Podsvetí věz, že v ten deštivej den se zrodil novej kápo cechu zlodějů.

Odesláno 15.10.2008 01:22
Odesláno 04.11.2009 00:48
Odesláno 29.11.2009 13:45
Odesláno 05.01.2010 22:38
Odesláno 14.07.2010 13:06
Odesláno 29.09.2010 18:09
Odesláno 20.04.2020 18:22
Nad střechama ve Slatu se zjeví zpod mraku měsíc. Jako nějaký dračí voko, který dohlíží na chudinskou čtvrť.
Ještě není ouplněk. Ale brzo bude!
Proslýchá se, že se tu po dlouhý době vobjevil černej pán vosobně. A že se bude konat schůze celýho cechu.
To neznamená nic dobrýho člověče. Jestli máš všech pět pohromadě, rači v noci ani nevylejzej. Nebo přiijdeš k úhoně!
Odesláno 12.09.2020 16:55
Na vomšelejch zdech chudinský čtvrti se vobjevili podivný značky, který sou pro cizáky z města jenom nepochopitelný škrábance krysích pracek a havraních spárů.
Pro zkušený voko lupičovo to ale znamená jediný, pan Černej má něco na srdci.
Jestli teda nějaký srdce vůbec má.
Všechno se semele jako dycky, až bude ouplněk vysoko na obloze.
Měsíc pomalu roste. Jako ten, co dohlíží na nás, všechny chudáky ze Slatu.
Odesláno 29.09.2020 16:30
Tu noc byl docela klid, alespoň na poměry chudinský čtvrti. Holky pracovali a zákazníci se bavili. Obchod žil.
Že se sem tam někomu stane nehoda, to není náhoda. Stává se to. Tady obzvlášť.
Objevili se z ničeho nic, rozzuření.
Násilí
Panika
Krev
Kaluže krve, ze kterých proudily rubínové stružky do kanálu.
Tu noc pan Černý nebyl na stráži.
Nechtěl bych bejt v jejich kůži až příde na lámani chleba, to ti povídám.
Odesláno 30.09.2020 14:49
Když se to pan Černý dozvěděl, byli útočníci dávno pryč. Vyhledal pár přeživších, ale jejich svědectví bylo téměř k ničemu. Jen zoufalé blábolení a vzlykot. To se dalo čekat, ale pátral dál, až přece jen něco zjistil.
Přišli z jihu, naštvaní. Vratili se na jih, spokojení.
Něco tu nehrálo a někdo dlužil spoustě nebohých lidí vysvětlení. A nejen to.
Zaúkoloval členy Cechu ostrahou Slatu, než se rozhodne co podnikne dál.
Jasně kámo, sem tvůj člověk. Ve dne to tu pohlídám, když si bereš všechny noční šichty.
Odesláno 30.09.2020 18:44
Dainty toho moc nenaspal. Bral denní štaci po panu Černým a ten hlídal bedlivě Slat celou noc.
Pořásl hlavou, aby zahnal únavu a pomyslel si:
Kruci. Něco tady zatraceně smrdí.
Už to byla dlouhá doba, co se viděl s Karin, takže nemohl mluvit o nějakým spojenectví. Ale...Cech udržoval od pradávna s rebely příměří. Vlastně jim šlo vždy o to stejný, trochu podojit ty snoby z Alicie.
Něco se ale stalo a tenhle unavenej hobit potřeboval kápnout božskou nebo jednoho večera usne a už se neprobudí.
Prohrábl si kudrnatý vlasy a nasál čerstvej ranní vzduch, kterej byl cejtit po různejch skvašenejch chuťovkách z večera. Potuloval se uličkama a přitom si pískal do kroku.
Jak si tak vykračoval, málem narazil do Tolorany, která byla zrovna taky na stráži. Svítalo, takže měla kápi naraženou hluboko do čela, ale poznal ji podle jejího dlouhýho luku. Vypadala napjatě a tak se jal pokračovat v obchůzce, když málem narazil do někoho dalšího.
"Pozor Tol, někdo tu je!"
Hobitovi z rukávů vystřelily dýky a drowka sykla zaklínadlo na vidění neviděnejch. Dainty čučel na chlapa ve zbroji, zahalenýho v neviditelným hávu, s rukama v obranným gestu a za ním stál obr se sekerou v pohotovosti. Viděl je, protože na něj ten chlápek zakouzlil nějaký čáry máry.
Vypadlo z něj, že se menuje Jarey a ten vobr Hrog a že přišli vyjednávat. Šéf rebelů je teď prej Omaron a prohlásil se za jejich krále. Dainty ho už potkal, byl to takovej rváč co měl rád hazard. Jednou spolu hráli kostky a Dainty ho obral o pár měšců, ale pochyboval, že by to byl důvod toho, co se stalo.
Zapadli do Slepý Husy, aby to projednali. Dainty musel uznat, že mají koule, ale na druhou stranu...tím co udělali, překročili rebelové pomyslnou čáru. Bylo to vidět i na Toloraně, která by je nejspíš ráda viděla pověšený za ty jejich pořádný kuliska v průvanu. Navíc se jí nelíbilo, že Dainty s nima jedná jako zástupce Cechu. Musel ji přesvědčit, že si nejdřív poslechnou co mají na srdci. Předtím než je začne napichovat na kůly a upalovat jim prsty.
Nakonec to nebylo potřeba. Jarin vysvětloval, že do salonu madam Klaudie prodávali drogy a aby zajistili diskrétnost, podplatili šlapky, aby se o tom dozvěděli zákazníci. Někdo na to ale přišel a chtěl dělat problémy. Rebelům se to nelíbilo a ve slepé odvetě pustili žilou lidem ve Slatu.
Takže...prodávali drogy na území Cechu bez vědomí pana Černýho. A aby toho nebylo málo, ještě se v ulicích Slatu oddávali krvavým orgiím. Tak nějak Dainty nevěděl, proč prostě neříct Toloraně, aby si ty dva podala.
Důvod se objevil vzápětí. Velká truhlice, z poloviny napěchovaná zlatem.
Jako omluva to ušlo a tak se dohodli na schůzce obou šéfů. Pan Černý a král Omaron, to by mohlo bejt zajímavý.
Během jejich jednání se na baru vobjevila postava v kápi. Upozornil na něj ten vobřík Hrog, že je to prej jeden z těch dvou, co udělali poprask ve Slatu a rebelové sem vtrhli jako utržení ze řetězu. Už to vypadalo, že si konečně užije temná elfka trochu zábavy, ale dohoda už byla ujednána. Dnes už krev nepoteče.
Možná zítra.
Příspěvek upravil Bedra: 03.10.2020 06:40
Odesláno 03.10.2020 07:39
Dainty vyslal ochočenou krysu se zprávou na jih a vyčkával. Chtěl se s Omaronem sejít sám, tohle bylo jen mezi nimi. Mezitím nelenil. Další cupitaví tvorové se rozeběhli, aby doručili různá sdělení členům Cechu. Všichni musí být v pohotovosti v chudinské čvrti. Když bylo vše zajištěno, vydal se pan Černej na jih. Cesta proběhla klidně a dorazil na místo s předstihem, aby vomrknul terén. Všude byl klid, tak se posadil ke stromu a pozoroval v tichosti jezero.
Přesně, když v Alicii vodbíjeli půlnoc, se u přivozu vobjevil Omaron. Neměl sebou žádnou stráž, jak se dohodli. Pan Černej se vyloupnul z nějakýho záludnýho stínu a trochu krále jihu překvapil, ale rozhodně nevystrašil. Posadili se a v klidu rokovali.
Cech nabídl jižanům že můžou dodávat svý zboží za určitej poplatek a jakákoliv aktivita v Alicii musí být nahlášena. Netrvalo dlouho a dohoda byla ujednána.
Když se nad obzorem rozlili první záblesky slunčních paprsků, černej pán se vytratil v posledních záhybech mlžných stínů.
Na to prosvištěl kolem na koni Torstein a zastavil u rebelského vůdce. Chvíli ho popichoval, ale pak se stáhnul a zamířil na sever do města, stejně jako Dainty. Měli stejný cíl, sídlo Cechu zlodějů.
Pan Černej zaúkoloval Torsta, aby zjistil co nejvíc informací vo lidech na hradě a radních. Dainty cítil něco, co by popsal jako klid před blížící se vichřicí. Proto chtěl bejt připravenej až to přijde.
Pak se tam objevil Aren a předali si pár informací o aktuální situaci. Aktivní počínání rebelů probudilo ze spánku Alicijské dobrodruhy, připravený bránit město. Mezi nima to samozrejmě korigoval Aren. Bylo to trochu vtipný, tentokrát ho bude město možná vážně potřebovat. Jedním z těch dobrosrdečnejch hrdinů, co by rádi položili život za vobranu nevinejch, byl taky Wart. Člověk co panu Černýmu sehnal pár informací, který se hodili. Do Cechu ho ale nepřijali, Aren s Toloranou se mu v podstatě vysmáli do ksichtu. Když byl teď celej hrr do vobrany města, Aren ho bude moct aspoň pohlídat, aby dodržel svůj slib panu Černýmu vo mlčenlivosti. Pro vlastní dobro by měl držet jazyk za zuby.
A kdesi na severu se nad mořem k Alicii blížila bouře.
Zablýskalo se.
Příspěvek upravil Bedra: 03.10.2020 07:42
Odesláno 03.10.2020 18:14
Takovou bouři v Alicii dlouho nepamatovali. Prudkej vítr bičoval očouzený střechy Slatu celou noc.
Nad ránem meluzína utichla, ale ne na dlouho. V srdci hurikánu byl prozatím klid, ale jen do té doby, než vichřice začala běsnit ještě silněji.
Nakonec k večeru déšť ustal a pomalu se začalo vše probouzet k životu.
K panu Černýmu se doneslo, že někdo zapálil obchodní loď ze Stromořádu a tamní vrchnost postrádá nějakej artefakt, starou lahev vína po jejich předkovi, a dožadujou se jeho vydání po Alicii.
Že by rebelové? To si černej pán nemyslel, něco mu v tom celém nesedělo.
Jeho domněnky byly částečně potvrzený, když se dozvěděl že rebelové obsadili Rudovice, vesnici za městem. Aren na ně vytáhl se svou družinou pod Alicijským praporem a poprali se někde na cestě k vesnici, nic bližšího už ale nezaslechl.
Chvíli přemýšlel o velmi starých a drahých lahvích vína a pak se musel v duchu pousmát.
Vyhlašovat válku kvůli lahvince chlastu, to sou ale paka!
Příspěvek upravil Bedra: 03.10.2020 18:18
Odesláno 05.10.2020 11:19
Slat se zpamatovával po nedávný vichřici a vypadal v ještě víc zuboženým stavu než kdy jindy. Nic světobornýho.
V noci to v chudinský čtvrti žilo jako obvykle. Všichni si musí vydělat na trochu žvance. Každej grošáček se počítá.
Další výhoda byla, že ve Slatu se dalo koupit skoro cokoliv. Vod lízátek až po lidský životy. A diskrétně.
Proto se vobčas stalo, že někdo chtěl svý horký zboží prodat právě tam.
Říkáš, že máš něco, co by mě mohlo zajímat? Tak se na to podíváme.
Odesláno 09.10.2020 11:43
Dainty postával před pevností Rudýho draka a kochal se vyhlídkou na přilehlý oblasti bažin přechazející na travnatý pláně až k jezeru Mintarn, který se ukrývalo někde za pahorkama. Mezitím přemýšlel, co se všechno v poslední době událo. Z myšlenek ho vyrušil drsnej hlas krále rebelů.
"Co tu pohledáváš?"
Dainty se na něj jenom zapitvořil a sdělil mu, že ho posílá černej pán ze Slatu, aby vomrknul novou palírnu v pevnosti, protože měli rebelové podle dohody dovážet do chudinský čtvrti kromě drog aji chlast. Za menší poplatek samozřejmě. Rebelskej vůdce kývnul a šel napřed upozornit stráže, že mají návštěvu. Asi byli krapet nervózní, co se cizinců týkalo. Pak společně prošli velkolepou branou na náměstí.
V okolí pevnosti byl hobit již mnohokrát, ale vevnitř byl poprvý. Palírna, kde se měly kuchtit všechny ty dobroty byla až na opačný straně, takže Dainty po ceste aspoň vomrknul opevnění a stráže. Musel uznat, že obrana pevnosti byla na úrovni. Vysoký a pevný zdi byly vobehnaný přírodní hradbou skal, takže případnej frontální útok by byl hodně nevýhodnej, pokud by to nebyla vyložená sebevražda.
Když došli do cíle, všude se pylně pracovalo jako v mraveništi. Dainty zběžně obhlídnul stroj, kde se už připravovala pálenka. Pak zašli do místní taverny, kde pulčík okoštoval něco z místní kuchyně. V životě už toho vypil dost, zatím se nic nepřiblížilo starý dobrý dědovici, ale i tak to byla docela kvalita. Spokojen s tím co viděl se vydali do přístavu. Po cestě si Dainty všimnul řemeslnickejch stolů a uznale pokýval hlavou.
"Máte to tu pěkně zařízený."
Zakřenil se na Omarona a na molu se rozloučili. Pirátskej kapitán kývnul Daintymu na pozdrav a vydali se na plavbu. Zamyšlenej hobit se díval z paluby na vzdalující se rebelský město. Jestli by někdo někdy chtěl dobít pevnost, útok by měl přijít po vodě. Přístav byl nejmíň opevněnej, ale momentálně ho měli pod kontrolou korzáři s širokýho okolí. Naštěstí Cech nikdy neměl potřebu něco dobívat, důležitý byly hlavně informace a těch měl Cech zlodějů víc než dost.
Odesláno 10.10.2020 16:59
Pan Černej seděl na vošoupaným dubovým trůnu a listoval štosem pergamenů, který svým šustěním vytvářely v sídle Cechu ozvěnu. Bytelný dveře, vedoucí z prostorný jednací místnosti do temnejch chodeb, se samy vod sebe votevřely, aby se vzápětí zase zabouchly. Objevil se Aren v magicky utkaným rubáši, asi chtěl mít jistotu, že ho nikdo nesleduje. Anebo je poslední dobou vopatrnější, kvůli napjatejm vztahům mezi městem a rebelskejma. Vyvalil se na svý židli a hned spustil:
"Sem rád, že sem tě tu zastih, máme problém."
Dal se do řeči a vypadlo z něj, že proběhla další potyčka mezi Alicijskejma a partičkou z jihu. Tentokrát už se nenechali překvapit a někoho zajali. Nebyl to nikdo jinej, než nebohej Wart, kterej před nějakou dobou strávil pár nocí za mřížema cechovní kobky. Tentokrát vyměnil nocleh za vesnickej brloh s výhledem na romantickou planinu démonů. To by samo vo sobě ještě nic moc neznamenalo, ale prej se, na večer, ten hrdina doplazil do Alicie a naštěstí přežil. Díky Bohu.
Nebyl to ani tejden, co se uprostřed nedobytný pevnosti procházel Dainty a přemejšlel vo její nedobytnosti a najednou...chudák náš martyr se vobjeví s jizvou na vobličeji jako by nic.
Tohle smrdělo nejspíš jako Hrogovy ponožky, kdyby nějaký vůbec nosil.
Bylo jasný, že byl naživu jen díky jedný věci.
Informace.
Znal Arena a jestli si dali rebelové jedna a jedna dohromady, tak asi došli k číslu Dvě. A tím byl Aren.
Bohužel nebo bohudík, bylo to tak a nakonec se to prosáklo.
Na druhou stranu, rebelové byly Cechu u řiti. Podělali si to sami. Tentokrát to půjde na jejich vrub.
"Neboj, už mám plán," řekl v klidu Aren. "Už jen škoda, že nemáš to slovutný víno, po kterým každej tak moc touží."
Na ta slova se na mahagonovým stole ze stínu zjevila stará zaprášená lahev s rudou tekutinou uvnitř.
Aren uhodil rukou silně do stolu a začal se smát, načež Mistr odvětil:
"Poslechni si nyní můj plán."
Příspěvek upravil Bedra: 11.10.2020 09:04
Odesláno 15.10.2020 18:25
O pár dnů později se Dainty doslechl, že strážný zatkli Warta. Takže zase bručel v nějakým moc pěkně vyparáděným žaláři, teď pro změnu Alicijským. Prej ho chytili s jídlem od rebelů, který bylo navíc otrávený. Ten kluk má vážně pech. Do třetice všeho nejhoršího, tentokrát ho chtěl Aren vidět na šibenici.
Mezitím pan Černej nelenil a rozhazoval sítě ve Slatu i ve městě. Už se dokonce začalo šuškat mimo chudinskou čtvrť, že Cech zlodějů není jen báchorka, kterou se strašej děti na dobrou noc.
Jednou takhle, kolem půlnoci, černej pán hlídal na ulici a uviděl někoho vycházet z vězení. Byl to Hiosu a nejspíš někoho hledal. Dainty ho znal docela dobře, ještě z dob kdy žila lejdy Tery a časy byly o něco růžovejší.
Ale ne vo moc.
Netrvalo dlouho a z temnýho stínu se vynořil stín ještě temnější, velmistr Cechu. Hraničáře to trochu překvapilo, ale ne zas tak moc, protože právě jeho hledal. Chtěl si pokecat o Arenovi a o víně. Dainty měl ale toho chlapa docela rád a nechtěl, aby musel schytat šíp do voka nebo kudlu do zad. Navíc je to jeden ze tří lidí, kteří by mohli tušit, tak mu raději nic moc neřekl. Jen pár nevýznamnejch štěků, který ho nebudou ohrožovat na životě. Navíc bylo jasný, že byl ve vězení navštívit Warta, protože ho za pár dní čekal provaz. Nakonec odkráčel, protože se tam začal vochomejtat Aren, jako by něco tušil.
A to nejspíš Hiose dost žralo, protože měl Arena v lásce asi jako temnej elf sluníčko.
Poprava se ale nekonala, protože Wart nějakým způsobem zdrhnul. Nakonec se ve městě všichni dozvěděli, že je ve Stromořádu a tam ho jmenovali velvyslancem.
Velvyslancem?
S imunitou aji v Alicii. Kdyby někoho napadlo Warta zapíchnout, aby se v něčem nešťoural. Třeba.
Bylo jasný, že to nebude tak lehký.
Aby toho nebylo málo, do cechu zlodějů dorazil havran se zprávou od krále jihu, že se chce sejít na další schůzku.
Co Omaron po panu Černým může asi chtít?
Příspěvek upravil Bedra: 15.10.2020 18:26
Odesláno 16.10.2020 14:52
Pan Černý poslal obratem krkavce zpět ke svému pánu.
Souhlasil se schůzkou. Navrhnul, že stejně jako při minulém setkání, se sejdou beze stráže.
Veděl, že oni vědí.
Ale vědí, že ví on?
Rozhodnul se to prověřit. Přeci jen, nikdo nežije věčně.
Ale ještě předtím si něco musí zařídit.
Noc je ještě mladá. Ve Slatu je všechno v cajku maestro. Skočím zatím na jedno, než se vrátíte.
Odesláno 17.10.2020 17:11
Dainty si předtím, než se vydal na schůzku s Omaronem, potřeboval vyřídit pár věcí. Kdyby se něco náhodou zvrtlo.
Nejdřív pár obchůzek po Slatu a pak se vydal do města. Navštívil pár starejch známejch a potom zamířil do banky. Tam náhodou potkal Arena a hodili řeč. Prej povýšil do regentskýho stavu, takže všechno klapalo podle plánu. Rozhlídli se, jestli sou sami a pomocí magie si to i potvrdili. Nikdo tedy nemohl vidět potměšilej úsměv na jejich tvářích. Pak se oba spokojeně rozloučili.
Dainty hodil bankéřovi na pult pytel zlata. Bylo to už dlouho co využil služeb města, ale chtěl si všechno raděj posichrovat. Pak se vydal k jižní bráně.
Nemusel tam jít, ale něco ho táhlo do akce.
Starej hobit nasál čerstvej večerní vzduch do plic a plnej elánu vyrazil na schůzku s rebelskym kápem. Cítil se plnej sil, jako ten mladej beztarostnej zlodějíček, kterým kdysi bejval.
Příspěvek upravil Bedra: 17.10.2020 17:12
Odesláno 18.10.2020 15:56
Sraz měli tentokrát na kraji temnýho hvozdu. Omaron tam už čekal, ale nebyl sám. Měl sebou svýho pobočníka Jarina a ještě jednoho vochránce, zakutýho v kostlivý zbroji. Hroga nikde nebylo vidět, ale bylo jasný, že tu něco nehraje.
Pan Černej kývl tázavě k ochrance a stál napnutej jak struna. Jižanskej král poslal svýho nájemnýho bouchače na ohblídku směrem na jih a Jarina na opačnou stranu. Pěkně mu odřízli únikový cesty.
Když byli sami, začal se rebelskej kápo vyptávat na Arena a víno. Co taky jinýho.
Dainty mu chtěl něco nabulíkovat, ale bylo už pozdě. Zlí hoši chtěli svý odpovědi za každou cenu.
Mezitím, co se bavili, přikradli se ti dva jeho vochránci a skočili po pulčíkovi. Ikdyž si to myslel, už nebyl tak rychlej jako kdysi a jeden z těch raubířů ho čapnul za ruku.
Omaron se usmál a rozkázal:
"Svažte ho!"
Už to vypadalo dost bledě, když se tam nachomejtla nějaká ušanda s lukem a čučela jak vyoranej sysel na tu strašidelnou scénu.
"Ženo, pomoz," zachraptěl hobit, snažící se vymanit ze sevření nabušence.
Byla to nejspíš nějaká čarodějka nebo kněžka. Vyvolala pod stromama bouřkový mraky, ze kterejch po rebelech vyšlehly blesky. Jeden z nich se bolestivě zabodnul kolohnátovi do těla a pustil ze sevření Daintyho. Ten si už skoro myslel, že má vyhráno, ale povyk v korunách stromů podráždil obří pavouky, kteří se snášeli k zemi a vše pod sebou kropili lepkavejma pavučinama. Jako poslední záchranu vytáhl zpoza opasku svitek, kterej ho měl na několik chvil úplně vypařit. Ale houbelec, byl to ňákej šunt.
Rebelové, zdá se, nebyli žádný vořezávátka. Tu elfku si podali a pak si vyčíhli aj Daintyho, kterej se celej zalepenej vod pavučin skoro nemoh hnout. Potom ho svázali a spokojení se svou prací se vydali směrem na jih.
Příspěvek upravil Bedra: 20.10.2020 09:53
Odesláno 20.10.2020 11:43
Vomámenej Dainty se probral z dřímot v nějaký útulný kobce. Předpokládal, že se nachází v útrobách Pevnosti rudýho draka, protože ještě neměl to potěšení vidět ji zevnitř. Na zemi se válelo jen pár věcí. Ohlodaná dřevěná miska, starej dubovej sud a uvelebit se moh na nevelký hromadě sena, který teda moc vábně nevonělo. Uprostřed cely byla na zemi solidní mříž, asi jediná část inventáře, která prošla za posledních pár let údržbou. Nejspíš pod ní vedla kanalizace kvůli odtoku moči...a krve.
Chmurný myšlenky se vytratily, protože dovnitř napochodoval Omaron. Ze začátku se začal kát, že to tak nechtěl a podobný kecy. To určitě. Šlo mu vo jediný, dostat se na kobylku Arenovi.
Chvíli se oťukávali, tak si pan černej sundal masku, ať král jihu ví, s kým má tu čest.
Dainty se na rebelskýho kápa křivě usmál. Omaron se zasmál, protože si myslel, že má vyhráno. Ale netušil, že tenhle hobit má dlouholetý zkušenosti z oboru a tak zkusil přitvrdit.
Narazil pulčíka silou na stěnu a uděřil na něj, kde je víno a co všechno ví o Arenovi.
Dainty si olíznul zkrvavenej ret a kupodivu se docela bavil. Bylo ale jasný, že bude hůř.
A taky bylo.
Rebelskej vůdce odešel a za chvíli se vrátil s nějakou ženštinou, kterou Dainty ještě neviděl. Otipoval ji na první pohled jako kněžku, aby mu mohli při výslechu pěkně pustit žilou a nenatáh přitom brka dřív, než z něj vymlátí něco kloudnýho.
Chyba lávky.
Omaron příkazal tý ženský, ať vězňovi sváže ruce. Ten se ale nedal a obratně ji přitom povalil na zem. To se samozřejmě velkýmu šéfovi vůbec nelíbilo a vytáhnul meč. Jenom díky hobití obratnosti a štěstí nepřišel Dainty o kebuli. Na hrudi měl krvavej šrám, stejně tak na levý tváři. Unaveně oddychoval, tak kněžka využila šance a svázala mu ruce.
Dainty věděl, že aji kdyby tomu samozvanýmu vůdci něco vyklopil, stejně by ho nepustili. A tak hrál dál na strunu, že je mu to vlastně úplně fuk co s ním udělaj. A nejspíš to tak aji doopravdy bylo.
Vůdce cechu byl profík a rozhodně se nehodlal zaprodat vidinou svobody, aby všechny jeho plány ztroskotaly, jako kdysi on na tomhle ostrově.
Omaron se znovu zeptal na Arena a víno. Jako kolovrátek.
Dainty se zakřenil:
"On se ti líbí nebo co? Že se na něj pořád ptáš."
Následovala další série útoků, ze který vyváznul Dainty s hlavou na krku jen vo chlup. Vyplivnul rudou slinu a odhalil zakrvácenej úsměv. Na to opět odešli a vrátili se za chvíli s další posilou.
Hobit v duchu zaklel.
Podíval se na Hroga, kterej se skoro celej nahej tyčil nad ním. Na jeho zvířecí tváři hrál úsměv, protože věděl úplný kulový, vo co tu de. Jen plnil rozkazy a právě proto byl tu.
"Svaž ho!"
Příkazal obříkovi a ten se s dementním úsměvem obrátil na hobita a chtěl mu svázat ruce.
"Nohy! Ruce má už svázaný ty tupče!"
Hrog pokýval spokojeně hlavou a kleknul si s provazem v rukách k pulčíkovi. Ten ho zkusil kopnout do obličeje a jako by narazil do kamenný zdi. Hobit zanadával, ale k jeho údivu se půlork poroučel k zemi, kde zůstal ležet. Dainty se podíval na krále Omarona a krapet mu cukalo v koutku. Ruce dal do obrannýho gesta:
"Pardon no."
Radost mu překazil do ruda vzteklej král jihu, kterej nepřestal máchat mečem, dokud neležel hobit na zemi jako krvavej uzlíček. Někde z dálky jen uslyšel.
"Máme návštěvu."
"Dobře jdeme se tam podívat."
"Mám ho vyléčit, aby nám tu neumřel?"
"Ne! Jen ho nech, aspoň si zapamatuje lekci."
Chmurný myšlenky se vrátily a pomalu se měnily na ještě chmurnější sny.
Příspěvek upravil Bedra: 21.10.2020 08:10
Odesláno 23.10.2020 11:08
Rebelové se vrátili zanedlouho. Muselo to tak bejt, protože jinak by tam, ve vnitřnostech rudýho draka, Dainty určitě natáh bačkory. Když ho kněžka ošetřila, tak hobitovi konečně přestalo hučet v makovici a namáhavě se posadil. Zjistil, že do něj velitel pevnosti něco klavíruje, tak se vzmohl na jednoduchou odpověď.
"Co? Byl sem mimo kámo."
"Asi nejseš každýmu ukradenej, jak si říkal. Přišli si pro tebe."
Pak spolu ještě chvíli filozofovali na téma bití a nebití a když Omaronovi došlo, že z Daintyho žádný informace nevymáčkne, rozhodl se poslat těm ve městě jasnej vzkaz. Otočil se na Hroga, kterej byl už kupodivu voblečenej a rozkázal mu, ať vězňovi uřízne pindíka. Že ho pošle Arenovi. Dainty polknul, ale nechápal o co jim de, zas tak důvěrní si fakt nebyli.
Obr si sundal ze zad divnou dvojitou sekeru, ale král jihu ho zastavil.
"Anebo počkej, to bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli, ufiknem mu něco jinýho."
Hrog se nad Daintym naklonil a když se vzdálil, Dainty si všimnul, že mu chybí pečetní prsten cechu.
Aji s prstem.
Omaron vysypal na kamennou podlahu zlato z měšce a dal do něj dárek pro Arena.
Dainty bez výrazu sledoval krále jihu, kterej byl nejspíš spokojenej jak želva a když odcházel, z cely se ozval Daintyho hlas.
"Stejně vám to bude prd platný!"
Chodbama pevnosti se pak linul šílenej smích.
Odesláno 30.10.2020 13:34
Když byl černej pán v trapu, byznis ve Slatu pokračoval dál, jako by se nechumelilo.
Lapkové a příležitostní informátoři vyplnili mezeru v ulicích nelítostné chudinské čtvrti.
V téhle čtvrti moc doře znají koloběh života a smrti. Nějak bylo, nějak bude.
Se ví, přítelíčku. Potřebuješ něco, nebo máš zajimavou věcičku pro nás? Cech umí bejt vděčnej, víme?
Odesláno 30.10.2020 16:44
Hobit, s blonďatým hárem a oblečenej v obstarožním kabátě, se uchechtne na Rona ze Slatu.
"Jo ten byl dobrej Rone, kde na ty vtípky chodíš, simtě! Teď už ale musím mazat. Práce volá, když má šéf dovolenou. Se ví, čaues."
Sigo Sedmiprsťák je tvůj člověk. Teda pulčík to je jasný, víme?
Když je teď cechmistr mimo službu, musí všechno pěkně klapat, než se vrátí.
Teda jestli se vrátí hehe.
Mezitím můžem uzavřít ňákej ten obchod, což?
Ale jen jestli na to máš. Víme, přítelíčku?
Odesláno 02.11.2020 13:04
Dainty byl uvelebenej v cele smrti. Sice nevěděl co s ním mají rebelové v plánu, ale piknik to rozhodně nebude.
Tak nějak tušil, že se ho budou snažit přesvědčit, aby se k nim přidal. Ale to jim moc neusnadňoval, protože zatím neřekl Omaronovi nic kloudnýho a bylo jasný, že ho raděj pověsej, než aby ho pustili kout pikle s Arenem.
Už to byl nějakej čas, co se tu za ním někdo ukázal. Najíst a napít mu nedávali vůbec, aby ho podlomili a přiměli ke spolupráci. Ale tenhle hobit byl dítě ulice. Věděl jak přežít na bezútěšnejch místech jako tohle. Akorát nemohl bejt člověk moc vybíravej. Jídelníček tak obsahoval převážně krysy, sem tam proložený zákuskem alá potkan.
Ve volnejch chvílích přemejšlel, jak by pláchnul. Ale dveře, a mříž do kanalizace jakbysmet, byly fakt bytelný. Nevypadalo to zrovna růžově.
Když uběhl ňákej ten tejden, přišel za ním na návštěvu Jarin, pobočník samozvanýho krále jihu. Daintymu ale připadalo, že tu byl zavřenej už aspoň rok. Takovej byl účel těchto kobek, do kterejch nesvítí ani paprsek světla.
Moc dlouho se nebavili. Jarda říkal Daintymu, něco vo tom, že když spolu mluví, tak má čistou mysl. Nevěděl co si o tom myslet, třeba jim tady v pevnosti už taky kape na karbit. Stejně jako jemu.
Musí se vodsud dostat nebo mu definitivně hrábne.
Příspěvek upravil Bedra: 15.11.2020 13:11
Odesláno 06.11.2020 21:04
Zanedlouho potom měl Dainty další návštěvu. Tentokrát dámskou.
Zprvu na ni mžoural jak jeliman, protože byla ověnčená černokněžickou aurou, beztak z nějakejch dryáků. Vyklubala se z ní Créve. Ta hobitka, která kdysi přišla za panem Černým s tím podělaným vínem ze Stromořádu.
Jak se sem sakramente dostala?
Zjistil, že se přidala k jižanům. Chtěla se infiltrovat do rebelskýho tábora a přitom se dozvěděla, že ňákej hobit obejvá jeden z pokojů pro hosty. Obalamutila stráže, který si teď někde nacpávají do nosu a cesta by měla bejt více méně čistá.
Daintymu bylo jasný, že další šanci zdrhnout mít už nebude. Créve měla klíče vod tohodle cirkusu, tak to zkusí udělat hezky postaru. Hobitka dala krajanovi pár flašek neviděnýho hávu a ještě nějaký urychlováky, aby mohli prásknout do koní, když to bude třeba.
Nebylo na co čekat, někde se tu po pevnosti potuloval Jarda, počestná to pravá ruka ďábla.
Teda Omarona.
A možná nejen von, musej to províst rychle. Buď a nebo.
Dainty si lupnul z lahve zneviditelňováku a zničehonic byla cela hobituprázdná.
Příspěvek upravil Bedra: 15.11.2020 13:12
Odesláno 11.11.2020 16:22
Ze začátku to šlo docela hladce na to, že se chtěli dva hobiti dostat z nejlíp hlídanýho místa na ostrově.
Naštěstí byli oba profíci. Dainty rychle pochopil s kým má tu čest. V neviditelným kožichu se pro jistotu schovával ve stínu křoviska a z povzdálí ji pozoroval, jak nenuceně konverzuje se strážným. Ten se ochotně zdejchnul na hodokvas, kterej zpunktovala právě vona. Tahle Créve.
Ach Créve.
Měl ji rád už předtím, když mu pomohla získat výhodu v tom zuřivým boji u stolu plnýho politických kydů.
Teď se mu zamlouvala ještě víc.
Proběhli nádvořím a pak velkou branou z pevnosti až ke kraji srázu, ze kterýho vedlo strmý schodiště. Pulčice se ohlídla a trochu si oddychla.
"Rychle, mizíme!"
Hobit nasál čerstvej vánek s příchutí svobody. Takovej vzdoušek je vopravdu něco, když se tejdny, možná měsíce živíte jen štětináčema.
Ale nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko.
Vodněkud se ozval pronikavej zvuk koňskejch kopyt, kterej se rozlíhal po okolních skalách a vytvářel tak matoucí ozvěnu. Zničehonic se se podél hradby objevila ženská na koni v plný polní. Nejspíš nějaká elitní ochranka samotnýho krále, kterou Dainty ještě nezahlíd, ale už vo nich slyšel. Raděj se schoval za horizont, aby ho nezahlídla, kdyby si předtím lokla z flakónu magickejch kukadel. Naštěstí nelokla.
"S kým to tady mluvíš? No co koukáš, odpověz."
Dainty polknul, ale hobitka se jako by nic usmála.
"S nikým, jen tak do větru. Jdu na vejlet, tak zatím."
"Počkej, pojedu s tebou."
Dainty jako socha čekal, až obě ženy projdou. Pak se pomalu vydal za nima.
V puse měl sucho jako nikdajs, ještě nemaj vyhráno.
Odesláno 14.11.2020 18:17
Dainty pomalu následoval dvě ženštiny a přitom se párkrát přistihl, že zatajuje dech. Už měl v sobě posledního panáka zneviditelňovice a vojanda na koni pokračovala v patrole s hobitkou.
Došli ke kaňonu, přes kterej vedl kamenej most, dost širokej pro člověka na koni a hobita, ale byl dost širokej pro člověka na koni a hobity dva?
Těžko říct, Dainty se musel rozhodnout. Nevěděl, kdy vyprchaj účinky lektvaru a tak jednal. Jal se je následovat. Potichu našlapoval deset sáhů za zádama obou rebelskejch děvčat a když byli všichni uprostřed kamennýho přemosťovadla, kůň se zastavil.
Dainty by polknul, kdyby měl v puse nějaký sliny. Teď už pude do tuhýho.
"Vracím se zpátky do pevnosti," pronesla jezdkyně a obratně otočila svýho soumara a jela pryč.
Pryč od Créve, ale přibližovala se směrem k Daintymu.
Ten ztuhnul na pokraji kamenný římsy a byl podělanej strachy, protože se neměl kam schovat a tak doufal, že účinky dryjáku vydrží.
Vypadalo to, že ho nevidí. Supr čupr.
Když hřebec cválal kolem pulčíka, Daintoš přešlapnul nohou, aby ho kůň nesmetl. Kamínek velikosti švestkový pecky se valil po kamenný stráni.
Vojanda zastavila a otočila se v sedle. Koukala přímo na pulčíka v černý robě, byla dobrá.
Sakra.
Vytáhla meč, ale kolem Daintyho se prohnal smrtící stín.
Dvě čepele mířily na koňský šlachy, ale Omaronova ochranka pohotově plácla mečem naplocho do boku hřívnáče a ten se tryskem rozběhl směrem k pevnosti.
Dainty měl pocit, že ta kamoška z jihu volá přibližně něco jako:
"Poplach! Poplach!"
Oba krajani vyžahli na ex nějaký povzbuzováky a za patama se jim jen zaprášilo.
Odesláno 15.11.2020 10:58
Běželi jako o život. Vlastně ne jen jako.
Na rozcestí se vydali na západ, to dalo rozum. Přes bažiny se Daintymu ani Créve moc nechtělo, tolik to tam neznali a cesta na jih? Je jasný že nemá cenu zdrhat z vězení s vyhlídkou na mučení směrem, kde žijou démoni a podobnej humus.
Z louže pod vokap.
Před nima se objevila skřetí tlupa, která čekala na nezkušený dobrodruhy. To ale neplatilo o Daintym ani Créve, natož o jejich pronásledovatelce, kterou hobiti za sebou poznali podle klapajících kopyt. Strážkyně se na koni vyřítila ze soutězky vod pevnosti Rudýho draka.
Snad je zatím nezahlídla, protože se dva prckové rychle míhali mezi stíny skřetvědů, nebo jak se tyhle mamlasové menujou.
Skřetvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně. A tím tůristou byl Dainty, kterej u sebe neměl ani dýku nebo něco na ten způsob. Omaron ho prošacoval řádně když si bláhově myslel, že má Pan Černej víno u sebe. Stačil by kámen nebo aspoň prak. Nebo třeba kuše.
Anebo katapult...
Ehm, každopádně po nich šla jak po uzeným. Začala rozhánět chudáky skřeťáky jako by tušila, že ještě před minutou tam mrňousové byli.
Pulčíci měli v sobě už třetí, a zároveň poslední, rundu urychlovice a probíhali kolem jezerního přívozu rovnou do temnýho hvozdu.
Už to, samo vo sobě, může zkazit den. A jako na potvoru za sebou uslyšeli nepříjemnej klapavej zvuk, trochu jako by na ně sprintem najížděla přinasraná horlivka z rebelský pevnosti.
Příspěvek upravil Bedra: 15.11.2020 16:45
Odesláno 16.11.2020 20:22
Dainty instinktivně skočil jako tygr do kotoulu, ani ne úder srdce předtím, než by ho zašlapal do země rebelskej hnědák. Neměl čas se ani vzamatovat a už na něj brigadýra z jihu zase najížděla. Sice se mu povedlo zas uskočit, ale Omaronova služebnice obratně otočila koně a chtěla dokončit to, co začala.
Naštěstí nebyli sami.
Créve šla hnědoušovi po nechráněnejch místech a elitní strážkyně hned pochopila vodkud vane vítr. Okamžitě se přestala soustředit na hobita a věnovala plně pozornost Daintyho zachránkyni.
To rebelskýmu děvčeti samozřejmě hrálo do karet. Snažila se nejspíš získat čas, než dorazej posily.
Naštěstí byli v lese, zbraní se tu všude válela spousta.
Dainty se v duchu pousmál a vzal do ruky klacek. Mezitím se obě soupeřky přesunuli nebezpečně blízko k němu.
A do řiti.
Daintoš už zase musel uskakovat, jinak by z něho válečnej kůň udělal placku.
Jen tak mimoděk mu králova pomocnice věnovala dva rychlý seky dlouhým mečem. Netrefila se přímo, ale na zádech se mu začali zbarvovat dva pruhy do ruda.
Nový jizvy do sbírky, teda jestli bude ještě někdy možnost na něco vzpomínat.
Pulčík zaklel a hodil větev koňovi pod nohy. Mezitím rychle sebral další haluz, se kterou zaútočil jako legendární berserk na holčinu z jihu.
Ta se mu pohrdavě postavila, ale to byla chyba.
Créve využila dokonale situace a ťala svýma mečíkama na ty správný místa. Kůň se svalil jako pytel brambor.
Co se stalo s jezdkyní už hobiti neřešili, protože okamžitě brali roha.
Před nima se zjevilo světlo.
Nebylo to ale žádný boží zjevení, jenom se blížili k východu z temnýho lesa.
Aspoň jedna dobrá zpráva.
0 členů, 0 návětěvníků, 0 anonymních