ale jen pověry, co si hobit neudělá sám, to nemá. Potřeboval najmout nový lidi. Takový, kterým by věřil a neohrozil by tak sebe ani cech. Aren se zatím staral o cechovní obchod, takže díky zásobam, co Dainty nastřádal, se chudý jmění v truhlici konečně začalo rozrůstat. Vydal se do Stromořádu, kde si nechal vyspravit svou starou, ale stále kvalitní róbu. Její barvy už nebyly veselé a pestré. Nyní se měly nést ve jménu bezměsíčný noci, stejně tak celej jeho úbor, kterej kdysi nosíval.
Temný a nelítostný. Jako sama noc. Takovej by měl bejt novej vůdce cechu zlodějů.
Když se vrátil do Alicie, začal spřádat nové sítě ve Slatu a vystupovat jako Pan Černý. Měnil hlas k nepoznání, chrchlal a kašlal. Mluvil stručně k věci a nikdo, ani on sám, by snad neuvěřil, jak dokáže mluvit slušňácky. Poctivá práce přinesla svý výsledky. Během týdne měl k dispozici tři nováčky, který hodlal využít a tak je proškolit. Taková byla politika cechu, snad již od jeho založení. Přežijí jen ti nejsilnější. Zrno se oddělí od plev.
Tihle tři ale měli potenciál. První byl hobit Raltin, docela šikovnej kluk. Panu Černému přípomínal Daintyho v jeho věku. Mohl by to dotáhnout daleko, ale kdo ví. Život podsvětí není procházka růžovým sadem, že? Další byla hobitka Kiku a žena, která si říkala Kvítek. Obě se uměli schovávat ve stínech s téměř mistrnou precizností. Všichni tři dokázali být neviditelnými, když bylo zapotřebí. Cech zlodějů toho samozřejmě může využít, říkal si Dainty. Poslední z bývalých členů, Časnamord Odkráglo, využíval cech jen jako noclehárnu. Přes den vyrážel dělat neplechu s bandity a podobnou chátrou z okolních lesů. Díky užitečnejm dovednostem těch tří novejch zjistil, že Odkráglo se stal nezvladatelným a přepadával s ruznýma loupežnickejma bandama pocestný, jen kus od města.
Co by s tím asi dělal pan černý, pomyslel si Dainty.
Pan Černý moc dobře věděl co dělat. Zjistil dostatek informací o podivných aktivitách člena cechu, jehož krví napsané jméno se objevilo na Černé listině. Přes své aktivity a dozajista nemalé výdělky, dotyčný pán neodevzdal do cechovní truhly ani minimální vklad, natož povinný podíl ze zisku.
A přesto měl v držení pečetní prsten Cechu. Bez něj nemohou pokračovat obchody tak, jak by měly. Proto se Pan Černý rozhodl. Dost bylo chaosu, musí nastolit řád.
Rozhodil své sítě a povolal své tři nadějné uchazeče. Zjistil, že Časnamord Odkráglo i s pečetním prstenem cestuje do Stromořádu. Poháněný strachem ze spravedlivého hněvu, snažíc se zachrát svůj holý a ubohý život. Červ. Druhý den, dva hobiti a žena nastupovali na loď, která brzy zamíří přes moře do Stromořádu. Velice malebný přístav. Ti, kteří se vrátí s pečetním prstenem, jak doufal, se stanou právoplatnými členy Cechu zlodějů. Ale než se vrátí (jestli se vrátí), Pan Černý s Daintym měli ještě spoustu práce.

Příspěvek upravil Bedra: 25.02.2012 16:02

[Bedra]

Spousta práce, proběhlo Daintymu hlavou zároveň s plánem, kterej se mu usazoval pomalu a jistě na mysli. Uběhlo teprve pár dnů a události začali mít rychlej spád. Pečetní prsten byl, jak doufal, na správné cestě domů. Ale na pořadu dne se objevila zpráva, která rozproudila Daintyho krev a dostal husí kůži, jakou nepamatoval. Vibrovala celým jeho tělem, až měl pocit, že tu je něco hodně špatně. Na jih od Alicie se objevila jakási démonická plamenná cesta. Doslova řeka z lávy, nebylo radný do ní spadnout, nebo se pokoušet jí prolízt. Pár lidí to zkoušelo a neskončili na tom zrovna nejlíp. Pokud nemáte rádi na uhel propečený stejky. Hodně propečený.  A nikdo, ani jedinej, z těch správnejch a pořádnejch hrdinů, těch hodnejch, nevěděl proč se to děje a jak to zastavit. Kdo by to měl taky vědět, žejo.

Cech byl ale důležitější než město. Musel být. Cech se stával součástí Slatu a naopak. Všichni najednou doufali, že Cech se o všechny postará a Dainty se rozhodl, že tomu tak bude. Život na ulici, na hranici mystický bariéry kterou bůhví nebo bůhneví kdy vyčaroval ten parádní magistr Zorathus, nebo jak se menoval, nebyl žádný peříčko.

Proto Dainty, vlastně Pan Černý, opět rozhodil sítě. Žádné přijemné zprávy se nedozvěděl, naopak se o Cechu dozvěděl někdo jinej. Dokonce celá skupina banditů z lesa směrem k Rudým horám. Zrádce, proletělo Černému hlavou. Vydal se proto do ulic Slatu, aby zjistil něco víc.

Vylezl po žebříku z kanálu, protože nikdy nepoužíval dveře, mířící přímo na ulici. Jedno z prvních pravidel Cechu zlodějů. Na ulici byli rozestoupení čtyři rozložití muži, každý strážící jednu z únikových cest. Byli oblečení do kožených zbrojí, sem tam prokovaných železnými cvoky. Nechali Daintyho vylézt ven na ulici a vyčkávali s úšklebkem na jejich zjizvených tvářích. Dainty, celý v černém, si povzdechl a možná by i zaváhal, ale Pan Černý konal. Během pár úderů srdce byli útočníci zneškodněni. Pomalí, poznamenal si Dainty, když překračoval již nehybná těla. Všimnul si, že to byli členové lesního gengu, přepadávající pocestné. Věci se ale začali pohybovat správným směrem, když zjistil, že incidentu přihlíží dva svědci. Hbitě toho využil. Od Slepé husy se zrovna valil ohromně vysokej chlapík v rudým kabátě a obouručním mečem, zavešeným na zádech. Okamžitě zareagoval na možné nebezpečí a i přes jeho pochybnej a alkoholem narušenej stav sáhnul instinktivně po meči. Ze směru od severní cesty pomalu kráčela ženská postava. S kmitajícím ocáskem. Bez jakéhokoliv strachu ze scény, kterou viděla. Sám Dainty se v duchu musel otřást, jak chladnokrevně se zachoval a vypořádal se s bandity. Ale to je život. Zákony ulice. Přírody. 

"Sami jste to viděli," řekl Pan Černý chladně. "Ti blázni mě napadli." Chvíli mlčel a jen koukal na bezduchá těla. Pak se pod maskou usmál.

"Chtěli by jste si přivydělat? Deset měšců každému z vás, jestli zjistíte kdo přesně po mě jde. Kdo za tímhle polítováníhodným činem stojí. Mám důležitější věci na práci, než se tím sám zaobývat."

Oba mlčeli a pozorovali bizarní scénu. Pak se na krátkou chvíli sřetli pohledem a neznatelně si přikývli.

"Fajn," řekl muž v rudém.

"Pokračuj," přitakala nevzrušeně žena s démonickým vzhledem.

Zjistil, že ďáblice (a rozhodně ne démonka jak si původně myslel) se menuje Isbelah a chlápek v rudý plátový zbroji si říká jednoduše Zabiják. Díky nim se dozvěděl, že se ke skupině lesních lapků přidal člen Cechu a vyzradil většinu, ne-li všechna dlouho střežená tajemství tajného společenství vrahů a lupičů. Bývalý člen. Další jméno, krví napsané na černé listině Cechu zlodějů. 

Život. Smrt. Had požírající svůj vlastní ocas.

Dainty se pod temnou maskou opět pousmál a jen dal gestem pokyn. Dvě postavy opustili svíčkami osvětlenou místnost a vydali se vykonat svůj další úkol.

Příspěvek upravil Bedra: 20.08.2015 00:41

[Bedra]

Netrvalo dlouho a Cech měl na dosah všechno, co potřeboval. Speciálně vycvičená vrána, kterou ze Stromořádu poslala tichá trojice, přinesla na svým zahnutým pařátu velice pozitivní zprávu. Časnamord už vodpočíval s rybama a Pečetní prsten byl na cestě. A co ten rádoby geng nevopatrnejch lapků z lesa, a se zrádcem, co si vo sobě myslel jak není chytrej a důležitej? Ty všechny si postupně vyhledala a v krvávé lázni vykoupala dvojice zkušenejch dobrodruhů, který Pan Černý najmul v posledních pár dnech. Těžko říct, kdo z nich nakonec zkončil nejhůř, to se nikdo už nedozví. Každopádně v řádách Cechu rostlo něco velkýho, to Dainty věděl, a v duchu pokrčil rameny. Ještě pár dní.

Mezitím se se pokoušel zkontaktovat s Arenem. Přece jenom se říká, že vobchod nikdy nespí. Ale ten člobrda měl zrovna fůru práce s tou lávovou cestou, co se vobjevila nedávno na jihu, směrem vod démonický brány co voddělovala normální svět vod planiny démonů. V okolí tý pekelný stezky se začali zjevovat různý dost podežrelý věci. Jako třeba démoni. Docela nechutný svinstvo, se kterým se měl Dainty zblízka seznámit (jak jistě nedoufal) v blízké době. No co by člověk neudělal pro kamaráda. Ale i tak Daintymu vrtalo hlavou, že se Aren docela aktivně prosazuje v organizování obrany celýho města. Zlej člověk to rozhodně nebyl, ale jeho pověst nebyla přinejmenším z nejlepších. Prostě se hlavně staral vo to, kolik mu zkončí žluťásků v kapse. Nebo spíš velkým pytli. A hlavně spolu měli něco společnýho, to bylo Daintymu jasný na tuty. Ale hodil to za hlavu a myšlenky se mu zatoulaly do mlžných dálav následujících dnů.

Příspěvek upravil Bedra: 25.08.2015 22:37

[Bedra]

Zlatý časy, blesklo Daintymu hlavou, když se zadíval na zářivej prsten s rudou pečetí na svým prstě. Všechno klapalo podle plánu, přesně jak to Pan Černý vymyslel.
Vobchod v Cechu svěřil do zahnutých pracek impovi Frestovi. Jo, slyšeli ste dobře, impovi! Taková malá démonická potvůrka s křídlama, která přiletěla z bůhvijakýho pekla po boku Isbelah. Něco mezi goblinem a harpyjí v případě, že ste vobeznámeni s vobsahem bestiáře cizokrajnejch a pekelnejch potvor. Dainty zavrtěl hlavou při myšlence, že je něco takovýho vůbec možný. Na každej pád seděla Isbelah v tomto čase na druhý nejvyšší židli cechu, přímo vedle Pana Černýho. Projevila nesmírnej zájem v pokračovaní principu, ve kterej voba věřili. Navrch byla jedním z nejschopnějších čarodějů, co Dainty znal. To chceš!
Jako vochranka a mistr starý dobrý ruční práce (tý černý ty uchyle!) se vosvědčil Pan Rudý, muž svýho jména i řemesla. V rudý zbroji, kterou pořád nosil, vykonával co bylo potřeba. A že bylo!
Aren se bohužel stále víc angažoval vokolo tý pekelně smradlavý cesty, která se každým dnem přibližovala blíž k městu. Už kvůli ní totiž zkapal nejeden správnej vochránce pořádku. Naštěstí se Isbelah v jeho nepřítomnosti postarala s Frestem vo vobchodní záležistosti.
Jako nejlepší lupič, hned po Daintym samozřejmě, se ukázal mladej Raltin. Pan Černý mu tak s potěšením mohl svěřit mistrovskej pás, díky kterýmu se chopil zaučování mladejch členů tohoto nadějnýho řemesla. Stejně důležitýho, jako všechny vostatní, nemyslíte?
Další dobrej vobchod uzavřel černej pán s cápkem v kvalitní černý zbroji, co si řikal Havran. Von a jeho skupina ovládala z poloviny vobchod s adamantiem, nejtvrdším a tím pádem nejdražším kovem, co tu byl na ostrově k mání. Havran, ještě s takovym vohebnym maníkem Matem a taky jednou člověčicí, na lidský poměry docela půvabnou ikdyž vykulenou, působili jako vochranka pro výpravy do nejvzdálenějších zemí. Z těch si přiváželi ty nejvzácnější materiály, který se tu daj zpracovat. Na voplátku za přístup k tomuto solidnímu matrošu jim nabídl členství v Cechu. Jakou lepší vochranku by si vlastně hobit mohl přát?
Ve vlažným jarním dešti, který Alicijským stokám příliš nedopřával, se pohnul stín. Ten stín se o pár chvil později zjevil před zamyšleným hobitem v černém, pozorujícím uhrančivě zlatý prsten s rudou pečetí.
Dainty, teda Pan Černý, vzhlédl k postavě v kápi, ze který kapaly vlažný kapky na dřevěnou podlahu poradní místnosti v sídle cechu zlodějů.
"Dlouho jsi tu nebyl, Arene," řekl přísně Pan Černý, ikdyž se Dainty nemohl ubránit úsměvu pod černou maskou.
"Mám prosbu na černýho pána, kámo", ozval se tvrdej hlas zpod zmoklé kápě a pak do ticha zazněl zvuk kapek, dopadajících na kvalitní podlahu sálu.

Příspěvek upravil Bedra: 14.11.2020 18:30

[Bedra]

Pan Černý mlčel a tak Aren pokračoval:
"De vo to, že organizuju takovou vejpravu na jih. Potřebuju zjistit, vo co de těm plesnivejm démonům! Byl sem tuhle na pívu a Hornebal se zmínil, že má černej velmistr novou vochranku...nějaký lidi sem už sehnal, to jo, ale hodila by se pojistka, kdyby šlo do tuhýho. Však to znáte!"
Aren se bodře rozesmál a temná postava jen pokývala hlavou. Po chvíli do ticha pronesla klidným hlasem:
"Zajisté ti pomůžeme, přátelé si mají přeci pomáhat," pan Černý se odmlčel a poté pobaveně pokračoval.
"Jsi jedním z nejstarších členů cechu, proto dostaneš třicet procent slevu."
"Jasná věc kámo, všechno de z mý kapsy," zasmál se nahlas muž zpod kápě, "ale myslel sem, že když sem ten starší člen cechu, dostanu slevu aspoň na polovic. Přátelé si mají přece jenom pomáhat!"
Aren se mírně uklonil a zpod kápě byl vidět jen šibalský úsměv. Pan Černý zprvu mlčel, než záhy odpověděl:
"Čtyřicet."
Aren klouby prstů jednou klepnul do dubového stolu a hobit v černém hávu udělal totéž. Obchod byl uzavřen.
Chvíli na sebe jen tak pokukovali a tak Aren opět promluvil:
"Dnes večer budu mít v cajku zásoby na cestu a zítra po východu slunce vyrazíme. Čas sou peníze! Nebyl by to problém?"
Aren zvídavě pohlédl na masivni trůn, který zel prázdnotou. Překvapeně ztuhnul a za zády se mu jen ozvalo:
"Nebyl."
Aren se otočil, ale již byl v prostorné místnosti zcela sám.

Příspěvek upravil Bedra: 28.03.2020 22:49

[Bedra]

Druhej den ráno, hned jak první sluneční paprsky začaly olizovat očouzený komíny ve Slatu, se z hospody u Husy vyvalilo hlučně několik žoldáků. Mezi nima i Aren se Salym Hrdlořezem:
"Tak chlapi, trochu sme se posilnili. Počkáme, než dorazí zbytek a jde se na věc!"
"Pozdě," promluvil chlap v rudý platový zbroji, vopřenej o starou dřevěnou bednu.
Aren na zabijáka zamrkal a pousmál se:
"Čekal sem větší posilu, vždyť si tu sám chlape!"
Muž v rudém ukázal za roh budovy, kde postávali další tři postavy. Jeden z nich byl vysokej, ramenatej chlap v černý zbroji s velkým mečiskem. Vedle něj stála pohledná lučistnice a usměvavej chlápek v pyžamu a rukavicích. Aren souhlasně pokýval:
"To je lepší, už sme všichni?"
"To si piš!," zakřenil se Dainty, kterej se vyloupl ze stínů blízké uličky. "Někdo na vás přece musí dohlídnout, abyste nedělali žádný voloviny."

Všichni se překvapeně podívali na vysmátýho hobita v parádně vyšívaný róbě, s pláštěm švihácky přehozeným přes rameno. Pulčík s rohlíkem vod ucha k uchu se rozhlížel, koho začne komandovat jako prvního, když se z ničeho nic vedle něj zjevila štíhlá postavička v nachovým plášti.
"To je pravda a rozhodně to nebude žádný ztroskotanec," řekla Isbelah a švihla elegantně ocáskem směrem k Daintymu jako nějakým malým bičíkem. Saly provokativně hvízdnul.
"Uhni prcku," utnula hobita ostře a stoupla si doprosřed té různorodé skupinky. Všechny si vypočítavě přeměřila pohledem, až jim přejel mráz po zádech a pak zase pokračovala v proslovu:
"Zrovna jsem mluvila s naším chlebodárcem a pověřil mě, abych dohlédla na hladký průběh akce." Pohlédla směrem dolů na Daintyho, kterýmu zamrznul úsměv na rtech.
V duchu se však musel pousmát a uznat, že tahle ďáblice je fakt třída. Jedinej, kdo věděl o spojení mezi ním a Panem Černým, byl Aren. A vzhledem k tomu, že Isbelah působila jako jeho pravá ruka už ňákej ten čas a byla jedním z nejchytřejších lidí na vostrově...pochyboval, že jí to už dávno nedocvaklo. I přesto dál hrála jeho hru na jedničku. Prostě skvělá ženská. Daintyho myšlenky vyrušil Aren, kterej se někde pod kápí zamračil:
"Tak počkej kotě, tohle je moje akce. Na tomhle sme se s panem Č nedomluvili."
"Samozřejmě že tuhle výpravu vedeš ty. Pan Černý mě pověřil pouze dohledem nad svými lidmi," už neřekla že Aren je jedním z nich, ale to každýmu bylo jedno. Aren jen spokojeně pokýval hlavou a hrubým hlasem zavelel k odchodu směrem na jih. Když se tahle pestrá partička konečne pohnula, Isbelah potichu dodala směrem k Arenovi:
"A ještě jednou mi řekneš kotě, tak tě proměním v ropuchu."

Příspěvek upravil Bedra: 07.04.2020 18:23

[Bedra]

Početná družina dobrodruhů se vydala kolem hradeb a na rozcestí před branou odbočila na jih. Když město pomalu mizelo za jejich zády, ujal se slova Aren:
"Pudem kolem temnýho hvozdu, po starý obchodní stezce. Tam někde je konec tý ohnivý cesty. Vezmem to doprava kolem ní a pak hezky podél břehu jezera Mintarn, až k bráně dál na jih."
Při zmínce o temným lese Daintymu projela mrazivá vlna od chlupatých palců, až do poslední kudrliny jeho husté kštice. Uvědomil si, že takhle blízko těm pomstychtivým bubákům ješte nikdy nebyl. Uklidňoval se, že má setsakra dobrou vochranku a aby si trochu ulevil, vyjekl na Arena:
"A co u tý brány budem jako dělat?!" Nervozita v jeho hlase byla patrná, přesto pokračoval:
"Víš, že se tam teď pohybuje pěkně nechutný svinstvo." Po těchto slovech si odplivnul a rozhlédl se po ostatních, ale Arenovi žoldáci i členové cechu jen mlčky šlapali dál po cestě, směrem k tý parodii na les.
"Nestrachuj se brachu, zkusíme se porozhlídnout za branou, ještě víc na jih. Tam se teď nikdo neodváží," zasmál se Aren, jako by řekl ňákej dobrej vtip. Dainty zalapal po dechu a znovu se rozhlédnul po ostatních, jestli někdo ocení Arenův smysl pro humor. Neocenil. Všichni zachmuřeně pokračovali a tak pulčík nepřestával šťourat:
"Na jih za branou? Jak se tam do psího bobku chceš jako dostat?! A proč bysme se tam vlastně vůbec dostat chtěli?!"
Arena však neopouštěla dobrá nálada a dál se bavil:
"Od čeho tu přece máme tebe? Nejlepšího zámečníka na celým ostrově. Ha?!"  
Dainty po něm pochybovačně mžoural.
"Neber mě za nějakýho srabíka. Přiznávám, že mám bobky z toho, co nás tam na jihu čeká. A sem sice kurňa dobrej zámečník, ale tu pekelnou branku jen tak ňákej paklíč nevotevře. To musí bejt jasný každýmu Jarinovi."
"Hlavně klid brácho. Až sem slyším, jak ti cvakaj půlky. Všechno je vykoumaný, děláš jako bys mě neznal. Tady chlapi za mnou nejsou žádný ořezávátka. Máme tu felčara, co ti pofouká bebí...a tady Henry je zkušenej magistr. Saly se už taky něco přiučil, bude nám krýt záda. A to nemluvě o tý vaší šťa...," Aren se zarazil a mrknul po Isbelah, která se k nim během rozhovoru připojila. "No prostě s váma si na nás nějací démoni nepřijdou."
"Nerada bych souhlasila s pulčíkem, kterého tu na ostrov vyplivlo moře. Ty jsi tu šéf," řekla potichu Isbelah.
"Ale musím se pozastavit u oné části tvého plánu, kterou Ztroskotanec zmínil. S démony si poradíme, ale tu bránu opravdu jen tak neotevřem. Musel bys mít specifický klíč, který...," Aren ji mávnutím ruky přerušil:
"Fakt oceňuju, jak ste všichni podělaný až za ušima, ale co tak trochu důvěry? Mám všechno pod kontrolou..."
Jak se přibližovali k tmavý siluetě lesa, do kterýho byste si zašli na zdravotní procházku jen ztěží, Arenova slova se vytratila v podivným šelestu. Aren zaklel:
"No do pr..., ještě včera to tu nebylo!"

[Bedra]

Skupina se obezřetně přiblížila ke zdroji podezřelých zvuků. Z lesa, do kterýho vedla obchodní stezka, stoupal šedej dým a proudila z něj poblikávající záře.
"Cesta démonů postoupila. Přes noc se dostala až k hranicím lesa," řekla Isbelah a pohlédla na Arena. "Jaký je plán?"
"S radostí ti to vysvětlím , netřeba říkat očividný věci," Aren se jen křivě usmál na Isbelah, která nerada spolkla nějakou jedovatou poznámku a tak sebevědomě pokračoval.
"Změnilo se kulový, pořád jdeme na jih. Zjistit, o co de. Akorát tu ohnivou srandu začneme obcházet o něco dřív."
Na tohle nikdo nic nenamítal a tak vkročili do ponurýho lesíku, kterej prosvětlovala pekelná stezka jako ňákej moc pěknej vohňostroj. Zvláštní bylo, že se nešířil požár. Ohnivá cesta sice všechno spálila, to jo. Ale jako by byla jen soustředěná do sebe. Na venek neprodukovala žár a klima v lese se nezměnilo. Blíž už cesta žhla poměrně dost, nebylo radný se přibližovat.
Pokračovali po západní straně čertovský trasy směrem k přívozu. Všechno šlo hezky v klídku. Asi tak pět úderů srdce.
Naštěstí byla družina připravena. Isbelah i žoldáci poskytli potřebnou ochranu proti moc nepřijemným věcem. Věcem jako magii, která by hobitovi normálně nedělala moc dobře na krevní oběh.
Protože když se objevil první démonickej přisluhovač, ukázal prstem na Daintyho, kterej byl zrovna poblíž. Kouzlo se do něj zabodlo jako ledová dýka a jen díky magický ochraně od Isbelah nezaklepal bačkorama. Zatnul zuby, překonal bolest a pohotově skočil kotoulem vedle pekelnýho pohůnka a dýkami mu přeříznul obě šlachy. Bohužel zjistil, že démoničtí pohůnci nepotřebujou šlachy k chůzi. A nejspíš jim to ani nezabrání v užití dalších mrazivých záležitostí.
Dalšímu čertisku o kus dál z ruky vyšlehlo plamenné kouzlo přímo na Havrana. Ten zařval a skočil proti tomu. Ohnivá koule vybuchla a oslepila Daintyho.
Když se rozkoukával, už bylo po boji. U noh Havrana, kterej měl akorát trochu vočouzenou zbroj, leželo rozpůlený tělo fanatickýho praktikanta. Druhej týpek ležel na kraji stezky plnej šípů, který do něj nasolila během mžiku Alex, ta lučistnice. Dainty by přísahal že jí v krvi koluje elfí krev. Pozoroval vyjeveně tu bizarní scénu a v hlavě mu proplouvaly pochmurný myšlenky. Takovej propečenej ježek...už jen tu housku.
"Uh, díky lidi," zaskuhral pulčík a vykašlával štiplavej kouř.
"Seber se brácho, tohle byl jen předkrm. Zkouší naši obranu, všichni oči na šťopkách!" zavelel Aren. Družina opustila les a odbočila na východ po nábřeží.
Opatrně pokračovali dál na jihovýchod až došli k tý proklatý bráně. Dainty polknul a pomyslel si, zlatý drowové.

Příspěvek upravil Bedra: 29.04.2020 17:11

[Bedra]

U Brány vosudu se začlo všechno rychle komplikovat. A to pekelně.
Dainty před ní stál se založenejma rukama a zíral na ni jak vejr:
"Ty vado, jak to mám asi tak votevřít? Takovou vobludu! Klíčovou díru to má vysoko jak Havran hlavu. Takže asi tak sedumkrát vejš, než sem já."
Semknutá formace stála rozprostřena kolem člověka v kápi a vyjukanýho hobita před branou, dostatečně velkou aji pro kyklopa. Kousek vod ní plápolala cesta, vytvořená snad ze žhavý lávy. Vpíjela se do kostěný hradby, oddělujicí příčetnost od šílenství, skrývajícího se někde za ní. Všichni netrpělivě přešlapovali, tak se Aren opět ujal slova:
"Já s mrňousem se postaráme o Bránu, vy ostatní se trochu rozptylte a hlídejte okolí. Hlavně tu hřejivou deku po babičce nalevo!"
Saly přikývnul a se žoldáky se vydal blíž ke stezce, přičemž nevědomky plnili bobříka odvahy.  
Isbelah se zamračila. Nakonec trhla hlavou na opačnou stranu a členové cechu se rozestoupili do většího kruhu kolem Arena a Daintyho. Pulčík zmateně zamrkal:
"Co to, do Prkvančic, děláš Arene? Jak se vo tu věc postaráme, máš snad bombu?!"
Dainty se začal hystericky smát a Aren mu položil ruku na rameno:
"Už se uklidni, říkal sem ti, že mám všechno pod kontrolou..."
Jako nějaký vodporně smradlavý dežavi se na pokraji toho většího trampskýho táboráku, kousek od Salyho, zjevilo několik postav a každá ukázala prstem na jednoho ze žoldnéřů. Saly pohotově zareagoval a uhnul smrtící magii. Rychlým pohybem se přesunul před temnýho mága. Ten se přesunul zrychleně zpátky do lávy a vybuchl v plamenech, protože od Salyho dostal pořádnou kopačku do hlavy.
Jeden ze žoldáků takový štěstí neměl a s bolestivou grimasou se poroučel k zemi. Mrtvej nejspíš nebyl díky posvátnejm ochranám kněze, ale nevypadalo to s ním nejlíp.
Vo další kus dál se na cestě objevil první démon. A pořádnej. Měl na vejšku asi deset sáhů a štrádoval si to přímo k Isbelah s vostatníma.
Démon velikosti luxusního baráku napřáhl šlachovitou pracku, ze který vyšlehl proud ohně. Isbelah i ostatní se kouzlu vyhnuli a obklíčili toho velkýho kořena. Tohle už byl jinej vejvar.
Havran s Matem mu šli každej po jedný noze a tím ho docela dost zaměstnávali. Mezitím ho zasypávala Alex salvou jilmovejch šípů s hrotama z adamantia. Solidní nářez.
Démon naštvaně zařval.
Pak dupnul do země, ze který vyšlehli plameny aspoň deset sáhů široko. Všichni se okamžitě stáhli a mezitím Isbelah pronesla kouzelnou formuli.
Modře zbarvené záblesky energie se zabodávali do těla démona, kterej už mlel z posledního.
Z ohnivý cesty, k Daintyho nevelký radosti, začali vylízat další démonický postavy. Teď jich ale bylo víc. O hodně víc.

 

Příspěvek upravil Bedra: 11.05.2020 16:39

[Bedra]

"A do prdele," vyhrkl Dainty, kterej s Arenem ještě pořád postával u Brány osudu.
"Jo líp bych to neřek, je na čase otevřít tu macatou mrchu," zhodnotil situaci Aren a rozhlédl se po okolí. Všichni byli dostatečně zaměstnáni.
"Ty si snad upad na hlavu, jak...," nedořekl Dainty. Aren ho silně popadl a postavil si ho na ramena. Dainty mrštně udržel rovnováhu a hleděl do klíčový dírky velikosti citrónu. Krajina za branou vypadala o dost líp, než na týhle straně. Nebyli tam totiž vidět žádní démoni. Dainty se podíval dolů na Arena.
"Co teď?"
"Teď zkus použít tohle," řekl polohlasně Aren, poněkud zbytečně vzhledem k okolní bitevní vřavě. Ze záhybu pláště vytáhl krátkej masivní válec z kamene se symbolem hlavy démona.
Dainty chvíli na věc nechápavě koukal a napřáhl ruku.
Překvapivě lehký, to asi nebude šutr, blesklo mu hlavou. Vzal divnej klíč a když se přiblížil k malýmu vokýnku, s malebným výhledem na pustou část planiny těch proklatejch démonů, který bylo zároveň klíčovou dírkou, klíč sám a bez námahy zapadl na místo. V mechanismu to s určitým pocitem zadostiučinění cvaklo. Dainty pohotově vytáhl klíč zpět, protože se Brána začala sama od sebe rychle otevírat.
Aren se zasmál a křikl na ostatní, kteří si právě užívali sílící nápor druhé vlny.
"Prcek to zvládl, deme!"
Teď už Arena slyšeli všichni docela dobře a okamžitě se začali stahovat k bráně. Aren vytasil meč a rozběhl se směrem k Salymu. Ten podpíral zraněnýho žoldáka a mezitím ho kryli magič s pánbíčkářem.
"Dělejte! Nerad bych, aby se ty začouzený dvířka zase zavřeli," skoro až vyjekl Dainty, kterej ostatní mezitím kryl palbou ze samostřílu.
Po těchto slovech se Brána osudu začla pomalu zavírat.